Feed aggregator

KOMIKS: Peter David, Temná věž: Zrada

Sarden - deník o Scifi a fantasy - 17 hours 58 min ago

Potřetí a určitě ne naposled – další díl komiksové Temné věže je konečně venku. Nese podnázev Zrada a již ten napovídá, že se chystá něco velkého. A že se to hlavním hrdinům zcela určitě nebude líbit…

Opět se setkáme s pistolníkem Rolandem Deschainem a jeho věrnými kumpány, které jsme v minulém díle opustili ve chvíli, kdy se vrátili zpět do Gileadu. Seznámíme se s Aileen, dívkou, která co se schopností střelby týče strčí do kapsy většinu svých vrstevníků a jejím životním cílem je rozbořit mýty o tom, kde mají ženy ve Středosvětě své místo. A zatímco se otec hlavního hrdiny spolu se skupinou svých nejvěrnějších vydává po stopách Dobrého muže, Roland se stále ještě nedokázal vymanit z vlivu Maerlynova grapefruitu a jeho přátelé o něj začínají mít vážné obavy. A mají pro to dobrý důvod. Zlo má totiž dlouhé a nenechavé pařáty, před kterými není ani sídlo pistolníků v bezpečí… Zrada přichází nejčastěji právě z míst, odkud by ji nikdo nečekal.

Atmosféra strachu a temnoty provází čtenáře celou knihou. Ten může jen bezmocně vyhlížet strašlivou katastrofu, která se s každou další stranou nezadržitelně blíží. Napětí houstne a osudy pistolníků se zdají být sečteny. Příběh však v žádném případě není předvídatelný, naopak. Do poslední chvíle není jasné, co přijde na další stránce. Temná věž: Zrada je přesně ten typ knihy, kterou přečtete za jediný večer, protože ji prostě dřív nedokážete dát z ruky.

Kresba, která dokonale dokresluje děj a celkovou atmosféru příběhu, pochází opět z per Richarda Isanova a Jae Leeho, stejně jako u předchozích dílů. Kromě bravurně zpracovaného komiksu najdete na konci tohoto dílu i spoustu artworků, z nichž některé by se skvěle vyjímaly i jako samostatné obrazy. Tihle pánové prostě ví, co dělají, a jejich práce posouvá celý fenomén Temné věže zase o pořádný kus dál.

Asi není úplně třeba psát, že pro ty, kterým se předchozí díly líbily, je Temná věž: Zrada naprostou povinností, stejně jako pro všechny fanoušky tohoto Kingova mistrovského díla. Pokud vás však nějakým nepochopitelným způsobem předchozí knihy minuly, a máte pocit, že by tohle mohlo být něco pro vás, určitě začněte pěkně od jedničky. Protože i když se jedná o komiksy, zachycují příběh, který chcete sledovat od samotného začátku až do poslední věty.


Temná věž: Zrada

Autor: Peter David - Jae Lee - Richard Isanove
Nakladatelství: Crew
Překlad: Linda Bartošková
Ilustrace: Jae Lee, Richard Isanov
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 144
Cena: 389 Kč

KomiksCrewP. DavidTemná věžS. KingJ. Lee
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství CREW

Sarden - deník o Scifi a fantasy - 18 hours 24 min ago

Strážci galaxie se stali docela fenoménem, a to především díky diváky oblíbené dvojici tvořené mluvícím mývalem Rocketem a... rovněž tak trochu mluvícím stromovitým Grootem. Oba lze nyní najít i v komiksu:

Rocket 1: Chlupatý a nebezpečný
Rocket je poslední svého druhu. Nebo si to aspoň myslel. Jenže teď někde venku řádí další mýval Rocket... a pro dva takové není náš vesmír dost velký. Zvláště když je tajemný zabiják vždycky o krok před Rocketem. Náš hrdina a jeho přítel Groot musí odhalit pravdu. Což nebude žádná legrace, když mají na krku Macho Gomeze a armády ex-terminátorů.

Překlad Jiří Pavlovský
kniha obsahuje 140 barevných stran
ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1109&pr=171019
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=901&pro=d&pr171019

 

Vaší pozornosti bychom rovněž rádi doporučili:

Skalpy 7: Rezervace v rytmu blues
Na okraji rezervace si hrdý starý muž a jeho nemocná žena žijí po svém. Z nedalekého kasina byl vyslán drsný ranař, aby pro svého náčelníka vykonal špinavou práci. Ve vietnamských džunglích, tisíce kilometrů od svého kmene, uniká indiánský bojovník znovu a znovu jisté smrti. Rytmus života v rezervaci je stejný jako u dvanáctitaktového blues. A stejně temný, depresivní a špinavý...

Překlad Štěpán Kopřiva
kniha obsahuje 192 barevných stran
ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1111&pr=171019
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=903&pro=d&pr171019

 

Mýty 12: Doba temna
Velká válka mezi Mýtovem a mocným císařstvím Nepřítelem skončila a vítězné svobodné Mýty přenesly svého poraženého protivníka z Domoviny, aby se k nim připojil v exilu. Jejich oslavy však nebudou mít dlouhého trvání. Jak se ukazuje, dokonce ani oblíbení pohádkoví hrdinové nemůžou uniknout před zákonem nezamýšlených následků. V poválečném zmatku v bývalé říši Nepřítele dojde k uvolnění strašlivé síly - zla, které neohrožuje pouze Mýtov, ale i celý všední svět.

Překlad Ľudovít Plata
kniha obsahuje 176 barevných stran
ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1113&pr=171019
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=906&pro=d&pr171019

CrewKomiksRocketMýtySkalpy
Categories: Vector Graphic

Literární vyhlídky: říjen a listopad

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 10/20/2017 - 00:57
Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

Becky Chambersová
Nakladatelství: Host

Proč se v lunární restauraci nikomu nelíbilo? Neměla totiž žádnou atmosféru! Tak začíná Becky Chambersová v propagačním videu ke své knize. Aby hned dodala, že i na Měsíci atmosféra je, ale že někdy je třeba z reality něco málo ubrat, aby mohly mít vtipy správné pointy. Vypadá to, že se autorka nebere příliš vážně, že minimálně v základech rozumí tomu, o čem píše, a že dokáže natočit video, které je přes veškerou jednoduchost velmi vtipné a živé. O knize tedy zatím nevíme nic, ale počin se to zdá být sympatický!

Anotace:

Když se Rosemary Harperová připojí k posádce Poutníka, příliš toho neočekává. Touží jen po nenápadném, pokojném místě, které by mohla na chvíli nazývat domovem, a po úniku od problematické minulosti. A přesně takové útočiště jí Poutník nabízí. Život na palubě lodi je sice trochu chaotický, ale jinak vcelku poklidný. Až do doby, kdy posádka dostane životní nabídku: vybudovat hyperprostorový tunel na vzdálenou planetu a zajistit si tak na několik dalších let pohodlné živobytí — pokud ovšem přežijí dlouhou cestu mezihvězdným prostorem, aniž dojde k ohrožení některého z křehkých spojenectví, jež udržují galaxii v klidu. Potíž je v tom, že Rosemary není na palubě jediná, kdo skrývá nějaké tajemství…

Z rozhovoru s autorkou:

Kolik času jste strávila před psaním knih o Poutníkovi výzkumem (a zejména bádáním o tunelovém jevu)?
Vlastně docela dost. Moje knihy nejsou hard science fiction, ale věřím, že je třeba porozumět konceptům, ve kterých se vrtám, než, ehm, se v nich začnu vrtat. Také se mi líbí, když udržím věci v rámci potenciálních možností. Víme, jak vybudovat červí díru? Ne. Je pravděpodobné, že to někdy zvládneme? Ne. Ale mohli bychom? Jasně! Snažím se najít ten správný bod – tak, aby geekové nenadávali, ale aby to zároveň bylo přístupné pro čtenáře bez odborných znalostí.
Co se týče ověřování informací, primárním zdrojem je moje maminka. Je astrobioložka, učitelka a je tou, které volám, když chci vědět, jestli to, co jsem napsala, může fungovat.

Jakým způsobem budujete svůj fikční svět? Děláte si poznámky nebo jiné záznamy, jak vše pokračuje?
Víc, než s kolika jsem schopná pracovat. Ráda si píšu poznámky rukou, což aktuálně znamená, že se topím v sešitech a složkách. Mám tolik materiálu, který nejspíš nikdy nevyužiji – evoluční vývoj mimozemšťanů, z čeho se skládá které jídlo, takovéhle věci. Přijít na to, co čtenáři potřebují vědět a co mohu vynechat, je výzva. Ale potřebuji to, i když se to pak do textu nedostane. Když vím všechny ty titěrnosti, mohu ve svém vesmíru chvíli žít.

Které sci-fi (nebo fantasy) knihy máte ráda?
Mojí nejoblibenější autorkou je jednoznačně Ursula K. Le Guinová. Ona je důvodem, proč jsem se začala zabývat psaním science fiction. Také mám ráda Octavii Butlerovou. Její trilogie Xenogenesis (pozn. red.: česky vyšlo v nakl. Polaris pod názvy Úsvit, Rituály dospělosti a Imago) a série Parables (pozn. red.: česky nevyšlo). A z druhé strany žánru – každých pár let si znovu přečtu Hobita. Maminka mi to poprvé četla jako pohádku na dobrou noc a nikdy mě to neomrzelo.

(ze serveru https://theportalist.com, upraveno, zkráceno)

Datum vydání: 2. listopadu 2017
Cena: 369 Kč
496 stran

Pohřbený obr

Kazuo Ishiguro
Nakladatelství: Argo

Pohřbený obr je brilantní dílo z pera jednoho z největších žijících britských prozaiků. Takto začíná anotace na stránkách Arga. A to ještě nevěděli, že Kazuo Ishiguro získá Nobelovu cenu. Soumrak dne, dílo, které získalo Man Bookerovu cenu, je u nás aktuálně vesměs vyprodáno (aspoň v Brně), Neopouštěj mě, kniha, kterou lze označit jako sociologické sci-fi, je zcela rozebrána (aspoň na Kosmasu). Pokud Ishiguro i v tomto románu dostál svým standardům, bude to výborné po stylistické stránce, myšlenkově provokativní a inovativní, neotřelé. Těším se!

Anotace:

Děj románu na pomezí fantasy zasadil autor do počátků raného středověku, kdy se Británie, kterou dávno opustili Římané, nezadržitelně mění v trosky. Král Artuš jistě vykonal pro smír na ostrově své, ale i on už se odebral do propadliště dějin a neklidnou zemí bloumají různá individua včetně těch nadpřirozených. Příběh začíná rozhodnutím starých manželů Axla a Beatrice vydat se krajem mlhy a deště v naději, že se shledají se synem, kterého léta neviděli. Očekávají mnohá nebezpečí, ale netuší, že jim tato cesta odhalí dávno zapomenutá temná místa jejich vzájemné lásky. Místy surový, zato však hluboce jímavý příběh o ztracených vzpomínkách, lásce, pomstě, válce.

 

Odkazy:

Na Novinkách (?!?) psali o knize těsně po vydání. Slušný informativní text.

Shrhnutí Ishigurovy tvorby v souvislosti s udělením Nobelovy ceny na iLiteratuře.

Recenze Pohřbeného obra od Neila Gaimana. (anglicky)

Interview Neila Gaimana s Kazuem Ishigurem – nejen o hranicích žánrů. (anglicky)

Čtená ukázka z Pohřbeného obra. (anglicky)


Datum vydání: 3. listopadu 2017
Cena: 348 Kč
328 stran

Aréna: Tři kapitáni II – Putování

Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě

Nejen resty z Literárních vyhlídek živ je hlodavec! I tady mám rest – první díl Arény jsem si pořídil na FénixConu, těšil jsem se, že si jej přečtu a že na něj napíšu recenzi. Přečetl jsem, uměřeně se mi to líbilo (tj. neskákal jsem nadšením, ale je to řemeslně poctivě napsáno a je to zábavné čtení)… a na recenzi od té doby nedošlo. Jen na ploše počítače mám od té doby soubor s názvem Bronec_Aréna-Tři kapitáni_recenze. Uvidíme, jak dopadne v tomto smyslu dvojka. Zatím nabízíme vyjádření autora a dvě ilustrace.

Anotace:

Další dobrodružství Arnošta Kodexe, Petra Askorty a Filipa Fixe.

Pozn. redakce: Ano, jsme si vědomi, že tato anotace, jakkoliv výstižná, není příliš sdělná. Připomínáme tedy anotaci prvního dílu:

Galaxie daleké budoucnosti. Země i celý zbytek Republiky se zmítá na pokraji Třetí galaktické války. Napětí přituhuje, mír je v nedohlednu. Přesto pozemský Koordinátor vysílá své nejlepší muže za podivnými úkoly, na první pohled nepochopitelnými. Vždyť k čemu jsou teď nějaké dávné poklady nebo exotický živočišný druh? Akční a dobrodružné! Korzáři se vám budou líbit!

Michael Bronec, autor a nakladatel, o knize:

Druhý díl pokračuje tam, kde první skončil; tedy další den po ránu.

Astrobiolog Fix vyráží na astrobiologickou expedici, vyjednavače Askortu odváží korzárská fregata Srdce vstříc pokladu pravých mincí. Koordinátor se to ze své obří věže uprostřed Metropole snaží koordinovat. Druhý díl je rozsáhlejší než první; hodně se v něm putuje, podíváme se i do pozemské Krypty, kde je uložena kořist z dávného vyplenění císařského paláce. Poznáme blízký vesmír kolem Země. Uvidíme jeden z Divů vesmíru. Kniha vychází ve vázané a brožované podobě, každé vydání má jiného vnitřního ilustrátora. Obrazy Jana Pekárka jsou víc technicky zaměřené (vazba), kresby Janiny Strnadové se soustřeďují především na lidské charaktery (brož). Celý projekt obálkuje Tomáš Kučerovský; jakmile bude jeho obálka hotova, kniha půjde do tisku.

Datum vydání: 23. listopadu 2017
Cena: 330 Kč

Hořící kůň

Františka Vrbenská, Lucie Lukačovičová
Nakladatelství: Epocha

Já vím, už jsme to avizovali minule. Ale dámy si skutečně dávají záležet, takže teď už to snad doopravdy vyjde (ve všech významech toho slova. Vlastně by to už touto dobou mělo být pomalu venku…). Kdybyste přesto zatím minuli, o co se jedná, můžete si na Sardenu přečíst ukázku.

Anotace:

Arabské Španělsko se na počátku 11. století rozpadá ve střetech a intrikách. Baskický lučištník z hor touží zachránit svého grošáka, proto se z něj stává zloděj koní. Na jedné z výprav se potkává s osiřelou zemanskou dcerkou, odsouzenou k bezútěšnému životu hradní služebné. Oba bezděčně zasáhnou do záměru králů a vzbudí nenávist Spin de Mula, démonického čaroděje, který znetvořuje lidské duše. Jejich osudy se protínají, zatímco muslimští i křesťanští vládci spolu střídavě bojují a uzavírají politická spojenectví, iberští bohové čelí islámu i Kristu a ze severu připlouvají drancující vikingové…

Na knihu jsme se ptali snad všech. Z Epochy jsme nakonec vytřískali bonusové vyjádření ilustrátorky, které jako by vypadlo z bonusových materiálů na DVDčku s filmem. Posuďte sami, jak kouzelně pragmaticky Žaneta Kortusová zareagovala:

Obálka vznikla v programu Adobe Photoshop za pomoci tabletu Wacom Intuos Pro. Celé je to tedy digitální malba, takže jsme nemuseli zapalovat žádného koně. Práce zabrala cca 10 hodin čistého času. Autorky měly o obálce celkem jasnou představu, proto nebylo co vymýštet – prakticky jsem do puntíku zrealizovala jejich požadavky.

Datum vydání: 19. října 2017
Cena: 359 Kč
440 stran

Popel Babylonu

James S. A. Corey
Nakladatelství: Triton

Expanze… expanduje. Pánové Daniel Abraham a Ty Franck zuřivě rozpínají svůj fikční svět – Popel Babylonu je šestý díl, v prosinci by měl vyjít v angličtině díl sedmý (Persepolis Rising) a další dva jsou v plánu, nemluvě o mnoha novelách a povídkách ze stejného vesmíru. Bez ohledu na množství popsaného papíru si série udržuje slušnou kvalitu – důkazem budiž nominace na Cenu Hugo v kategorii Nejlepší série.

Anotace:

Revoluce, která po celé generace doutnala, se nyní rozhořela naplno. Svobodná flotila – příslušníci radikální frakce Spolku vnějších planet – zasadila Zemi těžkou ránu a mezi vnějšími planetami zahájila divoké pirátské tažení. James Holden a jeho posádka znají silné i slabé stránky této nové armády lépe než kdokoli jiný. Zbytky starých politických uskupení se ocitají v nesnázích, a proto je Rosinante opět povolána a vyslána na beznadějnou výpravu. Jenomže noví spojenci mají stejné chyby jako ti předchozí, a boj o moc teprve začíná. Zmatky narůstají, chování vesmíru je stále nepochopitelnější. Pirátské flotily, vzpoury, zrady – posádku lodi Rosinante čekají mnohem větší problémy. V záhadném prostoru za branami totiž pouhá hrstka zoufalých, zničených lidí možná rozhodne o osudu lidstva…

Cena: 399 Kč
432 stran

Ctnosti králů

Ken Liou
Nakladatelství: Host

S těmi Číňany se roztrhl pytel! Kao Sing-ťien získal Nobelovu cenu v roce 2000 (možná jej znáte spíše z anglického přepisu – je to Gao Xingjian; i když se pak stal francouzským občanem), Mo Jen v roce 2012, velkého úspěchu dosáhl Liou Cch'sin, jehož Problém tří těles už letos vyšel, teď se k nám dostává i překlad románu Kena Lioua, amerického Číňana, který shodou okolností přeložil Problém tří těles z čínštiny do angličtiny. Schválně – jak rychle se k nám dostane Hao Jingfang, který loni získal Cenu Hugo za nejlepší noveletu (Folding Beijing; porazil mimo jiné Stephena Kinga)?

Anotace:

Císař Mapidéré sjednotil ostrovní království v Daře pod jednu vlajku. Nyní ale Mapidéré leží na smrtelné posteli, jeho poddaní jsou vyčerpaní císařovými velikášskými stavebními projekty a jeho rádci usilují jen o vlastní zisky. Dokonce i sami bohové jsou neklidní. Kuni Garu, vychytralý, charismatický lapka, a Mata Zyndu, syn svrženého vévody, který se touží pomstít, vedou každý svou vlastní vzpouru proti císařské krutovládě. Při té příležitosti se setkají a společně podniknou tažení do srdce císařství. Stanou se svědky střetu armád, spatří flotily vzducholodí, setkají se s magickými knihami a proměňujícími se bohy. Jejich nepravděpodobné přátelství významně změní rovnováhu moci v Daře. Ale za jakou cenu?

Odpovědný redaktor Jiří Štěpán o knize:

Na knihu Ctnosti králů by jistě šlo přilepit štítek „fantasy tak trochu jako Hra o trůny“, ale byla by to velká škoda, protože Ken Liu přináší mnohem více. V knize rozehrává příběh vzpoury a přátelství dvou výrazných postav, jejichž ambice je následně postaví proti sobě. Avšak tato zápletka je pouze platformou pro mnohem širší a barvitější dílo, které dokáže uspokojit jak tzv. hltače příběhů, tak i čtenáře, kteří si libují v kvalitní a inovativní literatuře.

Liu dokázal ve Ctnostech králů vybudovat působivý svět, který je založen na motivech staré Číny, ale zároveň je dostatečně svébytný, aby se o něm dalo říci, že je skutečně originální. Fungování tohoto světa je pak velmi umně popsáno a osvětleno, tudíž čtenář vcelku lehce chápe souvislosti a přijímá jeho zákonitosti.

Forma románu je velmi neobvyklá a nápaditá, jelikož kombinuje západní narativní tradici s tradicí asijskou. Proto můžeme být svědky střídání nezúčastněného vypravěče s vypravěčem glosujícím děj a také s jakýmsi „zazoomováním“ na určité postavy, které do příběhu přinášejí novou perspektivu. Do tohoto vyprávění jsou navíc často ještě včleněny krátké příběhy, zejména anekdotického charakteru, tak jako tomu bývalo ve starých epických textech. Je pravda, že na tuto narativní strukturu je nutné si několik desítek stran zvykat a mohla by působit nezkušenému čtenáři jisté problémy. Ale pokud čtenář Liuovy postupy přijme, prožije zážitek, kterého se mu velmi často v běžně dostupné literatuře nedostává.

Datum vydání: 27. října 2017
Cena: 399 Kč
623 stran

Tři bábiny kobyly

Věra Mertlíková
Nakladatelství: Straky na vrbě

Pod dosti originálním názvem se skrývá historická fantasy, která sice začíná daleko v čase i prostoru, ale vrací se na starou dobrou Moravu (o čase pomlčíme, ten zůstává dalekým).

Anotace:

Putování od Velkého města Kostantinopole až na Moravu.

Střetnutí s Maďary i s družiníky knížete Václava!

Potěší mimo jiné i milovnice koní...

Nakladatel Michael Bronec o knize:

Věra Mertlíková v posledních letech uspěla v řadě žánrových soutěží, umístila se na první příčce PAFu (pozn. red.: Přebor Autorů Fantastiky). Po řadě povídek se pustila do prvního románu pod titulem Tři bábiny kobyly.

Kniha se dělí na kapitoly, mohli bychom ji však označit i za povídkový román, neboť autorka využívá svých tvůrčích schopností, každou kapitolu zvláště pointuje, což ještě umocňuje celek vyprávění. Příběh začíná v Konstantinopoli. Náš hrdina Nik je mladým, nadějným závodníkem na čtyřspřežích, vyzná se v koních, něco však tak docela nevyjde a náhle se ocitá na dlažbě jen se svými guslemi. S vidinou, že napraví svůj osud, vyráží ve společnosti dvou dalších uprchlíků ke vzdálené bájné Moravě; cestou je potkávají mnohá dobrodružství, příběh je zajímavě a překvapivě pointován. Je zasazen do doby těsně po smrti svatého Václava a vedle milovníků historické fantasy potěší povíce i milovnice koní.

Ilustrace právě dokončuje Kazi Lukovská, o obálce jednáme.

Datum vydání: 30. listopadu 2017
Cena: 333 Kč
 

Kladivo na čaroděje: O krok před peklem

různí
Nakladatelství: Epocha

Kladivo na čaroděje bylo ukončeno Posledním stadiem Jiřího Pavlovského (ano, je v tom dvojsmysl, ano, je záměrný, ne, nechceme tím nikomu ublížit a nepřejeme nikomu nic zlého. No fakt!). Ale společně s kapelou Buty pějeme konec, konec, nikdy nebude konec, abychom se mohli těšit na povídkovou sbírku, v níž se sejdou různí autoři a jeden svět – svět Kladiva na čaroděje.

Anotace:

Poslední stadium udělalo tečku jednomu příběhu, ale svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství dalších! Ty nejlepší jsme shromáždili ve sbírce, na níž se podíleli kromě autorů jednotlivých dílů i další známé tváře české fantastiky a najdete v ní i nejzdařilejší povídky z literární soutěže o nejlepší příběh ze světa Kladiva na čaroděje. Čeká na vás pořádná nálož akčních a zábavných dobrodružství naší netradiční čtyřky hrdinů!

Datum vydání: * nakladatelství Epocha nakonec posunulo vydání tohoto titulu až na prosinec *
cca 400 stran

Ofenziva českých zemí

Jan Kotouč
Nakladatelství: Brokilon

Ale podívejme se, mumlá si pod vousy pravidelný čtenář Sardenu, to si ten Křeček pod sebou řeže větev, nebo co to vyvádí? Nic nevyvádí, slouží vlasti, národu, literatuře a Sardenu. Jakkoliv recenze na Nad českými zeměmi slunce nezapadá rozpoutala silné emoce, zavile a veřejně zde prohlašuji, že ačkoliv si o zmíněné knize myslím své (tj. to, co je napsáno v recenzi), proti autorovi ani jeho dalším knihám nic nemám – a vzhledem k tomu, jaký úspěch v žánrových kruzích předchozí kniha sklidila, věřím, že i Ofenziva českých zemí bude podobně úspěšná a měla by se tu objevit. Ale preventivně slibuji, že – v rámci zachování krevního tlaku čtenářstva i svého vlastního – ji nebudu recenzovat. Navíc se mi líbilo na Islandu, o který se bude v knize jednat.

Anotace:

V polovině 20. století je z království námořní velmoc s koloniemi a državami po celém světě. Nedávno se Čechům podařilo uštědřit porážku rozpínavému carskému Rusku, když česko-slovenské námořní letectvo se střemhlavými a torpédovými bombardéry potopilo pět ruských bitevních lodí u pobřeží Madagaskaru.

Nyní se naplno rozhořela válka mezi oběma mocnostmi. Česko-slovenské království má za první cíl osvobození Švédského království, které je už léta v carově područí. Ruští stratégové ovšem chystají vlastní plány, které mají Čechy připravit o životně důležité zdroje ropy v severním Atlantiku. Ruským cílem se stává neutrální a až dodnes naprosto bezvýznamný ostrov.

Island.

