Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 6 hours 35 min ago

ROZHOVOR s Karolinou Francovou

Mon, 04/23/2018 - 00:00

Rozhovor s Karolinou Francovou, autorkou Purpurové noci, série, jejíž první díl, Ve stínu Rudé věže, vydalo nakladatelství Brokilon na sklonku roku 2017.

Čtenáři Sardenu tě znají jako autorku hned několika knih různých žánrů. Podobá se některá z tvých starších věcí motivem, postavou či jinak tvé žhavé novince, Ve stínu Rudé věže, prvnímu dílu ze série Purpurová noc?

Tak určitě. Předobraz jednoho z hrdinů – Jana Renera lze najít v knize Arien a ani jsem se to nesnažila nijak skrývat. Tahle podobnost totiž vychází z toho, že právě v souvislosti s románem Arien jsem poprvé začala uvažovat o knížce podobného ladění, jako je Ve stínu Rudé věže. Už když jsem Ariena psala, bavila jsem se tím, že jsem vymýšlela, jak by to asi vypadalo, kdyby náš skutečný svět musel čelit osobnosti temného mága Arienova typu. Byly to opravdové blbosti typu Temný mág jde podat daňové přiznání na finanční úřad a tak, ale později jsem se k té myšlence pořád vracela, a nakonec jsem z ní vyšla v sérii Purpurová noc.

Purpurová noc se odehrává v Liberci, z něhož temný mág učinil hlavní město státu. Okolnosti jsou v knize vysvětleny dostatečně. Proč jsi ale zvolila toto město jako dějiště série ty sama?

Změna hlavního města má za účel symbolicky oddělit dějiny Česka před a po Purpurové noci. Mohla jsem si jako nové hlavní město samozřejmě vybrat jakékoli jiné, ale není žádným tajemstvím, že pocházím z Liberce a žiju v něm. Vždycky jsem chtěla napsat něco, co by mohlo čtenářům přiblížit, proč mám tohle město a vůbec celý Liberecký kraj ráda. Nadto je pohodlné popisovat místa, která důvěrně znám. Ale nutno zdůraznit, že série Purpurová noc nemá být jen o Liberci. Mám v úmyslu do ní postupně zařazovat i další lokality Česka, které jsem navštívila a něčím mě oslovily, i když v Liberci i nadále bude ležet těžiště příběhu. Takhle se třeba podstatná část děje třetího dílu cyklu s pracovním názvem „Čtvrtý odboj“ bude odehrávat na zřícenině hradu Trosky. Musím ještě dodat, že mě opravdu potěšilo, že zasazení děje knihy do Liberce čtenáři ocenili, knížku nominovali do soutěže Kniha roku Libereckého kraje a dali jí nejvíc hlasů, takže se umístila na první místě.

Která z postav je tobě jako autorce nejsympatičtější? A která naopak nejméně sympatická?

Já mám ráda archetyp temného mága. Ne ve smyslu sadisty, kterého těší trápení zvířátek a dětiček, ale člověka, který za svoji moc dobrovolně platí vlastní duší a morálkou a díky tomu překračuje vymezené hranice lidství. Nežene ho přání páchat zlo pro samo zlo, ale touha po poznání a zkušenosti a snaha získat sílu ke změně věcí. Takže nikoho asi nepřekvapí, že mi je nejbližší Jan Rener. Co se týká těch nejméně sympatických postav, to je těžké, v příběhu pro mě nikdo takový není, i když nejméně sympatií asi posbírá Radek Rener.

Tvá poslední kniha obsahuje i několik erotických pasáží. V české f/sf literatuře to není úplně obvyklé. Chystáš lechtivé scény i pro další díly? A… bude jich třeba i víc?

Víc jich určitě nebude, ale ani jich výrazně neubude, protože erotické scény jsem do příběhu zakomponovala cíleně a mají tvořit poměrně významnou část děje. Nahlížím na to tak, že sexualita představuje opravdu silný pud a je spojená s obrovskou energií a je škoda toho autorsky nevyužít. I v jiných mých knížkách proto hraje erotika (a nahota) svou roli – ve Zrádci, v Konstantynově efektu i v Kaynově době. V mých příspěvcích do série JFK se pak objevuje i princip sexuální magie. V Purpurové noci je sexualita díky Klářině prokletí a Janovu omezení dokonce až jakási živelná síla, která všechno může v minutě zničit jako povodeň, a tak je třeba jí spíše čelit. Ne že by v tom hrdinové vždy slavili úspěch, ale o to koneckonců jde.

