Feed aggregator

FILM: Avengers: Endgame aneb součástí cesty je i konec...

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 05/24/2019 - 12:25

Když před jedenácti lety vstupoval do kin první Iron Man, zrodil se nevídaný filmový kolos Marvel Cinematic Universe. Vesmír, který spojuje 22 filmů a bezpočet postav do jedné velkolepé série, si našel cestu do srdce nejednoho fanouška. Letos v dubnu tato cesta končí, a s ní i částečně i éra superhrdinských filmů. Neznamená to samozřejmě, že se na stříbrném plátně nedočkáme dalších dobrodružství, Endgame je ale koncem éry původních Avengers, která započala právě ve chvíli, kdy Tony Stark v jeskyni sestrojil svůj první oblek. Endgame je koncem, který fanoušci vyhlíželi ještě netrpělivěji než loňský souboj s Thanosem v Infinity War. Symbolicky se bohužel také jedná i o poslední marvelovku, pro kterou stačil Stan Lee natočit své vtipné cameo. Po měsísích spekulací a pečlivé propagace ze strany studia je to zde. Už jen během otvíracího víkendu prolomili Avengers rekordy a Endgame jistě zaútočí na příčku nejvyšší, tedy na post nejvýdělečnějšího filmu všech dob.

Co se stalo po osudovém Thanosově lusknutí? Redakce Sardenu mu naštěstí unikla a neproměnila se v prach. Můžeme vám tedy sdělit, zda se vyplatí na Endgame vyrazit, či spíš, jestli se na to vybavit malým či velkým balením kapesníčků.

 

Karolína

Já a Marvel: Fanoušek kompletního MCU (i většiny seriálů), příležitostný čtenář komiksů

Já a Endgame: Endgame se v mnoha věcech liší od klasického filmu MCU. Stále je tu várka humoru, který skvěle funguje i v jinak vážně laděném filmu, stále je tu duhově barevná akce, spousta technických vychytávek a množství žánrových klišé - a vše to funguje stejně bezvadně jako vždy. Noví Avengers ale hlavně ze začátku nikam nespěchají a postavy, kterých se tu opět sešlo, kolik jen lze do crossoveru nacpat, se dočkávají mnohem většího prostoru. Tříhodinovou stopáž jsem jako divák ani necítila - přestože totiž Endgame není tak akční jako Infinity War, užila jsem si letošní Avengers mnohem víc. Vtipné i vážné momenty filmu skvěle fungují, a mnohými zvraty či drobnostmi v ději dokázali scénáristé překvapit. Ryze subjektivně musím prohlásit, že možná i díky tomu mě Endgame pohltil jako v kině již dlouho žádný film, a patřila jsem k té části publika, která seděla v kině upřímně dojatá, se slzami dál než na krajíčku. Endgame je pro mě jako pro fanouška splněným snem, protože dopřává mým oblíbeným hrdinům uspokojivé zakončení jejich příběhové linky, a to různými způsoby. Jsou tu setkání, loučení, oběti i hrdinské momenty, které jsou absolutním emočním beranidlem. A právě kvůli fanouškům hrají noví Avengers na silnou nostalgickou strunu - chvilkami prosakující hudební témata předešlých sólovek i týmovek, vedlejší postavy, které si zaskočily na návštěvu - byl tu snad každý. V tomto bodě už mi k absolutní spokojenosti chyběla opravdu jen (alespoň) malá zmínka o Philu Coulsonovi. Částečně její absenci ale kompenzuje fakt, že konečně došlo k fanoušky televizní odnože MCU očekávanému okamžitku, a film zareagoval na seriál, nikoli naopak. Právě drobné dárky pro fanoušky rozeseté snad v celé tříhodinové stopáži, nostalgie a ono hořkosladké ukončení jsou pro mě dostatečným důvodem pro přehlédnutí drobným logických děr. Kdybych chtěla, našla bych samozřejmě věci, které by mohly být lepší, ale i pár dní po odchodu ze sálu jsem tak nadšená, že je opravdu hledat nechci.

 

Eylonwai

Já a Marvel: Spíše vlažnější fanoušek filmů, hltač Kapitána Ameriky a Lokiho, hater Iron Mana

Já a Endgame: Popravdě řečeno tak úplně nechápu ty pozitivní reakce valící se ze všech stran. Upřímně? Nudila jsem se. Nevím, zda za to částečně mohl nepříjemný zážitek z narvaného kina, kde diváci nebyli schopní zůstat chvíli zticha a šustění a křupání a svícení mobilem si dokázali rozložit do celých třech hodin, ale zkrátka jsem se do toho nedokázala dostat. Ano, možná je to tím, že k většině postav nemám kdovíjak žhavý vztah, ale to nezabránilo tomu, abych na Infinity War naopak nepěla ódy. Je tu pár výborných scén (Kapitánova epická chvíle v závěrečném střetu byla dechberoucí) a úvodní sekvence vypadala nadějně, ale to je asi tak všechno. Jinak scénář naprosto rezignoval na jakoukoli logiku ("Takhle to nefunguje." - další scéna: "Ale počkat, my vlastně potřebujem, aby to tak fungovalo, takže... jo, pro nás to tak funguje!"), fandit klaďasům se prakticky nedalo (jako... musíte uznat, že Thanos má prostě pravdu) a vůbec celá ta klasická zápletka už působí značně zvětrale a jako parodie sama na sebe. Moderní feministické tendence tady vzali za tragikomicky špatný konec a dialogy povětšinou mlátí prázdnou slámu tisíckrát použitých frází. Jasně, je to Marvel, žádný art z festivalu, ale ani s naprostým minimem očekávání mě to prostě nepřesvědčilo. Takže možná dobře, že je to endgame...

 

Slíva

Já a Marvel: Fanoušek kompletního MCU (i většiny seriálů),ještě méně než příležitostný čtenář komiksů

Já a Endgame: Jsem na tom hodně podobně jako Karolína. Marvel filmy mám ráda a tudíž se nedívám úplně kritckým pohledem. Samozřejmě, že při bližším zkoumání by se na Endgame dalo ledacos najít. Příběh má svoje mouchy a některé nelogičnosti nejsou vidět jen ve tmě kinosálu, protože spektákl je velký, ohromující a... spektakulární a jako pravý fanoušek tam přece nejste kvůli tomu, abyste hledali chyby. Nejsem hnidopich. Pokud si do kina jdete užít velké finále a znáte dobře marvelovský vesmír, nemůžete být zklamaní. Film je jedna velká jízda, která na první pohled dobře drží pohromadě, hlavní zápletka dává smysl a nikoho z původních hrdinů neusurpuje, je plná vtípků, easter eggů a cameo rolí, takže rádi filmu nějaké ty drobné nedostatky odpustíte.
Můj vztah k Avengers šel ve vlnách. První díl byl skvělý, divák se bavil a byl ohromen. Ovšem tak vysoko nasazená laťka se jen těžko překonává. Přesto se o to tvůrci pokusili. Bohužel. S Age of Ultron přišlo tušené zklamání  z přehnané snahy o efekt ještě krémovější smetany a máslovějších sušenek. Co bude dál? Naštěstí si Infinity War u mě napravila reputaci. Očekávání jdou nahoru, napětí vrcholí. Endgame zabodovala na celé čáře a ani mi nepřišlo, že sedím v tom kině zatracené tři hodiny. Za mě? Důstojné zakončení celého desetiletí, které ocení hlavně věrní fandové, ale které i samostatně funguje jako dobrá zábava. Pokud tedy nejste takoví škarohlídi jako Eylonwai...potom snad do toho kina radši ani nechoďte, muhehe.

 

P.S. Pořád jsme čekaly, jestli se k nám z redakce někdo nepřidá...možná, že mezitím už jste to všichni viděli :-D

 

 

FilmAvengersMarvel
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství CREW

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 05/23/2019 - 17:18

Jaro je v plném proudu, ale počasí si stále dělá co chce, a to i v květnu! Zavřete se tedy před agresivními pyly v klidu a bezpečí svých domovů a ponořte se do nových komiksů od Nakladatelství CREW!

Alisik 3: Jaro

Scénář: Hubertus Rufledt; kresba: Helge Vogt; počet stran: 80; vydání: první; rok vydání: 2019

Napínavý i romantický komiks o gotické lolitě pokračuje, přesně ve stylu Tima Burtona. Mrtví se snaží zabránit zničení svých hrobů. Ale mají šanci proti stavebním strojům? A má vůbec nějakou šanci vztah Rubena a Alisik, když jeden z nich je slepý a druhá mrtvá?

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1338

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1117&pro=d

 

My Little Pony: Návrat královny Chrysalis

Scénář: Katie Cook; kresba: Andy Price; počet stran: 120; vydání: první; rok vydání: 2019

Vítejte v Ponyville, domově Twilight Sparkle, Rainbow Dash, Rarity, Fluttershy, Pinkie Pie, Applejack, a všech vašich ostatních oblíbených poníků! S městečkem však není něco v pořádku a jeho obyvatelé se chovají velice, velice podivně! Ponící musí najít zdroj té podivnosti dřív, než bude příliš pozdě!

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1344

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1120&pro=d

 

Netvora 3: Azyl

Scénář: Marjorie Liu; kresba: Sana Takeda; počet stran: 168; vydání: první; rok vydání: 2019

Maika Půlvlčice začíná odkrývat záhady své minulosti - ale současné hrozby jen přibývají. Třetí kniha, spojující sešity Netvory 13 až 18, přivádí Maiku do neutrálního města Pontus, ve kterém by ráda našla dočasné útočiště před svými pronásledovateli. Naneštěstí Pontus nemusí být tak bezpečný, jak Maika a její spojenci doufají.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1345

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1121&pro=d

 

Avengers 1: Poslední návštěva

Scénář: Jason Aaron; kresba: Ed McGuinness, Paco Medina, Sara Pichelliová; počet stran: 164; vydání: první; rok vydání: 2019

Steve Rogers. Tony Stark. Thor Ódinson. Velká trojka se dala znovu dohromady. A právě v ten správný čas - musí zachránit svět před dvoukilometrovými kosmickými bohy známými jako Nebešťané. Střezte se Poslední návštěvy!

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1334

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1110&pro=d

 

Thanos 2: Lom bohů

Scénář: Jeff Lemire; kresba: German Peralta; počet stran: 136; vydání: první; rok vydání: 2019

Je odhodlaný udělat vše, aby přežil, přestože to znamená přijmout pomoc, která přichází z těch nejnepravděpodobnějších míst! Když se však vynoří hrozba, která je ještě strašlivější než Šílený Titán sám, budou životy nás všech záviset na vůli oslabeného Thanose k životu! A pak je tady ta drobná lapálie s Lomem bohů. Nikdo, kdo do něj vstoupil, se ještě nevrátil - a nyní je řada na Thanosovi, aby prozkoumal jeho hlubiny.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1342

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1119&pro=d


Spider-man/Deadpool 3: Pavučinka

Scénář: Joe Kelly; kresba: Ed McGuinness; počet stran: 136; vydání: první; rok vydání: 2019

Nejhorší noční můra PETRA PARKERA a WADEA WILSONA: vraždící dáma namíchaná z nich dvou zvaná Pavučinka! "Dcera" našich hrdinů je silnější než oni, rychlejší než oni a má solidně ujetou fixaci na tatínky - ale jaká poblázněná mysl ji mohla vůbec počít? Zatímco počet mrtvol stoupá, snaží se Spider-man s Deadpoolem Pavučinku porazit - stejně jako toho, kdo od začátku tahá za drátky!

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1346

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1123&pro=d

 

Modrá CREW 11: Hrobař (1-2)

Scénář: Xavier Dorison; kresba: Ralph Mayer; počet stran: 116; vydání: první; rok vydání: 2019

Vstupte do světa ryzího spaghetti westernu - na vyprahlou půdu, po které se kodrcá kočár s chlápkem v černém. Hrobařem. Chlápkem s temnou minulostí, který pohřbívá mrtvé... a občas, když je to nutné, střílí živé. Westernový svět je plný zabijáků, podrazů, pastí a psychopatů. Někdy je výhoda, když s sebou vozíte vlastní zásobu rakví.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1336

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1111&pro=d

 

Znovuzrození hrdinů DC: All-Star Batman 3: První spojenec

Scénář: Scott Snyder, Rafael Albuquerque, Rafael Scavone; kresba: John Romita Jr., Rafael Albuquerque, Sebastian Fiumara; počet stran: 176; vydání: první; rok vydání: 2019

Od chvíle, co se stal strážcem Gothamu, čelil Batman armádě těch nejnebezpečnějších protivníků, jaké svět kdy poznal. Jeho cesta byla nebezpečná, jeho obětí bezpočet. Ale s pomocí svého věrného pomocníka Alfréda Pennywortha vždycky zvítězil.
Ale teď čelí Temný rytíř novému nebezpečí. Proti němu stojí maskovaná tvář spiknutí, které trvá několik generací. Její jméno je Nemesis a jak Batman, tak Alfréd jsou na jejím seznamu smrti.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1335

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1112&pro=d

 

Naruto 42: Tajemství kaleidoskopu

Scénář: Masaši Kišimoto; kresba: Masaši Kišimoto; počet stran: 192; vydání: první; rok vydání: 2019

Džiraijův střet s vůdcem Akacuki vrcholí. Ve stejnou chvíli naráží Narutův tým na Tobiho, dalšího Akacuki, a Sasuke konečně potkává svého bratra Itačiho. Čas vytoužené pomsty nadešel a bratrovražedný souboj začíná. Proti sobě stojí dva šaringany - jeden vyvinutý a zakalený roky zkušeností a druhý poháněný bezednou nenávistí.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1337

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1113&pro=d

 

Tokijský ghúl: Dny (light novel)

Scénář: Šin Towada, Sui Išida; kresba: Šin Towada, Sui Išida; počet stran: 264; vydání: první; rok vydání: 2019

Přinášíme vám příběhy ze světa TG, ve formátu, pro který se v originále zažil termín 'light novel'. Toto NENÍ komiks!

Než se pustíte do čtení volného pokračování Tokijského ghúla, je tu specialita! Povídková sbírka šesti příběhů z jeho světa, které popisují události odehrávající se na pozadí čtrnáctidílné série. Příběhů, které se soustředí i na jiné postavy, než je Kaneki.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1341

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1114&pro=d

 

Útok titánů 19

Scénář: Hadžime Isajama; kresba: Hadžime Isajama; počet stran: 196; vydání: první; rok vydání: 2019

Průzkumníci se pouštějí do posledního zoufalého boje za účelem dobytí Zdi Maria a jednou provždy porazili Titány. Eren musí použít své nové schopnosti, aby ucpal díry vzniklé před pěti lety… a především, aby se dostal do sklepení svého rodného domu a odhalil tajemství, které se tam skrývá.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1340

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1115&pro=d

 

Čarodějova nevěsta 7

Scénář: Kore Jamazaki; kresba: Kore Jamazaki; počet stran: 184; vydání: první; rok vydání: 2019

Ne vždycky všechno vyjde podle plánu. Čise na Eliase omylem použije spací zakletí a teď nemůže přijít na způsob, jak ho probudit. A ideálně přitom sama neusnout. Protože v říši snů na ni čeká velké nebezpečí.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1339

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1116&pro=d

CrewKomiks
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Alex White, Vetřelec – Chladná výheň

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 05/21/2019 - 01:00

Rok 2179. V odlehlém koutě vesmíru se nachází výzkumná stanice RB-232, které se říká Chladná výheň. Korporátní společnost Weyland-Yutani v ní provádí tři různé utajené výzkumné projekty. Nejdůležitějšími jsou projekt Stříbrňák - virus umělých neuronových sítí schopný rozpoznat a paralyzovat nejvýznamnější části napadeného systému a zároveň zdokonalovat sebe sama ovládnutými počítači a dále projekt Zářivý chrám, který se snaží z vetřelců udělat biologické zbraně.
Největší prostor v knize dostává Dorian Sudler, jehož pracovní náplní ve společnosti Weyland-Yutani je úspora finanční prostředků. Sudler jakožto analyzátor projektů a auditor má i zajímavé vnitřní myšlenkové pochody, které knize dávají nový rozměr. Jeho protějškem je vedoucí projektu Zářivý chrám doktorka Blue Marsalisová trpící neléčitelnou genetickou nemocí. Její mysl je napojena na tělo syntetika, díky čemuž se může výzkumu věnovat. Je zajímavé sledovat spolupráci nemocného těla a zdravé mysli s umělým tělem umožňujícím včlenění do společnosti. Vejce vetřelců však nevyužívá ve prospěch svého zaměstnavatele, ale pro svůj vlastní. Vetřelčí ksichtolepové jsou totiž schopni přepsat hostitelovu DNA. Místo toho, aby se je snažila ovládnout jako biologickou zbraň, pokouší se je využít pro lékařské účely a tím pomoci hlavně sama sobě.
Atmosféra na stanici je po příletu Sudlera napjatá a netrvá dlouho, kdy se ke slovu dostanou i očekávaní vetřelci.
Kniha je napsaná čtivě, charaktery postav nejsou zjednodušeně černobílé. Čtenář dostane od série více, než očekává. Nejedná se o jednoduchou mariňáckou střílečku jako v některých jiných případech, ale o slušně napsaný thriller s postupně budovaným napětím. Knize jednoznačně prospěl větší rozsah, než jaký je ve vetřelčí sérii obvyklý.
Obálka zaujme na první pohled, zájemce o vetřelčí tematiku naláká, neznalé spíše odpudí. Sympaticky působí doslov autora, ve kterém přiznává, že jeho nejoblíbenějšími sci-fi rekvizitami jsou vetřelci a možnost napsat tuto knihu považuje za obrovský dar. Dar, kterého se zhostil velmi dobře a věnoval mu neotřelý konec.