Datum vydání: 14. listopadu 2017
Cena: 398 Kč
425 stran

Pád výletního mola

Mark Haddon
Nakladatelství: Argo

Haddon, Haddon… přemýšlíte, co vám to říká? Haddon je ten chlápek, který napsal jistý Podivný případ se psem, knihu z pohledu osoby s poruchou autistického spektra. Netradiční detektivka psaná s vtipem, ale obsahující závažné poselství a měnící pohled na svět, který nemusí vždycky vypadat tak, jak jsme zvyklí. V Argu mají nachystanou Haddonovu sbírku povídek Pier Falls: And Other Stories pod českým názvem Pád výletního mola. Dle všech indicií (tj. anotace…) obsahuje sci-fi! Tak na to bych se podíval…

Anotace:

Známý britský spisovatel napsal svou první povídkovou sbírku a rozhodně se u ní nudit nebudete. Ať už prožijete dobrodružný viktoriánský příběh, zabrousíte do žánru sci-fi, přehoupnete se do reality dnešního světa, nebo se zamyslíte nad morálním přesahem jedné z povídek, vždy budete ohromeni autorovým vhledem a pověstným empatickým vcítěním, díky nimž se i vy stanete součástí vyprávění. Postavy jsou většinou fyzicky odloučeny od svých rodin, ale zoufale touží po spojení. Příběhy se tak stávají meditací nad podstatou lidské osamocenosti, ale zároveň zkouškou, hledáním tenkých nitek, které lidské bytosti navzájem propojují. Všechno dění je protkáno strachem, beznadějí, nečekaným násilím a smrtí. Expedice na Mars se nezdaří, molo na pobřeží spadne, muž je uvězněn ve svém obývacím pokoji, žena zůstane opuštěná na malinkém ostrově uprostřed oceánu, dva chlapci objeví zbraň v krabici na boty, skupina dobrodruhů nalezne v amazonské džungli jeskyni netušených rozměrů, muž střelí cizince na Štědrý den do krku… Mark Haddon dokazuje, že je mistrem vypointovaného krátkého vyprávění a že jeho představivost je temnější, než jsme si mysleli. Šťastné konce tedy nečekejte.

Nechme promluvit hlas lidu a podívejme se, co si o knize myslí čtenáři databáze Goodreads:

Neskutečná sbírka povídek. Znám Haddonovu práci ze dvou předchozích román, ale nikdy se mi ani nezdálo o tom, že by byl schopen být tak úžasně rozmanitý. Hravě v této knize přeskakuje mezi několika žánry – a píše nádherně.

(Melki)

V tomto svazku Mark Haddon ukazuje neobyčejně silný rukopis. Jeho styl je lehce experimentální, tancuje na tenké hranici mezi skutečnosti a mytologií. Pokud vás zajímá psaní, tohle je skvělá kniha ke studiu, protože jeden každý kousek je precizně vystavěn, Haddonovi se daří zaujmout čtenáře neobvyklými a poutavými postavami, se kterými se přesto lze ztotožnit (a to i s těmi divnějšími).

(Amy Neftzger)

Prostě a jednoduše: Mark Haddon je génius.

(Serena)

Na závěr přidáváme lahůdku pro znalce řečtiny:

Τον Μαρκ Χάντον όπως όσοι τον γνωρίζουν, τον έμαθα από το «Ποιος σκότωσε το σκύλο τα μεσάνυχτα». Μια φαινομενικά παιδική ή προ-εφηβική ιστορία, με μια αθωότητα καμιά φορά χιουμοριστική, άλλοτε αλλόκοτη όπως ο αυτιστικός πρωταγωνιστής της, τελικά βουτηγμένη στον κυνισμό. Η συλλογή τούτη ήξερα πως δεν θα έχει τίποτα το χαριτωμένο από την διήγηση του γνωστού του βιβλίου. Κι όμως το ξεκίνησα με μια λαχτάρα σαν να ήξερα τι ακριβώς να περιμένω, παρόλο που ιδέα δεν είχα τι θα γράφει.

(Panagiotis)

(…no dobře, uznávám, že tam není nic světoborného a dozvíme se spíše o pisateli než o knize – ale nebylo to řecké dobrodružství vzrušující?!)

 

Datum vydání: 25. října 2017
Cena: 298 Kč
264 stran

Když se pohne les

Míla Linc
Nakladatelství: Straky na vrbě

Míla Linc sem tam napíše něco o středověku, není tedy divu, že se to v jeho knihách projevuje autentickou, realistickou atmosférou. Po Stínu Černého hvozdu a Mrtvých mužích (kteří) netančí přichází poslední (i když… znáte to, občas se autor rozepíše – a jak to pak dopadá!) část trilogie. Jak moc se v něm hýbou lesy, zda dojde na enty či na Macbetha, to už si budete muset četbou zjistit sami.

O knize ze stránek autora:

Mladý panoš Jan Boček z Bočkova chce být správným rytířem, stejně jako jeho pán, rytíř Vojtěch, velitel Svinibrodské posádky. Nový hejtman na Kozím hrádku, Prokop z Býčí skály, chce mít v kraji klid a pořádek. Martin z Bílé, zemský škůdce, chce zbohatnout. A pak je tu Černý hvozd, samozřejmě, jehož zlá moc zasáhne do plánů všech hrdinů.

Nakladatel Michael Bronec nám o knize prozradil následující:

Když se pohne les od Míly Lince volně navazuje na jeho předchozí knihy Stín Černého hvozdu a Mrtví muži netančí, ale lze ho číst i samostatně.

Autor v nich opět využívá svých širokých znalostí historie, aby stvořil velmi věrohodný svět podobný tomu středověkému, svět blátivý a občas přímočaře brutální. Panoš Jenik se snaží krýt záda svému pánovi, šlechtici, který je až příliš vesel v ložích vdaných paní, a v první chvíli se mu tedy uleví, když dostanou od biskupa za úkol vést výpravu do nitra Černého hvozdu; než zjistí, že jeden z podvedených manželů, starý a zkušený voják,  jede s nimi. Vojáci se čepelemi od krve prosekávají skrze pokřivence, aby nakonec - v notně ztenčené kumpanii - objevili zvláštní poklad; bojem o nějž se rozehrává další dějství příběhu. Ten má několik dějových linií vkusně spletených dohromady. Celek doprovodil ilustracemi Ondřej Nerion Janovský; jeho rukopis je záměrně lehce naivní, navazující na iluminace starých kronik (viz obrázek vpravo). Knihu obálkuje Jana Maffet Šouflová; jakmile obálka dorazí, půjde text do tiskárny. Vyjde tedy doufejme koncem listopadu.

Datum vydání: 30. 11. 2017
Cena: 235 Kč

Hvězdné hry

František Novotný
Nakladatelství: Nová vlna

Pokud jste o české fantastice slyšeli aspoň z rychlíku, jsou jména, která jste nejspíše nemohli minout – a mnozí z nich byli jaksi automaticky seskupeni kolem Ceny Karla Čapka v 80. a na začátku 80. let. Ivan Kmínek, Jan Hlavička, později třeba Vilma Kadlečková – a v neposlední řadě František Novotný. Jeho monumentální Valhala se nedávno dočkala souborného vydání, na závěr roku se chystají hned dva tituly. Osudový konvoj vyjde v Argu a bude obsahovat obvyklé Novotného propriety známé třeba z románu Křižník Thor – jachtaře v hlavní roli, hodně vody, moří a oceánů, alternativní historii a 2. světovou válku… v roce 1946. Ještě předtím ovšem vyjde výbor z povídkové tvorby (respektive takřka vše, co František Novotný v 80. a začátku 90. let napsal).

Anotace:

Sbírka Hvězdné hry prakticky shrnuje celou povídkovou tvorbu autora od 80. let a nechybí ani povídky z nového století, než se začal věnovat takřka výhradně psaní románů. Bilanční sbírka čtenáři umožňuje seznámit se s povídkami Františka Novotného v plné šíři, včetně vítězných děl CKČ a textů, oceněných v jiných soutěžích. Také jsou zde poprvé knižně vydány i povídky, které za komunistického režimu nemohly vyjít z politických důvodů.

Tématicky jsou povídky rozčleněny do tří oddílů. Pád na nebesa obsahuje práce o vesmírné expanzi, Královna Šumavy díla, jež se odehrávají a Zemi a z valné části jsou kryptografickými parodiemi na komunistický režim, a Ramax pak povídky o nástrahách, jež by člověku konfrontace s vesmírem mohla přinést.

Pro toto vydání autor opatřil každou povídku komentářem, v němž uvádí okolnosti, které ho k jejímu napsání přiměly, a prozrazuje, že většina povídek tvoří jakési výseky z rozsáhlé fresky, v nichž chtěl zachytit expanzi lidstva do vesmíru, její počátky, vrchol a posléze i pád. Přesnou klasifikaci povídek z tohoto hlediska, a jak na sebe navazují, pak provedl ve studii Rozlehlejší impérií Ondřej Šefčík. Dále kniha obsahuje doslov editora Zdeňka Rampase František Novotný a Cena Karla Čapka a podrobnou bibliografii autorovy povídkové tvorby včetně překladů, na které se významně podílel Jaroslav Olša jr.

Datum vydání: 31. října 2017
Cena: 496 Kč
464 stran

Temný les

Liou Cch'-sin
Nakladatelství: Host

První díl slavné čínské trilogie mi leží na stole od doby, kdy vyšel. Společně s poslední Willisovou, posledním Medkovým Dobrodruhem a posledním Algorem. Společnost dobrá, ale najít si tak čas, abych všechny ty dobré knihy přečetl! Nemluvě o tom, že nestíhám ani všechno do regulérní práce, natožpak takové Literární vyhlídky na Sarden… Vidíte? A takhle to dopadá, když o knize nic moc nevíte, protože jste první díl zatím prostě a jednoduše nečetli.

Anotace:

Dlouho utajovaná pravda o chystané mimozemské invazi, k níž má dojít za čtyři sta let, byla konečně odhalena a Země se vzpamatovává ze šoku. Zrádci a kolaboranti byli sice rozprášeni, na Zemi však působí sofony, subatomární vyzvědači Trisolaranů, před nimiž není úkrytu a jejichž prostřednictvím se nepřítel okamžitě dozví i o těch nejtajnějších obranných plánech lidstva. Existuje jen jedno místo, kam sofony nedohlédnou — do lidského nitra. Organizace spojených národů proto světu představí čtyři jedince, do nichž vkládá svou poslední zoufalou naději: tři uznávané myslitele, vojevůdce a stratégy a jednoho obyčejného, druhořadého sociologa. Luo Ťi se ocitá v centru celosvětové pozornosti, aniž tuší, proč byl vybrán a co se od něj čeká. Ví jen, že je jediným člověkem na Zemi, kterého se Trisolarané bojí.

Co o knize řekli a napsali?

Průlomová kniha… Jedinečná směs vědecké a filozofické spekulace, konspirační teorie a kosmologie.

(George R. R. Martin o románu Problém tří těles)

S tím, jak intriky sílí a Trisolarané se stále přibližují, převrací Temný les mnohá očekávání čtenářů anglofonní sci-fi naruby.

(LA Review of Books)

Rozprostírá se před námi komplexní skládačka s propracovaným hlavním hrdinou a příběhem, ve kterém jde o hodně, to vše zasazeno do transcendentního prostředí. Temný les je v každém ohledu lepší kniha než Problém tří těles — a ten byl přitom úžasný.(Tor.com)Je to moc dobré!(Jakub Záhora, redaktor prvního i druhého dílu)

Datum vydání: 1. listopadu 2017
Cena: 399 Kč
600 stran

Noční hudba

John Connolly
Nakladatelství: BB art

Protože je více než polovina října, ale tohle jsou Literární vyhlídky na říjen a listopad, uděláme tu nenápadnou časovou smyčku. Představte si, že je začátek října. Tak. Máte? Výborně – knihy, které budou následovat, v této vaší představě teprve vyjdou. To, že v naší realitě již vyšly, ponecháme gentlemansky stranou.

Pozor! Tenhle Connolly (John) není ten Connelly (Michael) z předchozích Literárních vyhlídek! Co udělá jediné písmenko, že? Ten dnešní je autorem (ne)pohádkové Knihy ztracených věcí a s avizovanou Noční hudbou mu bylo přeloženo do češtiny 19 titulů, převážně detektivek. Noční hudba je sbírkou povídek, které mají blízko k magickému realismu, pohádkám, fantasy – ale většinou hovoří o nás a naší realitě.

Anotace:

Své krátké texty z posledních let, které až dosud vyšly jen časopisecky nebo jako e-knihy, shrnul John Connolly do sbírky nazvané Noční hudba. Vypráví v nich o bytostech, jež se ukrývají v zimních lesích, o člověku, který vstal z mrtvých, i o zlu přicházejícím z jiných světů.
Noční hudba potěší také milovníky autorovy Knihy ztracených věcí – do stejného světa je zasazená povídka Stínový král –, ale i obdivovatele Sherlocka Holmese, jenž v jedné z povídek spolu s doktorem Watsonem navštíví Caxtonovu knihovnu a knižní depozitář.
Především je však Noční hudba určena všem, kdo si svůj život nedokážou představit bez knížek. Obsahuje totiž dvě poutavé novely, po jejichž přečtení člověk opravdu uvěří v magickou moc knih. Jak Connolly píše, jsou to právě ony, kdo mění svět – tím, jaké poselství nesou a jaké touhy a přání v nás vyvolávají.

Interview s autorem (v angličtině) zde.

Vyšlo: 4. října 2016
Cena: 299 Kč
368 stran

Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká

Laird Barron
Nakladatelství: Gnóm!

Už jsem se zmiňoval, že mám rád nakladatelství Gnóm!? Jeden člověk, který dělá knihy pro vlastní potěšení, sám si je přeloží, sám si je graficky zpracuje, sám si je vydá. Je to sympatické – a já bych to dělat nechtěl. O to víc to obdivuji. Lairdu Barronovi vyšla nedávno povídková sbírka Okultace a jiné povídky. Teď je tu druhá – pro milovníky hororu povinnost.

Anotace:

„Neměj strach, zlato.“ Miranda ji vzala za ruku a vedla zpátky do srubu, kde ji začala něžně svlékat. Když našla revolver, mírně se pousmála a odložila jej na stůl. Políbila Lornu; dech měla horký a odporný. Pak o krok ustoupila a začala si stahovat kožešinu z těla, a když ji zvedla, zvedla se i kůže, která byla pod ní, a odloupávala se z ní jako strup. Po Mirandině hrudi a břiše se řinula krev a pleskala o prkennou podlahu. Svaly na tváři a čelistech se sevřely, Miranda zasyčela, zakoulela očima, a pak bylo po všem a ten mokrý balík se konečně oddělil od jejího rudě se lesknoucího masa. Lorna stála ochromená děsem a hrůzou.

Devět povídek autora považovaného za jeden z nejvýraznějších talentů současného hororu. Příběhy plné nadpřirozených hrůz i existenciální úzkosti spojuje nejen promyšlený koncept sbírky, ale také nezpochybnitelné literární mistrovství, s nímž Barron pozvedá „pokleslý žánr“ do netušených výšin.

Ukázka z knihy k přečtení zde.
Recenze Jiřího Sivoka na stránkách XB-1 zde.
O Lairdu Barronovi na stránkách nakladatelství Gnóm!

Cena: 380 Kč
384 stran

Pelyněk, díl druhý

Daniel Tučka
Nakladatelství: Straky na vrbě

Straky na vrbě mají podezřele blízko k titulu největší české steampunkové nakladatelství. Steampunku nevychází málo, ale asi se shodneme, že největším českým počinem na tomto poli je antologie Excelsior, gentlemani! – a na druhém místě by se klidně mohla umístit tvorba Daniela Tučky. V Umrlčím tanci bylo více městské fantasy, ale nádech nostalgie nad ztracenou belle epoque se objevuje i tam. Z nakladatelství nám exkluzivně přišly obálky prvního a druhého dílu pěkně vedle sebe, abyste měli možnost ocenit práci Tomáše Kučerovského.

Anotace:

Monarchie se zmítá ve víru revoluce. Tajné spolky, spiknutí parobaronů, zakázané technologie, vášně a krev jako z Patentního divadla. Začíná válka a události může zvrátit luxusní prostitutka s podnikavou aristokratkou i návrat cestovatelů znalých tajemství elektřiny. Dokud neprocitnou bohové pelyňku. Podaří se je některé z mocností získat na svou stranu?

Druhý díl steampunkové trilogie vás zavede do světa, kde existuje různý počet světových stran, magie je mimo zákon a bohyně jsou stejně skutečné jako královny.

Vyšlo: 4. října 2017
Cena: 250 Kč
 

Bohumil Hrabal končí každou kapitolu knihy Obsluhoval jsem anglického krále větou Stačí vám to? Tím dneska končím. Hodilo by se to i zde, protože výčet výše svádí k doplnění. Ne, ani zdaleka nebylo vyčerpáno vše, co má vyjít (nebo už do dnešního dne vyšlo). Mnohým by mohl chybět další díl Řek Londýna Bena Aaronovitche, tentokrát s názvem Záludné léto. Pokud by vás neoslovil Laird Barron, můžete zkusit slovenského autora Josefa Kariku a jeho nový román Trhlina. Alex Drescher pokračuje v akční řežbě a v Lovcově odkazu titulem Zrození Adepta. Zachtělo-li by se vám naopak něčeho poetičtějšího, můžete zkusit sáhnout po Krajině s jednorožcem brněnské literární teoretičky a spisovatelky Luisy Novákové. V Argu vyšel další soubor Divokých karet editora G. R. R. Martina, tentokrát s podtitulem Divocí žolíci. Argo je velké nakladatelství, chvíli se u něj zastavíme – chystá se námi již dříve avizovaná novela Petera S. Beagla V Kalábrii, nové vydání Martinovy Písně ledu a ohně, dokonce v novém překladu, znovu vyjde i Blade Runner P. K. Dicka (zná ještě vůbec někdo původní název o snících androidech?!) a steampunkový základ všech základů, Brány Anubisovy Tima Powerse. A aby toho nebylo málo, chystá se Argo i na komiksy – Barbarella, Moby Dick jsou klasiky, zajímavě vypadá We're still at war a Totální nasazení.

Podobně bohatou nabídku servíruje brněnský Host – Sabaa Tahirová pokračuje Plamenem v temnotě sérii, kterou začal román Jiskra v popelu, Siri Pettersenová v Síle uzavírá Havraní kruhy, pokračují i Peter Newman (Tulák) nebo Samantha Shannonová (Kostičas). Nevešly se nám sem tituly z Brokilonu: Jas kvasaru Aleše Pitzmose by měl vyjít každou chvíli, o něco později pak Ve stínu Rudé věže Karolíny Francové – základ pro toto dílo můžete znát z antologie Žena se lvem. Crew chystá pátou část série Mezi řádky (s podtitulem Zrození), Živé mrtvé, případně, ehm, lahůdku v podobě titulu World of Warcraft: Kuchařka. A to jsme stále nevyčerpali všechny tituly hodné zmínky. Stačí vám to? Tím dneska končím!

Literární vyhlídkyArgoHostStraky na vrběEpochaCrewGnóm!
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Františka Vrbenská - Lucie Lukačovičová, Hořící kůň

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 10/20/2017 - 00:48

Hřmění otřásalo skalami a dunělo v roklích, zemi bičovaly provazce vod a mezi svahy skučela vichřice. Přes její vytí Brisca rozeznala další zvuk. Někde se urvala kamenná lavina a teď se s rachotem řítí do údolí... Ne, to děsivě ryčela živá bytost: dunivý řev zuřivého býka. A nezřetelné lidské volání, které tu a tam proniklo hlomozem. Snad prosilo o pomoc; ach, jistě!
Dívka se přitiskla těsněji ke stěně z kamení a kořenitě čpící hlíny. Každý sval v jejím těle se chvěl a napínal, smysly jí velely otočit se a utíkat. Ale kam? Zpátky do lesů? Ty hlasy, lidský a zvířecí, přicházely z druhé strany mostu, od pěšiny a strmého boku Velkého kamene. Ne! Nemůžu! Někomu se něco stalo, nemůžu utéct, aniž bych ho zkusila zachránit!
Tu přivolala na pomoc Pannu Marii a Loanu Gorri, Velkou Matku. Opustila své útočiště a vydrápala se na stezku. Přes šedou clonu deště postřehla, že v průlině protějšího svahu stojí ženská postava v tmavém plášti, ruce pozvednuté, jako by tím gestem chtěla zastavit samotnou bouři. Za jejími zády se choulil někdo další.
Mezi Briscou a těmi dvěma se tyčil ohromný ryšavý býk. Tak obrovský, jako by ožil skalní viklan. Výhružně skláněl hlavu, funěl a divoce hrabal kopytem, až létaly kusy kamení a záclony mokré prsti.
Brisca nechápala, proč nejsou oba nešťastníci dávno rozdupáni na krvavou kaši. Trhlina v horské stěně nebyla tak úzká, aby se na ně býk nedostal, kdyby chtěl. Pak pořádně zaslechla, co cizí žena křičí. Prosila Boha o záchranu, hlasitě se modlila. Býk běsnil, ale zatím se k ní nepřiblížil. Jak dlouho ještě vydrží, než jí dojde dech?
Brisca si zaclonila tvář proti lijavci. Na hradě slýchala vyprávět o děsivém stvoření, na které se právě dívala. Aatxegorri! Rudý býk!
Za bouřek vychází z jeskyní či bezedných roklin a napadá provinilé. Zloděje, lháře, vrahy, šejdíře – křivopřísežníky nejhůře ze všech. Jaký hřích spáchala neznámá v temném šatu, jež se modlitbou brání před nestvůrou? Brisca zahlédla černý závoj... Jeptiška?
Dívka prudce vydechla. Jakpak by mohla ctihodná sestra patřit k prokletým? A kdyby ano, nejspíš by jí žádné modlení nepomohlo.
Ženina litanie zakolísala, jako když se loďka naklání. Býk postoupil vpřed.
Brisca sevřela rty. Nemůžu jen tak utéct. Nemůžu se dívat, jak ji Aatxegorri zabije.
Rozeběhla se na druhou stranu přes Infernuko Zubia. Já jsem se ničeho nedopustila, moje svědomí je čisté! Ale nechat někoho napospas, jako bych ho vlastní rukou zahubila.
Snad se ji živly samy snažily zastavit. Déšť se v jedné vlně řinul přes mostní desky, bláto břehu se přisávalo k jejím opánkům, vítr Briscou cloumal za ramena.
„Aatxegorri!” zavolala, ale hrdlo ji napoprvé zradilo. „Aatxegorri!” Teď se jí povedlo překřičet bouři.
Démon se otočil. Brisce málem zdřevěněly nohy hrůzou. Neobrůstal ryšavou srstí, jeho tělo netvořilo maso a kosti. Ze stínů nicoty v podobě býčího trupu rostly a kypěly tisíce plamenů rudých a zlatých, které žádná voda neuhasí.
Netvor se sunul k ní, z nozder mu vyrážel šarlatový dým. Rozžhavenými kopyty drtil, cokoli mu přišlo do cesty. Švihající oháňka vypálila do skály hlubokou jizvu.
A pak už byl Aatxegorri na délku paže od dívky.
Zřetelně viděla býkovy oči ze stříbrného žáru; dlouhé rohy sklovitě lesklé a ostré jako kýmsi vyrobené zbraně, ne jako něco, co přirozeně vyrostlo. Zvolna před sebe natáhla dlaň. Bylo jí, jako kdyby ji pokládala na špalek, kde o ni co nevidět přijde.

Anotace:

Arabské Španělsko se na počátku 11. století rozpadá ve střetech a intrikách. Baskický lučištník z hor touží zachránit svého grošáka, proto se z něj stává zloděj koní. Na jedné z výprav se potkává s osiřelou zemanskou dcerkou, odsouzenou k bezútěšnému životu hradní služebné. Oba bezděčně zasáhnou do záměru králů a vzbudí nenávist Spin de Mula, démonického čaroděje, který znetvořuje lidské duše. Jejich osudy se protínají, zatímco muslimští i křesťanští vládci spolu střídavě bojují a uzavírají politická spojenectví, iberští bohové čelí islámu i Kristu a ze severu připlouvají drancující vikingové…

Hořící kůň
Františka Vrbenská - Lucie Lukačovičová
Nakladatel: Epocha
Počet stran: 440

UkázkaUkázkyF. VrbenskáL. LukačovičováEpochaFantastická Epocha
Categories: Vector Graphic

RECENZE: František Kotleta, Poločas rozpadu

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 10/19/2017 - 06:24

Než se odebere do důchodu, musí hrdina z Istanbulu a jeho partička ještě jednou dokázat, že si svůj svět zaslouží.

Nenechají Plukovníka Michálka si na stará kolena oddechnout, prostě nenechají. Nejenže ho posadí do čela japonského vlivu osvobozeného a do blahobytu rostoucího Brna, ale ještě mu do cesty přihrají skupinu fanatiků, kteří si za cíl nevzali nic menšího, než již tak zdevastovaný svět úplně smazat z oběžné dráhy. Těžko říct, jestli Plukovník a jeho banda tak lpí na životě, nebo je vytáčí mantra vyholených hlav hlásající o tom, že svět musí byt změněn, nebo jsou si prostě jen vědomi toho, že jsou ti jediní, kdo má ještě dost síly a vůle na to, ten podělaný svět ještě jednou zachránit.

Chcete vědět více o ději? Nic nebude. Cokoliv dalšího je spoiler a mým jediným cílem je dostat vás do knihkupectví, e-shopu, kamkoliv a Poločas rozpadu si prostě pořídit. Bez odmlouvání.

Jen pro připomenutí, první díl Spad byl boží. O druhém díle se mluvilo už při jeho vydání, protože dneska se samostatné romány prostě nepíší. A že z toho bude nakonec trilogie asi tušil kromě autora a nakladatele málokdo. A Poločas rozpadu je úplně stejně boží, kulervoucí, hláškami, mrtvolami a hrdinskými činy nabitá bomba, která vás připoutá do křesla a nepustí dříve, než na poslední stránce. Jen toho sexu oproti prvnímu dílu dokonce ještě ubylo. Plukovník Michálek už přece jen není nejmladší a neustále zachraňovat svět je náročné.

