Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 2 hours 34 min ago

Nový titul z nakladatelství Epocha

Tue, 01/08/2019 - 00:01

Leoš Kyša, Boris Hokr (editoři)

VE STÍNU APOKALYPSY


Po dlouhém uvažování se pánové Hokr a Kyša rozhodli využít zlatého filmového pravidla druhých dílů, jež hlásá, že pokračování musí být větší, bombastičtější a spektakulárnější. Jestliže byl leitmotivem i jednotícím prvkem první antologie nacismus a třetí říše, přičemž na náccích ve všech podobách a formách se autoři skutečně vyřádili, pak dvojka musela přijít s něčím násobně větším a čtenářsky atraktivnějším. A co je děsivějšího než hnědá záplava, fanatismus a světová válka? Přece APOKALYPSA!!!

Každá civilizace věřila, že jednou přijde její konec – vrátí se bohové a všechno se rozpadne v prach. Tenhle strach zůstává i v dnešním člověku, a možná proto po celém světě patří knihy s tématem apokalypsy a života po ní už desítky let mezi nejúspěšnější. A je jasné, že tahle antologie se mezi ně zařadí, protože v ní najdete přední české autory fantastického žánru, kteří se vydali vstříc invazím mimozemšťanů, zmutovaným virům, zdrcujícím válkám či klimatickým změnám. Jan Kotouč přináší prequel ke své populární sérii o alternativních dějinách českých zemí, Dalibor Vácha vám ukáže, jak by vypadala invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do USA, Petra Lukačovičová vás přenese do občanské války v Praze, Míla Linc vám představí hrůzy morové rány, Petr Stančík nabídne až detektivní historku ze světa, kde se biologická i robotická evoluce údajně ignorují, František Kotleta vás zase přesvědčí, že s invazí mimozemšťanů se dá bojovat jenom pořádnou dávkou humoru, šílenství a… Nechte se překvapit, protože to zdaleka není všechno! Zkrátka a dobře, apokalypsa ještě nikdy nebyla tak barevná jako v téhle antologii! 

Leoš Kyša (* 1979)
Publicista, scénárista, spisovatel, místopředseda Českého klubu skeptiků Sisyfos a organizátor Paranormální výzvy. Známý je jako popularizátor vědy, a to jak díky svým veřejným přednáškám na Akademii věd, tak třeba jako editor sborníku Věda kontra iracinalita 6 (vydala Academia) či scenárista oceňovaného celovečerního dokumentárního filmu Grygar věnujícího se fenoménu české astronomie. Nyní natáčí další celovečerní film s vědeckou tématikou. V oboru Multimediální techniky také přednáší na Slezské univerzitě v Opavě. Jako autor sci-fi se zapsal dvoudílnou úspěšnou space operou Poutník z Mohameda (2009) a Alláhův hněv (2011), povídkovou knihou Válkotvůrci (e-book, 2011) a také řadou povídek uveřejněných v časopisech Ikarie a Pevnost. S manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu „doporučení“ a úvah na téma Jak přežít manželství (2015). V roce 2017 se vrhl na dráhu editora a podílel se na vzniku povídkových sbírek Ve stínu Říše (2017) a Ve stínu apokalypsy (2018). 

Boris Hokr (* 1984)
Publicista dlouhodobě se zajímající o fantastiku, zejména epickou fantasy. Redaktor a přispěvatel řady žánrových webů a časopisů (Iliteratura.cz, Host, Tvar), zástupce šéfredaktora časopisu Pevnost. V Nakladatelství Epocha se podílí na přípravě edice Pevnost, v nakladatelském domě Euromedia Group má na starosti fantastiku spojenou se značkou Laser. To vše mu ale bylo málo, proto se dal do party s bouřlivákem Leošem Kyšou, aby jako spolueditor umožnil vznik povídkových sbírek Ve stínu Říše (2017) a Ve stínu apokalypsy (2018). A to je jen začátek…

V Nakladatelství Epocha právě vychází 1. vydání sbírky povídek Ve stínu apokalypsy. Kniha je již k dostání na pultech knihkupectví a zároveň vychází jako e-kniha. Čtenáři si ji také mohou pořídit s 25% slevou na e-shopu či facebookových stránkách Nakladatelství Epocha.

E-shop: http://epocha.cz/detailknihy.php?id=912
E-kniha: https://www.palmknihy.cz/akcni-fantastika/ve-stinu-apokalypsy-180118
Facebook: https://www.facebook.com/commerce/products/1791690800953759/

Informace o knize
Titul: Ve stínu apokalypsy
Editoři: Boris Hokr, Leoš Kyša
Napsali: Martin D. Antonín, Roman Bureš, Oskar Fuchs, Markéta Klobasová, František Kotleta, Jan Kotouč, Míla Linc, Petra Lukačovičová, Julie Nováková, Petr Schink, Kristýna Sněgoňová, Petr Stančík, David Šenk, Dalibor Vácha, Hanina Veselá

Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma
Ilustrace na obálce: Satine Zillah
Formát: vázaná, 130 x 194 mm
1. vydání
584 stran  
Cena: 555 Kč, E-kniha: 299 Kč
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
ISBN: 978-80-7557-156-4


O Nakladatelství Epocha
Nakladatelství Epocha se zaměřuje především na literaturu faktu a historii, velký prostor je však věnován i beletrii a titulům v žánrech fantasy, sci-fi a horor. Většina produkce Nakladatelství Epocha je dostupná rovněž ve formě e-knih.

Nakladatelství Epocha
Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1
www.epocha.cz
https://www.facebook.com/Nakladatelstvi.Epocha
https://www.facebook.com/FantastickaEpocha

EpochaAntologieL. KyšaB. HokrLiteraturaFantasySci-fi
Categories: Vector Graphic

POZVÁNKA na 5 × 5 × Triumvirát

Mon, 01/07/2019 - 00:00

Literární dílny 5 × 5 × Triumvirát znamenají pět setkání po pěti hodinách věnovaných tématice psaní fantastických povídek. Jsou určené například pro lidi, kteří se v psaní zasekli a rádi by se pohnuli z místa, pro autory, kteří si nejsou jisti, proč se jejich povídka v soutěži neumístila dle očekávání, nebo pro psavce, kteří by rádi potkali lidi se stejným koníčkem. Pomáhají předložit autorům více různých názorů, ze kterých si pak sami mohou vybrat tipy pro ně použitelné. Podmínkou přihlášení je pět volných sobot, dokončená povídka a ochota na ní půl roku pracovat. Dílny se pořádají pod záštitou Městské knihovny v Praze.

Více informací získáte na stránkách Triumvirat.cz nebo na e-mailu knihovna@triumvirat.cz.

 

pozn. Sardenu:
A kdybyste třeba chtěli vědět něco bližšího o organizátorech těchto literárních dílen, můžete mrknout na velký dvoudílný rozhovor, který s nimi v roce 2015 dělala Tereza Kadečková:
první část
druhá část

 

PozvánkaPozvánkyTriumvirátLiterární dílny
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Nick Cave, A uzřela oslice anděla

Fri, 01/04/2019 - 00:00

A uzřela oslice anděla. Název knihy takřka biblický, že?  Jejím autorem je známý australský zpěvák Nick Cave, a pokud si z jeho tvorby vybavíte třeba jen poslední album Skeleton tree a píseň Jesus alone, mohli byste podlehnout domněnce, že se jedná o knihu s křesťanskou tématikou. To je sice svým způsobem pravda, ale nenechte se zavádějícím názvem zmást… Tato kniha je totiž nejspíš úplně jiná než všechny knihy, které jste doposud četli.

Přibližně před dvěma měsíci jsme vám představili grafický román Nick Cave: Mercy on me věnovaný této hudební legendě (recenze zde). Kdo dal na naše doporučení a komiks si přečetl, ten se setkal hned na několika stranách se znepokojivým výjevem muže topícího se v bažině. Kromě toho mohl také sledovat mladého Cavea, jak pod vlivem omamných látek a alkoholu zuřivě ťuká do psacího stroje svůj tajemný román. A právě tato kniha se vám teď dostává do rukou. Vyprávění muže, který se centimetr po centimetru propadá vstříc jisté smrti a jehož slova odráží ty nejodvážnější představy a noční můry samotného autora.

Asi už tušíte, že příběh, který se před vámi odehraje, nebude hezký. S Euchridem, hlavním hrdinou, se setkáváme ve chvíli, kdy je uvězněn v bažině, propadá se níž a níž a sleduje přitom hladové krkavce, „ptáky smrti“, kteří nad ním úlisně krouží. Z této pozice nám retrospektivně vypráví svůj životní příběh, od svého narození až po okolnosti, díky kterým brzy dojde svého vlhkého, páchnoucího, předčasného konce.

Fakt, že jeho matka byla alkoholička a otec podivín z rodiny degenerátů, má ve finále asi jen malý vliv na to, co z Euchrida vyroste. Mnohem víc ho ovlivňuje implicitně nepřátelské prostředí, do kterého se narodil – údolí Ukulore, které zcela ovládá zfanatizovaná sekta ukulitů. Vyrůstá úplně sám, malý němý chlapec, věčně nemocný a s nejrůznějšími druhy postižení, zato s fantazií, že by mu ji mnozí mohli závidět. Netrvá dlouho a začneme mít nepříjemný pocit, že s hlavním hrdinou přece jenom není něco v pořádku…

Šílenství, morbidní obrazy, zvrácená křesťanská symbolika, naturalistické scény, u kterých zamrazí i otrlého čtenáře – kdepak, A uzřela oslice anděla skutečně není čtení pro citlivé povahy. Nick Cave v něm zcela popouští uzdu své obrazotvornosti, otevírá stavidla hnusu a bizarnosti a je jen na čtenáři, zda zvládne celou jízdu tímto lunaparkem zmaru až do samotného závěru.

Pokud jste již knihu otevřeli a po prvních pár stránkách stále naivně doufáte, že se to spraví a vše dobře dopadne, pak věřte, že už to bude jenom horší. Pokud vás ale osobitý Caveův styl psaní zaujal a myslíte si, že máte dost silný žaludek, potom směle pokračujte – gradace a samotné finále této knihy je totiž naprosto fenomenální. Od jistého momentu je to šílená a neustále zrychlující horská dráha, při které se držíte zuby nehty, abyste v zatáčce nevypadli a dojeli s Euchridem až na úplný konec. A to i přes to, že vlastně moc dobře víte, jaký konec ho tam vlastně čeká…

Styl psaní Nicka Cavea určitě není pro každého a kniha samotná už vůbec ne. Pokud je ale člověk dost otrlý na to, aby ji zvládnul, určitě stojí za to. Není to horror, bát se u ní nebudete. Je to romantická tragédie mladého chlapce, plná symboliky, černého humoru, morbidností, biblických narážek a mnoha dalšího. Tak komplexní, že se to snad ani slovy vyjádřit nedá. Jednoduše geniální. A že pořád nevíte, co si pod tím máte představit? Tak snad na závěr malá ukázka…


„Naslouchal zvukům svého spoutaného těla, praskání páteře a žeber, napínání těžce zkoušené nervové pleteně, sykotu vnitřností a sténání své kůže a kostí uvržených do okovů a nabodaných na truchlivý špendlík bytí. Potom přivolal svého anděla a přes všechny klády a pahorky, pařezy a příkopy se rozlilo ultramarínové světlo, které zaplnilo kdekterou rýhu a prasklinu, kdekterou puklinu a skulinu, každé bahniště a každou bažinu, baže i každičkou trouchnivou dutinu, vše, co je na slunci, vše, co je ve stínu; Euchridův svět plný ozvěn a rytmů se koupal v paprscích tmavomodrého světla.“


A uzřela oslice anděla
Autor: Nick Cave
Překlad: Tomáš Hrách
Nakladatelství: Argo
Vazba: Paperback
Počet stran: 349
Cena: 298 Kč

RecenzeLiteraturaN. CaveT. HráchArgo
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Clark Ashton Smith, Mimo prostor a čas: Vybrané spisy. Svazek 1

Thu, 01/03/2019 - 00:00

Otočíte hlavu a ihned si toho všimnete. Hodiny na zdi nejsou v pořádku. Chybí jim ručičky. Najednou máte nutkání podívat se z okna, ale víte, že to není dobrý nápad. Je vám totiž jasné, kde se nacházíte. Mimo prostor a čas.

Kniha Mimo prostor a čas je sborníkem hororových povídek, které napsal Clark Ashton Smith. Tento u nás dosud opomíjený spisovatel patřil spolu s H. P. Lovecraftem a Robertem E. Howardem k tzv. „velké trojce“ autorů kultovního časopisu Weird Tales. Co se týče Lovecrafta, Smith si s ním dopisoval a byli přátelé, což se promítlo do tvorby obou z nich a je to patrné i v této sbírce. V souvislosti s Lovecraftovým mýtem Cthulhu prohlásil Smith následující: „Domnívám se, že jsem stejnou měrou přispěl, jako si z něj vypůjčil.“

Kniha začíná předmluvou, díky níž se čtenář dozví něco o autorově životě a jeho tvorbě. Dále následuje báseň a poté dvacet dva krátkých povídek, ve kterých se lze setkat s čaroději, nekromancií, podivnými bytostmi, démony, ghúly i upíry. V příbězích se objeví také Medusa či Necronomicon, stejně jako zapomenuté říše a fantastické cizí světy. Povídky působí stylem, svým obsahem i atmosférou, jako by je psal sám Lovecraft. Jsou totiž velmi temné, mnohdy s prvky fantasy a na čtenáře z nich dýchá nejen šílenství některých postav či strach z neznáma, ale především obrovská beznaděj hrdinů jednotlivých příběhů. Na postavy a jejich vykreslení sice není kladen velký důraz a dialogů je v povídkách minimum, avšak vynahrazují to bohaté popisy spolu s převažující ich-formou. Díky ní totiž vzniká mezi vypravěčem a čtenářem důvěrnější vztah, než je tomu u er-formy, a vyprávění tak působí „uvěřitelněji“, tedy i děsivěji. Povídky jsou rovněž napínavé, a i když jsou někdy jejich konce předvídatelné, dokáží vždy vzbudit hrůzu.

Obálku zdobí zdařilá ilustrace, v níž by se čtenář mohl snadno vidět. Drobné ilustrace se nacházejí i uvnitř knihy a spolu s dobře zvoleným fontem nadpisů přispívají k vyvolání temné atmosféry.

Mimo prostor a čas lze označit za povedenou sbírku děsivých příběhů, které jistě ocení hororoví nadšenci a zvláště pak fanoušci H. P. Lovecrafta.

Clark Ashton Smith
Mimo prostor a čas: Vybrané spisy. Svazek 1

Nakladatel: Plus
Překlad: Linda Bartošková
Rok vydání: 2018
Počet stran: 346
Cena: 297 Kč

LiteraturaRecenzeC. A. SmithAlbatrosPlusL. Bartošková
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Neil Gaiman & Charles Vess, Hvězdný prach

Wed, 01/02/2019 - 00:00

Vesnice Zeď byla vždycky trochu zvláštní. Její obyvatelé se nikdy nevzrušovali z podivného vánku, při němž plameny najednou hoří modře nebo rudě. Ani z ještě podivnějších návštěvníků a pocestných mířících k průrvě ve zdi. Za tou zdí je totiž cosi tajného a přitom dobře známého, cosi, co voní po ostružinách, letním večeru a ohni. Je tam jiný svět.

Každých devět let se za zdí koná trh. K vidění a koupi je všechno možné, od zeleniny ze zahrádky po náhradní oči či živoucí figurky zvířat. Když si nedáte pozor, můžete snadno skončit nadobro očarovaní. A přesně to se stalo Dunstanu Thornovi. Za devět měsíců se pak u zdi objeví balíček se jménem Tristran Thorn. Jak Tristran vyrůstá, začíná být čím dál jasnější, že po svém otci zdědil přebujelý smysl pro romantiku. A tak když při namlouvání nejpůvabnější dívky z vesnice zahlédne padající hvězdu, rozhodne se ji pro Viktorii přinést a vysloužit si tak alespoň polibek když už ne ruku. Směle překračuje zeď a vydává se všanc všem podivnostem a kouzlům Elfie. Jenže padlá hvězda, to je zázrak, na který čekají jak zlotřilé čarodějnice, tak nástupci trůnu na Stormholdu. Začíná závod, který může mít jen jednoho vítěze a o kterém Tristran nemá ani potuchy.

Tenhle příběh už je klasika. Poprvé vyšel více než před dvaceti lety a od té doby zdobí knihovnu každého správného nerda. Avšak teprve teď se k českému čtenáři dostává v podobě, v jaké – kupodivu – byl vydáván původně. Začalo to totiž „obrázkovým příběhem“ autorského dua Gaiman & Vess, který vycházel na pokračování u DC Comics. Přesně tak, Hvězdný prach byl od svého počátku úzce spjat s ilustracemi Charlese Vesse, takže nemějte obavy, že by se vám zas někdo snažil vnutit nějaké recyklované zboží doplněné o pár obrázků a vydávané za zbrusu nový skvost.

Často se setkávám s názorem, že filmová adaptace z roku 2007 je lepší než Gaimanova románová verze. A musím přiznat, že jsem s tím sama souhlasila. Teď už je mi jasné proč – zdá se to možná zvláštní, ale ten Hvězdný prach, co mám v knihovně, vlastně vůbec není Hvězdný prach. Je to kulhající mrzáček s dřevěnou nohou a jedním okem. Něco mu prostě chybí k dokonalosti. Asi už tušíte a máte pravdu – jsou to Vessovy ilustrace.

