Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 3 hours 30 sec ago

RECENZE: Stanisław Lem, Příběhy pilota Pirxe

Mon, 06/18/2018 - 08:05

Objevování vesmírných dálek je lákavé a spisovatelsky vděčné téma. Dalo by se očekávát, že v dnešní době intenzivního technického pokroku ztratí žánrová klasika, která u nás vyšla poprvé v roce 1978, své kouzlo a bude mladší generaci připadat zastaralá a mimo mísu. Ovšem Příběhy pilota Pirxe dokazují, že pokud autor umí skvěle psát a dát vyprávění etický a filozofický přesah, dokáže zaujmout i moderního čtenáře.

Polský autor Stanisław Lem se proslavil především románem Solaris, který byl třikrát zfilmován. Pozoruhodná jsou i díla Nepřemožitelný či Návrat z hvězd, zároveň je i zdatný povídkář. Oblíbeným Lemovým námětem je kontakt s mimozemskou civilizací, zvláště pak komplikovanost jeho navázání. A také postoj člověka k technologiím, kdy se zaobírá otázkou zodpovědnosti a nástrahami, které na lidi s příchodem umělé inteligence a automatických strojů nutně čekají. 

Postavu pilota Pirxe si oblíbíte hned v první povídce s názvem Test. Zatím je ještě kadet akademie kosmických pilotů a vy už začínáte tušit, že jeho charakter nezapadá do představy oslňujícího hrdiny. Sám sice sní o velkých činech, ale okolí ho vnímá spíše jako trochu nešikovného dobráka. Ovšem právě schopnost snění a útěku z ne vždy veselé reality mu dává poměrně velikou výhodu. Velmi brzy zjistíte, že Pirx se dokáže vymanit ze zajetých kolejí konvenčního myšlení a to mu nejednou zachrání život. Nebo se mu aspoň podaří vyřešit věci, na které je mysl ostatních vesmírných kolegů krátká.

Postupně se Pirx vypracuje na post navigátora a pilota kosmických lodí a spolu s ním prožijete nejednu horkou chvilku. Stává se zkušenějším a otrlejším, až se z něj stane to, co spisovatel František Novotný v doslovu trefně nazval „starý kosmický vlk“. Vakuem ošlehaný a nalétanými hodinami zocelený muž, který dokáže v příhodnou chvíli porušit zásadní pravidla, aby odvrátil katastrofu. Nemá potřebu sáhodlouze diskutovat a prostě koná. Řídí se více svým úsudkem než vědeckými teoriemi, problémy řeší s klidem a elegancí zenového mistra a oddanost práci je mu vlastní.

Pozoruhodné je jeho chování ve vztahu k technickým výdobytkům. Pirx je bere za sobě rovné, což není úplně obvyklé, ostatní vesmírní veteráni jimi buď pohrdají nebo je mají za neomylné a zcela se na ně spoléhají. Ovšem Stanisław Lem prostřednictvím svého hrdiny upozorňuje, že i dokonalé stroje byly stvořeny lidmi a ti dokonalí rozhodně nejsou. Tento konflikt je výborně rozehrán v povídce Albatros. Stejný pohled má i na roboty, kterým rozhodně neupírá právo na lidství a varuje před přílišným nezájmem a nepochopením. Toto je výborně zpracováno v povídkách Terminus, Lov či Neštěstí.

Tempo povídek je víceméně poklidné. I zásadní zvraty se dějí jakoby mimochodem, ale o to tížívější jsou důsledky. Moment, kdy vám dojde, že to je opravdu myšleno vážně, je přímo dusivý. Pokud milujete akční sci-fi, možná vám rozjímavý tón povídek sedět nebude. Ale pokud necháte svou mysl nalodit se na kosmickou loď, kterou má v rukách Pirx, rozhodně nebudete litovat. Chvíli osamělé putování, pak porce pořádného vesmírného dobrodružství a následně dávka filozofických úvah dělá z knihy opravdový zážitek.

I přes desítky let, které uběhly od vzniku povídek, a přes občas úsměvnou zastaralost popisovaných mechanismů, se kniha věnuje tématům, která jsou v dnešní době velmi aktuální. Spolu s perfektně napsanou hlavní postavou se jedná o sbírku, která zanechá dojem a donutí se poohlédnout po dalších Lemových knihách.

Příběhy pilota Pirxe
Stanisław Lem

Nakladatelství: Plus
Původní název: Opowieści o pilocie Pirxie
Překladatelé: Oldřich Rafaj, Jaroslav Simonides, Lenka Stachová
Rok původního vydání: 1973
Rok českého vydání: 2018
Autor obálky: Milan Malík
Počet stran: 264
Cena: 299 Kč

RecenzeLiteraturaS. LemAlbatrosPlusSci-fiPolská fantastika
Categories: Vector Graphic

Veronika Salášková: Kožešina a hůl (ukázka z povídky, zařazené do Ženy s labutí)

Sun, 06/17/2018 - 19:12

Noc se chopila vlády nad krajinou. Vranku mučily těžké myšlenky. Třeba měl náčelník a ostatní pravdu. Třeba se bohyně na rod opravdu hněvají kvůli ní. Všechno je s ní přece špatně. Vlasy počínaje, tím, že nemá schopnosti pravé šamanky konče. Možná mají pravdu a její oběť přece jen rodu přinese prospěch a zdraví.

Navzdory vypětí a nepohodlné poloze na chvíli usnula. Únava předešlých dní si vybrala svou daň. Najednou ji něco probudilo. Zvuk, který sem zdánlivě nepatřil. Co to jen bylo? Ozvalo se to znovu, slabounce. Začiřikání vrabce, druhé a třetí. Vrabci přece v noci spí, projelo jí hlavou poznání. Odpověděla stejným způsobem.
Zaslechla tiché, kradmé kroky. Šly směrem ke dveřím. Někdo je potichu otevřel, vstoupil a ještě tišeji je za sebou zavřel. Pohasínající uhlíky na ohništi už sice mnoho světla nevydávaly, když však přišel blíž, Vranka ho přece jen poznala.
„Jelši,“ zašeptala. „Jelšíčku,“ zlomil se jí hlas.
„Pst,“ sykl na ni. „Tiše. Všichni už sice spí, ale co kdyby se náhodou někdo vzbudil. Horek hlídá venku.“ Dřepl si k jejím nohám a začal přeřezávat provaz. „Musíme si pospíšit,“ přesunul se k jejímu pasu a rukám. Přeřezával postupně jednotlivé smyčky. Nakonec ji uvolnil celou. Chtěla se napřímit a vykročit, ale tělo ji neposlouchalo. Upadla.
„Pšt,“ přiskočil k ní Jelš. „Co se děje?“
„Zdřevěněly mi nohy i ruce,“ zakňourala Vranka.
Chlapec tiše zaklel a rychle jí začal hníst svaly na končetinách. Bolelo to, s vracejícím se citem stále víc. Dívka se kousala do rtů, aby nevykřikla. Po chvíli se už dokázala s kamarádovou pomocí postavit a ujít pár kroků.
Potichu vyšli před dům, měsíc v úplňku se teď naštěstí schovával za mraky. Neprozradí je tedy, kdyby někdo vyšel ze své chýše ulevit si. Horek na ně čekal vzadu, u nohou měl brašnu. Něco takového viděla poprvé. Na zádech měla dva popruhy. Horek si ji za ně pověsil na ramena a tiše se vydal k bráně v palisádě. Vranka a Jelš, který dívku podpíral, ho následovali.
Šli velmi potichu, dávali si pozor na každý krok. Jakmile byli venku z vesnice, rozběhli se k lesu. Zastavili se, až když je skryly kmeny prvních stromů.
„Co vás to napadlo?“ obrátila se dívka na své zachránce. Oba lapali po dechu, stejně jako ona.
„Nemohli jsme je nechat, aby tě zítra zabili. Držíme přece pohromadě,“ dal se Horek do vysvětlování. „Nevěřím tomu, co říkají,“ dodal.
„Co když mají přece jen pravdu? Co kdyby se tím rod podařilo zachránit? Co když jsem skutečně prokletá?“ vysypala ze sebe Vranka své nejčernější obavy.
„Nesmysl!“ vyprskl Jelš. „Strach jim všem zatemnil hlavy. Utíkej, ať se dostaneš co nejdál. Máš tam přikrývku, nějaké placky a sýr k snědku,“ ukázal rukou na brašnu, kterou Horek zrovna sundával ze zad. Teprve teď si všimla, že je k ní přivázaný také krátký luk a toulec šípů.
Chlapec jí podal ještě něco. „A tady, tady máš můj nůž. Ten jsem dělal sám.“
„To nemůžu,“ zdráhala se dívka a odtahovala ruku.
„Ber,“ vtiskl jí ho do dlaně. Usmál se na ni a objal ji.
„Jak mám ale přežít bez rodu? A co moje babička? Co s ní bude? A co vy?“ stály jí v očích slzy.
„Když tu zůstaneš, nepomůžeš Broše ani nám. Postaráme se o ni, dokud bude třeba,“ objal ji i Jelš. „Bez rodu přežít nemůžeš. Hledej proto, kde by tě přijali. Vyznáš se v bylinách a léčení, to se přece bude hodit všude. Běž podél Divoké řeky, někam dál, kde tebe ani náš rod už neznají. Aby nikdo z našich nepřišel na to, kam jsi utekla.“
„Běž, spěchej!“ pobídl Horek váhající dívku. „My se musíme vrátit, aby nezjistili, že jsme ti pomáhali.“
„Ať tvé kroky vede Velká Liška, kéž tě ochraňuje,“ popřál jí ještě Jelš.
„Kéž pomůže i vám,“ oplatila jim Vranka. Oba chlapci jí ještě mávli a vydali se rychle na zpáteční cestu. Brzy se jí ztratili z očí.
Osaměla. Samota na ni dolehla dusivou tíhou. Kam mám jít, aby mě nenašli? Pak zvolila místo, které zná ze všech nejlépe. Vydala se do lesa, projde jím až k řece, aby Liškám ztížila šanci nalézt její stopy. Přidala do kroku, aby zmizela, dokud měsíc kryjí mraky. Měla štěstí, sotva zašla za kmeny prvních stromů, měsíc vykoukl. Míjela zrovna posvátné skalisko, když mýtinu u něj zalil stříbrný svit. Vranka se užasle rozhlížela, světla zde bylo téměř jako v podvečer těsně předtím, než se slunce chystá k ulehnutí. Dívka přistoupila ke kameni, opřela se o něj čelem a zavřela na okamžik oči. V duchu děkovala patronce rodu Velké Lišce za pomoc při útěku a prosila ji o pomoc na další cestě.
Před očima se jí mimoděk objevila vzpomínka na pokaženou slavnost jarní úrody, na krkavcův výsměšný pohled a skřehotání. Viděla ho odlétat tak jasně, jako by se to dělo právě teď. Vranku v tu chvíli píchlo v hrudi, zamrazilo ji. Uslyšela liščí štěknutí. Druhé a pak i třetí. Vzápětí se jí celým tělem rozlilo horko. Před očima viděla černé pero snášející se na zem. Vykročila od skaliska do lesa. Nohy šly a zatáčely, jako by přesně znaly cíl, k němuž svou majitelku nesou. Neřídila je, měla však pocit, že ji něco vede. Přešla po kamenech přes potůček bublající v hustém kapradí. Přeskočila velký, napůl zetlelý vyvrácený strom a zastavila se na okraji malé mýtinky. Pomalu se otáčela a pozorně se rozhlížela, měsíc jí prokazoval dobrou službu.
Tam! Oči jí zaostřily na tmavou skvrnku na vršku šípkového keře. Je tam. Dlouhé černé pero se zamotalo mezi trny a viselo mimo Vrančin dosah. Ta se takovou drobností vůbec nenechala rozhodit a s pomocí dlouhé větve ho po chvilce strkání dokázala z keře vyprostit. Sneslo se na zem. Sehnula se, aby ho zvedla. Těsně nad ním však zaváhala. Něco ji varovalo. Stáhla proto ruku. Klekla si k němu a zkoumala ho pečlivě pohledem. Brk se leskl ve stříbrném měsíčním svitu. Jeho čerň ožívala, svíjela se. Teď to vnímala zřetelněji. Ucítila závan hrozby, krve a temnoty.
Najednou se pohnulo. Dívka si protřela oči, jestli neblouzní. Brk se před ní pomalu vznesl do výše pasu. Zakroužil na místě. Vranka na něj nevěřícně zírala s pootevřenými ústy. Pero se dalo do klouzavého pohybu, lehounce plulo. Mířilo do nitra lesa. Omámeně ho následovala. V dálce tím směrem ležely skály. Věděla to, i když u nich byla jen párkrát. Pero ji přesně směrovalo, tu kousek doprava, tu rovně.
Šla po zbytek noci. Několikrát se sice ještě zastavila, ale vždy jen na malou chvilku. Kupředu ji poháněl jak strach, že by ji mohli najít a dostihnout, tak i zvědavost, kterou v ní počínání tajemného pera probudilo. S východem slunce došla ke skalám. Brk ji směřoval ke skalní rozsedlině. Zrychloval a chvěl se. Podle toho Vranka vytušila, že se již blíží ke svému cíli.
Všechno v ní se napjalo, procházela mezi skalisky, dál do jejich nitra. Napůl se děsila, že se někde objeví medvěd nebo vlci. Pozorně proto naslouchala, aby se stihla včas dát na útěk. Bylo zde ale ticho. Úplné. Neozývaly se ani ptačí hlasy. Jako by zde vůbec nic nežilo.
Dívce naskočila husí kůže. V zátylku cítila nepříjemné bodání. Stezka mezi skalami se rozšířila v malé prostranství a vzápětí slepě skončila. Pero se zastavilo a spadlo jako bez života na zem. Vranka se rozhlédla okolo sebe. Ač zde byla sama, měla pocit, že právě vlezla do pasti. Vpravo se černal vchod do jeskyně. Uvnitř hořel oheň. Nikdo zde ale nebyl. Znovu ji píchlo v zátylku. Prudce se otočila. Nikde ale nikoho neviděla. Další ostrá bolest tentokrát mezi lopatkami. Spolu s ní se ozvalo výsměšné zaskřehotání. Otočila se.
Na skále za ní seděl krkavec a měřil si ji upřeným pohledem lesklých černých očí. Zamával křídly a znovu zaskřehotal. Ztuhla. Kolena jí změkla. Vzápětí jí ale došlo, že právě o to ptákovi jde. Chce mi jen nahnat strach, proto se takhle předvádí, pochopila. Narovnala se a pohled mu oplatila. Ledabylým pohybem pak sundala brašnu ze zad. Rychle odepjala luk a založila do něj jeden ze šípů.
„Kdo se bude smát teď?“ zakřičela na něj. Krkavec složil křídla a sklonil hlavu, jako by jí chtěl vyseknout poklonu. Dívčina odvaha na něj očividně udělala dojem. Vzápětí se bleskurychle narovnal a vznesl. Vranka to nečekala, takže šíp vypustila o něco později. Protnul tak už jen prázdný vzduch v místě, kde pták ještě před okamžikem postával.
Dívka se rychle sklonila pro další šíp. Založila ho do tětivy a hledala svůj cíl. Nemusela se rozhlížet dlouho. Krkavec se snesl přímo doprostřed cesty, po níž sem přišla. Postavil se před ni. Namířila mu hrotem na hruď. Sama sebe zapřísahala, že nyní už bude na ptákovy úskoky připravená a nemine.
Krkavec se přikrčil k zemi a během jednoho či dvou rychlých mrknutí oka se proměnil ve statného muže. Dívce poklesl nejen luk, ale i brada. Přistihla se, že na něj zírá s otevřenými ústy. Musela mít v obličeji skutečně směšný výraz, protože muž se rozesmál, až se plácal rukama do stehen. Na sobě neměl nic než krátkou bederní roušku z černé kůže.
Vranka se vzpamatovala. Zvedla ruce a namířila na něj. Muž se narovnal a odhodil si na záda prameny dlouhých černých vlasů. Povšimla si, že v nich má několik zapletených pramenů, do nichž si vetknul korálky a černá brka. Na krku se mu houpal proplétaný kroužek z neznámého materiálu, který jí odrážel sluneční paprsky přímo do očí. I když ho měla na mušce, muž se dál pobaveně šklebil.
„Konečně se setkáváme, Vranko z rodu Lišek,“ promluvil znenadání. Hlas měl nepříjemně skřípavý. Udělal krok směrem k ní.
Dívku překvapilo, že zná její jméno i původ. Odmítala to však tentokrát dát tak najevo jako před chvílí. Luk nesklonila. Naopak tětivu natáhla o něco více.
„Když ho takto budeš držet ještě chvíli, dostaneš křeč do ruky,“ vysmíval se jí neznámý. Okázale stavěl na odiv svou převahu.
„Kdo jsi?“ zeptala se ho. Hlas se jí lehce zachvěl. V duchu si vynadala.
„Krkavec, zlý posel Temného. Který přináší jen prokletí a zlobu. A unáší zlobivé malé děti a drzé holčičky. K tvým službám,“ vysekl jí výsměšnou poklonu.
Přesně zopakoval všechno, co se v rodě Lišek o krkavcích už po generace vyprávělo.
Spolkla mlčky poznámku o drzých holčičkách. „Co chceš? Proč jsi tady? Proč ses nechal spatřit tehdy při slavnosti?“ zaútočila na něj místo toho otázkami, které ji pálily.
„Ale no tak, děvče! Ty to přece tušíš, tušíš po celou dobu. Nebo snad ne? Že by dcera Krany a vnučka Broši byla nejen bez talentu, ale i hloupá?“ vmetl jí do tváře další urážku.
„Ale odkud to všechno… “ ujela jí ze rtů otázka, ale nedořekla.
„Odkud to všechno vím? Ano, vím všechno. Protože jsem to všechno vymyslel a naplánoval, moje malá hloupá Vranko. A ty jsi mi v tom jen pomohla. Pravda nevědomky. Ukázal jsem se ti právě proto, že jsem doufal, že tě rozptýlím. Dalo trošku práci zamotat ti nohy, abys zakopla, ale povedlo se mi to,“ pochlubila se spokojeně a popošel o dva kroky blíže k ní.
Dívka ho upřeně sledovala, šíp stále připravený.
„Potřeboval jsem, aby ti pověrčiví hlupáci uvěřili, že viníkem všeho, co se jim děje, jsi ty,“ pokračoval ve chvástání. „Všechno mi nahrávalo. I to, že je Lupen takový posera. A kdybys neměla takové štěstí, touhle dobou by ti zrovna podřezávali hrdlo na obětním kameni. Ne že by jim to nějak mohlo pomoct. Stejně všichni zemřou,“ zasmál se, ale znělo to spíš jako krkavčí skřehotání.
Na dívku už toho bylo moc, sklonila zbraň. Stejně už by tětivu o moc déle nedokázala udržet. Vnímala, že stojí proti někomu, kdo ji převyšuje o několik hlav. Možná by mu šíp ani neublížil, kmitlo jí hlavou.
Krkavčí muž se napřímil. Bral to tak, že dívka rezignovala. „Kdybys neměla pořád takové nehorázné štěstí, zabil by tě jako malou ten rozzuřený medvěd spolu s tvými rodiči a sestrou,“ šlehl po ní výsměšnou poznámkou.
Zapálila jako rána bičem. Rozproudila jí krev v žilách. Vranka zamířila a vystřelila. Muži se však odnikud objevila v ruce vyřezávaná hůl. Máchl jí rychle proti šípu a srazil ho těsně předtím, než se mu zapíchl do hrudi. Několika rychlými kroky přiskočil k dívce a koncem hole ji zasáhl do hlavy, takže ztratila vědomí.