Sexy žen ale rozhodně neubylo. Asi aby Alici nebylo smutno, tak dostala exotickou parťačku, kterou by nejraději probodávala nožem ve frekvenci 60 bodů za minutu 7 dní v týdnu. Plukovník je naopak nadšen (i když se snaží tu bouli v kalhotách s větším či menším úspěchem schovávat) a řídí se heslem: nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Ono vlastně ubylo ještě jedné věci. Humoru. Poločas rozpadu pořád nešetří sarkastickými a skvěle mířenými hláškami, ale celý román se nese v podstatně temnějším a drsnějším duchu než první díl trilogie. 

Bruntálský řezník má další skvělý zásek na pažbě. Přece jen už za ty roky ví, že s kulisami postapokalyptického světa, ideálně toho českého, umí pracovat nejlépe a dokáže do nich zasadit takový příběh, že čtenář a fanoušek české akční drsné školy chrochtá blahem.

Jen ten konec. Kotleto, Kotleto - to se prostě nedělá. Takhle to zaseknout?! Jestli závěrečný díl trilogie, Rázová vlna, nevyjde do konce roku, jak je plánováno, tak přísahám při Žolíkovi, že se se sekáčkem v ruce a litanií, že svět musí byt změněn na rtech, vydávám do Bruntálu a líbit se vám to nebude. HOWGH.

František Kotleta, Poločas rozpadu

Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 304
ISBN: 978-80-7557-067-3
Cena: 299 Kč

F. KotletaEpochaFantastická EpochaLiteraturaRecenzečeská fantastika
Categories: Vector Graphic

ČASOPIS: Pevnost 11/17

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 10/19/2017 - 00:00

SDÍLEJTE, LAJKUJTE A HLAVNĚ HOĎTE VŠECHNY SVOJE STRACHY ZA HLAVU, OCHRÁNCI JSOU ZDE. PŘICHÁZÍ LIGA SPRAVEDLNOSTI A S NÍ NOVÁ, PODZIMEM PROVONĚNÁ PEVNOST!!!


Zlatá komiksová skvadra LIGA SPRAVEDLNOSTI se konečně dostala na plátno a jsme si jisti, že už jen kvůli Wonder Woman a Aquamanovi ji chcete poznat. A co na to poví nový BLADE RUNNER 2049 anebo druhý díl KINGSMAN? A funguje THOROVI stále jeho hromovládné kladivo, jehož úkolem bude zastavit RAGNARÖK? Mimochodem také věříte, že MAGIE SPOJUJE? Tvůrkyni žoldačky Kate Danielové, spisovatelku ILONU ANDREWSOVOU, jsme přitom vyzpovídali v rozhovoru. A jedeme dál. Posvítíme si i na novou povídkovou antologii VE STÍNU ŘÍŠE i na asijské mytologické CTNOSTI KRÁLŮ. Do nejtemnějších hlubin internetu pak vstoupíme románem BOUNTY. Temné bratrstvo nám představí OSTŘÍ MRTVÉHO MUŽE. Svými povídkami zaúřadují DAVID ŠENK a VENDULA KREPLOVÁ. Do vod fantasy romantiky zve DIANA GABALDONOVÁ, protože MOŘEPLAVEC VYPLOUVÁ. Zavzpomínáme si na HUMBOOK, COMICS SALON, ISTROCON i na CONIÁŠE 2017 a na POTTERMÁNII. Navrátíme se i k STEAMPUNKOVÉMU COSPLAYI s Petrou Slovákovou. Společně s WITCHBLADE vstoupíme do KOMPENDIA. V historické sekci zabloudíme mezi DUELISTY i do srdce OPERACE MARKET GARDEN. A to zdaleka není všechno. Pevnost je totiž dokonalý lék na všechny pevnostní chandry! A vy to víte!!!

Obsah nové Pevnosti najdete zde.

PevnostČasopisM. Fajkus
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: DCKK 6 a 7: Batman: Dlouhý Halloween

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Wed, 10/18/2017 - 06:54

Dlouhý Halloween je krimoška v tom nejjednodušším smyslu slova, a je to jedině dobře.  
Gotham je v područí mafie, žádná novota. Rodiny Maroni a Falcone si rozdělily vládu a s občasnými neshodami a rivalstvím si spokojeně žijí. Křehký mír však naruší smrt synovce jednoho z bossů, Carminea "Římana" Falconeho. U té však nezůstane a brzy začne brutálním způsobem opouštět svět mnoho dalších členů Římanovy rodiny. Na vraždách je ale mnohem znepokojivější jiný fakt. Vrah orientuje své vraždy čistě dle svátků a policie se tedy vrhá na lov "Svátečního vraha", na nějž jej noviny okamžitě překřtí.
Jednou z hlavních událostí knih je však zrození zcela nového Batmanova padoucha - Two Facee, který je unavený bezmocností policie svázané zákony. Postava nově vzniklého záporáka by se dala zařadit i do částečné úrovně antihrdiny. Zejména je pak zajímavá rozpolcená osobnost tohoto jedince, který společně se svým vzhledem ztratil i své původní já. Nebo se teprve v tu chvíli osvobodil originál dlouhou dobu skrývaný a utlačovaný uvnitř?
Dlouhý Halloween je psán skvěle srozumitelně a přeci ne dětinsky. Udržuje si svou míru tajemství a čtenáři není vlastně úplně vše odhaleno ani po dočtení. Děj není zbytečně moc zamotaný, což považuji osobně za velké plus.
Scénář skvěle koresponduje s kresbou, ačkoliv je stylově silně specifická a nemusí každému úplně sednout. Při prvním otevření jsem měl smíšené pocity, protože sám jsem zastánce spíše barevnější a méně hranaté verze Batmana od Jasona Faboka. Prvotní rozpaky však zcela rozprášila atmosféra, která na čtenáře dýchne už po pár stranách četby. Temná nálada nulového pokroku ve vyšetřování i podezřívavost mezi kolegy, to vše umocňuje ostře řezaný styl tužky Tima Salea  a barevná umírněnost Gregoryho Wrighta a Davea Stewarta.
Líbí se mi zasazení více záporáků, kteří sice nehrají vždy svou roli, zato ale intenzivně a se skvěle vystihnutými charakterovými rysy.
Jedná se o velice povedený detektivní kousek, který musím rozhodně všem čtenářům Batmana doporučit, protože tentokrát byl do DCKK vybrán přesně ten typ komksu, jaký bych v něm chtěl vidět.
Co se týče old school přídavků, v první knize nalezneme hned dva originy, jeden zabývající se Riddlerem, druhý o Poison Ivy. Kniha druhá obsahuje zase původní komiks o vzniku Two Facee, jehož pasáž je částečně zahrnuta právě v Dlouhém Halloweenu. Retro díly jsou tradičně čistě nenáročné oddechové čtení, které neurazí, ale tentokrát bohužel ani nijak nezaujme. Je v nich odkazováno na padouchy spíše jako na celebrity, než jako zločince, kteří by se museli skrývat. Což bohužel až moc zavání naivností, která je po pár stranách únavná a člověka spíše znudí. Ale ano, účel představit postavy v úplně původní podobě plní.  

DC KK 6 a 7: Batman: Dlouhý Halloween

Scénář: Jeph Loeb
Kresba: Tim Sale
Vydavatel: Eaglemoss
Série: DC komiksový komplet
Počet stran: 208 a 224
Vydání: druhé
Vazba: pevná
Cena: 229 Kč


 

KomiksDCDCKKBatmanJ. LoebT. Sale
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Miroslav Žamboch, Koniáš: Na ostřích čepelí

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 10/17/2017 - 06:30

Koniáš je jedním z hrdinů, kteří se navždycky zapsali do zlatého fondu tuzemské fantasy. A nyní přichází v novém vydání jeho první román, který proslavil nejen jeho, ale především autora Miroslava Žambocha.

Na ostřích čepelí už před mnoha lety ukázalo, že bude nutné s Miroslavem Žambochem počítat. Což pak v budoucnu následující knihy jenom potvrdily. Na Žambochovi je nutné obdivovat jednu věc. A tou je jeho přístup k žánru, respektive k psaní fantasy. Je jiný. Čehož si ostatně všimnete v momentě, když nalistujete prvních několik stránek Na ostřích čepelí. Žamboch sice svůj příběh zasadil do fiktivního fantasy světa postaveného na středověkém rázu, jenže na osvědčené elfy, trpaslíky a další potvory kašle. Jedinou proprietou, kterou si vlastně z fantasy žánru vypůjčuje, jsou čarodějové. A i ti jsou zpočátku spíše upozaděni. Kdyby nebylo jich, měli bychom před sebou dobrodružný román ze středověku, do něhož autor namíchal pár kapek westernu a detektivky.
Na ostřích čepelí je velmi netradiční svou zápletkou. Nekoná se žádná záchrana království ani světa. Přesto tu jde o lidské životy. Zápletkou románu je založení nové kolonie daleko za hranicemi známého světa. Což znamená ochranu a přepravu kolonistů. A to je právě úkol Koniáše. Pašerák, zloděj a příležitostný nájemný zabiják se najednou ocitá ve zcela nestandardní situaci. Místo toho, aby život vzal, jich má ochránit hned několik set. A ačkoliv to netuší, tohle dobrodružství ho navždycky poznamená.
Zápletka o tom, jak se lidi vypraví založit kolonii, vypadá na první pohled trochu nudně. Jenže není. Ostatně než putování vůbec začne, zabere to nějaký ten pátek. Coby předskokan tu slouží kupa intrik a házení klacků pod nohy od lidí, kterým výprava nejde do plánů. To nejvíc evokuje bohaté farmáře/starosty z westernů, kteří nemají rádi, když jim nějací přivandrovalci kazí zažité pořádky. Celé to má naprosto úžasnou atmosféru a podzimní počasí přímo vybízí k tomu, abyste s knihou zalezli do postele a nalili si dvojku červeného.
Ve druhé lince je tu samotné prostředí tábora osadníků. Ti pocházejí z různých konců světa a ne vždycky si ve všem sednou. Což vede k celé řadě rozkolů. Aby mohl Žamboch vylíčit situaci na všech frontách, využívá optiku více postav, z nichž si každá projde svým vývojem, a můžete mi věřit, že vám přiroste k srdci.
Žamboch však sází ještě na další karty. Tou nejsilnější je postava samotného Koniáše. Hrdina, který jako kdyby vypadl ze starých pulpových příběhů. Inteligentní, ne moc pohledný, přesto ale se srdcem na správném místě. A vždycky připravený s mečem v ruce. Právě v něm ožívá duch dobrodruhů a kovbojů a romantiků, což podtrhuje linka s Kristýnou. Fandit mu v jeho počínání je vyložená radost. O to víc pak zamrzí, že když přijde na řadu pomsta a on myslí jako debil jako někdo, jemuž IQ ubylo o pár čísel. Na druhou stranu ho Žamboch napsal tak dobře, že ho může postupně vrhat do jednoho souboje za druhým. Nejsou to však souboje odbyté jednou nebo dvěma větami, ale naopak zabírají někdy i delší odstavec a dodávají románu na potřebné dynamice. Žamboch není silný jen v popisu soubojů muže proti muži, ale i celých jednotek. Nic není zmatkovité, všechno je perfektně přehledné.
A když se pročtete na samý konec a porazíte s Koniášem všechny, kteří stojí v cestě jeho úkolu, uvědomíte si, že tahle knížka je nejsilnější v tom, že není o zabíjení. Kdepak. Na ostřích čepelí je ve skutečnosti o životě. Je jeho oslavou a ukázkou toho, že i jeden člověk dokáže ovlivnit životy ostatních.
Ano, přátelé, Na ostřích čepelí je i po těch letech pořád perfektním dobrodružným čtením s velkou dávkou romantiky. Pokud vaše srdíčko baží po takové četbě, neměli byste váhat. Pamětníci můžou zavzpomínat, nováčci naopak pokyvovat hlavou nad tím, že kvalitní žánrová literatura ještě nevyhynula pod náporem her o trůny a upírů.

Koniáš: Na ostřích čepelí
Žamboch, Miroslav
Nakladatel: Triton 
Počet stran: 560
Obálka: Lubomír Kupčík
Cena: 379 Kč

RecenzeLiteraturaM. ŽambochTritonFantasyKoniáš
Categories: Vector Graphic

REPORTÁŽ: ComicCon v Šanghaji

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 10/17/2017 - 00:29


Šanghaj je jedno velké překvapení. Pominu klasické kulturní rozdíly jako třeba podivuhodné dopravní předpisy (existují-li vůbec nějaké) nebo způsob stolování a přípravy jídel (kosti, všude kosti!). Co mě ale naprosto zaskočilo, bylo zjištění, že se v Šanghaji bude konat ComicCon! Neuvidíte totiž žádné plakáty, žádné reklamy, veškeré informace se sdílí přes WeChat, a když nejste v té pravé skupině nebo nesledujete ty správné stránky, tak holt nevíte nic. Já to však díky bohu zjistila včas, s rezervou jednoho dne nutno dodat, a začala se těšit jako malá. Můj oficiálně první ComicCon! Taková významná událost si žádala odpovídající kostým, bohužel můj přivezený šatník obsahoval jen jedno tematické tričko s motivem Firefly. Zamáčkla jsem tedy slzu, že stejně jako na všechny předchozí akce ani teď nepůjdu za Leiu v bikinách, a pokusila se před velkým dnem D alespoň na chvíli usnout. Samozřejmě neúspěšně.

Druhého dne v 9:30 jsem už svírala v ruce vstupenku a netrpělivě čekala v dlouhé řadě ostatních natěšených fanoušků před Shanghai World Expo Exhibition & Convention Center na to, až s úderem desáté otevřou brány a vpustí nás dovnitř. Samotný vstup do areálu se notně podobal vstupu do čínského metra. Nejprve nás samozřejmě čekal security check; batohy a tašky projížděly jeden za druhým skenem, pak pípací bránou až k paní, která všechny ještě jednou pro jistotu zkontrolovala, jestli náhodou pod chlupatým oblečkem Wookieho neschovávají bombu. Mít tak vysněný kostým princezny Leiy, asi bych prošla bez nutnosti jakékoliv kontroly. 
Následoval boj o program, visačku a čínský komix Thora (雷神 léishén), vše bylo pochopitelně zdarma a opět přesně jako v metru musel člověk bez milosti použít ostré lokty a prodrat se davem, jinak neměl šanci dárkové materiály získat. S kompletním uvítacím balíčkem jsem se vydala k finální fázi vstupu – slečně se scanerem QR kódů na vstupenkách. Čína a QR kódy je téma samo o sobě, používají se tu doslova na vše, od placení přes seznamování až po odemykání městských kol. Takže v tomto ohledu jsem naopak překvapená nebyla.

 

Kontrolka se zeleně rozzářila a já byla vpuštěna do říše superhrdinů.
První, co upoutalo moji pozornost, byl asi třímetrový Baby Groot stojící u obchodu s Pop! figurkami. Bleskově jsem tasila mobil a nechala se kamarádkou vyfotit s velkým Malým Grootem, což se ukázalo jako dobrý tah, jelikož čím více lidí bylo vpuštěno dovnitř, tím menší šanci jste měli na alespoň trochu ucházející fotku. Toto pravidlo ostatně potom platilo po celou dobu akce – hbitost a postřeh se od toho okamžiku staly mými nejlepšími přáteli. Jako ve snu jsem procházela milionem stánků s propracovanými figurkami superhrdinů i čínských vojevůdců, kochala se předraženými anglickými komiksy a v duchu nadávala u o polovinu levnějších čínských překladů. U stánků umělců jsem žasla jak nad jejich zrovna rozpracovanými kresbami, tak nad cenami za autogram či skicu, a v případě nechtěného navázání očního kontaktu jsem s provinilým úsměvem mizela v davu Deadpoolů a Harley Quinn. Tyto postavy mimochodem neuvádím jen tak pro nic za nic, opravdu jich bylo tolik, že se odvažuji tvrdit, že to byly dva nejpopulárnější cosplaye za celý ComicCon. Avšak bezpochyby nejlepší byl cosplay Batmana. V tomto případě jsem možná lehce neobjektivní, ale co si budeme nalhávat, vy byste byli určitě taky, kdyby vás nečekaně zvedl asi dvoumetrový svalovec do náruče a u toho na vás promluvil tím legendárním přidušeným hlasem. I pánům by se rozklepala kolena, natolik byl věrohodný.

 


Možná si říkáte, že se to zatím nijak neliší od ostatních fanouškovských akcí všude po světě. A možná máte do určité míry pravdu, sama mohu srovnávat pouze s českým Festivalem Fantazie, ale na co jsem tedy nebyla připravena (a z výrazu kamarádek tuším, že ani ony nebyly tak zcela nezaskočeny), bylo vystoupení čínské pětičlenné holčičí skupiny ATF. Vystoupení jako takové bylo příjemné připomenutí toho, že se stále nacházíme v Asii a že mi tedy logicky není povědomý ani jeden song. Hrůzu mi však nenahnaly krátké sukně zpěvaček ani rytmické poskakování po pódiu, ale hlouček asi deseti chlapců nadšeně mávající praporky a hlasitě vřískající do rytmu písně. V kontrastu se zbytkem netečného publika působili až nezdravě posedle. Vsadím svoje umělé elfí uši (které nám mimochodem udělali úžasně šikovní maskéři u jednoho ze stánků), že to, co tak srdceryvně každých pár sekund křičeli, byla vyznání lásky. Naštěstí jim ale nebylo vůbec rozumět. O to víc jsem se pak ale o děvčata bála, když se po vystoupení setkávala s fanoušky a bez ochranky se procházela po areálu. Pokud je toto však normální i na ostatních světových akcích, budu si pro příště muset zvyknout a třeba mi už nenaskočí husí kůže.

 

Na závěr pár dodatečných údajů. O trochu známějšími hosty letošního Shanghai ComicConu byli například Brett Dalton z Agents of S.H.I.E.L.D., Toa Yukinari z Onmyoji, Yoshiyuki Tomino, Bian Jiang či Phil Jimenez. Pokud vám alespoň tři jména něco říkají, pak máte můj obdiv.
Akce trvala tři dny od 5. do 7. října a účastnilo se jí na 63 vystavujících, 8 mezinárodních hostů, 24 tvůrců, 36 umělců a 39 soutěžících cosplayerů. Což stále mírně zaostává za New York Comic Conem, ale ReedPOP, který akci organizoval, si dává za cíl další ročníky zvětšovat a zlepšovat, takže věřím, že šanghajský Comic Con v nadcházejících letech poroste stejně jako město samotné a brzy bude konkurovat americkému protějšku.

Valerie Schlicková

Comic ConComic ConventionComicConŠanghajShanghaiShanghai Comic ConČína
Categories: Vector Graphic

Soutěž: Miroslav Žamboch, Koniáš: Na ostřích čepelí

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 10/16/2017 - 00:48

Koniáš patří mezi klasické hrdiny české fantasy a každý jeho další příběh bývá čtenáři očekáván s velkým napětím. A jeho autor Miroslav Žamboch nás dál napíná. Vždyť od posledního románu uplynulo už devět let. A čekání pokračuje. Zpříjemnit si ho ale můžeme třeba novým vydáním knihy Na ostřích čepelí, které připravilo nakladatelství Triton. Pokud se chcete přesvědčit o tom, proč si tenhle román získal tak kultovní pověst, můžete zkusit štěstí a zasoutěžit si o něj. 

Kdo namaloval k novému vydání Na ostřích čepelí obálku?

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 22.10.2017, do předmětu napište Koniáš a nezapomeňte na svoje jméno, korespondenční adresu a telefon. Těšíme se na vaše odpovědi.

 

 

SoutěžSoutěžeM. ŽambochKoniášTriton
Categories: Vector Graphic

RECENZE: J. K. Rowling, Bajky barda Beedleho

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 10/16/2017 - 00:48

Na klasických pohádkách o princeznách, čarodějích a kouzlech vyrostl nejeden z nás. Jak by ale pohádky vypadaly, kdybychom v kouzelnickém světě žili my sami?

Odpověď nám přináší pět bajek barda Beedleho, zachovaných v runách psaném originále, který do moderní angličtiny upravila Hermiona Grangerová. Alespoň tak praví úvodní list. Krátké pohádkové příběhy pro malé kouzelníky a čarodějky dostaly několikrát prostor v knihách a filmech o Harrym Potterovi, zvláště pak Příběh tří bratří, který dokonce sehrál vcelku důležitou úlohu. Nyní se útlá kniha dostává do rukou i obyčejným mudlům, kteří se také mohou pokochat příjemnou podivností nabízených příběhů.

J. K. Rowling na to šla chytře a knihu pojala tak, jako kdyby skutečně šlo o Bajky barda Beedleho, které byste si mohli odnést z kdejakého knihkupectví v okruhu Bradavic. Ke každé pohádce se vyjadřuje sám profesor Brumbál, který obvykle rozebírá jednotlivé aspekty povídky, upozorňuje na rozdíly mezi mudlovským a kouzelnickým světem, a přidává fakta z historie. Rowling pouze místy v poznámkách pod čarou objasňuje význam některých věcí mudlovským čtenářům, což rozhodně není na škodu.

Každý z příběhů se zaměřuje na trochu jiné pohádkové klišé, například na to, že s poctivostí a dobrotu nejdál dojdeš, na obětavost, která v dnešním světě chybí nebo na spravedlivé zúčtování se zlými lidmi. Nejpropracovanější je samozřejmě již zmiňovaný Příběh tří bratří, který se pyšní i nejdelším Brumbálovým rozborem. Bajky jsou vtipné, obsahově bohaté i poučné a nejvíce potěší buď ty nejmenší, nebo příznivce Harryho Pottera a jeho úžasného světa kouzel.

Za zmínku rozhodně stojí hlavně úžasné zpracování knížky. Tmavě modrá obálka se pyšní pohádkovým detailem v podobě pařezu se znakem relikvií smrti. Všechny bajky zdobí černobílé ilustrace od Tomislava Tomiće, které mnohdy zasahují do textu, což knize ještě více dodává na pohádkovosti.

Je velmi jednoduché si představit, že by na Bajkách barda Beedleho vyrůstal kdokoliv z nás a znal je nazpaměť. Pokud si chcete při dlouhých podzimních večerech zavzpomínat na mládí, nebo vás jen zajímá, jak si Rowling poradila s knihou, kterou vlastně „nenapsala“, Bajky barda Beedleho vás určitě nezklamou.

J. K. Rowling
Bajky barda Beedleho

Nakladatelství: Albatros
Ilustrace: Tomislav Tomić
Překlad: Pavel Medek
Vazba: vázaná
Vydání: třetí
Počet stran: 139
Rok vydání: 2017
Cena: 249,- Kč
 

J. K. RowlingHarry PotterLiteraturaRecenzeAlbatros
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Miroslav Žamboch, Koniáš - Na ostřích čepelí

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Sun, 10/15/2017 - 21:07

ANOTACE:
Byznys a politika je třaskavá kombinace. V okamžiku, kdy hromada zlata na misce pomyslných vah přesáhne kritické množství, lidský život ztrácí cenu. Pro některé ze zúčastněných se tím celý podnik stane osobní záležitostí, a to změní i pravidla hry. Právník v tandemu s nevypočitatelným zabijákem proti všem ostatním – mocnému impériu, politikům i bezohledným obchodním magnátům. A v pozadí netrpělivě vyčkávají diskriminovaní čarodějové, stojící před rozhodnutím, na čí stranu se přiklonit. Soupeřící strany neuznávají žádná pravidla a za chyby se platí krví…

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog

Tobiáš Masner zamyšleně bubnoval prsty o mahagonovou desku stolu a pomalu se probíral stohy ohmataných, pouze provázkem svázaných listů popsaných drobným kaligrafickým písmem. Sám pro sebe je nazýval knihami žoldnéřů. Studoval je snad po tisící; obsahovaly jména mužů, jejich popisy, popisy věcí, které vykonali, popisy věcí, o nichž se věřilo, že je vykonali. Někdy bylo těžké odlišit, co je pravda, co smyšlenka a co záměrná lež. Ale i lež v sobě nesla informaci, protože byla vytvořena za jistým účelem. Otevřel nejsilnější složku v černých deskách. Už nějakou dobu tohoto muže považoval za svého člověka. V průběhu posledních měsíců do ní přiřadil tři další. Neměl důkazy, že se jedná o jednoho a téhož žoldnéře, spíš se opíral o intuici, o dojem, který si utvořil z desítek a stovek výpovědí cizích lidí, střípků údajů vytržených z kontextu, z informací, které pro něj nashromáždili jeho vlastní agenti. Odvrátil pohled od textu a podíval se před sebe, na knihovnu zabírající celou jednu stěnu jeho pracovny. Právě se rozhodl. Ten člověk byl sice extrémně nebezpečný, ale současně byl jediný, kdo by to mohl dokázat. Koniáš.

*

Kapitola první

Zakázka

V sále panovalo přítmí, ale dva velké pětiramenné svícny rovnoměrně osvětlovaly celý stůl. Ještě před pár lety mi nevadilo, kde a za jakých podmínek čtu, ale v poslední době mě ze studia při slabém osvětlení pálí oči a bolí hlava. Kniha se jmenovala „O původu druhů“. Koupil jsem ji od nóbl vetešníka, který z ní pravděpodobně nerozuměl jedinému slovu. Zaplatil jsem za ni třicet zlatých, a kdyby uměl trochu lépe smlouvat, dal bych mu i padesát. Na druhou stranu si možná on říkal něco podobného o mně. Ať tak či tak, pro nás oba to byl dobrý obchod. Otočil jsem stránku a dostal se na začátek další kapitoly. Kniha pojednávala o původu světa. Napsali ji společně dva učenci a každý z nich prosazoval jinou teorii. Jeden tvrdil, že se příroda vyvíjela postupně a plynule od jednoduššího ke složitějšímu, druhý byl přesvědčen, že historie světa je přerušovaná bezpočtem kataklysmat, která pokaždé přehodí běh života na jinou kolej. Bylo s podivem, kolik argumentů pro a proti dokázali ti dva školometi snést na jednu hromadu, aniž by vystrčili nosy ze svých pracoven. A jak obratně je dokázali používat. Dopil jsem pohár a mávl na hostinského, aby mi donesl celý džbán. Místní červené bylo opravdu dobré.