„Hvězdný prach už znám, četla jsem ho, film jsem viděla spoustukrát, tak to jen tak prolistuji a tu recenzi spíchnu zpaměti,“ říkala jsem si, když jsem odmotávala absurdní spoustu igelitu (hej Crwáci, je to nutné?) z rozměrově poněkud výraznější knihy. Jak jsem se spletla! Po chvíli jsem se přistihla, že stránky otáčím stále pomaleji, nořím se hlouběji do světa za zdí (ne za Zdí, díky bohům nejsme v Západozemí!) a naprosto zapomínám na okolí. Ale vždyť čtu najednou úplně jiný příběh! Vysvětlit vám to asi nedovedu, ale je to tak. Svět Gaimana & Vesse je mnohem kouzelnější, podivuhodnější, přívětivější a (pochopitelně) barevnější než svět Gaimana osamoceného. Ne že by na tom sám ó-velký-mistr měl nějakou negativní zásluhu, zkrátka je vidět, že takhle to dítko bylo zamýšlené a bez taťky (nebo mamky?) ilustrátora to není tak úplně ono.

Samotná kniha je nádherná, a kdyby nebylo obavy, že tu úžasnou obálku omatlám nevzhlednými otisky, mazlím se s ní denně. Pod přebalem je asi ještě hezčí než s ním. Ilustrace jsou na každé stránce, někdy je to třeba detail předmětu, jindy ohromné výjevy přes celé dvě strany. Všechny jsou barevné a neuvěřitelně podrobné. Nad kresbou trhu nejspíš strávíte předlouhou chvíli studováním každého centimetru a stále budete objevovat něco nového. Nejsou to zrovna epické a opulentní výjevy, ale to je dobře, protože takový není ani svět za zdí. A ilustrace jsou jako ten svět – jako domov, který má pro vás otevřené dveře.

Takže ano, ten film je výborný. Ale bude-li mi ještě někdo tvrdit, že je lepší než kniha, vnutím mu tenhle skvost a na pár hodin ho s ním někam zavřu. A až se vrátí z Elfie, bude nenávratně a nadobro očarovaný.

Neil Gaiman & Charles Vess, Hvězdný prach
Nakladatelství: Crew
Rok vydání: 2018
Překlad: Ladislava Vojtková
Stran: 256
Cena: 599 Kč

LiteraturaRecenzeN. GaimanCh. VessCrewL. Vojtková
Categories: Vector Graphic

NOVOROČNÍ BLESKOVKA je Incident v Čechách

Tue, 01/01/2019 - 00:00

Jak jsme slíbili před pár dny, otevíráme rok 2019 Novoroční bleskovkou a je to víc než stylově. Začít nový rok Incidentem v Čechách... to si nemůže dovolit každý.

Díky nakladatelství Mystery Press si může jeden z vás záhy rozšířit svoje obzory i knihovnu o román švédského autora Thomase Årnfelta. Incident v Čechách je temný historický thriler odehrávají se, jak už sám název napovídá, v našich končinách. A chcete-li se dozvědět, jak to celé bylo, stačí, když si zjistíte odpověď na následující otázku.

  • Ve kterém století se román odehrává a co je ten hlavní hrdina vlastně zač?

Svoje bleskové odpovědi nám zasílejte na stále platnou a známou soutěžní adresu sardensoutez@centrum.cz do (POZOR!!!) dnešní půlnoci 1.1.2019. Do předmětu napište Incident v Čechách nebo Novoroční bleskovka a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. A taky nezapomeňte, že čas máte skutečně jen do dnešní půlnoci, pak se první letošní soutěž uzavře.

Těšíme se na vaše odpovědi a vy se těště i na další soutěže, máte totiž rozhodně na co! Nová soutěžní sardenská sezóna budiž zahájena!

SoutěžSoutěženovoroční
Categories: Vector Graphic

Rok 2019 s Hrou o trůny a s antologií o Praze

Tue, 01/01/2019 - 00:00

Rok 2018 je definitivně pryč. Před námi je rok, který na svém konci nese devítku a samozřejmě taky spoustu otazníků. Vždyť začínat nový rok je jako otevřít nikdy nečtenou knihu či vytáhnout z krabice bonboniéry doposud neochutnaný bonbon.
Už teď se ale dá říct, že to bude rok hodně bohatý na filmy, knihy a komiksy. Než se ale vrhnu na drobné odkrytí karet, dovolte mi teď na chvíli zastavit se.
Rád bych na tomto místě poděkoval především vám, našim čtenářům, kteří se k nám po celé roky rádi vracíte a zůstáváte nám věrni. Je skvělý pocit vědět, že se naše texty neocitají ve vzduchoprázdnu a čtete je. Rád bych poděkoval svému týmu za to, že ze sebe dostává to nejlepší a čte a recenzuje pořád s chutí. A děkuji taky samozřejmě všem nakladatelům, kteří nás podporují knihami na recenze a do soutěží.
A co nás čeká v roce 2019?
Jednou z největších událostí (pro některé tou největší) bude uvedení poslední řady seriálu HBO Hra o trůny. Ano, už letos se definitivně (v telce) uzavřou osudy Starků, Lannisterů a dalších. Už letos zjistíme, kdo získá Železný trůn. A nebude to jediné letošní loučení. Takřka ve stejnou dobu dáme sbohem i další partě. A to sice Avengers, kteří vyrazí do ofenzivy proti Thanosovi. A naposledy se taky setkáme se Škyťákem a Bezzubkou.
Ale nebude to jen o loučení. Netflix nám představí Zaklínače, dorazí Spider-Man ve své druhé sólovce a jeho kolegyně Captain Marvel ve svém prvním filmu.
I v tomto roce nás čeká spousta čtení. Už v lednu dorazí nový kapitán Báthory, ale taky další kniha s Baklym. Pokud se vše zadaří, představí Straky na vrbě svou novou antologii, která bude tentokrát zaměřena na Prahu. Tady na Sardenu vás opět čeká plno knižních, audioknižních i komiksových soutěží, a protože nejen soutěžením, recenzemi a ukázkami z knih je čtenář živ, určitě též i zajímavé rozhovory a tématické články o fantastických knihách i filmech.
Zkrátka a dobře, čeká nás toho i v tomhle roce dost a budeme rádi, když to všechno budete sledovat s námi.

Ať vás provází Síla

Martin Stručovský
 

EditorialZaklínačDobrodružství kapitána BáthoryhoAvengers
Categories: Vector Graphic

VÝZVA: Kniha roku Sardenu 2018

Mon, 12/31/2018 - 17:56

Vážení přátelé, milí čtenáři,

již počtvrté touto dobou oslovujeme vybrané osobnosti s anketou Kniha roku Sardenu. Po loňských debatách (více zde: http://www.sarden.cz/2018-02-28-1647/publicistika-rozhnevane-mlade-ankety) zkoušíme anketu rozšířit o nové respondenty. Je to vše velmi jednoduché. Co tedy udělat?

1. Jmenujte jednu až tři knihy z oblasti fantastiky, které jste v roce 2018 četli a které vás zaujaly.

2. Chcete-li, přidejte krátký komentář o zvolených titulech.

3. Zmiňte, pokud jste se na knize jakkoliv podíleli (autorsky, redakčně, korekturami…).

4. Uveďte své jméno a „hodnost“, tedy jak chcete být uvedeni (např. spisovatelka, redaktor, fan…).

5. Odpovědi zašlete do 31. ledna 2018 na adresu denik.sarden@gmail.com.

6. Přepošlete tuto zprávu lidem, o kterých se domníváte, že mají k fantastice co říci.

Všechny odpovědi budou publikovány. Jde o anketu, doporučení lidí, kteří se v žánru orientují, dalším lidem. Nejde o ceny, o žebříček, o „nejlepší knihy roku“, cílem ankety je vytvořit síť zajímavých knižních tipů (pokud možno za právě uplynulý rok, ale ne nutně).

Jak bylo řečeno, zveřejněny budou všechny komentáře. Pro snazší orientaci v tom, co považují oslovení přispěvatelé za podstatné, zveřejníme také výsledky – tedy v anketě nejčastěji zmiňované tituly. Z pochopitelných důvodů započteme do výsledného součtu pouze ty knihy, na kterých se přispěvatelé nepodíleli, a ty tituly, které vyšly v roce 2018 v češtině v prvním vydání. Pokud bude komentář od jednoho přispěvatele obsahovat čtyři a více tipů, započítáme první tři. Pokud bude zmíněno, že danou knihu přispěvatel nedoporučuje, samozřejmě nebude do výsledků započítána.

Vzhledem k tomu, že Sarden je založen na dobrovolné práci, nejsme schopni jakkoliv honorovat ani případné vítěze ankety, ani respondenty. Spoléháme v tomto na dobrou vůli přispěvatelů. Pokud nám do ankety přispějete, budeme to brát jako souhlas se zveřejněním odpovědi. Vezměte, prosím, na vědomí, že příspěvky mohou být redakčně kráceny a upravovány.

Pro zájemce a z inspiračních důvodů odkazuji na dřívější ročníky:

2017 – komentáře: http://www.sarden.cz/2018-02-26-0032/literatura-kniha-roku-sardenu-2017-komentare

2017 – výsledky: http://www.sarden.cz/2018-02-27-1108/literatura-kniha-roku-sardenu-2017-vysledky

2016 – komentáře: http://www.sarden.cz/2017-02-13-0909/literatura-kniha-roku-sardenu-2016-komentare

2016 – výsledky: http://www.sarden.cz/2017-02-14-0048/kniha-roku-sardenu-2016-vysledky

2015 – komentáře: http://www.sarden.cz/2016-03-08-0026/anketa-kniha-roku-sardenu-komentare

2015 – výsledky: http://www.sarden.cz/2016-03-07-0017/anketa-kniha-roku-sardenu-vysledky


Přejeme do nového roku fantastické zážitky a kupu dobrých knih!

Sarden

Kniha rokuKniha roku Sardenu 2018LiteraturapublicistikaSardenknihy 2018
Categories: Vector Graphic

POVÍDKA: Monika S. Dvořáková, Vánoční komando

Mon, 12/24/2018 - 00:00

Po několika letech bychom se na Sardenu rádi vrátili k tradici štědrovečerní povídky, kterou jsme pár sezón po sobě drželi a pak se nám nějak vytratila. Letošní povídka má poněkud pohnutou historii, a protože je to dítko moje vlastní, nutně ji potřebuji touto promluvou trochu přiblížit. Světlo světa mohla spatřit už někdy před pěti lety, ale... Tehdy se odehrála drobná historka zakomponovaná do děje a stala se počáteční inspirací této taškařice. Původně to měla být čiročirá fanfikce a mohla by na Sardenu jako vánoční povídka být vydaná už dávno. To by ji ovšem nejlínější autorka na světě musela kdy dokončit. Impulzem k jejímu dokončení nakonec byla jistá soutěž zaměřená na sdílený vesmír, kam jsem ji poslala a… nevyhrála, ehm.  Putovala zase do šuplíku. Až přišly další Vánoce...
Tím vším chci zasvěceným říct jen to, že jsem to vánoční téma opravdu (na psí uši, na kočičí svědomí) neobšlehla od  Ondry Nečase, ani z antologie , ani odnikudjinud, jen ten příběh zřejmě potřeboval uzrát už hotový, aby přišel správný čas na jeho zveřejnění. Berte to jako nefalšovanou fanfikci nadšené čtenářky a recenzentky, tím totiž od samého začátku tahle bláznivina byla.

Za pochopení děkuje a příjemné vánoční čtení přeje
Monika Slíva

 