Žena s labutí
Vrbenská, Františka - Hloušková, Zuzana (eds.)
Nakladatelství:
Efortna


Seznam povídek

Eva Hauserová: Vlčí tvář
Zuzana Hartmanová: Kruhy na hladině
Sanča Fülle: El  Instigator
Emma Surdu: Labutí kámen
Anna Olejárová: Krakeniáda
Lenka Hnízdilová: Mezi světy
Veronika Salášková: Kožešina a hůl
Petra Štarková: Havraní rapsodie
Monika Kandriková: Ponechajte si
Dagmar Lachmanová: V pasti
Kristýna Sněgoňová: O lidech a nelidech
Radmila Tomšů: Za chyby se platí
Jana Plauchová: Po oblakoch nikto nechodí obutý

 

 

Lehké fantazijnoLiteraturaUkázkaUkázkyF. VrbenskáZ. Hloušková
Categories: Vector Graphic

PR: Soudné sestry Terryho Pratchetta v podání Zuzany Slavíkové

Sat, 06/16/2018 - 14:57

Kultovní série Úžasná Zeměplocha britského spisovatele Terryho Pratchetta vychází konečně také v audioknižní podobě. Jako první se k posluchačům dostanou SOUDNÉ SESTRY v podání Zuzany Slavíkové„O audiopráva k legendární ,Úžasné Zeměploše‘ jsme usilovali několik let a po vleklých jednáních jsme konečně uspěli, takže nyní vydáváme první audioknihu z plánované řady. Začínáme šestým dílem, protože předchozích pět příběhů načetl překladatel Jan Kantůrek, který se na spolupráci s námi těšil, ze Zuzany Slavíkové byl nadšen a naši volbu kvitoval. Bohužel na nahrávání už dorazit nestihl, ale jistě na nás ,shora‘ s Terrym a Smrtěm bedlivě dohlížel. Spolu s dalšími se mu chystáme vzdát hold v průběhu benefičního představení Divadla v Dlouhé, které proběhne v neděli 17. června,“ uvedl Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook. A doplnil: „Se Zuzanou Slavíkovou budeme v brzké době pokračovat audioknihou Čarodějky na cestách. Celou zeměplošskou sérii plánujeme tak, že každá ,větev‘ bude mít svého vypravěče: Zuzana Slavíková je tedy vypravěčkou řady o čarodějkách, Jan Zadražil bude hlasem Ankh-morporské Městské hlídky a další budou následovat…“

Uprostřed Zeměplochy, placaté země putující vesmírem na zádech obrovské želvy, leží království Lancre, které je tak malé, že by ho kamenem přehodil. Přesto se o něj rozpoutal velký boj, jehož zápletka má leccos společného s hrou Macbeth z pera slovutného Williama Shakespeara. Nesmějí tudíž chybět ani tři čarodějky, jimž se hrůzovláda nového panovníka nezamlouvá. Nebo to celé připomíná spíš Hamleta? Nechybí tu totiž ani kočovná herecká společnost, duch zavražděného monarchy a jeho syn, který je možná příliš citlivý na to, aby vznesl svůj nárok na trůn… Ovšem Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová a Magráta Česneková už dohlédnou, aby všechno dopadlo tak, jak má. 

"Pratchetta jsem před nahráváním audioknihy vlastně nikdy nečetla, ale znala jsem ho. Můj syn totiž miluje fantasy literaturu, ale já jsem preferovala spíš jiné žánry, tak jsem na něho byla trochu naštvaná, že nečte skoro nic jiného. Zeměplochu jsem dříve schválně ignorovala trochu ze vzdoru, ale teď po četbě své první audio pratchettovky Soudné sestry musím říct, že jsem hrozně nadšená a strašně mě to baví. Je to pro mě taková satirická pohádka pro dospělé se spoustou moudrých myšlenek a vtipných situací, takže svůj názor musím přehodnotit,“ prozradila na sebe interpretka Zuzana SlavíkováZároveň vysvětlila, jak se rozhodly s režisérkou Jitkou Škápíkovou k humoristickému textu plnému svérázných charakterů přistupovat: „Když si text čtete sami, tak v hlavě slyšíte, jak kdo mluví. Například vévodkyně, tu jsem už při čtení v duchu úplně slyšela jako ječivou, nepříjemnou osobu. Ale nechtěli jsme to v projevu zase přehánět, přece nejde o vyprávění pro děti. Třeba Magráta Česneková mluví ve své naivitě a rozvernosti trochu vyšším hlasem, Bábi Zlopočasná hovoří normálně, ale rázně – je taková od rány, a Stařenka Oggová… však uslyšíte. Většina postav promlouvá relativně normálně, kromě Smrtě, který je takový pomalejší a závažnější. Nebo když je potřeba, tak principál herců nasadí herecký patos, takový nosový témbr, pokud chce na někoho zapůsobit – jinak mluví bez manýr. Jak je tam hodně postav, nechtěly jsme to s režisérkou přestřelit.“ A jak se herečka na četbu ve studiu připravuje? „Vždycky si musím celou knížku přečíst, abych věděla, o čem je, a potom si před natáčením procházím tu část, kterou budeme nahrávat, a dělám si v textu poznámky, abych se v něm lépe orientovala. Také jsem zvyklá si doma ten text už číst nahlas, protože tak zjistím, kde se v budoucnu případně zadrhnu,“  líčí narátorka. 

Nahrávku v režii Jitky Škápíkové doprovází původní bohatá hudba, jíž ve svižném tempu udává hlavní tón hned několik nástrojů – o pozornost se střídavě přetahují seriózní příčná flétna s rozkošně naivní flétnou zobcovou, hravý xylofon dodává vyprávění pohádkový rozměr, který v rytmu umocňuje drnkání na citeru, nechybí ovšem ani hlavní ingredience dobrodružných filmových soundtracků, tedy mnoho vrstev smyčců, usazující podvratné snahy vzletných nástrojů do vážnějších vod. Košatým hudebním doprovodem pak problikává nejrůznější ťukání dřívek, cinkání trianglu a zvonečků nebo znělé dunění tympánů.

Audiokniha vychází jako mp3 ke stažení prostřednictvím digitálních distribucí za 299 Kč i jako 2CD mp3 za 329 Kč. Pouze na portálu Audiolibrix si však mohou členové předplatitelského klubu koupit audioknihu jen za 199 Kč. 


UKÁZKU Z AUDIOKNIHY si můžete poslechnout >> ZDE

 

Úžasná zěmeplochaT. PratchettZ. SlavíkováOneHotBookLiteraturaAudiokniha
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Batman - Detective Comics 6: Ikarus

Thu, 06/14/2018 - 08:54

Ikarus nás přivádí do Gothamu v době, kdy se Bruce Wayne opět osobně stará o své veřejné aktivity a není tolik posedlý svým alter egem. Je vidět, stará se o charitu a svou firmu,  nebo to tak alespoň navenek vypadá. Spolu s Elenou Aguilovou, až podivuhodně čistou vizionářkou, plánuje v Gothamu bojovat proti drogové závislosti. Výstavba klinik a přestavba temných čtvrtí. To vyžaduje uchování si lukrativních pozemků, čímž se znelíbí mnoha místním oligarchům, kteří s nimi již měli své plány. No a navíc se ve městě objevuje i závislost na novince zvané Ikarus. Na takovém kalibru, že je neskutečně nebezpečný nejen pro případné uživatele, ale hlavně distributory. S tímhle nechce mít nikdo nic společného, tady se hraje o monopol na zlatý důl.