Vrzly dveře, do hostince vstoupil další host. Ze zvyku jsem ho přelétl pohledem. Malý, ostré rysy, špičatý nos, dlouhé šedivé vlasy pečlivě učesané a napomádované. Otipoval jsem ho na účetního nebo advokáta, ale nebyl to žádný hlubokomyslný odhad, protože ve Fenidongu se machinacemi s penězi nebo zákony živí každý druhý. Fenidong je město s největší koncentrací bank na východ od Crambijského císařství. Jste šlechtic, vlastníte rozsáhlé pozemky, ale máte právě hluboko do kapsy a nedokážete splnit svou lenní povinnost? Zde peníze určitě seženete, samozřejmě po poskytnutí patřičných záruk. Nebo nemáte na financování soukromé lokální války? Fenidongští bankéři vám ochotně vyjdou vstříc. Co se týče světa vně hranic států sdružených v Obchodní lize, půjčí vám fenidongští peníze úplně na všechno, od financovaní Konventem zakázaného nekročarodějnictví až po objevitelské námořní expedice. Na území členů Ligy však musíte dodržovat zákony do puntíku, protože místní vojáci jsou nejlépe placení žoldnéři na světě a svou mzdu si zaslouží. Nebo musíte jet v tak špinavém a velkém podniku, abyste dokázali uplatit soudce, daňové výběrčí a důstojníky pořádkových sil. V praxi podobné uspořádání znamená, že se bez velkého nebezpečí můžete po setmění neozbrojeni procházet po většině fenidongských čtvrtí, ale pokud se náhodou připletete do cesty některému z místních obchodních žraloků, bude z vás ráno krmení pro rybičky. Nebo pro psy.

Hospodský mi donesl nový džbán, počkal, až ochutnám, a odešel, až když jsem souhlasně kývl. Další výhodou zdejší spořádanosti je, že v lepších podnicích nemusíte platit okamžitě, účet stačí vyrovnat až před odchodem. Začetl jsem se do další kapitoly. Evolucionista se chystal vypořádat s kosterními pozůstatky prehistorických příšer, které se mu nehodily do krámu. Kdyby ti dva pánové chtěli, zavedl bych je na místo, kde by se s domněle vyhynulými draky setkali in natura.

„Pan Koniáš?“

Zvedl jsem pohled od knihy. V uctivé vzdálenosti rozpačitě přešlapoval advokát – účetní. Tvářil se trochu nejistě. Nedivil jsem se. Nepatřím do jeho světa, dva metry vysoký chlap, kost, kůže a šlachy, nos přeražený tolikrát, že téměř ztratil původní tvar, k tomu vyzáblá dlouhá tvář zohyzděná starými i novějšími jizvami.

„Ano, to jsem já. A vy?“

Trochu sebou škubl. Před časem mi jeden šikula nožem pošramotil hrtan. Přežil jsem, ale můj hlas na to doplatil a od té doby se raději vyhýbám zpěvu. Hlasitému hovoru také.

„Tobiáš Masner, jednatel advokátní firmy Masner a spol.“

„Posaďte se,“ ukázal jsem na židli na protější straně stolu, zavřel knihu a naplnil druhý pohár, který hostinský přinesl, abych si nepřipadal, že piji sám.

„Můžete nějak prokázat svou totožnost?“ pokračoval Masner.

Když se dostal na známější půdu, zněl jeho hlas jistěji a profesionálněji.

„Ne,“ odpověděl jsem.

Jeho profesionalita se rozplynula.

„Ehm, tedy, já – musím se přesvědčit, že jste to skutečně vy.“

„Jak jste mě tedy poznal, když si nejste jistý mou totožností?“ zeptal jsem se.

„Podle popisů jste... ehm, ehm, nepřehlédnutelný.“

Rozpaky si téměř šlapal na jazyk, ale nakonec z toho vybruslil docela dobře.

„Něco ve smyslu: na první pohled odporný a nebezpečný?“

„A-ano,“ souhlasil po krátkém zaváhání.

„Pak jsem to já.“

Po chvíli přemýšlení přikývl.

„Ano, jste to vy. Také se o vás říká, že máte poněkud zvláštní smysl pro humor.“

„A co po mně chcete?“ přešel jsem přímo k věci.

Knihu „O původu druhů“ jsem vezl v kabele čtrnáct dní, celou cestu přes Kujbyskou step, a neměl jsem čas do ní ani nahlédnout, protože jsme vstávali za rozbřesku a uléhali po setmění. Po celou dobu jsem se těšil, až se do ní začtu. Neměl jsem chuť kazit si večer rozhovorem s napomádovaným účetním kříženým s advokátem.

„Mám pro vás zajímavou obchodní nabídku. Celá záležitost je však poněkud komplikovaná a při jednání musí být kromě mě přítomni ještě další zúčastnění.“

„Jak jste mě našel?“ přerušil jsem ho.

„Už dlouho jsem pátral po někom, jako jste vy. Na vaši stopu mě přivedl pan Dautberg. Tvrdil, že se ve městě čas od času vyskytujete. Zaplatil jsem strážným u bran, aby mi, pokud se objevíte, poslali zprávu.“

Zřejmě došlo k nějakému omylu. V tiché poště, kterou se šíří informace o chlápcích podobného ražení, jako jsem já, se to stává poměrně často. Pokud Masner potřeboval vymahače dluhů, byl na špatné adrese.

„A co o mně prohlásil pan Dautberg?“ zeptal jsem se a podíval se Masnerovi přímo do očí. Nervózně se nadechl, ale pohled mi oplatil.

„Řekl, že jste mu pomohl vyřešit komplikovaný obchodní spor.“

„Pokud to řekl takto, ztrácíte se mnou čas. Potřebujete někoho jiného. Advokáta, obchodníka, zpravodaje nebo diplomata.“

„Řekl, že jste mu pomohl vyhrát obchodní válku.“

Tohle sedělo lépe. Byla to krvavá a složitá záležitost podobající se šachové partii s výměnou figur uprostřed hry.

„A naznačil částku, kterou za to zaplatil?“

Masner téměř neznatelně přikývl.

„V tom případě se možná dohodneme.“

Vyprázdnil jsem pohár. Masner se poprvé napil, vypadal teď o něco klidněji. Už ze mě nebyl tolik nervózní.

„Zítra ve dvě hodiny odpoledne v kanceláři naší firmy. Sídlíme na Velkém východním náměstí,“ navrhl.

Souhlasil jsem. Masner vstal, mírně se uklonil a s ulehčením se vzdálil. Nechal jsem přemítání o zítřejší schůzce na ráno a vrátil se k četbě.

* * *

Na schůzku jsem se nijak nestrojil. Připadalo mi, že můj pracovní oděv, třebaže se do vyšší společnosti příliš nehodil, bude pro jednání ideální. Kalhoty z jemné jelenice, které se pnuly kolem stehen, ale současně nijak neomezovaly v pohybu, nepromokavý tříčtvrteční kabát z buvolí kůže se zvonovitě rozšířenými rukávy kolem předloktí. Obvykle na každém zápěstí nosím pouzdra s vrhacími noži. Dnes jsem si je však nevzal a odložil jsem i bandalír se zbytkem svého ocelového arzenálu. Dýku v opasku a jeden nůž jsem si nechal, abych podpořil dojem ostrého chlapíka s prázdnou hlavou. Ostruhy z jezdeckých bot jsem si sundal, jakmile jsem přijel do Fenidongu. Jejich cinkání mi šlo na nervy, navíc prozrazovalo každý pohyb. Na pohled bylo mé oblečení silně obnošené, téměř by se dalo říct odrané. Nebylo by mi proti mysli obměňovat šatník častěji, ale než jsem novou část oděvu upravil k obrazu svému – přizpůsobil ji výzbroji, uplynula pokaždé spousta času. Pouze košili jsem si koupil novou, v té jsem obvykle žádné důležité věci neschovával.

Než jsem vstoupil do luxusního sídla firmy Masner a spol., pořádně jsem si ho prohlédl. Byl to čtyřposchoďový dům ve střízlivém stylu typickém pro městské státy Obchodní ligy. Bez zbytečného zdobení, ale zato důkladný a dostatečně reprezentativní. Dům byl postaven z přesně doléhajících leštěných žulových bloků, tenké spáry vyplňovala dekorativní tmavě červená malta. Velká okna vprvních dvou patrech byla zamřížovaná, s trochou štěstí by se dalo vyskočit ze třetího poschodí nebo s větším rizikem ze čtvrtého přeskočit na strom a po něm slézt dolů. Nejbližší dům stál sotva deset metrů daleko a zkušený člověk by s pomocí lana se zlodějskou kotvou dokázal snadno přelézt na jeho střechu. Neměl jsem k podobné opatrnosti žádný důvod, ale když si rádoby počestní obchodníci chtějí najmout člověka, jako jsem já, je dobré být obezřetný.

Zaklepal jsem na dveře. Po čekání, které přesně odpovídalo honosnosti domu, mě přivítal vrátný v elegantní černé uniformě se stříbrným zdobením. Nejmenším mrknutím oka nedal najevo nelibost nad mým zevnějškem a bez dalšího otálení mě uvedl do salónu ve třetím patře. Masner a celá sešlost už na mě čekali.

„Pan Koniáš,“ ohlásil mě vrátný.

Dveře byly vysoké a prošel jsem jimi bez předklánění. Stěny salónu obložené světle mořeným jasanovým dřevem opticky zvětšovaly místnost, kromě centrálního velkého stolu, několika konferenčních stolků a množství židlí zde nebyl žádný další nábytek. Velká okna, sahající od podlahy až ke stropu, propouštěla i v pošmourném dni dostatečné množství světla, a lampy zůstávaly zhasnuté. Salón vypadal jako ideální místo pro dlouhá jednání a uzavírání obchodů. Neutrální, střízlivé a důvěryhodné prostředí. Kromě Masnera zde byli ještě tři další muži. Malý tlusťoch s neúměrně vypouklým břichem v saténové černé vestě s masivním zlatým řetězem, asketicky vyhlížející holohlavec a elegantní, mírně prošedivělý chlapík oblečený podle poslední módy v hedvábné košili s nabíranými rukávy. Přiměřeně svalnatý krk obepínal dokonale naškrobený bílý nákrčník, poslední dojem ženskosti rozptýlila silná stehna v těsných tmavých kalhotách. Možná příslušník místní smetánky a elegán, ale pravděpodobně to uměl i v sedle a se zbraní v ruce. To u obchodníků není obvyklé. Tlusťoch a holohlavec si mě přeměřili bez jakékoliv změny výrazu, elegán se na okamžik zatvářil překvapeně, ale potom se zdálo, jako by se mu trochu ulevilo.

„Pan Koniáš,“ představil mě Masner ještě jednou a po řadě ukázal na své společníky.

„Pan Guiny – bankéř, pan Hatovu – rejdař, Jeho Excelence pan Valer – fenidongský guvernér.“

Pokud to byla pravda, ocitl jsem se ve velmi vybrané společnosti. Guiny vlastnil největší banku ve městě a kontroloval obchod s obilím v polovině států Ligy, Hatovovi patřila jedna z největších obchodních flotil. Valer byl sice jen volený úředník, ale stála za ním byrokracie celého Fenidongu, ze zákona velel městským gardám ak tomu všemu byl ještě velmi bohatým člověkem. Alespoň pokud jsem slyšel.

„Pánové, zasedněme ke stolu a začněme jednat,“ pobídl nás Masner.

Sám se posadil a rozložil před sebou velkou a podrobnou mapu. Na první pohled bylo patrné, že na svém území není žádné ořezávátko, spíš ostrý borec v ringu.

Asi tři hodiny jim trvalo, než mi vysvětlili, o co vlastně jde. Někdy jsem měl pocit, že si sami mezi sebou ujasňují stanoviska a vrací se k dávno vyřešeným sporům. Bylo zajímavé pozorovat, jak jeden druhého opatrně hodnotí. Nejvíc nad věcí se zdál Valer. Příliš jsem do debaty nezasahoval a tvářil se, jako by mi polovina záležitostí unikala. Usoudil jsem, že mi vůbec neuškodí, pokud mě budou považovat za nevzdělaného a přiměřeně tupého žoldáka. Z dlouhé diskuse jsem pochopil, že až dosud v celém podniku utopili nejméně sto padesát tisíc zlatých. To mi vyrazilo dech. Já sám jsem kupodivu velmi bohatý člověk. Moc toho nepotřebuji a pokud se nechám najmout, vyžaduji za svůj čas přiměřenou odměnu. I když někdo by možná o slůvku přiměřená polemizoval. V bankách, v obchodních podílech a nemovitostech mám po celém kontinentě uloženo zhruba padesát tisíc zlatých. Přibližně stejnou cenu má velké šlechtické léno. Sto padesát tisíc byla neskutečná částka. V životě jsem neslyšel o tak gigantické obchodní transakci, snad jen crambijský císař může operovat s ještě větším množstvím peněz.

„Pánové, rozumím tomu správně?“ přerušil jsem jejich diskusi. „Chcete po mně, abych zorganizoval karavanu tisíce lidí, provedl je přes území států Ligy, dále skrze Marmocké knížectví, Dabavii, Ryžské hrabství aVovenské svobodné panství. Potom s nimi mám obejít Kežské moře a Kežské stepi a pomoct jim usadit se tady.“

Zabodl jsem prst do místa na mapě, kde bylo drobným písmem napsáno: Hic sun leones.

Území, o které se jednalo, však nebylo úplně neznámé. Nápis znamenal, že oficiálně si na zem zatím nikdo nedělá nárok. Samozřejmě kromě místních obyvatel, divokých kočovníků, kterých se však nikdo na nic neptal.

„A za to mi zaplatíte deset tisíc zlatých, deset za každého člověka.“

Rejdař Hatovu se na mě znechuceně podíval.

„A takovému člověku máme svěřit dokončení celého podniku? Vždyť si ani nedokáže zapamatovat pár věcí!“

Než jsem stačil nasadit uraženě výhružnou masku, zareagoval Valer.

„Nezapomeňte na jeho doporučení. Zachránil Dautberga v okamžiku, kdy už ho všichni odepisovali. Možná se nevyzná v obchodních jednáních, ale nepochybně je mistr akce a taktiky, že, pane Koniáši,“ podíval se na mě oceňujícím pohledem.

... a strategie, k tomu se slušně vyznám v travičství a přírodovědě obecně, dodal jsem v duchu, ale nahlas jsem zahuhlal jen souhlasné ,huhuh‘.

„Můžete, prosím, naše ujednání zopakovat?“ obrátil se Valer na Masnera.

Hatovu mě stále pochybovačně pozoroval.

„Skutečně dostanete deset zlatých za hlavu,“ začal Masner, „ale jen pokud budou splněny následující podmínky. Za prvé, osadníků bude minimálně tisíc. Pokud jich bude jen devět set devadesát devět, nezaplatíme vám ani měďák. Za druhé, odměnu vám vyplatíme až poté, co budou oseta pole o výměře nejméně dvou set hektarů a na místě se narodí nejméně dvacet dětí. Je to jasné?“

Přikývl jsem.

„A co když bude osadníků pět tisíc, dostanu padesát tisíc zlatých?“

Muži se po sobě udiveně podívali. Zřejmě jsem je překvapil svou dokonalou znalostí násobilky.

„Ne,“ řekl Masner, „pro nás je důležité, aby jich tam bylo tisíc a víc.“

„Dobře,“ souhlasil jsem. „V tom případě chci dvanáct zlatých za hlavu.“

„Uvědomujete si vůbec, o jaké částce je řeč?“ vybuchl znovu Hatovu.

Moc dobře jsem si to uvědomoval. Jsou místa, kde vás zabijí za pět stříbrných, za sedm vás umučí a za deset to bude trvat celý den. Nejdražší vražda je v Juvinallu a to jen proto, že vrah musí po práci rychle utéct z dosahu tamější výkonné jurisdikce. Za dvanáct tisíc se dá zorganizovat vyhlazení celého národa. Otočil jsem se k oknu a potom na rejdaře. V průběhu odpoledne začalo venku pršet, v salónku se setmělo a nejsvětlejší věc v okolí byla jeho lesknoucí se pleš.

„Je to poprvé, kdy mě někdo platí podle počtu živých, většinou to bývá naopak. Ale pro vaši informaci, mrtví jsou dražší než živí. Jednou mi nabídli pět tisíc. Za jednoho člověka.“

Muži se po sobě navzájem podívali. Zřejmě na chvíli zapomněli, že nejsem obchodník, ale někdo úplně jiný. Nelhal jsem. Ty peníze jsem si však nevydělal, protože můj cíl byl profesionál z branže a téměř mě zabil. Později už jsem nikdy takovou práci nepřijal.

„Já jsem pro to, abychom panu Koniáši vyhověli. Řekl bych, že je pro nás ten pravý člověk a určitě si svou odměnu zaslouží,“ řekl do ticha bankéř Guiny a poprvé se na mě přímo podíval.

Kdyby nebylo šedých pichlavých očí, vypadal by jako tlusťoučké dobrosrdečné prasátko.

„Pánové, vyjádřete se prosím,“ pobídl ostatní Masner.

Ani se moc neošívali a souhlasili. Dautberg o mně musel skutečně napovídat spoustu pěkných věcí.

„Tím bych považoval toto jednání za ukončené. Já jediný zůstanu s panem Koniášem v kontaktu a vás budu o stavu věcí průběžně informovat, přesně podle našich ujednání,“ řekl Masner.

Zřejmě fungoval jako zprostředkovatel.

„Ještě jsme neskončili,“ řekl jsem.

„Ech?“

Oči všech zrcadlily jeden velký otazník, jen Guiny se tvářil, že mi rozumí.

„Chci zálohu; při každém obchodě, který uzavřu, chci zálohu.“

Guiny se uchechtl. On takovou reakci čekal a já jsem nechtěl vypadnout z obrázku, který si o mně udělal.

„Samozřejmě. Kolik byste si tak představoval?“

„Sto zlatých. Jsem zvyklý každý dobrý obchod pořádně oslavit.“

„Vystavím vám šek a vy mi podepíšete směnku. Šek vám proplatí v kterékoliv místní bance.“

„To bude jeho nejsnadněji vydělaná stovka,“ zamumlal polohlasem Hatovu. „Práskne do bot.“

Gumy zavrtěl hlavou.

„Neřekl bych, že by se pan Koniáš kvůli mizerné stovce vzdal naděje na dvanáct tisíc. A kromě toho, státy Ligy jsou nejpříjemnějším místem k utracení peněz, že ano. Pokud by mou stovku zpronevěřil,“ zvolenému slovu se Gumy pobaveně zašklebil, „už nikdy by se zde nemohl cítit tak pohodlně jako dosud.“

Měl pravdu, ale současně si věřil, protože sto zlatých není až tak málo peněz. Drobný řemeslník si vydělá dvě zlatky týdně. Pokud je skutečně dobrý.

„Večer u Pelikána,“ sykl jsem Masnerovi do ucha, když jsem odcházel

* * *

Venku mě přivítal čerstvý vzduch a pocit nebezpečí. Nerozhlížel jsem se, vybral si cestu podél jedné strany náměstí a držel jsem se těsně u stěny. Oproti tmavé zdi jsem v šeru poskytoval jen mizerný cíl. Profesionál by takovou ránu neriskoval a amatér by se netrefil. Alespoň jsem v to doufal. Procházel jsem ulicemi a snažil se zjistit, zda jsem sledován. Bylo to obtížné, protože Fenidong je město obchodníků ai po setmění je na ulicích rušno. Nakonec jsem si vybral hostinec, kde jsem svým vzhledem nebudil příliš velký rozruch. Postavil jsem se k baru, objednal si pohár svařeného vína a čekal jsem. Podnik byl útulný, hospodský se na mě sice neusmíval, ale víno měl dobré. Na hřebíčku nešetřil a skořice byla čerstvá. Zanedlouho po mně vstoupil další muž, dal si pivo s něčím k snědku. Podle mozolnatých bříšek prstů jsem ho odhadl na tkalce. Můj chlapík si dal na čas. Odhalil jsem ho podle rychlého pohledu, kterým přelétl sál. Zřejmě si nebyl jistý, jestli jsem mu ve tmě náhodou neproklouzl. Menší, štíhlý, pohyboval se rychle a trhaně, jako by byl neustále trochu nervózní. Mám hodně nepřátel, proto sledování nemuselo mít s dohodou, kterou jsem právě uzavřel, nic společného. Na druhou stranu však na náhody a shody okolností příliš nevěřím. Abych se ujistil, změnil jsem rychle dvakrát po sobě lokál. V druhém se neobjevil, ale ve třetím ano. Sledovali mě tedy ve dvou, protože kdyby jich bylo víc, vystřídali by se všichni. Nejraději bych se podíval, kdo je zaměstnává, ale nechtěl jsem zmeškat schůzku s Masnerem. Ztratil jsem se jim v nevěstinci. Jako vždy jsem musel šlapce zaplatit dvojnásobnou taxu, aby se mnou vůbec šla na pokoj, ale zato jsem jí nepotřeboval vyhrožovat, když jsem po ní chtěl, aby se hodinu nevracela dolů do sálu. Tohle byla výhoda mé vizáže. Z pokoje jsem vylezl oknem, po okapu vyšplhal na střechu, přeskočil na vedlejší dům a potom slezl do sousední ulice.

U Pelikána měli mizerné jídlo, ještě horší víno a nehorázně vysoké ceny. Hosté platili za soukromí. Stoly stály daleko od sebe v polouzavřených kójích, čtyři lampy s přiškrcenými knoty poskytovaly sotva tolik světla, aby člověk nezakopával o schody. Uprostřed místnosti bylo nízké pódium, na kterém nepřetržitě hrál slepý harmonikář. Špatně, avšak jeho produkce měla svůj účel – v nakřáplém disharmonickém zvuku rozladěného nástroje vás od vedlejšího stolu nemohl nikdo zaslechnout. Se sebezapřením jsem vypil první pohár vína a pomalu a opatrně jsem ulizoval z dalšího. Víno chutnalo mírně olejovitě, jako by ho přechovávali v sudech od rybího tuku. Masnera ke mně přivedl sám majitel podniku. Svou lysou hlavou a ohromným, voleti se podobajícím prověšeným podbradkem ze všeho nejvíc připomínal pelikána.

„Takové víno můžete nalévat jen tady, ve Fenidongu,“ řekl jsem mu.

„Proč?“ zeptal se zvědavě

„Protože jinde by vás za to oběsili na nejbližším stromě.“

Majitel se nahlas rozesmál a ještě cestou zpátky k výčepnímu pultu se pobaveně uchechtával. Postavil jsem před Masnera pohár a nalil mu. Ať si také uvědomí, že obchodní jednání někdy není žádný med.

„Nechápu, proč jste před mými společníky předstíral, že jste poloviční idiot. Vlastně jsem vás vybral já a teď to na mě vrhá špatné světlo,“ začal přímo.

Pokrčil jsem rameny. „Pokud mě podcení, neuškodí mi to.“

Překvapeně se na mě podíval. „Vy jim nedůvěřujete?“

„Když se jedná o dvanáct tisíc zlatých, nemůžete věřit nikomu.“

„A mně důvěřujete?“

„Ano.“

„Proč?“

„Protože vy jste se mnou v přímém styku. Víte, co jsem zač, co umím. Vy se mě podfouknout nepokusíte.“

Masner se zatvářil nepřítomně a bezmyšlenkovitě se napil vína. V prvním okamžiku to vypadalo, že mě poprská, nakonec se však ovládl. Chvíli si nevěřícně pohár prohlížel a potom ho odstrčil.

„Máte pravdu,“ přitakal, „ale stejně nebezpečný jste i pro ostatní.“

„Jenomže oni si to neuvědomují.“

Chvíli jsme seděli a probírali se každý vlastními myšlenkami. Slepý hudebník začal další melodii. Měla to být tklivá píseň o dívce, které její milý odešel do války, ale v jeho podání to znělo jako bryskní pochod elitních jednotek královské gardy. Hraný totálně opilým orchestrem.

„Chci vědět víc o pozadí. Proč to vlastně podnikáte, proč je celá záležitost tak choulostivá a proč na to potřebujete někoho, jako jsem já,“ řekl jsem a napil se.

Můj jazyk nebyl tak zpovykaný jako Masnerův a dokázal jsem víno spolknout jen s mírným zašklebením.

„Chtěl jsem se o všem zmínit už odpoledne, ale když jste se rozhodl pro svou roli...“ nechal větu vyznít do ztracena a až po chvíli pokračoval. „Začíná nás tady být hodně, mám na mysli obyvatele států Obchodní ligy. Území nestačí, v poslední době se stáváme nesoběstačnými v produkci obilí i dalších potravin. V době míru žádný problém, protože našima rukama prochází většina obchodované pšenice. Ale v době války můžeme být v krátké době velmi rychle vyhladověni. Stačí, aby jediný z vládců, přes jehož území karavany procházejí, zakázal průchod nebo zabavil náklad.“

„Crambijský císař vás nemá rád a jeho prsty jsou dlouhé. Karavanní stezky vedou buď přímo říší, nebo přes území jeho vazalů. Řekl bych, že ani žádný nezávislý baron nebo hrabě, který sousedí s Impériem, by mu nemohl odepřít takovou službu,“ doplnil jsem.

„Přesně tak,“ přitakal Masner. „Potřebujeme expandovat do oblastí vzdálených od Císařství, ale naše zákony nedovolují ozbrojené rozšiřování území. Byla to jedna z nejdůležitějších podmínek smlouvy, která vlastně vznik Ligy umožnila. Pokud bychom tak učinili, přestal by se na nás vztahovat Válečný zákon Konventu.“

„To si nemůžete dovolit,“ souhlasil jsem, „bylo by po politické rovnováze a vaše území by si rozparcelovali okolní samostatní vládcové. Samozřejmě, podle pokynů crambijského císaře.“

Masner přikývl.