VÁNOČNÍ KOMANDO

ÚVOD

Sedím  před monitorem počítače a tupě zírám na obrazovku. Klíží se mi oči a je úplně jedno, že je bílý den a před nějakými dvěma hodinami jsem vylezla z postele. Proč já idiot tu povídku tomu šéfredaktorovi slibovala? A ještě horor o Vánocích.
Blbcem jsi a blbcem zůstaneš. Amen.
V tom se rozezní zvonek, pes začne běsnit a já taky, určitě mi z leknutí zase naskočí opary. Dojdu k oknu, odtáhnu záclonu, otevřu ho a vykloním se. Dole nikdo. No to si snad děláte…
„Hej! Je tam někdo?“ Občas se stává, že si osoba stoupne tak šikovně a těsně před vrata, jako by tam ani nebyla. Tentokrát ale žádná kštice nevykoukne. Hm, asi vtipálek. Bouchnu s oknem a zatáhnu záclonu. Aspoň mě to probralo z letargie a třeba něco napíšu.
Otočím se do místnosti, udělám krok a najednou periferním okem zaregistruju, že v obýváku sedí někdo na gauči. Nadskočím a krve by se ve mně nedořezal. Strach se do mě zakousne a v první vteřině nejsem schopná ze sebe vydat ani hlásku. Na sedačce způsobně sedí chlap jak hora. Bílé vlasy a vousy má vkusně upravené a zastřižené, na sobě flanelovou košili neurčité barvy a tmavé manšestráky.
„Guten Tag,“ slušně pozdraví a zazubí se na mě. Nejspíš, aby dal najevo, že má samé dobré úmysly. No, to se teprve uvidí. V baráku ani noha, hulákat o pomoc mi nepomůže, šrotuje mi v hlavě. A kde je ten pes, sakra, když ho člověk potřebuje? Aspoň jako morální podporu.
„Jak jste se sem dostal? A co tu chcete?“ vyhrknu, když se mi konečně vrátí řeč. A najednou se mi vybaví pozdní noc pár dní předtím. Bylo hodně po půlnoci a zrovna jsem mířila do hajan, když někdo lehnul na zvonek stejně jako před chvílí. Jen s tím rozdílem, že tenhleten úplně stejnej chlap stál dole před domem, mával do okna a blábolil cosi v němčině. O Vánocích. 
Dál stojím uprostřed obýváku jak Lotova žena a zírám na toho Santu bezdomovce. Chvíli žvatlá něco německy, ale záhy pochopí, že to nebude ten nejsprávnější komunikační prostředek a přejde do lámané češtiny. No potěš!
„Vy mě nemusíte bát se. Já vám nic neudělat. Já nutně žádal vaši pomoc. V noci. Vy mně nepomohli a šli spat. Vy vzpomínáte?“
Tou dobou už zapomínám na bizarnost celé situace a zmocňuje se mě zvědavost. Kdyby mě chtěl zamordovat nebo cokoliv jiného, už bych se nejspíš válela v tratolišti tekutin.
„Jo, na to si vzpomínám. Hulákal jste na celou ulici a pak jste se vypařil jako kapsářka v sámošce. Bylo to krapet strašidelný, ale to je asi tak všechno.“
Když se dědula přesvědčil, že se nezhroutím v agónii k zemi ani nezačnu nahánět policejní orgány, konečně se rozpovídal. Z jeho infinitivů jsem vyrozuměla, že nutně potřebuje kladivo.  Blábolil něco o magii, přenosu mezi dimenzemi a obrovském průšvihu, který sice nezavinil (což nebyla tak úplně pravda, jak se později ukázalo), ale který může převrátit všechno naruby. Veškeré západně civilizační vánoční krásno půjde do kopru a s ním možná i ta civilizace, jestli mu neseženu, co potřebuje.
Proč já?!
Další dobrou půlhodinu trvalo, než jsme se dobrali k tomu, že nehodlá zatloukat nic nikam, leda v přeneseném slova smyslu. Nakonec mi bylo jasné, že i když si rozrazím hlavu o zeď, abych se zbavila vědomí, bude dál sedět na tom gauči a prostě počká, až se proberu, aby mohl trvat na svém. Totiž, že jedinou záchranou je Felix Jonáš a jeho pochybná paranormální detektivní agentura. Nutně potřeboval Felixovu genialitu a nadhled potřebný k řešení zapeklitých problémů. Vincencovo šílenství a nadlidskou sílu prý využije v boji proti mínusovým silám, jak svoje protivníky nazýval. Walter pomůže poslat mrtvé, kam správně patří (nebo je alespoň udrží na uzdě) a Klaudie se svými telepatickými schopnostmi mu pomůže udržet mínusáky v šachu po dobu k akci nezbytně nutnou.
Marně jsem se pokoušela vysvětlit, že se jedná o literární postavy, které ani neovládá jeden autor. Marně jsem opakovala, že jsem pouhý recenzent a amatérský novinář na velmi volné noze.
Jenže právě to na pana Manšestra dělalo největší dojem. Vždyť čím víc autorů mluví do ega těch postav, tím jsou silnější a nezdolnější a já ty autory přece znám. Vždyť s nima dělám rozhovory!
Jestli mně se to třeba všechno nezdá. Tak jo: chci se probudit. Probudit se co, chci. Kdo se chce probudit? Já! A nic… werichovština nepomáhala.
Musela nastoupit moderní technika. A přesvědčovací metody. 
„Ty lidi neexistujou. Takže jim, LOGICKY, ani nemůžu nikam zavolat a sehnat vám je. Chápete?“ pokoušela jsem se artikulovat pomalu a zřetelně jako pro hluchoněmé.
Nechápal. Navíc vytáhl z kapsy manšestráků notně umolousaný papír a strčil mi ho pod nos: „To vy měla říct hned, že nemít telefonní číslo. To já mít. Pro vás!“
Nevěřícně jsem zírala na ten kus papíru a ušklíbla se: „Jako vážně, jo? Dejte to sem. A já vám předvedu, jaká je to blbost.“  Naťukala jsem do mobilu numera, která byla napsaná na tom cáru a v duchu si spílala, že jsem se asi dočista zbláznila, protože osoba zcela při smyslech by tady teď nestála a neposlouchala vyzvánění údajného telefonního čísla na neexistující osobu.
A to byl onen pověstný bod zlomu, ze kterého není návratu, a lze pokračovat už jen vpřed. Že já idiot toho dědka radši neshodila ze schodů!
Nejspíš tomu nebudete věřit (protože já sama tomu nevěřím ani doteď), ale ten vyzvánějící telefon nakonec opravdu někdo zvednul a za další hodinu mi ta šílená čtyřka v čele s Felixem seděla v obýváku. Hned vedle děduly. Santík zářil jak vánoční stromeček v akci a já rezignovala a s rozechvěním očekávala věci příští. Už jsem přečetla dost fantasmagorií na to, abych věděla, že když se sejdou správné okolnosti, možné je nakonec úplně všechno.
A pes? Ten je vítal jak členy rodiny, hlavně Vincence (kdo četl Síť přízraků, jistě pochopí proč), a vůbec se choval, jako by to byl denní chleba, že k nám na návštěvu chodí papíroví lidé a drbou ho za uchem.
V zásadě se dozvěděli to samé, co já. Jen už to bylo slušnou češtinou, takže trvalo podstatně kratší dobu než jim to Weinachstmann všechno vyložil: „Chtěl jsem jen propojit několik rituálů a usnadnit střídání stráží u vánočního polena. Od té doby, co na to lidi začali kašlat a chodí tak leda na nákupy a sháněj vánoční papír, je to rok od roku těžší. Musíme těch polen pálit tak deset naráz, abychom nárazníkové pásmo udrželi před náporem. Každý rok mínusáci mění taktiku a je čím dál složitější všechny ty praskliny vychytat. Tak jsem si řekl, že když uděláme pořádnou vatru jako za časů starých Keltů, nemůžeme tím přece nic zkazit. Vystavěli jsme obří krb, kam by se těch polen vešlo aspoň patnáct, přece jen pokoušet otevřený oheň uprostřed vánoční síně není žádný šlágr. Asi jsem něco špatně spočítal a ona nám ta dimenze prohořela skrz. Nebo mínusáci přišli na to, jak vstřebat to teplo, co já vím. Zkrátka se nám ten krb propadnul podlahou a místo něj se objevila obří pekelná jáma, ze které okamžitě začaly stoupat nějaké jedovaté páry. Všechny vánoční posly přítomné v síni to na místě zhypnotizovalo a kdokoli do síně vstoupil, už nedokázal odejít a postavil se jak do fronty k odbavení na letišti. Bylo vidět, že jsou pod vlivem nějaké mantry a ta jáma je přitahuje. Mezi zbývajícími posly zavládlo zděšení, a když pak první posel stojící ve frontě na nekonečno hupsnul do jámy a zmizel, nedala se panika popsat už vůbec. A to nemluvím o té prasklině, co se objevila v Malé síni a nepřetržitě z ní lezou mrtví. Horko těžko se nám daří je světelnýma šipkama směrovat do hlavní síně a rovnou do jámy. Zatím neprotestujou. Teda když jsem vás šel hledat, tak byli pořád ještě poslušní. Naštěstí se děda Mráz dlouhá léta snažil proniknout na české území a vyšoupnout Ježíška (který se taky vznáší u jámy), a tudíž dodnes umí slušně česky. A sleduje českou fantastiku.“
Nic jsem sice neřekla, ale obočí mi vyletělo až někam do stratosféry.
„No jó, vy si říkáte, jak se nemaj nadpřirozené bytosti príma, ale co si asi tak myslíte, že děláme celý rok, když je nás potřeba jen o zimním slunovratu? Někdo studuje filozofii, někdo vyrábí dřevěné knoflíky a někdo čte, no. Tak jsme se dozvěděli o Kladivu na čaroděje. Děda Mráz si to čte pořád dokola jako pohádky před spaním. A najít někoho, kdo se bude umět s vaší detektivní agenturou spojit, už zas takový problém nebyl. Ta osoba sice musela splňovat jistá kritéria, ale nakonec jsme ji našli. A teď jsme všichni tady. Pane Felixi, myslíte, že budete schopni nám z té šlamastiky pomoct? Spoléháme na vás. Máte zkušenosti a skvělý tým a…“
„Ty vole! Von má zlatou auru! To fakt asi bude děda Mráz!“ bafnul do první vteřiny ticha Vincenc, který celou dobu, co dědula vysvětloval svojí složitou situaci, jen mlčel a rozvaloval se na gauči, „já se asi poseru, to jsem v životě neviděl!“
„No a co je na tom tak divnýho?“ tázal se Walter.
Vincenc si ho znechuceně změřil, ale než stačil odpovědět, skočil do toho zmiňovaný.
„Já jsem Weihnachtsmann! To si vyprošuju! Hned za hranicema nosí v Německu dárky Christkind, to stejný mimino jako u vás, ale na severu já! Za dědou Mrázem si běžte do Ruska. Pche,“ rozčiloval se a šermoval rukama.
„No tak moment,“ vložila se do toho Klaudie, bušící už nějakou tu minutu do klávesnice notebooku, který si s sebou přinesla a otevřela okamžitě po tom, co ze mě vymámila heslo na wifinu, „tady něco nehraje, protože Weihnachtsmann je na rozdíl od dědy Mráze nebo Santy zrzoun a vy máte vlasy i vousy jako sníh. A jak to že najednou mluvíte tak pěkně česky, když ještě před chvílí vám skoro nebylo rozumět?“
„To, že mi nevěříte, mě hluboce raňuje,“ ohradil se Weihnachtsmann, „za těch pár dní jsem z toho prostě zešedivěl! A cizí jazyky se umí rychle učit všichni poslové Vánoc. Proč bych vás klamal, když potřebuju pomoc vaší.“
„Už mu můžu rozbít hubu?“ tázal se Vincenc Felixe a výhružně se zvedal z gauče.
Pak mluvili chvíli všichni najednou. Tedy až na mně a na Felixe. Já jen tiše zírala a on nad tím navíc kroutil hlavou.
„Tak dost děti. Jestli se budete hádat, tak vám Ježíšek ani jiná potvora nic nenadělí. Já vám to všem vysvětlím,“ kývnul Felix hlavou směrem k donašeči vánočních dárků, ať už se jmenoval jakkoli, „ono je vlastně šumák, jak se kdo jmenuje. Stejně jsou to všichni jen agenti Svaroga a Dažboga. Chudáci slovanští bozi po příchodu křesťanství neměli se slunovratem na růžích ustláno, tak museli přejít do ilegality. Nakonec uzavřeli s církví smlouvu a narodili si Kristus Pána – zrovna o zimním slunovratu, to je ale náhodička! Místo hlídání bran pekelných se začaly rozdávat dárky a bylo vymalováno. Jenže! Někdo ten chaos přece hlídat musí. Nadutá křesťanská církev si původně myslela, že dokáže ukočírovat všechno sama i v době zimního slunovratu, kdy je hranice mezi dimenzemi nejslabší, a že všechno to zaklínání kolem, co provozovali pohani, je jen pohádka pro děti. Opak byl pravdou a církev záhy zjistila, že její čáry máry kadidlo na to nestačí ani v nejmenším. Tak přišli ke křížku a všichni společně vymysleli posly vánoc. Postupně se všechno uklidnilo, na staré Slovany všichni raději zapomněli a v té době to tak pro lidi bylo asi i lepší.  Že se to v některých částech Evropy krapet vymklo z ruky a kromě dědulů a mimin do toho fušujou taky husy nebo kohouti, to už je jiná věc. To, co tady pan Vánoce vykládá, mi dává smysl. Vévéká má plnej archiv zdokumentovanejch vánočních incidentů, kdy se nějaký ten démon z pekelné dimenze protáhnul mezi vánočníma pentlema a pokoušel se tady uchytit. A když se začal po válce do Evropy cpát saténovej Santa a degenerovat Evropany, tak to bylo jen otázkou času, než se něco posere.“
Walter: „No a co my jako s tím? Máme snad svých starostí dost, ne?“
Vincenc: „Mně jsou Vánoce u prdele!“
Walter: „No vždyť vo tom snad mluvím, ne?“
Klaudie: „Tak ono je to snad jedno, z jakého důvodu zachraňujeme svět. Stejně to nakonec uděláme. Neměli bysme se radši bavit o tom, jak se tam dostaneme?“
Vincenc: „Já chci sobí spřežení! Jinak se odsud nehnu! A Rudolfovi musí svítit nos!“
Walter: „Ty umíš řídit lítací sáně? No potěš! Tak to žádný Vánoce stejně nebudou… ještě že českejm dětem nosí dárky Ježíšek.“
Vincenc: „Ty vole, nojo! Hele Vajnachtsmáňo, jak vypadá Jéžíšek? Fakt je to mimino, co lítá vzduchem? A dělá do plíny, nebo je kouzelný a nemusí kadit?“
Klaudie: „Vincenci!“
Vincenc: „Hynku! Jarmilo! Jéé, počkej, to je svátek práce, a ne koleda!“
Nakonec tu plodnou diskuzi utnul Felix tím, že se zvedl z gauče a zavelel k odchodu. Stála jsem tiše v koutě a modlila se, aby už vypadli. Klaudie sbalila noťas (odkdy se ona kamarádí s technikou?!), Vincenc si honem nacpal do pusy ještě půl mísy cukroví, co leželo na stole, a vydal se taky ke dveřím. Walter mi s úklonou dvorně políbil ruku, protože jsem ji v tom vytržení nestačila nacpat do kapsy.
„Tak jo. Děkuju, že jste přijeli tak rychle a že tady panu Weihnachtsmannovi pomůžete a zachráníte Vánoce, nebo slunovrat, nebo… no to je jedno. A taky se omlouvám, že jsem byla do telefonu tak zmatená, protože mě vážně nenapadlo, že byste fakt mohli existovat. Naživo je to ještě větší pecka než na papíře. Takže kdybyste cokoli potřebovali…“ pomáhala jsem tomu vánočnímu komandu k odchodu.