Jak se dá předpokládat, kopnutí do vosího hnízda vyústí ve vraždu nové obchodní partnerky, čímž se posouvá tahle nová šmakuláda na osobní úroveň. A právě tady se mi líbí odklon od dlouho zaběhnutého stereotypu. DC 6 si totiž nepřichystal jako plottwist Jokera, Clayface ani nikoho podobného. Po delším půstu je na scéně zase drama obyčejné detektivky bez superpadouchů, což je úžasně osvěžující. Takový dobrý návrat ke kořenům, kdy Netopýr mlátil mafiány a zlodějíčky, ne šílence, kteří mají nejspíš všichni konta v Monacu  (no vážně, kde na to berou?!). Dialogy jsou přirozené a působí zcela nenuceným dojmem.
Jediná narážka na psychopaty se tak objeví v kratším doplňujícím příběhu na konci, kde se trochu odhalí background story Juliana Daye, později známého jako Calendar Man. Kvituji, že ani zde autoři nesklouzli k rádoby obměně stylu postav a pokračovali na vlně hlavního příběhu. Díky tomu si opravdu užijeme ještě "normálního" Juliana Daye před přijetím nové identity. Batman se zastane obyčejných občanů, vše probíhá na úrovni zcela standardního zločinu.

Pochvala míří i k použitým světlým předělům. U kreseb by tmavé značně znesnadňovaly četbu a orientaci v příběhu. To a sytý žlutý přebal mi ještě více evokují retro styl Batman komiksů, což jedině vítám.

Ikarus doporučuji všem fanouškům Batmana, po několika posledních, vcelku chaotických, dílech kánonu se jedná o vítané zpestření a rád si dám něco podobného znova. Detektiv je zpět, vážení!

Batman - Detective Comics 6: Ikarus
Brian Bucellato, Francis Manapul

Nakladatel: BB Art
Překlad: Petr Zenkl
Rok vydání: 2018
Počet stran: 176
Rozměr: 168 x 258
Provedení: paperback
Cena: 499 Kč

KomiksBatmanBB artDC ComicsP. ZenklB. BucellatoF. Manapul
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Marie Rejfová: Komu straší ve věži

Wed, 06/13/2018 - 08:05

UKÁZKA Z KNIHY

„Vy nejste dole? Koncert začne za půl hodiny.“
Josefína zvedla oči. Ve dveřích učebny stála ředitelka školy Regina Smutná. Objemné poprsí napasované v tmavých koktejlkách, světlé vlasy spletené do prapodivně složitého drdolu.
„Dávám dohromady to sebehodnocení,“ odpověděla Josefína. Co se tahle ženská stala její šéfovou, sepisovala podobné nesmysly dvakrát do týdne. Hodnotila žáky, rodiče, školu, svou práci, sebe. Byla přesvědčená, že kdyby na to existoval formulář, hodnotila by i kvalitu toaletního papíru na učitelských záchodcích.
„Nechte to na zítra,“ řekla Smutná. „Potřebuju, aby někdo stál v šatně.“
Josefína hodila propisku na stůl. „A kde je školník?“
Ředitelčin obličej se rozzářil. „Pan Kolbaba spěchal pro další židle. Přišlo daleko víc lidí, než jsme čekali.“
„Aha,“ odtušila Josefína, vstala a zhasla. Musela uznat, že svou novou šéfovou značně podcenila. Pozvat na obyčejný žákovský koncert půl města bylo jako hrát ruskou ruletu. Obojí zpravidla končilo stejně – trapnými rozpaky a hrobovým tichem.
Ale teď to vypadalo, že se Regině Smutné povedl manažerský majstrštyk. Když vyšly na chodbu v podkroví, kde se nacházely ateliéry a třídy výtvarných oborů, dolehly k nim zvuky z přízemí. Hučelo to tam jako v úle. Občas se ozvalo tklivé zanaříkání hoboje provázené spěšnými úhozy do klaviatury. Ředitelka vyrazila jako liška do kurníku. Josefína jí na vysokých podpatcích stačila jen tak tak.
„Přijede i starosta,“ prohodila přes rameno Smutná.
„Jeho Péťa dneska vystupuje,“ podotkla Josefína. Malý Petr Jiroušek hrál na housličky sotva dva měsíce a šlo mu to. K neskonalé úlevě celého sboru.
Smutná mávla rukou. „Budou volby. Musí se ukázat.“
Není sám, napadlo Josefínu, když sledovala ředitelčino výrazné pozadí pohupující se v upnutých šatech. To, že na sebe Regina Smutná ráda strhává pozornost, bylo jasné už v září, kdy nechala přetřít fasádu základní umělecké školy na žluto.
„Přední řada musí zůstat volná pro lidi z radnice,“ pokračovala ředitelka a zatočila ke schodišti. „Nechala jsem Irenu, ať to tam hlídá.“
Josefína se v duchu zasmála. Poslední, co by si dokázala představit, je to, jak éterická učitelka scénického tance Irenka Kociánová brání vlastním sotva padesátikilovým tělem volné židle proti hordě ke všemu odhodlaných rodičů.
Srovnala s ředitelkou krok. „Kdy myslíte, že to tady dneska skončí?“
„Jak bude potřeba,“ odvětila Smutná značně odměřeně. „Spěcháte domů?“
Ne, já obvykle toužím tvrdnout v práci do devíti večer, ušklíbla se pro sebe Josefína. Přinutila se ke kajícnému tónu. „Má mi přijet návštěva.“
„Aha,“ řekla ředitelka a její boky se rozvlnily ještě víc, jak sestupovala ze schodů.
„Mohla bych odejít dřív?“ vypálila Josefína ostrými.
Regina Smutná nezpomalila ani o píď. „Je to vážně nutné?“
Je to hrozně nutné, milá paní ředitelko, pomyslela si Josefína vztekle. Sex s Tvrdíkem jsem měla naposledy před třemi týdny. To by nebylo vzhledem k mizivému počtu jejích styků s muži během posledních dvou let tak nepochopitelné a ona by se s tím v poklidu a s noblesou sobě vlastní smířila nad sklenkou dobrého tramínu, kdyby tu nebyl prostý fakt, že jí společnost nesnesitelného komisaře celkem chyběla.
„Vytrhlo by mi to trn z paty,“ zvolala, protože hluk sílil. Proti nim se vyrojila skupinka povykujících dětí se stojany na noty.
„Kam to nesete?“ zatarasila jim cestu ředitelka.
„Do kabinetu!“ vypískla dívenka s rezavými vlasy a s tváří posetou pihami. „Říkal to pan učitel Stehlík.“
Regina Smutná si dala ruce v bok.
„Vraťte ty stojany do sálu.“
„Ale pan učitel říkal, že je máme uklidit, protože jsou k prdu.“
Děti se rozesmály.
„Vezměte je dolů, a hned!“ zvýšila hlas ředitelka.
„Ano!“ Holčička přikývla a rozeběhla se ze schodů dolů. „Jdeme zpátky, bando líná!“ 
Ostatní ji s hlasitým hulákáním následovaly.
„Pan učitel říkal! Sotva nastoupil, a už to tady organizuje…“ Smutná pohlédla na Josefínu. „Vidíte, jaký tu je zmatek. Opravdu potřebujeme každou ruku. Pojďte.“ Obrátila se.
Josefína dostala strašnou chuť kopnout ji do objemného pozadí a sledovat, jak se kutálí mezi hosty. Spolkla sprosté slovo, které se jí dralo na jazyk, a následovala šéfovou do vstupní haly plné lidí.
„Dobrý večer,“ kývla na pár známých tváří.
„Kabáty ať si všichni nosí do šatny.“ Ředitelka ukázala ke dveřím momentálně zataraseným hejnem starších dam a odkráčela do sálu, kam proudili další hosté.
„To ti véna písk,“ utrousila Josefína a nenápadně se přesunula zpět ke schodišti. Vrátí se k sobě do třídy, a až bude koncert v plném proudu, odejde domů.
V té chvíli se kdosi dotkl její paže. „Dobrý večer. Mladá paní, prosím vás, byla byste tak laskavá…“
Vedle ní se hrbil starý pán s hůlkou. Mhouřil oči za brýlemi s tlustými skly a usmíval se. Světle hnědý oblek provoněný těžkou kolínskou a naleštěné polobotky dodávaly jeho vizáži styl i přes značně pokročilý věk jejich majitele.
„Ano?“
„Nerad vás obtěžuji, ale ukázala byste mi, kam se mohu jít posadit? Měl tu na mě čekat vnuk, ale nikde ho nevidím,“ vysvětloval pán.
„Samozřejmě,“ řekla a nabídla mu rámě.
„Děkuji.“ Zavěsil se do ní. „Kdybych tušil, že budu mít tak šaramantní doprovod… Ale doufám, že vás nezdržuji.“ Zarazil se. „Jistě na někoho čekáte.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou a nasměrovala ho k sálu. „Učím tady.“
„Tak to mého vnuka znáte,“ rozzářil se. „Trubka. Pozoun. Tuba.“
Nechápavě pokrčila čelo.
„Stehlík. Jakub Stehlík,“ připomněl jí.
Josefína si vybavila novou posilu jejich pedagogického sboru. Vysoký mladý muž s hloubavým pohledem a tmavými kudrnatými vlasy. Přijel před dvěma týdny. Přicházela tenkrát ke škole a už z dálky pobaveně sledovala, jak se snaží vydolovat velké černé pouzdro z taxíku po střechu narvaného zavazadly a dalšími věcmi. Když kolem něj procházela, zvedl k ní zrak a ona si v rozpacích podvrtla kotník.
„Aha,“ řekla a vstoupila se svým společníkem do sálu.
Na improvizovaném pódiu stálo klavírní křídlo. Před ním se řadil pěvecký sbor a všude kolem pobíhali viditelně nervózní učitelé a svátečně oblečené děti. Zbytek sálu obehnaného velkými zrcadly a baletními tyčemi vyplňovaly dlouhé řady židlí, nyní z větší části obsazené.
Stehlík senior namířil hůlku do čela hlediště. „Támhle bychom si mohli sednout, mladá paní.“
Pohlédla, kam ukazoval, a málem se zakuckala smíchy. Na místech vyhrazených pro starostu a brodské radní se roztahovalo kompletní osazenstvo rodiny Dostálových.
Její sestra Miroslava vzbuzovala strach už na dálku. Akorát nebylo na první pohled úplně zřejmé, jestli za to mohl její přísný výraz, nebo podivně neforemná róba zemité barvy, jež se jako obvykle úspěšně vymykala jakýmkoliv módním trendům. Jedinými, které to nechávalo naprosto v klidu, byl její manžel Karel a synové Ladislav a Albert. První se řídil lety prověřeným heslem o zvyku a železné košili, zbylým dvěma puberta nedovolovala, aby o cokoliv v této místnosti projevili zájem.
Starého pána nejspíš zachránila skutečnost, že nosil brýle, protože se bez sebemenšího zaváhání vydal přímo k Josefíniným příbuzným. „Je zde volno, prosím?“
„Je,“ houkl Karel Dostál. „Nazdar,“ kývl na Josefínu.
„Ahoj,“ pozdravila ho a pustila rámě svého společníka, aby se mohl posadit.
Se spokojeným odfouknutím se uvelebil vedle Miroslavy. „Dobrý večer,“ uklonil se galantně.
„Dobrý večer,“ odpověděla a sjela ho od hlavy až k patě. Potom bez mrknutí oka přenesla pozornost na Josefínu. „Máte tu někde program?“
Pokrčila rameny. „Nevím.“
Miroslava nadzvedla obočí.
„Tohle je akce hudebkářů, takže pardon,“ prohlásila Josefína a raději se obrátila na synovce. „Čau, kluci. Trochu opruz, ne?“
„Bestiální,“ ušklíbl se Láďa. „Megaopruz.“
„Uklidni se, Ladislave,“ napomenula ho matka.
„To půjde těžko,“ zamumlal. „Ještě k tomu sedíme v první lajně jako nějaký –“
„Neopovažuj se dokončit větu,“ zpražila ho Miroslava ledovým tónem.
„Mladí pánové by nejspíš byli nejraději někde jinde,“ poznamenal starý pán a se zúčastněným pohledem se na Láďu s Bertem usmál. „S děvčaty na diskotéce, co, kluci?“
„Tihle dva?“ zasmála se Josefína. „Leda tak s herní konzolí.“
Vztekle po ní loupli očima.
Miroslava si toho nevšímala. Naklonila se ke klukům a potichu odměřovala slova. „Jestli se to některému z vás nelíbí, má smůlu. Bude vám sedmnáct, tak se začněte chovat jako dospělí. V opačném případě můžete zapomenout na brusle.“
„Tu chvíli vydržíte,“ podpořil manželku Karel Dostál. „Příště to může bejt horší.“
Pomalu k němu stočila zrak. Připomínala teď obrovskou hnědou ještěrku, která se chystá slupnout ubzučenou mouchu.
„Horší a delší, viď, maminko?“ Rozšafně ji poplácal po stehně.
„To rozhodně,“ zašeptala.
„Ale proč musíme sedět vepředu?!“ přerušil jejich manželskou etudu Bert. „Jsou to místa pro kokoty!“
„Bude veselo,“ vyhrkla Josefína, dřív než se jejímu synovci mohlo cokoliv ošklivého stát. „Jde sem hlavní kokot s manželkou a ředitelkou.“
V těsném závěsu za Reginou Smutnou k nim totiž mířil pohledný muž v doprovodu hezké mladé brunety. Jemu mohlo být šedesát let, ona vypadala, že právě dokončila střední školu. Oba se usmívali na všechny strany.
Na rozdíl od ředitelky, která se k nim hrnula s výrazem vůdkyně lví smečky. Postavila se před jejich skupinku a očima vyhledala nejslabší článek stáda. „Mohu vás poprosit…,“ naklonila se ke Karlu Dostálovi. „Tato místa jsou vyhrazena pro zástupce městského úřadu.“
Odtrhl zrak z jejího výstřihu. „Neviděl bych v tom problém,“ prohodil. „Jistě se tu všichni srovnáme.“
Nadechla se. „Opravdu vás musím požádat –“
„Dobrý den, paní ředitelko,“ ozvala se Miroslava.
Regina Smutná na ni pohlédla.
„Ještě jsme si nebyly představeny. Magistra Dostálová,“ pronesla Miroslava. „Nevidím sebemenší důvod, proč by má rodina nemohla sedět na stejných židlích jako starosta obce, kterého jsem – mimochodem – nevolila.“
Josefína ten tón znala a pomalu začínala nadřízenou litovat. Na tvářích Smutné naskočily rudé skvrny.
„Domnívám se, že pan starosta Jiroušek si s celou touhle situací hravě poradí,“ vstoupil do hovoru starý pán. „Tys byl vždycky chytrý mladík, viď, Jaroslave?“
Všichni se jako na povel podívali na starostu.
Ten stál jako zkoprnělý a beze slova zíral na starého pána.
První dáma Brodu se přisála k manželovu boku. „Kdo je to, miláčku?“ zašeptala.
„František Stehlík, milostivá,“ odpověděl místo něj starý pán. „Černé svědomí vašeho pana chotě.“
„Pan Stehlík,“ vzpamatoval se starosta a natáhl k němu ruku. „Vás už jsem neviděl… jak je to dlouho?“
Oslovený sevřel hůlku. „Pětatřicet let, Jaroslave. Pětatřicet let.“
Starosta neztratil glanc. „A co vás přivádí do Brodu?“
„Máme tu na hřbitově rodinnou hrobku,“ odpověděl starý pán suše.
Kousek od nich se ozvalo popuzené zaklení.
Otočili se.
Jakub Stehlík v tmavém obleku dřepěl vedle pódia a pokoušel se utáhnout stojan na noty. Pokaždé, když se narovnal, šroub povolil a kovový pultík mu s chrastěním sjel dolů.
„Sakra!“ hodil neposlušný stojan pod klavír a vzal si další. Vzápětí se mu rozsypal pod rukama.
„Vidím, že město financuje kvalitu hudebního vzdělávání dětí opravdu dobře,“ pronesla Miroslava.
Ředitelka Smutná zalapala po dechu.
„Ostatně,“ pokračovala Miroslava, aniž by pohlédla na starostu, „i u nás na gymnáziu je polovina vybavení zastaralá. Kdybychom si sem tam nepomohli nějakým tím sponzorem…,“ zavrtěla hlavou.
Josefína se ošila. Na vytváření trapných situací byla její sestra mistr. „Půjdu mu s tím pomoct,“ řekla a vydala se k Jakubovi.
„Je tohle možný?“ Hodil stranou další stojan. „Říkal jsem, že jsou to krámy!“
„Dobrý večer,“ pozdravila ho Josefína.
„Co? Jo. Zdravím,“ vydechl. „Promiňte.“ Rozhodil rukama. „Kam si děti dají noty – to vážně nevím.“
„Na hlavu,“ navrhla.
„Doprčic, tohle je…“
„Nahoře ve třináctce jsem viděla nějaký stojany,“ řekla. „Vpravo v rohu.“ Za tu dobu, co učila na téhle škole, přivedla umění zašít se k naprosté dokonalosti. Kabinet na pomůcky byl ideálním místem, kde se zavřít, když vám všichni lezou na nervy.
„Díky!“ Sevřel jí paži a vyběhl ze sálu.
Pokrčila rameny. „Není zač.“
„Kam běžel?!“ sykla jí Regina Smutná do ucha, až Josefína leknutím nadskočila.
„Pro jiný stojany,“ odpověděla Josefína. „Tyhle jsou na prd.“
„A kde je Irena?!“ soptila dál ředitelka. „Měla být tady v sále! Za pár minut začínáme.“
„Nevím,“ odpověděla Josefína a měla se k odchodu.
„Kam jdete?“ zastavila ji Smutná.
„Do šatny. Hlídat kabáty.“
„Ale co s vaší sestrou?!“
Josefína mrkla na Miroslavu. Seděla na židli s výrazem železné lady a bylo jasné, že Dostálovi se ze svých míst nehnou bez případné újmy na zdraví pro jejich nejbližší okolí. „To opravdu nevím. Jedině to tu odpálit,“ navrhla s vážnou tváří.
 