„Nejfatálnější chyba mého otce spočívala v tom, že si myslel, že magie je jen věda. Magie je především nástroj politiky. A moje ambice se nezastaví na historických hranicích.“ Jan Rener, květen 2025, Liberec

V Purpurové noci je zajímavým způsobem pojata magie. Svou roli mají veršovaná zaklínadla, rafinované kletby, harpyjí pera… Co tě inspirovalo a jaká je tvá osobní zkušenost s magií?

Na mě až magicky dokáže zapůsobit příroda nebo počasí. Síla čerstvého podzimního větru, letní bouřky, zimní vánice, červánků nebo jen modře oblohy bez mráčku. Někdy ztrácím dech při pouhém pohledu na lesy z vrcholků hor, na lány žlutě kvetoucí řepky nebo třeba jen chmýří pampelišky. Možná proto v Purpurové noci mágové využívají při kouzlení nejrůznější přírodní suroviny. Například scéna, v níž Radek Rener objeví zdroj magie na přehradě Černá Nisa, vychází z reálného pozorování, jakým způsobem se v černé vodě obklopené lesy rozptylují sluneční paprsky. Každému, kdo to chce vidět na vlastní oči, můžu výlet na Černou Nisu doporučit. Zaříkávání pak mělo za úkol kouzlení mágům trochu ztížit. Nejde totiž o nějaké předem dané nesrozumitelné formule v kouzelném jazyce, ale o vlastní veršovánky mágů v rodné češtině. Přišlo mi, že jistá neobratnost Jana Renera při vymýšlení zaklínadel ho zlidští. Jako bonus se pak neplánově přidalo mrazení v zádech, které jde ruku v ruce s tím, jak strašlivé věci mohou přivolat úplně nevinné dětské říkanky. Pořád si taky pohrávám s tématem na povídku z pracovního lágru, kam mág internuje básníky, aby místo něj dřeli na zaklínadlech, ale na tu zatím není čas. Peří z harpyjí je kapitola sama o sobě – hledala jsem pro Jana Renera nějaký symbol a peří mi přišlo ideální. Snoubí se v něm bojovnost a odvaha (válečnické ozdoby do vlasů), erotika (lechtání peříčkem v ložnici), vzdělanost (brk je mocnější meče) i svoboda, jakási lehkost a přechod do jiných sfér (let ptáka). Neuměla jsem si představit, že by si Jan Rener vybral něco jiného.

„Byly doby, kdy bych dal všechno za to, abych mohl žít bez magie. Ale teď už je to jinak. Když spálíš svitek, můžeš si pamatovat, co na něm bylo napsáno, můžeš to znovu zapsat někam jinam, ale i tak z toho původního zůstane navždy jen popel. A já hořím na hranici. Hořím v magii a jednou, i když si budu pamatovat, kým jsem byl a co jsem chtěl, zbyde ze mě jen ten popel.“ Jan Rener, květen 2025, Rudá věž

Na co se mohou čtenáři dále těšit? Prozradíš něco z konceptu celé série Purpurová noc?

Koncept je jasný od začátku, jde o relativně samostatné a uzavřené příběhy, které spojuje prostředí magického Česka, tři hlavní hrdinové a vztahová linka mezi nimi. Ve druhém dílu Tisíciletý démon, který by měl vyjít ještě letos, řeší Nataniel, Klára a Jan nefunkční prokletí nepoctivých. Ve třetím dílu s pracovním názvem „Čtvrtý odboj“, který právě píšu, přichází na scénu mág, kvůli němuž kdysi magie ze světa zmizela, a ten nemá moc pochopení pro to, že Jan Rener ji chce používat. Ke slovu přijdou i typické sci-fi motivy, takže to bude vlastně taková sci-fi fantasy. Čtvrtý a pátý díl jsou zatím opravdu daleko, ale v jednom z nich bych si chtěla zkusit téma krevní msty a ve druhém půjde o boj za rovnoprávnost, který povedou inteligentní magická stvoření, nejspíš upíři. Už mám vymyšlený i pěkný termín – vamping out.

Děkuji za rozhovor.