STAŤ

O pár dní později…
Probudila jsem se uprostřed noci. Něco bylo špatně. Jenže… nikdo mi nestál nad postelí a nemířil na mě pistolí, nechtěl mě vysát, sežrat nebo rozřezat na kousky. Tak co teda? Ticho. Absolutní ticho. Zvenčí pootevřeným oknem neproniklo dovnitř ani zašelestění.
„Co to?“ chtěla jsem říct, ale vyšlo z toho jen otvírání pusy naprázdno. Někdo vypnul zvuk! Možná jsem ohluchla. Vylítla jsem z postele, i když mi nebylo úplně jasné, co hodlám v příští minutě udělat. A ve dveřích jsem se srazila s Klaudií.
„Ježíš, to jsem se lekla!“ nezařvala jsem. O cokoli dalšího stejně nemělo smysl se pokoušet.
Klaudie rozsvítila baterku a namířila kužel světla na blok, co držela před sebou.
Máme vážný problém a potřebujeme tě. Obleč se. HNED musíš jít se mnou. Vem si zimní bundu, čepici a šálu. Jinak zmrzneš. A sluneční brýle. Louskala jsem verzálky na čtverečkovaném papíře a přemýšlela, jestli jsem se zbláznila já nebo ona. Když jsem pořád stála a nehýbala se, otočila list, odněkud vyčarovala tlustý fix a načmárala: PROSÍM!!!!!!
„Kolik je hodin?“ nezeptala jsem se. Krucinál, co je tohle za pitomost? Dožadoval se mozek nějakého rozumného vysvětlení. Zřejmě jsem neohluchla, protože to by jinak Klaudie nepřišla tak divně vybavená.
Za patnáct minut jsme odcházely z domu. Hodiny v kuchyni ukazovaly 3:30 a teploměr venku 10 pod nulou. Ještě že jsem k těm instrukcím přihodila i rukavice.
Před domem v autě (kde ho asi ukradl?) čekal Vincenc, křenil se na celé kolo a bezhlesně vyřvával bůhví co. Jakmile jsme se rozjeli, Klaudie zakroutila hlavou a otočila se na mě, abych mohla odezírat: „JE TO MA GOR.“ Dovolila jsem si tiše souhlasit. Ujeli jsme sotva dvě stě metrů rovně po silnici, pak se zavlnil svět, všechno se zpomalilo a zalehlo mi v uších. Ozvala se obrovská rána, tedy aspoň v mojí hlavě: „Rolničky, prdlačky, Batman je pako, upadnul do hnojeeee…,“ slyšela jsem najednou, co si Vincenc zpívá.
„Zmlkni!“ zařvala Klaudie, až jsem nadskočila na sedadle. Na což samozřejmě nereagoval a dál vyřvával vánoční hit ze Simpsonů.
„Co to sakra bylo? Kam jedeme a proč bylo to ticho?“ vychrlila jsem na ní a pokoušela se přitom soupeřit s Vincencovým zvučným hospodským tenorem.
„Weihnachtsmann s tebou propojil zaklínadlo, když se mimo vánoční sezónu potřeboval dostat do naší dimenze a nějak to zůstalo spojený i po jeho návratu. Nejde zavřít ten průchod, co skrz něj přišel a do naší dimenze za chvíli polezou bůhví jaký fujtajbly, jestli se fakt dostanou do nárazníkového pásma. Tak Felixe napadlo, že když tě převedeme sem, třeba se to povede zavřít.“
„Kam sem? A proč předtím nefungoval ten zvuk?“
„Proč nefunguje zvuk to nevím, ale dědula mi poručil, že musím mít po ruce tužku a blok, jinak se spolu nedomluvíme. Zřejmě se energie, co udržuje otevřený ten průchod, živí zvukem, co já vím. No a jedem do, teda vlastně už jsme  v pozitivním nárazníkovém pásmu mezi dimenzemi. Však jsi to celé od děduly slyšela.“
Řítili jsme se nocí do neznáma a já nevěděla, jestli se klepu zimou, strachy, nebo vzrušením. Hlavou mi lítaly myšlenky jak bookmakeři těsně před uzavřením sázek a pokoušely se prorazit mi lebku. Místo toho do nás narazilo něco zvenčí silou rozjetého buldozeru a auto dostalo smyk. Další náraz a už jsme letěli střecha kola střecha kola. V záblescích světla, které se bralo bůhví odkud, jsem vždycky zahlídla Vincence nebo nějakou jeho končetinu, jak sebou zmítá a plachtí v tom omezeném prostoru vzduchem. Klaudie i já jsme byly, naštěstí a svědomitě, připoutané.
Když se auto konečně zastavilo, na pár vteřin bylo ticho. Pak se ozval příšerný řev a mojí úlevu, že jsem stále při vědomí a auto stojí na kolech, vystřídala hrůza. Zvenčí se k tomu řevu přidalo skřípění a rány, připomínající otvírání konzervy. Klaudie už odepínala pás a cloumala se mnou. Zjevně byla na šokové stavy zvyklejší než já. Aspoň že Vincenc konečně přestal zpívat. Otevřela jsem dveře a spíš vypadla ven, než vystoupila. Před autem na malém prostranství stálo cosi obrovského, bílého a chlupatého se zkrvavenou tlamou. A příšerně to řvalo, bušilo do kapoty vozu a tahalo za ní obrovskými tlapami.
Vincenc se konečně vyhrabal z auta a minimálně na třech místech z něj crčela krev. Nahrbil se dopředu, chvíli jen odfukoval a i přes zimní bundu bylo vidět, jak přelévá energii do horní části těla. Pak se rozběhnul a s obludou srovnatelným řevem si to hlavou namířil proti jejímu břichu.
Sedla jsem si na zem a zírala na něj a TO, jak se mydlí. Chlupy a Vincencovy zuby lítaly na všechny strany. Obluda ho chňapla za kalhoty jak hadrovou panenku a vyhodila ho do vzduchu. Vincenc se v letu obrátil, nějak dokázal nasměrovat svůj pád a skončil chlupáčovi na zádech. Vypadalo to jak šílené rodeo po dvou tabletách LSD. Až na to, že já večer před spaním spolkla jen prášek na bolení hlavy. Mezitím se ke mně doštrachala Klaudie a ztěžka žuchla vedle mě. „No aspoň, že už můžeme normálně mluvit. Měla jsem hrozný strach, že ti budu muset vlézt do hlavy, abych tě dostala z domu. Docela mě překvapilo, že jsi se mnou šla dobrovolně.“ Klaudie konverzovala jako by se nechumelilo. Přitom se z nebe snášela čím dál hustší chumelenice. A chlupy. A zuby.
„Co budeme dělat? Neměly bysme mu nějak pomoct?“ šeptala jsem tak nahlas, že mě muselo být slyšet na kilometry.
„Nic. Vincenc se s ním vypořádá sám.“
„Jak to víš? A co to vůbec je za obludu?“
„Jmenujou se Taraghlani a je jich tady plno. Vlastně není. Objevujou se a zase mizí. Jestli jsem to dobře pochopila, jsou to zhmotnělé záporné emoce, které sem prosáknou z naší dimenze a po určité době se zase rozplynou. Tady zkrátka nic záporně nabitého nevydrží, v tom tkví to nárazníkové pásmo, obousměrně. Vincencovi z toho všeho brní hlava a přecházejí oči, protože je tu prý strašná pozitivní nerovnováha a dělá se mu z toho špatně od žaludku…“
Vincencovo děsivě chlupaté rodeo bylo najednou ve zlomku sekundy ukončeno hlasitým „puf“ a chlupáč se rozplynul, jako když praskne mýdlová bublina. Rozpumpovaný Vincenc žuchnul na zem skoro z dvoumetrové výšky. „Uááá, to bylo žůžo! Není nad to si pořádně zadovádět, za chvíli by mi tu z toho rupla palice. Ale jestli tady budeme ještě dlouho, stejně mi rupne!“ hulákal jak o život, zatímco se zvedal ze země. „Noo, auto je na sračku, to už nikdo nespraví. Tak vstávejte děvčata, musíme po svých.“
Začaly jsme se s Klaudií zvedat a oprašovat si svršky od sněhu. Klaudie se ještě zanořila do auta a vytáhla z jeho útrob svojí kabelu. Vydali jsme se rovnou za nosem a mně připadalo, že je úplně jedno, kterým směrem jdeme. Auto se po srážce s Taraghlanem roztočilo jak čamrda a stopy po našem příjezdu stačily zapadat sněhem. Nezbývalo než věřit, že Vincenc ví, co dělá. Jak jsme se táhli plání sotva znatelným náznakem nějaké cesty, sem tam ze sněžné mlhy vystupovaly obrysy Taraghlanů. Poprvé mě to dost vyděsilo, ale oba mě uklidňovali, že jsou chlupáči vlastně docela neškodní. Dají se vyprovokovat jen přímým kontaktem nebo otevřenou agresí. Jinak se jen tak plouží sněžnými pláněmi a po nějaké době se zase rozplynou. Pokud je donutíte k akci, trvá celá jejich existence kratší dobu.
Poprvé od chvíle, co se mi Klaudie uprostřed noci objevila v ložnici, mě napadlo se zamyslet nad tím, jak je to dlouho, co všichni odešli z mého domu. Weihnachtsmann se mi objevil v obýváku dopoledne devatenáctého prosince. Což jsou tři dny. To znamená, že… „Dneska je jednavacátého. Co jste tady ty tři dni dělali?“ vykulila jsem oči. „A kde přesně máte Felixe s Walterem?“
„Už to není daleko. Nemůže být. Skoro z té zlaté záře nevidím na krok,“ odbyl mě Vincenc a šlapal dál sněhem. „Máš ty brejle?“
Udělala jsem obličejem otazník na Klaudii, ale neodvážila jsem se zastavit.
„Ta zlatá aura, co o ní mluvil u tebe v obýváku. Vzpomínáš?“
„Jo.“
„Tu mají všichni ti vánoční agenti, jak je Felix nazval. A Vincenc to všechno vidí. Prý je to děs. V normálním světě se to nedá vůbec potkat nebo je to strašně vzácné. Už jeden člověk je síla, natož když máš místnost plnou zlatě zářících bytostí. Proto jsem po tobě chtěla ty sluneční brýle. Odmítnul se totiž vrátit zpátky bez zrcadlovek.“
„No a co jste teda celou tu dobu dělali? Už jste přišli na nějaký řešení, jak to zastavit?“
„Částečně. Podařilo se nám je všechny probudit z hypnózy a rozmluvit jim skákání do propasti. Teda těm co zbyli, samozřejmě. Pár jich chybí a nikdo neví, co s nima bude a jestli budou vůbec použitelný, až se… jestli se vrátí zpátky. Jakmile se mi podařilo dostat se do hlavy prvnímu z nich, přestalo to hromadně působit na všechny najednou. Do toho okamžiku vypadali jak lumíci ve zpomaleném filmu. Způsobně stáli ve frontě a čekali, až na ně přijde řada a budou moct skočit do té černé díry. Interval mezi jednotlivými skoky byl naštěstí nějakých pár hodin, takže během naší přítomnosti tam stihnul hupsnout jen jeden. Brr, bylo to fakt děsivý. Když se mi povedlo Ježíškovi vlézt do mozku, rezonovalo to tam jak uvnitř zvonu. Nebo to spíš bylo jak hlášení na nádraží. Patřím do podsvětí a mrtví mě přijmou mezi sebe! Patřím do podsvětí a mrtví mě přijmou mezi sebe! A pořád dokola. Dvakrát mě Felix s Vincencem museli probrat, protože jsem se pokusila stoupnout si do fronty, než jsem to dokázala překřičet a najít Ježíškovo vědomí, jak se krčí v koutku a poulí bezhlesně oči.“
„Fakt Ježíšek, jo?“
„No jo. Je to bláznivý, co? I když mám sama paranormální schopnosti a pár věcí už jsem v životě zažila, vždycky jsem si myslela, že tohle jsou jen pohádky pro děti. No počkej, za chvíli sama uvidíš.“
A taky že jsem viděla. Při tom povídání jsme došly k velkému dřevěnému srubu, který připomínal všechno a nic. Jisté bylo jen to, že je evidentně ze dřeva, ale v okamžiku, kdy se člověk snažil zachytit nějakou konkrétní podobu dveří, oken nebo střechy, nešlo říct, na co přesně se dívá. Vypadalo to jak dřevorubecká chata hluboko v kanadských lesích, ale zároveň jako česká roubenka a taky ruská dača někde na Sibiři. A bolely z toho oči.
Vincenc položil ruku na kliku. Pak se zarazil, otočil se a druhou ruku napřáhl směrem ke mně. „Brejle.“ Vložila jsem mu do dlaně zrcadlovky, on si je nasadil přes svoji optiku a otevřel dveře. Zevnitř to hučelo jak z úlu, ale jakmile jsme vstoupili dovnitř, všechno ztichlo. Zlatou auru jsem ani nepotřebovala vidět, intenzita světla deroucího se odnikud byla i tak skoro nesnesitelná a… „Co to pro Krista…,“ zahuhlala jsem už s rukou plácnutou přes pusu.
„Nojó. To sme ti nějak zapomněli říct,“ zubil se Vincenc, „ten smrad vychází z jámy pekelné. Ale za chvíli si zvykneš. Jako na latrínu za pionýrákem.“
Pochybuju, že Vincenc kdy byl na pionýrském táboře, ale zoufale jsem doufala, že má pravdu. Ten puch byl naprosto příšerný. Suchá latrína uprostřed horoucího léta byla proti němu čajíček. Zvedal se mi žaludek a ten smrad se dal určitě napichovat na vidličku a krájet. Všichni kolem se ale skutečně tvářili, jako kdyby o nic nešlo.
Klaudie zabouchla dveře a zrušila tím moje zírací kouzlo. Odněkud se vynořil Weihnachtsmann v závěsu s Felixem. „To je skvělé, vy jste to opravdu dokázali. Ještě to můžeme pořád napravit. Do svítání ve vaší dimenzi zbývá několik hodin, pak se znovu zrodí Bůh slunce čili strážce bran podsvětí i vstupu do vaší dimenze a nebezpečí bude zažehnáno!“
„To by mě zajímalo, jak to dělají. Všichni tady už mluví česky. Ta jejich superschopnost by se mi taky hodila,“ hučel si pro sebe Felix.
„Milá moje, ani nevíte, jak jsem rád, že vás dokázali přivézt s sebou. Spolu to můžeme zastavit! A pak bude klid a Vánoce!“ usmíval se Weihnachtsmann, jako kdyby nakupoval v supermarketu a neřešil krizi celoevropského rozměru.
Radši jsem neříkala nic a pokoušela se ani moc nedýchat. Polkla jsem trochu toho odéru a jen odevzdaně pokývala hlavou. On mě popadl za ruku a táhnul mě doprostřed obrovského sálu, odkud se linul ten puch. Přesně uprostřed místnosti zela jáma zhruba o rozměrech železničního tunelu a kolem ní se na podlaze tvořily ornamenty z jinovatky. Jestli jsem doteď měla ten mrtvolný, nasládlý a hnilobný pach spojený s horkem, nevím, jestli budu ještě někdy schopná se v zimě normálně procházet ve sněhu, aniž bych si vzpomněla na tenhle… úkaz. Z jámy navzdory zimě vystupovala pára, která se držela nad otvorem a nikam dál se nerozptylovala.
„A teď se dobře dívej,“ drcnul do mě ramenem Vincenc, „todle jsi určitě ještě v životě neviděla. Je to, jak když klaun na pouti vyrábí z balónků zvířátka. Akorát nemaj ten hovnovej odér.“
A měl pravdu. Pára se záhy začala formovat a dostávala tvar. Všelijak se kroutila a bobtnala. Za chvíli to už nevypadalo jako pára, ale spíš jako těsto, co se převalováním v blátě obarvuje nahnědo. A vznáší se v prostoru v rukách neviditelného klauna. Fascinovaně jsem na to zírala a ani jsem si nevšimla, že už zase dýchám normálně. Zřejmě už moje čichové buňky upadly do bezvědomí a já jim za to byla vděčná. Jak to hnědé cosi začínalo nabírat tvar, přicházeli ke kruhu po jednom poslové Vánoc a začali společně něco mumlat. Slovům jsem nerozuměla, ale rozhodně to bylo nějaké zaříkání, klesalo a stoupalo a pohyb té hmoty nad jámou se přizpůsoboval jeho rytmu.
V mlžném oparu ke mně připlul tmavovlasý cherubínek v bílé košilce a pokynul mi rukou: „Tady nejsme teď nic platní. Oni to zvládnou sami. Pojď, něco ti ukážu,“ a proplul kolem mne dál do sálu. Koukla jsem na Klaudii a třeštila oči: „Ježíšek?“ Kývla hlavou a vydala se za ním. Nezbylo mi, než je následovat. Přivedl nás do útulně zařízené kuchyně s masivním dubovým stolem, kde uprostřed ležela otevřená kniha.
„Posaď se tady a zapomeň na to, co se děje vedle. Musíš si to celé přečíst, abys přesně věděla, co dělat, až to bude potřeba,“ ševelil Ježíšek a vznášel se nad stolem. Atmosféra vánočního klidu a pohody byla hustá a sladká jak med. Posadily jsme se s Klaudií ke stolu, na kterém se objevily dva hrnky s voňavým čajem a mísa koláčků. Začala jsem se přiblble usmívat a ona vypadala úplně stejně. Jak dvě smažky v rauši. To byla moje poslední nejapná myšlenka, než mě prostoupil klid a mír. Ježíšek ještě chvíli z výšky strážil naše počínání, ale když se přesvědčil, že budu číst, papat a bumbat, rozplynul se neznámo kam.
Nezbývalo mi nic jiného, než se dát do čtení:

Každoroční zrození boha slunce
Dávno, pradávno všichni věděli, že nejvyšší a nejstarší slovanský bůh Svarog má syna Dažboga. Dažbog jako bůh Slunce se zaobírá správným řádem ročních období a o zimním slunovratu se jako dítě rodí, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, až o zimním slunovratu umírá. Však co se děje mezi jeho úmrtím a narozením, v tom krátkém čase, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany? Tehdy by na světě nastal chaos, protože mizí hranice mezi světem a podsvětím a mohou se do lidské dimenze dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly i duše zemřelých předků.
A staří Slované se chaosu dokázali spolehlivě bránit… I zapalovali při západu slunce oheň, aby do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbogovy síly a udržovali ho celou noc. Už za svítání odešel hospodář do lesa, aby přinesl posvátné poleno, kterým se oheň zapaloval. Oheň nahrazoval Dažbogovu sílu v hodinách temnoty, kdy nikdo nehlídal křehkou hranici mezi dimenzemi, a lidé bděli, aby nevyhasl.
V těch dobách lidé věděli, že o slunovratech se dějí divné věci. Země se otvírala a vydávala svoje poklady, ale také polykala lidi, kteří už se nikdy nevrátili zpět, protože byli příliš chamtiví a zaslechli volání démonů. Tak bděli kolem posvátného ohně a modlili se za znovuzrození Dažboga. S prvním slunečním paprskem rozlomili a společně pojedli placku na oslavu jeho zrození. Zas mohli klidně žít, protože brány do zásvětí hlídal bůh slunce a životy lidí byly pod jeho ochranou.
Lidé však na své dávné bohy dávno zapomněli a nezapalují posvátné ohně. Ale vánoční poslové to činí za ně. Hlídají přechod mezi dimenzemi a dodržují posvátné rituály, aby zabránili pekelným silám i mrtvým přijít mezi živé.
Je přísně zakázáno jakkoli experimentovat s vánočními rituály!!! Každý vánoční posel má svůj úkol a nikdy se od něj nesmí odchýlit. Když se tomu tak stane, způsobí to katastrofu nedozírných následků, která půjde jen velmi těžko odčinit.

(Následoval sáhodlouhý výčet všech úkolů a povinností vánočních poslů. Regule pro výběr nových, pokud někteří zastarali a lidé se o ně přestali zajímat. Harmonogram nadílek. Bla bla bla. I kdyby se spojila všechna ministerstva dohromady, takovou byrokracii by nevymyslela. Na místě by všichni úředníci pukli závistí, stejně jako ty smrduté bubliny nad jámou.)
Nouzová opatření
V případě otevření jámy pekelné, průrvy do zásvětí, či jakýchkoli démonických trhlin je nutno do tohoto otvoru vhodit posvátné zapálené poleno!!! Tento úkon musí provést osoba zodpovědná za protržení dimenzionální roušky, jinak to nebude fungovat a trhlina se nezavře!!! Teprve poté bude onen posel hnán k zodpovědnosti. Jestli to přežijeme.
V případě, že…