„Před padesáti lety jsme byli slabí a museli jsme tančit, jak naši sousedé pískali. Podle smlouvy získáváme nárok na volné území jen v případě, že tam vybudujeme stálou kolonii. Podle definice se kolonie stává stálou, pokud má nejméně tisíc obyvatel, k tomu osetá pole o výměře nejméně dvou set hektarů a narodilo se tam minimálně dvacet dětí.“

„Proto ty podmínky.“

„Ano,“ přitakal Masner.

„A proč je takový podnik lukrativní pro vás?“ zeptal jsem se.

Masner zaváhal, asi se mu nechtělo ven s něčím, co považoval za obchodní tajemství.

„Podívejte,“ řekl jsem, „tohle je práce na dlouhou dobu a vypadá velmi nebezpečně. Pokud se nedozvím úplně všechno, jdu od toho. Obejdu se i bez vašeho zlata. Už teď tady něco nehraje.

Než jsem se sem dostal, musel jsem se zbavit dvou chlápků, kteří se na mě pověsili.“

Lhal jsem a říkal pravdu současně. Chtěl jsem tu práci jako nic jiného na světě. Ještě nikdy jsem se neúčastnil něčeho tak velkého a tvůrčího. Roky jsem se toulal sem a tam a živil se vším, co se naskytlo. Doprovázel jsem karavany, řídil jsem dvě výzkumné expedice, na čas jsem se nechal najmout jako žoldák, pracoval jsem pro nejrůznější strany jako agent, vyzvědač, kurýr, provedl jsem pár velkých krádeží na objednávku. Většinou to byla dost špinavá práce a umírala při ní spousta lidí. Nikdy nebylo podmínkou vyplacení žoldu narození dvaceti dětí a osetí polí.

„Zabil jste je?“

Masner vypadal polekaně, okamžik jsem netušil, o čem mluví, a až po chvíli mi došlo, že mu na srdci leží osud těch dvou stopařů. Zřejmě skutečně patřil k poctivcům, kteří nemají vazby na podsvětí a obejdou se bez obchodních vražd a válek.

„Ne, ztratil jsem se jim.“

S úlevou si oddechl.

„To je dobře, musel byste okamžitě odjet. Ale vrátím se k naší záležitosti. Rada guvernérů si je samozřejmě vědoma situace Ligy. Už před lety byl prosazen zákon, který má napomáhat rozšiřování našeho území. Podle tohoto zákona každý, kdo se přičiní o vznik jakékoliv stálé kolonie, získá třicetiletou výjimku z daní z veškerého podnikání v kolonii a obchodu s ní. Přemýšlím o tom od doby, kdy jsem nastoupil do firmy svého otce. Vypiplal jsem ten projekt od samotných prvopočátků až do dneška. Neumíte si představit, jak to bylo všechno složité a nákladné, kolik jednání jsem musel zorganizovat a absolvovat! Ve hře je spousta hráčů s protichůdnými zájmy, neustále se mi všechno rozpadávalo pod rukama, jeden den jsem uzavřel dohodu a druhý den z ní byl jen cár papíru. Až teď se mi podařilo sladit všechno dohromady. Síť, kterou jsem upletl, je však příliš slabá a dlouho nevydrží.“

Masner byl účetní, advokát a obchodník, ale z jeho slov teď čišela touha a osobní zaujetí. Mluvil jako kněz a vypadalo to, jako by to nedělal jen pro peníze. Napadlo mě, jestli by mu takový podnik nemohl zlomit vaz.

„A jak to vypadá s rentabilitou? Sto padesát tisíc zlatých je obrovská částka, a ještě se zvětší. Musíte si být zatraceně jisti, že se vám to vyplatí.“

Souhlasně přikývl.

„Před deseti lety bych řekl ne. Ale dnes jsou státy Ligy přeplněny bohatstvím. Dlouho nebyla válka, obchody vzkvétají, v bankách je moře kapitálu, který jen čeká na to, aby byl investován. Pokud se nám podaří otevřít cestičku, půjdou za námi všichni.“

Pro Masnera bylo založení kolonie možná víc než pouhý obchod, který má přinést zisk, ale počítat nezapomínal.

„Pokud je to tak výnosná věc, hrozí největší nebezpečí od konkurence. Až bude hrubá práce hotova, všichni se budou chtít přiživit a pokusí se vás odstavit od vesla,“ řekl jsem.

Masner sáhl po své sklenici s vínem, ale potom ji zase odsunul.

„Poněkud selsky řečeno, ale je to tak. Celý podnik je velmi riskantní a nákladný. Všechno je sice právně podchyceno, ale na čí jména bude kolonie zaregistrována, bude v samotném závěru záviset i na vás. Podle zákona musí být při oficiální registraci kolonie u Pozemkového soudu přítomni lidé, kteří se zakládání fyzicky účastnili. Ti potvrzují, že byli najati právě panem A. Tomu je pak kolonie připsána, a až poté získává zákonem dané výhody. Samozřejmě, že s vámi uzavřeme smlouvu v náš prospěch, ale bude to jen smlouva. A pokud je ve hře dostatečné množství peněz, má každá dohoda pouze cenu mzdy, kterou zaplatíte padělateli. Jestliže byste po úspěšném návratu prohlásil, že jste pracoval například pro pana B, a doložil to důvěryhodnými dokumenty, způsobilo by to velké problémy a nejasnosti. Následovalo by vyšetřování řízené přímo guvernérskou radou.“

„A samozřejmě obchodní válka,“ doplnil jsem ho.

„Ano.“

„Předpokládám, že nebudu jediný, kdo bude svědčit u Pozemkového soudu.“

„Správně. Jeho Excelence guvernér Valer, bankéř Guiny, rejdař Hatovu a já jsme společníci. Každý z nás musí mít vlastního zmocněnce.“

„A kdo bude zastupovat vás?“

„Vy.“

Svým prohlášením mi vyrazil dech.

„Nechápu. Lidé z vaší branže obvykle nedůvěřují nikomu. Vůbec mě neznáte, proč mám být já vaše klíčová karta ve hře?“

Masner se mi podíval do očí.

„Nemám syna, kterému bych mohl tento úkol svěřit. Už před pěti lety jsem byl připraven rozběhnout celý podnik, ale nedokázal jsem najít člověka, kterému bych důvěřoval. Zkušeného, inteligentního a čestného.“

Obočí mi vylétlo tak vysoko, až jsem se bál, že ho už nikdy nedostanu dolů.

„Čestného?“ opáčil jsem. „Jsem čestný jen občas, a to ještě pouze pokud se to hodí. A ujišťuji vás, že tohle pochlebování vám neušetří ani zlatku.“

Masnera mé výhrady nijak nezneklidnily.

„Kdo bude zastupovat vaše společníky?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny. „Předpokládám, že to budou jejich nejbližší příbuzní. Pokud jde o opravdu velké peníze, je příbuzenství považováno za nejlepší záruku nezkorumpovatelnosti.“

„Pěkný nesmysl,“ zašklebil jsem se. „Zlákat víc než tisíc lidí k podobnému dobrodružství určitě nějakou dobu potrvá. Počítáte s tím?“

„Ano, začal jsem s tím už před několika týdny. Většina farmářů už je na místě. Táboří v Mitchově údolí a pár mých lidí na ně dohlíží.“

„Zítra se tam pojedu podívat, abych věděl, co a jak. Potom se zastavím u vás. Můžete mi dát nějaké doporučení, aby se na mě vaši muži nedívali skrz prsty?“

„Ano, průvodní dopis. Zítra vám ho pošlu po poslíčkovi.“

To bylo prozatím všechno, co jsem od Masnera potřeboval.

Masner odešel první, bylo zbytečné, aby nás někdo venku viděl pohromadě. Po chvíli jsem zaplatil za víno a následoval ho. Venku mezitím sprchlo, v kalužích a na vlhké dlažbě se odrážela světla oken a velkých olejových lamp veřejného osvětlení. Bylo pozdě, poslední chodci spěchali, aby se dostali do tepla svých domovů. Napůl bezcílně jsem se potuloval ulicemi a jen pomalu jsem se blížil k hostinci, kde jsem bydlel. Celá záležitost, jak mi ji Masner právě vylíčil, vypadala nepřehledně, složitě a nebezpečně. Příliš mnoho lidí hrálo o příliš mnoho peněz. Věděl jsem, že pokud práci vezmu, zapletu se do pavučiny, ze které nebude jednoduché se vymotat. Zastavil jsem se na Malém západním náměstí a opřel jsem se o sloup. Přes náměstí prošla trojice městských žoldnéřů ve službě. Jeden z nich si mě zvědavě prohlížel, ale nakonec mě nechal na pokoji. Jejich dlouhé kožené kabáty ke kolenům při pohybu charakteristicky vrzaly, na ramenou a klopách límců se stříbrně leskly kapky vody. Opět se rozpršelo, voda mi stékala po tváři za límec, začala mi být zima. Okno ve třetím patře domu naproti zesvětlalo a potom zase potemnělo, jako by někdo zakryl zapálenou lampu. Za záclonou se něco pohnulo, rozeznával jsem tmavou siluetu stojícího člověka. Dům byl velký a připomínal donjon, malou pevnost začleněnou do městské zástavby. Na velkých dvoukřídlých dveřích ozdobených černým kováním svítil stříbrný znak Haurského klanu. Ve státech Ligy a v celém Crambijském císařství po Velké válce moc skutečných čarodějů nezůstalo. Jednotliví panovníci i byrokratické vlády městských států omezují kouzelnické klany nejrůznějšími diskriminačními zákony a ze spousty míst je zcela vypověděli. I haurští čarodějové jsou spíš řemeslníci než kouzelníci, specializují se na výrobu zámků, pokladen, trezorů a nedobytných dveří. Ve městě přeplněném zlatem jim obchody jen kvetou. Zlí jazykové nebo lidé, kteří se vyznají, tvrdí, že ještě víc vydělávají na pastech a nástrahách. Ale to se říká jen po straně, a kdybyste chtěli ceník podobných výrobků, dívali by se na vás jako na nebezpečného blázna. Pravděpodobně by vás zanedlouho našli někde ve škarpě s podříznutým hrdlem.

Přestal jsem znervózňovat hlídače za oknem a raději zamířil přímou cestou k hostinci, kde jsem právě bydlel. Když jsem vstupoval do domu, uvědomil jsem si, že tu práci vezmu. Vlastně jsem to věděl už od chvíle, kdy mi Masner se svými společníky objasnili všechny podrobnosti. Majitel hostince i jeho žena spali; na čistém výčepním pultu jsem pod proutěnou ošatkou objevil tucet krajíců chleba, pár plátků studeného uzeného a vedle stál plný džbán vína. Má večeře a něco na chuť. Víno jsem svařil a se džbánem v jedné a ošatkou v druhé ruce jsem pomalu stoupal po schodech. Třetí, pátý a desátý jsem překročil. Hlasitě vrzaly a já jsem se někomu, kdo mi nechal večeři na stole, nechtěl odvděčit nočním probuzením. Zastavil jsem přede dveřmi do svého pokoje a jemně do nich strčil. Nezamykal jsem, ve Fenidongu nikdy nezamykám. Obvykle u sebe nenosím tolik peněz, aby stálo za to je ukrást. Vstoupil jsem do pokoje. Dole v sále hořela „věčná“ svíčka, a teď jsem se najednou ocitl v absolutní tmě. Alespoň mým očím to tak připadlo.

Ve vzduchu se vznášel zápach zvětralého piva. Zatajil jsem dech. Pivo piji, jen když není nic jiného. Vzpomněl jsem si na dva chlápky, kteří mě sledovali. Ve tmě se něco pohnulo, instinktivně jsem před sebe chrstl horké víno, vzápětí někdo bolestně zasyčel. Ukročil jsem do strany a přikrčil se, po tváři mě pohladil závan vzduchu, současně jsem zahlédl záblesk ocelového ostří. Stál přede mnou a málem mě dostal. S bradou přitisknutou na prsa jsem se mu vrhl po nohách, chytil oba jeho kotníky současně a ramenem ho srazil na zem. Než se stačil vzpamatovat, udeřil jsem ho pěstí do rozkroku. Zachrčel a zmlkl. Můj zrychlený dech přerušilo tiché šustění ocele třené o kůži. Někdo se právě snažil vytáhnout z pochvy můj vlastní meč! Zvedl jsem židli a mrštil jí do kouta, kde jsem zbraň nechal. Vykřikl, ale současně mě tvrdá rána do ramene srazila k zemi. Nebyli dva, ale tři! Kdyby mě trefil do hlavy, měl bych smůlu. Překulil jsem se, obušek udeřil podruhé a zasáhl jen zem. Zaklel, slyšel jsem, jak se opět dlouze rozmachuje. Amatér. Pomohl jsem si levačkou, přetočil se na bok a vleže ho kopl do nohy. Chtěl jsem zasáhnout koleno, ale trefil jsem jen holeň. Kost praskla, současně vrzla podlaha kousek napravo, stačil jsem si krýt hlavu rukou, těžká bota sklouzla po předloktí a zasáhla mě do ramene. Tentokrát do druhého. Čekali na mě už dlouho a ve tmě se orientovali lépe než já. Zvedl jsem se a přímo z kolen vyrazil proti němu. Okamžitý protiútok nečekal, ztratil rovnováhu a přepadl na záda. Přilepil jsem se na něho, rukama zajel pod jeho límec a přiškrtil ho. Třetí klel a vstával. Můj soupeř se pokoušel rozbít zámek kolem svého hrdla a snažil se dostat nahoru. Pomohl jsem mu a překulil se, on byl náhle nahoře a já pod ním. Pro zkušeného rváče je tahle pozice často výhodnější. Přitvrdil jsem sevření a ještě víc přiškrtil tok krve jeho krkavicemi. Palice zasvištěla vzduchem, můj soupeř sebou škubl a zvláčněl, na obličeji jsem ucítil teplou vlhkost krve. Jeho parťák ho zezadu praštil do zátylku a zlomil mu spodinu lebeční. Zůstal jsem nehybně ležet. Třetímu to zřejmě stačilo, slyšel jsem, jak se s klením a sténáním blíží ke dveřím, otevírá je a kulhá pryč.

Setřásl jsem ze sebe mrtvolu a postavil se. Trochu jsem se motal, bolela mě obě ramena a nebyl jsem si jistý, jestli nemám zlomenou klíční kost. Kdyby to byli profesionálové, dopadl bych mnohem hůře. Teď mě však nejvíc zajímalo, u koho si třetí vyzvedne odměnu. Kuš jsem nechal ležet v truhle. Pokud by ji u mě vojáci našli, pověsili by mě bez soudu a bylo by to přesně podle místních zákonů. Vzal jsem si jen meč, bandalír s vrhacími noži, cestovní plášť a vyběhl na ulici.

Belhal se velmi pomalu a nerozhlížel se. Sledoval jsem ho až do východní okrajové čtvrti vně městských hradeb. Tady domy nevyrostly podle pečlivě vypracovaných plánů architektů najatých guvernérskou radou. Kdo si urval jaké místo, takové měl, o kráse a kvalitě domu rozhodoval jen um majitele. Začínalo svítat, a proto jsem se mohl kochat krásami okolí. Hospoda Černý kocour byla postavena z nepálených cihel, slaměná střecha přesahovala na všech stranách, aby při dešti chránila neomítnuté stěny před proudy vody; křivolaké uličky byly zpola zasypány hromadami smetí, které i v čistém ranním vzduchu páchlo. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem za ním dovnitř nešel. Mohl mě poznat podle popisu, nebo to byl jeden z těch dvou, kteří mě sledovali už odpoledne. Vmáčkl jsem se do průchodu mezi dvěma chatrčemi postavenými stejným dílem z hlíny a stejným dílem z proutí a čekal. Byly dvě možnosti: buď chlap někoho vyhledá, nebo někdo vyhledá jeho. Určitě nedostal odměnu předem.

V poledne jsem měl takovou žízeň a hlad, že jsem téměř prohledával okolní odpadky, jestli v nich nenajdu něco k snědku, a pomalu jsem si začínal zvykat na hejna much, která si mě tvrdošíjně vybírala jako ideální místo k odpočinku. Seděl jsem na zemi, schoulený a zabalený do pláště, meč jsem si položil podél stěny vedle ruky a nahrnul na něj trochu prachu. Lidé mě považovali za žebráka a nevšímali si mě. Pro žebráka hořký úděl, pro mě štěstí. Věděl jsem, že pokud se vydá do vnitřního města za světla, nebudu ho moci sledovat, protože bych svou vizáží, špinavý a zakrvácený, budil pozornost. Měl jsem štěstí, celý den se rekreoval v hospodě a pro nezaslouženou odměnu vyrazil až večer. Teprve teď jsem měl možnost vidět jeho tvář. Kulatý obličej s rozpláclým nosem a malýma očkama utopenýma pod mohutnými nadočnicovými oblouky. Vypadal stejně inteligentně jako obušek, který se mu houpal u pasu.

Ani tentokrát nebylo příliš těžké sledovat ho. Levou nohu, kterou jsem mu pošramotil, měl v primitivní dlaze, a kulhání si ulehčoval jednoduchou berlí. Držel jsem se u zdi, meč jsem schovával pod pláštěm a při chůzi jsem se hrbil, abych co nejvíc připomínal žebráka. Nedělalo mi to žádné potíže, téměř čtyřiadvacet hodin jsem nejedl a můj žaludek právě začínal trávit sám sebe. Nakládačka, kterou mi ti tři nadělili, mi také formu nezlepšila.

Neměl nejmenší podezření, že by mohl být sledován. Přivedl mě zpátky do vnitřního města, do Pásové čtvrti. V ní bydlí ti velmi zámožní, kteří sice ještě nejsou těmi nejzámožnějšími, ale už jim chybí jen krůček. Celou čtvrť tvoří tři hlavní rovnoběžné ulice obklopující trojici trhových náměstí. Ve městech států Obchodní ligy je tolik nejrůznějších plácků s honosnými jmény proto, aby si každý druhý kupec mohl postavit dům na náměstí.

Chlapík zabušil na vrata ve vysoké zdi opatřené nahoře řadou ocelových hrotů. Po několika minutách čekání zabušil podruhé a potom ještě jednou, ale nezdálo se, že by ho dlouhé čekání příliš rozčilovalo. Nakonec byl vpuštěn dovnitř, ale nikoho jsem nezahlédl. Protože se začínalo stmívat a já se sotva držel na nohou, nechal jsem další pátrání na zítřek. Stačilo, že jsem zjistil, do kterého domu šel.

Cestou domů jsem se stavil v hospodě U tlusťocha, vyhlášené svou kuchyní, a dal jsem si místní specialitu: hovězí maso nakrájené na nudličky máčené v ostrém nálevu. Jako přílohu podávali ještě teplý žitný chléb. Jednu porci jsem snědl ihned a druhou jsem si se sebezapřením dal zabalit. Do hostince jsem se opět vrátil, až když už všichni spali. Není nad to ubytovat se ve slušném podniku. Z posledních sil jsem se vyškrábal až nahoru do nejvyššího patra, kde jsem měl pokoj, vstoupil jsem dovnitř a zaklel. Úplně jsem zapomněl na dva mrtvé, které jsem tu včera nechal. Hostinská buď dodržovala dohodu a do mého pokoje vůbec nevstupovala, nebo ji nedodržovala, ale moudře usoudila, že si tohle neobvyklé smetí uklidím sám. Kdybych nebyl tolik unavený, klel bych. Odložil jsem večeři na stůl, naložil si prvního chlapa na ramena a vynesl ho do vedlejší ulice. Nebylo to poprvé, kdy jsem se zbavoval těla v civilizovaném městě, ale každým rokem mi mrtvoly připadají těžší. Když jsem vynášel druhého, potkal jsem v jídelně hostinskou. V ruce držela čadící svíčku, oheň zdůrazňoval sněhobílou barvu noční košile, a ze všeho nejvíc připomínala třaslavou horu sulcu.

„Nezvaná návštěva,“ vysvětlil jsem, než stačila cokoliv říci, „už je vyprovázím pryč.“

Několikrát polkla, až se jí po trojité bradě přelévaly vlny. Dál jsem se o ni nestaral a vyšel ven do tmy. Naše vzájemná důvěra se zakládala na penězích. Platil jsem jí pětkrát víc než ostatní hosté.

Když jsem se konečně vrátil do pokoje, padl jsem na postel a usnul jako zabitý.

 

INFO O KNIZE:
Žamboch, Miroslav: Koniáš - Na ostřích čepelí
Vydá: Triton, říjen 2017
Obálka: Lubomír Kupčík
Vazba: brožovaná
Počet stran: 560
Cena: 379 Kč

UkázkyM. ŽambochTritonKoniášFantasyčeská fantasyUkázka
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Františka Vrbenská - Lucie Lukačovičová, Hořící kůň

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Sat, 10/14/2017 - 13:52

Křesťané se drali ke vstupu do pevnosti. Saracéni je předběhli. Jezdci sesedli a postavili se i s koňmi do průchodu, živou hradbu zvířat před sebou. Obránci, muži i ženy, co zůstali uvnitř živí, metali na útočníky před branou střely a kamení. Iranzu měl napilno sám se sebou. Prvního z muslimských ozbrojenců, které si vzal na mušku, zasáhl mezi lopatky, druhému prostřelil krk. Než opět sáhl do toulce, nový protivník tady.
Bojiště vyhlíželo, jako když vyklopíš ošatku žoužele: leží mrtvě po zemi, svíjí se, plazí, leze kupředu. Skoro všichni se nahrnuli k průlomu, jen pár se jich hemžilo pod hradbami. Iranzu v té vřavě nezaslechl dusot kopyt, snad jeho anděl strážný mu zaklepal na rameno. Mládenec se ohlédl. Na zpěněném koni se k němu hnal Saracén v třpytivém pancíři, co se prosekal nejdál a osaměl na okraji bitvy. V cvalu se hluboce sklonil a z pěstí nebožtíka vyškubl kopí, přehmátl a mířil s ním na Iranzua.
Svět kolem zhoustl jako sražené mléko. Iranzu jediným pohybem nasadí habrový šíp na tětivu, natáhne ji prostředníkem a ukazovákem, rozkročí se. Uvolněná tětiva švihne do chrániče předloktí. Střela ubíhá vpřed, točí se a pluje – vnoří se do čela Arabova vraníka. Zvíře padá, jako když vymrštíš balvan. Jezdce pohřbí pod sebou. Iranzu vnímá mužův ostrý výkřik, vidí, jak přemáhá mdloby, snaží se vyprostit, hmatá po zbrani.
Mládenec zaváhal; mohl by ho zajmout. Podle brnění soudě, rytíř byl vznešený muž. Iranzu by zbohatl... Schází čas! Už neviděl rudý plášť Mas‘ud ibn Amruse ani jeho zlacenou přílbici. Hrdlo mu zúžila úzkost. Provlékl luk přes hrudník a hnal se k pevnosti. Chumel válečníků u brány se rozplynul, zanechal padlé a vtekl do útrob Artasony. Z ran hradu stoupal černý dým. Když Iranzu doběhl na vnitřní nádvoří, křepčila po něm smrt v tratolištích. Sanchovi vojáci pobíjeli ty z posádky, kteří až doposud odolali, i ženy, i děti – neboť kdokoli z nich jim byl za útoků tvrdým soupeřem. Po dřevěných kostech hradu šplhaly plameny: čilé, rudé, kudrnaté, dlouhé jako vlny ve splavu.
Srdce v Iranzuovi sinalo jako kus rozpáleného železa, když ho pustíš do vody. Kolem dokola se váleli nebožtíci a rozpadaly se trosky, postrkovány požárem. Kam se ztratil tmavý grošák s hřívou z bílého zlata? Kdo si ho uloupil? Rozhlédl se v zoufalství. Zaslechl žalostný řev, který přehlušil ryk umírajícího hradu a hromový hukot plamenů. Prolézaly mezi trámy, hltaly je, bobtnaly, žár funěl pod chomáči dýmu. Ve zborceném přístřešku uvázl kůň mezi ohňovými prsty. Jeho grošák...
Někdo na Iranzua hulákal. I kdyby se mu do cesty postavil král Sancho nebo sám svatý Petr, odstrčil by je. Odhodil luk a toulec, vlasy skryl kápí, přes dlaně přetáhl rukávy. Vtrhl pod hořící přístřešek, do kouře, hnědé tmy a rudých zášlehů, do puchu spáleniny. Dusil se, téměř neviděl. Horký vzduch rozpálil měděný přívěsek lauburu na mládencově hrudi, cítil, jak se mu propaluje do kůže. Dým štípal v očích, už nevěděl, kde se ocitá...
Nářek ho vedl, a kouzlo lauburu. Tady! Iranzu silou mocí odsunul doutnající příčku, ležícího koně odvázal od trámce a zachytil za ohlávku. Volal na něj, táhl za uzdu. Grošák se zvedl na kolena. Vykřikl strašně, vymrštil se a vyrazil do nádvoří. Iranzu se držel otěží, letěl a padal a pádil vedle něj. Marně se ho snažil otočit do strany. Srst koni porůznu hořela, jako by měl po těle vrostlé olejové lampy, hřívu a ocas oplétaly stuhy plamenů. Lidé jim uskakovali z cesty.
Srazíme si vaz, prolétlo mládenci hlavou. Stiskl víčka a svalil se hřebci pod přední nohy. Ušlape mě, uvláčí... Aťsi!

