Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 13 min 41 sec ago

RECENZE: Marek Dvořák, Nesvatý otec

Thu, 09/07/2017 - 06:33

Být otcem není procházka růžovým sadem. Být otcem svatým sice znamená, že jste ušetřeni křiku vlastního dítěte, ale stejně tak si ani k výrobě potomka nečuchnete. A pak můžete být otcem nesvatým, což se na první pohled může jevit jako ideální kombinace. Spojení úcty okolí náležející vašemu majestátu a zároveň dostatek vlastního pohrdání k němu, aby si takovýto muž plnými doušky užíval světských radostí. Phineas Mortimer, ač jako šlechtický synek netoužil ani po jednom z těchto titulů, si pro něj nepříjemným sledem událostí, vykoledoval hned dva. A možná i proto by byl hned první v řadě, kdo by vás zapřísahal, že vřeštící mimino je mnohem lepší osud, než cesta duchovního pastýře.

Nutno však také poznamenat, že Phineas Mortimer je skvělým příkladem uvedení starého českého pořekadla “Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne” v praxi. V jazyce dnešním: tak dlouho přiváděl zámožného a vlivného tatíčka k nepříčetnosti, až tomu došla trpělivost, pořídil si dalšího dědice a toho původního, Phinease, nechal uklidit do kláštera, kde měl až do konce života okopávat záhonky (a občas být okopán, kdyby náhodou zapomněl na dobré vychování). Naštěstí však vojenští verbíři nejsou vybíraví a kněze armáda na podporu morálky vždy potřebuje. A tak se Phineas vydává do války, aby se zase nadechl trochu starého dobrého žití. Kdyby měl skutečnou představu o tom, jak válka s démony vypadá a kam až ho jeho nevymáchaná opilecká huba může dovést, zůstal by raději sedět na zadku v klášteře a čas od času se nechal šikanovat tamějším představeným. Bohužel, Phinease nikdo dopředu nevaroval, a tak brzy zjistil, že temnota nezapomíná a cena za to, aby se jejího stínu provždy zbavil, může být vyšší, než je ochoten zaplatit.

Nesvatý otec je debutovým dílem Marka Dvořáka, kterého někteří budou znát jako redaktora internetového portálu mfantasy.cz. Ve spolupráci s nakladatelstvím Epocha se Marek Dvořák rozhodl vydat s kůži na trh a okusit si, jaké to je stát na druhé straně barikády.

Stává se to, že se recenzent či redaktor rozhodne, že už načetl a v recenzích zprznil dostatečné množství knih. Znáte to, málokterý román je jeho náročnému a odbornému oku dost dobrý. Řešení jsou možná dvě - vrací se ke starým osvědčeným kouskům a nadále marně pátrá po svém svatém grálu. Nebo se rozhodne onen svatý grál vytvořit sám a svou genialitou poctít masy prostého lidu. Marek Dvořák se rozhodl vydat právě onou druhou cestou. Stane se z něj zneuznaný génius plivající síru na všechny strany, nebo se v budoucnu zařadí mezi oblíbené české autory?

Jak pejsek s kočičkou pekli dort. Stará česká pohádka, který vám při čtení Nesvatého otce bude čas od času vyskakovat v mysli. Celý proces, kdy do těsta házeli ono i tamto, aniž by přemýšleli nad tím, jak bude výsledný efekt chutnat, připomíná i příběh a atmosféra Nesvatého otce.

Autor využívá kulis středověkého prostředí, kde se kromě lehkých děv, lapků a občas i odvážných mužů prohání démoni pekelní, čarodějnice mají stále svou moc a na to vše dohlíží kult jediného boha Horazda, jehož vyznavači by si s Inkvizicí mohli ruce podat. Potud vše v pořádku - dark historická fantasy šmiknutá Mečem a magií jak vyšitá. Hlavní hrdina Phineas je opilec, násilník a rváč s masochistickými sklony. Větší problém je, že se většinu času chová jako naprostý idiot a vy se nemůžete dočkat, až mu někdo konečně utne tipec. Z druhé strany se jeho debilitě rádi zasmějete, což je asi v pořádku.

Největším kamenem úrazu je nekonzistentnost Nesvatého otce. Zdá se, že se Marek Dvořák nemohl rozhodnout, jestli půjde ve stopách 3K (Kulhánek, Kotleta, Kopřiva) a bude plivat krutopřísné hlášky a vulgarismy jako na běžícím pásu, nebo bude využívat krásných slov, kterými staročeština oplývá. Ve výsledku se tyto dva protipóly bijí a místo toho, aby příběh splétaly dohromady, jej pro pozorného čtenáře, která i vnímá, co čte, rozbíjí.

Co tedy s Nesvatým otcem? Číst či nečíst? Číst. Zvláště pokud potřebujete zkrátit dlouhou chvíli, ať již doma, nebo při cestě. Nesvatý otec je rychlá oddechovka, která je i přes svoje nešvary poměrně čtivá. Pokud však hledáte knihu, která po odložení zanechá hlubší dojem a na kterou budete v následujících dnech a měsících vzpomínat, jste na špatné adrese. 

Marek Dvořák, Nesvatý otec

Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2017, 1. vyd.
Počet stran: 184 
 

RecenzeLiteraturaM. DvořákEpochaEdice Pevnost
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Strážci galaxie: Kosmičtí Avengers 1

Wed, 09/06/2017 - 06:33

Marvel jede a s každým rokem víc a víc potvrzuje svoji oblíbenost u široké veřejnosti. A to nejen komiksy, ale právě filmy, které mu otevírají dveře k dalším možným čtenářům rekrutovaným z davu diváků.
Právě tohoto faktu si je vědomo i české nakladatelství Crew, které u příležitosti premiéry pokračování Strážců galaxie vypustilo první díl komiksové verze s podtitulem Kosmičtí Avengers. U tohohle díla vsadili na dvě důležité karty, respektive tři. Tou první jsou samotní strážci, kteří patří dost možná mezi nejoblíbenější postavy celého (filmového) univerza. Společně s Iron Manem, který tu zcela náhodou taky figuruje. Třetím důležitým faktorem je skutečnost, že scénář napsal Brian Michael Bendis, který je našinci známý díky komiksům Daredevil: Muž beze strachu nebo Tajná válka. Crew tedy v jeho případě nevsadila na černého koně s nejistým výsledkem, ale na těžkotonážního borce, který nemůže zklamat.
Kosmičtí Avengers od první stránky nasadí tempo o rychlosti pendolina. A ani na okamžik nesundají nohu z plynu. Zápletka je zhruba taková: spousta mimozemských ras uzavře dohodu, že na Zemi se nesmí útočit. Což samozřejmě někdo nevydrží a Strážci galaxie vyráží na sebevražednou misi, aby planetu ochránili. A ve výsledku se z nich stávají hlavní viníci.
Kosmičtí Avengers jsou především skvělou zábavou pro všechny, kterým v hrudi tluče srdíčko malého dítěte. Na druhé straně trpí několika neduhy. Tím prvním jsou zmínky o událostech, které komiks dostatečně nerozvádí a český čtenář (pokud nemá dostatečně načteno) nemá šanci je pořádně pochopit. Větším problém komiksu je ovšem to, že i přes jeho relativně velký rozsah se v něm zase tolik nestane. Valná většina děje se totiž skládá z neustálé akce, kterou prokládá střet mezi otcem a synem, tedy mezi J'Sonem a Star-Lordem, a scény z vysoké politiky. To první připomíná antickou tragédii, to druhé zase intrikaření ze Hry o trůny. A jak už to u čtení na pokračování bývá, Bendis to usekne v ten správný moment a rozjede čekání na další díl.  

Strážci galaxie 1: Kosmičtí Avengers
Brian M. Bendis - Steve McNiven
Nakladatelství: Crew
Překlad: L´udovít Plata
Počet stran: 144
Vazba: paperback
Rok vydání: 2017
Cena: 329 Kč

MarvelCrewStrážci galaxieB. M. BendisKomiksS. McNiven
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Jan Bodrov, Hledání dračí země: Cesta k moři

Tue, 09/05/2017 - 06:33

Celá země duní. Kříženec Tajron, mocipán temných sil, posílá hordy zrůdných mariaků na poslední výspu lidí v Prvozemi, pevnost Aman Krias. Je tedy na družině odvážných a šlechetných hrdinů v čele s moudrým druidem Durmanem a obětavým Půnem Jankem, aby díky dávné věštbě zajistili přežití lidstva a vítězství dobra nad zlem. Nelehká a dlouhá pouť do Dračí země může začít…

High fantasy Hledání dračí země: Cesta k moři je prvním dílem trilogie začínajícího autora Jana Bodrova. Rozvleklý úvod knihy připomíná kvůli přemíře vyprávění historie a větší absenci dialogů kroniku, což ho i přes dostatek akce činí hůře stravitelným. Román začíná být čtivější až po prvních sedmdesáti stránkách, kdy rozhovorů přibývá a začíná putování hlavních postav. Ty jsou zde tím, co dílo nejvíce potápí. Jsou poměrně ploché a málo vykreslené, z jejich života je toho odhaleno málo a není příliš popsána jejich psychika. Je proto těžké vytvořit si k nim nějaký hlubší vztah, což se týká zvláště bojovníka Itavašiho, kterému není věnován skoro žádný prostor, ač přitom patří do výpravy, jež má spasit lidstvo. Nepotěší ani přílišná průhlednost příběhu a některé boje popisované stále stejným způsobem.