„Co je to za kravál?“ vytrhla mě ze sladkého snění a udiveného čtení dutá rána do dveří.
„Co já vím. A není to jedno?“ uculovala se Klaudie. „Je nám tady tak dobře a teplíčko. Venku zuří bitva, ale my jsme v bezpečí.“
Něco z toho, co řekla, mi připadalo alarmující. Ale co to bylo? Nějaké slovo? Chtěla jsem se zeptat, ale ozval se další náraz, až nám poskočily prázdné hrnky na stole. Připadalo mi, že by mě nerozhodil ani vpád rozzuřeného nosorožce do místnosti. „Ano, my jsme v bezpečí.“
„No, vždyť to povídám. Řekneme si ještě o čaj. Nebo víš co? Já ho uvařím,“ řekla Klaudie a zvedla se od stolu.
S další ranou už dveře nevydržely a s následným třísknutím o zeď se rozletěly. Dovnitř vpadnul Felix, kterého ale hned něco vtáhlo zpátky do sálu. Ozývala se odtud vřava jak z bitevního pole.
„Oni se perou,“ povzdechla jsem si, ale z božského klidu, který se mi stále rozléval útrobami, mi to nesebralo ani špetku.
„To se dalo čekat. Vždycky to skončí tak, že se ti dva pitomci porvou,“ odfrkla si Klaudie a neohroženě popošla směrem ke dveřím, „asi se do toho budeme muset vložit. Nastal čas zužitkovat tvoje nové vědomosti.“
Dívala jsem se na Klaudii, jak stojí zády ke dveřím, ze kterých se do místnosti po zemi vplížilo nazelenalé chapadlo, nechávající za sebou hnědý sliz. Stoupala z něj pára jak z kamenů v sauně a byla jsem si jistá, že taky ten nebetyčný puch, co už jsem necítila. Než jsem stačila dokončit rozvážnou myšlenku na téma: Klaudie! Za tebou! Pozor! nebo něco na ten způsob, chapadlo se ztopořilo, popadlo ji kolem pasu a vtáhlo do sálu.
„Do prdele!“ vylítlo mi z pusy a někdo konečně spustil tok času správnou rychlostí. Rozběhla jsem se ke dveřím, a že jsem se v tu chvíli nebála ani trochu, to zpětně přičítám podlému omámení tou vánoční atmosférou. Ježochovi s Vajnachstmáňou muselo být hned od začátku jasné, že příčetná a při normálních smyslech bych asi nebyla ochotná udělat to, k čemu jsem se právě chystala, tak si to pojistili nějakou drogou štěstí, co mi přidali do čaje.
V sále to vypadalo jako po dortové bitvě na veřejných záchodcích. Bez dortů. Z jámy nepřetržitě tryskal sliz, který se prakticky ihned formoval do různě velkých chapadel v padesáti odstínech hnědé a zelené. Všechna se hbitě vrhala na velké i malé postavy kolem. Některé z nich už byly pokryté slizem od hlavy až k patě a jen dávaly tušit, kým ve skutečnosti jsou.
„Musím najít Weihnachtsmanna. Ale prokrista jak? Jak mám poznat, kterej z těch zahnědlých dědulů je on?“ bezradně jsem se rozhlížela a uskakovala před pátrajícími chapadly. Přede mnou se najednou objevil Vincenc a otíral si sliz ze zrcadlovek.
„Asi malinko prohráváme. Agenti to měli pod kontrolou, jenže pak se to nějak zrychlilo a to jejich zaříkávání přestalo stačit. Jedna bublina praskla jak vřed a od té doby to stříká jak karlovarskej pramen. Když se toho dotkne aura vánočníků, tak se ten hnus rozplyne. Pro nás jsou ty chapadla jak Terminátoři. Koukej!“ a na důkaz svých slov, dupnul oběma nohama na to nejbližší. Ozvalo se zvučné mlask a chapadlo se rozplesklo jak slimák na chodníku. Netrvalo to ani třicet sekund a už se zase stékalo zpátky do původního tvaru. „Můžeme je akorát rozšlapávat jak bábovky a doufat, že vydržíme do svítání. Jestli se dostanou ven ze srubu, tak jsme v pr…“ Chapadlo, co se mu nepozorovaně omotalo kolem kotníku, mu podtrhlo nohu a táhlo ho směrem k jámě.
Začala jsem kličkovat mezi těmi fujtajbly a namířila si to k prvnímu adeptovi. Byl to Father Christmas, na mou otázku jen zavrtěl hlavou a ždímal přitom do sucha jednoho pořádného macka, který ihned  ztrácel tvar i barvu. Zezdola mě něco tahalo za nohavici a já už zvedala nohu k akci, když mě to klovlo do lýtka. „Auuu!“ Podívala jsem se dolů a tam zuřivě mával křídly notně opelíchaný kohout. „Co je?!“ zařvala jsem a on už pelášil někam do davu. Vydala jsem se za ním a vnitřní vánoční klid mě začínal opouštět. Místo něj se vkrádala beznaděj a hnus. Podklouzla mi noha a já se rozplácla v tom sajrajtu a praštila se hlavou o podlahu. „Kurva!“ Začala jsem se štrachat na nohy a přidal se ke mně i strach. Běžel po zádech odzdola nahoru a zase zpátky a nechával za sebou mrazivou cestičku. „Weihnachtsmanne!!!“ zkusila jsem překřičet všechno to pleskání a mlaskání a bouchání a třískání. „Ich bin hier!“ ozvalo se odněkud z druhé strany sálu. Viděla jsem Felixe, jak se mydlí se třemi chapadly najednou, a Vincence, který si na šmelcování hnusáků pořídil lopatu. Kde ji vzal, to ví jen bůh. Nebo Ježíšek. Oba si tu bitku totiž užívali jak Vánoce! Po Klaudii nebylo ani stopy a kde je… no jo, kde je vůbec Walter? Za celou tu dobu, co jsem tady, mi vůbec nepřišel na mysl. Kolik hodin ještě zbývá do svítání? A co se stane pak? Co když tu bránu nezavřeme? Ble.
Jako by mi četl myšlenky, vyšoural se Walter z chodby, která vedla neznámo kam. „Já už je tam moc dlouho neudržím! A mohl by mi někdo donést něco k pití? Za tu námahu, co tu úplně zadarmo podstupuju, by mi snad mohl být projeven nějaký vděk, ne?“ stěžoval si a upravoval si přitom krajky na rukávech svého upířího oblečku. Pak konečně zvednul hlavu a ten pohled mu zřejmě vyrazil dech. „Mon Dieu! Jeden vás chvilku nechá bez dozoru a vy hned orgie! To se ani trošku nestydíte?“ pak mě zpozoroval a zvednul obočí, „Aleee, vy jste tady taky? Kdypak jste ráčila přicestovat? Nemohla byste mi sehnat něco k pití? Fakt umírám žízní. A do téhle bahenní bitvy se nehodlám zapojit ani náhodou,“ otočil se na podpatku a zmizel zpátky v chodbě. Zírala jsem za ním… a pak jsem se vydala znovu hledat Weihnachtsmanna.
Jedno chapadlo si Waltera všimlo taky. A vydalo se opačným směrem než já. Zmizelo za rohem, ale v tu chvíli mi to přišlo naprosto nedůležité. Bojovala jsem s vlastním hnusem a chtíčem. „Počkat. Moment. S jakým chtíčem? Co je tohle zase za blbost?“ Začínala jsem chápat, proč to Felixe s Vincencem tak hrozně bavilo a nechtělo se mi ani domýšlet, co kde dělá Klaudie… Ta chapadla už ani nevypadala moc jako chapadla,spíš… no brr. „Weihnachtsmanneee!!!“ Dělo se se mnou něco divnýho a vůbec se mi to nelíbilo. Zatím. Jestli to dosáhne takové intenzity jako ta vánoční idylka v kuchyni… radši na to nemyslet.
V sále s jámou pekelnou už se všichni brodili po kolena a začali pomalu umdlévat. Někteří vánoční agenti už jen slepě plácali kolem sebe a zjevně jim bylo jedno, jestli něco trefí, či nikoli. Konečně jsem spatřila Weihnachtsmanna, jak zápolí s obzvlášť narostlým chapadlem, a začala se brodit taky. Mezitím se mu podařilo obra zdolat a všimnout si mojí maličkosti. Jak jsem se tak brodila tím hnusem, připadal mi ten dědek čím dál víc sexy a chapadla připomínat... no brr.
„Co to má, kurva, společnýho s Vánocema?!“ ulevila jsem si od plic a chlípné myšlenky mě kupodivu (aspoň na chvíli) přešly. „Weihnachstmanne, jdeme! Musíme pro to poleno, musíme u toho být oba. A stejně ho sama neunesu!“
Pokýval hlavou a vydal se se mnou zpátky do kuchyně.
„Jak tam to poleno dostaneme?“ uvažovala jsem nahlas cestou přes močál, ve který se mezitím síň definitivně změnila, „přece to neponeseme v náručí!“
Nic neříkal, ale když jsme se dovlekli do kuchyně, začal zuřivě hledat ve skříních, až našel obrovský pekáč, ve kterém zřejmě pekli na Vánoce pštrosa. Společnými silami jsme ho dotáhli ke krbu v kuchyni a pohrabáči vydolovali ven to největší poleno, které jsme tam našli. Žhnulo jako samotné peklo. Sebrala jsem bundu, hozenou přes opěradlo židle a omotala si s ní ruku, aby se mi nepřiškvařila k rozpalujícímu se pekáči.  Zůstali jsme stát na prahu kuchyně a než jsem stačila dotáhnout myšlenku, jak je sakra možné, že v síni je sraček po kolena, kdežto v kuchyni vůbec nic a dělí je jen obyčejný práh, stalo se několik věcí naráz.
Z jámy pekelné se ozvala obrovská rána, všichni zaříkávači se rozletěli do stran jak papírové konfety a hnus se začal valit ven bez jakékoli regulace mohutným proudem.
Ze směru, kterým jsem předtím viděla odcházet Waltera, se ozvalo jeho pištění, načež se zjevil sám ječící Walter.
„Kdo otevřel ty dveře? Já už je tam neudržím, stejně už se tam fyzicky nevejdeme a já se nenechám rozmačkat. Kudy se jde domů. Já mizím. Dělejte si tady, co chcete! Třeba je naházejte zase do té jámy!“
Za ním se z chodby vyhrnul zástup mrtvých v různém stádiu poškození. Žádná z těch chodících mrtvol zřejmě nebyla hmotná. Na rozdíl od Waltera, který zapadl takřka po pás, jakmile vběhl do síně, kráčeli po povrchu a neomylně směřovali k hlavnímu vchodu. Jáma je vůbec nezajímala.
Když byl mrtvolný dav na půl cesty, rozrazily se hlavní dveře samy od sebe a zvenku se s uširvoucím řevem cpali dovnitř chlupatí Taraghlani. Někteří klouzali po povrchu stejně jako mrtvoláci, někteří zapadli, jiní se začali doslova rozpouštět v té zelenohnědé břečce. Nejdůležitější ale bylo, že všude, kam se dostali, začal se močál vypařovat spolu s nimi a mrtvoláci průhledněli a odlétali s průvanem.
Stáli jsme s Weihnachtsmannem ve dveřích od kuchyně a snažili se nás nepodpálit tím polenem v pekáči. Koukli jsme se na sebe. To byla naše příležitost! Jen aby těch Taraghlanů bylo dost a stačili na vysušení celé té smradlavé a mrtvolné nadílky. Močál pomalu ustupoval ode dveří síně a zmenšoval se směrem k jámě. Nevím, odkud se braly ty chlupaté bílé potvory, ale zatím jejich příval nijak nepolevoval. Dostrkali jsme žhnoucí pekáč téměř k zející díře a kolem nás se postupně stahovali i další vánoční agenti. Začali znovu mumlat to svoje zaklínání, které postupně nabíralo na síle. Celá síň rezonovala jejich hlasy a za chvíli to znělo jak chór v gotické katedrále. Zbývalo nám už jen pár desítek centimetrů, když chlupáči zmizeli. Pak se zastavil čas a jáma se nadechovala. Zůstala jsem fascinovaně zírat na hmotnou páru, co se už zase formovala nad jámou.
„To je nádhera. A jaké to je asi dole? Chtěla bych se tam podívat! Do podsvětí… mrtví mě přijmou mezi sebe… mrtví mě přijmou mezi sebe…,“ zpívalo mi v hlavě. „Musíte tam to poleno dostaaaat! Jinak to celé bylo k ničemu! Vzpamatuj se a děleeeej!“ vpadnul mi do toho zpěvu Klaudiin hlas a bylo to stejné, jako když vám někdo zblízka zařve do ucha. Zevnitř. Ale účinkovalo to. Popadla jsem pekáč a vší silou ho začala tahat k jámě. Weinachstmann se konečně taky vzpamatoval a strkal z druhé strany. Ještě poslední postrčení a doběla rozžhavený pekáč zůstal viset na bublině té podivné páry vycházející zdola. Pak se ozvalo pšouknutí a pekáč se propadl se syčením dolů.
Všechno ztichlo. Na pár chvil celá síň ohluchla stejně, jako když se Klaudie objevila u mě v ložnici. Realita se zkřivila a zase narovnala. Vyboulila se a vrátila zpět do původního tvaru. Všechno se vlnilo jak v zrcadlovém bludišti a mně se dělalo špatně od žaludku. Když už jsem se smiřovala s tím, že si znovu prohlédnu ty výborné koláčky, co jsme s Klaudií (asi tak před tisíci lety) jedly v kuchyni, obraz se ustálil a realita nabyla svých obvyklých tvarů.
Po jámě nebylo ani památky a místo ní stál uprostřed síně obrovský vánoční strom. Vzduch prostupovala jemná vůně jehličí a vanilkových rohlíčků a zlatavá záře se mihotala vůkol. Všichni měli svoje sváteční oblečky. A peří. A nikdo nesmrděl.
Pak všichni agenti propukli v ohromný jásot, vyhazovali čepice do výšky, kejhali, kokrhali a volali halelujá a sláva Dažbogovi.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a ve dveřích uviděla stát křenícího se Vincence a skromně se usmívající Klaudii. Ti Taraghlani, to byla jejich zásluha. Klaudie si (ostatně jako už mnohokrát) dala dvě a dvě dohromady, vyhrabala z močálu Vincence a šla na ně uspořádat hon. Když dokážou vstřebat negativní emoce z naší dimenze, musí to přece umět i s těmi z druhé strany. Její dedukce se naštěstí ukázala jako správná. Jak se podařilo Vincencovi všechny ty obludy přimět, aby přišly za ním až ke srubu aniž se rozplynuly, to nemám tušení a vlastně to ani nepotřebuju vědět.
Waltera jsme našli v kuchyni, jak se nacpává koláčema. Prohlásil, že na lačno se blbě umírá, tak se chtěl trochu posilnit. Spíš ho podezřívám z toho, že si i v úprku uvědomil, že má na sobě jen krajkovou košili a venku je deset pod nulou, tak zvolil jinou taktiku ústupu.
Felix mi dal vizitku, a kdybych prý já osobně něco potřebovala, určitě mu mám zavolat. Přijedou kdykoli.
Vánoční agenti měli co slavit a taky o čem rokovat, protože museli jednou pro vždy zabránit jakémukoli dalšímu nechtěnému otevření průrvy mezi dimenzemi. Řekla bych, že zákaz stavby obřích krbů bude trvale zakotven v Knize vánočních paragrafů (nebo jak se ten zlatem vykládaný svazek jmenoval). Weihnachtsmann byl zbaven povinnosti sedět u rokovacího stolu, ale musel slíbit, že se následně zodpoví ze svého činu. V kuchyni nás pak všechny napájel punčem, nabízel exotické ovoce a vykládal vánoční historky. Z neporušené pozitivní dimenze se totiž dá dostat pryč jen ve snu…

ZÁVĚR

A to je všechno děti. Najednou jsem stála zpátky v obýváku, v ruce banán a boty od sněhu. Po nikom dalším ani vidu, ani slechu. Pomohla jsem zachránit spolu s Felixovou partou Vánoce před invazí mínusáků. Že jste nikdy neslyšeli o vánoční invazi mínusáků? No jak byste taky mohli…

Poznámka za závěrem: Doufám, že mi ten text šéfredaktor nehodí na hlavu se slovy, že takovou slátaninu v životě neviděl. Obzvlášť, když se jedná jen o popis skutečných událostí, ale kdo by tomu věřil? Muhehe.

Vánoční komando
Autor: Monika Slíva Dvořáková
Odpovědný redaktor: Martin Stručovský
Korektury: Jan Křeček
Ilustrace: Lubomír Kupčík (za poskytnutí kresby děkujeme nakladatelství Epocha)

LiteraturaPovídkaPovídkyM. DvořákováKladivo na čarodějeL. Kupčík
Categories: Vector Graphic

Štědrý den

Sun, 12/23/2018 - 22:36

Nejkrásnější a nejkouzelnější den v roce je tady. Z kuchyní se nese vůně cukroví, salátu a řízků. Obchodníci odpočítávají hodiny či minuty do okamžiku, kdy padne dvanáctá a budou moci zamknout dveře svých krámků a po týdnech hektiky si konečně na chvíli vydechnout. A mnozí se těším na večer, až si po večeři rozbalí pod stromečkem hromady mnohdy jistě drahých a luxusních dárků. A už jsem zmínil Popelku?
Každý jsme za ty roky zvyklí slavit vánoční svátky po svém. Mnohdy tak, abych toho měl hodně (někdy až moc) a abych stihl támhle a tamto. Přitom tyhle svátky by měly být naopak o zastavení se a zklidnění. O trávení času s milovanými lidmi a obdarování nějakou maličkostí. O vychutnávání si magické atmosféry vánočních svátků. Nikoliv o tom vyrazit dech velkými a drahými dary.
Přeji vám všem, každému jedinci, který čte náš web, abyste měly nádherné a klidné vánoční svátky. Prožijte je v klidu a pokoji. Když budete mít kolem sebe lidi, které máte rádi, je velikost darů nedůležitá. A není ani důležité, co vám poběží v televizi.

Klidné svátky přeje

Martin Stručovský

PS: dneska večer se můžete těšit na vánoční dárek v podobě povídky s hrdiny série Kladivo na čaroděje

PPS: jelikož si celá redakce potřebuje odpočinout, vyhlašujeme až do konce roku prázdniny. Uvidíme se tedy až v roce 2019

EditorialVánoce
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství Crew

Sun, 12/23/2018 - 13:34

Sherlock: Studie v růžové
překlad: Anna Křivánková
216 stran
Snad již kultovní seriál televize BBC od tvůrců Marka Gatisse a Stevena Moffata se dočkal i komiksového zpracování. A to se vším všudy! Miláček nejen britských fanoušků je v tomto manga zpracování vyveden do dokonalosti a jeho podmanivé charisma z tohoto titulu jen kape.
Studie v růžové je příběh setkání Sherlocka Holmese - soukromého detektiva, sociopata a narkomana a Johna Watsona - vojenského lékaře na odpočinku. Okolnosti je svedou dohromady jako spolubydlící a partnery ve vyšetřování mrtvé dámy v růžovém kostýmku.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1282&pr=180306
Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1065&pro=d&pr=180306

 

Kůstek 2: Velké kraví dostihy
Překlad: Michael Bronec
144 stran
Druhý díl fantasy ságy, která přivedla americké děti zpět ke čtení a do knihoven. Jedná se o sérii Kůstek, která se směle lepí na paty Pánu prstenů. Autor Kůstka, Jeff Smith, začal své první postavičky Kůstků kreslit již v devíti letech a po dlouhé cestě k vydání se tento mistrovský kousek (nejen) dětského komiksu dočkal i barvy. Svět plný tajemství, zábavy, dobrodružství a morálních ponaučení, svět s drsnými babičkami a draků s doutníkem!

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1275&pr=180306
Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1055&pro=d&pr=180306

CrewSherlockSherlock HolmesKůstek
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Aquaman - Pád do hlubin, Dan Abnett, Brad Walker

Fri, 12/21/2018 - 09:23

Aquaman se vynořuje z vody i u nás. Navzdory tomu, že světlo světa spatřil již v roce 1941, stále nepatří mezi nejznámější komiksové hrdiny. Povědomí o něm se však postupně vylepšuje díky filmům a Lize spravedlnosti. Zpočátku se v nich pouze mihl, ale závěr roku 2018 nastolil revoluci a Aquaman má možnost na nás shlížet z filmového plátna v plné parádě.  Tato změna byla učiněna i na komiksovém poli. Po přečtení komiksu Aquaman se čtenář bude ptát a zároveň litovat, proč si takovýto neotřelý komiksový superhrdinský nářez nemohl přečíst už dávno.

Ale pěkně popořadě.
Arthur Curry, známý jako Aquaman, je syn matky z královské rodiny z Atlantidy – podmořského království. Otcem mu byl strážce majáku. Jako vládce velice vyspělého podmořského království se snaží o maximální spolupráci vodního světa s tím suchozemským, ale nemá to vůbec jednoduché.
Mnoho nepřátel pochází přímo z jeho podmořské říše. Ti touží po ovládnutí celého světa. Kontinentální státy mají zase obavy z Atlantiďanů, kterým dávají (a někdy i právem) za vinu likvidaci některých pobřežních oblastí. Se svojí snoubenkou Merou otevírá Aquaman slavnostně první suchozemskou ambasádu státu Atlantida při pobřeží státu Massachusetts. A že se tato akce zvrtne, je jasné téměř okamžitě. V komiksu se totiž objevuje důležitý záporák Black Manta, jemuž Aquaman zabil otce, a další třetí síla.
Aqauman, byť hrdina takřka z jiného světa, mnohé čtenáře uchvátí svou upřímností, bojovností a také lidskými nedostatky, které se však nebojí přiznat. Také se zamýšlí nad svým místem v Lize spravedlnosti – za milovaný triumvirát považuje Supermana, Batmana a Wonder Woman, trio pravověrných tvoří Lantern, Flash a Cyborg,  pak je až on, přehlížený samorost, lidstvem nedoceněný. Málokterý člověk byl přítomen jeho opravdové síle a naprostá většina lidí ho má pouze za trpěný přívěšek Ligy, který by mohl být označován indiánským jménem Ten, co umí mluvit s rybami.

Komiks má velmi rychlý spád, svižnou akci umocněnou změnami rozložení obrazových panelů, kvalitní a přehledný děj. Jelikož se jedná o edici znovuzrození hrdinů DC, není třeba mít o hrdinovi žádné zásadní znalosti. Lehce zaskočí jeho mladý a metrosexuální zjev. Oddechovou funkci plní romantika Aquamana a jeho snoubenky Mery. Jediná, ale omluvitelná nevýhoda je, že děj končí v nejlepším a nelze než čekat do vydání dalšího čísla.