 

rozhovorInterviewK. FrancováLidépublicistika
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Scott Snyder, Batman 9 - Květy zla

Fri, 04/20/2018 - 06:41

Tak se nám to pomalu chýlí ke konci. Všechno tomu nasvědčuje, Batman je mrtev, náhražka gothamské policie nemůže ani náhodou zastoupit tajemného ochránce spravedlnosti. Občané města Gothamu začali pochybovat o svých zásatupcích a ochráncích. Skvělé podloží pro výskyt kriminálníků, kteří mohou snadno rozeštvávat a zasévat zrna pochybností a strachu. Trochu jsme se dostali k zahradničení, že? To je dobře, protože nový padouch pan Bloom si myslí, že město je vlastně jedna velká zahrada, kde je třeba, aby každá květina bojovala za sebe, když už byla násilně dotlačena k žití vedle konkurujících druhů. A ve chvíli, kdy začne takto přemýšlet větší část společnosti, je to již zmíněný konec.
Snyder předkládá čtenáři béčkový příběh. Ne, že by byl napsán béčkově, ale to, co se v Gothamu děje, je jako ve špatné komedii. Lidé si ze strachu a ctižádosti do těla usazují parazitická semena pana Blooma, aby získali superschopnosti umožňující jim svrhnout nadvládu politiků a nadřízených, aby konečně pro sebe urvali kus úspěchu a ukázali, na co mají nárok. Nevím proč, ale při čtení mi neodbytně lezla na mysl paralela s komunistickými režimy.
Takže máme seberozkládající společnost a Jima Gordona, který se v posledních záchvěvech energie snaží společně s policejním sborem postavit narušitelům snažícím se zcela dobít i zbytky Batmanovy legendy. Čímž jim bohužel jenom nahrávají a s bezmocí sledují, jak ani nejvyspělejší technologie nezvládají zadržet lavinu, jež se utrhla. A zde přichází pravé Deus Ex Machina... které nemohu prozradit. Co však následuje, je už čistokrevná Batmanovka jako dříve, principy a původní myšlenky se vrací, což i zvedá vůli vzepřít se a ukázat, že vše se zloduchům zlomit nepodaří.
Osobně jsem byl z cca první poloviny komiksu nesvůj. Připadal mi jako špatně napsaná fraška. Jenže právě v bodě zvratu mi docvakla hlavní myšlenka. Květy zla jsou totiž velice zdařilý komiks o frašce. Snyder naštěstí nepřišel o svou myšlenku s geniálně propracovanou temnou hrou, jakou držel od dob Sovího tribunálu. Naopak, on jej ještě vyzdvihává na výslunní ukázáním, jak by mohl taky Temný rytíř dopadnout, kdyby nestál na svých základech. Ve chvíli, kdy se karta otáčí, zapadají čtenáři v hlavě do sebe ozubená kola a celý mechanismus se konečně vrací do původního rytmu. Takto smíšené pocity jsem dlouho neměl. Zcela odlišný způsob, jakým se příběh začne odehrávat, je totiž jako vysvobození od obřích robotů a hnaní se do bezhlavých soubojů pouze za použití síly bez jakékoliv přípravy. Po dlouhé době, kdy věci vyloženě neseděly musím přehodnotit i své názory na díl osmý, protože teprve nyní chápu, proč byl v určitých pasážích takový, že jednoduše nepatřil do zbytku série. Osmička nyní sedí v souvislostech s devátým dílem zcela dokonale, jeho příběh se vymyká, protože se má vymykat. Má ukazovat, jak špatně mohou věci dopadnout, nechápe-li někdo podstatu celého mýtu, nebo chápe, ale nechce se jí držet (právo, kariéra). To je něco, co člověku jen tak nedojde, musí si přečíst další část, aby pochopil a zasadil si vše do kontextu.
Kresba je opět špičková, kombinuje detailní a kontrastní jednoduché části, čímž perfektně vytahuje to důležité a čtenáře nerozptyluje od plynulé četby, což hodnotím jako podstatné plus. Možná, že někomu nemusí sednout právě kvůli občasné strohosti, asi jako by herci čas od času hráli jen s bílým plátnem a jednou/dvěma kulisami. Trochu divadelnický styl, chtělo by se říct.
Knihu Batman 9: Květy zla musím jednoznačně doporučit všem, kteří četli předchozí díl, jinak je veliká šance, že na něj budou navždy pohlížet jako na černou ovci promyšlené série. 