Vtipná detektivka Marie Rejfové Kdo jinému jámu kopá (a ebooková novelka Kdo má pod čepicí, která knize předcházela) se minulé léto setkaly s nadšenými čtenářskými ohlasy, a tak není divu, že takřka přesně rok poté přichází autorka s dalším případem Josefíny Divíškové.

Slečna Marplová po česku? Mladá. Svérázná. Učitelka.

V románu Komu straší ve věži se vrátíme do fiktivního českého maloměsta Brodu a vrátí se i většina „obvyklých podezřelých“: počínaje samotnou Josefínou, přes komisaře Tvrdíka, strážmistra Švece, pekařku paní Řábkovou, až po svéraznou rodinu Josefíniny sestry. Objeví se ale rovněž nové postavy: učitel Jakub Stehlík a jeho dědeček, starosta Brodu Jaroslav Jiroušek, jeho politický rival Ivo Podroužek a mnozí další.

S Jakubem Stehlíkem je spojen případ, do něhož se Josefína zaplete tentokrát. Případ, který se stal před více než třiceti lety: smrt Jakubovy matky a s ní pravděpodobně spojená loupež v klenotnictví. A aby toho nebylo málo, mladý a pohledný učitel, který Josefíně při pátrání pomáhá, navíc poněkud zkomplikuje její třaskavý vztah s komisařem Tvrdíkem.

Marie Rejfová pojala román Komu straší ve věži jako příběh s tajemstvím, v němž se soustředila především na vzájemné vztahy a minulost postav a postaviček žijících v Brodu. Nezapomněla při tom, v čem je výjimečná: v brilantním vykreslení českého maloměsta a jeho typických obyvatel, jejichž osudy popisuje s humorem sobě vlastním. Na příští rok pak autorka chystá Josefínin třetí, tentokrát „zimní“ případ nazvaný Kdo maže, ten jede.

Anotace:
Ve středočeském městečku Brod se schyluje k obecním volbám a vypadá to, že nic nedokáže narušit jejich průběh. Příjezd nového učitele Jakuba Stehlíka ale odkryje mnohé stíny z minulosti.
Kdo zavinil smrt Jakubovy matky? Co s ní má společného starosta Jaroslav Jiroušek? Komu v Brodu se hodí, aby tento čin nezůstal zapomenut? Jak do toho všeho zapadá rodina majitelky pekařství paní Řábkové? Co znamená králičí tlapka v pouzdře na trumpetu a jaké tajemství skrývá zahrádkářská kolonie za městem? A co všechno je pro úspěch schopná udělat opozice v čele s Ivo Podroužkem?
Učitelka Josefína Divíšková se snaží přijít na kloub událostem, které se v Brodu staly před více než třiceti lety, a tím pomoci napravit staré křivdy. Musí se spolehnout na svůj důvtip a schopnost zvládat vše s humorem, jakož i na svérázného komisaře Tvrdíka.
 

Obálka: Daniel Špaček
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 336
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)

UkázkaUkázkyMystery PressLiteraturaM. RejfováJosefína Divíšková
Categories: Vector Graphic

Staňte se myší a zažijte dobrodružství v bájném světě Davida Petersena Vychází Myší hlídka – Hra na hrdiny

Tue, 06/12/2018 - 08:05

V  červnu potěší nakladatelství Comics Centrum jak příznivce úspěšného komiksu Myší hlídka, tak i fanoušky RPG, neboli her na hrdiny. Vyjde totiž „manuál“ popisující pravidla a herní svět, jenž se nechal inspirovat Petersenovou komiksovou sérií Myší hlídka.

Komiks Myší hlídka měli čeští čtenáři příležitost poznat prostřednictvím třídílné „kanonické“ série z pera samotného Petersena (v českém překladu nedávno zesnulého Jana Kantůrka), na který v letošním roce navázal první díl Legend o Myší hlídce, ve kterém různí komiksoví tvůrci zpracovávají příběhy z Petersenova myšího univerza.

Svět komiksu, kterému se povedlo roku 2008 získat dvě ceny Willa Eisnera, zaujal i autora RPG Lukea Cranea, jenž vytvořil hry jako Burning Wheel, Freemarket nebo Torchbearer.

Společně s Petersenem, který do publikace přispěl kromě samotného konceptu herního světa především svými osobitými ilustracemi, vytvořili knihu, která je určená úplným začátečníkům ve světě her na hrdiny, jakož i čtenářům, kteří dosud neměli příležitost seznámit se s komiksem Myší hlídka.

Sám Petersen zhodnotil spolupráci s Cranem: „Luke dokázal bravurně vystihnout ty nejdůležitější aspekty, které společně vytvářejí napínavý děj při skupinovém vyprávění příběhů, a vyjádřit je prostřednictvím herních pravidel, která ctí atmosféru mé komiksové série o myších hrdinech.“  

Kniha provází potenciální hráče krok za krokem základními herními pravidly a obsahuje rovněž pasáže podrobně popisující celá Myší teritoria, jejich obyvatele i přírodní podmínky. Kromě toho se čtenáři dozvědí, jak si postavit vlastní hlídku, a kniha je provede celým konceptem dobrodružné výpravy, včetně mnoha příkladů vzatých právě z kanonických komiksů. Z toho vyplývá, že tuto knihu lze vnímat i jako překrásnou encyklopedii Myší hlídky.

„Myší hlídka: Hra na hrdiny“
Autoři:  Luke Crane, David Petersen
Ilustrace: David Petersen
Z anglického originálu „The Mouse Guard:  Roleplaying Game“ přeložil Ondřej Štípek, Alexandra Niklíčková a Jan Kantůrek, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s matným přebalem a parciálním lakem, 320 barevných stran
U nakladatele od 22. 5. do 17. 6. 2018 za cenu 539 Kč, dále pak  629 Kč, běžná cena 899 Kč
Kniha vychází 5. 6. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 9+

KomiksD. PetersenComics Centrum
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Martin Sládek, Hladová smečka

Mon, 06/11/2018 - 08:05

Slyšeli jste už zvěsti o tom drakkaru plném anglického zlata? Prý se kdysi dávno potopil u Skiperviku. Tak nasedat, děcka, výprava začíná! Jen se pořádně držte, protože to místy bude trochu drhnout…

Harald, drsňák na volné noze, se právě vrátil do Norska. Pohled má sice poněkud zamlžený medovinou, ale ta černovláska, která se schovala mezi jeho deky, se mu snad nezdála. A její pronásledovatelé už vůbec ne – kam totiž přijde Harald, tam běží i potíže, div se nepřetrhnou. Právě teď mají podobu trestné dánské výpravy, která vraždí, loupí, znásilňuje a pálí, kde se dá. A v jejím čele? Nikdo jiný než jarl Styrman se smečkou svých berserkrů. A pak je tady ještě ten potopený drakkar, který by zase náramně pomohl jarlu Berkfinnssonovi a jeho skupince dobrodruhů. Snad nikdo z nich nedostane šíp do kolene, protože pod hladinou se toho skrývá víc než ryby a mořské houby v hranatých kalhotách. Harald bude potřebovat veškerý svůj um, odvahu a odhodlání.

Tak šup, naskákejte na palubu a popadněte vesla. Ale počítejte s tím, že než se dostaneme do pohody širého moře, čeká nás pár mělčin, které nám pořádně prověří podvozek. A jednou z těch mělčin je samotný Harald. Možná je to jen zbytečně podezřívavý pohled starého mořského vlka, ale pojďme si to vypočítat společně: Harald je takový severský samotář, ve skutečnosti wicht (= „vědmák“(!)), který skrz svůj amulet – zlatý mjöllnir, který se mu houpe na krku – používá Umění, něco jako magii. Má zásobu nerostů, které mu například umožňují vidět ve tmě. Podle narážek je jeho obvyklou prací například lov vlkodlaků. A jeho kůň… se jmenuje Skočna. Tak co, už máme díru v lodi? No jo, já vím, třeba je to náhoda. A třeba taky ne, ale i kdyby, tak co? Ten bělovlasý frajer je tak oblíbený, že spousta lidí by někoho jemu podobného určitě přivítala s nadšením. Pokud vám ale už delší dobu leze krkem i ušima, možná tu díru vidíte větší, než ve skutečnosti je.