Aquaman: Pád do hlubin
Dan Abnett, Brad Walker

Nakladatel: BB/art
Překlad: Changer the Elder
Počet stran: 176
Vazba: Brožovaná
Cena: 299,- Kč

KomiksAquamanD. AbnettB. WalkerBB art
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Stíny nad řádem Kai, J. Dever, J. Grant

Thu, 12/20/2018 - 11:37

„Blázne!“
To slovo zazvonilo starodávným sálem a jeho ozvěna se rozplynula nad hlavami v kápích.
Cechmistr se ani nepohnul. Bělovlasý muž s bílým vousem seděl na svém pozlaceném trůnu téměř nenuceně a hleděl na Vonotara klidnýma modrýma očima.
Čaroděje přecházejícího po místnosti to dohánělo k zuřivosti. „Neschopný chudáku!“ vykřikl směrem ke stropu. „Starý dětino!“ pronesl směrem k pódiu se zatuchlými praporci.
Cechmistr se na trůně zavrtěl. Když promluvil, zněla jeho slova neochotně. „Vonotare,“ řekl zastřeným hlasem, „tento spor jsme spolu vedli už mnohokrát. Bratrstvo Křišťálové hvězdy je oddáno magii levé ruky. Jeho cílem je čelit silám Zla, pomáhat vznešeným božstvům Kai a Ishir, aby...“
Vonotar si odplivl. Byl to vysoký, pohledný muž s pečlivě zastřiženým černým vousem a hrdým orlím nosem. Jeho šedé oči plály hněvem.
„Vše, co ze sebe chrlíš, jsou jen otřepané nesmysly, ty starý, roztřesený pitomče,“ vyštěkl. „Naše Bratrstvo nevzniklo pro žádné vysoké a ušlechtilé ideály, ale jen z jediného důvodu: kvůli dosažení moci! Ty a tví předchůdci jste nás od jeho skutečné podstaty odvedli. A čím jsme teď?“
Prudce máchl rukou v okázalém gestu, aby ukázal na shromáždění Starších členů Bratrstva, kteří mu tiše a ohromeně naslouchali. I Cechmistr musel v duchu uznat, že nejsou nikterak přitažlivým spolkem: ať muži, či ženy, všichni vykazovali až příliš patrné známky pokročilého věku a skomírající mysli.
Než stačil Cechmistr odpovědět, Vonotar promluvil znovu, hlasem ostrým jako giacký meč. „Ano, vím, co si myslíš, Cechmistře. Tahle sešlost starožitností... Co jsou zač? Jsou to lidé, kteří se stali členy shromáždění našeho Bratrstva jen proto, že jsou staří. Nikdy se na nic nezeptali, nikdy se nepokusili navrhnout, že úlohu našeho Bratrstva je třeba zvážit. Jsou to... jsou to... jen staré nuly!“
V sále toranského Cechu čarodějů bylo ticho. Špinavým skleněným oknem zasvítil jasně rudý sluneční paprsek a ozářil jiskřící prach vznášející se ve vzduchu. Na pár chvil to bylo to jediné, co se pohybovalo, zatímco Vonotar, Cechmistr i Starší zůstávali strnulí jako nehybný, zamrzlý obraz. Vonotar měl paže doširoka rozpřažené. Jedním ukazovákem mířil vyčítavě na Cechmistra a druhým na nízkou galerii, kde sedělo dvanáct Starších: ústa měli dokořán a ve tvářích rozličné výrazy od zděšení až k potupě. Vybledlé zástavy Bratrstva Křišťálové hvězdy, pokryté za dlouhá staletí silnými vrstvami prachu, visely bez hnutí v zatuchlé místnosti.
Ve ztichlé síni se náhle objevilo kotě. Malé šedivé kotě. Vběhlo do sálu, s mírnými obtížemi vyskákalo po třech schůdcích k Cechmistrovu trůnu a začalo se mu vděčně otírat o nohu.
Jeden ze Starších se přidušeně zasmál a kouzlo okamžiku bylo rázem to tam.
Zdálo se, jako by Vonotar vyrostl. Urostlý byl vždycky, teď ale vypadal dvakrát větší než ve skutečnosti. Vypjal širokou hruď, až se dotkla látky jeho modrého roucha zdobeného hvězdami.
„Ty!“ vykřikl a ukázal na Staršího. „Je tady snad něco k smíchu? Studoval jsem magii pravé ruky a vím, že je pro nás jedinou cestou k moci!“
Opsal rukou ve vzduchu oblouk a zamířil na kotě, které teď Cechmistrovi olizovalo nataženou nohu.
„Dokážeš tohle pomocí magie levé ruky?“ Vonotar něco zašeptal.
Z prstu mu směrem ke zvířeti vyšlehl plamen a koťátko se rázem proměnilo v hromádku popela.
Čaroděj se obrátil zpět ke Starším. „Varuji vás,“ řekl. „Mohl bych to provést komukoli z vás. Magie pravé ruky je mnohem mocnější než magie levé ruky. S její pomocí se dá zabíjet i léčit. Pokud má naše Bratrstvo dosáhnout moci, jakou si zaslouží – jakou potřebuje – musíme být připraveni studovat magii pravé ruky!“
Cechmistr pohlédl na Vonotara s předstíraně nepřítomným výrazem.
„Zabít kotě je dětinský trik a sotva odpovídá tvé úrovni, Vonotare,“ řekl nevzrušeně. „Co kdybys pomocí magie pravé ruky to kotě zase oživil?“
Buřič založil ruce a bojovně hleděl na stříbrovlasého Cechmistra.
Znovu zavládlo ticho.
Cechmistr byl před mnoha lety jmenován vůdcem nejen kvůli svým čarodějným dovednostem, ale i proto, že měl dokonalý smysl pro načasování. Když už ten okamžik natahoval dostatečně dlouho, usmál se na Vonotara tak, jak by se rodič mohl usmát na své dítě. Pak se naklonil dopředu, aby se dotkl malé hromádky popela u svých nohou. Hromádka se pohnula a v okamžiku z ní bylo šedé koťátko. Kotě se s vytasenými drápky vyškrábalo po Cechmistrově rouchu nahoru a usadilo se mu na klíně, kde začalo překvapivě hlasitě příst.
„Víš,“ prohlásil Cechmistr, „naše Bratrstvo tady není jen kvůli moci, je tu proto, aby chránilo tento svět – celý Magnamund – před silami Zla. Magii pravé ruky se vyhýbáme úmyslně. Ačkoli moudří ji mohou využívat bez následků, bláhoví by se mohli stát otroky Naara, krále Temnoty.“
„Naar!“ vykřikl Vonotar. „Říkáš, že Naar je ztělesněním všeho zla, ale máš o tom jediný důkaz? Víš s určitostí, že vůbec existuje?“
„Ano,“ řekl Cechmistr tiše. Postavil kotě opatrně na podlahu. „Už teď jeho přisluhovači, Temní páni, shromažďují své síly v Kaagu. Plánují táhnout se svými jednotkami na východ přes Durnkragské hory a podmanit si Sommerlund. Naši zemi napadnou ohněm a mečem, naši lidé mají být mučeni, povražděni nebo zotročeni. Pokud se rozhodneš nadále praktikovat magii pravé ruky, tomu všemu jen napomůžeš.
Vonotar si znovu odplivl. Tentokrát se Cechmistr zadíval přímo na místo, kam plivanec dopadl. Jeho staré, vrásčité čelo se soustředěním nakrčilo. Sluneční světlo v sále se zachvělo a tam, kde ještě před chvílí ležel malý, lesklý plivanec, se nyní objevil drobný kvítek žluté růže.
„Zlo,“ prohlásil Cechmistr, „se dá proměnit v dobro, ale jen po dlouhém a obtížném boji. Proměnit dobro ve zlo je mnohem snazší.“
Nedbale zakýval prstem a kvítek růže se znovu proměnil v loužičku slin.
„Dokážeš, Vonotare,“ řekl Cechmistr, „přeměnit projev své nenávisti a vzteku zpátky na květ?“
Rebel pohlédl na shromáždění Starších a ušklíbl se. „Magie pravé ruky nám umožňuje udělat cokoli – cokoli,“ prohlásil okázale. Z kapsy svého roucha vytáhl malou hůlku ve tvaru ypsilon a namířil jí na místo, kde na dlážděné podlaze ležel plivanec. Když do hůlky napřel veškerou sílu svých čarodějných schopností, jeho celé tělo se napnulo. Obklopily ho karmínové jiskry a vzduch zhoustl.
„Snaž se, jak chceš, Vonotare,“ řekl Cechmistr vlídně.
„K čertu s tebou,“ zamumlal rebel. Žíly na čele mu vystoupily námahou, jak se snažil ze všech sil uplatnit magii pravé ruky.
Ozvala se hlasitá rána, jako by se náhle rozskočil jeden z velkých kamenů ve zdi.
Vonotar se téměř zhroutil pod náporem náhlého uvolnění.
Na podlaze se objevil jakýsi malý tvoreček. Byl dlouhý sotva jako prst a seděl v podřepu. Nakrčil šedozelené rty a odhalil řadu krvavě rudých zubů. Oči měl tvrdé a bezduché jako diamant.
Vonotar pohlédl na svůj výtvor s odporem. Zadíval se na Cechmistra, který si dovolil lehce se pousmát.
„Co je... tohle?“ zeptal se Vonotar.
„To, co jsi dokázal vytvořit z projevu své nenávisti.“ „Ne všechno, co je ošklivé, je zlé,“ namítl Vonotar.
„Pravda,“ odpověděl Cechmistr, „a ne všechno, co je zlé, je ošklivé. Nedovol ale, aby tě zrak nebo mysl oklamaly:
když je něco ošklivé, neznamená to ještě, že to není zlé.“ Naklonil se dopředu, aby podrbal za ušima kotě.
„Tvor, kterého jsi přinesl do našeho sálu, je obojí: ošklivý i zlý. Přestože je tak malý, dokáže kousnout dost silně na to, aby protrhl hrdlo nejsilnějšímu muži. A ty neznáš žádný způsob, jak jej ovládat. Může se rozhodnout zabít mě, ale stejně tak se může rozhodnout zabít tebe. Nebo kohokoli z ostatních, jež se tu shromáždili.“
Starší se na svých místech neklidně zavrtěli.
„Vonotare, z nenávisti jsi stvořil Zlo. Tak tomu u těch, kdo se rozhodnou následovat magii pravé ruky, musí být vždy. Nenech se mýlit: Zlo je mocné a umírá pomalu. Ale lze je přemoci. Ti, kdo jsou na straně Dobra, nemusejí vládnout hrubou silou, aby je porazili – potřebují jen silnou vůli uspět ve své věci. Pozorně se dívej.“
Cechmistr se znovu naklonil ke kotěti, ale tentokrát ho zvedl a usadil na svá kolena. Pohladil zvířátko po hlavě a oči kotěte se slastně přivřely. Cechmistr mu pocuchal srst na náprsence. Zdálo se, že je to kotěti trochu nepříjemné. Pak mu pošeptal do ucha několik slov.
Kotě se napřímilo a začalo švihat ocáskem. Upřeně se zahledělo na malého, odpudivého tvora, který stál na podlaze s modrostříbrnou mozaikou. Měkce seskočilo Cechmistrovi z kolenou a přikrčilo se mu u nohou.
Stvoření podobné ropuše zíralo na kotě. Znovu otevřelo ústa a odhalilo zuby ostré jako břitva. Objevil se křiklavě červený, rozeklaný jazyk. Bylo zřejmé, že stvoření je hladové, a stejně zřejmé bylo, že v kotěti vidí snadnou kořist.
„Na čí straně jsi teď, Vonotare?“ vydechl Cechmistr suše.
Vonotar neodpověděl. Stejně jako Starší byl zcela nehybný a v bezmocné fascinaci sledoval souboj, ke kterému se právě schylovalo.
„To kotě se jmenuje Šediváček,“ řekl Cechmistr. „Je malé a není silné. Ale postavím ho proti tvému stvoření. Vím totiž, že může vyhrát. Jmenuje se tvé stvoření nějak? Jistě“ – v tichém hlase byl znát víc než jen náznak posměchu – „že... že se to musí nějak jmenovat?“
„Žádné jméno jsem tomu nedal,“ zamumlal rebel.
Kotě se na něj pohrdavě podívalo, posadilo se a začalo si pečlivě umývat tlapku.
Tvor na podlaze náhle prudce vyrazil směrem k protivníkovi. Rohovité drápy mu cvakaly po kamenných dlaždicích podlahy. Jeho dech zněl jako pronikavý sykot.
Kotě si mokrou pacičkou otřelo hlavu.
Tvor se po něm vrhl... a přistál na schodu, kde Šediváček seděl jen malou chvilku předtím. Kotě bylo pohyblivé jako rtuť, takže teď stálo za Vonotarem. Zatímco příšerka zmateně hleděla tím směrem a rozeklaným rudým jazykem dychtivě zkoumala okolní vzduch, vyskočil Šediváček Vonotarovi na záda a rychle se mu vyškrábal na rameno.
„Co to...?“ zakoktal Vonotar.
Kotě se mu přitisklo k uchu a začalo znovu příst.
Čaroděj si jeho přízeň nechal chvilku líbit a pak dospěl k rozhodnutí. Udělal pár kroků, aby došel ke schodům Cechmistrova trůnu, a pak jednou, podruhé a potřetí dupl na obludu, kterou přivedl k životu. Potom svou hrdou hlavu, kterou připomínal lva, naklonil dopředu, aby se mohl Cechmistrovi zadívat do očí.
„Říkáš, že koketuji se Zlem,“ vykřikl hlasem, který se ozvěnou nesl pod klenbami velkého sálu, „a přesto, jak vidíš, jsem se přidal na stranu kotěte. Říkám ti, že magii pravé ruky je možné využívat pro účely Dobra! Bez ní nikdy nedosáhneme nejvyšší síly. A bez nejvyšší síly nemůžeme nikdy přivést svět k rozumu!“
Cechmistr jeho tirádě nevěnoval pozornost.
„Kdo zabil tu malou obludku, Vonotare?“ vzdychl.
„Já, samozřejmě!“
„Ne. Zabilo ji kotě. Šediváček tě použil jako zbraň právě tak, jako bys ty mohl použít šíp a zabít Giaka. To kotě ví o rozdílu mezi Dobrem a Zlem víc než ty, příteli. Ach, ano,“ Cechmistr pozvedl ruku, aby zadržel proud slov, která hrozila vytrysknout z Vonotarových rtů, „jsi velmi učený muž a my všichni tě proto respektujeme. Ale za učenost jsi zaplatil moudrostí. Mé kotě nečetlo žádné knihy a neobjevilo žádná kouzla, dokázalo ale rozeznat Zlo a, ačkoli je slabé, okamžitě pochopilo, jak s ním naložit.“
Vonotar se pokusil něco říct, ale z množství výrazů, které se střídaly v jeho tváři, bylo zřejmé, že chaos jeho mysli není možné popsat slovy.
„Šediváčka ode mě dostaneš darem,“ řekl Cechmistr. Tentokrát nebyla v jeho úsměvu ani stopa po výsměchu. „Ať je to kotě tvým rádcem, až příště zatoužíš následovat magii pravé ruky.“
Vonotar konečně dokázal promluvit.
„Odmítám tvůj dar!“ zahřímal. „Toho tvora jsem zabil já! Byl jsem to já, kdo uviděl, že je vtělením Zla. To, že praktikuji magii pravé ruky, ještě neznamená, že nejsem na straně
Dobra!“
„Takže Dobro vítězí nad Zlem pod tíhou tvojí nohy,“ konstatoval Cechmistr smutně. „Vonotare, zvedni tu nohu.“ Rebel poslechl a pak shlédl dolů.
Na tvrdém, kamenném schodu ležely rozdupané zbytky květu žluté růže.
ANOTACE:
Pouze národ Sommerlunďanů vzdoruje armádě temnoty a podmanění Magnamundu. V čele zoufalého odboje stojí řád Kai a jeho spojenci, čarodějové Bratrstva Křišťálové hvězdy. Vzpurný čaroděj Vonotar však zradí Bratrstvo a ze vzdoru spojí své síly s Temným pánem Zagarnou. Společně ničí vše, co se jim postaví do cesty, a rozpoutají nejzuřivější invazi, jaké byl kdy Sommerlund svědkem.
První díl epické série ze světa legendárních gamebooků o Lone Wolfovi – Osamělém vlkovi.

INFO O KNIZE:
Stíny nad řádem Kai
Autor: Joe Dever & John Grant

Format: 160 x 110 mm
Vazba: brožovaná
Překlad: Alena Švomová
Obálka: Ondřej Hanzlík
Grafická úprava obálky: Cyril Gaja

ANOTACE:
Pouze národ Sommerlunďanů stojí mezi armádou temnoty a podmaněním Magnamundu. V čele zoufalého odboje stojí řád Kai a jeho spojenci, čarodějové Bratrstva Křišťálové hvězdy. Vzpurný čaroděj Vonotar však zradí Bratrstvo a ze vzdoru spojí své síly s Temným pánem Zagarnou. Společně ničí vše, co jim stojí v cestě, a rozpoutají nejzuřivější invazi, jaké byl kdy Sommerlund svědkem.

První díl epické série ze světa legendárních gamebooků o Lone Wolfovi – Osamělém vlkovi.