Batman 9 - Květy zla
Scott Snyder, James Tynion IV
Nakladatel:
Crew
Překlad: Darek Šmíd
Redakce: Boris Hokr
Rok vydání: 2018
Počet stran: 200
Rozměr: 168 x 258
Provedení: paperback
Cena: 499 Kč

KomiksCrewBatmanDC ComicsS. Snyder
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Kore Jamazaki, Čarodějova nevěsta 1

Thu, 04/19/2018 - 07:26

V patnácti ztratit vůli k životu, nechat se odkoupit mocným čarodějem, který rozhodně nevypadá jako člověk, stát se čirou náhodou jeho učednicí a navíc nevěstou? Čise Hatori i v tak útlém věku hravě zvládá všechno! 

Na podivné aukci se totiž nerozhodne prodat postříbřený rodinný majetek, nýbrž samu sebe. Zvláštní na tom je, že ji do toho nikdo nenutí – rozhodne se tak sama, protože jí připadá, že nemá proč žít a je bezcenná. Matka jí zemřela, nemá žádný stálý domov, nikomu na ní nezáleží a už je jí jedno, co s ní bude.

I přesto ji poněkud výstřední čaroděj Elias Ainsworth koupí za pět milionů, rozhodne se ji naučit, jak zacházet s kouzly a jen tak mimo řečí z ní učiní svou nevěstu. Jak je možné, že má zrovna Čise takovou cenu? Jednoduše není obyčejnou (a už vůbec ne bezcennou) dívkou, jak se sama domnívá, ale prakticky odmalička má co dočinění se světem kouzel. Má dar vidět magické bytosti a jak později zjistí, i dost velký talent na samotné čáry a kouzla. Čise si na Eliasově venkovském sídle v Anglii moc klidu neužije a rozhodně nemá čas se věnovat plánování veselky, protože se hned pustí do cestování se svým novým „majitelem“ a poznává tak svět, který se kolem ní pomalu odkrývá.

V nakladatelství Crew se po vydávání léty prověřených sérií rozhodli pro něco opravdu čerstvého. Čarodějova nevěsta v Japonsku začala vycházet teprve před čtyřmi lety a světlo světa spatřilo zatím osm svazků. Ač se zdá, že by vydání této série mohlo být šlápnutím do neznáma, není to tak úplně pravda. Dílo autorky Kore Jamazaki se za krátkou dobu stalo velmi oblíbeným a dokonce už vzniklo anime o 24 dílech.

Novodobá Kráska a zvíře, jak je této dívčí fantasy manze přezdíváno, čtenáře hned na několika prvních stránkách nekompromisně vhodí do světa, který na první pohled funguje na úplně jiných principech. Čise netuší, co se to kolem ní děje, všechny hlavní i vedlejší postavy si hrají na tajemné a tu a tam nenápadně odkryjí nějaký ten detail nebo tajemství, každopádně není žádná šance si tyto útržky dát dohromady, natož z nich složit kus skládačky.

K většímu rozvinutí postav zatím nedochází, i když Elias se ihned od počátku jeví jako zajímavý a tajemný… a ne jen kvůli tomu, že má místo lidské tváře lebku a nosí majestátní kostýmy. Také jeho kresba je velmi propracovaná, narozdíl od prostředí, ve kterém se Čarodějova nevěsta odehrává. Od poměrně ponurého začátku autorka brzy sklouzává k humoru typickému pro mangu, navíc jej zvýrazňuje roztomilou karikaturistickou kresbou.

Žádná závratná akce se také nekoná, žádost o ruku se místo romantického dvoření rozpitvaného do několika částí odehraje v jedné skice. Všechna tato úskalí ale mají svůj důvod. Kore Jamazaki očividně nechce ztrácet čas a pozornost věnuje části mangy, která jí jde nejvíce, a tou je celkové pojetí světa. Využívá sice ohraná témata, kterými jsou třeba draci nebo mluvící kočky, ale dokáže je okořenit něčím novým. Hlavně scény na Islandu s draky jsou silné a vypráví příběh těchto stvoření docela originální cestou.