Kniha má ovšem i pozitiva. Například poměrně slušné tempo ne až tak přímočarého děje, neboť se stále něco odehrává, a přestože lze mnohdy vytušit, jak to dopadne, není vždy lehké uhádnout, jakým způsobem se k tomu postavy nakonec dopracují. Mezi plusy patří i mocná magie, bytosti, prostředí, z něhož je nejzdařilejší říše zemřelých, dále občasné zvraty a chvílemi také humor, i když je někdy značně dětinský.

K dobru knihy je nutné připočíst rovněž její hezkou reliéfní obálku s dobře zvoleným fontem a pěknou mapu bájného světa i ilustrace, které se do románu díky svému stylu opravdu hodí a jež jsou na začátku každé kapitoly.

Shrnou-li se však všechny výše uvedené klady i zápory, high fantasy Hledání dračí země: Cesta k moři je jen velmi lehce nadprůměrným nenáročným dílem, které díky svému pohádkovému ladění ocení spíše děti a mládež než dospělí.

Hodnocení: 55 %


Jan Bodrov, Hledání dračí země: Cesta k moři
Vydal: Jan Bodrov
Rok vydání: 2017
Počet stran: 372
Autor ilustrací: Jan Bodrov
Grafická úprava: Jan Bodrov
Sazba: Jan Bodrov
Vydání: první
Jazyk: český
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 978-80-270-1737-9
Cena: 446 Kč

RecenzeLiteraturaJ. BodrovHledání dračí země
Categories: Vector Graphic

Soutěž: Marek Dvořák, Nesvatý otec

Mon, 09/04/2017 - 06:33

Září se rozjelo v sychravém počasí. A to přímo volá po nějakém temnějším čtení. Pokud je libo, můžete si zahrát s nakladatelstvím Epocha o dark fantasy Nesvatý otec. Ten čeká na toho, kdo nám odpoví na jednoduchou otázku.

Kolikátá kniha Marka Dvořáka je Nesvatý otec?
 

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 10.9.2017, do předmětu napište Nesvatý otec a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. Důležitou podmínkou účasti v soutěži je pak sdílení jejího obsahu na sociální síti Facebook. Těšíme se na vaše odpovědi.

 

EpochaEdice PevnostSoutěžeNesvatý otecM. Dvořák
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Ann Leckieová, Ve službách meče

Mon, 09/04/2017 - 06:33

Poté, co Breq odhalila spiknutí v samém srdci Rádčské říše, je nucena se jako kapitánka lodi Milost Kaltr vydat na vesmírnou stanici Athoek. K vládkyni Rádče prosákly nepotvrzené informace o možném další spiknutí hrozícím z této oblasti, a i když Breq měla původně v úmyslu vládkyni poslat na onen svět, je momentálně jednou z mála bytostí v galaxii, které může vládkyně věřit. Vydává se tedy na dalekou cestou s lodí obdařenou umělou inteligencí (jakou byla kdysi sama), jejíž kapitánku poslala do vězení. S posádkou, kterou nezná, a která ještě před pár týdny byla plně loajální své předchozí kapitánce. A s mladou, nezkušenou první důstojnicí, jež byla na loď přidělena na přímý rozkaz vládkyně. Vydává se do oblasti, o které nic neví a kde se značná část obyvatelstva zatím odmítá civilizovat a stát se řádnými občankami Rádče. Zkrátka ideální konstelace hvězd na nedělní piknik zakončený čajovým dýchánkem.

Jestliže prvnímu dílu trilogie byla některými čtenářkami vyčítána jistá rozvleklost děje a neustálé (a otravné) popíjení čaje, tak druhého se to netýká. Tedy... on tam pořád je a všechny občanky ho stále milují nade vše, na tom se nic nezměnilo.  Pro planetu, kam se Breq vydá, je to dokonce nejdůležitější obchodní komodita, a tak čaj začne najednou dávat smysl v kontextu, a to daleko větší než by jedna předpokládala. Čtenářka druhého dílu také lépe chápe souvislosti a souvztažnosti mezi obyvatelkami galaxie a na povrch vyplouvá ono milionkrát až na kost omleté úsloví o tom, že mezi černou a bílou je vždycky šedá zóna. A čím déle se bílá barva nanáší, tím hůř se ta bělost udržuje. Breq, stále uvězněná v obyčejném těle, se mnohé naučí a zjistí, že i původně uměle stvořená mysl dokáže časem chápat emoce a rozumět jim.

Nicméně, v tomto příběhu nejde tolik o záchranu celého univerza, které rádčové budují po tisíciletí. Budete spolu s Breq a její posádkou vtaženy do vyšetřování místního konfliktu a pokusu o vzpouru. Nezáleží na tom, jak daleko nebo blízko k vládcům se nacházíte, pokud jsou tam lidé, nejde je oprostit od lásky, vášně, nenávisti nebo touhy po svobodě. A zemřít se dá stejně dobře na periferii jako v paláci.
Druhý díl trilogie vám nabídne vesmírné pátrání po příčinách lokální vzpoury, která vře již dlouho pod povrchem a našla si cestu ven právě v okamžiku příletu Milosti Kaltr. Breq bude muset obstát nejen jako kapitánka, ale také jako diplomatka, stratég nebo detektiv a provede vás skvěle vystavěným příběhem až do (nejvíc pro ní) překvapivého konce.

Nejabsurdnější na celé knize je stále ten ženský rod a v češtině určitě mnohem víc než v angličtině. Angličtina nezná slovesný ženský rod v první ani ve třetí osobě v minulém času a originální text vám tedy nevnucuje představu osob ženského pohlaví úplně na každém kroku. Naučené stereotypy jsou železná košile a neustálé vnímání všech těch  českých –la koncovek v minulém čase vám prakticky neumožní si kohokoli z hrdinů (vlastně hrdinek) představovat jinak než jako ženy. Občasné popisy exteriérů některých osob (kdy tušíte, že se zřejmě jedná o chlapa) tomu příliš nepomáhají. Na druhou stranu je to pro filosofii rádčovské civilizace nesmírně důležité. Všechny obyvatelky celého rádčovského univerza se rozlišují na občanky (ty civilizované) a na ty ostatní, necivilizované bytosti. Pohlaví zkrátka nehraje vůbec žádnou roli. Je to mokrý sen každého genderově vyváženého a korektního toužebníka naší současnosti. To ale odbíhám od tématu. Daleko zajímavější je fakt, že pro Petra Kotrleho musel být překlad takové knihy dortem vrchovatě obloženým třešničkami. Až po okraj. A že si dal záležet!

Ve službách meče není čtení pro každou a není to čtení do vlaku. Přesto trvám na tom, že trilogie Rádčská říše rozhodně stojí za přečtení nebo minimálně za pokus. Ann Leckieová nabízí totiž velmi neotřelý pohled na mimozemskou civilizaci se zcela odlišnými principy společenské i biologické hierarchie než je ta naše pozemská. Nedá to sice úplně zadarmo, ale odměnou je detailně promyšlený a fungující vesmír v cizí galaxii. A co víc by si měla skalní fanynka sci-fi přát?

 

Ann Leckieová
Ve službách meče (Ancillary Sword)

Překlad: Petr Kotrle
Obálka: John Harris
Nakladatel: Plus
Rok vydání: 2017
Počet stran: 335
Cena: 369 Kč
 

RecenzeLiteraturaA. LeckieováAlbatrosPlusSci-fi
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Heine Bakkeid, Až mi zítra budeš chybět

Sun, 09/03/2017 - 09:17

Býval dobrým policistou… ale ne. Takhle fakt ne. To jsme trochu v jiném díle. A v úplně jiných časech. S Heine Bakkeidem se totiž vydáme na sever.

Severská krimi je nesmrtelná. Sice síla její vlny není tak mohutná jako před léty, ale rozhodně neopadá. Jak ostatně ukazuje letošní rok, kdy se nejen vrátil na trůn její současný král Jo Nesbø, ale taky zajímavá novinka Až mi zítra budeš chybět.
První, co vás na téhle detektivce upoutá, je její skoro až mystická obálka s majákem, který je hlavním cílem našeho hrdiny Thorkilda Askeho. Právě tam se musí vydat, aby našel osobu, která se pohřešuje. A to navzdory tomu, že už není u policie, ale právě ho propustili z basy a jeho největší starostí je docházet na pracák sehnat si zaměstnání. Askeho problém ale je, že nic jiného než policejní řemeslo neumí. A tak na nabídku tohohle melouchu kývne. A to i přes fakt, že jeho zaměstnavatelé by ho měli naopak nenávidět, protože jim před léty dost ublížil.
Až mi zítra budeš chybět není typická detektivka. Jasně, pátrá se tu. Ale tohle pátrání jede až po druhé koleji. Tou primární lajnou je autorovo nimrání se v Thorkildově rozdrásaném nitru, které zalívá chlastem a zajídá prášky. Chce se totiž zbavit výčitek svědomí a vzpomínek na ženu, která mu navždycky obrátila život vzhůru nohama. K tomu si připočtěte klasickou depresivní atmosféru mrazivého severu, kterou Bakkeidem prodává naprosto bez problémů a máte zaděláno na počtení, které rozhodně nebudete číst v noci v opuštěném bytě. Díky tomu všemu autor připomíná skandinávskou verzi Kena Bruena, respektive Aske je takový Jack Taylor z místa, kde je nutné mít teplé spodky. A navíc se to čte celé skvěle. Autorův styl je rychlý, úsporný a kapitoly krátké. Prostě paráda, která by vám neměla chybět v knihovně. A v tomhle pařáku příjemně zchladí.