Vetřelec – Chladná výheň
White, Alex

Překlad: Chodilová, Dana
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2019
Počet stran: 368
Rozměr: 120 x 195 mm
Provedení: Vázaná
Cena: 359,- Kč 
 

RecenzeLiteraturaA. WhiteVetřelecAlien
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Honza Vojtíšek, Kazatel

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 05/20/2019 - 01:00

Trvalo několik týdnů, než se Řehořův život po střetnutí s Kravským ďáblem vrátil do trochu normálních kolejí. Pár dní po incidentu se sebral a na víkend zmizel. Tvrdil, že se potřebuje vyzpovídat. Sám sobě, Bohu, smířit se s tím, co provedl. I když to všichni vnímají jako dobrý a prospěšný čin, on vnitřně trpí a musí se s tím vyrovnat. Brzy se však vrátil, veselejší, plnější sil a pokorně přijímal všechny projevy vděku a radosti za klid a úlevu, které přinesl nejen Holému Návrší, ale i širému okolí.
Zvýšil se mu počet zpovědí, najednou na Holé Návrší proudili jedinci jako při poutích. Každý ho chtěl vidět, promluvit s ním. Cítil příval důvěry a oddanosti. Na nedělní mše docházeli lidé z okolních vesnic i ti, kteří normálně chodili jinam. Řehoř zářil štěstím. Ještě nikdy se necítil být tak pevnou součástí komunity. Ne autoritou, z níž má každý respekt, a tak trochu vnitřně se jí bojí, ale přirozenou součástí, která splynula s okolím a stala se autoritou zaslouženou, kýženou a ctěnou. Najednou se mu lidé svěřovali s věcmi, které si jindy nechávali pro sebe nebo jim nepřipadly důležité. Přestali se ho bát.
On sám to popíral, odmítal jakoukoliv změnu, ale začali ho vnímat jako toho, s nímž hovoří Bůh. Nejednou blízké varoval, aby to nepřeháněli a neupřeli tak na sebe i na něj zbytečnou pozornost. Nemluví s Bohem o nic víc než kdykoliv předtím.
Incident s Kravským ďáblem odmítal vyprávět. Sám pořádně nevěděl, co se stalo. Jen se celou dobu modlil a pomohlo to. Odváděl od incidentu řeč. Obzvláště, když přišla řeč na to, co přesně se loupežníkům přihodilo a kde jsou jejich těla.
Naštěstí vystoupal v očích bližních tak vysoko, že se stal jejich zpovědní vrbou a rádcem, až jej brzy zahltili vlastními problémy.
Libuška, zdálo se, vše z mysli buď vymazala nebo vytěsnila co nejhlouběji a nejdále. Po příjezdu se jen podělila o obecné informace. Od té doby o tom s nikým, dokonce ani s Řehořem, nepromluvila. Chvíli ho to trochu rmoutilo, protože sám nevěděl, co všechno vlastně viděla a kolik si z toho pamatuje. Ale její skálopevné mlčení jej utvrdilo v tom, že buď neviděla nic nebo se k tomu již nechce vracet. O to víc však k Řehořovi přilnula. Vždy byla skoro první v kostele před kázáním, daleko před jejími rodiči. Dostavila se řádně udýchaná, musela běžet celou cestu. Při kázání a mších ho hltala očima i ušima. Neušel jí jediný jeho pohyb, jediné slovo. Chodila se častěji vyzpovídat. A prakticky každý druhý den, jak měla chvilku času, se za ním stavovala buď v kostele nebo v jeho komůrce. Tu přinesla nějakou buchtu, jindy svazek květin natrhaných cestou nebo s něčím pomohla.
Na Kravského ďábla se zapomnělo, ne však na to, čím se Řehoř poslední dny pro všechny ostatní stával. On sám tomu pomáhal radou, přímluvou a nejednou i jinými skutky. Dvakrát se mu podařilo rozzářit kostelní mozaiku. Oba dny bylo pod mrakem, slunce se skrylo a okolí potáhlo šedivým chladným oparem. Když viděl smutné tváře nasáklé venkovním pošmournem, pozvedl ruce k nebi a mozaikou dovnitř proniklo světlo. Zbarvilo se tóny sklíček a uchopilo do svých průhledných dlaní Řehořův obličej. Jako rána bičem. Tváře posluchačů se změnily, zaregistrovaly tu změnu.
Po kázání, kdy podruhé rozzářil mozaiku, se k němu před kostelem přitočila Karasová, statná čtyřicátnice s odulou tváří a vlasy nehezky neurčitého odstínu. Měla na sobě sváteční šaty, Řehoř ale moc dobře věděl, že to nejsou ty nejlepší, co má. Nikdy se do kostela neoblékala moc honosně. Bylo by příjemné si myslet, že je to díky pokoře, každý však věděl, že je to proto, aby se vyhnula zbytečným řečem. Karasovi často měnili kostely. Všiml si však, že poslední týdny chodí na Holé Návrší, byť to mají blíž jinam. Její čepec, při své prostotě, byl nepřehlédnutelný.
„Krásné kázání, otče,“ uchopila ho za loket a nenásilně jej k sobě přitáhla. Opatrně se rozhlédla po nejbližším okolí. Na starou kovářovou, která se k Řehořovi blížila s košíčkem jablek, se zatvářila tak důrazně, až ji zastavila. Kovářka se zašklebila a otočila čelem vzad. Nikam však neodešla. Nehodlala se vzdát možnosti kazateli poděkovat a obdarovat jej.
„Přišli jsme za vámi pro radu,“ pokračovala Karasová.
„Bude-li to v mých silách,“ řekl Řehoř a vymanil loket z jejího sevření.
„Ale je to jen pro vaše uši,“ zašeptala a zadívala se na něj výmluvně.
„Ovšem,“ pokývl hlavou. „Můžete za mnou přijít později do sakristie. Pohovořím trochu s ostatními a za pár okamžiků se vám tam budu věnovat.“
Opět se rozhlédla po ostatních. „A nebude tam někdo, kdo by mohl…“
„Nebojte se,“ uchopil ji za ruku. „Všichni už budou pryč.“
Myslel si, že počká venku, než obejde kolečko, a do kostela se vydá až za ním, až uvidí, že už skončil a jde do sakristie. Ale Karaska do kostela, s manželem v těsném závěsu, vyrazila hned. Měl sto chutí to celé zdržet a nechat ji hezky uležet. Zbytečně by si podřezával větev. Je lepší mít lidi na své straně než popuzené proti sobě. A Karasová byla z těch, kdo si pamatují dlouho a důkladně. Bude prospěšnější, vyjde-li jí vstříc. Cítil to. Zrychlil tedy veškeré rozmluvy, přijímání díků i nejednoho daru a pak, obtížen rozličnými pozornostmi, veselím a energií, bublající uvnitř jeho nitra, naposled pokynul těm, kdo ještě zůstali, popřál jim šťastnou cestu, neuměle požehnal a odešel do chrámu Páně.
„Omlouvám se,“ spustil, ukládaje dary na stůl. Roztáhl obličej. „Ale víte, jak to je. Obzvláště poslední dobou.“
„Ale samozřejmě.“ Karasová nedokázala skrýt ve svém hlase rozčarování.
Řehoř cítil, že chce něco důležitého. Potěšilo ho to. „S čím tedy přicházíte?“ Začal se svlékat. „S čím mohu pomoci, bude-li to v mých silách?“
Energicky k němu přistoupila. „Věříme a doufáme, že bude.“
Karas se skoro choulil v rohu místnosti a své rozpaky se pokoušel zakrýt studováním obrazu, znázorňujícího paprsky Boží laskající rozkvetlou louku. Řehoř si všiml, že je mu celá ta věc veskrze nepříjemná, ale natolik důležitá, že je její vyřešení nezbytné. Karasová byla průbojná, ale vždycky si dokázal uchránit své postavení v situaci. Tentokrát se ho dobrovolně vzdával ve prospěch své ženy.
„Nuže?“ pokynul jí Řehoř, opřel se o stůl a věnoval jí plnou pozornost.
Naposledy se rozhlédla po místnosti a přistoupila přímo k němu. Vztáhla ruku, že jej opět uchopí za loket, ale uhnul. Nenechala se tím urazit, pohyb dokončila uhlazením látky na jeho boku. Jako by právě toto bylo jediným důvodem jejího gesta.
„Víte, otče,“ spustila odhodlaně. Nadechla se, jako by to ze sebe chtěla vychrlit na jeden nádech, aby už to měla rychle za sebou. Aby tíha přestala být jen intimní, soukromou záležitostí jí a jejího manžela. Jako by již sdílení té věci ulevilo nervům i duši. I od toho tady přece Řehoř byl, moc dobře znal sílu úlevy. „Naše dcera Johanka se dostává do toho věku.“ Její levé oko sebou dvakrát prudce zaškubalo. „Však víte…“ zasekla se. „Dospívá, pomalu se mění v ženu. A problém je, víte… Jak je teď teplo, všichni jsou venku, žně vrcholí, chasa se po práci schází a běhá po lesích.“
Došla jí slova. Řehoř však mlčky dál hleděl do jejího obličeje. Tušil, kam směřuje, ale nemohl se prozradit.
„Já…“ vydechl, „trochu nerozumím.“
„Zapalují se jí lýtka,“ promluvil najednou rázně Karas a třemi kroky k nim přistoupil. „Promiňte, že jsem to tak vyhrkl.“
„Přesně tak,“ navázala jeho žena. „Zdá se, že to s ní začalo lomcovat. Víte, všechny ty pohledy, které jsou na ní vrhány a ona je opětuje s tím výrazem ve tváři. Jak je chvíli klid, už utíká z domu ven, toulá se po okolí,“ oči Karasové zesklovatěly slzami. „Nejde si nevšimnout, jak se mění, jak to vyhledává. Je toho plná.“
„Víte,“ vstoupil zase Karas, „víme, že je to normální, ale bojíme se, že je to u ní silnější, že to nedokáže ovládnout. Stačí se na ni podívat. Jako by s ní šili všichni čerti.“
„Ano, ano,“ bouřlivě přitakala manželovi. „Bojíme se, aby si něco neuhnala. Aby neuvrhla do hanby sebe i nás. Tak mladá…“
„Jak bych já v tom mohl pomoct?“ zarazil je klidným hlasem.
Karasová vzala ze stolu do ruky naleštěný pohár a nervózně s ním začala otáčet v dlani. „Mysleli jsme si… víte, cokoliv… modlitbu, promluvit jí do duše, na vás by určitě dala…“ Sklopila oči. Nedokázala se kazateli dívat do těch jeho. „Pomohl jste už mnoha lidem, určitě byste mohl pomoct i nám.“
„Prosím, položte ten pohár,“ požádal ženu místo odpovědi. „Je to obřadní, posvátná věc.“
Beze slova nádobu rychle odložila a odsunula se, jako by pálila pekelným žárem.
„Nevíme si rady,“ snažil se to zamluvit Karas. „Bojíme se, že když ji budeme držet doma, jen to zhoršíme. Když si s ní o tom promluvíme, ucítí, že se něco děje, a spíš ji ještě ponoukneme.“
„Je to opravdu tak strašné?“ zeptal se kněz a upřeně se zahleděl Karasovi do očí.
Odpověděly za něj. „Ano. Vy jste ji neviděl dnes na mši. Už cestou sem se od nás oddělila a přidala se k chase. V kostele se za nimi neustále ohlížela. Je nepozorná, ale když se její oči setkají s mužskými, rozhoří se. Bojíme se, že plameny pekelnými.“
Řehoř sepjal ruce na břiše a důrazně vydechl. „Hnědé vlasy, dnes v drdolu a třešňově červené šaty?“
„Ano, to je naše Johanka,“ vyhrkla úlevně Karasová, jako by naznačil, že jim pomůže.
Řehoř se otočil, odstoupil dva kroky k polici, vyhrabal z ní arch papíru. Prstem vyzkoušel ostří brku, namočil jeho hrot do inkoustu a cosi na papír napsal. Když skončil, opatrně, aby se ještě nezaschlé písmo nerozmazalo, jej podal Karasovi.
„Tohle je seznam a postup. Vyrobíte z toho mast. Nebojte, je to jednoduché.“
Karasová papír manželovi okamžitě vytrhla z rukou a začetla se do něj.
„Co je tohle?“ zeptala se a ukázala prstem.
„To je taková houba, malinká. Když si zajdete k bylinkářce, určitě vám ji prodá. Bude ji mít,“ odpověděl Řehoř. Když zahlédl, jak se oba odmítavě zatvářili, dodal: „Ale můžete si ji nasbírat sami. Roste v trsech na loukách a podél cest. Ne v lese.“ Vzal jí papír z ruky a brkem načrtl tvar houby. „Vypadá asi takhle. Je hnědá. Jako kaštan. Když ji utrhnete a začne schnout, klobouček zesvětlá.“
„Dobře,“ přikývli oba, když jim instrukce vrátil.
„Uděláte z toho mast,“ zopakoval Řehoř. „Před spaním tím dceru namažete. Co nejvíce. Nohy, ruce, břicho, klidně i obličej.“
Dívali se na něj nevěřícně. V napjatých obličejích se jim nepohnul ani nerv. Řehoř upřel zrak na Karase a čekal, že alespoň mrkne, ale Karas držel. Oni vyčkávali také.
„Bezprostřední reakce může být bouřlivá,“ upozornil je. „Ať se ale děje cokoliv, nebuďte ji. To bude jen působit mast.“
„Jak bouřlivá?“ vyděsila se Karaska.
„No, může sebou šít, škubat, mávat rukama a vydávat divné zvuky,“ promluvil klidně. „Neznalému by mohlo připadat, že je posedlá.“
Až teď oba divoce zamrkali, chytili se za ruce a vytřeštili oči.
„Ano,“ přitakal sebejistě. „Bude to však jen reakce na účinek masti, která se dostane ke smyslům a zklidní je.“
„Dobře,“ hlesla Johančina matka nejistě.
„Uvidíte,“ zvesela je uchopil za spojené ruce, „že to pomůže. Přišli jste pro pomoc a té se vám dostane.“
„Děkujeme,“ uklonil se Karas, sebral papír, zastrčil ho za halenu a pomalu ženu za ruku odtáhl ven z kostela.