Čtenář tak dostane poměrně klasické otevření série, které jej zatím příliš nepřekvapí, ale právě díky pojetí fantasy světa jej ani nebude nudit. Na rozjezd to stačí, ale bude záležet na tom, co autorka dokáže nabídnout v dalších dílech. Teď už se snad hodí poznamentat jen to, že pokud nebude fungovat vůbec nic, mluvící kočky to vždycky zachrání, ať už to zní jakkoliv prvoplánově. 

Čarodějova nevěsta 1

Scénář a kresba: Kore Jamazaki
Nakladatelství: Crew
Překlad: Anna Křivánková
Vazba: brožovaná
Rok vydání: 2018
Počet stran: 184
Cena: 199 Kč
 

KomiksAnimeMangaK. JamazakiCrew
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Tim Weaver, Hon na mrtvého

Wed, 04/18/2018 - 08:52

Když jsem otevřel dveře kanceláře, byla tam zima a na podlaze ležely čtyři obálky. Zvedl jsem je, hodil na stůl a vytáhl žaluzie.
Do místnosti proniklo ranní světlo a ozářilo spoustu Derryniných fotek.
Na jedné – mojí oblíbené – jsme spolu byli v opuštěném pobřežním městečku na Floridě. Na písčité pláži, svažující se do moře, ležely roztroušené medúzy, které se leskly jako celofán. Derryn tam vypadala krásně. V záři zapadajícího slunce se její oči zelenomodře leskly a na nose a lícních kostech jí zřetelně vystupovaly pihy. Světlé vlasy měla vyšisované sluncem a pokožku na tváři, ramenou i pažích snědou.
Zvedl jsem tu fotku a prohlédl si ji pozorněji.
Vedle Derryn vypadaly moje oči i vlasy tmavší. Se svými sto osmdesáti sedmi centimetry jsem ji výrazně převyšoval. Hlavou mi spočívala na hrudi a její tělo kopírovalo to mé. V očích svého okolí jsem se od pořízení té fotografie příliš nezměnil. Tehdy, stejně jako dnes, jsem cvičil a dbal na zdravý životní styl. Já však tu změnu viděl naprosto zřetelně. Moje staré já, zvěčněné na té fotce, nemělo v očích tíhu zármutku. Tehdy jsem netušil, co se stane. Měl jsem jiskru, elán. Ztráta pro mě byla jen slovo jako každé jiné.
Tehdy bych se nedokázal vžít do rodin pohřešovaných, jednoduše proto, že bych je nechápal.
Nyní jsem jim ale rozuměl.
Otočil jsem se na židli a zadíval se na ně, na tváře lidí, které jsem vypátral. Jejich úsměvy zabíraly korkovou nástěnku pokrývající celou protější stěnu.
Nebyl tam jediný prázdný kousek.
Zbyli mi už jen oni.