Heine Bakkeid
Až mi zítra budeš chybět
Nakladatelství: Plus
Překlad: Daniela Krolupperová
Cena: 299 Kč

 

LiteraturaRecenzeH. BakkeidDetektivkaZ jiného soudku
Categories: Vector Graphic

Editorial: září s klaunem

Fri, 09/01/2017 - 07:33

Jako kdyby to bylo včera, co jsem v editorialu vítal září 2016. A už jsme zase o rok dál. Máme za sebou pořádné suché léto a před sebou snad řádně deštivý a barevný podzim. Někteří školáci už dnes naklušou do školy. Jiné to teprve čeká v pondělí. A vysokoškoláci si ještě pár týdnů budou užívat sladkého lelkování, než i jim nastanou povinnosti související s novým semestrem. Ovšem prázdniny nekončí jen školákům, ale taky nakladatelům, kteří snad ukojí naši žízeň po nové dávce čtení. Během září by nás toho mělo čekat opravdu mnoho a věřím, že čím víc se budou blížit vánoční svátky, tím nebudeme vědět, co kupovat dřív.
Největší událostí září je bezpochyby filmová adaptace Kingova mistrovského hororu To, která bude mít co napravovat. Nečeká ji totiž jen náprava reputace, která se otřásla kvůli původní filmové verzi… To bude muset ukázat celému světu, že Stephen King nepíše nesmysly, což by šlo snadno vyvodit z břichabolu jménem Temná věž. Těšit se můžete nejen na recenzi, ale i soutěž spojenou právě s tímto dílem. King v poslední době taky opětovně zamířil do televize a našemu radaru tak neunikl seriál Pan Mercedes. A posvítíme si i na nejnovější řadu Hry o trůny. Ale čeká nás toho samozřejmě mnohem víc. 

 

Martin Stručovský

Šéfredaktor

EditorialpublicistikaS. King
Categories: Vector Graphic

Ukázka: Marek Dvořák, Nesvatý otec

Fri, 09/01/2017 - 06:33

Kapitola 1

„Tak co si dáte, otče?“
„Něco k jídlu. Pivo, pokud máte.“
Hostinský Maroud si svého hosta nedůvěřivě prohlédl od hlavy až k patě. Mladý muž se ani nehnul. Strnule zíral do prázdna a rukou si bezděky pohrával s vyřezávanou miskou z ořechového dřeva, do které místní vyklepávali popel z fajfek.
Vzhledem k věkovému rozdílu bylo jasné, že tlustý, napůl plešatý výčepní není jeho syn. Z rozhovoru se tedy dalo usuzovat, že mladík je kněz – ale rozhodně na to nevypadal. Byl vysoký a v ramenou široký jako medvěd, evidentně dobře živený. Většina kněží Horazda Bílého a Jediného vyznávala asketický životní styl, a pokud ne, nikde se tím nechlubili. Tenhle byl sice oblečený v obyčejné konopné tunice, ale hospodský věděl, že mu v brašně leží kožená brigantina, hodící se spíše na žoldáka než na kněze. Před pár hodinami ji viděl.
Byla to trapná situace. Ten kněz je teď asi měl za křupany. Nebo že by byl přeci jen podvodník?
Na nohách měl kněz-nekněz šerku, suknici z poctivého plátna, a holeně mu zakrývaly omotávky. Byl obutý v krpcích. Potud všechno v pořádku. Ale u pasu se mu houpal závěs na palcát – a ten svatí mužové obvykle nepoužívají. Jeho opasek, jak si hospodský všiml, byl také poctivý; kožený a okovaný.
A u něj měšec. Plný mincí, evidentně. Jenom cinká a chřastí, kdykoliv se chlapisko pohne. Jak se s takovým množstvím peněz dostal až sem do hor, to ví jen Horazd. Možná jej Bílý přeci jen chrání, že mu žádní lapkové od mědi neulehčili. Co od mědi – možná i stříbro v něm je!
A pak ta jeho tvář! Vousy husté, že bys v nich mohl včely chovat. Vlasy dlouhé, jako si je nechávali narůst barbaři ve Zlatorohu, dokud jim císař nezatnul tipec a nedonutil je bičem k pravé víře. A oči? Jako borůvky modré, tmavé oči, ze kterých smutek přímo čišel. Maroud tyhle oči znal. Když měl takové šibalský podvodník, nemusel se bát o živobytí. Majitelům takových očí se mince kutálely samy, stačilo s nimi smutně zakroutit a prohodit pár slov o nelehkém údělu chudáka.
Že by to byl přeci jen darebák? Maroud si bude muset dát pozor. Zkontrolovat mince, kterými cizák platí. A spát jen napůl, uši nastražené. Takových chytráků potkal každý rok několik. Na to, jak byl Šachrap malá víska, se jeho šibenice rozhodně nenudila.
Jediné, co skutečně působilo kněžským dojmem, byl symbol Horazdův, vykovaný z černého železa. Naleziště tohoto kovu byla jen na severu v Černici, a Černické doly ovládala Říše. Vyrobit padělek takového talismanu nebylo nic snadného ani levného. Právě proto cizáka dobří lidé šachrapští neprovrtali šípy, ba ani nepověsili na houžev; nebyli si jistí, jestli ten hromotluk není doopravdy pastýř Bílého. Ukázal jim sice listiny, ale číst uměl jen starosta a ten se vrátí až zítra. Až pak se uvidí, jestli se bude plést konopí. Do té doby je potřeba, aby co nejvíc mincí opustilo svůj teplý domov a přesunulo se k Maroudovi.
Nejspíš to ale kněz nebude. Pije pivo. Kdo kdy slyšel, aby kněz pil pivo na veřejnosti?
Vousáč, jako by mu četl myšlenky, mírným hlasem řekl: „Mám za sebou dlouhou cestu. Vody jsem si užil až až, pršelo, jen co jsem vyrazil z Bukové. Ty to na mě neřekneš a s Horazdem si to vyříkám sám.“
Taky pravda, pomyslel si hospodský. Však nejsem katecheta. A koneckonců, kněží ve městech na sebe taky nejsou tak přísní. Co Maroud slyšel, tak když je nikdo nevidí, moc rádi se podívají na dno džbánku, zakouří si z dýmky nebo zalaškují s nevěstkami. A když byl před léty na návštěvě v Turanu, jednoho dokonce potkal v bordelu, opilého jak zákon káže a vykřikujícího kacířské řeči o císařovi a jeho choti. Taky ho prý dali zmrskat, ale kdo ví? Třeba je Jediný tolerantnější než strážci jeho vůle.
Hospodský na chvilku zmizel v kuchyni, místo u dubového pultu zatím vzal jeho syn, dvanáctiletý, čilý chlapec, který hbitě otevřel malý soudek a nalil do hliněného korbelu piva až po vrch. Postavil jej před hosta. Kněz na něj pár vteřin civěl, jako by si před ním hraběcí dcera stáhla halenu, než do sebe obrátil pivo jedním mocným douškem. Pomalým pohybem pak vrátil korbel na stůl a hlasitě si říhl přesně v momentu, kdy se Maroud vracel s talířem hrachové kaše a kusem uzeného.
„Nalej mi ještě jedno, krčmáři,“ poručil. „A pálenku. Koupím celou lahev, je to ta nejlepší medicína na klouby,“ dodal.
Toho že bolí klouby? Vždyť je v nejlepším věku, pomyslel si hospodský, ale nic neřekl, jen položil jídlo na stůl a gestem popohnal chlapce, aby nalil další korbel. Možná jej sem do hor uklidili právě proto, že moc chlastal. Anebo nějakému knězi křupnul s páteří a teď si chodí se symbolem Bílého, jako by se nechumelilo…
Chlap mezitím dopil další korbel a mrkl na krčmářova syna. Pustil se do jídla s takovou vervou, jako by hladověl celé týdny, a kaše v něm mizela jako vajíčka v liščí tlamě. Když před něj Maroud postavil lahev s pálenkou, rovnou ji odzátkoval a pořádně si přihnul.
„To jsem potřeboval,“ prohlásil a poprvé za tu krátkou dobu, co jej hospodský znal, se zatvářil spokojeně.
„Moc dobrý truňk. Úplně v něm cítím tu kyselost horských jablíček. To si pálíš sám?“
„Ano, důstojný pane,“ přikývl hospodský a pýcha jej zahřála, jako by si sám dal kalíšek. Žádný blbec to není, tenhle cizák, dobré pití pozná. Možná je přeci jen kněz, ti bývají študovaní.
„Zůstanu u tebe minimálně tuhle noc, krčmáři,“ rozhodl se cizinec. „Byl bych rád, kdybys mě ráno vzbudil a nachystal mi teplou koupel a snídani. Třeba fazole by bodly,“ zamlaskal. A když spatřil tázavý, nerozhodný výraz v Maroudových očích, luskl s divadelní grimasou prsty: „Peníze, samozřejmě. Jak jsem mohl být tak nechápavý.“
Sáhl po měšci a hospodský zpozorněl. Teď se ukáže. Kněží Horazdovi mají zakázáno shromažďovat majetek. A že se bylo na co dívat.
Maroudovi málem vypadly oči z důlků, když chlap vysypal z měšce hromadu císařských stříbrňáků. Nových, před pár lety ražených. Za to by šla koupit chalupa s hejnem slepic a dvěma kozami. Nebo by si člověk mohl v Turanu půl roku dávat do nosu a válet se s všelijakými kamarádskými děvčaty.
„Kolik to bude, krčmáři?“ zeptal se kněz.
„To máme celkem… hned vám to spočítám, pane,“ breptal hospodský a horečnatě přemýšlel, o kolik si tak může dovolit podivného návštěvníka obrat. Radši víc, nebo míň? Dva stříbrné, nebo pět? Když řeknu málo, nevydělám, kolik bych mohl. Když řeknu moc, může se naštvat.
Chlap se na něj podíval těma svýma očima a najednou ztratil veškerou radost, která v něm po pivu a kořalce vyrašila. Jeho modré oči byly najednou ledové jako zimní bouře a tvrdé jako železo.
„Neradil bych ti si moc přisazovat, krčmáři,“ řekl pochmurným hlasem. „Stříbro sice mám, ale zle se povede tomu, kdo na ně nepoctivou rukou sáhne. Na to vem jed.“
Jako by do místnosti vstoupil duch. Krčmář cítil, že mu strach tančí po zádech, jako by mu o ně pleskala netopýří křídla, a měl co dělat, aby se nepomočil. Kněz? Kdepak! To je spíš ďábel, služebník Černého Ismaela, nepřítele Horazdova! Démon či snad přízrak! Krčmář sice vypadal jako koule sádla, ale v mládí se uměl rvát a pro strach měl uděláno. Jenže tenhle chlap… To snad ani není člověk!
„Tři stříbrné, prosím,“ zablekotal. Alespoň tolik duchapřítomnosti, aby o trošku zdražil, v sobě našel. „Ani by mě nenapadlo vás…“
„Samozřejmě,“ mávl rukou kněz a všechno kouzlo v tom okamžiku zmizelo. Dokonce se usmál a přidal pár měďáků navrch. Schoval lahev do své brašny a zívl: „Dal bych si ještě pivo, ale zítra nás čeká dlouhý den. Ať mám ráno koupel nachystanou!“ zvolal nabubřelým hlasem, ale pak, jako by se sám zastyděl, dodal už pokorněji: „Děkuji.“
Krčmář sledoval, jak mohutná záda cizincova mizí na schodech. Tak tohle je podivné, pěkně podivné, pomyslel si. Pohled na stříbro mu ale spravil náladu. A zítra se cizince koneckonců zbaví. Ale než se tak stane – nu, možná ještě nějaký stříbrňák změní majitele!
Hospodskému se při tom pomyšlení rozzářily oči a šel do sklepa zkontrolovat, jestli má ještě pár lahví pálenky na prodej.