Anotace:

Arabské Španělsko se na počátku 11. století rozpadá ve střetech a intrikách. Baskický lučištník z hor touží zachránit svého grošáka, proto se z něj stává zloděj koní. Na jedné z výprav se potkává s osiřelou zemanskou dcerkou, odsouzenou k bezútěšnému životu hradní služebné. Oba bezděčně zasáhnou do záměru králů a vzbudí nenávist Spin de Mula, démonického čaroděje, který znetvořuje lidské duše. Jejich osudy se protínají, zatímco muslimští i křesťanští vládci spolu střídavě bojují a uzavírají politická spojenectví, iberští bohové čelí islámu i Kristu a ze severu připlouvají drancující vikingové…

Hořící kůň
Františka Vrbenská - Lucie Lukačovičová
Nakladatel: Epocha
Počet stran: 440

UkázkaUkázkyF. VrbenskáL. LukačovičováEpochaFantastická Epocha
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Nik Perumov, Letopisy zlomu

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 10/13/2017 - 03:31

 

ANOTACE:
Již několik století uplynulo od ničivých válek, v nichž lidé přemohli ostatní rasy. Dnes je lidská říše magickými řády udržována v područí násilí a strachu.

Nový pán Říše se však od svých předchůdců liší. Nechce být pouhou loutkou, touží po skutečné moci. Dvorní mágové ho od dětství učili, aby byl nelítostný a nesmiřitelný – a nyní je připraven obětovat cokoli...

Ve stejnou dobu nachází otrokyně šéfa kočovného cirkusu v lese prastarý magický meč Immelstorn, trpaslík Sídri vede malý oddíl do hloubi zapomenutých slují, aby zde získal jistý artefakt, a mladý žoldák Fess musí vynaložit veškerý svůj um a obratnost, aby odhalil tajemství, které může otřást celou říší...

A tomu všemu přihlížejí vetřelci z jiného světa, jejichž úmysly zůstávají nejasné, ale jen stěží budou dobré.

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první

Hlavně se dostat do Chvalinu, než nás dožene Liják...

Probudila se, vymanila se ze zajetí mělkého, neklidného spánku. Děrami a škvírami ve vozové plachtě pronikal dovnitř studený říjnový vítr. Tenká a vetchá deka před ním ani trochu nechránila; kdyby dívka nebyla k smrti unavená, až do rána by nezamhouřila oka. Starý šrám na krku ji příšerně bolel – neklamná předzvěst deště. Starý a děsivý šrám... Moc děsivý...

Zase cesta. Proklatě! A to věčné „...než nás dožene Liják...“, v nejrůznějších obměnách opakované bez výjimky všemi členy cirkusového souboru.

Ano, zdejší Liják si skutečně zasloužil jmenovat se právě takto – s velkým počátečním písmenem. Nebyl to žádný deštíček, který by si jenom tak začal kapat; doopravdy je doháněl. Pochmurná a temná nebeská armáda se kvapem blížila od východu; na obzoru se svíjela černá mračna, jako kdyby tam v dálce planuly nevídané požáry. Lidé však měli sklon popisovat vše, co se týkalo vražedných lijáků, těmi nejobyčejnějšími výrazy; jako by je to snad mohlo uchránit před nemilosrdnou smrtí řinoucí se z oblohy!

Tentokrát tato slova pronesl Kicum, starý klaun, který trávil každou volnou chvíli ve společnosti flašky. Jeho ruce se už klepaly az úst mu táhlo jakýmsi alchymistickým sajrajtem, a to i v těch vzácných chvilkách, kdy byl nějakou náhodou střízlivý. Na pódium nikdy nevycházel bez „malého ločku pro štěstí“. Objem tohoto „ločku“ kolísal od jednoho džbánku až po celou láhev silného trpaslického „Kamenného žáru“.

Schoulila se v marné snaze zachovat si alespoň poslední zbyteček tepla. Konec spaní, za chvíli ji někdo z lůžka vyžene. Vůz se zastaví nejdéle na několik minut, aby si lidé mohli nabrat vodu ze studny u silnice; brzy se zase rozjede a povleče se dál opuštěnou, všemi bohy zapomenutou lesnatou divočinou, nazývanou Sobolí pustina. Oddělovala slavné město Chvalin od neméně slavného města Ostrag.

„...hlavně to stihnout, než nás dožene Liják...“

Na noc se nezastavovali. Ve vzácných chvílích odpočinku nerozdělávali oheň. Jídlo si vařili na malých kamnech, která v zájmu bezpečnosti vynášeli z vozu ven.

Protože pokud je Liják zastihne na cestě, udělají lépe, když si ještě před dopadem prvních kapek sami podřežou žíly.

Dívka nečekala na šťouchanec do boku; odhodila deku a protáhla se – lehce a graciézně, jako divoká kočka. To ostatně nebylo příliš daleko od pravdy. Díky zašpičatělým ouškům se skutečně do jisté míry podobala kočce – ovšemže právě divoké.

Gagáta pocházela z danuských kmenů. Přesněji řečeno jméno Gagáta dostala od lidí pro své neobvyklé černočerné vlasy, černější než havraní křídla; jak se však jmenovala doopravdy, nikoho ani v nejmenším nezajímalo.

„Aha, tak ty už ses probrala...“ Kicum seděl na ošuntělé truhličce s rekvizitami a pil horký čaj z popraskaného kostěného hrnku. Vozem to nemilosrdně házelo ze strany na stranu, ale starému klaunovi se neznámo jak dařilo nevylít ani kapičku.

Bohové! Kicum pije zrána čaj!

„Dej se do práce, ty náš malý ušounku! Vidíš, kotle jsou špinavé, od večera je nikdo neumyl. Avodu místo tebe – sem i k panu Onfimovi – natahal Tróša. Bylo by od tebe pěkné, kdybys už tomu klučinovi dala. Na znamení díků...“

Dívka (žádný člověk by jí nehádal více než čtrnáct let; o tom, kolik jí mohlo být podle počítání bohaprázdných Danu, by se nikdo věřící ve Spasitele, Pravého boha, vůbec nenamáhal uvažovat) se posadila na bobek a prstíky si roztáhla záhyby příliš širokých kalhot, aby jí nepřekážely. Uštěpačně se k němu obrátila:

„Piješ čaj! Znamená to snad, že ti soudek trpajedu konečně ukázal dno, ó, velevážený Kicume, nechť ti tvé bělostné líčidlo na pódiu nikdy neopadá?“ Gagáta se obratně vyhnula rozedranému střevíci, kterým se ji stařík pokusil trefit do hlavy, a vyplázla na klauna jazyk.

Kicum s ní zacházel nejlépe ze všech cirkusáků. Snad kromě Tróši, jenomže ten byl téměř stejný vyvrhel jako ona.

Střevíc se odrazil od plachty a svůj let ukončil tím, že bacil do hlavy zmíněného Tróšu, mladíka, kterého si pánové Onfim a Onfim vybrali do svého cirkusu pro záviděníhodné zdraví, od přírody obrovskou sílu a neméně obrovskou přitroublost, okořeněnou důvěřivostí. Těžké železné koule spojené řetězem se v jeho rukou zdály být lehké jako pírka. Tróša je vyhazoval vysoko do vzduchu, chytal je, točil jimi a přehazoval si je z ruky do ruky – to vše za doprovodu achání, vzdychání a obdivných pohledů znuděných ženušek kupců, které jejich nerozumní manželé vzali na jarmark do Chvalinu, Ostragu či Ježelynu. Téměř každé vystoupení končilo tím, že pan Onfim První bral Tróšu za ruku a kamsi ho odváděl; majitel cirkusu se pak vždycky vracel navýsost spokojený. Zato mladík se pokaždé objevil až následujícího rána a v odpověď na všechny lačné dotazy Tukka aTokka, bratří akrobatů, pouze rozpačitě krčil rameny: „Ále, celou noc na mně hopsala, kráva jedna pitomá... Kdybych si tak místo toho mohl pár minut točit s koulema. Uspoko... co? Kdepak, takováhle slova já neznám, pane Tukku, to mi račte prominout... Jenom jsem utahanej, to je všechno. Zase mě nenechali se pořádně vyspat. Jako vždycky...“

„Au!“ Disciplinovaný Tróša okamžitě otevřel oči. „Pardon, pane Kicume... Už vstávám, pane Kicume...“

„Mám vám pomoct trochu se probrat, pane Kicume?“ navázala Gagáta, mistrovsky napodobujíc mladíkův hlas.

„Pitomče!“ začal se rozčilovat klaun, ale vtom si všiml dívky, která se již skláněla nad kotlíky. „Zatraceně, Gagáto, ty jedna toulavá kočko, to jsi byla zase ty! Kolikrát se ještě nechám nachytat na tenhle tvůj hloupý fórek?!“

Danu si odfrkla.

Mohla si to dovolit – dokud se ještě neprobudil pan Onfim, bratři akrobati a ostatní obyvatelé obou cirkusových vozů. Jenomže potom promluví karabáč. Pokud nebude poslouchat, samozřejmě.

Gagáta se sklonila ještě níž.

Vrstva přiškvařeného tuku a kotelního kamene se smývá zatraceně těžko, obzvlášť má-li někdo po ruce jen něco písku a ledovou vodu. Ať na tom byl cirkus sebehůř, pan Onfim První a bratři akrobati – majitelovi pochlebovači a donašeči – se v jídle nikterak neomezovali. Po bohaté krmi se ovšem pan Onfim chápal karabáče a vlastnoručně se staral o to, aby akrobati zbytečně nesádelnatěli. Oba bratři únavná cvičení trpně snášeli; až na nějaké to občasné bolestné zakňučení.

„Ahoj, Tróšo!“

„Jejda, ahoj, Gagátko...“ Zrudl a vmžiku se podobal polodivokému jižanovi se sluncem osmahlou tváří, jací se živí rybolovem na poledních březích Vnitřních ostrovů.

Působilo to téměř komicky. Mladík, kterého na jarmarcích skoro každý den strkali do postele k nějaké mladé kupcové, nebo dokonce ike znuděné urozené milostpaní, se před Gagátou neskutečně ostýchal a upadal do rozpaků. Vypadalo to, že jeho prosté srdce navěky lapila černovlasá danuská dívčina se zašpičatělýma ušima, příslušnice odporné a mrzké rasy Nelidí, jak ji charakterizovali uznávaní páni bohoslovci z Melynu, hlavního města Říše.

„Díky, žes donesl vodu.“

Začínat den takovouto nepříjemnou činností není nic moc, ale co se dá dělat. Nikdo nemůže s jistotou říci, co rozhněvá nebo nerozhněvá pana Onfima Prvního. Někdy ho čistota nádobí vůbec nezajímá a jindy zas kvůli tomu začíná hystericky řvát a vyvádět – vždycky to pak končí ránou nebo přímo výpraskem.

Tróša se chystal odpovědět, ale místo toho jen upadl do ještě větších rozpaků, a tak pouze mávl rukou. „To nic... to já vždycky...“

„Hej, vy tam, už jste vzhůru, holoto líná?“ houkl z kozlíku Nodlik, který během druhé poloviny noci zastával funkci vozky. On a jeho manželka Evelína byli ve skutečnosti žongléři; bez přestání si navzájem nasazovali parohy, hádali se a prali. Kdykoli však šlo o nadávky a posměšky na Gagátinu adresu, rychle nacházeli společnou řeč.

„Kolik jsme toho za noc ujeli, Nodliku? Zahoď opratě, mám tady čaj,“ ozval se Kicum. „Studená cesta mění srdce i duši v led – je načase se malinko zahřát!“

Gagáta nikdy nedokázala pochopit, jak je možné, že se Kicum ke všem chová úplně stejně – k ní, k Tróšovi i k Nodlikovi s Evelínou, kteří nacházeli zvrhlé potěšení v tom, když mohli danuské dívce dělat všelijaké naschvály.

„Čaj? Vážně jsi řekl čaj, ó největší z komiků?“ zvolal Nodlik. „Sem s tou špinavou kočkou! Gagáto! Hni sebou, nebo to od nás zase pěkně schytáš!“

To „od nás“ Nodlik neřekl náhodou. Evelína si nikdy nenechala ujít příležitost zúčastnit se surového trestání.

„Nech ji být, Nodliku. Zrovna drhne kotle.“

„Aha... Jasně, to je pro ten danuský neřád ta nejlepší práce. Tak ať sem jde Tróša.“

„Ano, ano, hned, pane Nodliku,“ pospíšil si silák s odpovědí.

Nodlik mu hodil opratě (přičemž jedním koncem šikovně trefil Tróšu do oka) a přelezl z kozlíku do vozu. Byl vysoký – ale celý jaksi neforemný, kostnatý, polámaný, s protáhlým unylým obličejem, který nedokázala oživit ani vrstva líčidla. Žonglérovo čelo bylo poseté rudomodrými uhry; dlouhé řídké vlasy, strakaté šedinami, mu visely v mastných cancourech – a to bylo Nodlikovi podle lidského počítání teprve pětatřicet!

„M-m-my... už vstáváme?“ otázal se chraplavý hlas, který jako by snad ani nepatřil ženě. „Hej, děvko, máš už hotovou snídani?“

Děvka bylo Evelínino nejlaskavější oslovení pro Gagátu.

„Čistí kotle, má milá,“ považoval za nutné podotknout Kicum.

„Ty seš ale vůl... To jsi ji musel poslat dělat zrovna tohle? Doufám ale, že jí Onfim nařeže tak jako tak – aby byla nějaká zábava...“

Evelína se pomalu vyhrabala zpod dvou přikrývek. Na rozdíl od Gagáty, která se musela spokojit s jakýmsi starým plesnivým hadrem, měli všichni ostatní, Tróšu nevyjímaje, normální deky. Páni Onfimové si dobře uvědomovali, že od nachlazeného cirkusáka nelze očekávat žádné velké výkony. Avšak nikoho – dokonce ani prostoduchého Tróšu – nenapadlo, že by se mohl podělit o teplo s nelidskou Danu. V tomto ohledu se mladý silák ničím nelišil od všech ostatních.

V Gagátině tváři to zacukalo.

Jsou to jen špinavá prasata. Špinavá, opilá a nadržená prasata. Prase může povalit Danu do bláta, ale pravý Danu proti němu nikdy neobrátí svůj hněv. Upřímně řečeno, tento citát z A’tańń-ęéůý Ákhimm, v primitivním lidském písmu Tan-eu-Achim, tedy ze Šesti královských knih, Gagátu v poslední době jaksi přestával utěšovat.

Teď už bylo celé osazenstvo prvního vozu pohromadě. Kicum, Nodlik, Evelína, Gagáta iTróša, usazený na kozlíku. Vzadu se vlekl druhý vůz jejich cirkusu, podstatně větší a přepychovější. Plachta, jež ho kryla, byla nová a pevná, bez jediné trhliny. Jeli v něm pan Onfim První, zaklínač hadů Jeremej, bratři akrobati a Taňša – Smrtící panna, jak ji pokřtili jarmareční křiklouni. Samotný pan Onfim První, jak se na správného cirkusového principála sluší a patří, se zabýval vybíráním peněz a výplatou mezd. Onfim Druhý setrvával v Ježelynu, odkud s pomocí poštovních zaklínadel posílal nevlastnímu bratrovi zprávy, kde a kdy bude nejvýhodnější uspořádat další vystoupení.

Seznam artistů cirkusu Onfim&Onfim končil Gagátou. Byla pro cirkus vším: služebnou, myčkou nádobí, švadlenou, kuchařkou, tanečnicí, hudebnicí, akrobatkou, živou panenkou, kterou Kicum pro potěchu veleváženého publika mlátil atrapou kyje do hlavy i jiných částí těla, i živým terčem při vystoupeních Smrtící panny. Netřeba říkat, že na mzdu neměla nárok. Hubený krk Danu svíral očarovaný obojek, nedbale odlitý z nekvalitního železa. Byla otrokyní bez práva na vykoupení.

„Dělejte, dělejte, musíme se pomodlit,“ popoháněl ostatní zbožný Nodlik. „A ty, proklatá Danu, koukej sklopit oči. Nemáš co zírat, jak se poctiví lidé vroucně modlí k našemu Spasiteli...“

Pravý bůh. Ten, který odevzdal do rukou svého vyvoleného národa všechnu zemi od nejkrajnějšího východu po nejkrajnější západ, sežehl jeho nepřátele na popel, zpevnil hradby jeho měst a učinil jeho zbraně neporazitelnými. A který nad ním neúnavně, den za dnem, drží ochrannou ruku.

Všichni v cirkusovém voze – s výjimkou Gagáty – se přidali k Nodlikově modlitbě. Církev zakazovala Danu křest i svaté přijímání. Měli právo existovat buďto jako pokoření nepřátelé, čili otroci, anebo jako nepřátelé dosud nepokoření, což byl samozřejmě pouze dočasný stav.

Gagáta se mimoděk zaposlouchala do monotónně odříkávajících hlasů.

„...a nedovol zlu, by přišlo...“

„Bože, zbav nás...“

Pořád jedno a totéž. Gagáta už tuto ranní modlitbu znala nazpaměť. Huhňavými hlasy ji opakovali duchovní ve sběrném otrockém táboře, kam byli odváděni právě lapení Danu; duchovním odpovídaly vychlastané hlasy strážných; omílali je i dozorci v zařízení pro ty, kteří se odmítali smířit s otrockým obojkem; mumlali si je pod nos tlustí překupníci, když škemrali alespoň o špetku úspěchu – čili o další zdárný podvod; prskaly je hospodyně, přicházející, aby si vybraly služebné azároveň milenky pro své manžely, protože Danu samozřejmě nejsou ženy, nýbrž jen nádoby pro uspokojování nízkých mužských potřeb.

Gagáta naslouchala modlitbě. Velká, vskutku velká musí být moc tohoto nového boha, když svěřil hunnusům strašnou a nepřemožitelnou bojovou magii! Když na územích odjakživa patřících Danu, elfům, trpaslíkům, orkům, trolům, koboldům, půlčíkům, chedům, gurrům, garidům a mnoha dalším rasám pomohl vytvořit bezútěšnou Říši, noční můru a postrach všech Nelidí, nenasytného netvora, požírajícího srdce a játra svých nepřátel a říhajícího legiemi, jež postupují stále dál a dál, až k oceánským břehům! Místo vznešených labutích lodí elfů a Danu, zvyklých hnát se zvlněnými dálavami, teď moře rozdírají přídě válečných galér, opatřené klouny a okované červenou mědí. A Episkopát se ze všech sil snaží, přičemž se řídí odvěkým pravidlem „Rozděl a panuj“. Volní, pro Říši užitečný národ nepřekonatelných válečníků, byli oficiálně připuštěni ke svatému přijímání. Pokoření půlčíci se zase podle duchovních vydali na „cestu osvícení“; jejich městečka a vesničky sice musejí odvádět vysoké církevní a řádové daně i říšské desátky, ale jinak jsou víceméně nechávány na pokoji.

Církevní hodnostáři a mágové umožnili jakžtakž obchodovat trpaslíkům, zahnaným hluboko pod zem, zatímco orkům, trolům a goblinům dovolili vykonávat alespoň podřadné práce. Říšských trhů se již smějí účastnit i pochmurné karavany koboldů.

Zato mrzcí Danu a elfové zůstávají mimo zákon. Astejně tak chedové, gurrové a garidové, odmítnuvší kapitulovat. Posledně jmenovaní však jen stěží chápou, co se doopravdy děje – jsou to jen zabijáci a divocí krvežíznivci, které nemilosrdně hubili ještě samotní Danu, původní vládcové lesů...

Třebaže Gagáta přebývala ztracena v myšlenkách, její ruce po celou dobu mechanicky drhly železné útroby kotlů.

„Tak co, už jsi skončila?“ Evelína si pedanticky prohlédla kov vyleštěný tak, že se blýskal a třpytil přímo k neuvěření. „Tak a teď se podíváme...“

„Hej, vy tam vepředu!“ křikl kdosi ze zadního vozu.

Gagáta zvedla hlavu.

Obrovský vůz pana Onfima Prvního táhlo hned šest koní, zapřažených ve třech párech za sebou. Na kozlíku trůnil Jeremej, zaklínač hadů; přesněji řečeno v danou chvíli ani tak netrůnil, jako spíše poskakoval a mával rukama.

„Hej! Vy tam! Vepředu!“ zaječel znovu. „Už jste se pomodlili? Ptá se pan Onfim! A ještě něco! Pan Onfim chce, aby za ním ihned přišla ta Danúúú!“

„No jo, pomodlili, pomodlili,“ zabručel Nodlik.

V kalném pohledu, který Kicum věnoval Gagátě, se mihlo něco jako soucit.

Principál kočovného cirkusu měl dnes tu smůlu, že se probudil příliš brzy. Obvykle neotvíral oči před polednem. Pak se pomodlil a začal se věnovat práci. Jeho časné probuzení znamenalo nepříjemnosti pro všechny artisty bez výjimky, dokonce i pro bratry akrobaty; v relativním bezpečí byla snad jedině Smrtící panna, která panu Onfimovi Prvnímu každý večer nadšeně zahřívala postel.

Tady, uprostřed Sobolí pustiny, navíc s vražedným Lijákem za zády, by vyhození z vozu znamenalo jistou smrt. Pan Onfim se navíc už beztak nacházel v mizerném rozpoložení, neboť musel dobrou čtvrtinu peněz vydělaných cirkusem během této sezony vyplatit ostragskému mágovi, jenž očaroval koně kouzlem neúnavnosti.

Danuská dívka vyklouzla z vozu střelhbitě jako lasička. Každičký její pohyb oplýval nelidskou pružností a ladností; vypadalo to, že neběží, ale proudí jako potůček.

Tróša se otočil a vyprovodil Gagátu dlouhým pohledem, načež si s povzdechem potichounku mlaskl.

„Ha, ta děvka to teď pěkně schytá!“ zahihňala se Evelína. „Ale jak to mám chápat – to teď zůstaneme bez snídaně?“

„To přežiješ,“ prohodil Kicum nevzrušeně. Klaun, ač to bylo neuvěřitelné, ještě pořád neměl v ruce neodmyslitelnou láhev. Buďto mu vážně došly zásoby alkoholu, nebo se mu ve snu zjevil samotný svatý Sucho-úst, jenž nenávidí všechny pijáky.

Evelína zkřivila rty, ale neřekla nic. Starého klauna se s Nodlikovou pomocí pokusila šikanovat jen jednou – kdysi dávno, když se ještě domnívala, že bude snadnou obětí. Žonglér pak celý týden úpěl na lůžku, zatímco Evelína se musela pořádně praštit přes kapsu, aby si od čarodějky-kosmetičky nechala napravit zjevnou asymetrii ve tváři. Od té doby oba nechávali Kicuma na pokoji.

Teď si svůj hněv pohotově vybila na Nodlikovi. Ten vtáhl hlavu mezi ramena a poslušně se pustil do kuchtění.

* * *

Gagáta se obratně vyhnula karabáči, který jí zasvištěl těsně kolem ucha. Zaklínač hadů rozčarovaně zahromoval.

„Dobré ráno, pane Jeremeji,“ zazpívala dívka medovým hláskem; přímo v běhu se jí podařilo udělat pukrle. Chytila se postranice vozu a vmžiku se ocitla uvnitř.

Ve voze pana Onfima bylo teplo. Stála zde hned dvoje malá kamna, jedna z nich obložená kameny. V obou však už hořel oheň. Vedle kamen se mačkali bratři akrobati, které vývoj událostí zjevně vyvedl z míry. Tukk iTokk měli tváře celé umouněné od sazí.

Pan Onfim ležel na truhle-pokladně, zastlané hned čtyřmi vrstvami dek. Kolem něho pobíhala Taňša, Smrtící panna, a nosila mu misky plné horkých pokrmů.

Ano, to bylo vskutku něco nevídaného. Pan Onfim rozkázal své milence, aby mu vařila! Obvykle to měla na starosti danuská otrokyně; dnes se tedy muselo stát něco mimořádného.

Majitel cirkusu se nikdy příliš neobtěžoval zdvořilostmi či jen obyčejným zdravením. Dokonce i s Taňšou zpravidla rozmlouval asi takto: „Připravena? Tak jak dlouho mám ještě čekat? Vyhrň si sukni a ohni se! A vy se otočte, dobytci...“

„Projíždíme kolem zbytků Drungského lesa,“ zasyčel na Gagátu. „Uděláme si zastávku. A projdeme se. Spolu, jen my dva. Sbal si fidlátka. A nenuť mě čekat! Nebo...“

„Ano, majiteli Onfime.“ Danu se hluboce uklonila.

Špinavá prasata. Drungský les! Západní hranice zemí Danu... poslední bašta. Věděla jsem, že se nám ocitne v cestě... Volal mě, poznal mě na vzdálenost desítek mil – jenom si nedokázal všimnout obojku na mém krku... Velcí bohové, vypadá to, že se Onfim docela vyzná v historii! A já se budu muset znovu dívat, jak nohy bídného hunnuse poskvrňují posvátnou půdu mých praotců!

Nemohla s tím však udělat vůbec nic. Mágové, kteří očarovali její obojek, byli navýsost schopní.

Onfim odhodil přikrývky. V tmavozelené lovecké vestě, vysokých holínkách a se zakřivenou šavlí u pasu se ani v nejmenším nepodobal majiteli kočovného cirkusu, jenž má na krku už šestý křížek – muži s pořádným bříškem a velkému milovníkovi piva a žen, jak lidských, tak nelidských. Naducané tváře kamsi zmizely a v doposud kalných očích znenáhla zaplály skutečné, živé ohně. A to se nestávalo ani v nejšťastnějších chvílích jeho života, když počítal vydělané peníze!

„Já čekám,“ připomněl chladně.

Gagáta se mlčky uklonila.

„Jeremeji, zastav!“ zavelel Onfim.

Bratři akrobati se na Danu dívali zlýma krysíma očkama.

Doběhnout k přednímu vozu, popadnout teplý plášť – jedinou věc, která jí byla ponechána –, a natáhnout si vysoké cestovní boty bylo záležitostí necelé minuty. Vozy zaskřípaly a strnuly; Kicum zůstal s otevřenými ústy zírat na principála.

„Pane... Pane Onfime!“ Klaun samým strachem chraptěl a šlapal si na jazyk. „Lijáky... Pane Onfime...“

Když na pánových tenkých rtech zahlédla úsměv, Gagáta zavrávorala a málem se svalila na zem.