UkázkaUkázkyJ. Deverj. GrantMytagoLone Wolf
Categories: Vector Graphic

Nový titul z vydavatelství OneHotBook

Thu, 12/20/2018 - 11:30

Dmitry Glukhovsky: Text
čte: Martin Písařík

 


vydává: OneHotBook
celkový čas: 11 hodin 30 minut

Thriller ze současného Ruska od Dmitryho Glukhovského, autora kultovní trilogie Metro 2033–35, vychází jako audiokniha TEXT v podání Martina Písaříka. Titul vychází hned po knižním vydání románu v nakladatelství Kalibr. „Změna prostředí – oproti většinové produkci severských krimi nebo amerických detektivek – je vždycky osvěžující a v tomto případě beze zbytku naplní východní přísliby. Kdo by nechtěl nahlédnout do temných zákoutí současné Moskvy očima tamějšího rodáka, když trable s tím spojené zažívá místo posluchače literární hrdina? Ačkoli se jedná o kulisu pro čistokrevný thriller, více než dvanáctimilionová metropole příběhem organicky prorůstá a prostředí přirozeně determinuje jednotlivé charaktery,“ uvedl Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook. A k obsazení dodává: „Martin Písařík se k povaze hlavní postavy hlasově i výrazem výtečně hodí, celý příběh velmi sugestivně dobarvuje a jeho výkon bude v posluchačích rezonovat ještě dlouho po závěrečné tečce.“

Sedmadvacetiletý Ilja Gorjunov se po sedmi letech vrací domů z vězení – a rázem se mu zhroutí svět. Jeho matka zemřela, přítelkyně ho vymazala ze svého života a nejlepší kamarád si mezitím založil rodinu, takže o kontakty s kriminálníkem nestojí. Zoufalý Ilja se rozhodne pomstít zkorumpovanému policistovi Petrovi Chazinovi, který ho z uražené ješitnosti za mříže dostal, když mu při razii podstrčil balíček s drogami. Poté, co se zmocní jeho smartphonu, začne se za něj přes messenger, SMS a další texty vydávat. Odpovídá na dotazy jeho nadřízených, kolegů, přátel, rodiny i partnerky a dvojrozměrné obrazy v telefonním přístroji se pomalu proměňují ve skutečné osoby s vlastními pocity, problémy a touhami. Hranice mezi Iljou a Petrem se postupně stírají…

„Dmitry Glukhovsky umí skvěle podat drsnost subkultury, v níž se hlavní hrdina Ilja pohybuje, a příběh má specifickou atmosféru. Nehostinné prostředí, ruská zima, ohromné vzdálenosti, to všechno samozřejmě působí na jeho rozpoložení, pod jehož vlivem jedná a dochází k rozhodnutí. Při podobných popisech pro mě bylo příjemné, že jsem seděl ve vyhřátém studiu a o tom, jak na zamrzlé okenní tabulky dopadají sněhové vločky, můžu jenom vyprávět. Taky mě bavilo sledovat příběh, který je velmi současný,“ líčí Martin Písařík, co ho na románu Text nejvíc zaujalo. A dodává: „Podle mě se současné Rusko od dob Turgeněvů a Gogolů moc nezměnilo, příliš se nevyvíjí. Nezměnilo se třeba v tom, že mezi Moskvou a ostatními městy je pořád obrovský rozdíl – Moskva žije, pulzuje, tepe, nabízí obrovské možnosti. Pro Ilju představuje tohle místo naději i šanci, ale protože pochází z malé vesničky nedaleko hlavního města, tak příležitost neumí správně uchopit a využít. Hlavně má ovšem velkou smůlu – jeho příběh ukazuje, že se člověk nemusí dostat do průšvihu jen vlastním přičiněním. Ačkoli se snaží, aby se už nedostal do dalších problémů, propadá se do nich s každým krokem ještě hlouběji. To je ta chandra ruské literatury, kdy od začátku sledujete příběh člověka, se kterým to nemůže dobře dopadnout.“ A jak vnímal narátor ústřední postavu, z jejíž perspektivy sleduje události a vypráví o nich? „Ilja se do všech velkých průserů, které ho potkaly, dostal kvůli tomu, že chtěl někomu pomoct. A to je gros protagonisty, který udělal velké chyby a usiluje o pomstu, jež už není úplně správná, avšak v zásadě je to dobrý člověk – nechce, aby kvůli němu někdo jiný trpěl. A přestože dokonce někoho zabije, dá se vlastně považovat za jakéhosi ochránce žen, což mě překvapilo a bylo mi to na něm sympatické. Herec se do takové postavy může lépe promítnout, když to není a priori gauner ani jen oběť, ale zkrátka člověk, který by měl v jiné situaci či podmínkách šanci na správný, spořádaný a pěkný život,“ charakterizuje interpret „svého hrdinu“.

Nahrávku doprovází původní hudba, která freneticky kličkuje a hledá melodii mezi strunami boostrované elektrické kytary, v disharmonii těká zvuky a samply vyzvánění mobilních telefonů a přesto si v těžkopádném dunivém rytmu neochvějně razí cestu vpřed jako příliš rozjetá mašina, jíž už nelze zastavit. Na vedlejší koleji místy nesměle probleskne obrys hloubavých klavírních motivů, náznak zapovězené melancholie, zašlapané nesmlouvavým tempem.

Audiokniha v režii Hynka Pekárka vychází jako mp3 ke stažení prostřednictvím digitálních distribucí za 339 Kč i jako CD mp3 za 349 Kč. Pouze na portálu Audiolibrix však mohou členové předplatitelského klubu koupit audioknihu jen za 199 Kč.

UKÁZKU Z AUDIOKNIHY si můžete poslechnout >> ZDE

Přidejte se na OneHotBook Facebook, abyste nepropásli soutěže o pozoruhodné ceny ani novinky ze světa audioknih, literatury a čtení!

„Je to studie o bezmocnosti jedince ve zkorumpovaném státě, drama o silném vlivu státu a zamyšlení nad tím, jak ruskou politiku a společnost ovlivňuje vězeňská subkultura.“
– publishingperspectives.com

 

Dmitry Glukhovsky (* 1979)
Ruský spisovatel a žurnalista se věnuje převážně žánru sci-fi a magického realismu. Ve svých osmnácti letech zdarma uveřejnil na svých webových stránkách prózu Metro 2033. Román celosvětově získal přes tři miliony čtenářů a roku 2005 byl vydán i knižně. Obdržel rovněž prestižní evropskou cenu ESFS Awards Eurocon 2007 jako nejlepší literární debut za rok 2007 a stal se předlohou úspěšné počítačové hry. V roce 2007 vydal autor fantasy novelu Soumrak a o dva roky později pokračování prvotiny Metro 2034, které se stalo ruským bestsellerem roku. Sérii zatím završil třetí knihou Metro 2035. Jeho nejnovější román ze současnosti se jmenuje Text a vyšel v roce 2018. Jako novinář působil v EuroNews TV, Deutsche Welle a Russia Today; přispíval také do periodik jako Harper’s Bazaar, l’Officiel a Playboy.

Martin Písařík (* 1979)
Už jako dítě účinkoval v televizním filmu Karla Kachyni Městem chodí Mikuláš. Poté nastoupil do amatérského divadla Radar, kde dodnes působí v inscenacích pro nejmenší. Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři, vzdělání si doplnil i studiem muzikálu na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Po angažmá v Divadle ABC se stal stálým hostem v Městských divadlech pražských, kromě toho účinkoval i v dalších divadlech (Na zábradlí, Ta Fantastika, Rubín, Kalich, Na Jezerce). Objevil se rovněž ve filmech jako Stříbrná vůně mrazu, Snowboarďáci, Ro(c)k podvraťáků, Lovci a oběti; známý je i z televizních seriálů Bazén, Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Ententýky… Vyzkoušel si také moderátorskou práci a hojně se věnuje dabingu. Koncertuje s kapelou Akustik, pro kterou skládá a zpívá vlastní písně. Dále účinkuje v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Bohové Gothamu (2016), Lovci vran (2016), Firma (2018).

 

OneHotBookAudioknihaAudioknihyD. GlukhovskyM. Písařík
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Jason Aaron - Steve Dillon, Punisher Max: Kingpin

Wed, 12/19/2018 - 07:05

Punisher podle Gartha Ennise odešel minulý rok do výslužby. Po slavném tvůrci Preachera přebírá štafetu nekompromisní Jason Aaron. A stojí to za to.

Jasona Aarona v naší kotlině známe především díky jeho Skalpům, drsné noirové četbě z indiánské rezervace. Jenže tenhle chlápek umí skvěle i superhrdiny s tvrďáckou tváří. Někteří z nás se o tom přesvědčili už u Wolverina nebo Doctora Strange. Jiní mají tu možnost teprve až teď díky Punisherovi.
Punisher není Spider-Man. Naštěstí pro Jasona Aarona. Nemusí tedy brát v potaz jeho morální zábrany. A už vůbec nemusí koukat doleva ani doprava a může naplno vytěžit jeho potenciál nemluvného drsňáka, který rád loví v oboře, kde místo zvěře pobíhají zločinci. Na každé stránce padají hlášky, střílí se a pro mrtvolu se nejde daleko. Je to vlastně jako číst Kulhánka, Kopřivu nebo Kotletu převedeného do komiksu.
Příběh je přímočarý jako rána dobře nabroušenou kudlou. Žádné kličky ani nic podobného. Aaron neukazuje, jak se řítí svět do pekla, nenimrá se v nitrech svých postav (dobře, dvakrát ano, ale to aby lehce načrtl důvody jejich konání). Komiks kromě akce stojí právě na postavách. Punisher je tu coby válečník, který má svůj úkol, ale už stárne, což je fakt, na který párkrát poukáže. Oproti tomu Kingpin je mladý, dravý a manipulativní zločinec, který teprve nastupuje a hrozí, že Castle už na něj stačit nebude. Je zajímavé je během tohle příběhu sledovat. A bude zajímavé sledovat, co se bude dít dál.
Punisher: Kingpin je parádní akční vypalovačka, která nenudí ani na okamžik. Pokud na tomhle typu komiksu ujíždíte nebo jste fanoušci Jasona Aarona, je pro vás jasnou volbou.

Punisher Max: Kingpin
Jason Aaron - Steve Dillon
Překlad: Richard Podaný
Nakladatel: BB art
Vazba: brož
Počet stran: 120
Cena: 399 Kč
 

J. AaronKomiksMarvelBB artR. PodanýS. DillonPunisher max
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Tim Weaver, Údolí mrtvých

Tue, 12/18/2018 - 00:00

David Raker přichází teprve ve svém druhém případu. A nejen, že je to lepší než minule. Ono je to dokonce nejlepší ze všech.

V knihkupeckých regálech s detektivkami dnes potkáte spoustu autorů. Najdete tam Olsena, Keplara a taky toho chlápka s příjmením od N, které nikdo neumíme pořádně vyskloňovat. Ale když se líp podíváte, najdete tam i Tima Weavera. Ten trpí jedním handicapem – nemá severské jméno, takže ho většina českých čtenářů bude asi vždycky míjet. Což je velká škoda, protože tenhle chlápek prostě psát umí a navíc umí taky navodit obří husinu na těle. A hlavně Údolí mrtvých je teprve jeho druhou knihou, což se mi po dočtení nechtělo moc věřit. Ale je to tak.
On snad ty moje recenze čte, blesklo mi při čtení Údolí mrtvých hlavou. Pamatuju si, jak mě u Honu na mrtvého štvaly motivy, které byly brakové a působily jako pěst na oko.  A jestli dvojka působila v originále stejně pitomě, tak to kvůli mně přepsal, dodal jsem v duchu vzápětí. Samozřejmě ani dvojka se nevyhnula brakovějším motivům. Jen už to tolik nepůsobí tak pitomě a nuceně jako minule. Ale nepředbíhejme. Začněme hezky od začátku.
David Raker má začátek už za sebou. Weaver tak teď může elegantně obeplout vysvětlovačky co a jak (byť se k hrdinově motivaci taky dostane) a vrhnout se rovnou na vyšetřování případu. Tím je tentokrát hledání pohřešované dívky. Je fajn, že Weaver pohlaví jednotlivých pohřešovaných osob střídá a že nehraje na strunu spojenou s ženskou křehkostí. Zároveň si pak zaslouží vyzdvihnout, že každá kniha se odehrává v úplně jiném prostředí - je to právě prostředí hledaných osob, které působí v každé Rakerově knize velmi plasticky a živě. Díky tomu jeho knihy nevypadají šablonovitě ani dojmem, že je seká jako Baťa cvičky.
V čem si ale Weaver našel hodně velké zalíbení (což se projevuje napříč jeho sérií) jsou magoři a sérioví vrazi (někdy obojí). Naštěstí pro nás je umí napsat skvěle, že by se za to nemusel stydět ani Stephen King. Ačkoliv na to Údolí mrtvých ze začátku nevypadá, i tady se jeden vyšinutý sériový vrah vyskytne. A jde z něj mráz po zádech ještě teď, několik dnů po dočtení knihy. Ano, motiv se zabijákem tohohle typu působí hodně brakově, nicméně Weaver ho umí prodat dostatečně přesvědčivě, nemluvě o mytologii, kterou kolem něj stvořil a rozvinul.
Nic z toho by ale nefungovalo bez autorova dravého stylu, který vás nutí otáčet jednu stránku za druhou. Vážně. Když budete mít volno, stane se vám, že ráno knihu otevřete a večer ji zaklapnete s tím, že je dočtena. Až tak návykový je. Ani nebudete vnímat způsob, jakým Weaver z rukávu tasí zvraty (které nejsou ohromně šokující jako v následujících knihách) a posouvá postavy na šachovnici.
Údolí mrtvých je zkrátka maso. Čtivé, návykové, místy hororové. Skvěle napsané a napínavé. Pokud nemáte ve vánočním seznamu ještě vyplněnou kolonku detektivka/thriller, zkuste se vydat do Údolí mrtvých. Nebudete zklamaní. 

Údolí mrtvých 
Tim Weaver
Vydal: Mystery Press
Překlad: Alžběta Lexová
Počet stran: 496
Vazba: pevná
Cena: 379 Kč

T. WeaverRecenzeLiteraturaD. RakerMystery PressZ jiného soudkuA. Lexová
Categories: Vector Graphic

Vánoční tipy podle Sardenu

Mon, 12/17/2018 - 00:00

Každý rok znova. Úklid, pečení, koledy, komerce, Santové všude kolem, nucená radost, stresy a shony a vůbec… Víte co? Kašleme na to. Stále totiž platí, že jaké si to uděláš, takové to máš. Tak to pojďme letos vzít z úplně jiného konce. Jako jednou za tři sta šedesát čtyři a půl dne se opakující příležitost, kdy (si) můžeme bez výčitek svědomí dopřát nové knihy! Hurá!!! Někomu knihu koupit, přemýšlet nad tím, jaká kniha by se mu nebo jí líbila. Nechat se obdarovat a hloubat, jak své blízké nenápadně nebo nápadně přimět, aby nám nadělili zrovna to, co bychom si tak nutně potřebovali přečíst. Sami si naježit a pak se usadit se skvělým čtivem do křesla a zahalit se do vůně vánočního cukroví a klidu. A předtím! A předtím kvůli každé té příležitosti bloumat v knihkupectví mezi regály, pást se očima na obálkách a očuchávat vazby. Pokud jste knihomol, nemůžou vás Vánoce přece vůbec rozházet!

Dali jsme v redakci hlavy dohromady a trochu vám v tom bloumání mezi regály pomůžeme. Co se líbilo nám a nadchlo nás, mohlo by se možná stát vaším tipem pro vánočně antistresovou knižní terapii.

Jstel-li milovníky postapokalyptických vizí budoucnosti, určitě byste neměli minout nejpoetičtější postapo letošního roku od Pat Murphy: Město nedlouho poté . Tuhle uměleckou hříčku, která v originále vyšla už před hezkými pár lety, pro Sarden recenzovala Ena a má na ni stejný názor jako já. Totiž že je jedním slovem okouzlující a doufám, že se na mě nebude zlobit, že jsem zneužila její recenzi, abych vám to nějak potvrdila. Sama jsem knihu recenzovala pro časopis Pevnost a ten papír tady (ehm) nenasdílím.

Urban-fantastici by neměli minout antologii O krok před peklem , kde se kolektiv autorů pokouší přijít na kloub fungování vesmíru Kladiva na čaroděje . Povídky z pera zavedených i úplně nových kladivních autorů určitě stojí za to! O Kladivu píšeme často a zarytí fanoušci mají antologii určitě dávno doma, ale třeba zlákáte a nakazíte virem mizící magie někoho ve svém okolí, když ho knihou podle a zákeřně obdarujete.

No a do třetice mám tip na celou sérii a tou je soukromý vyšetřovatel David Raker a jeho autor Tim Weaver . Momentálně je v češtině dostupných sedm dílů a jeden je lepší než druhý než třetí a tak dál. David Raker se specializuje na zmizelé osoby a při svých pátráních vyhrabe na půdách a ve skříních padouchů lecjaké kostlivce v různých stupních rozkladu. Tuhle knižní sérii u nás recenzuje Martin Stručovský (chm, zase kradu), takže můžete kouknout třeba na ukázku z Honu na mrtvého . Pokud máte Ježíška s tlustou kreditkou, můžete si napsat rovnou o všechny knihy. Případně vám to vystačí na hezkých pár dárků pro někoho ve vašem okolí, kdo rád thrillerové napětí a překvapivá rozuzlení.

Vaše Monika Slíva
zástupce šéfredaktora

Jestli se chcete bát, zkuste Mainstream . Knihu, u které byste nevěřili, že ji napsal český autor. Ovšem doporučuju ji číst až někdy v létě. Deprese jsou zajištěny. Pokud naopak vaše srdíčko baží po nějaké fajn fantasy, je tu Půl krále . Což je sice Abercrombie pro mládež, ale o drsnost tu není nouze ani v nejmenším. A pak tu jsou samozřejmě komiksy. Jestli chcete něco akčnějšího, Jason Aaron přináší drsný příběh Punishera . Zapomínat ale nesmíme ani na druhý Gotham Central , což je skvělá kriminálka převedena do grafického románu. A zapomínat nesmíme ani na detektivky. Slíva už vám pěla ódy na Tima Weavera, já přihodím Martina Goffu a Michaela Connellyho , což jsou pánové, které byste rozhodně neměli v knihkupectví minout. 

Martin Stručovský

Víte, kde se dá nejlépe schovat před otravnými koledami, vlnami stresu a nákupním šílenstvím? No jistě, v jiných světech! Hledáme proto nějakou řádnou bichli, která nabídne vzrušující dobrodružství, sympatické postavy a kouzlem prodchnutý svět, ve kterém je radost se ztratit. Ať to beru z jakékoli strany, jako nejlepší odpověď mi tu vychází Dračí strážce od Robin Hobb . Dejte sbohem zmatené zimě a vydejte se do dusné Deštné divočiny, kterou i přes všechny její nástrahy nebudete chtít opustit.

Ale možná že nepotřebujete bezpečné útočiště, možná se rádi rochníte v slizu, zatímco se kolem vás mrskají chapadla. V tom případě zpod barevných superhrdinských pláštěnek vytáhněte lovecraftovský komiks Z neznámého světa a další příběhy a nechte na sebe působit hrůzu, jak ji ztvárnil holandský kreslíř Erik Kriek . Černobílá se k Vánocům přece hodí!