Anotace 

Phineas Mortimer se nikdy nechtěl stát knězem. Toužil dělat to, co každý bohatý aristokratický synek – tedy nic. Popíjet po hospodách, veselit se s nevěstkami, občas se porvat s kmány a utrácet tatínkův majetek. Jenže cesty páně jsou nevyzpytatelné. Ve válce, kde se ocitne v roli polního kuráta, se Phineas setká s temnotou a málem zešílí. Aby se vyhnul další službě, odchází do pokojné horské vesnice šířit slávu boží. Jenže zlo má dlouhé prsty a hříchy minulosti se ukážou být pouze předzvěstí návratu něčeho mnohem strašnějšího. Něčeho, na co nemusí stačit okovaný palcát ani modlitba. Pokud v tomhle temném fantasy světě vůbec nějaký bůh, který by ji vyslyšel, existuje…

Marek Dvořák (1987)
Vystudoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, po jejímž absolvování začal pracovat jako redaktor a této profesi se věnuje dodnes. Studium klasické literatury a také záliba ve fantasy, sci-fi a podobných žánrech jej postupně přivedly k vlastní tvorbě. Tomu také přispělo kreativní prostředí serveru Mfantasy.cz, kam již dlouhé roky přispívá knižními recenzemi; v poslední době je také členem deskoherní sekce. Zajímá se o historii, mytologii, kontaktní sporty, deskové a počítačové hry. Dark fantasy Nesvatý otec je jeho debutem.

UkázkaUkázkyNesvatý otecM. DvořákEpocha
Categories: Vector Graphic

Já a fantastika mezi roky 1980-1995

Thu, 08/31/2017 - 12:41

Michael Bronec, překladatel, spisovatel, majitel nakladatelství Straky na vrbě

Začínal jsem jako sběratel SF knih. Kolem roku 1983 jsem objevil pražské antikvariáty. Začal jsem je pravidelně obcházet a kupovat cokoli, co vypadalo jako fantastika; knihy byly levné. Postupně jsem se učil psát na stroji a dělal si seznam. Objevil jsem Stvořitele nových světů (díky Ivo Železnému!), zezadu opsal svůj první seznam a rozšiřoval ho. Po čase jsem v Dlážděné narazil na jiné sběratele a od nich zjistil, že existuje celá komunita, jež SF vyměňuje a kšeftuje s ním, že jsou burzy a SF kluby. Zavedli mne do Spektry impozantního Vládi Veverky. Během střední školy jsem šťastně vplul do těchto vod a na prvním Miniconu (díky Egonu Čiernemu!) nakoupil hromadu překladové fantasy v polštině. Tak jsem poznal Howarda. Poté co jsem se polsky jakžtakž naučil, pokoušel jsem se i překládat. Pár neconanovských sword a sorcery jsem ve strojopise dal Tomáši Jirkovskému a byl upřímně překvapen, když mi těsně po revoluci přinesl knížku Svatyně odpornosti. Dneska bych se za ty překlady měl spíš stydět, ale tehdy to byly schody do nebe!

Leonard Medek, spisovatel

Jste se zbláznili, ne? Zrovna těchhle patnáct let se do tisíce znaků nevejde, ani kdybych se po...menšil. Ale zkusím to, uvidíme, kam dojdu.
1980, 1981 – navenek ještě mrtvá léta, ale už se to schylovalo.
1982 – kámen, který spustil lavinu: antologie SF pobídek Pozemšťané a mimozemšťané (v tiráži má vročení osmdesát jedna, ale nevěřte tomu, na pulty přišla až v létě dvaaosmdesát; pamatuju si to, protože jsem si ji kupoval na vojně a už jako mazák).  V příštích letech ji následovala zhruba desítka dalších, jak ze světové, tak z tuzemské produkce (sovětské a ostatní „socialistické“ nepočítám, těch vycházelo dost už předtím; zdejší ale ne). Všechny jsem je četl, leckteré dosud uchovávám.
1983 – dávají o sobě vědět první scfi-fi kluby. V žádném jsem nebyl, ale ta myšlenka mne lákala. Hodně lákala.
Přibližně 1986 – houfně přicházejí prvá pašovaná videa a s nimi mraky (rovněž pašovaných a pokoutně kopírovaných a dabovaných) filmů. A my na ně čučeli jak na zjevení, ač to většinou byly naprosté... (A dost, už jsem přes limit. Říkal jsem, že to nepůjde.)

Ondřej Neff, spisovatel

Bylo to stejné, jak si myslím, že je to dnes: byl to náš svět, fandom, žili jsme v něm a dělalo nám to radost. Kdybych měl vzpomenout na jedinou událost z té doby, tak asi na Parcon snad v roce 1982, ještě pořádný, pardubický: dražba knih a dva fanatici se utkali kolem Zapomenutého vesmíru od Harrisona, slovenské sešitové vydání. Vytáhli cenu snad na tisícikorunu, to je dnes desetkrát, možná patnáctkrát tolik. V aule Chemicko-technologické bylo nabito, všichni stáli a řvali jako při boxerském zápase. Jo, to bylo super. Pak přišla éra videa a cony se pokazily, všichni čuměli na filmy a to byl fakt úpadek. Ale tak to chodí, ups and downs, přišli čarodějové, dneska převládají hráči, jak se mi zdá. Jen sci-fi zůstává, sci-fi a její fanoušci, kteří skřehotavými hlasy blábolí cosi o úpadku a o tom, že to dřív bylo lepší. Ale i tohle skřehotání patří k věci, vyprávěl mi Nesvadba, jak byl někdy v roce 1962 někde v Americe na conu a tam mu vyprávěli o úpadku a krizi sci-fi.

František Novotný, spisovatel

Označím-li 50. léta jako svůj scifistický starověk, kdy jsem jako osmiletý začal číst J. M. Trosku v sešitových vydáních z druhé světové války a první romány Stanislawa Lema, natolik poplatné komunistickým idejím, že jejich pozdější vydávání zakázal, pak je pro mě období mezi lety 1980–1995 něčím jako scifistickým středověkem. Jako ostatní jsem sháněl vše, co alespoň trošku bylo cítit fantastikou, ale v roce 1983 došlo k zásadnímu obratu, když jsem poslal první povídku do CKČ a byl pozván na první Parcon opravdu do Pardubic. Aniž jsem si to uvědomoval, přeplavil jsem se z kontinentu čtenářů na ostrov autorů, odkud není cesty zpět. Psal jsem jednu povídku za druhou a vybojovával si postupně stále lepší umístění, až jsem v roce 1985 ulovil prvního Mloka. Povídky z tohoto období letos poprvé vyjdou v jednom souboru v nakladatelství Nová vlna pod názvem Hvězdné hry. Jako čtenáře mě nejvíce oslovovala zralá díla Stanislawa Lema, hlavně romány o styku s mimozemskými civilizacemi, které pro sebe nazývám kontaktová série. Dalšími autory, kterých jsem si vážil, byli bratři Strugačtí. Se Stanislawem Lemem je pojila skutečnost, že jejich romány měly hluboké filozofické zázemí a zvláštní charakter, který se dá označit pouze ruským pojmem jurodivost. Jako by tehdy bylo všecko ryzejší.

RetroM. BronecF. NovotnýL. MedekO. Neff
Categories: Vector Graphic

RETRO: Princezna nevěsta

Thu, 08/31/2017 - 03:01

Pohádka? Fantasy? Parodie? Romantický příběh? Komedie? Princezna nevěsta je tím vším. A ještě mnohem víc.