***

Karasům trvalo dva dny, než se jim podařilo nabýt všech ingrediencí a vyrobit mast. Po celou dobu se, pod různými záminkami, snažili udržet Johanu na dohled a pokud možno doma. V úterý večer, než ulehla, ji celou, včetně obličeje, namazali. Johaně občas praskala kůže a tvořily se jí malé, lehce bolestivé ranky, které však nepůsobily žádnou újmu a po čase zase zmizely. Rodičům to posloužilo jako výmluva, mast by prý měla pomoct.
Johana se vzpírala. Mast divně zapáchala a cokoliv se dotklo namazané pokožky, okamžitě se to k ní přilepilo. Bylo to nepříjemné. Otec se však po čase rozdurdil a zvýšil hlas. Pokorně se tedy nechala namazat a pak odešla do své světnice ujišťována matkou, že kdykoliv přiběhne, zavolá-li. Přesto za sebou zavřela dveře.
Trvalo nějakou chvíli, než se zápach masti rozlezl po celé místnosti. Horší však bylo, že ji začala svědit kůže. Zdálo se jí, že po ní leze všechna havěť světa. Byl to zvláštní pocit, nezvyklý. Nedokázala by říct, zda je nepříjemný, nebo naopak příjemný. Balancoval na ostří nože mezi oběma možnostmi. Dech se jí zrychlil a začal zadrhávat. Tělo začalo reagovat na pohyb jejího hrudníku, břicho se lehce roztřáslo. Svět kolem se rozšuměl a před očima se jí třepetali motýli přikrytí průhlednou látkou. Všechny tyto vjemy nabíraly na síle, Johana však naštěstí usnula, sotva se přiblížily k hranici nesnesení.
Byl to tak plynulý přechod, že si ho ani nevšimla. Jen slunce najednou zapadlo a svět uchopila tma. Motýli i jemné tkanivo látky prchající před jejím zrakem do tmy zůstali a podivný zvuk se jí usídlil uvnitř hlavy. Nikdy u moře nebyla, jen dvakrát o něm slyšela vyprávět. Ale představovala si, že jeho zpěv zní přesně takhle. Podmanivě, nenuceně, ale neodolatelně a silně.
Nával nesnesitelnosti nastalé situace zmizel, nejistota zůstala. Někde v hloubi, roztřesená, bezbranná a osamělá. Což bylo zvláštní, protože osamělá se rozhodně necítila. Ač nehybná, ležící v šumivém temném tichu, uvědomovala si sounáležitost společnosti. Nebyla sama. Nevěděla, co to přesně je, ale celou svou duší, myslí i smysly cítila něčí přítomnost.
Když se vyloupl ze tmy a přistoupil k jejímu loži, ulevilo se jí.
„Otče,“ vydechla spokojeně.
Kazatelův plnovous se znetvořil jizvou úsměvu, nepromluvil však. Toužila po jeho hlasu, tak znělém a silném v kostelní lodi, oblažujícím svým poselstvím a naléhavým tónem, přesto jí stačil jen jeho dotek. Pozvedl ruku a jemně položil dlaň na zápěstí ruky volně ležící přes její břicho.
„Otče,“ zašeptala, neboť cítila, jak se všechny její obavy rozplývají. Nestihla si ještě k žádnému duchovnímu vytvořit bližší přátelský vztah, pořád pro ni byli jen vzdálené cizí autority zhlížející na ni shůry, ale otec Řehoř jí byl sympatický, a byť ne vždy vnímala obsah jeho kázaní, zvuk jeho hlasu jí byl příjemný. „Děkuji vám…“
Řehoř jen lehce pokývl hlavou a přejel dlaní přes její klín po stehně až pod koleno.
Johaně se zasekl dech, celá ztuhla a ploché místo pod pupíkem se jí roztřepetalo jako napnutá látka ve větru.
Pomalu pokrčil ukazováček, zahákl jej za lem čerstvě vyprané látky noční košile, ještě vonící prosluněnou loukou, a skoro neznatelným pohybem ji začal shrnovat.
Kdyby nehtem prstu nedrhl o její kůži, napjatou staženým lýtkovým svalem, vůbec žádný pohyb by necítila. Mozek zbavený přísunu vzduchu se jí varovně rozhučel, hrudník se prudce nadmul, prsa neposedně rozhoupala a v hlubokém výdechu Johaně unikl nejistý vzdech.
Když se dostal výš, roztáhl dlaň a celou plochou ji přisál na vnitřní stranu stehna. Pohyb ruky však nepřerušil.
Teď již vyhekla hlasitěji. Nedalo se to zastavit. Když dala rty zase k sobě, okamžitě se slepily. Cítila každou rýhu jeho dlaně. Bříška kazatelových prstů žhnula a vpalovala se do její kůže. Za krkem jí začaly pobíhat mouchy, obrovské hejno much, bylo jich tolik, že už se tam nemohly vejít, a tak se navzájem vytlačovaly po páteři až dolů na záda. Ucítila vlhkost.
Když dorazil až tam, k tomu místu věčně skrytému před Božím světlem i světskými pohledy, nezdálo se, že by o něm nevěděl. Naopak, zakryl ho dlaní a lehce několikrát zatlačil na stydkou kost. Jako by klepal. Nezdráhala se otevřít. Dala sevřená stehna od sebe, on jemně vnikl dovnitř ukazováčkem a prostředníčkem a procítěně požehnal jejímu lůnu.
Johana se bála pohnout, nepřestala se ale Řehořovi dívat do očí. Ztrácela se v nich, utápěla, byl to však příjemný pocit. Ani pořádně nevěděla, jestli to, co vnitřně prožívá, vychází z jeho pohledu nebo z jeho pohybu, ale už si ani nevybavila, jak chutná touha bránit se. Naprosto zmizela. Vůbec nechápala jak, ale Řehoř druhou rukou zatáhl za svůj kněžský oblek a ten z něho sjel jako podzimní listí ze stromů. Stál před ní úplně nahý s vystouplým břichem, chlupatou hrudí a rukou lehce kmitající v jejím rozkroku. Už měla penis dvakrát v ruce, až teď jej však pořádně viděla. Trčel knězi z klína k nebi a připadal jí jako andělský nástroj. Toužila si na něj zahrát.
Zdálo se, že čte její myšlenky. Beze slov, takřka nehlučně se sehnul a ulehl mezi její stehna. Spát se však nechystal. Naopak. Byl plný energie, která z něj chtěla ven. A ona ji byla odhodlaná a chtivá přijmout.
Srdce najednou tepalo na jiném místě než normálně. Byla ráda, že ležela, protože vestoje by muselo určitě vypadnout. Cítila kazatelovu váhu, ale radostně ji přijímala každým pórem svého rozechvělého těla.
Pohnul prudce boky a do Johany vstoupil duch svatý. Byla o tom přesvědčena. Nic jiného nemohl provázet takový pocit. Cítila se plná slunečních paprsků, milosti Boží, lásky, života. Souzněla s Řehořem v jeden pohyb, tiše zpívala radostnou invokaci s všemohoucím Bohem, který do ní vnikl prostřednictvím kazatelova těla. Svými dlaněmi žehnal jejímu tělu. Kousek po kousku. Radostně velebil krásu jejích prsou, něžnými doteky kopíroval ladnost Božího stvoření, vnímala, jak každým svým pohybem chválí jeho prozíravost při tvorbě lidského těla.
Odpovídala na každý pohyb jako při velmi intimní zpovědi, dychtivě přijímala jeho neverbální rozhřešení i chválu Páně. Poslechla a vyslyšela každý jeho náznak a pokorně, byť z radostí, s neskloněnou hlavou, ale vstřícnými údy, přijala křest svého nitra. Neboť byla přesvědčena, že Bůh do ní vstoupil stejně jako do Marie.
V bouřlivé kakofonii andělských chorálů i zuřícím pekle jejího soukromého tělesného armageddonu vůbec nevnímala matku, starostlivě otírající její zpocené tělo a snažící se srovnat dceřiny škubající se ruce. Ne, vnímala jen jediné. Obrovské zářící světlo vstupující a v miliardách odlesků obsazující její niternou existenci.
Johana se setkala s Bohem. Líbilo se jí to. A bylo to dobré.

***

Příští neděli Karasová ani nepočkala, až po mši vystoupí společně s věřícími z kostela, ale přistoupila ke knězi prakticky ihned, jakmile opustil oltářní prostor.
„Děkuji, otče, z celého srdce!“ sápala se mu po rukou, chtěla je líbat.
Rázně jí v tom zabránil. „Řekl bych, že za málo. Je v mém zájmu udržet duši u Boha.“
„Noc měla vpravdě divokou,“ začala si otírat oči zářivě bílým pruhem plátna. „Mysleli jsme, že ji budeme muset přivázat. Ale ráno byla jako proměněná. Nehnula se z domu, přestala divočit a otáčet se za chlapci. Dokonce se sama od sebe zeptala, zda půjdeme dneska zase sem. Že se jí tu líbilo a má ráda vaše kázání.“
„Vyřiďte jí mé díky,“ pokývl hlavou. Vybavil si Johaninu tvář při kázání. Hleděla mu s úsměvem přímo do očí. Ani jednou neuhnula. To nikdo nedokázal. Každý se zlomil, ať již silou jeho hlasu, obsahem jeho řeči nebo pouhým studujícím pohledem. Z Johančina pohledu cítil drzý vzdor, neodmítnutelnou výzvu.
„Rád jsem pomohl,“ mrkl na Karasku oběma očima. „A jsem rád, že úspěšně.“
Jako by ho neslyšela. „Nikdy vám to nezapomeneme. Jste svatý člověk, Boží muž.“

Dychtí po pozornosti, protože se jí živí. Dodává mu sílu a pozvedá ho k výšinám. Vyjdete mu vstříc, anebo s ním budete bojovat? Nezáleží mu na tom. Ovládne vás a svoji pozornost si získá!
Nakladatelství Golden Dog vydává první román hororového autora Honzy Vojtíška, který se doposud prezentoval především povídkovými sbírkami – hororové sbírky Z druhé strany (2013), Útočiště (2014) nebo Sešívance (Golden Dog, 2018).
Kniha Kazatel vychází 1. června 2019. Román bude dostupný v široké distribuci.
Odkaz pro objednání knihy: https://www.goldendog.cz/produkt/kazatel/

ANOTACE
Kazatel je temný, mrazivý hororový román o středověkém knězi Řehořovi a mladíkovi ze současnosti, Gabenovi. Jedině jejich společné úsilí jim dává šanci jednou provždy skoncovat s něčím, co nechce nic víc než se dostat na světlo. Za jakoukoli cenu!
Honza Vojtíšek
Kazatel
Obálka: Michal Březina
Formát: brožovaná, 336 stran
Žánr: horor
Cena: 249 Kč
ISBN: 978-80-88067-12-2

O AUTOROVI
Honza Vojtíšek se narodil v roce 1978 v severomoravské Orlové, již přes dvacet let však žije v jižních Čechách. Milovník papírových knih, hororu, asijské ženské krásy, kozaček, japonských kapel a dobrého jídla. Vydavatel elektronického hororového čtvrtletníku Howard. Spoluorganizátor HorrorConu, editor hororových antologií. Vydal tři povídkové sbírky Z druhé strany (2013), Útočiště (2014) a Sešívance (2018). Povídkami přispěl do více než deseti antologií v Česku, Polsku a na Slovensku (Na hroby, Poslední polibek, Zombie apokalypsa, Antologie českého hororu, 3. český thriller, Gorefikacje, Słowiańskie koszmary, Ve špatný čas na špatném místě atd.) a několika časopisů (Howard, OkoLica Strachu, Kobka, Drabble na Niedzielę, Aphelion a Schlock!). Finalista slovenské soutěže Cena Béla 2016. Podle jeho scénářů vzniklo osm hororových komiksů.
Autorský blog: http://www.eraserhead.estranky.cz/

 

H. VojtíšekGolden DogHororLiteraturaUkázkaUkázky
Categories: Vector Graphic

V dubnu narození...

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Sat, 05/18/2019 - 18:16

V dubnu narození

Nezastavujeme, máme zpoždění! Ani za duben vás neochudíme o rekapitulaci citovaných autorů, kteří se narodili v dubnu. Tak pojďme na ty, kdož uvízli v naší síti:

„Žádná kniha ani báseň není nikdy dokončena, jen dočasně opuštěna.“
Dan Simmons *4.4.1948

Tento americký spisovatel má poměrně široký žánrový záběr v tvorbě, ačkoliv čtenáři fantastiky ho vnímají hlavně jako scifistu. Ovšem ti, kdo holdují hororu, jistě nedají dopustit na jeho díla  právě z tohoto ranku. Někdo se s ním možná seznámil prostřednictvím detektivní série ve stylu tvrdé školy se soukromým očkem  Joem Kurtzem. Ale ono je to venkoncem jedno, důležité je, že čeští čtenáři mají velké štěstí, protože Simmonsova tvorba je hojně a pravidelně do češtiny překládána.  Pokud vás doposud míjel, rozhodně byste to měli napravit. Třeba s nejnovějším románem Pustá duše, který vyšel před pár týdny v nakladatelství Mystery Press.

"Píšu to, co bych si chtěl přečíst a nikdo jiný mi to nenapíše…"
Leonard Medek *8.4.1962

Český spisovatel Leonard Medek pochází z Prahy, původním povoláním je zlatník a odtud možná pramení jeho preciznost ve vyjadřování, neboť práce se zlatem je velmi choulostivá a filigránská. Je to jeden z těch, které můžete osobně potkat, pokud budete mít trochu štěstí. Knižní události jako veletrhy a křesty, cony a jiné kratochvíle, tam všude se občas vyskytne a vzhledem ke své vizáži rakousko-uherského mocnáře je vskutku nepřehlédnutelný. Máte-li rádi český jazyk a dobrodružné fantasy romány, určitě si skvěle padnete do noty a předtím nebo potom, co se s ním seznámíte, si můžete přečíst něco z jeho tvorby, například romány ze série Dobrodruh, v nichž se hlavní hrdina dostane při pronásledování zlovolného mága přes severní Afriku, Paříž a Tchajwan až do Číny.

„Protože ničemy je třeba mlátit po hubě. Bez ohledu na následky.“
Sergej Vasiljevič Lukjaněnko *11.4.1968

Ani tento ruský spisovatel není v českých zemích žádnou neznámou a o jeho románovém cyklu Hlídka každý čtenář fantastiky minimálně slyšel. Na podzim loňského roku zavítal po víc jak deseti letech do Česka, aby zde v rámci festivalu Nový ruský film představil snímek Nanečisto, který vznikl podle jeho stejnojmenného románu. Původním povoláním psychiatr se na dráhu profesionálního spisovatele dal už v roce 1993 a v Rusku je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů fantastiky současnosti. Zkuste třeba jeho román Zlá doba pro draky, který napsal s Nikem Perumovem, dalším uznávaným autorem fantastiky, a který u nás vyšel v roce 2010 pod křídly nakladatelství Argo a Triton.

"Všem čtenářům. Čtěte pomaleji. Aby nemuseli autoři při psaní tolik chvátat."
Jana Rečková *27.4.1956

Použitý citát pochází z rozhovoru, který Jana Rečková dala webu MFantasy ku příležitosti vydání knihy Jáma a dům, jedné z posledních, kterou stihla napsat. Ten citát je trošku vytržený z kontextu a pokračoval: „Ne že bych toužila tvořit jako Jirásek nebo Dickens, ale nesmět si dovolit kloudný úvod a sem tam nějaký popis, to je otrava. Nebo akční film.“ Zjevně jí šlo o to, že “ Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“ jak řekl již učitel národů. Její tvorba v sobě nese velmi specifický druh poetiky, který nesedne každému, ale pokud ano, rozhodně se do jejích příběhů navždy zamilujete. Krom psaní také překládala (povětšinou sci-fi) z angličtiny a hravost a cit pro jazyk byl její nespornou devizou i tady.

„Vzdělání je jako pohlavní nemoc: brání vám dělat spoustu věcí a máte neodolatelné nutkání předávat ho dál.“ 
Terry Pratchett *28.4.1948

Poslední dubnový oslavenec vůbec nestojí v koutě, neboť který fantasta by ho neznal? Možná jste nepřečetli ani řádku ze Zeměplochy, ale stejně nejspíš víte, kdo je Bábi Zlopočasná, Smrť nebo Mrakoplaš. Nemá moc smyslu tu nosit dříví do lesa, Pratchettovo dílo je rozsáhlé a stejně jako u předchozí autorky o něm platí, že nesedne každému. Někdo ho velebí, jiný zatracuje. Což ovšem nemění nic na faktu, že se řadí mezi významné britské spisovatele, že hezká řádka jeho knih se již octla na filmovém plátně, a že pokud se propadnete do Zeměplochy, pravděpodobně vás chytí a nebude chtít pustit. Mimochodem, další možnost, jak zkusit, jestli na tom Prattchetovi něco není, jsou audioknihy. Momentálně přibývají ve vydavatelství OneHotBook a například Soudné sestry skvěle namluvila herečka Zuzana Slavíková.

 

publicistikaLiteraturaLidéM. DvořákovánarozeninyD. SimmonL. MedekS. LukjaněnkoJ. RečkováT. Pratchett
Categories: Vector Graphic

!!! MIMOŘÁDNÁ SOUTĚŽ !!!

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 05/17/2019 - 09:51

Včera jme avizovali na facebooku, že se něco chystá! A je to tady! Už jste si koupili lístky na Pevnostcon? Ještě ne? A zvažujete účast? Možná zrovna vám ten lupen přiletí ze Sardenu.

Máme pro vás exkluzivní soutěž o 2x2 lístky na Pevnostcon! Jeden páreček vylosujeme na fb z komentářů a druhý zde na webu z došlých mailů. Svoje šance na výhru můžete zvýšit tím, že odpovíte tady i tam.

Ať už čtete Pevnost nebo ne, tuhle akci byste si jako fanoušci fantastiky rozhodně neměli nechat ujít. Potkáte tam určitě kdekoho, kdo aspoň trochu do české fantastiky strká svůj ctěný nos. Potkáte tam drtivou část redakce Pevnosti, určitě spoustu cosplayerů, zajímavé zážitky - bude se šermovat, hrát famfrpál a kdovíco ještě. A taky tam bude spousta skvělé muziky.

Chcete lístky? Stačí, když nám napíšete:

  • Co si na Pevnostconu určitě nenecháte ujít?

Svoje odpovědi posílejte do PONDĚLNÍ půlnoci 20.5.2019 na známou adresu sardensoutez@centrum.cz NEBO pište do komentářů pod odkaz na tuto soutěž na našem facebooku. Do předmětu mailu napište Pevnostcon. Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěžePevnostconmagazín PevnostPevnost
Categories: Vector Graphic

REPORTÁŽ: Blavicon 2019 - Stíny nad Skellige

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 05/17/2019 - 00:02

I letos naše reportážní duo vyrazilo na vyhlášenou zaklínačskou akci do Tábora. A jako minule i letos tam jelo s naprosto odlišnými stanovisky: Karolína jako nadšenec v kostýmu, připravená se naplno ponořit do příběhu, Eylonwai jako skeptik s antipatií k celému zaklínačskému univerzu. Nuže, jak dubnový dýchánek dopadl tentokrát?