Hned vedle té první díry se vzápětí objeví další – Haraldova motivace. Tahle díra se možná hledá těžko, stejně jako ta motivace. Je to moje první setkání s Haraldem, tak mi možná uniká něco očividného, ale zkrátka bych asi opravdu nezvládla odpovědět na otázku, co že ho to vlastně žene dál, nebo spíš – co ho v první řadě přimělo zúčastnit se výpravy.
A u Haralda ještě zůstaneme. Vzhledem k tomu, že největší část děje vidíme jeho očima, má nám toho dost co říct. Občas si trošinku zafilozofuje, je to takový seveřan intelektuál (v jeho slovníku najdete výrazy jako eufemismus nebo fatalismus). Kromě toho velmi často odkazuje k vlastní kultuře jako „severské“ a dívá se na ni tak nějak zvenku. Jasně, i poslední plavčík pochopil, že se právě vrátil z Paříže, a tak na něco takového má nejspíš právo. Na druhou stranu je dost pravděpodobné, že výraz „severský“ je tak, jak ho chápeme my (tj. vikingové, ságy a všechny tyhle věci), spíš novodobý kulturní konstrukt a v Haraldově době nemá co dělat. Možná že tohle skřípání o dno slyším zas jenom já, ale vytrhne-li vás něco takhle z příběhu, asi ho taky uslyšíte.

Ale dost už toho skřípění a drhnutí, občas nás sice ještě pozlobí nějaká přehlédnutá chybka, ale už nás houpou vlny, obloha jak vymetená, vítr se opírá do plachet… začíná plavba, kterou si užijete.
Hladová smečka (nad jejímž diskutabilním názvem bychom se ostatně taky mohli pobavit) se čte příjemně. Máte-li dost času, dáte ji klidně za pár hodin. Neříkám, že si budete kousat nehty ve strachu o postavy (kterých je poněkud hodně – což by nevadilo, pokud by ovšem ty zajímavější z nich dostaly víc prostoru), ale příběh je dostatečně poutavý na to, aby se vám nechtělo zvednout se od vesla, dokud nedorazíte k cíli. Ach kruci, stejně to vypadá, že na té čisté obloze pořád hledám mraky, což? Tak se raději pojďme potápět, protože teď teprve uslyšíte ódy…

Ano, je tam podmořská scéna. Vlastně hned několik, ale ta první je ta s velkým S. Moře je fascinující a děsivá bytost, což vikingové věděli pravděpodobně lépe než kdokoli jiný. Martinovi Sládkovi se povedlo vystihnout to skvěle. A tak když Harald poprvé klesá do mořských hlubin, v hlavě vám hraje nějaký mrazivý soundtrack a zároveň se vám do uší vkrádá podvodní ticho. Husí kůže zaručena. Bohové, tohle bylo vskutku epické! Možná by to šlo ještě vytěž- a dost! Tohle kritikou kazit nebudu.

Na obzoru země, na dně lodičky se cachtáme ve vodě, ale plavba to nakonec byla příjemná a mořská nemoc se snad každému vyhnula. Nepochybuji, že Martin Sládek do příště díry utěsní a trochu vyztuží dno a pak to bude teprve zážitek!

Martin Sládek, Hladová smečka
Nakladatelství: Mystery Press
Rok vydání: 2018
Obálka: Michal Suchánek
Stran: 286
Cena: 279 Kč
ISBN 978-80-7588-057-4
 

RecenzeLiteraturaMystery PressM. Sládekčeská fantasy
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Pupíky: Krávovinky 1 - Kámošky jak kráva - Delaf, Dubucová

Thu, 06/07/2018 - 23:03

 

Jenny, Vicky a Karin jsou zpět. Respektive měl bych spíš říct "před", protože jsem očekával pokračování, ale dostal prequel - nebo možná epizodky, které se odehrávají někde během prvních dvou sešitů původních Pupíků. Karin je tu ještě totálně bez sebevědomí, Jenny a Vicky jsou mrchy a blbky v nejlepší formě a John John je pořád ten neznámý nedosažitelný kluk na motorce.

Skutečně. Kdo jste četli Pupíky, zjišťujete, že jste zas na startu. Opět se probíráte prvním sešitem a znovu je to to holčičí čtení bez nějaké vážné zápletky. Celý sešit je hlavně souborem skečů, a i když jakýsi společný motiv nakonec příběhy mají, tak hluboké myšlenky, jaké se skrývaly na konci posledních Pupíků, v tom nehledejte. Tady jde pořád hlavně o zábavu. Pravda, občas se na chvíli zanoříme do Vickyina světa nuzných podmínek matky alkoholičky samoživitelky, ale to jsou opravdu malé odbočky od vztahové školní zábavy.  

Jenny a Vicky tu opět řeší hlavně kluky, a to pěkně zlomyslně a podle. Žádný jim není dost dobrý a po většinu času stírají jednoho chudáka po druhém a vyrábí armádu latentních homosexuálů a starých mládenců, protože po setkání s krávami tohohle kalibru nebudete myslet na rande tak do sedmdesáti a pak zjistíte, že už je pozdě. Výjimku tvoří dva exempláře mužského pokolení, které zájem nemají a to holky prostě nemůžou nechat jen tak.
Třetí do party, vytáhlá Karin, je tu hlavně jako terč vtipů a drobné šikany. Jelikož se Krávovinky 1 odehrávají ještě před jejím prvním rande z Pupíků, o nějaké osobnosti natož sebedůvěře tu nemůže být ani řeč.     

Delaf je tu pořád skvělý, dokonce jsem měl pocit, že méně fláká pozadí panelů a na rozdíl od Pupíků se tak dočkáme i nějakého toho vizuálního vtípku nesouvisejícího s dějem. Celkově pak drží zavedený styl a já bych od něj ani nic jiného neočekával. Jsou komiksy, kde nejsou experimenty potřeba, a Krávovinky - Pupíky jsou jedním z nich.

Pokud jste četli Pupíky, líbily se vám a nevadí vám vrátit se v příběhu zase na začátek, nemusíte váhat. Krávovinky jsou prostě další nálož příběhů a fórů na stejné vlně.

Pupíky: Krávovinky 1 - Kámošky jak kráva - Delaf, Dubucová

Počet stran: 48
Formát: 210x295 mm
Nakladatelství: COOBOO
Vazba: měkká
Cena: 169 Kč

PupíkyAlbatrosDelafM. DebucCooBoo
Categories: Vector Graphic

POZVÁNKA: CRWECON 2018 - Komiksový festival

Thu, 06/07/2018 - 22:13

Crwecon – Komiksový festival 2018!

Ano, už po třinácté tu máme nejstarší český komiksový festival – Crwecon! Nový ročník se koná v sobotu 9. 6. – a abychom překonali smolnou třináctku, rozhodli jsme se akci udělat zase o něco větší a zajímavější!

Jako už několik let, i tentokrát se komiksoví příznivci i nováčci sejdou po deváté hodině v pražském klubu Cross, na rohu ulic Plynární a Jankovcovy, jen pár kroků od stanice metra Nádraží Holešovice. Budou tu čtyři programová pásma, ve kterých dojde na vyhlašování komiksové ceny Fabula Rasa, na deset nejlepších komiksů minulého roku, komiksový kvíz nebo historii takové legendy, jako je Wonder Woman. Petr Kopl a Petr Macke pak přestaví návod, jak se stát úspěšných komiksovým tvůrcem. Dojde i na komiksy pro děti, přednášku o drsné škole, deskové hry a panel věnovaný Batmanovi. Nebudou chybět ani vydavatelské panely, na kterých budou velká česká nakladatelství představovat své tajné ediční plány. Kromě toho tu samozřejmě najdete oblíbenou dražbu originálních kreseb slavných (nejen) českých výtvarníků, prodejní stánky, program určený dětem, autogramiády a tentokrát bude mít větší prostor i cosplay! Celý jeden sál pak bude věnován přednáškám o manze a anime. V prodeji se zde poprvé představí komiksoví Američtí bohové Neila Gaimana, nová Mistrovská díla evropského komiksu v podání krásné Druuny, či nádherně malovaný komiks Alexe Rosse! Petr Kopl a další malíři budou malovat návštěvníky za dobrovolný poplatek, který půjde na charitativní účely! Komiksové figurky tu předvede i firmoa Warboss a u stánku herní společnosti Blackfire si budete moci vyzkoušet jejich deskové hry. Budete mít šanci (pokud budete chtít) prodat některé své komiksy – nebo naopak dokoupit některé, které vám chybí. Burze se tentokrát věnovalo skoro celé přízemí, takže bude dobré si sebou vzít pořádně velký batoh.

A i letos je vstup zdarma! Stále to zvládáme pod heslem „fanoušci komiksu sobě“!

Bližší informace o programu najdete na www.crwecon.cz, nebo na FB stránce Crweconu!

Těšíme se na vás!

Facebook událost: https://www.facebook.com/events/431157157312695/

Videa z minulých let:
https://youtu.be/52zouyoVo3k
https://www.youtube.com/watch?v=5-ducYc1V8M

PozvánkaPozvánkyAkceCrweconCrew
Categories: Vector Graphic

Recenzia: Pat Murphy, MĚSTO, NEDLOUHO POTÉ

Thu, 06/07/2018 - 07:09

Je zaujímavé sledovať silu symbolov. Kríž, kosák s kladivom, svastika, či také opice...
Podľa príbehu budhistických mníchov boli opice, z istého chrámu v Himalájach, strážkyňami mieru. Každá povesť má ale dve časti. Tú fantastickú, tej túžime uveriť a druhú, ktorú ako keby nikto nevnímal, hoci práve ona v sebe nesie varovanie. Akoby sme chceli počuť len to, čo sa nám páči. Tak sa stalo, že sväté opice z chrámu odleteli do veľkých miest po celom svete a priniesli im vytúžený pokoj. Svetu mier! Vravelo sa kedysi. Žiaľ, nebol to mier, aký si všetci predstavovali...

Svet je po ničivej epidémii moru a preživší začínajú odznovu. Dievča bez mena žije na odľahlej farme jak divožienka. Dokáže si vyrobiť zbrane a loviť. Po matkinej smrti sa vydáva do San Francisca, aby splnila posledné prianie mŕtvej a našla tajomného anjela.
Vo veľkomeste žijú ľudia svoj vlastný osobitý život. Tí, ktorí prežili, sú väčšinou maliarmi, sochármi, poetmi a spisovateľmi. Existujú v súlade so svojim mestom, pretvárajú ho svojimi netradičnými umeleckými dielami a mesto ich za to chráni. No vždy sa nájde niekto, kto chce vládnuť svetu a dokáže tieto svoje mocenské plány zaobaliť do pekných rečičiek. Prekrútiť fakty, spraviť bububu a ľudia sami prichádzajú a chcú sa skryť pod jeho ochranné krídla. Generál, zvaný Brigadýr, predsa vie, čo má robiť. A ak povie, že za všetky krivdy, ba aj za epidémiu samotnú, môžu obyvatelia Frisca, dá sa spraviť len jedno, vyhlásiť im vojnu.

Ak očakávate, že potýčka bude rýchla a obyčajní veľkomestskí človiečikovia nemajú žiadnu šancu proti dobre vyzbrojenému vojsku, je to omyl. V snahe nezabíjať, prídu vynaliezaví umelci so svojskou taktikou boja. Pomáhajú im v nej všetky živé tvory s ktorými už celé roky nažívajú v symbióze a dokonca aj mesto samotné.
Dievča prechádza ulicami. Pohlcujú ju a stáva sa ich súčasťou. Obyvatelia aj mesto ju prijímajú, stáva sa ich súčasťou. Už nie je bezmenná. Možno to bol anjel, hádam samotné Frisco, kto ju nazval Jax. Objavuje moc priateľstva, vrelosť lásky a pocit spolupatričnosti. Nachádza v sebe silu brániť tých, ktorí ju prijali, bojovať za miesto, ktoré jej otvorilo svoju náruč a nahradilo jej mŕtvu matku.

Román Pat Murphy, Město, nedlouho poté, je výnimočný, čo umocňuje vynikajúci preklad Jakuba Němečka. V čitateľovi zanechá množstvo pocitov, nad ktorými bude premýšľať ešte dlho po tom, čo knihu odloží. Nedá sa špecifikovať. Je to postapo, v ktorom sa hŕstka preživších snaží brániť pred fanatickým Brigadýrom. No je to aj fantasy, v ktorej lieta anjel, San Francisco je živým organizmom, pobehujú po ňom zvieratá, čo rozumejú ľuďom a krášlia ho neuveriteľné umelecké diela. Zároveň v ňom nájdete milostný príbeh divošky, spoznávajúcej samu seba, lásku, dôveru v ľudí a ktorej duša nakoniec splynie s milovaným miestom.
Sú aj cudzie slová, odborné výrazy, ktoré tieto odtiene jedného príbehu dokážu nazvať jednoducho a stroho. Prečo to však robiť, keď aj jazyk Pat Murphy je neuveriteľné farebný? Veď aj Glolden Gate žiari modrými odtieňmi a na každom rohu sa na vás usmieva nejaké surrealistické umelecké dielko. Poďte aj Vy, a nájdite trochu strohosti, osamotenosti, sladkej poetiky, smrti a veľmi veľa umenia ukrytých na stránkach tejto knihy.Udalosti plynú ako rieka, raz rýchlo, inokedy pomaly, ale neúnavne vás budú viesť ku stretu dvoch svetov. Toho ozbrojeného perami, štetcami, fantáziou a toho, ktorý má na všetko jedinú odpoveď... nabitú zbraň.

Město, nedlouho poté
Vydal: Gnóm! - Jakub Němeček v roku 2018
Napísala: Pat Murphy
Obálka: Torgeir Fjereide
Ilustroval: Tomáš Kučerovský
ISBN: 978-80-906124-7-1
Cena: 330 Kč

 

RecenzeLiteraturaP. MurphyGnómGnóm!J. Němeček
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Gerard Way - Gabriel Bá, Umbrella Academy 1: Apokalyptická suita

Wed, 06/06/2018 - 08:05

Člověk by řekl, že vesmírné olihně nebudou mít co dočinění se zvyšováním procenta porodnosti. I přesto se v moment, kdy „Rváč Tom“ Gurney jedné takové olihni v ringu zasadí atomový úder letícím loktem, narodí 43 mimořádných dětí… ženám, které rozhodně těhotné nejsou.