Nakonec trochu netradičně svolávám pravověrné fanoušky Tolkiena . The Fall of Gondolin , poslední z „velkých“ samostatných příběhů Silmarillionu , u nás sice (zatím?) nevyšel, ale není to skvělá příležitost podívat se pod pokličku autentického Tolkienova jazyka? Christopher Tolkien ve svých 94 letech dal dohromady další skvost otcova rukopisu, pod svou editační taktovkou pravděpodobně poslední. Doplněnou samozřejmě o již kultovní malby Alana Lee . Stránky tohoto klenotu budete nejspíš otáčet s posvátnou úctou.

Eylonwai

Máte mezi svátky náladu na nějakou komiksovku, ale nemůžete si vybrat? Crew začala letos vydávat The Umbrella Academy , kterou mají na svědomí Gerard Way a Gabriel Bá . O dysfunkční rodince superhrdinů zatím vyšly dvě části, z nichž každá nabízí skvělou porci akce, originálních nápadů i propracovaných charakterů postav. Příběh začíná poněkud bizarně – člověk by řekl, že vesmírné olihně nebudou mít co do činění se zvyšováním procenta porodnosti. Opak je ale pravdou. V moment, kdy „Rváč Tom“ Gurney jedné takové olihni v ringu zasadí atomový úder letícím loktem, narodí se 43 mimořádných dětí… ženám, které rozhodně nevykazují známky těhotenství. Podivínský milionář Reginald Hargreeves se snaží co nejvíce novorozenců najít a adoptovat – prý kvůli záchraně světa. Pokud dáte The Umbrella Academy šanci, v únoru vychází stejnojmenný seriál, se kterým pak komiks můžete horlivě porovnávat. 

Pokud máte komiksů plné zuby, ale jejich svět vás pořád zajímá, zkuste něco vzdělávacího – třeba Fyziku superhrdinů od Jamese Kakaliose , kterou letos vydalo Argo . Nenásilnou formou si tak oživíte vzdělání z fyziky, a když knihu dočtete, na konci ani nebudete vědět, jak do vás autor dokázal nasypat tolik informací z tohoto oboru. Navíc pak svými  znalostmi můžete zazářit v komiksové komunitě. 

Ivet Křenková

Deskoherní vánoční tipy

O vánočním čase by si člověk měl najít čas a chvilku si zahrát s přáteli nějakou pěknou deskovku. Karetní hra Šťastný candát umí skvěle naladit na delší herní večer, pobavit, stmelit a rozdýchat společnost. Herní doba je kolem dvou minut, přesto máte jistotu, že při ní sousedi ocení vaše hlasové projevy, a vy, pokud chcete vyhrát, jako ryba mlčet určitě nebudete.
Hra Tipni si je další vhodnou párty hrou na bujaré večery, dokonce i se vzdělávacím efektem. Otázky v šesti okruzích (společnost, fauna a flóra, věda a technika, stalo se, sport a různé) prověří nejen znalosti, ale hlavně odhad všech zúčastněných. Hráči Chytrého kvízu ji mohou pojmout i jako zodpovědný trénink na tipovací otázky.

Frankie  

Já budu minimálně z počátku dost náročný na vaši peněženku protože mým prvním doporučením je potterofilní knížka Bradavice – 3D průvodce ,kterou u nás vydal Slovart. Je to nádherná publikace, a přitom taková blbost, že jo. Na jejích stránkách si budete moci prohlédnout 3D modely, které se vám poskládají přímo po rozevření každé dvoustránky – Bradavice, Prasinky, každý kout poskládaný z papíru s možností se dál vyblbnout, pozotevírat okna a podobně. Ukažte mi někoho z potterofilů, který by to nechtěl mít. No a pak je tu cena – 1700 Kč, ta už tak kouzelná není, ale mezi těmito publikacemi je to normální. Vzpomeňme na 3D průvodce Západozemím. 

Pokud má váš cíl radši sci-fi než fantasy, mám pro vás jedno doporučení z druhé ruky. Respektive z mnoha druhých rukou, které se mi shodují v doporučení trilogie  Liou Cch'-sina – Problém tří těles , Temný les a Vzpomínka na Zemi . Také na ni mám zálusk, navíc teď vyšla pěkně v krabicovém vydání. Takové pochvalné ódy od tolika různých lidí už jsem neslyšel dlouho. Snad jen ta čínská jména…:) Ale člověk nemůže chtít všechno, a na rozdíl od politiky, k čínské literatuře, stejně jako například k té ruské, přistupuji bez předsudků a s úctou. Krom toho výhodou čínské knihy darované k Vánocům, na rozdíl například od třeba čínského mobilního telefonu, je to, že 100% neobsahuje zadní vrátka. 

Do třetice bych mohl doporučt nějaký ten komiks. Bohužel se nám vydavatelé tento rok trochu pomátli na rozumu a začali vydávat jak vzteklí. Díky tomu máte sice na výběr z mnoha desítek titulů, ale peněženka trpí a možnost volby dává vzpomenut na Buridanova osla. Každopádně čím určitě nic nezkazíte, je rozjíždějící se dospělá a inteligentní komiksová série Černá palice a rovněž ještě stále nová temná a depresivní série Baltimore , kterou můžete doplnit i skvělou knihou stejného jména. Obě od Comics Centra, kde vlastně ani nejde sáhnout vedle. Obdarovaného nezavážete k častému nakupování, a přitom mu pořídíte komiksové tituly mimořádné kvality.  

Petr Šimčík

Pokud vás o Vánocích nevyděsí ani rybí kůstka v krku, ani zjištění, že Ježíšek nejspíš neexistuje (SPOILER, já vím, pozdě), sáhněte po nějaké hororové literatuře. Může to být kupříkladu Hleď, prázdnota či Mimo prostor a čas . Oboje jsou kvalitní sbírky děsivých příběhů, které ocení zejména příznivci H. P. Lovecrafta, ale na své si jistě přijdou i ostatní hororoví nadšenci.

Lukáš Vesecký

Jsem letos nucen doporučovat zejména z knih rozečtených či oceňovaných v mém okolí. A že toho vyšlo požehnaně! Nový Neal Stephenson a Seveneves neboli česky Sedmeroev , podivuhodná N. K. Jemisinová a první díl trilogie Zlomená země s názvem Páté roční období , Pat Murphyová a postapo Město nedlouho poté … Všechny tyto novinky se v roce 2018 potkávají s novými vydáními zásadních děl. Pořídit si nebo někomu můžete např. vázané Nádraží Perdido Chiny Miévilla , Pomysli na Fléba Iaina M. Bankse v novém překladu (odvážlivci mohou porovnávat s překladem Consider Phlebas z roku 2000 z neblaze proslulého, až klasického nakladatelství Classic) nebo Hyperion a Pád Hyperionu Dana Simmonse

 

Je o mně známo, že fandím malým nakladatelstvím. Zakoupíte-li cokoliv od Gnómu , Strak na vrbě , Gorgony , Planety9 a dalších, neprohloupíte. Navíc podpoříte lidi, kteří to většinou dělají napůl na koleně – a často to dělají velmi dobře. A k tomu musím patriotsky brněnsky dodat Host . Ten sice není tak malý, ale neustálou snahou o objevování nadějných českých i u nás neznámých zahraničních autorů a skutečně velmi pečlivou redakcí knih si zaslouží alespoň zmínku. Naposledy mi udělal radost, když v říjnu vydal Kdo se bojí smrti Nnedi Okoraforové . Já vím, že je v podstatě Američanka. Ale její spjatost s Nigérií a africké kořeny, které se projevují i v tom, co píše, jsou pozoruhodné. Snad v českém prostředí nezapadne a vyjde i její Binti nebo Lagoon .

Jan Křeček

Vánoční tipyLiteraturaVánocedeskové hryP. MurphyT. WeaverM. GoffaM. ConnellyR. HobbE. KriekCh. TolkienG. BayG. BáJ. KakaliosL. Cch'-sinN. StephensonN. K. JeminisováC. MiévilleI. M. BanksD. Simmons
Categories: Vector Graphic

ČASOPIS: Pevnost 1/19

Sun, 12/16/2018 - 21:00

PEVNOST UŽ JE VELKÁ SLEČNA A SLAVÍ! POJĎTE S NÍ SFOUKNOUT SVÍČKY Z FANTASTICKÉHO DORTU. JE JICH PŘESNĚ DVĚ STĚ!!! A S BLAHOPŘÁNÍM STOJÍ VE FRONTĚ I BUMBLEBEE A SPOUSTA DALŠÍCH ÚŽASNÝCH HRDINEK A HRDINŮ!!!

Šestnáct let. Strašlivé číslo a stejně tak magické. Nedá se svítit, už se spolu vídáme opravdu dlouho. A protože nové vydání Pevnosti je tak kulaté, jak kulatá dokáže být číslovka 200, dojde hodně na vzpomínky a gratulace. Na genealogický strom průvodce fantastickými světy se můžete podívat například v článku krakonošovitého Míly Lince, ale stejně tak dojde i na zdravice elity tuzemských žánrových spisovatelů a FRANTIŠEK KOTLETA věnoval dnešním lodivodům časopisu dokonce i povídku STRÁŽCE PEVNOSTI. U jednoho večírku ale nezůstane. Stejně tak můžeme bouchnout bublinky, protože přichází žluťoučký BUMBLEBEE, což je ideálních chvíle poohlédnout se i po osudu TRANSFORMERŮ. Ze seriálů to táhne ČARODĚJKA SABRINA. Dále nabízíme rozhovor s mistrem SERGEJEM LUKJANĚNKEM. Ztratíme se v MĚSTEČKU PINES. Povíme si víc o KRISTÝNĚ SNĚGOŇOVÉ, která nedávno vydala svoji bombastickou prvotinu KREV PRO RUSALKU a do této Pevnosti přispěla také povídkou. Nahlédneme pod kůru STROMU LŽÍ a stažena bude KŮŽE PLNÁ STÍNŮ. Představíme si též africkou fantasy, jež dobyla svět, DÍTĚ KRVE A KOSTÍ. Ze sekce military SF bzučí ROJ Nicka Webba. V Profících si řekneme víc o genezi SUPERHOLEK z pera rodinného pera tandemu dcery a otce Kyšových. V komiksech navštívíme NETVORA. Hned několikrát zavzpomínáme na STANA LEE a posvítíme si na mocný rod MEDIČEJSKÝCH. A ani to není vše. Byli jsme na HORRORCONU i na FÉNIXCONU. A klidně se tam budeme vracet i dalších dvě stě čísel stejně jako na všechna ostatní místa, kde to voní fantastikou. Užijte si malý dáreček v podobě pevnostních podtácků – předplatitelé Pevnosti Plus jej dostanou příště -, nechtě je vám na Vánoce pořádně naježíno, odpočívejte u knížek a filmů, buďte hraví a v novém roce se s vámi těšíme na viděnou  Jo a ten inzerát na stránce 77 není žádná mýlka, ale o tom víc až příště  Pevnost vládne jenom díky vám!

Obsah nové Pevnosti najdete ZDE.

ČasopisPevnostM. Fajkusmagazín Pevnost
Categories: Vector Graphic

Všechny SOUTĚŽĚ roku

Sat, 12/15/2018 - 00:10

Další soutěžní rok je za námi. Zvládli jsme i čtyřkolovou vánoční soutěž a všichni výherci by se pod stromečkem měli radovat ze svých knih. Doufáme, že nejen ty vánoční výhry, ale i všechny ostatní v průběhu roku doputovaly zdárně ke svým právoplatným majitelům. Kdyby náhodou ne, určitě nám dejte vědět na soutěžní mail. Někdy nemáme žádnou možnost, jak úplně zkontrolovat, zda všechno klaplo na milimetr, a pokud někomu něco chybí, rozhodně za tím není zlý úmysl vám vaši výhru upřít.

Soutěžili jsme o knihy, audioknihy, komiksy a sem tam i o nějakou kuriozitu a budeme se snažit vám přinášet pestrou soutěžní nabídku i příští rok. To všechno by se samozřejmě neobešlo bez báječných nakladatelů a vydavatelů, kteří se postaralii o všechny ty soutěžní výtisky a eknihy a audioknihy. Na tomto místě se sluší všem poděkovat za přízeň a přispění do našich klání, v letošním roce jmenovitě a podle abecedy

BB art
Brokilon
Carcosa
Crew
Epocha
Fragment
Host
Mystery Press
OneHotBook
Plus
Straky na vrbě
Triton

Takže děkujeme a těšíme se na spolupráci i v roce následujícím, pokud to bude jen trochu možné.

Pro těch pár dnů do konce kalendářního roku jsme dali soutěžní redaktorce trochu volna a poslali jsme losovací osudí do servisu, aby nám ho pěkně promazali k použití i na rok devatenáctý v tomto století.

Už teď vám můžeme slíbit chutnou lahůdku k Novoroční bleskovce, takže určitě nezapomeňte na Nový rok zkontrolovat náš web, aby vám neunikla první (pouze den trvající) šance na výhru!

A hned potom to zase začneme roztáčet s novými soutěžemi. Snad si přijdete na své a zachováte nám i našim soutěžím přízeň i nadále.

Přejeme krásné, naprosto nesoutěžní svátky a poslední dny roku.

Vaši sardeňáci

SoutěžSoutěže
Categories: Vector Graphic

Pochmurným krajem s Comics Centrem podruhé

Sat, 12/15/2018 - 00:00

Druhý díl komiksu Pochmurný kraj
nabídne
děsivý pohled do zrcadla

 

Pražské nakladatelství Comics Centrum vydalo začátkem prosince pokračování komiksové řady Cullena Bunna Pochmurný kraj.
Druhá kniha série Pochmurný kraj, která nese tajuplný název Zrcadlení a obsahuje sešity 5–8, zavede čtenáře opět na americký jih, kde na samotě u podivuhodného lesa plného prazvláštních tvorů i netvorů žije zdánlivě prostá dívka Ema se svým otcem.
Zatímco během prvních čtyř sešitů se samotná Ema i její okolí pokoušely sžít s faktem, že je dívka dědičkou a nositelkou sil dávno mrtvé čarodějnice, na začátku druhé knihy se v příběhu objevuje nová postava, která rozvíří zdánlivý klid a naruší těžce vydobytou rovnováhu mezi přirozeným a nadpřirozeným světem. Pro hlavní hrdinku pak bude setkání s nově příchozí dívkou takřka pohledem do velmi zvláštního a svým způsobem děsivého zrcadla.
Stejně jako první knihu, i druhý díl zpracoval po scenáristické stránce Cullen Bunn, zatímco kresby se ujal Tyler Crook.

 

Kromě hlavního příběhu naleznou čtenáři v knize také několik krátkých povídkových „jednohubek“, které dokreslují atmosféru kraje, kde namísto lišek dávají dobrou noc čarodějnice.
Celá série vycházela pod hlavičkou amerického nakladatelství Dark Horse již od roku 2015, má celkem 32 sešitů a souborně pak vyšla v 8 svazcích. Comics Centrum plánuje vydávat další díly v již nastoleném trendu dvou svazků do roka.
Zájemci o druhý díl komiksu Pochmurný kraj, který vyšel 4. 12., mají možnost zakoupit si titul se slevou 40 %, společně s Prstenem Nibelungovým a s již vydanými Legendami o Myší hlídce: Knihou druhou.

Ohlasy na sérii:
„Okouzlující, děsivé, promyšlené a navíc vizuálně neodolatelné.“
Kurt Busiek (Astro City)

„Jeden z nejlepších hororových komiksů, co jsem kdy četl. Superděsivé.“
Joshua Williamson (Nailbiter)

„Pochmurný kraj 2: Zrcadlení“
Autoři: Cullen Bunn, Tyler Crook

Z anglického originálu „Harrow County Volume 2: Twice Told“ přeložila Alexandra Niklíčková, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s matným přebalem, 128 barevných stran
U nakladatele od 4. 12. 2018 do 18. 12. 2018 za cenu 359 Kč, dále pak 419 Kč
Kniha vychází 4. 12. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 14+


COMICS CENTRUM vzniklo v roce 2003. Zakladatelé nakladatelství získali své zkušenosti s komiksem již v roce 1993 prací na magazínu Comics Arena. Ve své produkci se Comics Centrum zaměřuje na komiksové příběhy určené především dospělým čtenářům, na díla zajímavá po scenáristické i grafické stránce. Nakladatelství vydává romány v obrazech, jako je například Tomb Raider Archivy, Ragemoor, Drsná škola, Goon, Vrána, Hellboy universum, Sin City, Želvy Ninja, Černá palice, Pochmurný kraj, James Bond, Zámek a klíč, Grandville, Tomb Raider, 300 Bitva u Thermopyl nebo Conan. S velkým ohlasem se také setkala série „Myší hlídka“ a RPG „Myší hlídka: Hra na hrdiny“. V roce 2007 Comics Centrum vydalo v České republice historicky první knihu o dějinách světového komiksu. Pro české vydání nakreslil speciální obálku Bryan Talbot. V roce 2012 Comics Centrum přivítalo v Praze Jamese O´Barra, výtvarníka a autora kultovního komiksu Vrána, který zde prvně pohovořil o své práci, komiksech, o Vráně a její zfilmované verzi. Vydání restaurovaného komiksu Drsná škola z roku 2013 bylo natolik úspěšné, že si restaurovaná data vyžádali i ve vydavatelství Dark Horse v USA. Od roku 2014 začalo Comics Centrum vydávat speciální velkoformátové sbírky komiksů tzv. „Kolosální knihy“. Doposud takto vyšly knihy: „Kurva velký Sin City“, „Hellboy: Pekelná knižnice kniha první“, „Hellboy: Pekelná knižnice kniha druhá“, „Hellboy: Pekelná knižnice kniha třetí“, „Kolosální Conan“, Arkwright Integral, „Witchblade“ a „Darkness“.
www.comicscentrum.cz

KomiksComis CentrumC. BunnT. Crook
Categories: Vector Graphic

Pages