Karolína

Král Bran je mrtev a volání povinnosti přivádí do Housova mlýna všechny obyvatele Skellige – stojí před nimi těžký úkol. Nejen, že musí zvolit nového krále ostrovů, rovněž musí jako národ zaujmout stanovisko k blížící se válce Nilfgaardu s aliancí států severu. Jarlové čtyř klanů jsou připraveni bojovat o jejich přízeň a každý hlas – a to různými prostředky. Každý z nich se těší podpoře přítomných kmenů a každý z nich propaguje jinou vizi budoucnosti Skellige. Letošní Blavicon se možná tomu loňskému schématem blížil, organizátoři si ale připravili spoustu novinek a roleplayová stránka akce byla díky tomu ještě výraznější. Tedy, pokud jste (stejně jako já) patřili k nemalé části návštěvníků, která zavítala na akci v kostýmu a na celé čtyři dny nekompromisně přestříhla vazby s realitou.

Už čtvrtek, příjezdový den, předeslal, jaké počasí bude po celý Blavicon panovat. Tematicky se příroda nemohla na Skellige lépe trefit, a ačkoli medoviny by se vypilo dost na každý pád, venkovní teploty člověka letos o něco častěji zaháněly do krčmy. Mnozí přesto vytrvali jako praví ostrované a spali ve stanu – přiznávám, že já jsem to hned ve čtvrtek v podvečer vzdala a věci si odstěhovala do sportovní haly, která byla návštěvníkům conu k dispozici. I díky počasí, které zkrátka nebylo k mému kostýmu naprosto přívětivé, jsem strávila úctyhodné množství času v deskoherně, která byla stejně jako loni umístěna v nejvyšším patře Housova mlýna. Co víc ale mohl letošní Blavicon nabídnout? Upřímně, bylo toho požehnaně.

Jako již tradičně, vyvrcholením každého dne (krom neděle, samozřejmě) bylo hned několik koncertů. Dvakrát zahrála polská sestava Zywiolak, domácí Dei Gratia, také PerKelt – ti i ve vnitřní krčmě v nočních hodinách, Druga, slovenští Strigoň, na temnější notu pak Jeden Kmen. A pak, samozřejmě, jako zlatý hřeb celého programu v sobotní večer zahrála kapela Percival, která stojí za fanoušky milovaným soundtrackem Divokého honu. Kromě hudební show se ale na prknech pódia mohli návštěvníci pokochat i jinou podívanou – a to příběhem samotného Blaviconu. Už loni velmi solidní scénky se letos povznesly na ještě vyšší úroveň – ať už těžce atmosférickou díky hudbě, nebo dechberoucí díky doslova obřím proprietám. Příběh se ale neodehrával pouze na hlavní scéně – psal se i v zákulisí. Konkrétně spíš ve stanovém městečku, kde měly své ležení jednotlivé kmeny. Úžasné zážitky podané stručně – kdo přijel v kostýmu a ještě se přidal ke kmeni, neprohloupil, a pravděpodobně si užil Blavicon mnohem víc. Alespoň tolik mohu říct za sebe.

Stejně jako Sněm králů, i letošní Stíny nad Skellige byly návykovou, atmosférickou zkušeností, ze které se jen velmi špatně vracelo do reality. Skvělá komunita, skvělá hudba i příběh, skvělé pití, které se letos vyplatilo kupovat i kvůli žetonům vlivu, které jste za něj získali. Spousta vtipů a historek, které pochopí jen ti, co byli přítomni (a ne, není čerstvá). Různorodé workshopy bylo možno potkat téměř na každém kroku; na louce v historickém ležení pak stejně jako loni zářil pan Washka z Domu rytířských ctností a poučoval civily, jak se zabíjejí nestvůry. Novinkou byl Ostrov neřesti, jehož jméno v podstatě mluví samo za sebe, a opět nemohla chybět ani sobotní cosplay soutěž plná skvělých kostýmů i výkonů. Tematické stánky po celém areálu, štědrá nabídka jídel i aktivit – fanouškovo srdce zkrátka plesalo, kudy nohy šly. Ano, mnozí se již ozývali kvůli určitým mouchám, které se vyskytnou na každé akci podobného ražení, ale ty neměly na prožitek akce vůbec žádný vliv. 

Bonusem každopádně bylo, pokud jste se přidali k nějakému kmeni. Ty fungovaly v režii samotných návštěvníků a měly pro své návštěvníky nachystané mnohé další aktivity, které dodaly akci zcela nový rozměr. Osobně jsem z pokřiku “Svornost!” měla opravdu namožené hlasivky, ale na plnění zaklínačské zakázky v podobě městské hry v centru Tábora budu ještě dlouho vzpomínat. Ostatně, tak jako na celý Blavicon - nehledě na chladné počasí je to akce, kterou si nehodlám nechat ujít ani příští rok. Už jen pokud jste fanoušek Zaklínače, nebo stejně jako Eylonwai máte pouze rádi akce podobného ražení, věřte, že clickfest při nákupu lístků stojí za zkoušku. Už teď máte možnost zhlédnout trailer na příští ročník – a nepotřebuji se ani dovolávat Svalbloda, abych věděla, že bude přinejmenším tak vydařený jako ten letošní. 

 

Eylonwai

Je sobota, zataženo, slunce sotva vykoukne mezi mraky, teplota se drží okolo pěti stupňů. A já jako naprostý mudla mezi kouzelníky vyrážím na Blavicon. Pivo je studené, vítr fouká, všude okolo pobíhají ti zatracení zaklínači… a já se bavím. Je to tak, ačkoli nejsem zrovna milovník toho bělovlasého borce a ačkoli si víc než kdy jindy připadám jako nezúčastněný divák, Blavicon je i tak zážitek, který si, když nemusím, nenechám ujít. Předně kvůli prostředí – Housův mlýn je úžasný a bezpochyby dělá téhle akci obrovskou službu. Nejen díky tomu má Blavicon našlápnuto spíš k LARPu než k čemukoli jinému. Je to vlastně taková směs: ti v kostýmech si užívají roleplay, diváci pohled na ně a všichni dohromady se těší na koncerty a krátí si čas ve stylové taverně, na přednáškách (letos byli i ptáčci!) nebo deskovkách. Přesto musím říct, že jsem si to minule užila o něco víc. Když dorazíte do Tábora a hned se to okolo vás začne hemžit lidmi v kostýmech, skoro se stydíte za svoje obyčejné kalhoty a mikinu. Připadáte si tak trochu odstrčení na okraji. Což je ovšem asi účel – larpeři si tak užijí akci mnohem víc. Z vnějšího pohledu to začíná být poněkud uzavřená událost, kde pokud se přímo neúčastníte dění, moc nevíte, o co vlastně jde. Ale upřímně? Ono to zas tolik nevadí, stejně je pořád na co se dívat, co hrát, poslouchat, co jíst a pít, zkrátka co si užívat. A podle cosplayerů byl letošní Blavicon zas o něco lepší: jak v organizaci, tak v zážitcích. Takže pokud příště vítězně přežijete bitvu o vstupenky a máte blízko k Táboru, vyražte. A pokud se vám někde válí kus hadru, co aspoň trochu připomíná kostým ze Zaklínače, to vyražte teprv a těšte se na o sto procent lepší zážitek.


Víc fotek najdete v albu na našem facebooku.

 

ReportážReportážeAkceBlavicon
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Scott Snyder - All-Star Batman 1: Můj nejhorší nepřítel.

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 05/16/2019 - 00:44

Kdo je Vaším nejhorším nepřítelem? Co uděláte pro získání odměny ve výši jmění třech největších mafiánských famiglií? Budete prosit, rvát se, vraždit? Nebo vás ani taková suma nezmění? A byla by to vůbec změna, nebo je každý ve skutečnosti uvnitř zkažený? Svádí každý v sobě svou osobní bitvu mezi temnotou a světlem? Pokud jste pomatený zločinec Two-Face, rozhodnete se to zjistit tím nejsyrovějším způsobem.

Bruce Wayne vždy tvrdil, že věří v Gotham. Horu železobetonu vystavěnou v gotickém slohu s prvky Art deca, jejíž ulice jsou jedny z nejtemnějších na světě. Věří v lidi, kteří se i přes vysokou kriminalitu, korupci a pohromy, jež město postihly, přeci jen dokáží zvednout, zapracovat a nepropadnout melancholii, depresi a následně podsvětí samotnému. Věří v možnost nápravy, obrácení životní cesty. A někdy se díky tomu chová jako naivní skautík.

Můj nejhorší nepřítel je cestou dlouhou 800 km. Cestou, která začíná na povrchu, ale zavrtává se čím dál hlouběji až do samého nitra každého z protagonistů. Možná by mohli jen sedět na gauči a zaujatě rokovat. To by ale nebyl ten pravý zážitek, silný emoční prožitek, který přeci jen sebeuvědomění napomáhá.

Vše odstartovala osobní prosba Harveyho Denta směřovaná na blízkého přítele, Bruce Waynea: "Dostaň mě na místo 800 km severně od Gothamu. Tam na Tebe bude čekat lék, kterým mě konečně osvobodíš od mého temného Já." Jenže takový úkol by mohl být pro multimiliardáře až moc snadný, proto ji Two-Face, obávající se ztráty teplého bydla, okořenil výzvou směřovanou na kohokoliv: "Sundejte Netopýra, osvoboďte mě, a zasypu vás jměním, které byste neutratili ani za pět životů. Když se vám to nepodaří, zveřejním nejniternější tajemství každého jednoho z vás, jež před ostatními skrýváte a nechcete za nic na světě, aby se o něm kdokoliv dozvěděl." To zní jako silná motivace, co myslíte?

Jenže Batman věří. Věří v to, že jedinou cestou k lepšímu Já je přiznání, očištění se a ukázání se světu v naprosté nahotě... Čistě metaforicky myšleno, samozřejmě.  Jenže stojí svět o něco takového?

Líbí se mi ztělesnění myšlenkových pochodů, jejich promítnutí do živé akce. Jenže v každém moučníku se najde hrudka. A bohužel ani zde se autoři nevyhnuli některým otravným zlozvykům. Například souboje narušuje vysvětlování záporáků, jakou vychytávkou hodlají Batmanovi zatopit v dalším okamžiku. Kdyby ji použili a její účinek nebyl zřetelný, pak bych pochopil například analýzu Bat počítače, malou bublinu, kterou šeptá kápě Netopýrovi do ucha. Nebo bych uvítal více vložených menších náhledů na danou situaci, které by ukazovaly přípravu použití takové zbraně. Například rychlý zoom na ruku natahující píst vedoucí k injekcím s označením kyseliny by působil svižněji a naopak by dodal situaci na dynamice. Také mě již omrzely vykecávačky padouchů ve chvílích, kdy by radši mohli zasadit finální úder. Opakování tohoto nešvaru mi začalo velice rychle brnkat na nervy. Měl jsem totiž celou dobu pocit, že souboj sleduji ve zpomaleném záběru, jako by autoři měli strach, že vyšší tempo by čtenáři nemuseli zvládnout. Takové vození za ručičku mě neustále vytrhávalo z akce a nedovolovalo mi si ji plynule vychutnat.

Jinak však nemohu Mému nejhoršímu nepříteli nic vytknout. Ano, Batman může někomu připadat občas až přehnaně naivní s jeho důvěrou v lepší stránku i těch nejhorších psychopatů a ztracených případů, ale bez této zásady by se svými schopnostmi nejspíš brzy neměl na kom protahovat své svaly. Zdráhám se doporučit tento All-Star jako "Ideální start pro nové čtenáře", jak hlásá obálka, ale pokud máte z Netopýrovy knihovničky již něco málo načteno, mohu vám jej doporučit. 

All-Star Batman 1: Můj nejhorší nepřítel
Scott Snyder, John Romita Jr., Danny Miki, Declan Shalvey
Nakladatel:
Crew
Překlad: Jiří Pavlovský
Redakce: Changer the Elder
Rok vydání: 2018
Počet stran: 192
Rozměr: 168 x 258 mm
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč

KomiksBatmanCrewS. SnyderJ. Romita Jr.D. MikiD. Shalvey
Categories: Vector Graphic

SOUTĚZ: Ve stínu hvozdu

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 05/14/2019 - 07:46

Máme pro vás další soutěžní kousek. Tentokrát vás nakladatelství Host a Naomi Novik zvou do stínu hvozdu. Tuhle velmi zajímavou a nefalšovanou fantasy si můžete vysloužit, pokud správně odpovíte na otázku:

  • Kolik na Sardenu vyšlo recenzí na knihu Ve stínu hvozdu? A taky nám jednu dvěma větami napište, o čem kniha je.

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centřrum.cz do nedělní půlnoci 19.5.2019, do předmětu napište Ve stínu hvozdu a nezapomeňte na vaše jméno a korespondenční adresu. Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěže
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Naomi Novik, Ve stínu hvozdu

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 05/13/2019 - 00:42

Ak sa raz dostanete do hvozdu, už sa živý nevrátite. A ak... nebudete to vy, ale niečo presiaknuté zlom. Napriek tomu neďaleko neho žijú ľudia. Spoliehajú sa na Draka, čarodeja, ktorý hvozd s jeho mágiou udržuje vo vymedzených hraniciach. Krehká rovnováha sa môže ľahko narušiť. Následky budú smrtonosné.

Agnieszka žije v malej dedine v údolí, obklopenom nebezpečným hvozdom. Odmala všetci vedia, kam smú, či nesmú ísť, kde sa nachádzajú hranice, ktoré neradno prekročiť. Stvory, čo z hvozdu vyliezajú, odnášajú ľudí, vietor rozsieva nákazu a neustále sa snaží rozšíriť temné územie. Nieszka je obyčajné dievča. Príliš vysoké, ramenaté, neohrabané.  Má večne špinavé a roztrhané šaty a vlasy nemala v živote učesané dlhšie, než desať minút. Agnieszkina najlepšia priateľka je Kasia. Ona je tá, ktorá sa stane vyvolenou čarodeja Draka, zabraňujúceho hvozdu zahubiť všetok život. Raz za desať rokov príde a odvedie si jednu dievčinu do svojej veže. Čo s ňou robí? Tak na to majú dedinčania svojský názor. Žiadne z dievčat sa naspäť do údolia už nevrátilo. Všetky odišli do sveta a žijú tam úplne iným životom. Preto nikto s istotou nevie, čo je na klebetách, šíriacich sa o Drakovom vzťahu k dievčatám, pravdivé. Kasia je oproti Nieszke dokonalá a spolu s matkou pracuje na tom, aby bola ešte lepšia.
V deň voľby sa však udeje niečo neslýchané. Drak si vyberie tú najnepravdepodobnejšiu osobu. Agnieszku.
Pre dievčinu začína vo veži iný život. Drak je neznesiteľný, ufrflaný, zúri zakaždým, len čo ju začuje. Stále je nespokojný, furt jej čosi vyčíta. Hoci sa snaží Agnieszku učiť kúzlam, tá sa tomu bráni. Veď načo? To načo trvá až do začiatku pohrôm, ktoré dopadnú na údolie. Potom sa už Agnieszka učí rada. Zisťuje, ktorý druh mágie k nej náleží, s ktorým súznieva, a čary začínajú prenikať celou jej bytosťou. Hvozd nakazil dobytok, uniesol Kasiu, ktorú musia vytrhnúť zo srdcestromu. Princ Marek ich vyhrážkami prinúti vziať hvozdu aj svoju matku, kráľovnú. Lenže môže človek roky uväznený v srdcestrome zostať plnohodnotnou bytosťou? Marek pred pravdou zatvára oči a jediné, čo ho zaujíma, sú vlastné mocenské plány. Hlavným mestom sa začalo šíriť zlo a nákaza, umiera jeden čarodejník za druhým a Nieszke nezostáva nič iné, len z mesta utiecť. Musí sa ukryť znovu vo veži a spoločne s Drakom hľadať spôsob, ktorým by hvozd porazili. Agnieszka postupne objavuje samú seba, a tým aj zdroj svojej magickej sily. No bude to stačiť k porážke starého, no stále živého a nesmierne mocného hvozu? Skrýva sa niekto za všetkými zlými skutkami? Kde sa berie nekonečné zlo a nenávisť?
Draka s Agnieszkou privedie k víťazstvu iba správne pochopenie vecí. No spoznať a porozumieť býva občas veľmi ťažké, a nie každému sa to podarí...

Začiatok románu je obyčajný. Dej všedný, jedno klišé za druhým. Následne zistíte, že vám je jasné, čo bude o tri stránky ďalej, a ono sa to fakt aj stane. Nechápete, prečo by niekto bol až taký nešikovný ako Agnieszka, zato dobre chápete, že Drakove pohnútky sú iné, jak si všetci myslia. Rozčúli vás svojim správaním, pretože je to síce chlap, no je odpornejší, než stará baba pred vydajom. Postupne, s pribúdajúcimi stránkami však zistíte, že všetko má nejaký hlbší význam a za tým sa skrýva ešte hlbšie zakopaná záhada. Začnete byť netrpezliví a budete sa snažiť čo najrýchlejšie odlupovať jednu šupku tajomstiev za druhou, pátrať po mágii, utajenom zle a  bojovať proti hvozdu a jeho posluhovačom s rovnakou vervou, ako postavy v knihe. Na koniec románu dobehnete úplne zadýchaní, pretože rozprávanie vás doslova vcucne, pohltí, požuje a následne vypľuje. A vy, síce príbehom riadne oslintaní,  no šťastní, budete zháňať ďalšie autorkine knihy, aby ste si takúto jazdu mohli užiť znovu.