Milionář a vynálezce Reginald Hargreeves se snaží co nejvíce z těchto výjimečných novorozenců najít a adoptovat, prý kvůli záchraně světa. Místní novináři si ťukají na čelo a do Hargreevesovy péče se dostává sedm z dětí, které záhy vytvoří Umbrella Academy, trochu problémovou rodinku superhrdinů. Není divu, že to doma občas vře, když děti odmalička místo hraní zachraňují svět. Hned v deseti letech mají na kontě souboj se smrtící Eiffelovou věží.

Netrvá to příliš dlouho a každý z členů týmu se rozhodne jít vlastní cestou. Dohromady je po letech opět svede až Hargreevesova smrt. Není čas pohřeb tyranského otčíma oplakávat – všichni nyní musí i přes vzájemné antipatie spojit síly, aby dokázali zachránit svět před hrozbou, která se pomaličku dostává ke své léta utajované moci. 

Komiks Umbrella Academy je zvláštní už jen tím, že jej v roce 2007 přivedl k životu Gerard Way, zpěvák kapely My Chemical Romance. Většinu času, kterou věnoval tvorbě, byl navíc s kapelou na turné, takže s kreslířem Gabrielem Bá museli často komunikovat přes celou zeměkouli, o čemž čtenář něco zjistí v předmluvě a doslovu.

Po trochu chaotickém úvodu přichází na řadu melancholie, cynismus, špetka humoru a samozřejmě krev. Děj se odvíjí hlavně od vztahů hlavních hrdinů, kteří si s sebou očividně nesou psychické i fyzické šrámy z dětství a obnovení vztahů v dospělosti jim zrovna dvakrát nejde. Skoky mezi přítomností a minulostí nejsou vůbec na škodu, působí plynule a logicky na sebe navazují.

Way umí do příběhu vnést originální a poměrně bizarní prvky, kterých je v klasických komiksovkách jako šafránu. Po úvodu s narozením dětí a bojem s oživlou Eiffelovou věží přichází hlavní hrozba Vanya, jejíž superschopností je ničit svět pomocí hudby - konkrétně bourá domy hrou na housle. S vražedným orchestrem Verdammten se nejdříve spolčit nechce, ale přimějí ji k tomu okolnosti. Paradoxně je právě Vanya jednou z mála postav, jejíž osobnost je trochu více rozvinuta. S ostatními hrdiny se čtenář moc seznámit nestihne, na začátku komiksu je jejich nevlastní otec navíc oslovuje čísly, což orientaci v příběhu neulehčuje.

Celá kresba i atmosféra komiksu je prohloubením Wayovy umělecké tvorby spojené s kapelou, která v době vydání prvního svazku rozhodně nebyla nijak růžová. Postavy vymyslel a načrtnul sám, Gabriel Bá si pak za jejich celkové ztvárnění odnesl Eisnerovu cenu. Ve vizuálu je zřetelná i hravost, té si čtenář může všimnout třeba v nadpisech kapitol, které jsou součástí vyprávění a obvykle je doprovází dechberoucí dvoustrana.

Jelikož Umbrella Academy má další dvě pokračování, možná budeme mít tu čest se s postavami seznámit o něco více. I přes drobné výtky tvůrci dokázali do žánru přinést svěží vítr, který má potenciál proměnit se v pořádnou vichřici.

Umbrella Academy 1: Apokalyptická suita

Scénář: Gerard Way
Kresba: Gabriel Bá
Barvy: Dave Stewart
Nakladatelství: Crew
Překlad: Ľudovít Plata
Vazba: vázaná s přebalem
Rok vydání: 2018
Rozměry: 258 x 168 mm
Počet stran: 184
Cena: 569 Kč

G. WayG. BáKomiksCrew
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Nik Perumov, Letopisy zlomu

Tue, 06/05/2018 - 08:05

Ruských autorů píšících v žánru se k nám mnoho nedostává. Jen se zkuste chvíli zamyslet. Jaké jméno vám naskočí jako první? Pravděpodobně Sergej Lukjaněnko . A pak dlouho nic. To se ale snad díky nakladatelství Triton brzy změní. V loňském roce se rozhodlo přihrát tuzemským čtenářům do rukou vskutku epickou fantasy ságu z pera ruského autora Nika Perumova . Tedy její první dva díly.

Vítejte v Melynu, říši, kde lidé v dlouholetých válkách zvítězili nad ostatními rasami. Trpaslíci jsou rozprášeni, dávná sláva jejich dolů zmizela v temnotách. Elfové taktéž poraženi. A kdysi pyšný národ Danu je buď zakut v okovech, nebo skrývající se ve vyhnanství. Volní, jako jediný ze starobylých národů se může volně pohybovat po říši , a který díky svým válečnickým dovednostem požívá i množství privilegií.  Lidé však ovládli magii a spolu s ní v krvavých válkách i svět. Ač se některé rasy mohou zdát na stávající šachovnici moci na první pohled nedůležitými, každá z nich stále hraje významnou roli při splétání nitek osudu.

Zní vám to jako recept na velice výbušnou směs, která jen čeká na podpálení? Nik Perumov na podpal přihodil ještě mocné artefakty právě oněch utiskovaných národů, které dle dávného proroctví mohou přinést zkázu světu, jak jej všichni znají. My jako čtenáři jsme díky tomu získáli nádherný fantasy příběh se zajímavými a komplexními postavami, propracovaným dějem a zcela novým a okouzloujícím světem. 

Letopisy zlomu jsou epické v mnoha směrech. Počínaje jejich rozsahem dosahujícím téměř 800 stran. Jednoduše řečeno, zapomeňte na to, že s sebou budete tahat Letopisy zlomu v kabelce. Ledaže byste ji posléze chtěli použít na sebeobranu (české vydání se rovná kvalitní cihle). A to pouze slučuje první dva díly stejnojmenné osmidílné série. Což je ve své podstatě skvělá zpráva, protože se snad můžeme brzy těšit na vydání dalších dílů (Hm, co vy na to v Tritonu?). Nemusíte se však bát, že budete dlouho čekat na další části, abyste se dozvěděli, co dál. První dva svazky fungují i jako uzavřený samostatný příběh.

Hledáte definici epické fantasy? Nik Perumov nám ji v Letopisech   zlomu servíruje ve velkém stylu:

  • Několik souběžných dějových linií, které spolu sice na první pohled absolutně nesouvisí, jen aby na závěr ukázaly, že jedna nemůže existovat bez druhé?  
  • Magie jako součást každodenního života?    
  • Bytosti magického původu, které na každém rohu opravdu nepotkáte?  
  • Elfové, trpaslíci a jiné nelidské rasy?  
  • Komplexní postavy?  

Zapomněla jsem snad na něco? Pokud ano, v Letopisech zlomu to určitě najdete.

Hlavní devizou Letopisů zlomu není jen fascinující a komplikovaný svět Melynu se svou tisíciletou historií, do které se čtenáři dostane možnost nejednou nahlédnout skrze vyprávění postav. Čím si  Nik Perumov získá vaši pozornost, a hlavně srdce, jsou postavy, kterým vdechnul život.

Ať je to už mladá otrokyně Gagáta z rodu Danu, která netouží po ničem více, než se pomstít za příkoří způsobená jejímu lidu a dobýt zpátky vše, co jim dle jejího smýšlení patří. Nebo mladý císař Melynu, jenž se za použití jakýchkoliv prostředků snaží zpřetrhat nitky, kterými ho mágové sedmi věží ovládají jako loutku. Trpaslík Sídri, který sice odvahy moc nepobral, ale bez zaváhání sleduje zájmy svého lidu, ať to stojí, co to stojí. Třeba i životy Volných, Tavi a Kan-Toroga, společníků, co jej mají chránit a pomáhat mu. A co teprve Fess? Člen Šedé ligy, elitních asasínů, jehož minulost i budoucnost je komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. A tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho.

Nik Perumov ve svém eposu nespojuje jen několik dějových linií, ale i množství hlavních a vedlejších postav, kdy žádná není zbytečná, ale má v příběhu své místo i účel. Černobílých hrdinů se také nedočkáte. Perumov umně pracuje s padesáti odstíny šedi lidské povahy v tom nejlepším slova smyslu. Stejně tak skvěle zvládá kočírovat děj samotný. Hluchých míst moc nenajdete, nečekaných zvratů naopak spoustu. A to vše v poměrně svižném tempu. 

Letopisy zlomu jsou jednou z těch mála knih, které nepotřebují mnoho slov a omáčky okolo, aby se dokázalo, jak jsou skvělé. Nepotřebuje vlastně žádná slova snad kromě uznání, že se bezpochyby jedná o jeden z nejlepších fantasy přeložených počinů do češtiny loňského roku. 

Nik Perumov, Letopisy zlomu

Nakladatelství: Triton
EAN: 9788075532633
Počet stran: 784
Překlad: Konstatin Šindelář
Cena: 499 Kč

RecenzeLiteraturaN. PerumovTriton
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Věra Metrlíková, Tři bábiny Kobyly

Mon, 06/04/2018 - 08:05

Slovanská mytologie má svého Odyssea, jmenuje se Nikolas a pochází z Konstantinopole 10. Století. Jeho vyvolená se jmenuje Helena, ale k tomu, aby její otec svolil k sňatku, musí se z Nika stát nejlepší vozataj na hipodromu. Pro lásku své vyvolené je ochoten udělat cokoli. Vydává se tedy na cestu přes půl stávajícího světa, aby získal ty nejlepší koně. Koně pověstné čarodějnice, Tři bábiny kobyly.

Zpočátku čeká čtenáře ihned akce v podobě neštěstí, kvůli kterému se musí Nik rozloučit s kariérou vozataje a okolnostmi je donucen vydat se na dobrodružnou cestu. Během ní potkává nové společníky: bývalého příslušníka císařské gardy Bojana, jeho koně Vrana tahajícího svého pána z problémů a v neposlední řadě Joška, vychytralého obchodníka. Na jejich cestě ožívají postavy ze slovanských mýtů: vodníci, rusalky a další, stejně jako panovníci z dávných pověstí, ale i dobové hrozby v podobě Maďarů a potulných lapků.

Jejich dobrodružství je zprvu rozděleno do zdánlivě samostatných kapitol, kdy hrdinové vždy prožijí jeden konkrétní příběh. Pomáhají prostým lidem i velmožům, částečně se tak stávají detektivy, ochránci slabých i vykonavateli spravedlnosti. Během těchto cest by byl velký potenciál postavy více poznat, bohužel, ten nebyl autorkou využit. Místy jsou pak zdlouhavé a prakticky bezvýznamné popisy, které vám opakovaně přibližují tutéž stránku dané postavy stále dokola.

Za rušivý prvek může být považováno proložení příběhů tři cestovatelů zdánlivě nesouvisejícím vyprávěním dívky, která je unesena jedním z cizinců. Byť jsou tyto pasáže krátké a opticky oddělené kurzívou, tak stále přidávají otázky. Paradoxně jsou jedinými částmi, které, byť v retrospektivě, drží celý děj pohromadě a tvoří pomyslný oslí můstek mezi začátkem knihy a koncem.

Styl zpracování knihy je tedy poněkud nezvyklý, snad místy zmatečný. K podstatě celého příběhu a hlavní zápletce dojdete až v poslední čtvrtině knihy. Pak se rázem ocitnete na koni a to, co se začalo odvíjet na začátku knihy, začne mít konečně pokračování. Celý děj svižně a zajímavě utíká a čtenář se konečně přestane plácat na množství stránek s otázkou, proč se ta kniha jmenuje Tři bábiny kobyly?

Je škoda, že autorka více nepropojila události z menších dobrodružství s hlavní dějovou linkou. Nicméně i tyto konkrétní pasáže nejsou vysloveně špatné. Jsou poměrně čtivým nahlédnutím do slovanské mytologie umně propojeným s reálnými dějinami a pověstmi. Přes částečnou zmatečnost děj nenudí a příjemně se střídá akce s odpočinkem i barvitými popisy přírody, dobových měst a nelehkého života chudých. Knihu tedy lze doporučit pro milovníky akce, historické fantasy a odvážlivcům, kteří se nebojí skrze naturalistické popisy pohlédnout do 10. století našeho letopočtu, jak to mohlo být a ne, jak nám našeptává móda romantismu.

Tři bábiny kobyly
Věra Mertlíková
Vydavatelství: Straky na vrbě
Rok vydání: 2017
Počet stran: 519
Cena: 333 Kč
 

RecenzeLiteraturaV. MertlíkováStraky na vrbě
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Jana Rečková, Misteri

Sat, 06/02/2018 - 17:23

Misteri jsou tajemné bytosti, které pomáhají všem a jednou přinesou lepší zítřky. Jarní plamínky podle proroctví rozeženou mraky. Vládcové z věžáků se skrývají a nikdo už je dlouho neviděl. Ven na ulici si z věžáků troufnou jen údržbáři, ale musejí si dát dobrý pozor, aby je nenapadli Zlouni. Včera zas zmizel kus Zahradní čtvrti a cesta je teď kratší, ale z města ven se stejně pořád nedá dostat, tak k čemu vůbec je se o to pořád pokoušet. Jsou tací, kteří to prý dokážou, ale kde je hledat? Co vám mám povídat, žít v takovém světě není žádná legrace a v podstatě je úplně jedno, kým zrovna jste. Svět začal požírat sám sebe a není to vůbec hezká podívaná.