Eylonwai
Píše se rok 2005 a na pulty českých knihkupectví se konečně dostává modrá bichle s bohatě ilustrovanou obálkou: Princezna nevěsta. Český překlad vychází s celkem pochopitelným, i když trestuhodným zpožděním – originální příběh spatřil světlo světa v Americe již roku 1973. A vzbudil otázky už podtitulem: „Klasický příběh z pera S. Morgensterna o pravé lásce a vzrušujících dobrodružstvích.“ Klasický příběh? Ale vždyť o něm nikdy nikdo neslyšel! A kdo je to ten S. Morgenstern? Nu, to teď stranou, jdeme se začíst do toho „vzrušujícího dobrodružství“!

Jajoch
Píše se rok 1987 a v USA má premiéru film Princezna nevěsta. Bude pár let trvat, než se objeví i u nás. Podobně to bude s dalšími stejně starými tituly – Predátor, Hříšný tanec nebo Smrtonosná zbraň. Těm se však dostalo výraznější mediální pozornosti než nenápadnému pohádkovému příběhu o Pravé Lásce, který si můžete směle přiřadit k dalším fantasy z 80. let, jako jsou třeba Willow, animovaný Poslední jednorožec nebo Labyrint s Davidem Bowiem v hlavní roli.

Eylonwai
Vskutku, byla jsem na střední a nosila jsem si Princeznu nevěstu všude s sebou, dokud jsem neotočila poslední stránku. Nějakou matiku nebo chemii vem čert, já mám teď na starosti důležitější věci: jak to bude dál s Beruškou a Westleym, kteří se neustále nacházejí a zase ztrácejí, jestli Inigo Montoya najde muže se šesti prsty a konečně naplní svou vendetu, co Fezzik zase provede s tou svou ohromující silou a co jsou vlastně zač HNV aneb hlodavci neobvyklé velikosti?

Jajoch
Vskutku! Poprvé jsem o Princezně nevěstě slyšel na přednášce Františky Vrbenské někde na TolkienConu. O pár let později jsme byli s kamarádem na chatě, něco se slavilo, všichni už se rozešli a my zůstali poslední – jako jediní jsme přespávali. Bylo půl páté ráno. „Jdeme spát, nebo dáme ještě film?“ Tehdy jsem Princeznu nevěstu viděl poprvé. Do šesti do rána jsme se řezali smíchy a další den jsme vstávali ve dvanáct s hláškami z filmu na rtech.

Eylonwai
V té době už jsem měla za sebou éru Stmívání a romantickým příběhům jsem se se znechuceným úšklebkem vyhýbala velkým obloukem. Přesto mě Princezna nevěsta nenávratně pohltila. Čím to? To je jednoduché – naprosto vším. Ano, příběh by byl přinejmenším k pohrdavému smíchu, kdyby ho napsal kdokoli jiný, s jakýmkoli jiným záměrem a jakýmkoli jiným způsobem. Jenže to se nestalo – napsal ho William Goldman, údajně pod vlivem inspiračního veletoku, který ho polapil během dlouhého pobytu v nemocnici. Vzpomněl si na dvorské rytířské příběhy, které všichni minimálně podle názvu známe, ale nikdo je nečteme (z celkem pochopitelných důvodu) a podíval se na ně z trochu jiného úhlu: vždyť tyhle příběhy mají neskutečný potenciál! Jen kdyby je někdo napsal tak, aby se daly číst a vynechal veškerý ten zbytečný balast! A proč ne? A tak se zrodila Princezna nevěsta – a když si ji po letech přečtete znovu, no jo, opravdu stavbou, motivy a náměty připomíná nějaký ten klasický rytířský román. Až na…

Jajoch
…až na nějaké budoucí párty zjistíte, že se chcete koukat na film, Princezna nevěsta je skvělá volba. Pohltí okamžitě – příběh v příběhu (malý chlapec je nemocný, dědeček mu přijde číst knížku, kluk by si nejdřív raději hrál na počítači, ale příběh ho postupně zaujme), pohádková nálada protkaná výraznými postavami a hláškami, které by záviděl i Raymond Chandler („Chceš říct, že odložíš kámen, já odložím meč a zabijeme se jako slušní lidé?“). Film je poplatný době, ve které vznikal, efekty jsou pro nás, zmlsané CGI, 3D brýlemi a virtuální realitou triviální. Jenomže ona je to parodie. A trivialita tu funguje jako jeden z prvků, které parodičnost zdůrazňují. Když hlavní hrdiny napadnou v močálech věhlasní HNV (hlodavci neobvyklých velikostí), třesete se o oba protagonisty, ale zároveň jsou ty myši tak roztomile plyšové, že nevíte, zda se bát, nebo se smát boji s plyšáky. Princezna nevěsta má pohádkovou atmosféru a přehršel nápadů – a celé to vypadá jako legrace. Až na to…

Eylonwai
…až na to, že tyhle načančané dvorské povídačky zabalené v bohatých róbách a kurtoazních průpovídkách naprosto nepokrytě paroduje. A to takovým způsobem, že se na vás lidi ve vlaku budou ohlížet, až se budete na každém druhém řádku pochechtávat pod rytířským knírkem. Na druhou stranu je humor v Princezně nevěstě neskutečně milý a takový… zkrátka máte pocit, jako by vás celou dobu čtení někdo hladil po vlasech a šeptal vám do ucha příběh, po kterém se vyspíte tak hezky, jak jste se ještě nikdy nevyspali. Ano, celé to stojí především na úžasně chytrých a vtipných hláškách, autorských vsuvkách a skvělé práci s jazykem, ale i tak se přistihnete, že si napjatě koušete ret v očekávání, co si na ty naše hrdiny osud (autor) zase vymyslí. Nestyďte se proto číst něco, co na první pohled vypadá jako knížka pro děti. Možná je, ale možná taky ne – každý si tam totiž najde ten svůj dokonalý píseček, na kterém se staví ty nejlepší bábovičky. A S. Morgenstern? No, děti, je čas na krutou pravdu: Santa Klaus taky neexistuje.

Jajoch
…až na to, povídám, že to taková legrace není. Goldman si z pohádek bere to nejpodstatnější: víru, že dobro zvítězí nad zlem, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Víru v to, že lidé jsou dobří, že i když zrovna neslouží té správné straně, mají pro to své důvody – a většinou to značí jistou míru zoufalství. A také víru v to, že když máte dobrý důvod se pomstít, vstanete kvůli tomu i z mrtvých. Dobře, tohle už není tak výchovné, ale…

Eylonwai
Ale jak říkám – pohádka? Dobře, když v tom tuhle rovinu vidíš. Princezna nevěsta má těch rovin tolik, že je může rozhazovat jak zlaťáky davu chudáků a ještě zbude. Zrovna ty pohádkové syžety jsou jednou z nejvýraznějších linek parodie. Jenže parodované s takovou něhou, že když je ti tolik, co tomu nemocnému vnukovi, vnímáš to jako tu nejlepší a nejoriginálnější pohádku na světě. I když je tam to hrozné líbání, no…

Jajoch
…kušuj! Běž si raději číst. Chtěl jsem říct, že i když to není výchovné, je to aspoň zábavné.

Eylonwai
V tom se shodnem. Ale „zábavné“ je prostě příliš slabé slovo–

Jajoch
A nekecej mi do toho pořád!

Eylonwai
Jak si přeješ.
 

RetroLiteraturaFilmW. Goldman
Categories: Vector Graphic

RETROfilm: Braindead — Živí mrtví

Wed, 08/30/2017 - 09:58

Petera Jacksona všichni známe jako režiséra, který stojí za legendárními adaptacemi knih J. R. R. Tolkiena. Pokud nevíte, jaké filmy Jackson točil ještě před trilogií Pána Prstenů, pravděpodobně si představujete, že jde o podobně nádherné, dojemné snímky. A mýlíte se. Braindead — Živí mrtví z roku 1992 je totiž typickou ukázkou toho, čemu osobně rád říkám odvrácená strana Petera Jacksona.

Hororová komedie Braindead v každém směru předčí vaše očekávání. Jsem si celkem jistý, že jde o ten nejkrvavější, nejzvrhlejší snímek, jaký jsem kdy viděl — a to, nutno dodat, v tom nejlepším slova smyslu.

Jde totiž o film, který se vám už od začátku snaží naznačit, že se ani v nejmenším nebere vážně a že teď je na čase, abyste zhruba na 100 minut odložili své mozky stranou a stali se tak trochu Braindead. Zpočátku, když se vám teprve představují dva hlavní protagonisté, zamilovaný pár Paquita a Lionel, chvíli trvá, než si na bizarní styl vyprávění zvyknete. Od scény v zoo, kdy hrozivá krysí opice kousne Lionelovu matku a učiní z ní tak zombie, se však rozjede série událostí, která až do konce pořádně zaměstná vaši bránici a téměř vás nenenechá nadechnout se.

Jackson si opravdu nebere žádné servítky a když už ve filmu teče krev, teče jí hodně. Celé hektolitry. A nejen to — množství zlomených kostí, vydloubnutých očí a odhalených vnitřností je nespočitatelné. Nejde nezmínit, že Braindead se na tehdejší dobu může chlubit mimořádně povedenými maskami.

Co ho ale činí zaslouženou klasikou mezi hororovými komediemi, je jeho neskutečná nápaditost. Snad každá druhá scéna má potenciál zapsat se do dějin kinematografie, ať už jde o souboj s nemrtvým batoletem, knězem bojujícím se zombíky pomocí karate či závěrečný masakr se sekačkou. Mnoho a mnoho filmařů se snažilo Jacksona a jeho scénáristický tým napodobit a natočit podobnou krvavou jízdu, snad nikomu se ale nepovedlo přijít s filmem tak zábavným a tak utrženým ze řetězu.