Autor: Naomi Noviková
Názov: Ve stínu hvozdu
Vydal: Host v roku 2019
Preklad: Milan Žáček
Počet strán: 488
ISBN:  978-80-7577-701-0

RecenzeLiteraturaN. NovikováHostFantasy
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Enrico Marini - Batman: Můj Temný princ

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 05/09/2019 - 01:00

Na Mariniho Batmana jsem se těšil dlouho dopředu. Přiklonění se k noirovému stylu s netradičně pojatou kresbou a vybarvením bylo něco, co mi již delší dobu na českém trhu chybělo.
Primární zápletka není složitě zamotaná, ale funguje jako kvalitní  pojící prvek. Bruce Wayne byl označen za otce dcerky jisté bývalé servírky, o čemž sám úplně neví, co si má myslet. K jejich prvnímu a poslednímu setkání mělo dojít prakticky na počátku Batmanovy kariéry v zapadlém baru po opravdu náročném dni superhrdinského nováčka.
Této pikantnosti se rozhodne využít nikdo menší než sám Joker a jako pravý rodinný přítel celou aférku ještě okoření únosem. No dobře, možná v tom tentokrát i kromě dalšího povedeného žertíku hraje svou roli i sebeobohacení. Pro jednou, proč ne, pfff.
Musím uznat, že komiksu se daří velice dobře budovat atmosféru. Charaktery mají dobře napsané monology, které je pomáhají dotvářet. Vše působí temně, ale zároveň uvěřitelně, čemuž napomáhají trefně umístěné hlášky a vtipné absurdity.
Pro mě naprosto excelovalo vyobrazení páru Joker - Harley, který je vidět tentokrát z docela jiného úhlu, než jsem býval zvyklý. Harley je hluboko pod inteligenční úrovní, kterou jsem si s ní dlouho spojoval. Reflektovalo to skutečnost, že přes svou šílenost se stále jedná o psycholožku doktorku Quinzelovou. Tak na tu prosím hodně rychle zapomeňte, protože Marini servíruje Harley - naivní husičku s extrémními změnami nálad. Člověku je Jokera málem líto, nemá to jednoduché. Apropó Klaun! Působí taktéž jinak, mnohem svěžeji. Je mladý a plný elánu, stejně tak s náladami přestárlého puberťáka, ale jde na to lépe, než mladá verze hraná Jaredem Leto, jíž stále nemůžu přijít na chuť. Ano, pořád se bavíme o psychopatovi schopném brutálně popravovat vlastní lidi pro zdánlivě neškodné přestupky, takže se nemusíte bát, že by z něj vyprchala aura šílence a působil jako veseloherní postavička. Některé pasáže připomínají spíše černé komedie. Joker působí mnohem živěji a projevuje se častějšími výbuchy emocí, než jsme zvyklí z většiny ostatních knih, kde jedná jako klidný stratég snažící se o naprostou zkázu Netopýra.
Jak základní fabule napověděla, Temný princ je komorní rodinná záležitost. Nečekejte hrozbu vyhlazení města, spojenectví hlav padoušských gangů ani nic podobného. Tady se nám o zápletku postará soukromý života Bruce Waynea a Batman v něm hraje teprve až druhé housle.
Po dlouhé době nám vyšel příběh z Gothamu, který nepůsobí jako variace na již známé téma. Při čtení jsem neměl jediný pocit deja vu a celou knihu jsem slupnul jako jednohubku za jeden večer. To doporučuji i ostatním, protože pak si užijete opravdu nejkvalitnější zážitek, který popisuje události jen několika málo hodin, proto ani já bych jeho čtení nenatahoval. Stejně se k němu totiž zcela jistě brzy vrátíte, abyste si vše ujasnili. Tato kniha vybízí k opakovanému čtení, při němž si budete všímat čím dál více všech drobných detailů, které při prvním přečtení nevypadají důležité. Teprve pak plně doceníte mistrovské dílo, jež Enrico Marini stvořil.

Batman: Můj Temný princ
Enrico Marini
Nakladatel: Crew
Překlad: Petr Zenkl
Redakce: Boris Hokr
Rok vydání: 2018
Počet stran: 136
Rozměr: 179 x 276 mm
Provedení: hardcover
Cena: 499 Kč

KomiksE. MariniBatmanCrewDC Comics
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Petra Slováková, Střípky času

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Wed, 05/08/2019 - 01:00

Mysleli jste si, že Ostrava je město jako každé jiné? Co když se ve starých vilách a továrních budovách schovává magie a za řadou zločinů stojí čarodějové prahnoucí po moci? Takovou ji ve svém novém románu ukáže Petra Slováková.


Hrdinka příběhu Jana se přenáší časem a bere starožitné drobnosti. Prodává je, aby měla z čeho uživit sebe a svou matku, závislou na alkoholu. Má to ale háček - kdykoli něco odnese, jdou po ní bytosti, kterým říká dozorci. Jednou ji štěstěna opustí a zdá se, že jejich pronásledování neunikne, zachrání ji však záhadný vysoký muž. Je to David, policista  pracující v tajném oddělení pro vyšetřování paranormálních zločinů.

Oproti jiným příběhům young adult žánru to není mladý hezoun, zázračně zamilovaný do hrdinky na první pohled. David připomíná noirového detektiva. Muž ve středním věku s cigaretou v koutku, pracuje v malé zatuchlé kanceláři a určitě má někde v šuplíku schovanou whisky. Je na Janu dost naštvaný, protože svými krádežemi mohla porušit časové kontinuum, ale nabídne jí prominutí trestu, pokud pro něj začně pracovat.

Na oddělení potká několik zajímavých, magicky obdařených kolegů. Kousavá Monika otevírá brány mezi prostorem, sekretářka Klára cítí emoce lidí, Adam ovládá led a Bartoloměj dokáže způsobit výbuchy. Jako první jim má Jana pomoct vyřešit záhadu několika zmizelých studentek. Zdánlivě jednoduchý případ pro obyčejnou policii se rychle zvrhne v boj o život, protože jak nás učí Lovecraft, kde je ve hře černá magie, hororové scény na sebe nenechají dlouho čekat.

Uprostřed jedné z nich nám Střípky času konečně dopřejí setkání se záhadným zelenookým blonďákem. Ano, je to ten, do kterého se zamiluje hlavní hrdinka. Ale moment – nestojí on na špatné straně, po boku Mabroka, úhlavního nepřítele policie? A proč se na ni dívá, jako by ji dávno znal?

Při čtení potkáte opravdu široký arzenál postav, kterým se v knize dostává různého prostoru. Je možné, že se v nich budete minimálně ze začátku trochu ztrácet. Po pár kapitolách se to ale zlepší a společně s hlavní hrdinkou je začnete lépe poznávat a  pomalu budovat vztahy, rozhodně nekončící prvním dílem plánované trilogie.

Stejně jako uvěřitelné postavy si užijete i líčení bojových scén plných magických triků a odkazy na historii i současnost Ostravy. Po tolikrát zpracované Americe nebo Anglii je to příjemná změna a nemusíte město ani dokonale znát, aby vás zaujala atmosféra popisovaných míst.

Střípky času jsou rozhodně jiné než autorčin předchozí steampunkový román Démon z East Endu. Děj je přímočařejší, popisů méně. Když odhlédneme od existence magie, postavy řeší běžné problémy a žijí podobné životy jako každý z nás. Nečekejte nadměrnou složitost a pokud máte odpor k fantasy pro mladé dospělé, nejspíš kniha nebude pro vás. Je to však zajímavě vystavěný a dobře zpracovaný příběh s dostatkem akce a se sympatickou hlavní hrdinkou, na rozdíl od mnohých reálně vykreslenou. Díky tomu a ostravským reáliím jako třešničkou na dortu má kniha určitě potenciál zaujmout čtenáře napříč věkovým spektrem.

Petra Slováková, Střípky času
Vydavatelství: Host
Rok vydání: 2019
Počet stran: 316
Cena: 329 Kč
 

RecenzeLiteraturaP. SlovákováHostYoung adult
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Ellis Peters, Zázrak svaté Winifredy