Většinu dne jsem strávil za stolem se zhasnutými světly. Nebyl jsem si jistý, proč jsem vůbec přišel. Přesně před rokem vynesli záchranáři Derryn na nosítkách z našeho domu. Telefon několikrát zazvonil, ale já ho nezvedl a jen jsem naslouchal ozvěně vyzvánění v kanceláři. Věděl jsem, že nejsem ve stavu, abych vzal nějaký další případ, a tak jsem si s úderem čtvrté začal sbírat věci.
A tehdy se objevila Mary Towneová.
Slyšel jsem, jak pomalu stoupá po schodech, a pak se se zaskřípěním otevřely dveře do čekárny. Znal jsem Mary už několik let – kdysi pracovala s Derryn v A&E. Její život byl tragický, stejně jako můj: manžel měl Alzheimera a syn před šesti lety bez rozloučení odešel z domu. A nakonec ho našli mrtvého.
„Ahoj, Mary.“
Vylekal jsem ji.
Seděla na vzdálenějším konci čekárny a při zvuku mého hlasu s trhnutím zvedla hlavu. Tvář jí brázdily hluboké vrásky – každý z jejích padesáti roků se na ní tvrdě podepsal. Kdysi bývala krásná, ale život se s ní nemazlil, a tak nyní nosila svůj smutek jako závoj. Byla drobná a mírně nahrbená a z tváří a rtů se jí pomalu vytrácela barva. Vlasy jí protkávalo několik silných šedivých pramenů.
„Ahoj, Davide,“ promluvila tiše. „Jak se máš?“
„Dobře.“ Potřásl jsem jí rukou. „Už jsme se nějakou dobu neviděli.“
„Ano.“ Sklopila pohled do klína. „Rok.“
Měla na mysli Derrynin pohřeb.
„Jak se má Malcolm?“ zeptal jsem se na jejího manžela.
Pohlédla na mě a pokrčila rameny.
„Nejspíš jsi nešla jen tak kolem,“ poznamenal jsem.
„Ne. Chtěla jsem tě vidět.“
„Proč?“
„Potřebuju s tebou něco probrat.“
Vůbec jsem netušil, o co by mohlo jít.
„Zkoušela jsem se ti dovolat.“
„Aha.“
„Nebral jsi to.“
„No, já…“ Ohlédl jsem se do kanceláře. Na fotky Derryn. „Poslední dobou je to pro mě docela těžké. A dneska obzvlášť.“
Přikývla. „Chápu. Omlouvám se za to načasování, Davide. Já jen… Vím, že ti na tomhle záleží. Na téhle práci. A přesně někoho takového sháním. Někoho, kdo se zajímá.“ Znovu se na mě zadívala. „Pamatuješ na Alexe?“
Alex byl její syn.
„Ovšem.“
„Vzpomínáš, co se s ním stalo?“
„Zemřel.“
„Já měla na mysli podrobnosti.“
Zarazil jsem se, změřil si ji pohledem a dumal, kam tím asi míří.
„Davide?“
„Co kdybychom šli dovnitř?“ navrhl jsem a odvedl ji z čekárny do kanceláře. Rozhlédla se po fotografiích na zdech a těkala očima z jedné tváře na druhou. „Posaď se,“ pobídl jsem ji a přidržel jí židli.
Poděkovala kývnutím.
Posadil jsem se naproti ní. „Pověz mi o Alexovi.“
„Zemřel při autonehodě,“ začala tiše.
„To si pamatuju.“
„Byl… ehm… opilý. Vjel s toyotou – jakou míval i jeho otec – do protisměru a srazil se s náklaďákem. Bylo to malé auto a ten náraz ho odhodil patnáct metrů do pole. Vůz shořel a on s ním. Museli ho identifikovat podle zubních záznamů.“ Odmlčela se a trochu se sebrala. „Ale víš, co bylo nejhorší? Dlouho před svou smrtí prostě zmizel. Neslyšeli jsme o něm pět let. Pět let. Po tom všem, co jsme spolu jako rodina prožili, se zkrátka… vypařil. Potom jsem ho viděla už jen…“
Nedokázala to vyslovit.
„To mě mrzí,“ řekl jsem.
„Pět let jsem o něm nevěděla a pak mi na sebe nechá takovou poslední vzpomínku – jeho mrtvé tělo na stole v márnici. Ten pohled se mi vypálil do mozku. Občas jsem se v noci probudila a viděla ho tak stát u postele.“ Vyhrkly jí slzy. „Osobně jste se asi neznali, ale Derryn ti o něm určitě vyprávěla.“
Vytáhla fotku a ukázala mi ji. Objímala na ní mladíka kolem dvacítky. Hezký kluk. Černé vlasy, zelené oči, zhruba metr osmdesát a ramenatý, jako by závodně plaval.
Oba se usmívali.
„Tohle je Alex. Byl. Naše poslední fotka předtím, než zmizel.“ Kývla k ní hlavou. „Pár dní nato se vypařil.“
„Je to hezký snímek.“
„Před svou smrtí byl pohřešovaný pět let.“
„Vím, tos říkala.“
„Za celou tu dobu se nám ani jednou neozval.“
„To mě opravdu mrzí, Mary,“ zopakoval jsem, abych řekl alespoň něco.
„Já vím,“ zašeptala. „A proto mi můžeš pomoct.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„Nechci znít jako matka, která se nedokáže vyrovnat se synovou smrtí. Věř mi, chápu, že je mrtvý. Jeho tělo jsem viděla na vlastní oči.“ Odmlčela se. Nejprve jsem si myslel, že se rozpláče, ale pak si shrnula vlasy z tváře a já viděl, že má v tmavých očích soustředěný pohled. „Před třemi měsíci jsem se zdržela v práci, a když jsem dorazila na zastávku, vlak mi ujel před nosem. Další jede až za padesát minut – vím to, protože se mi to už párkrát stalo. A v takových případech si zajdu do jedné příjemné kavárny poblíž stanice, sednu si do boxu a sleduju kolemjdoucí.“
Zarazila se a zadívala se na mě.
„Jasně,“ zamumlal jsem, abych ji trochu pobídl.
„V duchu jsem si procházela celý ten den, pacienty, které jsem ošetřovala, když vtom…“ Přimhouřila oči, jako by zvažovala, jestli mi může důvěřovat, a pak se zaleskly a ona se rozechvěle nadechla. „Jsem ho uviděla,“ dořekla.
„Koho?“
„Alexe.“
Chvíli jsem to zpracovával.
Tvrdí, že viděla mrtvého syna.
„Já… ehm… asi ti nerozumím,“ vykoktal jsem nakonec.
„Viděla jsem Alexe.“
„Vidělas ho?“
„Ano.“
„Jak to myslíš?“
„No tak, že jsem ho viděla.“
Kroutil jsem hlavou. „Co… jak?“
„Šel po opačné straně ulice.“
„Takže to byl někdo podobný Alexovi.“
„Ne,“ zamumlala vyrovnaně. „Byl to Alex.“
„Ale Alex je mrtvý.“
„Já vím.“
„Tak jak by to mohl být on?“
„Byl to on, Davide.“
„Jak je to možné?“
„Nevím,“ přiznala a pozorně mě studovala. „Nevím, jak je to možné. Ale byl to on. Byl to můj syn.“ Odmlčela se a polkla. „Alex.“
 