Misteri je jako kvantový psychedelický sen. Je to svět se spoustou vrstev, jež jsou oddělené a zároveň se prolínají. Vypadá naprosto chaoticky a přesto má své, na první pohled nepochopitelné, zákonitosti. Roztříštěný svět, v němž nic nedává smysl, je s každým dalším střípkem znalosti o něm a jeho obyvatelích čím dál podivnější. Někdy je jako radioaktivní mrak pableskující odrazy olejových skvrn plovoucích na hladině mrtvého jezera. Za oknem skýtá úchvatný obraz, od kterého nemůžete odtrhnout oči. Zkuste však okno otevřít jen na chvíli a nesnesitelný puch vás srazí k zemi a na místě vás téměř zadusí. A jindy zas je jako ledové království navždy zamrzlé v čase, sterilní a mrtvé, bez vůně a zápachu. Děsivé ve své průzračné mlčenlivé nádheře.

Jak chcete slepému popsat barvy a hluchému tóny? Jak chcete obyčejnému smrtelníkovi vysvětlit, proč se svět zbláznil a začal se propadat na kvantové úrovni do nižších a nižších dimenzí? A s každou další do mínusu jsou příšery děsivější a mutace lidí obludnější. Dá se to vůbec napravit, když nikdo(?) neví, co to způsobilo? Dá se zkáza zastavit, když vládcové mají své vlastní sobecké plány, jak už to u vládců bývá, ať jsou jimi kdokoli? Kdo určí, co je pravda a co lež? Kdo rozhodne, co je správné a co už ne? Mají vůbec ještě smysl pojmy jako láska, přátelství, oddanost a odvaha, když i fyzikální zákony už odhlásily živnost a definitivně zešílely?

Všechno má smysl, dokud je naděje na lepší zítra. A dokud je vypravěčem Jana Rečková. To mají totiž její knihy společné, vždycky je v nich naděje. Když už je nejhůř, může pak být líp. Když si rozbijete hlavu o dno, můžete se zároveň s tím odrazit a začít stoupat znovu vzhůru. A tohle poselství zůstane, i když sama autorka už tu s námi není.

Stejně jako jiné knihy Jany Rečkové je Misteri jen těžko žánrově zařaditelné. Je to dystopie? New Weird? Fantasy? Sci-fi? Romance? Příběh o odvaze a síle vůle a víry v to lepší v nás? Ano. To všechno se vejde na nějakých pět set stran. To všechno najdete v posledním románu Jany Rečkové. Kdo očekává všechno, většinou je zklamán, protože uspokojit takového člověka je velmi těžké. Kdo neočekává nic (konkrétně) a nechá se překvapovat a unášet příběhem a atmosférou, bude jistě okouzlen.
Někdo říká, že neumí knihy od Jany Rečkové číst, protože nejsou pro něj a mají málo (nebo naopak příliš) toho či onoho. Já se zamilovala, když jsem přečetla Virtuální vrahy a zatím každou autorčinu knihu, která se mi dostala do ruky, jsem nadšeně zhltla. A platí to i zde. Dejte hroutícímu se světu Misteri prostor, aby vás mohl okouzlit a odmění se vám neortodoxním a zcela „rečkovským“ dobrodružstvím.

 

Misteri
Jana Rečková

nakladatelství: Fantastická Epocha
edice: Pevnost
obálka:
rok vydání: 2018
počet stran: 520
cena: 359 Kč

 

RecenzeLiteraturaJ. RečkováFantasyEpochaFantastická Epocha
Categories: Vector Graphic

RECENZE: FASCINACE 9: Dcera dvou světu a povídka Jeden z nás

Fri, 06/01/2018 - 08:05

Devátá FASCINACE je na světě a tentokrát se dvěma povedenými povídkami.
FASCINACE 9 s podnázvem Dcera dvou světů a povídka Jeden z nás přináší příspěvky dvou autorek – Terezy Hujberové a Terezy Tofiam Šťovíčkové. Příběh Dcera dvou světů se umístila v první desítce soutěže O dračí řád, takže o kvalitu čtení tentokrát není nouze.
Dcera dvou světů od Terezy Hujberové bere inspiraci ve starých legendách o vílách. Gráinne je přesvědčená, že jí víly ukradly dceru, a i když ji má celá vesnice za blázna, ji to nezastaví před tím, aby se svou dceru vydala hledat. Tereza Hujberová dobře vykresluje obavy matky a její odhodlání. Povídka je milé čtení, dýchají z ní klasické legendy, takže zápletka jako taková nenadchne, ale zpracování je naopak povedené. A kdo říká, že cíl musí být zajímavější než cesta k němu?
Druhá povídka Jeden z nás zezačátku působí jako humorný příběh s archetypálními postavami, ale brzy se stočí k tématu smíření sám se sebou a popisování životních úskalí fantastických ras. Sledujeme tu osud temného elfa Xelana, který se stal soudcem lidí v obchodním městě a teď se musí zabývat jejich pletichami. To ho pomalu a jistě ničí, a tak mu jeho přítel hraničář Verner pomáhá najít sama sebe. A na pozadí zatím probíhá vyšetřování ztráty sudů se střelným prachem. Téma sebepoznání tu Tereza Tofiam Šťovíčková zpracovává zajímavě a tahle nosná myšlenka dodává příběhu sílu.
FASCINACE 9 oproti své předchůdkyni zvolila dva dobré příběhy, a tak si od minula zase trochu zlepšuje reputaci. Obě začínající autorky mají potenciál, tak snad nejsou tyto dvě povídky to jediné, co od nich uvidíme.

 

FASCINACE 9: Dcera dvou světů a povídka Jeden z nás

Autoři: Tereza Hujberová, Tereza Tofiam Šťovíčková

Ilustrace: Kateřina Perglová, Eva Letáková

Nakladatelství: Petr Šimek

Počet stran: 64

Rok vydání: 2018

Cena: 39 Kč

RecenzeFascinaceMFantasyT. HujberováT. T. Šťovíčková
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Carlton Mellick III, Strašidelná vagina

Thu, 05/31/2018 - 08:35

Na Strašidelnou vaginu jsem byl opravdu zvědavý. Bude to hodně zvrácené? Děsivé? Plné nechutností? Byla prezentována trochu jako horor, trochu bizár. Carlton Mellick III disponuje dalšími tituly jako je "Pippi of the apocalypse", "Adolf in Wonderland" nebo "I knocked up Satan's daughter" (démonická romantická komedie). A ve Strašidelné vagině se přeci jen vydává chlápek na průzkum do roztažené vaginy své asijské přítelkyně...

Takže? Výsledek předčil a trochu opravil moje očekávání. Je to super. Teda ne přímo ten moment penetrace... teda ten taky, ale celá knížka je  příjemným překvapením.

Je to opravdu milá četba. Když to trochu přeženu, měl jsem z ní podobný hřejivý pocit, jako bych četl třeba Saturnina (na tripu). Náměty jsou tak střelené, že to ani nemůže být děsivé nebo zvrácené, ale je to svým způsobem úsměvné. Až bych řekl takové mile podivné. A napínavé.

Hlavním důvodem, proč mi knížka patřící do bizarro fiction připadá milá, jsou postavy. Hlavní hrdinové dvou příběhů jsou vyslovení dobráci a zamilovaní blázni a v situacích, do jakých je autor postavil, opravdu není problém jim fandit.

Strašidelná vagina je titulním příběhem, jehož premisu známe už z ukázky a anotace. Steve se musí rozhodnout, jestli svou přítelkyni Stacy miluje natolik, aby nejen překousl, že má ve vagině jinou dimenzi s kostlivci a možná ještě horšími věcmi, ale také jestli se nechá přemluvit ke spelologicko-sexuálně-hororové expedici. A my víme, že se nechá. Prostředí vaginové dimenze je dostatečně podivné, svým způsobem logické a opravdu chcete vědět i "vidět" víc a Steve samozřejmě taky. To, co tam objeví, mu pak doslova změní život (což zní jako klišé, ale je to tak.).     

Druhá povídka Porno v srpnu se odehrává celá na vodě. A to jak doslova, tak obrazně, protože v ní není jisté vůbec nic. Má hlavní hrdina halucinace? Opravdu se to děje? A existuje vůbec hlavní hrdina? Parta pornoherců vysazená uprostřed moře, aby šlapala vodu, kozatý žralok a výpadky paměti, to jsou věci, které vás donutí zhltnout povídku na jeden zátah.

A v poslední části zažijte Fantastické orgie, ve kterých se hrdina vydává do swingers klubu Ďáblovo semeno, aby se tam nakazil jednou konkrétní pohlavní nemocí, což by mu mohlo pomoci ve vztahu s přítelkyní. Konkrétně by to mohlo zlepšit koncovku. Nemyslete si ale, že jde pro nějakou obyčejnou kapavku nebo syfilis. V tomhle světě jsou pohlavní nemoci kreativnější, nakažlivost je stoprocentní, ale zato existují i nemoci pozitivní. Například ona hledaná nemoc, která se jmenuje Vibrátor. Problém je, že s onou kýženou nemocí by se mohl nakazit i něčím dalším, třeba zuby jako břitva, chapadly a podobně. Jo a taky jeho nemoc "Mluvící klacek", která neustále vysílá projevy pravicového extremisty, není žádná velká výhra. Co z toho tedy nakonec vzniklo? Komediální kombinace Snuff a X-menů.      

Strašidelná vagina je po dlouhé době první knížka, která mě donutila číst přes noc a v kuse. Naštěstí i bohužel je poměrně útlá. Klidně bych hned pokračoval dál a doufám, že to Carcosa myslí s "The Cannibals of Candyland" vážně. 

 Carlton Mellick III : The Haunted Vagina a Fantastic Orgy

Nakladatel:Carcosa
Překlad:Milan Žáček 
Vazba: brožovaná 
Stran: 192 
Rozměry:13,5 × 20,5cm
Cena: 229Kč

HororCarcosaCarlton Mellick IIILiteraturaRecenze
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Jason Aaron - Chris Bachalo, Doctor Strange 1: Cesta podivných

Wed, 05/30/2018 - 09:52

Ačkoli o tom nemáme ani tušení, všude kolem nás se vyskytuje magie a s ní spojené astrální hrozby. Před nimi nás brání jen nejvyšší čaroděj Doctor Strange (mimochodem, prý nemáme zač). Chránit nás ale může jen do chvíle, kdy sám může čarovat. Za každé kouzlo se ovšem platí – a Doctor se opozdil se splátkami.

Doctor Strange prožívá úplně obyčejné úterý, během kterého stihne vykázat pár bytostí z naší dimenze a s jednou požíračkou duší dokonce prožít i romantickou chvilku. Staví se v čarodějnickém baru pozdravit Scarlet Witch a pak už míří domů na oběd. Stephen Strange je ale stejně neobyčejný jako jeho úterý – jeho hlavním chodem jsou různé nadpozemské nechutnosti a Sanctum Sanctorum, jeho obydlí, je bezpochyby ten nejpodivnější dům na Zemi. Takový názor má aspoň Zelma, knihovnice z Bronxu, která za Doctorem přichází s vlastním „astrálním problémem“. Nabídne se, že mu jako poděkování pomůže uspořádat knihovnu, a je tedy svědkem všech zvláštností, které se ve Strangeově domě dějí. Bohužel ne všechno je tak podivné, jak podivné být má – magie přestává fungovat správně a zdá se, že se z jiných dimenzí k té naší řítí obrovský problém. Takový, na který možná ani Doctor Strange nebude stačit.

Cesta podivných se rozjíždí pozvolna, aby ani lidem, kteří nejsou úplně „marvelznalí“, neujel vlak. Aaron využil celé čtyři sešity k tomu, aby představil fungování Strangeova světa, do kterého je čtenář vtahován zvolna a promyšleně. Ačkoli tedy vysvětlování astrálních rovin a principů magie může znít jako návod na solidní explozi zmatku, nic takového nenastalo. Hlavním průvodcem je nám přitom sám Doctor Strange, jehož monology provází většinou začátek sešitu a objevují se hojně v celém příběhu – nejen, že se starají o humor, ale také nám dávají nahlédnout na věc přímo ze Stephenova úhlu pohledu. Právě nejvyšší kouzelník je totiž přirozeně středobodem událostí. Kromě něj nechybí samozřejmě ani jeho asistent Wong. Staré známé postavy jsou znovu představeny skrz novou aktérku, knihovnici Zelmu, dokonce nás čeká i kratší výlet k Doctorovým kořenům. Také na hlubší prokreslení charakterů se kupodivu dostalo, přestože jinak Cesta podivných funguje spíš jako úvod k nové sérii – samozřejmě s řádně velkou zvratovou bombou na konci, která nechá čtenáře žíznit až do srpna, kdy u nás vychází pokračování.

Kresba, kterou má na svědomí Chris Bachalo, hýří tvary a barvami a perfektně tak vystihuje šílený astrální svět, ve kterém se Strange pohybuje. Bohužel je kvůli tomu i poněkud nepřehledná, ale během čtení se na ni dá rychle zvyknout. Úvodnímu dílu nové série o nejvyšším čaroději se vesměs podařilo přesně to, co se každému správnému startu podařit má. Připravil půdu na velké dobrodružství, které nastínil v posledním sešitě. Vypadá to, že půjde o všechno – a když jde o všechno, bývá to vždycky nejzajímavější. Nezbývá než doufat, že po tomto povedeném úvodu se tvůrci vrhnou přímo na věc a tempo bude vražedné.