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 05/07/2019 - 21:28

UKÁZKA Z KNIHY

Jednoho krásného jasného rána na začátku máje, kdy vlastně začal případ s gwytherinskými ostatky, byl bratr Cadfael vzhůru dávno před jitřní mší a už před rozedněním přepichoval sazeničky zelí, mysle přitom na zrození, růst a plodnost, vůbec ne na hroby, relikviáře a násilnou smrt, ať už svatých, hříšníků, nebo obyčejných chybujících lidí, jako byl on sám. Netrápilo ho nic než nutnost vrátit se dovnitř na mši a následující půlhodinku shromáždění kapituly, která se ještě může o deset minut protáhnout. Bylo mu líto času, který by raději věnoval tady venku zelenině, ale povinnosti se vyhnout nemohl. Vybral si konec konců život v klášteře dobrovolně, takže si nemohl stěžovat na ty části, které ho tolik netěšily. Vcelku byl spokojen, jako právě teď, když se narovnal a rozhlédl se kolem sebe.
Jestlipak mají v celém království lepší benediktinskou zahradu, říkal si, tak plnou bylin ať už na kořenění masa, nebo na léčení. Hlavní sady a pole opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury ležely na severní straně silnice, mimo zdi kláštera, ale zde v ohrazené zahradě, blízko opatských rybníků a potoka, který poháněl opatský mlýn, vládl nerušeně bratr Cadfael. Zvláště si zakládal na své bylinkové zahradě, kterou pěstoval už patnáct let a v níž šlechtil i exotické rostliny, dovezené z dobrodružných cest mládí, kdy se dostal až do Benátek, na Kypr a do Svaté země. Bratr Cadfael totiž přijal řeholní život teprve k stáru, jako když otlučená bitevní loď konečně zamíří do klidného přístavu. Dobře věděl, že za prvních let si na něj novicové a laičtí služebníci ukazovali a s úctou si šeptali: „Vidíš toho bratra, co pracuje tamhle v zahradě? Toho pořízka, co se kolíbá jako námořník? To bys neřek, že byl v mládí u křižáků? Byl s Godfreyem z Bouillonu v Antiochii, odkud vyhnali Saracény. A když jeruzalémský král vládl celému pobřeží Svaté země, stal se Cadfael na moři kapitánem a deset let bojoval s korzáry! To by člověk nevěřil, co?“
Bratru Cadfaelovi samotnému nepřipadalo na jeho pestrém životě nic divného, nic z něho nezapomněl a ničeho nelitoval. Neviděl žádný rozpor v tom, že kdysi měl potěšení z boje a dobrodružství, a nyní je nachází v životě v ústraní. Nepohrdl, pravda, kořením čtveráctví, když bylo k mání, stejně jako měl rád kořeněné pokrmy; přece však byl jako loď zakotvená v přístavu. Také si o něm asi ti mladíci myslí, když po něm tak pokukují, že musel ve svém dřívějším životě jistě potkat mnoho žen a kdovíjak se k nim choval, a jaký tedy je on mnich?
S těmi ženami měli pravdu. Kromě Richildis, kterou po deseti letech přirozeně omrzelo čekat, až se vrátí, a vdala se za poctivého svobodného sedláka s dobrými vyhlídkami v hrabství a bez nejmenšího úmyslu utéci jí taky do války, byly tu i jiné dámy z různých zemí, s nimiž si mile užil, aniž by se to někoho z nich dotklo. Byla tu Bianca, jež nabírala vodu u studně v Benátkách, řecká veslařka Arianna, Mariam, saracénská vdova, která prodávala koření a ovoce v Antiochii a jíž na chvíli nahradil ztraceného muže. Setkání lehká a vážná, a z žádného nepovstala zlá vůle. Považoval to za uspokojivý výsledek. Tyto zážitky přispívaly k harmonické rovnováze, s níž přijímal klidný, kontemplativní život, a dodávaly mu trpělivost s pros¬ tými klášterníky, kteří na sebe vzali benediktinské roucho jako životní cíl, zatímco pro něj to byl včasný odchod do penze. Když už jste zažili kdeco, pěstovat klášterní zahradu s bylinami je věc nesmírně uspokojující. Nedovedl si představit, že by se byl mohl spokojit s touto nehybností, kdyby předtím nezažil nic jiného.
Za chvilku si bude muset umýt ruce a připravit se na mši. Užil té chvíle, aby se prošel kolem svého bledě kvetoucího voňavého královstvíčka, kde bratr Jan a bratr Columbanus, dva mladíci, kteří nosili tonzuru sotva rok, pilně pleli a rovnali okraje záhonů. Lesklé a plstnaté, olejnaté a chlupaté listí předvádělo všechny odstíny zeleně. Kvítky byly většinou malé a nenápadné, šeříkové, modravé a žlutavé, skoro neviditelné v jemných lomených barvách, protože na nich nezáleželo; měly jen opatřit potřebné semeno. Routa, šalvěj, rozmarýna, hvozdík, kamejka, zázvor, máta, tymián, orlíček, dobromysl, saturejka, hořčice, všemožné byliny tu rostly, fenykl, řebříček, bazalka a kopr, petržel, kerblík a majoránka. Naučil všechny své pomocníky užívat i ty nejméně známé a vysvětlil jim také, jak mohou být nebezpečné, neboť dobrodiní bylin je v jejich správném množství a přehnat dávkování může být horší než sama nemoc. Malé růstem, skromného zbarvení, přikrčené a bázlivé, jeho bylinky na sebe upozorňovaly jenom vůní, kterou šířily, když na ně zasvitlo slunce. Ale za jejich ustrašenými šiky povstávaly rostliny větší a nápadnější, záhon pivoněk pěstovaných pro jejich kořenná semena a vznešené rozvíjející se máky s bledými listy, zatím ukazující jen trochu z bílých nebo purpurových okvětních plátků v pevném zavinutí. Dorůstaly velikosti menšího muže a pocházely z východního Středomoří, odkud Cadfael přinesl kdysi semínka jejich předků, a pak je pěstoval a křížil ve vlastní zahrádce, než je zasadil zde, zdokonalené jako lék na bolest, hlavní nepřítelkyni lidí. Na bolest a nedostatek spánku, který je nejlepším lékem proti bolesti.
Oba mladíci s podkasanými hábity se právě narovnali a oprašovali si ruce, protože i oni věděli, kolik je hodin. Bratr Columbanus by za nic nezanedbal sebemenší ze svých povinností, ani by nepřipustil, aby to udělal některý z jeho bratří. Pěkný, urostlý, rovný mladík to byl, s kulatou velkolepou normanskou hlavou, neboť pocházel z velkolepé normanské šlech¬ tické rodiny. Byl mladším synem, jenž byl poslán do kláštera, aby tu udělal kariéru, protože půda se na něj nedostala. Měl rovné tuhé světlé vlasy a velké modré oči a jeho skromné chování a bledost zakrývaly, jakou má svalnatou postavu. Nebyl příjemným společníkem, bratr Columbanus, protože přes své skvělé tělo byl velice citlivý a už několikrát projevil sklon k duchovním krizím, záchvatům svědomí a apokalyptickým vizím, jaké by v jeho pevné lebce nikdo nehledal. Ale takoví mladí idealisté časem ze svých zmatků vyrostou. Bratr Cadfael s ním už pracoval několik měsíců a doufal pro něj v to nejlepší. Columbanus měl dobrou vůli, energii a až příliš velkou snahu zalíbit se. Možná že se cítil být zavázán svému šlechtickému domu a bál se, aby mu neudělal hanbu. Nemůžete být vznešené normanské krve, a nevynikat přitom! Bratr Cadfael měl pro tyto oběti rodových zákonů pochopení. Sám pocházel ze staré velšské rodiny, která si však o sobě nemyslela bůhvíco, a snášel tedy bratra Columbana trpělivě a léčil filozoficky jeho občasné úlety. Šťáva pohanských máků ho nejednou uklidnila, když upadl do nábožného blouznění.
To s jeho druhem naštěstí takové problémy nebyly. Bratr Jan byl prostý a praktický jako jeho jméno, hranatý mladý muž s ohrnutým nosem a nepoddajnými zrzavými kudrnami kolem tonzury. Měl pořád hlad, a hlavní jeho zájem na rostlinách v zahradě spočíval v tom, jestli jsou k jídlu. Na podzim se jistě nějak vloudí do sadů. Zatím se spokojil s tím, že pomáhal bratru Cadfaelovi sklízet raný salát a čekal, až dozrají jahody. Byl to hezký, veselý dobrák, který jako by zabloudil do klášterního života jakousi náhodou a stále ještě nepochopil, že je na nepravém místě. Bratr Cadfael v něm vytušil čtveráctví podobné vlastnímu, které se ještě ve světě nemohlo rozvinout, a s jistotou čekal, že tento rudohlavý ptáček jednou uletí. Zatím si Jan hledal zábavu, kde to jen šlo, a nacházel ji občas na nečekaných místech.
„Musím si pospíšit,“ řekl, když si spustil kutnu a vesele si oprášil na zadku ruce. „Tenhle týden předčítám.“ Je to tak, vzpomněl si Cadfael, a věděl, že ať mu najdou v refektáři sebenudnější pasáže a sebebezvýznamnější svaté, jež má při kapitulním čtení oslavit, Jan jim dodá zajímavosti a dramatu z vlastních zásob. I kdybyste ho nechali číst o popravě svatého Jana Křtitele, bude se klášter otřásat v základech.
„Předčítání je na oslavu Boha a svatých, bratře,“ připomněl mu Columbanus s láskyplnou výčitkou a poněkud vtíravou pokorou, „ne pro tvou vlastní slávu!“ Což ukazovalo, jak málo o tom ví, nebo jak je falešný – jedno či druhé.
„Nikdy na jejich slávu nezapomínám,“ odvětil Jan s nepotlačitelným gustem, mrkl na Cadfaela za druhovými zády a vydal se čile podél řad záhonů k opatově bráně a k velkému nádvoří. Následovali ho pomaleji, štíhlý světlovlasý energický mladík a pomenší sedmapadesátiletý veterán s širokou hrudí a bočitýma nohama. Byl jsem já někdy takhle mladý a vážný? ptal se sám sebe Cadfael, když se kolébal námořnickým krokem vedle dlouhých, pružných kroků mladíkových. Dalo mu práci uvědomit si, že Columbanovi je už vlastně pětadvacet a že je ratolestí vzdělaného a ctižádostivého rodu, jehož sláva jistě nebyla založena jen na zbožnosti.
Tato třetí denní mše nebyla určena obci a byla krátká, a po ní se benediktinští bratři kláštera v Shrewsbury seřadili do průvodu od chóru ke kapitule, kde zaujali předem určená místa v lavicích, jako první opat Heribert. Opat byl starý a povolný, jemný šedovlasý asketa, který měl kolem sebe rád mír a klid. Postavu neměl nijak zvláštní, ale tvář upoutávala pozornost svou ustrašenou vlídností. Novicové a žáci se v jeho společnosti cítili dobře, pokud se k němu dostali. Mezi opatem a jimi se obvykle tyčila velebná postava převora Roberta.
Převor Robert Pennant byl ze smíšeného velšsko-anglického rodu, hubený a elegantní padesátník přes šest stop vysoký, šedostříbrných vlasů, pobledlé krásné tváře s aristokratickými rysy a vysokým mramorovým čelem. V hrabstvích střední Anglie by se nenašel nikdo, komu by lépe slušela mitra: síla a autorita z něho přímo vyzařovaly. Nikdo v celé Anglii si toho nebyl více vědom než on sám, a nikdo nebyl více odhodlán prokázat to při nejbližší příležitosti. Když plul kapitulní síní ke své lavici, jako by se už připravoval na pontifikát.
Za ním šel podpřevor bratr Richard, úplný jeho opak, velký, nepořádný, přátelský dobrák, který měl dobrou hlavu, ale byl duševně líný. Bylo pochybné, stane-li se někdy převorem, až dosáhne Robert svého cíle, když bylo kolem tolik ctižádostivých a pilných mladších mužů, odhodlaných o tuto funkci bojovat.
Za Richardem kráčeli všichni další podle hierarchie. Sakristán bratr Benedikt, předzpěvák bratr Anselm, sklepník bratr Matouš, špitálník bratr Denis, správce nemocnice bratr Edmund, almužník bratr Osvald, převorův písař bratr Jeroným a bratr Pavel, dozorce nad novici. Za nimi následovali ostatní klášterní bratři, a byl jich úctyhodný počet. Bratr Cadfael se kolébal mezi posledními na své oblíbené místo, hodně vzadu a spíše ve tmě, napůl v skrytu za jedním pilířem. Neměl žádný nepříjemný úřad spojený s papírováním, a tak nebylo pravděpodobné, že by musel vystoupit a mluvit o různých záležitostech kláštera. Když ty záležitosti byly navíc nudné, měl ve zvyku využít času tak, že usnul, a dlouhým cvikem to ve svém temném koutě dokázal i vstoje. Měl šestý smysl, který ho okamžitě varoval, takže se vždycky včas a nenápadně vzbudil. Dokonce se o něm říkalo, že jednou dokázal správně odpovědět na otázku, kterou mu položili, když ještě spal.
Tohoto květnového rána zůstal vzhůru aspoň tak dlouho, aby si poslechl, jak bratr Jan předčítá o jakémsi obskurním svatém, který měl mít nazítří svátek, a snaží se i z jeho života vyždímat drobet zajímavosti. Když však sklepník začal vykládat o složité záležitosti dědictví určeného částečně pro oltář Panny Marie a částečně pro nemocnici, uvelebil se Cadfael ke spánku. Konec konců věděl, že většinu zbývajícího času, až se vypořádají s drobnými přestupky, zabere úsilí převora Roberta sehnat pro klášter za patrona nějakého mocného svatého a jeho ostatky. Posledních několik měsíců se skoro o ničem jiném nemluvilo. Převor to nosil v hlavě už od doby, kdy v clunyjském klášteře ve Wenlocku objevili s velkou slávou a radostí hrob své původní zakladatelky svaté Milburgy a uložili její kosti triumfálně na oltář. Cizí převorství, pár mil vzdálené, a má svou svatou, která dělá zázraky, zatímco velký benediktinský dům v Shrewsbury nemá ani vlastní kůstku! To nemohl převor Robert snést. Už přes rok kroužil po hranici a sháněl nějakého zbylého svatého, přičemž s nadějí pokukoval po Walesu, o němž se vědělo, že tam bývalo svatých jak hub po dešti a byl o ně asi stejný zájem. Bratr Cadfael nestál o to, poslouchat jeho další stížnosti a povzbuzování. Usnul.
Od vyhlazených plošek bledé rozpálené skály se odrážely sluneční paprsky a žhnuly mu do tváře, zatímco suchý prach ve vzduchu ho pálil v hrdle. Z úkrytu, kde se krčil se svými druhy, viděl na vršek dlouhé zdi a na přilby hlídek na věžičkách, blýskající se v prudkém slunci. Krajina vytesaná z červenavého kamene a ohně, samé propasti a útesy, jejichž strohost nezjemňoval jediný zelený lístek, a před ním cíl jeho putování, Jeruzalém korunovaný věžemi a kupolemi v bílých zdech. Ve vzduchu visel prach bitvy a zahaloval opevnění i bránu a v uších mu zněl chraptivý křik a řinčení zbraní. Čekal, až zazní signál trubky ke konečnému útoku, a držel se přitom opatrně v úkrytu, protože se naučil respektovat dostřel krátkých saracénských luků. Uviděl vlajky, vynořující se z úkrytu a rozvinující se ve žhavém vzduchu. Spatřil blýsknutí zdvižené trubky a připravil se na její zatroubení.
Hluk, který ho vzbudil, takže nadskočil, byl dost hlasitý a burcující, nebyl to ale kovový zvuk trubky, ani se neútočilo na Jeruzalém. Byl zpátky v lavici v tmavém koutě kapitulní síně a vyskočil na nohy stejně bystře a vylekaně jako ostatní. Výkřik, který ho probudil, tichl teď do zoufalého kvílení a sténání, jež mohlo být způsobeno bolestí stejně jako náboženským vytržením. Na volném prostranství uprostřed kapituly ležel tváří k zemi bratr Columbanus, třásl se a škubal sebou v křeči jako lapená ryba, tloukl čelem a dlaněmi do dlaždic, kopal dlouhýma bílýma nohama, které se mu odhalily při tom zmítání až po kolena, a vyrážel podivné výkřiky vzrušení, zatímco nejbližší bratři byli celí strnulí bezmocným úlekem a převor Robert ho zaklínal a uklidňoval vztaženýma rukama.
Bratr Cadfael a správce nemocnice bratr Edmund byli u něho současně, klekli si nad ním každý na jedné straně a drželi ho, aby si nerozbil hlavu o kameny nebo nevykloubil v křečích údy. „Padoucí nemoc!“ prohodil krátce bratr Edmund a vrazil Columbanovi šňůru, kterou měl kolem pasu, mezi zuby spolu s kouskem kutny, aby si nepřekousl jazyk.
Cadfael si diagnózou nebyl tak jist, protože tohle nevypadalo jako bezmocné sténání epileptika, spíš jako hysterický záchvat ženy. Naštěstí zákrok aspoň napůl zdusil to rámusení, a dokonce trochu utišil křeče, třebaže ty nastaly znovu, sotva ho pustili.
„Ubohý chlapec!“ vykřikoval opat Heribert v pozadí. „Tak náhle ho to popadlo! Zacházejte s ním opatrně! Odneste ho do nemocnice. Musíme se modlit, aby se zase uzdravil.“
V kapitule nastal zmatek. S pomocí bratra Jana a dalších praktičtějších bratrů zabalili Columbana pevně, ale pohodlně do prostěradla, aby sebou nemohl škubat, mezi zuby mu dali kousek dřeva místo látky, kterou by se mohl udusit, a odnesli ho na nosítkách do nemocnice. Pořád ještě kvílel a házel sebou, ale slaběji, a když mu nalili do úst makový odvar bratra Cadfaela, už jen uboze mumlal a přestal se téměř bránit.
„Starejte se o něj pečlivě,“ mračil se převor Robert ustaraně nad mladíkovým lůžkem. „Myslím, že by u něho měl pořád někdo být, kdyby se záchvat opakoval. Máte tady další nemocné a nemůžete o něj pečovat ve dne v noci. Bratře Jeronýme, svěřuji trpitele do tvé péče, a dokud tě bude potřebovat, uvolňuji tě od všech dalších povinností.“
„Rád!“ odvětil bratr Jeroným. „Budu se za něj modlit.“ Byl nejbližším spolupracovníkem a nohsledem převora Roberta a vždycky byl vybrán, když byla zapotřebí naprostá poslušnost a přesné informace. Docela dobře to mohl být tento případ, o němž by se dalo při zlé vůli venku říci, že se jeden bratr zbláznil.
„Buď u něho obzvláště v noci,“ nakazoval převor, „protože právě v noci obrana člověka slábne a zlo nad ním může zvítězit. Pokud bude klidně spát, můžeš spát také, ale zůstaň nablízku pro případ, že by tě potřeboval.“
„Za hodinu usne,“ řekl Cadfael s jistotou, „a než nastane noc, bude spát úplně zdravě. Dá-li Bůh, do rána se z toho dostane.“
Jeho mínění bylo, že bratru Columbanovi schází dostatek práce pro tělo i ducha, a to se mu mstí těmito záchvaty napůl podvědomými, napůl vědomými, za něž by zasluhoval soucit i pokárání. Zachoval si však tolik opatrnosti, aby i o tomto názoru pochyboval. Nebyl si jist, že zná své adoptované bratry natolik, aby je mohl soudit s jistotou. Až na bratra Jana – toho snad ano. Ale ať uvnitř, nebo vně zdí kláštera, tak veselých a přímých lidí jako bratr Jan je jako šafránu.


Každý žánr má své legendy: epická fantasy Tolkienova Pána prstenů, detektivní příběhy „drsné školy“ Chandlerova Phila Marlowa, antiutopie zase Orwellovo 1984. Nejinak je tomu i v případě historických detektivek, jimž vládne Ellis Peters a její bratr Cadfael.

Legendární historické detektivky s bratrem Cadfaelem se vrací!

Bratr Cadfael je benediktinský mnich z opatství Shrewsbury, jehož případy se odehrávají na počátku dvanáctého století, kdy Anglií otřásá občanská válka mezi příznivci Štěpána III.
z Blois a jeho sestřenice Matyldy. Cadfael, původem Velšan, ale není žádný nudný patron, který se skrývá za klášterními zdmi, naopak je to životem protřelý světoběžník…

Ve svém prvním případu – Zázraku svaté Winifredy – se přidá k výpravě svých spolubratří, kteří se rozhodli pro klášter získat ostatky jmenované světice. Ty se nacházejí v zapadlé vesničce ve velšských horách, kde se však situace zkomplikuje: dojde k vraždě místního velmože a je na Cadfaelovi, aby odhalil pachatele…

Série historických detektivek s bratrem Cadfaelem (podle níž byl také natočený úspěšný televizní seriál) se právem stala po celém světě legendou. Ellis Peters zručně načrtává středověké reálie, umě splétá zapeklité případy a přitom píše s gustem rozené vypravěčky. O tom se čeští čtenáři budou moci přesvědčit i v dalších dvou románech (Jeden mrtvý navíc, Mnišská kápě), které Mystery Press (www.mysterypress.cz) chystá k vydání.

Anotace:
Píše se rok 1137 a převor benediktinského kláštera v Shrewsbury se pro opatství rozhodne získat ostatky svaté Winifredy, které spočívají v Gwytherinu, odlehlé vesničce ve velšských horách.
K výpravě se přidává i bratr Cadfael, jenž má jakožto rodilý Velšan při vyjednáváních s místními tlumočit, ale po příjezdu do Gwytherinu zjišťuje, že nabídka benediktinů rozdělila jeho obyvatele na dva nesmiřitelné tábory. Prohnaného, moudrého a světaznalého Cadfaela tudíž nepřekvapí, když touha po relikviích zapříčiní smrt nejhlasitějšího odpůrce přesunu ostatků, velmože Rhisiarta.
Někteří tvrdí, že ho tajuplným šípem proklála sama Winifreda, avšak Cadfael dobře ví, že luk svírala ruka smrtelníka, proto se odhodlaně pouští do vyšetřování. Při pátrání po vrahovi postupně odkrývá příběh lásky a spravedlnosti, ve kterém by cena za hřích mohla být vyšší, než by byl kdo ochoten zaplatit…
 

Autor: Ellis Peters
Originální název: A Morbid Taste for Bones
Překlad: Zuzana Ceplová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 224
Cena: 249 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)

 

UkázkaUkázkyZ jiného soudkuE. PetersBratr CadfaelMystery Press
Categories: Vector Graphic

SOUTĚŽ: o Pustou duši

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 05/06/2019 - 23:12

Nakladatelství Mystery Press vydává další román Dana Simmonse a tentokrát se s v něm autor drží svého fantastického kopyta a nabízí čtenářů telepata s Pustou duší. Chcete-li si počíst, co si má zoufalý telepat bez manželky počít, můžete si s námi o jeden výtisk zasoutěžit. Stačí, když nám napíšete:

  • Jaký další román Dana Simonse už v Mystery Pressu vyšel?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrurm.cz do nedělní půlnoci 12.5.2019, do předmětu napiště Pustá duše a nezapomeńte na svoje jméno a korespondenční adresu.

Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěžeMystery PressD. Simmons
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Stephen King, Řbitov zviřátek

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 05/06/2019 - 01:00

Nepochybně existují určité věci mezi nebem a zemí. Louise Creeda ale ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že budou mít co dočinění s indiánským pohřebištěm a že se sám rozhodne tyto síly povolat… a ne jen jednou.

Mladý doktor se stěhuje na venkov do městečka Ludlow ve státě Maine a samozřejmě jej následuje i jeho rodina – manželka Rachel, dcerka Ellie, nejmladší syn Gage a kocour Church. Téměř ihned se v krásném domě na kraji lesa usadí a seznámí se s milými sousedy, důchodci Judem a Normou Crandallovými. Krom běžných starostí rodinku podvědomě děsí ještě jedna věc – frekventovaná silnice ihned u domu. Kvůli ní také vzniklo místo, na kterém děti z Ludlow a okolí pohřbívají domácí mazlíčky, kteří se stali její obětí. Jud Crandall neváhá a na „Řbitov zviřátek“, jak místní děti pohřebiště nazvaly, rodinu jednoho dne bere na procházku. Ještě pravděpodobně netuší, co nevinná návštěva odstartuje. Za nebezpečně vypadajícím polomem na hřbitově se totiž v hloubi lesa skrývá něco mnohem horšího. O tomto tajemství se má Louis Creed brzy dozvědět a nejtemnější etapu jeho života odstartuje záhadná a dosti nechutná smrt studenta na univerzitě, na které začal po přestěhování pracovat.

Kniha mistra hororu Stephena Kinga vyšla poprvé roku 1983 a sám autor o ní tvrdí, že ji ani nechtěl vypustit do světa kvůli její děsivosti. Přesto se ale stala jedním z nejznámějších Kingových hororů a rozhodně patří i k těm nejponurejším.