Po čtyřech extrémně úspěšných románech Tima Weavera (Není cesty zpět, Bez slitování, Němé oběti a Zlomené srdce), z nichž se staly ihned po vydání bestsellery, vydává nyní nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) první případ Davida Rakera nazvaný Hon na mrtvého.

Je možné najít někoho, kdo si nepřeje být nalezen?

Oním mrtvým z názvu knihy je Alex Towne, který kdysi za nejasných okolností zmizel a pár let nato bylo nalezeno jeho ohořelé tělo ve vraku auta. Jak je ale možné, že ho nedávno na ulici spatřila jeho matka – živého a zdravého? David Raker, specialista na pátrání po pohřešovaných osobách, nicméně neochotně svolí, že Alexe najde… a velmi záhy si začne přát, aby tenhle případ nikdy nevzal.

Hon na mrtvého je autorovým debutem a zároveň prvním románem s Davidem Rakerem, takže čeští čtenáři mají nyní možnost zjistit, jak to celé vlastně začalo. Už v této knize ale Weaver dokazuje, že umí psát extrémně čtivě – jakožto bývalý reportér totiž dobře ví, čím upoutat pozornost, jak vystavět dramatický příběh a postupně gradovat napětí.

Nezapomíná přitom ani na atraktivní a často ponuré kulisy – stinné, zapadlé uličky Londýna, opuštěné skotské kopce zahalené mlhou a neprostupnou clonou deště –, jež rozhodně potěší všechny fanoušky severských detektivek, kteří mají chuť Skandinávii čas od času opustit a hledají novou inspiraci. Ne náhodou je totiž Tim Weaver označován za britského Joa Nesbøho. Nevěříte? Přesvědčte se sami!


Anotace:
Syn Mary Towneové Alex před šesti lety zmizel. Pět let nato ho konečně našli – mrtvého ve vraku auta. Jenže pak ho jeho matka uviděla na ulici, živého a zdravého…
David Raker, který se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách, tenhle případ nechce vzít: nepochybuje o tom, že Alexovu matku jen přemohl žal a viděla to, co vidět chtěla. Jenže sám dobře ví, jak obtížné je vyrovnat se se ztrátou někoho blízkého, a tak nakonec neochotně svolí.
Čím hlouběji Raker do případu zabředá, tím palčivěji si uvědomuje, že Alex nebyl ani zdaleka tak nevinný, jak se jeho matka domnívala. V jeho minulosti je pohřbeno mnoho tajemství, která neměla nikdy spatřit světlo světa – a střeží je velmi, velmi nebezpeční lidé.
Raker brzy zjistí, že člověka může potkat i mnohem horší osud než je smrt.