Připravte se, že si u Braindead procvičíte břišní svaly — občas se nebudete moci přestat smát a občas se vám bude zvedat žaludek, ale většinu času půjde o kombinaci obojího.

Je tak vidět, jak málo chybělo k tomu, aby v Pánovi prstenů Frodo se Samem ukopávali skřetům hlavy pomocí kung fu a Gandalf přemohl Balroga tak, že mu zarazí hůl do nosní dírky. Naštěstí své choutky dokázal Peter Jackson ukočírovat.

90 %

 

Braindead — Živí mrtví

Nový Zéland, 1992, 103 min
Režie: Peter Jackson
Scénář: Fran Walsh, Peter Jackson, Stephen Sinclair
Kamera: Murray Milne
Hudba: Peter Dasent
Hrají: Timothy Balme, Diana Peñalver

FilmRetroBraindeadP. Jackson
Categories: Vector Graphic

RETRORECENZE: Ivan Kmínek - Utopie, nejlepší verze

Wed, 08/30/2017 - 07:33

Chlast, to není jako bojovat s příšerami!

Daleko za městem, na kamenité planině poblíž Propasti Výkřiků, jsem našel unavenou starou břízu a na její spodní větev pověsil provaz. Přivalil jsem veliký balvan. Stoupl jsem si na něj. Vložil jsem hlavu do smyčky. Řídkou korunou stromu prosvítal Měsíc. „Světe!“ zvolal jsem a můj hlas se nesl planinou jako Cháronův vzdech. „Světe, proč jsi takový?“ Odpověděl mi jen vítr. Černý vítr, jenž se plazil při černé zemi.
Pak jsem špičkou boty odvalil balvan a mé tělo začalo neodvolatelně klesat.

(str. 7)

Co si budeme povídat, knihy, které začínají sebevraždou hlavního hrdiny, existují. Ovšem, co si budeme povídat, není jich mnoho. Utopie, nejlepší verze s podtitulem Zábavné panoptikum, tematicky zaměřené na odvěký boj dobra proti dobru Ivana Kmínka (1953–2013) je svébytný, plně fungující román – a zároveň soubor pastišů, postmoderní groteska – a zároveň příběh s filosofickým rozměrem; zběsilá akční jízda – a zároveň přemýšlivý text s humanistickým poselstvím. Příběh je v základu prostý: s pojišťovacím agentem Viktorem Kaminským se setká Martin Larden, jehož zaměstnání je nejasné, ale jehož schopnosti jsou vpravdě nadlidské, aby zjistili víc o světě, ve kterém žijí.

Jsi machr, Martine, ale v tomhle zatím amatér. Chlastat, to není jako bojovat s příšerami!
(str. 31)

Román je v první řadě neskutečně vtipný. Svěží, inteligentní humor je postaven především na absurdních dialozích – na začátku se obě ústřední postavy poprvé v životě setkají, aby Viktor v následujících okamžicích vylíčíl Martinovi celý svůj dosavadní život, aby skončili přísahou, že neustanou, dokud nezjistí, kdo jsou a odkud přichází. A do toho se rychle proměňuje scéna – neméně absurdně. Už během zmíněného rozhovoru musí například Martin svést souboj se šavlozubým tygrem rodu Machairodus. Skládající se mozaiku utopického světa po jaderné katastrofě neustále doplňují prostřihy jakoby z akčních filmů. Čtenář tedy dostává dobrodružný příběh, který nenudí, který je vtipný a který je především velmi chytrý – chytrý v tom, jak se jeho jednotlivé složky doplňují, chytrý v celkovém vyznění.

Dokument č. 14 (Slohové cvičení žáka specializované základní školy J. Schulze na téma „Až budu programátorem“)
Až budu programátorem, budu dělat dobré lidi. Tito dobří lidé dají do huby Exnerovi, až mu poteče malinovka, protože Exner je pěkný blbec. Své funkce nikdy nezneužiji.

(s. 101–102)

Má to tedy něco z Havlových her, z nejistoty románů P. K. Dicka, z akčních scén béčkových filmů a z humoru někde mezi Saturninem a Stopařovým průvodcem po Galaxii. Za tímto pozlátkem prosvítají zásadní otázky – co je lidský život? Nejsme všichni nějakým způsobem naprogramovaní? Existuje osud? Nebylo by lepší, kdybychom mohli své životy přepsat tak, abychom byli spokojení? A chtěli bychom se nechat přepsat? Byli bychom to pak ještě my? Pokud bychom si mohli naprogramovat „nejlepší z možných světů“, byl by skutečně nejlepším? Utopie, nejlepší verze popisuje společnost, ve které nechcete žít a o které víte, že nese rysy naší doby – naší doby v roce 1987, kdy byla Utopie dopsána, i naší doby v roce 2017.

„Existenci zmar, budoucí kamaráde Anděli,“ pozdravil mě. „Nastal den tvé zkoušky.“
„Jaké zkoušky?“
„Dnes prokážeš, zda jsi hoden stát se naším členem.“
„Jenže já se nechci stát vaším členem,“ oponoval jsem.
„Možná, že o tom ještě ani nevíš. V bufetu U Matyáše jsi však jasně předvedl, že jsi podvědomý příznivec destrukce bytí.“
„Byl jsem jako slíva.“
„Budoucí kamaráde Anděli, nesnaž se mě naštvat,“ řekl Archanděl. „Nebo ti rozbiju hubu.“
Ta slova mě ubezpečila v tom, že bude lépe neodporovat.

(s. 82)

Utopie, nejlepší verze vyšla dvakrát – jednou v roce 1990 ve Středočeském nakladatelství a knihkupectví, podruhé v roce 2006 v Tritonu. Co si budeme povídat, skutečně kvalitní (ve smyslu stylistiky, lexika, myšlenky, schopnosti zaujmout – a to jsme samozřejmě pominuli mnohé další faktory) knihy na české fantastické scéně najdete. Ale, co si budeme povídat, není jich mnoho. Tohle je jedna z nich. Pokud vám unikla, někde si ji sežeňte, stojí to za čtení.

Utopie, nejlepší verze
Ivan Kmínek
Nakladatelství: Středočeské nakladatelství a knihkupectví
Počet stran: 248
Rok vydání: 1990
Cena: 22 Kčs

Více o Utopii, nejlepší verzi:
- povídání o původní verzi, resp. posudek na knihu z roku 1985, autorem je Zdeněk Rampas: http://interkom.vecnost.cz/1992/19921215.htm
- recenze (slabší), pod kterou je ale zajímavá diskuze: http://www.fantasyplanet.cz/literatura/knizni-recenze/utopie-nejlepsi-ve...
- taková rozsáhlejší poznámka z Interkomu: http://interkom.vecnost.cz/1991/19910863.htm
- povídání o Ivanu Kmínkovi od Aleše Langera, autora Průvodce paralelními světy: http://interkom.vecnost.cz/1994/19941267.htm
- recenze Jiřího Popiolka: http://www.casopisxb1.cz/aktuality/zijeme-v-nejlepsim-z-moznych-svetu/
- recenze Evy Hauserové je v Ikarii 04/1990
- recenze Pavla Kosatíka je v Ikarii 05/1991
- nekrolog napsaný Janem Vaňkem jr. je k dispozici zde:
http://www.fantasyplanet.cz/uncategorized/zemrel-ivan-kminek-vyzkumnik-a...

RetroLiteraturaRecenzeI. Kmínek
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Joe Benitez, Lady Mechanika

Tue, 08/29/2017 - 09:58

Konečně jsme se dočkali! Jedna z předních komiksových postav žánru steampunk poprvé v češtině.

Zapomeňte na viktoriánskou Anglii, jak ji znáte z hodin dějepisu. Pára vládne technologiím a společnosti jako hlavní zdroj energie. Na nebi se potulují vzducholodě nebývalých rozměrů i tvarů a nazvat stroje brázdící zem jako futuristické je podhodnocení tisíciletí. A okolo toho všeho se prochází po ulicích krásné dámy pevně zašňerované v korzetech a pánové, gentlemani ve fracích. Zdá se vám to poněkud bizarní? Co si pak budete myslet, až potkáte samotnou Lady Mechaniku. Na první pohled femme fatale, na ten druhý… Inu, řekněme, že strýček Robocop by zaplakal závistí.

První české vydání Lady Mechaniky v sobě skrývá hned první dva příběhy mechanické ženy. Temné a atmosférické intro nazvané Démon ze satanovy uličky doprovází čtenáře na jeho první setkání s ženou, která má možná pár mechanických končetin, ale vůbec si nepamatuje, jak k nim přišla. Příběh Tajemství mechanické mrtvoly je pak prvním článkem dlouhého hledání pravdy o původu Lady Mechaniky.

Volejme třikrát hurá a děkujme nakladatelství Argo, že se rozhodlo vydat do lehce riskantního podniku, kterým vydání úvodního díla do světa Lady Mechaniky rozhodně je. Ptáte se proč? Steampunk není v českých luzích a hájích žánrem milovaným masami běžného lidu. I pro mnoho komiksových / fantasy / sci-fi fanoušků se jedná o neprozkoumané vody, což potenciální trh ještě zmenšuje. A ačkoliv jsou české nížiny jedna z mála zemí, kde bez relativních problémů mohou ještě pořád vycházet genderově nekorektní obálky, určité atributy vzhledu Lady Mechaniky i dalších ženských protagonistek komiksů mohou některým výrazně hnout žaludkem. 