Na první letmý pohled jde o klasický, zápletkou nijak originální horor, který začíná snem o rodinné pohodě na venkově, takže se zákonitě musí něco pokazit. Následující události vám ale můžou vyrazit dech svou surovostí a jakousi pravdivostí, která vychází z toho, že se King inspiroval reálnými příhodami ze svého života a Řbitov zviřátek tak odráží jeho vlastní temnou mysl, která jej zaměstnávala v době psaní. Příběh se odvíjí opravdu rychle a nelze se od něj odtrhnout, i do zdánlivě běžných situací King vnáší vkrádající se zlo a příslib něčeho špatného, co se neodvratně blíží. Navíc používá své klasické finty a triky, jak čtenáře ještě více nabudit ke čtení. Dokonce ani jeho klasické sáhodlouhé popisy všech možných událostí, výjevů z minulosti postav a jejich vyprávění se konkrétně do Řbitova zviřátek hodí a nepůsobí rušivě, jako tomu je u některých jiných Kingových knih.

Celá atmosféra je hodně mrazivá a plíživá, což přikládám hlavně tomu, že se události točí kolem smrti, která je pro nás velmi reálná. Samy postavy se se smrtí nemohou smířit a jejich motivace k různým činům vycházejí z jejich charakteru i minulosti. Některá nelogická rozhodnutí postav dávám za vinu rostoucí moci indiánského pohřebiště a všemu temnému, co se u něj skrývá.

Velmi pozitivně hodnotím konec knihy, protože konkrétně se zakončeními příběhů má King občas problém a vše nakonec přežene, nebo je čtenářova nevědomost nakonec lepší, než závěrečné rozuzlení – můžeme to vidět například v knihách To, Pod kupolí nebo Nezbytné věci. Ve Řbitovu zviřátek se tak ale naštěstí neděje a jakoby otevřený konec pocity z knihy ještě umocňuje.

Čtvrté vydání se povedlo i vizuálně a obálka se inspiruje filmovým ztvárněním, které možná ještě stihnete v kině. Sice je v něm pozměněn osud dětských hrdinů, jinak ale patří k těm lepším zpracováním Kingových příběhů.

Řbitov zviřátek je jakýmsi varováním před porušením zákonů smrti a čtenáři dokáže až nezdravě vlézt do hlavy a trochu pocuchat nervy. Rozhodně patří k povinné četbě všech fanoušků hororového žánru.


Stephen King: Řbitov zviřátek
Nakladatelství: BETA Dobrovský
Rok vydání: 2019
Počet stran: 336
Překlad: Ivan Němeček
Vydání: čtvrté
Vazba: vázaná
Cena: 369 Kč
 

LiteraturaS. KingHororBeta-DobrovskýRecenze
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Dan Simmons, Pustá duše

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 05/03/2019 - 10:31

Bremen nechal umírající manželku v nemocnici a zamířil na východ k moři. Provoz zhoustl, protože se celá Filadelfie rozhodla vzít nohy na ramena a strávit nezvykle teplý velikonoční víkend mimo město, a tak se Bremen musel soustředit na cestu a manželčiny mysli se dotýkal jen zlehka.
Gail spala. Její sny byly vlivem tišících prostředků nesouvislé. Procházela v nich nekonečnou řadou propojených pokojů vybavených viktoriánským nábytkem a hledala matku. Obrazy z těchto snů se před Bremenovýma očima prolínaly s prodlužujícími se stíny soumraku nad Pine Barrens, kudy právě projížděl. Probudila se, zrovna když sjížděl z dálnice, a na několik vteřin, než ji znovu zachvátila bolest, s ní Bremen mohl sdílet jasnou záři slunečních paprsků dopadajících na modrou deku v nohách její postele, a pak s ní sdílel i náhlý příval zmatku, který se jí zmocnil v domnění, že se probouzí do rána na farmě.
Bolest se vrátila, projela jí za levým okem jako tenounká, ale zato nekonečně ostrá jehla a Gail se k němu natáhla myšlenkami. Bremen se zašklebil a upustil minci, kterou podával výběrčímu mýtného.
„Děje se něco, kámo?“
Bremen zavrtěl hlavou, zašmátral po upadlém dolaru a slepě ho vrazil muži do ruky. Drobné odhodil do přeplněné přihrádky v palubní desce triumphu a celou mysl upnul na řízení malého autíčka, aby se co nejvíc ochránil před Gailinou bolestí. Agónie pomalu ustupovala, ale její zmatek se přes něj přeléval jako vlny nevolnosti.
Rychle se vzpamatovala, navzdory třepotající se oponě strachu, která se začínala spouštět na její vědomí. V duchu na něj promluvila a pokusila se zúžit proud toho, co s ním sdílela, jen na myšlenku jejího hlasu.
Ahoj, Jerry.
Ahoj, prcku, odpověděl, právě když odbočil na sjezd k Long Beach Island. Sdílel s ní ten obraz – zářivě zelenou trávu, borovice zalité zlatým dubnovým světlem a stín sporťáku, plížící se podél břehu, zatímco se Bremen vymotával z víceúrovňové křižovatky. Zničehonic ho do nosu udeřila známá vůně soli a chaluh Atlantiku, a tak ji s Gail sdílel taky.
Pěkné. Gailiny myšlenky obestíral šum způsobený bolestmi a sedativy. K obrazům, jež k ní vysílal, se upínala s téměř horečnatým soustředěním.
Přímořská komunita návštěvníky nevítala zrovna nejvřeleji: zchátralé restaurace nabízející pokrmy s mořskými plody, předražené škvárobetonové motely, nekonečná přístaviště. Ale oni dva z toho známého pohledu čerpali útěchu a Bremen se soustředil, aby mu neunikl jediný detail. Nejintenzivnější bolesti pomalu ustupovaly a Gail se začínala uvolňovat. Na okamžik Bremenovi připadala její přítomnost natolik skutečná, že se málem otočil k sedadlu spolujezdce a promluvil na ni. Projela jím lítost a pocit zahanbení, a než se stačil zarazit, obojí mimoděk vyslal Gail.
Na příjezdových cestách plážových domků parkovaly kombíky, z nichž rodinky vykládaly pozdní večeři a odnášely si ji na pláž. Večerní stíny už začínaly zvěstovat příchod jara, ale Bremen se cestou na sever, k Barnegatskému majáku, soustředil především na čerstvý vzduch a vlahý dotek nízkých slunečních paprsků. Napravo zahlédl půl tuctu rybářů postávajících v příboji. Jejich stíny se prolínaly s bílou pěnou lámajících se vln.
Monet, pomyslela si Gail a Bremen přikývl, ačkoli sám myslel spíš na Euklida.
Matematik tělem i duší. Gailin hlas zanikl v dalším návalu bolesti. Hlavou mu vířily napůl dokončené útržky vět, připomínající slanou spršku bouřícího příboje.
Bremen zaparkoval triumph u majáku a vydal se nízkými dunami k pláži. Roztáhl si otrhanou deku, kterou si na tohle místo přinesli už tolikrát. Prohnala se kolem něj skupinka dětí a s hlasitým pištěním se blížila k příboji. Všechny na sobě měly plavky, přestože byla voda chladná a s nadcházejícím soumrakem se rychle ochlazoval i vzduch. Zhruba devítiletá dívenka, s dlouhýma bledýma nohama a v plavkách, které jí byly už trochu těsné, poskakovala na mokrém písku v komplikované a nevědomé choreografii souznící s pohyby moře.
Světla mezi žaluziemi ubývalo. Do pokoje vstoupila sestra a přinesla s sebou pach cigaret a zásypu. Vyměnila Gail kapačku a změřila jí pulz. Interkom na chodbě štěkal hlasitá, důrazná oznámení, ale přes závoj bolesti bylo těžké rozlišit jednotlivá slova. V šest večer dorazil doktor Singh a tiše s ní promluvil, ale Gail ho nevnímala. Očima hypnotizovala dveře a vyhlížela příchod sestry s požehnanou jehlou. Bavlněný tamponek přilepený do ohbí jejího lokte sloužil jako rozkošná předehra k slibovanému ústupu bolesti. Gail věděla na vteřinu přesně, za jak dlouho začne morfium účinkovat. Doktor cosi říkal.
„… váš manžel? Myslel jsem, že tu dnes s vámi přespí.“
„Je přímo tady, doktore,“ opáčila Gail a poplácala deku a písek.
Bremen si přitáhl k tělu nylonovou větrovku, aby se ochránil před chladem blížící se noci. Hvězdy zastírala vysoká oblačnost, skrz niž pronikaly jen drobné kousky oblohy. V dálce na moři se podél horizontu táhl prapodivně dlouhý ropný tanker. Z oken plážových domků za Bremenovými zády dopadaly na duny zlatavé obdélníky.
Večerní vánek k němu donesl vůni grilovaného steaku. Bremen se snažil rozpomenout, jestli ten den jedl, nebo ne. Žaludek se mu kroutil v tlumené odezvě bolesti, s níž Gail stále zápolila, přestože léky již zabíraly. Bremen se už chtěl zvednout a skočit si do obchodu u majáku pro sendvič, když vtom si vzpomněl na arašídovou tyčinku z nemocničního automatu, kterou si koupil minulý týden. Stále spočívala v kapse jeho bundy, a tak zůstal sedět. Sledoval západ slunce a spokojeně chroupal arašídovou pochoutku, tvrdou jako kámen.
V chodbě se ozývaly kroky. Znělo to jako armádní pochod. Dusot nohou, cinkání podnosů a tlumené tlachání sanitářů, kteří roznášeli večeři ostatním pacientům, Gail připomněly chvíle, kdy jako malá ležela v posteli, zatímco rodiče pořádali dole v přízemí jeden ze svých večírků. Vzpomínáš na ten večer, kdy jsme se seznámili? vyslal k ní Bremen.
Mmmm. Gailina pozornost ochabovala. Po jejím vědomí se už opět sápaly černé prsty hrůzy, jak bolest postupně začínala převažovat účinky léků. Tenká jehla za jejím okem žhnula čím dál víc.
Bremen se jí snažil posílat obrazy vzpomínek na večírek Chucka Gilpena, kde se před deseti lety seznámili, na tu první vteřinu, kdy se jejich mysli spojily a oni si uvědomili, že nejsou na světě sami. Spolu s tím se dostavilo i jiné uvědomění: Nejsem cvok. Právě tam, v přelidněném městském domě Chucka Gilpena, mezi vším tím napjatým tlacháním a ještě napjatějším neurohlaholem korzujících učitelů a studentů, se jejich životy navždy změnily.
Bremen právě vstoupil do dveří – a už mu někdo do ruky strkal pití –, když vtom někde poblíž vycítil další mentální štít. Zlehka ho otestoval a Gailiny myšlenky se přes něj okamžitě přehnaly jako světlo baterky v temné místnosti.
Oba zkoprněli šokem a automaticky posílili své štíty – schoulili se do klubíčka jako vyděšení ježci. Brzy však zjistili, že jsou vůči bezděčnému a téměř nedobrovolnému oťukávání toho druhého zcela bezbranní. Doposud nepotkali telepata, jehož schopnosti by přesahovaly jakousi základní, podvědomou úroveň. Oba se domnívali, že jsou hříčkou přírody – jedinečnou a vzácnou. A nyní stáli v prázdném prostoru, zcela odhalení zrakům toho druhého. Vteřinu nato si, téměř nechtěně, začali navzájem vysílat proud obrazů, polovzpomínek, tajemství, pocitů, preferencí, vjemů, věcí, za které se styděli, po nichž toužili anebo se jich báli. Nic před sebou netajili. Spolu se vzpomínkami na narozeninové oslavy, bývalé partnery, rodiče a bezvýznamné události, tomu druhému ukázali i každou krutost, jíž se dopustili, každý sexuální experiment i skryté předsudky. Takhle důkladně svého partnera většina lidí nepozná ani po padesáti letech manželství.
O minutu později se poprvé uviděli.
Každých dvacet čtyři vteřin Bremenovi přejela nad hlavou záře Barnegatského majáku. Na moři nyní blikalo více světýlek než podél temné linie pláže. Kolem půlnoci se zvedl vítr a Bremen se pevněji zabalil do deky. Při posledním kolečku zdravotní sestry Gail odmítla nabízenou jehlu, ale její mysl byla stále zakalená. Bremen jejich kontakt udržoval pouhou silou vůle.
Gail se vždycky bála tmy. Za těch devět let jejich manželství se k ní mnohokrát v noci natáhl, ať už myslí nebo fyzicky, aby ji utěšil. Nyní z ní zase byla ta ustrašená holčička, opuštěná ve velkém starém domě na Burlingame Avenue. A ve tmě pod její postelí číhala strašidla.
Bremen sáhl za oponu bolesti a zmatku a sdílel s Gail zvuk moře. Vyprávěl jí o skopičinách, které toho dne prováděla jejich kočka Gernisavien. Uložil se do důlku v písku a napodobil tak polohu jejího těla v nemocniční posteli. Postupně se uvolnila a poddala se jeho myšlenkám. Dokonce se jí podařilo párkrát usnout i bez pomoci morfia a jejími sny prostupovala hvězdná obloha a ostrá vůně Atlantiku.
Bremen jí popisoval, co v uplynulém týdnu udělal na farmě – to málo, co stihl mezi návštěvami nemocnice –, a sdílel s ní jemnou krásu Fourierových rovnic na tabuli ve své pracovně a uspokojení, s jakým zasadil jednoho slunečného dne broskvoň na jejich předzahrádce. Vzpomínal s ní na jejich loňský lyžařský výlet do Aspenu a vyslal k ní i náhlý šok, když po pláži zničehonic přejela záře reflektoru z jakési vzdálené lodi na moři. Sdílel s ní střípky poezie, které se naučil zpaměti, ačkoli mu slova neustále unikala a nahrazovaly je obrazy a pocity.
Čas ubíhal a Bremen manželce předával chladný jas blednoucí noci, spolu s vřelým nádechem své lásky. Sdílel s ní bezvýznamné myšlenky i naděje do budoucna. Natáhl se přes sto dvacet kilometrů dlouhou propast a dotkl se její ruky. Když ho na několik minut přemohl spánek, vyslal jí i své sny.
Gail zemřela, ještě než oblohu prozářily první falešné paprsky svítání.

Dva dny po Gailině pohřbu Bremena navštívil Frank Lowell, šéf katedry matematiky v Haverfordu, aby ho ujistil, že mu v následujících měsících podrží místo, děj se co děj.
„Vážně, Jerry,“ říkal Frank, „nedělej si starosti. Vyřiď si, co potřebuješ, a až budeš chtít zpátky, stačí říct.“ Frank se blýskl svým nejlepším chlapeckým úsměvem a upravil si brýle bez obrouček. Kdesi pod houštinou jeho vousů Bremen tušil buclaté tvářičky a bradičku třináctiletého kluka. Frankovy modré oči byly upřímné a bezelstné. Uspokojení. Rival ze hry. Nikdy jsem Bremena neměl moc rád… příliš chytrý. A s tím Goldmannovým výzkumem byl jen o to nebezpečnější. Obrazy mladé blondýnky z MIT, kterou měl Frank loni v létě u pohovoru a celou zimu s ní spal.
Už nemusím Nell lhát a vymýšlet si konference, abych jí nějak vysvětlil ty víkendové cesty. Sheri může zůstat ve městě, poblíž kampusu, a jestli se Bremen nezmátoží do příštích Vánoc, bude jeho místo její. Perfektní.
„Opravdu, Jerry,“ pokračoval Frank, naklonil se a poplácal Bremena po koleni, „vezmi si, kolik času potřebuješ. Budeme to považovat za studijní volno a podržíme ti místo.“
Bremen vzhlédl a přikývl. Tři dny nato zaslal univerzitě písemnou rezignaci.
Tři dny po pohřbu Bremena navštívila Dorothy Parksová z katedry psychologie a trvala na tom, že mu uvaří večeři. Zdržela se dlouho do noci a vysvětlovala mu jednotlivá stadia zármutku. Seděli na verandě, dokud je tma a noční chlad nezahnaly dovnitř. Jako by se snad vracela zima.
„Lidé, kteří právě zažili velkou ztrátu, se často dopouštějí jedné společné chyby – mění prostředí. Vezmou si příliš dlouhou dovolenou, rychle se přestěhují… Pochop, Jeremy, v ten moment se zdá, že něco takového pomůže, ale ve skutečnosti tím jen oddalují nevyhnutelnou konfrontaci se zármutkem.“
Bremen přikyvoval a pozorně jí naslouchal.
„Právě teď se nacházíš ve stadiu popírání,“ informovala ho Dorothy. „Stejně jako si jím musela projít Gail, když se dozvěděla o rakovině, tak si jím teď musíš projít ty… prožít si to a jít dál. Rozumíš mi, Jeremy?“ Bremen si promnul spodní ret kloubem prstu a pomalu přikývl.
Dorothy Parksová byla čtyřicátnice, ale oblékala se mnohem mladistvěji. Té noci na sobě měla pánskou košili, rozepnutou poměrně hluboko a zastrčenou do dlouhé plisované sukně, a k tomu vysoké kozačky a náramky, které cinkaly, kdykoli pohnula rukou. Krátké červené vlasy s fialovými odlesky měla natužené do tvaru květáku.
„Gail by si přála, aby ses s tímhle popíráním porval co nejrychleji a šel dál, Jeremy. Víš to, že ano?“
Poslouchá. Dívá se na mě. Možná jsem si neměla rozepínat i ten čtvrtý knoflíček… dneska večer jsem měla být jen terapeutka… měla jsem si vzít ten šedý svetr. Ale k čertu s tím. Viděla jsem, jak na mě kouká. Darren byl vyšší… a silnější… ale to není tak důležité. Jaký je asi v posteli?
Obrazy muže s pískovými vlasy… Darren… jak klouže tváří po jejím břiše a níž.
V pohodě, však ho naučím, co se mi líbí. Kde má asi ložnici? Někde ve druhém patře. Ne, můj byt… ne, napoprvé radši nějakou neutrální půdu. Hodiny tikají. Biologické hodiny. Zatraceně, chlap, který tu frázi vymyslel, by zasloužil pověsit za koule do průvanu.
„… důležité, aby ses se svými pocity svěřil přátelům nebo někomu blízkému,“ říkala. „Popíráním člověk tu bolest jen prodlužuje. Slib mi, že zavoláš, když si budeš chtít promluvit.“
Bremen zvedl hlavu a přikývl. V tu chvíli se definitivně rozhodl, že farmu za žádnou cenu neprodá.