 

Jason Aaron, Chris Bachalo – Doctor Strange vol. 1 – Cesta podivných
Nakladatelství: Crew
Počet stran: 136, brož
Rok vydání: 2018
Překlad: Kateřina Tichá
Cena: 329 Kč


 

 

KomiksCrewMarvelAvengersJ. AaronDoctor Strange
Categories: Vector Graphic

Legendy Myší hlídky pestře doplňují Petersenův bájný svět

Tue, 05/29/2018 - 09:52

V  květnu začíná u nakladatelství Comics Centrum vycházet spin-off úspěšné komiksové série Myší hlídka, ve které se představí zkušení i neznámí komiksoví tvůrci.

Zatímco fanoušci komiksu Myší hlídka netrpělivě čekají, až její autor, cenami ověnčený scénárista a výtvarník David Petersen, napíše její čtvrté pokračování, mají v mezičase možnost opět do myšího světa zavítat díky Legendám o Myší hlídce: Knize první.

Petersen se rozhodl dát příležitost svým kolegům v oboru a nechal je vytvořit vlastní příběhy odehrávající se v myším světě, které však s hlavní dějovou linií nikterak nesouvisejí.

Sám Petersen se tentokrát prezentuje pouze jako autor spojovacího příběhu, který nás zavede do hostince V Červnové uličce, kde hostinská Rudolfa pořádá soutěž ve vyprávění příběhů.

Výsledkem je sbírka povídek, která je pestrá jak z hlediska obsahového, tak i s ohledem na množství nejrůznějších výtvarných stylů. Mezi tvůrci, kteří se na příbězích podíleli, jsou kupříkladu Guy Davis, Gene Ha, Mark Smylie, Katie Cooková, Terry Moore, Alex Sheikman a mnozí další.

Série Legendy o Myší hlídce naváže vzápětí druhým dílem, který má u Comics Centra vyjít již tento podzim.

Ohlasy na sérii Legendy o Myší hlídce:
„Legendy o Myší hlídce je zábavná sbírka, velmi vstřícná k fanouškům i k těm, kteří se ve světě Myší hlídky chtějí teprve zorientovat... příběhy obstojí i samy o sobě...“
Chris Murphy, Comics Alliance

„Myší hlídka Davida Petersena je série, která si dovedla získat nejen fanoušky, ale i jiné komiksové tvůrce, takže nebylo velkým překvapením, když se tito tvůrci nadšeně chopili příležitosti odvyprávět v rámci Petersenova univerza své vlastní příběhy o myších válečnících.“
Greg McElhatton, Comic Book Resources

„Pokud jste fanoušek žánru fantasy a máte rádi příběhy o přátelství, oddanosti a dobrodružství, dejte téhle knize šanci.“
Maddy Goodová, Fandomania

„Legendy o Myší hlídce: Kniha první“
Autoři: Jeremy Bastian, Ted Naifeh, Alex Kain, Sean Rubin, Alex Sheikman, Terry Moore, Gene Ha, Lowell Francis, Jason Shawn Alexander, Nate Pride, Katie Cooková, Guy Davis, Karl Kerschl, Craig Rousseau, Mark Smylie, Joao M. P. Lamos a tvůrce celé série David Petersen.
Z anglického originálu „Mouse Guard:  Legends of the Guard Volume One“ přeložil Jan Kantůrek, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s matným přebalem a parciálním lakem, 144 barevných stran
U nakladatele od 22. 5. do 17. 6. 2018 za cenu 359 Kč, dále pak 419 Kč, běžná cena 599 Kč
Kniha vychází 22. 5. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 9+

David E. Petersen (1977) je americký komiksový tvůrce, který se nejvíce proslavil svou sérií Myší hlídka. Vystudoval výtvarné umění
na Michiganské univerzitě.
 

Comics CentrumComicscentrumD. PetersenMyší hlídkaUkázkaUkázky
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Matt Ruff, Lovecraftova země

Mon, 05/28/2018 - 09:52

Lidé nejsou tím, čím se zdají být. Tma také ne. Může mít jisté vlastnosti. A může mít i jisté schopnosti. Vítejte v Lovecraftově zemi, kde nic není nemožné.

Lovecraftova země je povídkovým románem, který napsal Matt Ruff, americký spisovatel fantastiky, jehož díla získala řadu cen. Děj knihy je zasazen do USA padesátých let, kdy vládla politika rasové segregace, a sleduje osudy několika Afroameričanů. Jedním z nich je i Atticus Turner, dvaadvacetiletý veterán války v Koreji, který se vydává hledat svého záhadně zmizelého otce. Na tento první příběh poté navazují další povídky, v nichž se čtenář podívá do strašidelného sídla, zúčastní se pátrání po Knize jmen, zavítá na jinou planetu či se stane svědkem proměny černošky v bělošku. Dále navštíví záhadný dům i jeho obyvatele, pozná ďábelskou panenku a dozví se, co vše dokáže Kainovo znamení. Na konci knihy si pak ještě může přečíst interview s autorem.

V díle je patrná inspirace kánonem H. P. Lovecrafta, ať už se jedná o různá jména, fantastické prvky, atmosféru nebo samotné příběhy. Autorovi se však zmíněnému mistru hororu úplně přiblížit nepodařilo. Onen strach z neznámého, tolik typický pro Lovecraftova díla, kniha ve čtenáři příliš nevyvolá. Úsměvné hrátky s názvy či humor, který se místy objevuje v některých povídkách, pak jen zbytečně sráží strašidelnou atmosféru. Dalším problémem jsou ploché postavy. Hrdinové a další Afroameričané jsou ti dobří, zatímco běloši přestavují ty zlé. V rámci vyobrazení tehdejší doby to sice funguje, ale čtenář se pak nemusí s postavami kvůli jejich plochosti příliš identifikovat. V souvislosti s tím je třeba zmínit zajímavý sociální přesah díla. Když si totiž čtenář, který má určité předsudky, pomyslí, že v realitě běloši nejsou tak špatní jako ti v knize, může si pak uvědomit to samé ohledně černochů či jiných lidí. Co se týče rasismu, pozoruhodné je srovnání tohoto díla s tvorbou Lovecrafta, jenž do ní místy promítá svou nenávist k Afroameričanům. Ten však ke konci svého života tyto rasistické postoje přehodnotil a velmi se za ně styděl.

Kniha má ovšem přes výše zmíněná negativa také několik pozitiv. Drží si poměrně plynulé tempo, obsahuje neprůhledné zvraty, a i když příliš neděsí strachem z neznáma, děsí místo toho všudypřítomným strachem z rasové segregace. Navíc už ve své čtivé první povídce dobře upoutá čtenářovu pozornost pomocí drobných náznaků, že cosi přijde. Kladně lze rovněž hodnotit závěr, jenž dobře koresponduje s obsahem, i obálku, která vyvolává jisté napětí a dojem omšelosti.

Lovecraftovu zemi lze označit za mírně nadprůměrnou knihu, jež sice možná zklame fanoušky Lovecrafta, nicméně méně náročným příznivcům hororu by se mohla líbit.


Matt Ruff
Lovecraftova země

Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2018
Počet stran: 408
Cena: 262 Kč

RecenzeLiteraturaM. RuffH. P. LovecraftBAronet
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Neználek na Měsíci - Nikolaj Nosov

Sat, 05/26/2018 - 01:00

K Neználkovi na Měsící jsem přistupoval s jistou, hodně velkou dávkou nostalgie. Vždyť se nám válel na chatě a některé pasáže jsem si dodnes poměrně dobře pamatoval, i když jsem je nedokázal přesně zařadit do děje. Jenže něco jiného je, když ho čtete jako dítě, a něco jiného, když ho čtete jako rodič a veselé zážitky z dětství začnou v kontextu dostávat docela obludný charakter. V doslovu, který rozebírá děj a zasazuje ho do kontextu, se dozvídáme, že je Neználek tendenční. Ano, to může jistě platit o předchozích dvou svazcích, které nám jako vlk v beránčím rouše představují na příkladu malých človíčků ideál komunistické utopie v praxi. Ale Neználek na Měsíci, to už je síla.

Z pohledu dospělého s nějakou elementární znalostí historie vystupuje neskrývaná propaganda v plné nahotě a je celkem jedno, jakými slovy je pak v doslovu omlouvána. Prostě to tak je. Neználek na Měsíci je v první řadě knížka, která měla za cíl sebrat dětem východního bloku jakékoli iluze o západní společnosti. Měla na plné pecky říct: „Podívej, dole na Zemi v Kvítečkově to funguje, všichni jsou tam oblečení, napapaní a dělají, co je baví, zkoumají, hrají na nástroje, vaří nebo lítají ke hvězdám. Dokonce se i hezky jmenují. A na Měsíci, tedy na západě v kapitalismu, je to peklo, hnus a nejlépe se má těch pár miliardářů a pokrok nastane, jen když to oni dovolí. Jo a všichni jsou tu křiváci a mají i křivácká, americká jména." Ne, že by základ, na kterém staví, nebyl skutečný kapitalismus, to bych Nikolaji Nosovovi křivdil. Autor jen v rámci potřeby potlačil negativa jednoho systému a o to více vyzdvihnul negativa toho druhého. Z tohoto pohledu bohužel Neználek utrpěl dobou vzniku nejvíc.

Ale jak to vlastně s tím Měsícem bylo? Všeználek se stal majitelem měsíčního kamene potlačujícího gravitaci, a tak se človíčkové rozhodli, že jednou provždy rozlousknou záhadu vzniku Měsíce. Jsou krátery na jeho povrchu sopky? Nebo díry po dopadu asteroidů? Anebo jsou to bubliny, jaké se tvoří na palačince při pečení? To je to, oč tu běží a človíčkové s Všeználkem v čele postaví raketu a pro jistotu zakáží Neználkovi a Buchtíkovi letět, protože pokud by letěli, je skoro jisté, že by nastal problém. No a mají pravdu, protože on skutečně nastane a tak ti, kdo přistávají s nechtěně ukradenou raketou na Měsíc,i jsou právě Buchtík a Neználek. Neználek se pak shodou náhod dostane dovnitř měsíce, kde existuje svět vedený "vrahy z Wallstreetu". Je konfrontován s potřebou mít peníze, být kompletně a vhodně oblečen, s podvody, s těžkou prací, neustále hrozícím vězením a samozřejmě zkorumpovanou policií se sklony k násilí.

Když jsem Neználka po letech četl, tušil jsem, do čeho jdu. Ta scéna s miliardářem, který se dostane mezi dva šťastné chudáky přespávající v chaloupce z bedýnek, kteří ho pohostí teplou vodou, protože nic jiného nemají, mně utkvěla v paměti od dětství, jenže tak nějak obroušeně, idealizovaně. A tak je to vlastně se vším.

Co bych ještě určitě rád zmínil, jsou kresby. Jaromír Zápal vytvořil pro českou verzi Neználka neopakovatelné výtvarno a málokterý styl by k němu mohl sednout lépe než právě Zápalův. Pohrál si i s barevností, s prostředím a oblečením takovým způsobem, že stále nemohu odhadnout jestli to oblékání a prostředí přizpůsobil tak, aby podtrhl propagandistický efekt knihy, anebo se snažil o skrytou rebélii a záměrně představu komunistického Kvítečkova parodoval. Ovšem ať tak či onak, jeho styl je poměrně zvláštní a dost nezaměnitelný a je třeba si na něj chvíli zvykat. Obecně se mi líbil hlavně v kresbě techniky, která má ten správný sovětský "feeling", a na menších obrázcích. Tam jsem si ihned vzpomněl na jeho kresby k nedysneyovskému vydání Medvídka Pú nebo na knížku Podívej, kdo co dělá, kterou jsme taky mnozí z nás měli doma. K Neználkům jeho kresba každopádně sedne jako žádná  jiná a o několik délek předčí originální kresby původního vydání. Hlavně tedy tou mnohoznačnou poetikou.

(I když vydání z roku 1968 s kresbami Jaroslava Maláka má také úplně jiný rozměr, a ač jde o stejný příběh, jeho kresba dělá Neználka na rozdíl od Zápalova velmi akčním a po poetice není ani vidu ani slechu. Tady je krásně vidět, co dokáže s knihou ilustrace.)

A pro koho tedy Neználek na Měsíci je? S trochu sarkasmu bych mohl poznamenat, že je to studijní materiál pro Ústav paměti národa a vřele bych ho doporučil též vnoučatům paní "Rudé" Marty Semelové a agentů Falmera a Bureše (posledně jmenovanému hlavně tento díl). Ale tak jednoduché to není. Osobně se na jednu stranu divím, že tu třicet let po revoluci ještě tahle kniha vychází, protože zubem času a změnou režimu utrpěla opravdu hodně, ale na druhou stranu chápu ty poslední zástupy nostalgiků, kterým je určena a kteří se skrze ni budou chtít vrátit do dětství, koneckonců jako já. Je ale otázkou, jestli u některých věcí není lepší právě jen vzpomínat a uchovat si vzpomínku pětiletého dítěte... Nakonec právě pro takové děti byl Neználek původně určený, protože ty samy ideologii příliš nevnímají. Já osobně bych ho už ale nechal odpočívat pod troskami železné opony, protože doby, kdy byla nabídka dětských knížek dost omezená, jsou naštěstí pryč.

Nikolaj Nosov : Neznajka na Lune

Překlad: Milan Korejs
Ilustrace: Jaromír Zápal
Vydal: Knižní klub
Stran: 336
Vazba: pevná
Rozměr: 207x282mm
Cena: 399Kč

Neználek na MěsíciRecenzekomunismusTotalitakapitalismusDětská literatura
Categories: Vector Graphic

Pages