Ať už se ke steampunku a genderové politice stavíte jakkoli, s Mechanikou se chcete prostě pomazlit. S jejím vydáním, mám na mysli. I když mužská část publika vlastně i s její podobou. Do vydání Lady Mechanika šlo očividně nejen hodně práce, ale i lásky. Od samotného grafického přebalu přes ilustrace příběhu autora Joe Beniteze po třešničku na dortu na závěr v podobě galerie obálek jak samotného Beniteze, tak i dalších autorů. Komiksoví milovníci, zbystřili jste? Ano, jedná se přesně o toho Beniteze, který se podílel na nejednom komiksu z marvelovského a DC universa.

Jaká je tedy Lady Mechanika? Z grafické stránky fascinující - každému detailu je věnováno maximum pozornosti a kontrastní a syté barvy posouvají dramatičnost jednotlivých scén o stupínek výše. Svět steampunku dostává pod perem Joe Beniteze a barvou Petera Steigerwalda vskutku reálné obrysy. Abychom nevelebili jen kresbu. I příběh samotný, kde Lady Mechanika zoufale pátrá po stopách vlastní minulosti, a zároveň přichází na kloub mnoha záhadám, ať již nadpřirozeným či věděckým, je zábavný a táhne. To, že je Lady Mechanika tvrdá holka, která s chladnou hlavou nakope zadek kdejakému padouchovi, ideálně stejně krásné a smrtící ženě, je pak příjemným bonusem, který uspokojí zejména milovníky tvrdší zábavy.

Pokud se chcete seznámit blíže s fascinujícím světem steampunku plným vzducholodí, kovových i lidských monster a odvážných žen, je první české vydání Lady Mechaniky tou správnou volbou.

Joe Benitez, Lady Mechanika

Překlad: Richard Klíčník
Nakladatelství: Argo
Ilustrace: Joe Benitez
EAN: 9788025721414
Formát: 168 stran, vázaná
Rok vydání: 2017
Doporučená cena: 598,- Kč 

 

KomiksJ. BenitezArgo
Categories: Vector Graphic

RETRO RECENZE: Peter James, Příšeří

Tue, 08/29/2017 - 07:33

Když klepe na dveře někdo neznámý, je dobré si nejdříve zjistit, o koho se vlastně jedná. Ale pokud těhotná žena už nějakou dobu klepe na víko rakve, mělo by se okamžitě začít něco dělat. Tedy za předpokladu, že ji vůbec někdo uslyší. Jenže co když se lidem to klepání jen zdá? Reportérka Kate Hemingwayová brzy zjistí odpověď. A student Harvey Swire zjistí, že patrně existuje duše i posmrtný život. Nebo možná dokonce ještě něco dalšího.

Tak začíná hororový román Příšeří, jehož autor Peter James je kritiky nazýván anglickým Stephenem Kingem, s nímž má téměř identický styl psaní i vzbuzování strachu. Více než naturalistické líčení mrtvol proto čtenáře děsí psychické utrpení postav a nepředstavitelné věci, díky čemuž má dílo tu správnou mrazivou atmosféru. K ní přispívá i fakt, že některé děsivé události popisované v románu vycházejí ze skutečných případů. Autor se totiž na psaní Příšeří důkladně připravil, což je znát i díky odborné lékařské terminologii, již ve své knize mnohokrát použil. Kromě toho je však nutné zmínit zejména neustálé napětí táhnoucí se už od úvodu díla až po jeho konec. Kapitoly navíc mnohdy končí větou, která čtenáře navnadí na další pokračování dějových linií obou dvou postav, jejichž chování a motivace jsou zcela uvěřitelné.

Kniha má kromě výše uvedených pozitiv rovněž pár negativ. Patří mezi ně občas až příliš detailní popisy a místy také průhlednost děje. Rovněž lze vytknout dlouhý krvavý šrám táhnoucí se přes obálku, kvůli němuž román na první pohled působí o něco více béčkovým dojmem. Přesto všechno je ale Příšeří velmi nadprůměrným, mrazivým a napínavým hororem, který by mohli ocenit fanoušci Stephena Kinga spolu s těmi, kdo se bojí horších věcí, než jsou mrtvoly a krev.

Hodnocení: 80 %


Peter James, Příšeří
Originální název: Twilight
Nakladatelství: Naše vojsko
Rok Vydání: 1993
Překlad: Zdeněk Hanka
Počet stran: 240
Autor obálky: David Farren
Vydání: první
Jazyk: český
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 80-206-0362-X
Cena: 79 Kč

RetroRecenzeHororP. James
Categories: Vector Graphic

Retro: Komiks G.I.JOE

Mon, 08/28/2017 - 08:33

Bratislavský Semic-Slovart vydal již čtvrté číslo akčního komiksu G.I.JOE. Koho tento komiks dosud minul, vězte, že se jedná o dvouměsíčník standardně distribuovaný do novinových stánků. Za cenu 33 korun dostanete 52 stran nabušeného akčního čtení, ve kterém se ponoříte do bojů mezi speciální jednotkou G.I.JOE a organizací COBRA toužící po celosvětové nadvládě. V každém čísle byly dosud dva příběhy, nejinak je tomu i v případě čísla čtvrtého. V úvodním příběhu Starý trik se projeví vychytralost jednotky G.I.JOE,  dokáže totiž využít pro špinavou práci jiné polovojenské oddíly. V druhém příběhu s názvem Léčka se dostávají do popředí jednotliví členové G.I.JOE (Wild-Bill, Lift-Ticket, Beach Head a další). Sice se nestřetávají s hlavním nepřítelem organizací COBROU, pro naše čtenáře ale mnohem známější KGB a jednotkami SSSR. V obou případech se můžete těšit na strhující akci doplněnou o velmi zajímavé dějové zvraty. Mladší dětští čtenáři budou mít ale problém se orientovat v politických výrazech typu menševici nebo rolnický stát. Vojenskému slangu jsou naštěstí věnovány vysvětlivky. Kvalita tisku menších panelů je dostačující a plně zapadá do koncepce vydavatelství. Problémem je panel přes celou stranu, kdy jsou vidět již jednotlivé barevné tečky místo jednolité barvy.

Uprostřed sešitu jsou černobíle představeny dvě postavy z komiksu. Pokud někdo čeká členy G.I.JOE, bude zklamán, jedná se o členy COBRY.
Sympatické na komiksu je, že se snaží rozšířit čtenářům přehled i o dalších hrdinech – např. X-Menech, v tomto čísle konkrétně o jejich nepřátelích Evil Mutants. Komu chybí nějaké komiksy z nakladatelství, na poslední straně se dozví o možnosti doobjednat si je se značnou slevou, ať se jedná o Záhadného Spider-Mana, Conana Barbara, Fantóma a mnoho dalších. 

 

G.I.JOE
Nakladatelství: Semic-Slovart Bratislava
Rok vydání: 1993
Počet stran: 52
Formát: 170 x 260 mm
Provedení: Brožovaná
Cena: 33,- Kč

RetroKomiksGI JOE
Categories: Vector Graphic

Dvojitá retro soutěž s Rayem Bradburym

Mon, 08/28/2017 - 03:33

Retro srpen na Sardenu se už pomalu žene do finiše. Ale jak se říká, odcházet se má se vší parádou. Proto jsme pro vás s nakladatelstvím Albatros připravili soutěž o dva kousky klasika fantastiky Raye Bradburyho. Ilustrovaný muž a 451 stupňů Farnheita čeká na toho z vás, kdo nám odpoví na následující otázku:

Jaká televizní stanice (která si tak ráda hraje o trůny) připravuje novou adaptaci knihy o pálení knih? A věděli byste, kteří dva herci tam hrají hlavní role?
 

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 3.9.2017, do předmětu napište Ray Bradbury a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. Těšíme se na vaše odpovědi.

 

   

 

SoutěžSoutěžeR. Bradbury
Categories: Vector Graphic

FILM: Temná věž aneb jak čtyři scénáristi vařili dort

Sun, 08/27/2017 - 15:01

Před mnoha a mnoha lety si Stephen King, který studoval na vysoké škole, pod vlnou inspirace jisté básně a zeleného papíru vysnil velkou epickou ságu o pistolníkovi Rolandovi. V roce 2004 spatřil světlo světa závěrečný knižní díl nazvaný Temná věž. A o třináct let později konečně dostáváme filmovou adaptaci. Stálo to dlouhé čekání za to?

Kolem filmové verze věže se za těch několik let od prvního oznámení o chystaném natáčení vystřídalo nepřeberné množství herců – od Javiera Bardema až po Vigga Mortensena. Na režijní sesli tomu nebylo jinak. J. J. Abrams. Ron Howard. Prostě slavná velká jména, byť já bych u toho projektu viděl asi nejradši Abramse a Mortensena (který nám od Aragorna nezakotvil v žádném větším filmu). Nakonec ale padlo rozhodnutí, že k Temné věži poputuje Idris Elba pod režijním dohledem Nikolaje Arcela. Jak jinak, většinová populace naší planety měla největší problém s Elbou, který je jinak skvělý herec. Ale to víte, herecké schopnosti jsou dneska lidstvu ukradené. Naopak Arcel probouzel alespoň jisté naděje. Byť to samozřejmě není vizionář o síle Petera Jacksona v době, kdy adaptoval Pána Prstenů, nebo J. J. Abramse. První trailery pak skóre vylepšovaly o trochu víc. Ale to bylo jen mámení smyslů.