 

Anotace:
Jeremy Bremen má tajemství. Celým životem ho provází schopnost číst lidem myšlenky. Zná všechny jejich skryté touhy i obavy a pouze díky své manželce Gail, která roky fungovala jako štít mezi ním a děsivou tíhou jeho nadání, ještě nepřišel o rozum. Jenže Gail umírá, její vědomí utichá a Jeremymu hrozí, že se z náhlého přívalu myšlenek zblázní.
A proto se dává na útěk – před svou týranou myslí, minulostí i sám před sebou –, v naději, že mu samota a izolace přinesou kýžený klid. Osud mu však nepřeje a klade před něj jednu překážku za druhou.
Jeremy se vydává na nebezpečnou cestu po Americe, při níž odhalí nejen ty nejtemnější a nejkrutější hlubiny lidské duše, ale také tajemství samotné podstaty smrtelnosti a vesmíru. Existuje jen jeden svět, nebo je jich víc? A mohli by se Gail s Jeremym v některém z nich znovu setkat?


Dan Simmons
Respektovaný americký autor, jehož literární záběr sahá od detektivek přes science fiction a horor až po romány hlavního proudu, se narodil v roce 1948 v Peorii ve státě Illinois.
Debutoval fantaskním thrillerem Píseň Kálí, byl to ale až monumentální sci-fi epos Hyperion, který ze Simmonse udělal hvězdu, čímž ho předurčil ke dráze spisovatele na plný úvazek. V následujících letech se ale Simmons překvapivě věnoval zejména hororu, který obohatil vynikajícími tituly, jako jsou Hladové hry, Temné léto či Děti noci.
Poté přišel další odklon, a to ke knihám (víceméně) hlavního proudu, z nichž jmenujme špionážní příběh Továrna křiváků, arktický thriller Terror, historické romány Black Hills a Drood či holmesovské Páté srdce. V současnosti žije s rodinou v Longmontu ve státě Colorado.
Více o autorovi naleznete na www.dansimmons.com

Info o knize:
Pustá duše
Autor: Dan Simmons
Originální název: The Hollow Man
Překlad: Alžběta Lexová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 304
Cena: 349 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-100-7

 

UkázkaUkázkyD. SimmonsMystery PressLiteratura
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Batman Detective Comics: Syndikát obětí

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 05/02/2019 - 12:02

"Tohle má být pokračování?" řekl jsem si po dočtení Batman DC Syndikát obětí. Ano, tak moc mě zarazila diametrálně odlišná kvalita zápletky a vyprávění.

Syndikát mě jako pokračování Ve stínu netopýrů velice mile překvapil. Příběh navazuje pár týdnů po bitvě s organizací Catwomanina otce, jenž kvůli své posedlosti lovem možných hrozeb plánoval vyhladit nemalou část obyvatel. Batmanův tým se ještě pořád nezotavil po ztrátě Robina, přičemž nejhůře se přirozeně projevuje na Timově přítelkyni Stephanie. V týmu je třeba navíc zaplnit chybějící pozici technologického inovátora, takže můžeme na scéně přivítat Batwinga, vlastním jménem Luka Foxe. Ano, syna Luciuse Foxe, který stojí při Brucovi od počátků jeho  kariéry ochránce.

Právě vnitřní rozpory a nejistota v týmu je tahounem knihy. Čím dál častěji se projevuje fakt, že nikdo vlastně přesně neví, z jakého důvodu se rozhodl Batman tuto jednotku založit. Chce účinněji potírat zločin, pomoci vybřednout některým z kriminálního prostředí, nebo je naopak jenom mít pod přímým dohledem jakožto rizikové členy společnosti? Jsou tým, nebo vězni? Proč bojují? Za co a za koho? A má jejich boj smysl? Každá postava se staví k těmto otázkám jinak, jinak je zvládá a reaguje na ně. Všichni procházejí tvrdou zkouškou důvěry a opět prokazují, že team building není jen moderní nic neříkající věta, ale pojem, se kterým by se mělo pro hladkou činnost skupiny počítat. Kdo podrží ostatní a kdo se sesype?

Pro mě osobně je nejzajímavější sledovat příběh Basila Karla (Clayface), jehož poprvé v Batmanových příbězích vídáme častěji jako fajn chlapíka, který se opravdu snaží o změnu a návrat do společnosti. Člověk mu nemůže nefandit, držet pěsti a aspoň trochu se vnitřně neradovat z jeho drobných pokroků směrem k jeho vytoužené lidské osobnosti, pro kterou prochází skrze Batmanův tým jakýmsi vykoupením, očistcem, kdy na sebe bere břímě ochrany ostatních. Prolomil v sobě bariéru, přemohl zatemňující hmotu v mozkových závitech a dal své vizi jasnou podobu, které se drží.

Jak jsem však zmínil, tým není po ztrátě Robina jednotný a dílčí úspěchy v něm nemohou udržet všechny pozitivně naladěné. Někteří přišli o naději, jiní pochybují.
Do nestabilní situace se z ničeho nic vynořuje Syndikát obětí, společenství lidí, kteří byli neúmyslně trvale zmrzačeni během soubojů Temného rytíře s padouchy. Konečně si někdo všiml, že není možné jen slepě oslavovat "hrdiny", díky nimž byly konečné škody často větší, než jaké mohli napáchat jimi pronásledovaní zlotřilci. Bruce Wayne je tak tvrdě konfrontován se stíny minulosti, kterým  nebyl přes všechnu snahu schopen zabránit. Chtějí jediné - okamžité odmaskování Batmana a ukončení další činnosti jeho týmu. Jejich metoda je kombinace šoku po brutálním útoku a naopak velice opatrného přístupu k nezúčastněným. Trochu to připomíná predátoří systém - loví se jen ozbrojení.

Příběh vyznívá mnohem dospěleji a logičtěji než jak tomu bylo u předchůdce. Regulérní padouši, jež stvořila absolutní nouze a deprivace, jsou pro mě mnohem uvěřitelnější a zapadají mi skvěle do Batmanova světa po bok Jokera, Riddlera nebo třeba Mr. Freeze. Jejich požadavky jsou navíc zcela pochopitelné a motivace srozumitelná. Trochu zklamání mi tak přinesl konec, který navozuje pocit nedostatečného využití nových charakterů, které by stály za pestřejší rozvedení. Kdo ví, třeba se jej dočkáme v budoucnu.

Byť mi stále nepřijde moderní styl, kterým se Batman ubírá, právě nejšťastnější, rozhodně je pro mě Syndikát obětí zatím nejstravitelnějším kouskem nové éry této větve. Pokud jste se cítili po dočtení Ve stínu  jako já (viz předchozí recenze), rozhodně dejte této sérii ještě šanci s druhým dílem, budete velice mile překvapeni.

Znovuzrození hrdinů DC: Batman - Detective Comics: Syndikát obětí
James Tynion IV., Eddy Barrows, Alvaro Martinez
Nakladatel: BB Art
Překlad: Petr Zenkl
Redakce: Changer the Elder
Rok vydání: 2018
Počet stran: 168
Rozměr: 168 x 258
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč

KomiksBatman
Categories: Vector Graphic

POVÍDKA: Monika S. Dvořáková, Teorie jarní relativity

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Wed, 05/01/2019 - 00:00

Všechno je relativní, i vnímání času a běhu světa kolem nás. Vždycky záleží na úhlu pohledu a na tom, kdo se dívá. Připravili jsme pro vás skoro s křížkem po funuse, protože zima už je rozhodně dávno pryč, jeden mikropovídkový pohled na střídání zimy a jara, ale doufejme, že i tak si čtení užijete.

 


No dobrá, tak já to vzdávám. Už se s tím prostě nedá nic dělat. Venku svítí sluníčko čím dál víc a teplota už se drží nad nulou dokonce i v noci! Brzy bude po všem. Zase mě zavřou a půl roku o mně nikdo nezavadí ani pohledem.
Má to ale i své světlé stránky. Aspoň na malou chvíli jí zase uvidím a možná se mi povede i letmo se jí dotknout, než se zabouchnou dveře a světlo zmizí.
Mrazivý větře, jak se mi po tobě bude stýskat! Po rychlosti a svistotu, jiskření sněhu a vůni pravé zimy! Tomu se nic nevyrovná!
Snad jen… pohled na ni! Záblesk hledí, až se budeme míjet ve dveřích. Lehké zaškrábání její přezky na mém boku. Chtěl bych s ní jednou být v tandemu a obětoval bych cokoli. Cokoli! I celou sezónu, ale tenhle sen je naprosto nereálný. Asi jako švestkový knedlík a svíčková. Nesmysl!
Míjíme se. Jako noc a den. Jako jestřábí žena a vlčí muž. Potkáme se vždy jen na krátký okamžik. Oba stvořeni pro rychlost, a přece nikdy spolu.  Prchavé okamžiky vzájemné přítomnosti.

*

Dveře do komory se neslyšně otevřely a rozsvítilo se světlo. Vysoký, tmavovlasý mladík opřel snowboard o zeď a natáhnul se do police pro papírovou krabici. Takřka láskyplně z ní otřel prach, a poté co ji postavil na zem a otevřel, vyndal z ní motocyklovou přilbu. Ač nebyla zaprášená, celou ji otřel měkkým hadrem, a pak postavil na zem hned vedle snowboardu.  Uklidil krabici zpět, a jak zvedal přilbu ze země, řemínky vázání na prkně se lehce otřely o plexisklo přilby. A pak už byla tma.

*

Rychlost! Slunce! Teplo! Občas zmoknu, ale to se počítá! Letos byla ta zima vážně k nepřečkání a chvílemi jsem měla pocit, že už se ven nikdy nedostanu. Ale jsem tu a jsem zrozena k jízdě.  A až se budu vracet, nebude to tak těžké, protože tam na mě čeká on…

 

Teorie jarní relativity
Autor: Monika Slíva Dvořáková
Odpovědný redaktor: Martin Stručovský

 

PovídkaPovídkyM. Dvořáková
Categories: Vector Graphic

Nový titul z nakladatelství Planeta9

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 04/30/2019 - 22:54

Rádi bychom vás upozorni  další zásadní titul od nakladatelství Planeta9, nakladatelství, které se soustředí na to nejlepší z moderní sci-fi.

Tentokrát je to Ocelová šlechta, dílo známého spisovatele Adriana Tchaikovského (Děti času).

Četa postradatelných špinavců je vyslána na sebevražednou misi, ale k překvapení všech, velení, nepřátel, a nakonec i jich samotných se jim daří přežít a krok za krokem se blíží k cíli mise. Inteligentní úderná military sci-fi v sobě spojuje rychlou akci, drsný humor, nebezpečnou severskou krajinu, obří mechy a útoky mutantů. Co víc si přát?

Překladu se ujal výborný překladatel a autor Martin D. Antonín.

Anotace:

Scioni neznají meze
Scioni neumírají
Scioni nemizí

Seržant Ted Regan má problém. Syn mocného korporátního rodu, Scion, se ztratil někde na frontě. Měla ho ochránit jeho zbroj – smrtonosný bitevní pancíř, v němž každý Scion snadno ovládne celé bojiště –, ale něco se zřejmě katastroficky zvrtlo. Regan a jeho četa jsou naopak demoralizovaní a špatně vybavení, ale přesto právě oni musí vyrazit za nepřátelské linie, ztraceného Sciona najít a zjistit, jak mohl jeho pancíř selhat. Vyvinul snad někdo zbraň schopnou ničit dosud nedotknutelné příslušníky ocelové šlechty? A jak by mohli obyčejní vojáci, kteří si nemohou dovolit supermoderní ochranné systémy bohatých, na bojišti zítřka vůbec přežít?

 

Ocelová Šlechta
autor: Adrian Tchaikovsky

překlad: Martin D. Antonín
nakladatelství: Planeta9
termín vydání: 5.3.2019
cena: 299,- Kč
vázaná, 240 stran

 

LiteraturaPlaneta9Sci-fiA. Tchaikovsky
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Marie Rutkoski, Kletba vítězů

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 04/29/2019 - 00:00

Kletba vítězů je vlastně román o lásce. Akorát celou knihu čekáte, kdy dojde k tomu vášnivému vyvrcholení (a tím není myšlen sex!), a ono nic. Zaryté fantasy nadšence asi zklamu, ale kromě vymyšleného světa tam vlastně nic zas tak moc fantaskního není. Ona je bohatá dcerka významného valoriánského generála, on je herranský otrok, takže je zapovězeno se podívat jeden druhému do očí, natož se zamilovat. Zkrátka Romeo a Julie v hávu young adult fantasy. Jenže nezvedené dětičky se do sebe přece jen zakoukají. Ovšem pak vyjde najevo, že on není ledajaký otrok, ale skrývá něco víc, a z opatrného a nesmělého oťukávání je najednou krvavá hra, kde podlosti a intriky nemají konce.

Kletba vítězů je první díl trilogie Marie Rutkoski, americké autorky zaměřující se především na literaturu pro děti a mládež. Do děje naskočíte v momentě, kdy generálova dcera Kestrel koupí Arina, otroka z podrobeného národa Herranů. Ačkoli je vychovávána v tom, že otroci jsou synonymem špíny na jejích botách, nedokáže na něj zapomenout a pomalu mezi nimi vzniká něco víc než jen vztah pána a sluhy. Vzájemné poznávání je o to lákavější, že ho musí udržovat v naprosté tajnosti. Ale Herrané se s otroctvím příliš nesmířili a místo romantických dostaveníček se oba hrdinové ocitají ve válce.

Postavy jsou docela zvláštně vykreslené. Kestrel kolísá mezi „jsem neuvěřitelně otravná a ukňouraná holka“ a mezi „chovám se vychytrale a dospěle a občas dostanu skvělý nápad“. Podobně na tom je i Arin. Chvilku je to naivní mladíček a najednou zase protřelý udatňák. Tak se v tom vyznejte. Postavy jsou zkrátka poněkud nevyrovnané, jako by se autorka nedokázala rozhodnout, jaké by vlastně měly být. Ale něžná náctiletá srdéčka nepochybně ocení opatrné seznamování hlavních hrdinů a náznaky vzájemné náklonnosti, které mezi řádky vyplouvají na povrch. Jen je škoda, že to u těch náznaků zůstane. Čtenář sice ví, že k sobě zahořeli nehynoucí láskou, ale oni dva kolem sebe bezvýsledně kličkují a nic z toho.

Námět je docela fajn, ale zpracování je zoufale utopeno v klišé. Kniha trpí záplavou nelogičností. Jsou sice podávány jako velmi hrdinné strategické kroky, které ale vnímavému čtenáři moc nedávají smysl. Pokud si ale chcete vychutnat hlavně vztah mezi Kestrel a Arinem, klidně nad tím mávněte rukou, knihu si užijete i tak. Také svět, do kterého autorka děj zasadila, by si zasloužil bližší vysvětlení a upřesnění reálií. Občas se sice vyskytne záchytný bod jako místní popis nebo kousek historie, ale pro celkovou představu je to málo.

Děj je zpočátku velmi pozvolný, v první půlce se vlastně nestane nic zásadního, o to svižnější je naštěstí druhá půlka. Příjemným překvapením je šikovně vymyšlený závěr, po jehož přečtení i nepříliš nadšenému čtenáři začne vrtat hlavou, jestli by přece jen neměl dát sérii další šanci v podobě druhého dílu. Plusové body kniha získává čtivostí. Je to až s podivem, protože příběh má své mouchy, ale i tak stránky odsýpají, ani nevíte jak.

Cílovou skupinu román nepochybně zaujme, ovšem ti, které roztoužená dvojice ve víru divokých událostí zas tolik nedojímá, by asi raději měli sáhnout po jiné knize.

Kletba vítězů
Marie Rutkoski

Série: Kletba vítězů (1.)
Nakladatelství: Fragment
Rok českého vydání: 2018
Původní název: The Winner’s Curse
Počet stran: 352
Cena: 299 Kč

RecenzeLiteraturaYoung adultM. RutkoskiFragmentFantasy
Categories: Vector Graphic

Pages

Subscribe to inkscapers.cz aggregator