„Všechno je v nejlepším pořádku, Kicume. Všechno jsem vzal v úvahu. Počkejte tu na nás... Vrátíme se brzy, nejpozději večer. A aby některé horké hlavy nenapadlo zdrhnout i s vozy a penězi, sešlu na koně zakletí Okovů.“

Zvedl ruku. Gagáta na jeho prsteníku spatřila laciný bronzový prstýnek s drahokamem smaragdové barvy. Onfim si pod nos zamumlal magické heslo a drahokam náhle zahořel a zmizel v oslnivě zeleném plamenu. Na prstenu po něm zůstala jen prázdná dutinka.

Všem na okamžik zalehlo v uších.

„Až se vrátím, doufám, že můj vůz bude řádně vytopený a večeře přichystaná,“ nařizoval Onfim nepříjemným hlasem. „A teď sebou hni, Danu! Nastal čas, aby ses mi odvděčila za mou dobrotu!“

Gagáta mlčky vykročila.

Překvapil jsi mě, Onfime. Nikdy by mě nenapadlo, že víš o našem Lese. A už vůbec bych si nepomyslela, že do něho budeš chtít osobně nahlédnout. Ale úplně nejdůležitější je něco jiného – co v Drungském lese potřebuješ? Vaši mágové ho přece pročesali křížem krážem. A obyčejných lidí tam také byla spousta – hledali zlato Danu, hlupáci... Jenomže ty nevypadáš jako hlupák, Onfime. Jsi špinavé, kruté, chlípné a bezectné prase, Onfime; jsi hunnus – ale navzdory tomu nejsi hloupý. Proč tedy míříš do našeho Lesa?

Stromy podél silnice byly obyčejné, lidské. Odpadní stromy, jak jim říkali praví Danu. Drobné, nedomrlé, ztýrané hnilobou a mšicemi a tu a tam omotané sítěmi bourců. Jejich nenávistné pohledy se vpíjely do Gagátiných zad; ústa bez jazyků se otevírala a chrlila proudy špinavých a odporných nadávek, které neslyšel nikdo kromě ní samotné. Ve srovnání s tím, jaké výrazy stromy používaly, by přání, aby byla znásilněna a uškrcena vlastním otcem, působilo jako vytříbená zdvořilost.

Kousek dál od silnice již byl les čistší. Nedivila se tomu – stromy kolem cesty vstřebávaly všechnu zlobu projíždějících, veškeré jejich hoře i rozčarování, a kvůli tomu churavěly a chřadly; neumíraly však, a dokonce se množily. Nekonečnost prožívaných muk pouze umocňovala jejich nenávist.

Větve se pokusily chytit Gagátu za vlasy a vyškrábat jí oči; hned ji však pustily, když po nich Onfim švihl tenkou kostěnou hůlkou. Dotkl se přitom i dívky, a ta měla pocit, jako by se jí do mysli na okamžik zabodla ledová jehlička. Nažloutlá hůlka byla zjevně očarována jakýmsi kouzlem – a ne právě nejslabším.

„Co stojíš? Běž dál, ušoune!“

Prodírali se vybledlými křovinami. Každičký list, každičké stéblo trávy zde vypadaly jako zaprášené; jenomže kde by se tady vzal prach? Lípy a javory sousedily s borovicemi, habry a jedlemi – byl to výsledek magického chaosu z let Války s Danu, o níž lidští minstrelové zpívají na každém jarmarku, na každém tržišti i v každém zájezdním hostinci.

Zato zbylí Danu se na ni ze všech sil snaží zapomenout.

„Kam mám jít, pane Onfime?“ Ještě jeden ubohý pokus o sebeobranu. Ne majiteli, ale jen pane – obyčejné zdvořilé oslovení...

„Nepředstírej, že to nevíš, ušoune. Veď mě do Drungu! Až do jeho nitra! Cítíš ho, vím to. Tak jdi!“

Gagáta se rychle uklonila. Na okamžik zavřela oči a zapomněla na všechny nemocné a zlostné stromy, na tu žalostnou napodobeninu lesa, která ji nyní obklopovala. Smysly danuské dívky se natáhly dál, k nedalekým pahorkům, kde z tmavých ústí jeskyní dosud vytékají uspěchané, nezkalené potůčky, kde se na svazích stále tyčí Lhadäńń Naástońń, Pravé stromy, kde je všecičko úplně jiné, dokonce i vzduch...

Tam, kde leží vlast Danu.

Les odpověděl okamžitě – jednolitým hukotem obrovských větví a něžným šelestěním nikdy nevadnoucího listoví (když Danu ustoupili, Lhadäńń Naástońń se naučily na zimu shazovat listí – naivní pokus o záchranu před hněvem hunnusů, jejichž zákon zní: „Vše neznámé zničit!“).

Onfim šel tři čtyři kroky za Gagátou. Pravou ruku měl položenou na jílci šavle, v levici svíral kostěnou hůlku. Že by slyšel příběhy odrungských příšerách, zrozených ze zbytků zlé magie, která se jako ohnivá metla přehnala baštou starodávného lidu?

Gagáta o tom nic určitého nevěděla, ale doufala, že ji její krev – danuská krev – spolehlivě ochrání. V minulosti jí už nejednou pomohla.

Pomalu, pomaloučku se zmrzačený lidský les dával na ústup. Mezi pýrem a bodláčím se mihla drobná a chundelatá Ssořtti, podobná košťátku, na větvích obyčejného mladého dubu se začervenal krajkový věneček Dočöńńi a hle, tady je první keř světle modrého Aúozýńń – to znamená, že už jsou téměř u cíle.

Zdravím tě, Drungu. Lidské hrdlo není schopno sdělit souzvuk tvého skutečného jména: Ďaďřřöűňt’gót. Dokonce ani primitivní Dadrrountgot (třebaže nemá téměř nic společného s tvým pravým pojmenováním) je pro ně příliš složitý. Drung! To je jméno dobré leda pro psa nebo pro plemenného býka...

Konečně, tady začínáš, Ďaďřřöűňt’góte. Vstupuji na tvou půdu a krk mi svírá zlé lidské železo. Očarované železo. Jsem proti němu bezmocná. Mohla jsem zemřít, ale byl mi odkázán život a spolu s ním pomsta. To proto vedu tohoto špinavého hunnuse, jehož dech je smrdutější než puch rozkládající se mrtvoly, do tvého nitra. Odpusť mi to, Velký lese, odpusť své lehkomyslné vnučce, že příliš dlouho jen zpívala a tančila... Nyní však pyká za svou bezstarostnost, pyká za všechny Danu.

„Jsme na hranici Drungu, majiteli Onfime.“

„Snaž se, ušoune, a možná dnešek přežiješ bez výprasku. Tak dělej – veď mě dál! Veď a nepokoušej moji trpělivost!“

Jestliže Onfima udivil pohled, který se mu naskytl, nedal to najevo.

Vstoupili do Drungu. Zmizely pokřivené a polámané kmeny, zmizely neduživé listy ohlodané škůdci. Nad hlavami jim teď šelestil zelený baldachýn a k uším doléhal ptačí zpěv. Měkká voňavá tráva (a to už byl říjen!) jim sahala až ke kolenům; byla to pravá Öeňďąrtońń, jejíž léčivá moc se dokázala vypořádat s jakýmkoli alchymistickým jedem. Stromy se stávaly čím dál vyššími, jejich větve se proplétaly, ale dole, u mohutných kořenů, obklopených mladičkým podrostem, se nešeřilo – další div Lesa Danu.

To je zvláštní... Les je naživu. Ďaďřřöűňt’gót žije, žije navzdory tomu, že se veškerá danuská magie zhroutila, navzdory tomu, že jeho děti byly buď pobity, nebo rozehnány do všech koutů světa... Něco tě chrání, Velký lese, něco tě obrňuje před úplnou záhubou... Ale co přesně – to je otázka...

„Běž, Danu, běž. Doveď mě až do samého srdce Drungu,“ zopakoval za jejími zády pan Onfim.

Vždyť se vůbec nebojí... Ale ani trošičku!

Znenadání se jim pod nohama objevila stezka. Vydali se po ní; jako had se vinula lesem, obratně se vyhýbala nahnědlým kmenům obřích Řraůdtogőwů, nořila se pod větve Řůsmäĺlowů, svěšené až téměř k zemi, jejichž nádherné zlatozelené listy tvrdohlavě vzdorovaly sychravému podzimu, a vedla je kolem dalších zázraků Velkého lesa, dalších a dalších a dalších...

Kdysi i ta nejkratší cesta napříč Ďaďřřöűňt’gótem trvala přinejmenším týden. Potom ho však Chvalinská silnice v podstatě rozťala na dvě poloviny – jako seknutí nepřátelského meče. Část rozkládající se na jih od silnice zničili mágové z Rudého Arku a obyvatelé přelidněného okolí Ježelynu, hledající si nové domovy. Severní polovina se ocitla za hranicemi panství Řádu Nerg, avšak Bezbarví se rozhodli nevykořeňovat poslední dědictví bezbožných Danu; možná za to mohla jejich pověstná lhostejnost vůči okolnímu světu, a možná něco úplně jiného. Okraje Velkého lesa postupně samy hynuly; bohabojní vládcové okolních panství, navíc ponoukaní Episkopátem, sem totiž posílali jednu dřevorubeckou výpravu za druhou.

Drung by měl správně už dávno úplně zmizet... Avšak poté, co jako zraněný válečník ustoupil až na nejzazší mez (nyní již cesta napříč netrvala ani den), se Les zapřel a nějakým zázrakem se udržel. Začaly o něm kolovat děsivé pověsti. Gagáta věděla, že téměř všechny tyto legendy se zakládají na pravdě. Ne nadarmo si s sebou Onfim vzal očarovanou hůlku...

Stezka se vyhnula obrovitému kmenu prastarého Ŕaggäćmą a prudce se vnořila do šeré úžlabiny. Gagáta se téměř neznatelně pousmála, ale nezpomalila; nedala na sobě znát vůbec nic.

V Ďaďřřöűňt’gótu nebyly žádné úžlabiny. Nebyly zde jámy, prohlubně, výmoly ani nic podobného. Ladné pahorky porostlé hustým lesem a ovinuté modravými stuhami potůčků – takový byl skutečný Drung. A úžlabina, která se jim ocitla v cestě, mohla znamenat jen jedno.

„Dcero Danu, zůstáváme věrní svým dávným přísahám. Síla lesů je připravena ti sloužit.“

„Vy... Co jste zač?“

„Patříme k Prastarým silám tohoto světa, ó, dcero Danu! Naším otcem je hněv Lesa a naší matkou jeho bolest. Jsme zrozeni, abychom bojovali. Hunnus, který jde za tebou...“

„Mám na krku obojek zapečetěný jeho jménem. Když ho zabijete, už se tohoto cejchu nikdy nezbavím... Ale je mi to jedno! A nechť Černá matka posílí vaši moc!“

„Ať tedy hunnus vstoupí do našeho doupěte. Mimo ně jsme bezmocní. Magie Řádu Nerg je příliš silná.“

Gagáta obešla mohutný kmen... a téměř okamžitě pocítila, jak Onfim strnul, jak se mu napnuly svaly. Neotočila se – stále ladnými kroky vklouzla do nazelenalého přítmí zarostlé úžlabiny s příkrými svahy.

Onfim ji nenásledoval.

„Zpátky, bestie ušatá!!!“

Poslušně se zastavila, otočila se a upřela na něj nevinné oči.

„Tahle cesta...“

„...vede do pasti.“ Onfim se křivě pousmál; ruka, v níž svíral hůlku, se mu viditelně chvěla. „Copak to ty, čistokrevná Danu, necítíš?“

S Onfimem se odehrála zřetelná změna. Jako by z něho spadla stará maska. Ruka mu spočívala na jílci šavle a nohy měl maličko napnuté; jeho postoj se vlastně zdál být docela obyčejným – bylo to však opravdu jen zdání.

Gagáta musela zapojit veškeré své sebeovládání, aby překvapením nevykřikla. Onfim zaujímal úvodní postoj klasického šermířského stylu „Sedm zelených draků letících nad mořem“, při němž se obvykle používal zakřivený meč Tzůí! Jenomže odkud ho může znát stárnoucí principál kočovného cirkusu?

„Necítím žádné nebezpečí, majiteli Onfime.“

„Pojď sem,“ vyzval ji příkře.

Železný obojek se znenáhla stal přímo nesnesitelně horkým. Dívka se chtě nechtě musela vrátit.

„A teď se dívej...“ Onfim zvedl hůlku a namířil hrot na ústí úžlabiny.

„Utíkejte, bratři! Utíkejte!!!“

Nevěděla, zda její nehlasné varování slyšeli. Nevěděla, zda ho uposlechli. Z konce hůlky vyšlehl rudý blesk a úžlabinu v mžiku zaplavily plameny.

Magie Řádu Ark. Vlastně na tom není nic divného. Ostrag je jejich panství.

„To by bylo.“ Onfim se zamračil. „Už můžeme jít.“ V jeho hlase teď znovu zaznívaly obvyklé tóny – hlas hrabivého a omezeného majitele ubohého kočovného cirkusu. „Zatraceně, musel jsem vyplýtvat zakletí... Pravý bože, stálo mě celých patnáct cechínů! Patnáct neošizených zlatých cechínů s vyraženým profilem samotného mocného císaře, nechť z vůle nebes žije navěky!“

Oheň nebouřil dlouho. Magické plameny zabíjejí velmi rychle.

Minuli zuhelnatělé svahy. Všude vládlo ticho.

Gagáta kráčela jako ve snách.

Onfim ovládá Silu! Není přece možné, aby mágové z Arku jenom tak rozprodávali bojová zakletí! Nedostal bys ho od nich ani za sto padesát cechínů, natož za patnáct! Lžeš, Onfime! Sám jsi jedním ze stoupenců Řádu Ark! Jinak to ani nemůže být!

„Veď mě, ušoune.“ Muž za jejími zády se chraplavě rozesmál. „Veď mě a pro příště se vystříhej podobných omylů. Já totiž s rozpoznáváním úkrytů těch vašich lesních démonů nemám potíže. Běž... Říkej mi, co cítíš. A nevynechej ani tu nejmenší drobnost!“

To se spíš svlíknu a lehnu si pod tebe, dobytku!

„Maličko ti zahřeji náhrdelník, ušounku. To abych ti rozvázal jazýček.“

Zprudka a znenadání to začpělo spáleným masem.

Bolest donutila Gagátu, aby se vrhla kupředu – slepě a zoufale. Neválela se pod nohama člověka, neprosila ho o milost, pouze běžela tam, kam ji vedl instinkt. Vůle, zlost – to vše zmizelo. Po tvářích jí stékaly slzy, ale nevšímala si jich; všechny myšlenky zmizely, zmizely pod náporem všemocné bolesti. Zlá kouzla obojku dívce znemožňovala použít Sílu Danu; jediné, co teď mohla dělat, bylo hnát se lesem jako zraněná laň. Hnát se tou jedinou cestou, na jejímž konci čekala záchrana.

Les na ni cosi křičel, ale ona nerozuměla. Ó, kdyby tak neměla ten proklatý obojek! Klidně by snesla i mučení žhavým železem...

Bolest zmizela zčistajasna, během jediného okamžiku, kdy už Gagátiny oči málem vypadávaly z důlků. Nezrušil ji však Onfim (obojek nadále žil a zarputile se pokoušel drásat maso své oběti), ale něco jiného, něco tak mocného, že ve srovnání s tím vypadala veškerá magie čarodějů z Arku jako dětská hra. A toto něco upřelo svůj pohled na Gagátu.

„Zdravím tě, ó dcero Danu. Předpovězený čas konečně nadešel. Přišla jsi, abys dostala Ímměĺstöřůńń.“ Gagátě se na okamžik zatmělo před očima. Zakryla si ústa dlaní, aby nebesa nezaslechla její příšerné rouhání.

Měla před sebou to, co hledala, když byla zajata. Poslední naději danuských kmenů.

Ale Velké síly, proč Ho za všechna ta léta žádný z jejích soukmenovců nenašel, nezískal Ho? Vždyť hned první věc, kterou Danu udělali, bylo, že prohledali zbytky Ďaďřřöűňt’gótu. Nejednou! A co čarodějové z lidských Řádů, kteří v posvátném lese nenechali kámen na kameni? Copak ani oni nic nenašli? Nic, vůbec nic?

„Zaprvé – kdo je chtivý, ten nikdy nic nedostane; dokonce ani nechce-li to pro sebe, ale pro jiné. A zadruhé – Ímměĺstöřůńń neroste rok ani dva. Je jen jediný podzimní týden v Roce dozrání, kdy ruka pátrače může sevřít Ímměĺstöřůńń.“

Les odpovídal trpělivě – obrovský a klidný. Nebál se smrti, neznal strach a ve skutečnosti se ani příliš nestaral o dceru Danu, ubohý to střípeček kdysi mocného národa. Jak jinak by mohl odevzdat poklad své rasy právě teď, odevzdat ho dívčině s otrockým obojkem na krku, za jejímiž zády stál její ukrutný majitel?

Před Gagátou se tyčil strom, ztepilý a urostlý Aęřdűňňé; jeho pěticípé listy barvy roztaveného zlata téměř neslyšně ševelily, připravené zahalit zemi do měkké zimní přikrývky a za cenu vlastní záhuby ji uchránit před promrznutím – po zhroucení magie Danu se zdejší zimy staly podstatně drsnějšími a krutějšími.

Aęřdűňňé byl na první pohled úplně obyčejný. I když... ne, úplně obyčejný ne. Ve stromě dřímala skrytá moc, hlubinná, niterná, jedna z těch, které rozhodně neodpovědí na zaklínání prvního potulného čaroděje, jenž prochází kolem. Nyní se tato moc probudila – nevšímala si pana Onfima Prvního, který strnul s hůlkou v ruce, ani železného očarovaného obojku na krku dívky, jíž se chystal věnovat to, co na něm vyrostlo, co ukrýval ve svém kmenu. Strom nezajímalo, že se poklad ihned dostane do jiných rukou, do rukou hunnuse, jednoho z těch, kteří hyzdili magií prosycené tělo samotného Ďaďřřöűňt’gótu. Strom pouze plnil své odvěké poslání.

Gagáta se chvěla po celém těle; veškeré danuské sebeovládání jí v tuto chvíli bylo k ničemu. Onfim, ten zatracený chytrák, to věděl, určitě to věděl! A všechno měl promyšlené do nejmenších detailů! S tímhle jistě počítal už ve chvíli, kdy ji kupoval...

Větve se pomalu skláněly k její tváři. To, o čem tolik snila, to, co se jí objevovalo před očima v horečnatých nočních viděních, samo mířilo do rukou... ovšem ne jejích. Obojek varovně zteplal. Dříve, než by stačila byť jen pomyslet na nemožné, bolest by ji krutě sevřela a mrštila by jí na zem, k nohám... majitele.

Listoví se rozevřelo. A před očima Danu a hunnuse se v celé své kráse objevil Ímměĺstöřůńń. Stačí jen natáhnout ruku, sevřít ho a jediným mávnutím naplněným silou, která dceři Danu ještě zbývala, rozseknout člověka stojícího za jejími zády od ramene až po pás! A pak servat oslabený obojek, zbavit se ho!

Gagáta nestačila ani zvednout ruku. Onfim dobře věděl, pro co sem jde. Rána do zátylku! A pak zasáhla dívčino padající tělo ještě jedna.

Země teď byla hrozně blízko, měla ji přímo před očima.

„Velmi dobře, Danu.“ Onfimův chraplavý hlas se nyní znatelně třásl. „Velmi dobře. Vstaň. Zvládli jsme to rychleji, než jsem čekal. A teď jdeme. Musíme se vrátit. Hlavně abychom dojeli do města před Lijákem...“

„Zabij mě,“ poprosila ho tichounce, ležíc zcela nehybně. „Zabij mě, už mne přece nepotřebuješ...“

Kdysi si dívka myslela, že jakmile padne do zajetí, okamžitě umře. Potom si představovala, že zemře, až ji povlečou k lavici, aby ji zbičovali. A potom – potom ještě zůstávala naděje, že zhyne po zjištění, že Ímměĺstöřůńń padl do rukou lidí. Nyní však, poté, co sama dovedla člověka k nejmocnější zbrani své rasy, zjistila, že i tato naděje byla planá.

„Zabít tě?“ Onfimovy tváře těžkly, sesouvaly se, nabývaly na objemu. Jestřábí nos se měnil v beztvarou hroudu, na niž byla zvyklá; pod očima, ze kterých se náhle vytratila všechna barva, se zvolna nafukovaly váčky zbrázděné vráskami. „Tak to ani náhodou, ušoune. Rád se dívám, jak se svíjíš. Dělá mi dobře vědomí, jak se užíráš tím, že mám ten váš vychvalovaný Immelstorn přímo tady, zavinutý v rohoži.“

Immelstorn! Velcí bohové – jak je to slovo hrubé a prostinké zároveň! Ostatně co jiného bych měla čekat od hunnuse...

„Proto tě nezabiju, ani v to nedoufej, kočko. Vstávej a půjdeme – dokud jsem se nezačal zlobit. Dohání nás Liják, musíme spěchat. Tak vstávej!“

A dívka vstala. Bez vůle, jako pouhá loutka, celá roztřesená po tom všem, co právě prožila.

Škvíra ve větvích mohutného stromu se již pomalu uzavírala. Aęřdűňňé splnil svou povinnost – předal dceři Danu Ímměĺstöřůńń. Nyní v sobě nechá v klidu a beze spěchu dozrát nový. A až nastane správný čas, i on si najde svého majitele.

Člověk a mladičká Danu se zašpičatělými oušky vyrazili k silnici.

* * *

„Koukněte se, už jsou zpátky!“ Tróša jako první postřehl vracejícího se majitele cirkusu a Gagátu. Pan Onfim První měl přes rameno přehozený jakýsi podlouhlý balík. Copak v lese asi našel?

„Tak co, odpočinuli jste si?“ zeptal se pan Onfim nevlídně. „Jedeme.“

Vzápětí se mimoděk ohlédl přes rameno na východ, kde již celý obzor halila zlověstná černá mračna.

Blížil se odtud Liják a spolu s ním obvyklá podzimní pohroma. A běda tomu, koho dostihne v divočině, bez pevné střechy nad hlavou.

Kočovný cirkus se znovu vydal na cestu.


INFO O KNIZE:
Vydal: Triton, říjen 2017
Vazba: vázaná
Počet stran: 784
Cena: 499 Kč

TritonFantasyUkázkyN. Perumovruská literaturaUkázka
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Nikolaj Perumov, Letopisy zlomu

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 10/12/2017 - 10:25

Vždycky existují proroctví a pokaždé se najde někdo, kdo si je pamatuje. Někdo na ně narazí náhodou a obrátí kvůli nim celý svůj život vzhůru nohama. A jindy se zas předávají ústně z generace na generaci a jsou jediným hřebem, který drží umírající národ na stěně světa.

Už je to pár století, co lidé v průběhu strašlivých válek přemohli ostatní rasy na kontinentě. Dnes už si však málokdo pamatuje dávnou historii, a pokud ano, jen tu upravenou k potřebám magických řádů. Lidská Říše má svého Vládce, ale i ten je mágy ovládán. Za pomoci strachu a násilí jsou to oni, kdo určují chod celé země. Mladý nástupce na trůn vychovávaný mágy, aby byl sám nelítostný a nesmiřitelný, však nechce být jejich pouhou loutkou a poslouchat rozkazy. Chce vládnout sám a je pro to ochoten obětovat cokoli, přesně tak, jak ho to naučili.
Gagáta je otrokyně šéfa kočovného cirkusu a nezná nic jiného než opovržení a bití. Jako příslušnice prastarého danunského kmene, lesního národa, nemá žádná práva a nesmí žít v hlubokých hvozdech po svém způsobu. Je méněcenná, stejně jako všechny ostatní rasy, které nejsou lidské. A v hloubi lesa roste magický meč Immelstrom a čeká jen na ni. Stejně jako na trpaslíka Sídriho čeká v hlubokých neobydlených slujích jiný meč, který tam zanechali jeho předci.
Mladý žoldák Fess ve skutečnosti není tím, kým se zdá být, a svoje magické schopnosti jistě nenašel v prachu cesty.  Když se dostane na stopu ohromujícího tajemství, co může otřást stabilitou celé Říše, není si najednou jistý, co přesně se od něj očekává. Tomu všemu přihlížejí vetřelci z jiného světa, jejichž úmysly zůstávají nejasné, ale jen stěží budou dobré. A prastaří vědí, že není dobré „kopat příliš hluboko“, jenže už jim dávno nikdo nepopřává sluchu. Všichni zapomněli. A kdo si nepamatuje vlastní historii, dělá znovu osudové chyby. Nakonec je úplně jedno, ve jménu jakých ideálů přijde zkáza…

Je opravdu těžké byť jen nastínit děj tak obsáhlé knihy s tolika samostatnými liniemi příběhu. Nick Perumov je velký vypravěč a v Letopisech zlomu předkládá čtenářům klasickou fantasy v nejčistším hávu. Svět obydlený mnoha rasami má svoji dlouhou historii a je plný detailů a promyšlených souvislostí. Možná bude trochu trvat, než se začtete, protože soustředěná pozornost je ze začátku roztříštěná střídáním scén mezi jednotlivými protagonisty. Ovšem za svou trpělivost budete odměněni. Nikdo z mnoha hlavních hrdinů není zcela jednoznačný. Všichni klaďasové mají nějaké vlastnosti, které jim brání být Mirky Dušíny, a naopak záporáci se chovají občas docela nesmyslně v kontextu k tomu, že mají být zlouny - buď mají i nějaké kladné vlastnosti, nebo je k tomu vedou důvody, které zatím nebyly odhaleny. Zkrátka postavy nejsou černobílé a mají své vlastní démony a hříšky stejně jako skuteční lidé. Potkáte národy vpravdě tolkienovské, tedy trpaslíky a elfy, ale i zcela originální a v jiných světech se nevyskytující. Budete putovat krajinou i podzemím a schovávat se před Lijákem, který ničí a spaluje vše živé i neživé, co není z kamene…

Nakonec vás nejspíš bude mrzet, že kniha má „jen“ necelých osm set stran a krom autorovy fantazie a vypravěčského umu na tom bude mít zásluhu i vynikající překlad Konstantina Šindeláře. Začtete-li se do Letopisů zlomu, čeká vás fantastické putování bez konce, protože dějiny přece nikdy a nikde nekončí.