Temná věž dopadla přesně tak, jako dopadají filmy, na kterých pracují čtyři scénáristi. Jako když pejsek s kočičkou dělají dort a nedokážou se domluvit na společné vizi. Takže do pekáče naházejí všechno, co mají po ruce s tím, že to nějak dopadne. A dopadlo to bohužel blbě. Ze závěrečných titulků je totiž patrné, že film vznikl na motivy celé ságy o Rolandovi. Což je asi jako kdybyste se pokusili vmáčknout Pána Prstenů/Harryho Pottera (doplňte si libovolnou fantasy ságu o sto dílech) do stopáže o devadesáti minutách. Film představí Rolanda, jeho nemesis Muže v černém a Jakea a pak vás protáhne po milionu lokacích, přičemž fantasy svět vypadá, jako kdyby ho vytvářela parta kámošů o víkendovém larpu. A neměla po ruce zrovna moc peněz. Naštěstí se tu pořád něco děje, Elba a McConaughey film táhnou kupředu jak dva tažní koně, takže se ani na chvíli nenudíte. Věž vám k tomu prostě nedá šanci. Na druhou stranu trousí velké množství otázek, ale už nenabízí odpovědi, na které pro samé zběsilé tempo nezbývá prostě čas. Jako kdyby měl být několika milionovou reklamou na knihy a pobízel vás k jejich čtení. Pokud ano, tak se to zrovna dvakrát nepovedlo.

Temná věž mohla být novým Pánem Prstenů. Místo toho je ale devadesátiminutovým fantasy béčkem, u kterého si za pár let budeme pojídat brambůrky, až ho bude odpoledne vysílat nějaká televize po své úspěšné reality show. Což je pro současný stav žánru v kinech docela velká podpásovka. Nezbývá doufat, že to Hollywood za pár let zkusí znovu. A líp. Mimochodem, závěrečný souboj mezi Rolandem a Mužem v černém se povedl. To zase jo.

Temná věž
Režie: Nikolaj Arcel
Scénář: Akiva Goldsman, Jeff Pinker, Anders Thomas Jensen, Nikolaj Arcel
Hrají:  Idris Elba, Matthew McConaughey, 

 

FilmN. ArcelI. ElbaDark TowerM. McConaugheyTemná věž
Categories: Vector Graphic

Annabelle 2: Zrod zla o ktorý sme nestáli

Sun, 08/27/2017 - 11:54

Upršané jesenné večery so svojimi predlžujúcimi sa tieňmi a strašidelnou atmosférou sú ešte ďaleko. Ale aj v Auguste nás potešia nejaké tie zimomriavky. Hororová sezóna teda dorazila do kín skôr, ako má vo zvyku v pokračovaní spin-offu k výbornému Conjuring. Annabelle, zlovestná bábika s démonom vnútri, sa vrátila. Tvorcovia sa rozhodli, že nám ešte raz povedia ako to s ňou bolo.

Po nudnej a hlúpej jednotke to však už asi nikoho nezaujíma. Istý posun k lepšiemu môže avizovať meno režiséra. David F. Sandberg má s hororom dlhoročné skúsenosti. Najskôr ako autor festivalových kraťasov. Vlani však predviedol svoju zručnosť filmom Lights Out (u nás ako Zhasni a zemřeš/Nezhasínaj!). Išlo o jednoduchý horor, ktorý sa klišé snažil obchádzať a pomaly si budoval atmosféru. Možno ku koncu niečo zo strašidelnosti stratil, no i tak nebol hlúpy ani banálny. Išlo skôr o príjemné prekvapenie, ktoré od režiséra debutujúceho vo veľkom štúdiu nikto nečakal.

Na Annabelle je cítiť jeho rukopis. Minimálne jedna scéna je odkazom na postupy, ktoré použil i vo svojich krátkych filmoch. Výborne aj zvláda mladších hercov, či udržanie atmosféry. Do filmu priniesol – teda aspoň dúfame, že to bol on – aj niekoľko vizuálne zaujímavých scén a prevedení. Takže sa pri ňom dá báť. Annabelle 2 nestavia len na ľakačkách, hoci aj tie sú prítomné.
Kde je teda problém?
V scenári. Sandberg ešte nie je režisér, ktorý by dokázal zachrániť nepodarený scenár. Nad ním nevyhral. Naopak, nepodarený, skoro až amatérsky príbeh z pera Garyho Daubermana (ktorý nemá za sebou nič výraznejšie) dáva Sandbergovmu prístupu ťažkú nakladačku. Postavy sa správajú až neuveriteľne hlúpo. Nekomunikujú medzi sebou a len tak sa vrhajú do situácií, ktoré vedú k väčšine hororových klišé. Nehovoriac o tom, že hlavnými hrdinami sú deti, ktoré sa nesprávajú a hlavne neznejú ako deti.
Samotné zlo, démon v podobe Annabelle, je na tom ešte horšie. Keď naplno vstúpi na scénu, atmosféra nadprirodzeného hororu sa prace preč a film sa mení na nepodarený slasher. Bez zjavnej logickej súvislosti. Vysvetlenie je neuveriteľne jednoduché a celé démonove snaženie vedie k tomu, aby pár postáv zavraždil. Nie stiahol dopekla, nie psychicky utýral. Chce len nabrať telo a dobodať ich nožom. Samotný zrod Annabelle sa aj tak nakoniec udeje len v retrospektíve. Logika si pri tomto filme dala pauzu. Čo zamrzí, lebo herecké výkony – hlavne detí – sú na veľmi vysokej úrovni. Hlavne mladú Talithanu Bateman by sme ešte radi videli v nejakom hororovom kúsku.

Film je tak mierne schizofrenický. Na jednej strane cítime že Sandberg sa snažil a ponúkol nám niekoľko zaujímavých scén. Tie sa však utopili v hororovom klišé a trápnych dialógoch.

Hodnocení: 45%
 

Annabelle 2: Zrození zla
Režie: David F. Sandberg
Scénář: Gary Dauberman
Herci: Stephanie Sigman, Miranda Otto

FilmHororAnnabelleJ. WanConjuring
Categories: Vector Graphic

FILM: Temná věž aneb jak čtyři scénáristi vařili dort

Sun, 08/27/2017 - 11:27

Před mnoha a mnoha lety si Stephen King, který studoval na vysoké škole, pod vlnou inspirace jisté básně a zeleného papíru vysnil velkou epickou ságu o pistolníkovi Rolandovi. V roce 2004 spatřil světlo světa závěrečný knižní díl nazvaný Temná věž. A o třináct let později konečně dostáváme filmovou adaptaci. Stálo to dlouhé čekání za to?

Kolem filmové verze věže se za těch několik let od prvního oznámení o chystaném natáčení vystřídalo nepřeberné množství herců – od Javiera Bardema až po Vigga Mortensena. Na režijní sesli tomu nebylo jinak. J. J. Abrams. Ron Howard. Prostě slavná velká jména, byť já bych u toho projektu viděl asi nejradši Abramse a Mortensena (který nám od Aragorna nezakotvil v žádném větším filmu). Nakonec ale padlo rozhodnutí, že k Temné věži poputuje Idris Elba pod režijním dohledem Nikolaje Arcela. Jak jinak, většinová populace naší planety měla největší problém s Elbou, který je jinak skvělý herec. Ale to víte, herecké schopnosti jsou dneska lidstvu ukradené. Naopak Arcel probouzel alespoň jisté naděje. Byť to samozřejmě není vizionář o síle Petera Jacksona v době, kdy adaptoval Pána Prstenů, nebo J. J. Abramse. První trailery pak skóre vylepšovaly o trochu víc. Ale to bylo jen mámení smyslů.

Temná věž dopadla přesně tak, jako dopadají filmy, na kterých pracují čtyři scénáristi. Jako když pejsek s kočičkou dělají dort a nedokážou se domluvit na společné vizi. Takže do pekáče naházejí všechno, co mají po ruce s tím, že to nějak dopadne. A dopadlo to bohužel blbě. Ze závěrečných titulků je totiž patrné, že film vznikl na motivy celé ságy o Rolandovi. Což je asi jako kdybyste se pokusili vmáčknout Pána Prstenů/Harryho Pottera (doplňte si libovolnou fantasy ságu o sto dílech) do stopáže o devadesáti minutách. Film představí Rolanda, jeho nemesis Muže v černém a Jakea a pak vás protáhne po milionu lokacích, přičemž fantasy svět vypadá, jako kdyby ho vytvářela parta kámošů o víkendovém larpu. A neměla po ruce zrovna moc peněz. Naštěstí se tu pořád něco děje, Elba a McConaughey film táhnou kupředu jak dva tažní koně, takže se ani na chvíli nenudíte. Věž vám k tomu prostě nedá šanci. Na druhou stranu trousí velké množství otázek, ale už nenabízí odpovědi, na které pro samé zběsilé tempo nezbývá prostě čas. Jako kdyby měl být několika milionovou reklamou na knihy a pobízel vás k jejich čtení. Pokud ano, tak se to zrovna dvakrát nepovedlo.

Temná věž mohla být novým Pánem Prstenů. Místo toho je ale devadesátiminutovým fantasy béčkem, u kterého si za pár let budeme pojídat brambůrky, až ho bude odpoledne vysílat nějaká televize po své úspěšné reality show. Což je pro současný stav žánru v kinech docela velká podpásovka. Nezbývá doufat, že to Hollywood za pár let zkusí znovu. A líp. Mimochodem, závěrečný souboj mezi Rolandem a Mužem v černém se povedl. To zase jo.

Temná věž
Režie: Nikolaj Arcel
Scénář: Akiva Goldsman, Jeff Pinker, Anders Thomas Jensen, Nikolaj Arcel
Hrají:  Idris Elba, Matthew McConaughey, 

 

FilmN. ArcelI. ElbaDark TowerM. McConaugheyTemná věž
Categories: Vector Graphic

Pages