 

Letopisy zlomu
Nikolaj Perumov

překlad: Konstantin Šindelář
nakladatelství: Triton
rok vydání: 2017
počet stran: 779
Cena: 499 Kč

RecenzeLiteraturaFantasyN. PerumovTriton
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: DCKK 5: Superman - Utajený počátek

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Wed, 10/11/2017 - 00:48

Páté pokračování série Dcčkového the best of se nám snaží vysvětlit, kdo je to ten supermuž. Utajený počátek se zaobírá jak školními léty, tak i odchodem ze Smallville a prvním setkáním s Metropolis. Bohužel, zhostil se tohoto úkolu poněkud zvláštním způsobem.
Johns totiž  pojímá uvedení do Supermanova universa jako pro šestileté školáčky, kterým je potřeba jasně ukázat, kdo je ten zlý a kdo dobrý, a pak se na to ještě přeptat. V příběhu se objevují všechny základní důležité postavy pro Supermanova dobrodružství, rodiči počínaje, přes první lásku Lanu Lang a redakci Daily Planet a Lexem Luthorem osobně konče.
Kniha si jasně dává za cíl vysvětlit všechno, co člověk potřebuje vědět minimálně do začátku a křiklavě ukazuje hlavní charakterové vlastnosti každého z aktérů, což podbarvuje někdy až přehnaná kresba Garyho Franka. Jednoduché odmítnutí návrhu, jestli by se jistá postava nechtěla hlouběji spřátelit, pak vypadá jako rezolutní zavrhnutí Darwinovy teorie španělskou inkvizicí.
Vyjádření těžkostí superhrdinského života taky docela balancuje na hraně kýče. Zejména bije do očí nesmyslná horlivost o zneškodnění ze strany armády. Její nenávist vůči někomu, kdo právě zachránil nejspíš několik desítek občanů, je přitažená za vlasy.
Rozhodně se nejedná o komiks náročnější povahy, založený na psychologické hře, s temnou kresbou a složitou zápletkou. Bílé předěly a pestrá paleta barev čtení taktéž značně zlehčují a nevytváří tedy hutnou atmosféru, tak typickou například pro Batmanovské příběhy.
Abych ale nebyl jen negativní. Superman: Utajený počátek je vcelku sympatický komiks, který čtenář slupne jako malinu během jedné příjemné čtecí seance, po níž se necítí ani deprimovaně, ani netrpí paranoiou. Naopak, knížku založí do knihovny s pocitem ulehčení, že někdo nad námi vždy drží ochrannou ruku a vše se v dobré obrátí. Zazvonil zvonec a pohádky... znátetodál.

Tradiční fajn retro dodatek je tentokrát o studentských letech Clarka Kenta, během nichž se snažil všemožně skrýt svou druhou identitu a o nesnázích s tím spojených. Mimochodem – tady už vás opravdu napadne, že všichni kromě Supermana jsou slepí a po lobotomii, ale co se dá dělat, nikdo holt není schopný si spojit dvě naprosto stejné tváře. Velice příjemné zakončení knihy, které je sice, jak bylo u starších komiksů zvykem, psáno hloupoučce a jednoduše, aby ho pochopil každý první, je i tak vcelku povedené.

DC KK 5: Superman – Utajený počátek

Scénář: Geoff Johns
Kresba: Gary Frank
Vydavatel: Eaglemoss
Série: DC komiksový komplet
Počet stran: 176
Vydání: druhé
Vazba: pevná
Cena: 229 Kč

KomiksSupermanG. JohnsDC ComicsDCKKDC KKEaglemoss
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Gregg Loomis, Mise Sinaj

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 10/10/2017 - 00:48

Hora Choréb

Sinajský poloostrov
Březen 1904

Nečekaný objev vyvolal u sira W. M. Flinderse Petrieho úžas, rozhodně ne však radost.
Expedici mu financovala Společnost pro výzkum Egypta a jejím úkolem bylo znovu prozkoumat a zmapovat důlní činnost starověkých Egypťanů na území mezi Suezským a Akabským zálivem. A jako tolik jiných badatelů před ním i on objevil něco úplně jiného, než co bylo předmětem jeho pátrání.
Třebaže se jednalo o horu Sínaj, ze které Mojžíš snesl desky Zákona, Petrie nečekal, že by zde našel něco zvláštního. Jelikož však ležela v oblasti, kterou měli probádat, vyškrábala se expedice s námahou po strmém srázu až na vrchol. Namísto hrbolatých balvanů z červeného pískovce, zakrslého křoví a škorpionů tam narazila na něco dočista nečekaného.
Z jeskyně, zjevně uměle vyhloubené, trčely zbytky zdí postavených ze starověkých, ručně vyrobených cihel. Jejich jižní stranu už dávno obrousil písek, po tisíce let bičovaný vichrem, neutuchající brízou, drsným a žhavým větrem, o němž se Petrie naučil přemýšlet jako o dechu pouště. Severní strana ale dosud nesla patinu malované omítky, která kdysi hrubé cihly zakrývala. Ve stále viditelných nápisech Petrie rozpoznal hieroglyfy, které mohly pocházet až z 12. dynastie faraonů, z doby kolem roku 2600 před Kristem.
Dlouho před Mojžíšem.
To představovalo problém.
Společnost pro výzkum Egypta si stanovila podmínky financování expedic dost jasně: jedním z jejích hlavních cílů byly vykopávky a průzkum, které měly potvrdit či osvětlit pasáže Starého zákona. Právě na této hoře hovořil Mojžíš s Bohem v podobě hořícího keře; právě odsud snesl ne jednu, nýbrž dvě sady desek Zákona; a právě u paty této hory zničil zlaté tele, symbol modlářství.
Petrieho odhalení znamenalo zradit přátele a sponzory, a toho by se žádný anglický džentlmen nikdy nedopustil.
Zveřejněním nálezu by dozajista přišel o jakoukoli šanci, že ještě někdy dostane od Společnosti peníze. Mohl by ztratit renomé, a dokonce přijít o privilegia v Klubu objevitelů v Mayfairu.
Přál si, aby tu zatracenou horu nikdy nespatřil.
Jenže když už tady on a jeho průzkumný tým byli, byla by věčná škoda se zde aspoň neporozhlédnout.
Do západu slunce jim písky vydaly působivou sbírku tabulek, soch a nástrojů, které se obvykle používaly v chrámu. Petrie si byl jist, že následujícího dne odhalí oltář a další důkazy o uctívání často znázorňované Hathór, bohyně lásky, hrobek, zlata a písní, z jejíhož mléka faraoni získávali nesmrtelnost. O tom, kdo tu byl zobrazen, nebylo pochyb – žádný jiný bůh neměl kravské rohy a sluneční disk na hlavě.
Ještě než dovečeřeli a domorodí nosiči pro něj a další tři Angličany vztyčili stany, se Petrie rozhodl, že nálezy zkrátka předloží Společnosti a nechá ji, aby rozhodla, co s nimi.
Což bude nepříjemné. Původně totiž plánoval zápisky z výpravy vydat knižně.

Do odpoledne následujícího dne se jim podařilo odstranit písek z řady síní a komnat. Odhalili reliéfy faraonů a jejich oblíbených manželek, synů a správců, hlavní oltář zatím ještě nikoli.
Našli však řadu čtvercových a kruhových děr vysekaných do pískovce, každá díra větší než koupelnová vana. Petrie ještě nikdy nic podobného neviděl a účel otvorů mu unikal. Objev tavicího tyglíku a několika kil neznámého bílého prášku pod kamennou podlahou se zdál být podobně matoucí. Možná se jednalo o jakýsi zvláštní předmět, o němž se často zmiňovaly nápisy na stěnách a na okolních stélách. Jinak si totiž neuměl představit, na co by ono slovo mohlo poukazovat. Nikdy dřív na něj nenarazil. A ještě podivnější mu připadalo, co by vůbec dělal tavicí tyglík v chrámu.
Další zmínku našel na portrétu Anubise, boha se šakalí hlavou, který odváděl zesnulé do podsvětí. Zvíře leželo na arše, zatímco faraon Amenhotep mu předkládal nějaký kuželovitý předmět. Nápis říkal cosi o darování zlata a radujících se ústech.
Následné pátrání ale žádné zlato neodhalilo, pouze záhadný bílý prášek.
Jako každý jiný kompetentní archeolog i Petrie nálezy zaznamenal, dokončil vykopávky (aniž by našel chybějící oltář) a pokračoval ve výzkumu, kvůli kterému sem přijel.
Nakonec zjevně uzavřel se Společností dohodu, protože o své expedici vydal v roce 1910 krátkou knihu s názvem Starověký Egypt a starověký Israel. Jeho objevy by asi vyvolaly v akademickém světě bouřlivější reakce, kdyby to, co nalezl, nebylo zastíněno stahujícími se mračny dvou světových válek.
Avšak jako tolik jiných badatelů i on uvedl v pohyb síly, o nichž neměl ani tušení. Na počátku dvacátého století v Evropě si je dokázal představit jen málokdo.

Klášter Melk na Dunaji
Rakousko
Současnost

Joseph Steinburg, Ph.D., stál s tváří obrácenou ke slunci ve vchodu vysokém jako dvě podlaží. Před ním se kopec, na kterém byla v desátém století postavena první část kláštera, prudce svažoval k rychle tekoucím šedým vodám Dunaje. Za zády měl knihovnu. Stěny obrovské místnosti dlouhé devadesát metrů byly patnáct metrů vysoké a kompletně obložené knihami.
Z kaple pod ním se ozýval chorál z večerní mše. Zpívalo ho asi třicet mnichů, kteří stále obývali část barokního opatství, která nesloužila jako farní škola. Zpěvu si ale nevšímal, pokud ho vůbec slyšel.
Nebýt lodě vlekoucí nákladní čluny vzhůru proti proudu a aut, která hučela po dálnici na druhé straně řeky, mohl by se Steinburg nacházet v kterémkoli časovém období během posledních tisíc let.
Jenže ani na to nemyslel.
Dokázal uvažovat pouze o podivném objevu, který ho zaměstnával poslední dva dny.
Před rokem se opatství pustilo do vskutku gargantuovského úkolu – rozhodlo se totiž vytvořit počítačový registr celé knihovny, a to včetně více než dvou tisíc svazků, které se datovaly do období mezi devátým a patnáctým stoletím. Minulý týden jeden z postgraduálních studentů objevil svazek pergamenů ve starověké hebrejštině, který byl patrně založen v panické snaze ukrýt vše cenné, když v roce 1683 Kara Mustafa a jeho dvě stě tisíc Turků oblehli Vídeň jen asi osmdesát kilometrů na východ odsud. Přestože byli Turci donuceni se sotva o tři měsíce později stáhnout, dokumenty nebyly s největší pravděpodobností nikdy vráceny zpět na původní místa a zůstaly přiloženy k soudobým náboženským spisům. Církev požádala Steinburga, který pracoval na půl úvazku jako archeolog a na celý jako profesor starověkých hebrejských dějin, aby dokumenty přeložil a pokusil se je datovat.
Podle těžkého pergamenu a použitého inkoustu Steinburg hádal, že stránky mohou být stejně staré jako sám Melk. Avšak události v nich zaznamenané byly mnohem, mnohem starší. Nezvyklá větná skladba, fráze vypůjčené z faraonského Egypta, to všechno naznačovalo, že se jedná o velmi pečlivý překlad kroniky, která musela pocházet někdy z let 1500 až 1200 před Kristem. Nebo, aby byl politicky korektní, před naším letopočtem. Každopádně z doby, kdy samotná hebrejština ještě neměla ustálenou písem¬ nou podobu.
Steinburg, který byl vždy velmi opatrný, se otočil, vrátil se dovnitř, přistoupil k jednomu z posuvných žebříků, vylezl do nejvyššího patra a prohlédl si místo, kde byl dokument nalezen. A opravdu, okolní svazky pocházely z doby od poloviny do konce sedmnáctého století.
Jakmile sestoupil zpátky dolů na parketovou podlahu, vrátil se ke stolu, na němž ležely rozvinuté pergameny. Natáhl si chirurgické rukavice, které listiny chránily před zhoubnými účinky vlhkosti lidské pokožky, a otočil se k notebooku, v němž dával dohromady hrubý překlad. Byl si dobře vědom ironie tohoto anachronismu, skutečnosti, že používá elektronický přepis na místě, kde mniši po staletí kopírovali spisy ručně.
Jak se ale tyto dokumenty vůbec dostaly do Rakouska?
Kdyby měl Steinburg hádat – což jako profesor rezolutně odmítal, jako archeolog to ale zároveň musel akceptovat –, řekl by, že starověký pergamen se do Evropy dostal jako trofej z některé křížové výpravy, patrně z té třetí, po níž vévoda Leopold V. uvěznil anglického krále Richarda Lví srdce kvůli výkupnému na hradě Dürnstein – jen o několik kilometrů dál po proudu Dunaje byly stále vidět ruiny jeho věží. Bylo tedy možné, že ty stránky sem byly přepraveny ze staletého hradu jakéhosi bývalého křižáka a předány Melku do úschovy, než mohli Turci prolomit hradby. Řada rodů v této oblasti dokázala vysledovat své předky až do takto hluboké minulosti.
Steinburg si oddychl, když alespoň teoreticky vyřešil tajemství původu dokumentů.
Jak si církev – neřkuli svět – poradí s výsledky jeho objevu, to už byla jiná věc.
O dvě hodiny později vstal a rozhlédl se po místnosti.
Třebaže se události popsané v dokumentech odehrály ve starověku, mohly mít zásadní následky pro současnost.
Velmi zásadní následky.
Následky, které přesahovaly abstraktní akademická pojednání nebo zaprášené stránky dějin.
Mohl by dokumenty přenechat minulosti, vrátit je na jejich místo v nejvyšším patře knihovny a opustit Melk v naději, že i jeho překlad z hebrejštiny a starogermánštiny upadne v zapomnění. To mu ale nepřišlo jako příliš uspokojivé řešení. Součástí odměny za jeho práci bylo i právo publikovat nález v odborných časopisech dle vlastního výběru. Tyto informace budou mít pro některé lidi velkou cenu, pokud je zveřejní, a možná ještě větší, pokud to neudělá.
Každopádně neměl v úmyslu se jen tak vzdát uznání, které mu to mohlo přinést. Úkolem akademické obce je šířit vědomosti jako vánek chmýří z pampelišky. Jak budou informace následně použity, to už nebyla jeho věc.
Nevšiml si, že obrovitou místnost nyní osvětluje pouze křehká zář elektrického osvětlení, neboť slunce už dávno zapadlo. Napadlo ho, jestli opatství úmyslně používá slabé žárovky, aby simulovalo svit svící, které tu po staletí hořívaly.
Vstal a kývl, jako by uzavřel sám se sebou dohodu. Sáhl do tašky, vytáhl z ní disk a zkopíroval na něj poznámky, které poslední dva dny přepisoval do notebooku. Následně poslal hrubý překlad e-mailem na svůj domácí počítač. Byla to lepší záloha než disk. Zítra oba překlady vytiskne a spolu s poznámkami pošle správě opatství.
Ale prozatím…
Třeba se dočká aspoň trochy akademického poplácání po zádech, možná dokonce většího než jeho bratranec, který byl uznávaným vědcem.
Potom dostal nápad.
S pergameny v ruce opustil knihovnu, prošel několika síněmi a přes nádvoří až k místu, kde ve dne obchod se suvenýry prodával knihy, náboženské medailonky a jiné cetky. Za obchodem se nacházela malá kancelář, k níž Steinburg včera dostal klíč, když potřeboval odeslat fax. Vnější dveře byly pro dnešek zavřené a zamčené, jeho klíči se ale snadno poddaly. Jestli si dobře vzpomínal…
Ano, fax byl zároveň i kopírkou. Rozhodl se nemyslet na to, jak může dokumenty poškodit, a opatrně je rozložil jeden vedle druhého na skleněnou desku.
Jeho bratranec v Amsterdamu se zmínil o projektu, kterému by se tyto staré zápisky mohly hodit. Jenže kdyby Benjaminovi poslal originály, měl by je bratranec u sebe celé měsíce a mohl by uplynout i rok, než by Steinburg mohl cokoli publikovat. Vyřeší to jinak. Benjamin byl také profesorem, jen nějaké exotické vědy. Analytické chemie, teoretické fyziky – Steinburg si nebyl jistý.
Otevřel stůl a vytáhl velkou obálku a roličku známek. Rychle připojil poznámku, v níž žádal, aby byly kopie zničeny nebo uschovány, dokud nevydá svou práci tiskem. Odhadl, kolik známek bude potřebovat, napsal na obálku adresu a hodil ji do pytle s poštou určenou k vyzvednutí následujícího dne.
Usmál se. Bude to elegantní odveta za nesrozumitelnou formuli, kterou jeho bratranec publikoval vloni, za teoretickou rovnici, jež vyvolala ve vědeckých časopisech mírné pozdvižení. Tyhle hebrejské svitky budou mít větší, mnohem větší ohlas než Benjaminova teorie.
Oba spolu přátelsky soutěžili už od dětství a Steinburg teď získá body navíc.
Při pohledu na hodinky zjistil, že se domů do Vídně dostane dost pozdě. Zamkl kancelář, vrátil se do knihovny, opustil ji východem obráceným od řeky, prošel nádvořím a po štěrkem vysypaném parkovišti, které už opustily pravidelné zájezdové autobusy, se vydal ke svému Volkswagenu Broukovi, sice stařičkému, ale stále v dokonalém stavu. Branou zamířil pryč od pečlivě posekaných trávníků opatství a najel na silnici vedoucí k mostu. Ve zpětném zrcátku pozoroval dvě věže a kopuli Melku, které se rozplývaly v houstnoucím šeru.
Ještě než Steinburg dorazil k úzkému mostu, který se klenul vysoko nad Dunajem, měl už hrubou představu, která periodika dostanou příležitost do jeho práce nahlédnout.
Z myšlenek ho vytrhl pár světlometů za zády. Podle toho, jak vysoko nad silnicí byly posazeny, musely patřit náklaďáku.
Divné. Nákladním vozům byl vjezd na tento most výslovně zakázán.
A ta zatracená věc navíc zrychlovala.
Steinburg pochopil, co se stane, jen okamžik předtím, než kov narazil na kov a poslal volkswagen proti bočnímu zábradlí mostu.
Ucítil bodnutí strachu. Kamenná zídka rozhodně nemohla zabránit tomu, aby se auto nezřítilo do prázdnoty. Nemýlil se.

Američan Gregg Loomis je českým čtenářům (a milovníkům mysteriózních thrillerů zejména) dobře znám díky románům Případ Pegasus a Akta Julián. Jejich ústřední protagonista, právník a bývalý agent CIA Lang Reilly, se nyní vrací ve třetím dobrodružství nazvaném Mise Sinaj.

Stopy vrahů dvou uznávaných vědců vedou až k biblické hoře Choréb…

Na Langa čeká další smrtící tajemství, které může otřást základy naší civilizace, a ani tentokrát autor svého hrdinu nešetří a provede ho od Bruselu přes Káhiru, Vídeň a Tel Aviv až k biblické hoře Choréb.

Právě sem zavedou Langa stopy vrahů dvou uznávaných vědců a právě tady zjistí, jak nebezpečné odhalení obsahuje starověký rukopis, kvůli kterému je někdo ochotný zabíjet.

Mise Sinaj – stejně jako předchozí dva romány – měrou vrchovatou uspokojí čtenáře lačné po dramatických dobrodružstvích a nebezpečných záhadách historie, zabalených do svižně odsýpajícího příběhu. Dan Brown získal v Greggu Loomisovi nebezpečného konkurenta!

Anotace:
Dva vědci – jeden v Amsterdamu a druhý v Atlantě – jsou zavražděni. Zpočátku se zdá, že mezi nimi existuje jediná spojitost: Lang Reilly. Koneckonců oba muži pracovali pro jeho nadaci. Jenže když někdo po Langovi pro výstrahu vystřelí, jen podpoří jeho odhodlání dobrat se pravdy.
Pátrání zavede Langa do Bruselu, Káhiry, Vídně, Tel Avivu… až k nebezpečnému tajemství pohřbenému hluboko v minulosti. Jak souvisejí vraždy vědců s nedávno objeveným starověkým rukopisem? Jaká odhalení obsahuje a kdo je ochotný zabíjet, jen aby zabránil jeho rozšifrování?
Aniž by narušil již tak křehkou rovnováhu sil na Středním východě, musí Lang zůstat naživu dost dlouho, aby našel odpověď na záhadu, s níž si historikové nevědí rady už celá staletí.

Autor: Gregg Loomis
Originální název: The Sinai Secret
Překlad: Kateřina Niklová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 288
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press 
 

UkázkyUkázkaG. LoomisZ jiného soudku
Categories: Vector Graphic

Inktober

Ilustrator.cz - Mon, 10/09/2017 - 10:10
První říjen (October) je pro grafiky takový malý svátek – začíná totiž Inktober, celoměsíční kreslící výzva, kdy grafici tvoří každý den ilustrace na předem zadaná témata a své kresby pak sdílí na síti. Inktober založil v roce 2009 komiksový ilustrátor James Parker, když se chtěl zlepšit v kreslení. Od té doby se z toho stala […]
Categories: Vector Graphic

Soutěž: Ray Bradbury, Marťanská kronika

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 10/09/2017 - 00:48

Nakladatelství Plus dělá radost všem fanouškům Raye Bradburyho. Po nedávno vydaném Ilustrovaném muži teď vydává další Bradburyho pecku – Marťanskou kroniku. I my tu pro vás máme jeden kousek. Stačí, když nám odpovíte na následující otázku:

V jakém roce vyšla Marťanská kronika v originále?

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 15.10.2017, do předmětu napište Marťanská kronika a nezapomeňte na svoje jméno, korespondenční adresu a telefon. Těšíme se na vaše odpovědi.

 

SoutěžeSoutěžR. BradburyAlbatrosPlus
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Warren Ellis - Jason Master, James Bond: Vargr

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 10/09/2017 - 00:48

Warren Ellis a James Bond. To je přece kombinace, která nemůže zklamat. Anebo ano?

Jen málokterý hrdina se tak zapsal do srdcí fanoušků popkultury jako James Bond. Záchrana světa, krásné ženy, nebezpečné situace. Několik hereckých představitelů. A tak dále. James Bond je prostě vzorem pro všechny chlapy a ideálem všech žen. A jeho příběhy jsou skvělým matrošem pro každého spisovatele. A zvlášť pro tak zkušeného, jakým je Warren Ellis.
Vargr začíná tak, jak začínají všechny bondovky, tedy velkou akční sekvencí (v téhle Bond pomstí zavražděného kolegu 008), která se následně přesune k úvodním titulkům. Už od první stránky je kladen velký důraz na grafickou podobu komiksu. Ta je opravdu výrazná – Jason Masters se tu vyřádil se vší parádou, až máte pocit, že opravdu koukáte na další film a jediné, co tak chybí, je soundtrack.
A pak se rozjede hlavní příběh. Bond po mrtvém kolegovi musí převzít jeho nedodělané úkoly. Jedním z nich je rozbití gangu, který dodává do Anglie nebezpečnou drogu. A kroky vedou do Berlína. Zhruba tak by se dal v kostce shrnout veškerý příběh téhle komiksové bondovky. Právě ten je achilovkou celého Vargru. Namísto něj totiž tvůrčí duo chrlí jednu akční scénu za druhou. Jo a taky tam občas zazní nějaký dialog a suchý humor. Respektive snaha o něj, protože vtipné to není ani v nejmenším. Smutné pak je, že samotný hlavní hrdina nepozná, že před sebou má hlavního lotra, ačkoliv mu k tomu byla už poskytnuta dost velká indicie. Ale mezi námi – ten dopadl dost bídně a víc by se hodil do béčkového příběhu se Stevenem Sabalem než do komiksu s Jamesem Bondem.
Samotné pojetí Bonda se pak hodně blíží tomu, jaké známe z filmů s Timothy Daltonem a Danielem Craigem. Máme tu co dočinění se zabijákem ostrým jako břitva, který bez skrupulí odpraví každého, kdo ohrožuje jeho zemi. A královnu. Jenže Bonda v podání obou herců vyvažovaly bondgirl, které dávaly průchod jeho emocím a citům a ukazovaly, že je taky lidská bytost. To tahle komiksová verze prostě postrádá. On ostatně postrádá i tu typickou bondgirl. Možná z toho důvodu, aby Ellis nemusel uklidňovat svoje tvůrčí já bažící po akci.
Vargr sviští a jako odpočinková četba na pár hodin a pastva pro oči je hodně dobrý. Jako Bond však ne. Ne od někoho jako Warren Ellis. Od toho se čeká něco většího. Třeba u druhé komiksové mise konečně chytí náš oblíbený vypravěč dech a předvede nám svoje spisovatelská kouzla.

James Bond: Vargr
Warren Ellis - Jason Masters
Nakladatel: Comics Centrum
Překlad: Pavel Res
Počet stran: 176
Vazba: Pevná s přebalem 
Cena: 599 Kč

 

 

James BondKomiksComics CentrumW. EllisJ. Masters
Categories: Vector Graphic

Pages

Subscribe to inkscapers.cz aggregator