Autor: Tim Weaver
Originální název: Chasing the Dead
Překlad: Alžběta Lexová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 384
Cena: 379 Kč
Nakladatel: Mystery Press

UkázkaUkázkyT. WeaverZ jiného soudkuMystery Press
Categories: Vector Graphic

Severská mytologie Neila Gaimana v podání Pavla Soukupa

Tue, 04/17/2018 - 08:52

Britský mistr fantastické literatury Neil Gaiman byl odjakživa natolik fascinován severskými mýty, až zkrátka neodolal a rozhodl se je poutavě převyprávět pro současného čtenáře. Výsledkem je fascinující sbírka mrazivých legend o nelítostných bozích drsného kraje SEVERSKÁ MYTOLOGIE, která jako vůbec první „gaimanovka“ vychází coby audiokniha v podání herce Pavla Soukupa. „Spojení Gaiman, mytologie a Pavel Soukup funguje výborně. Mýty, legendy a báje se odjakživa nejlépe předávaly vyprávěním a tato forma drsně okouzlujícím, krutým a na dřeň osekaným příběhům svědčí nejvíce. Seznámení se světem mocných a marnivých bohů severu tak prostřednictvím výmluvného narátora proběhne tou nejlákavější a nejpřirozenější cestou, kterou syrové příběhy pro své plnokrevné vyznění potřebují,“ uvedl Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook.

Krutý sever zabydleli drsní bohové, kteří neváhali stvořit svět z mrtvého obra – z jeho masa se stala hlína, z kostí vznikly hory, krev a pot se proměnily v moře. Patří mezi ně mocný Ódin se svými dvěma havrany, přímý a dobromyslný hromovládce Tór, lstivý Loki a mnoho dalších, kteří obývají světy stromu Yggdrasil a očekávají neúprosně se blížící ragnarök, tedy soudný den.

„Byla to pro mě vítaná příležitost se něco přiučit a trochu si zahrát na obry a bohy. Ovšem všiml jsem si, že se tam vůbec nebaví o lidech, že to je Olymp na druhou. O lidi se tam nikdo nestará, a když se řežou, tak se řežou bohové mezi sebou,“ líčí interpret audioknihy Pavel Soukup, jehož přesný, barvitý a majestátní projev ideálně souzní se vznešeností i temnotou jím vyprávěných příběhů. „Shodou okolností jsem se nedávno prošel po norských horách a uvědomil si, co to je za nádhernou pustinu. Zároveň jsem pochopil, že v jejich mytologii musejí existovat obři, aby se všechno vysvětlilo. Podmínky na severu jsou tak nehostinné, že lidé, kteří tam žili, museli mít chtě nechtě obrovitou představu síly, která to ovládá,“ vysvětluje narátor, který si pro sebe v dávných legendách našel i motivy, jež ho obzvlášť upoutaly. „Zaujala mě smrt Lokiho, která je mimořádně krutá – svázat někoho střevy jeho dětí mi přijde drsně kreativní. Zajímavé také je, že tam pořád vaří pivo, to nejlahodnější pivo, po jehož požití získáte takové básnické opojení, že jste schopní tvořit, stane se z vás umělec, básník – nicméně je otázkou, jak kvalitní verše pak vyplodíte. Všechno má gargantuovský rozsah, na hostinách se žerou celí volové, obři si zvířata házejí rovnou do krku. V těch mýtech taky pořád jako pominutí závodí, posilují a snaží se vyhrát jeden nad druhým. A při jednom takovém závodě, kdo toho víc vypije z rohu hojnosti, způsobí bohové i příliv a odliv,“ prozrazuje herec.

Nahrávku v režii Hynka Pekárka doprovází původní hudba, ve které se v nepřetržitém kontrastu přetlačuje o pozornost jemná a melodická, avšak mollová linka hraná na zlatostrunnou harfu a výrazný, hluboký basový podkres mocně a osudově dunícího rohu, kterým zbývající čas do ragnaröku odpočítávají tupé a nepravidelné údery do tympánu.

Audiokniha vychází jako mp3 ke stažení prostřednictvím digitálních distribucí za 299 Kč i jako CD mp3 za 329 Kč. Pouze na portálu Audiolibrix si však mohou členové předplatitelského klubu koupit audioknihu jen za 199 Kč. 

Ukázku si můžete poslechnout zde

 

N. GaimanP. SoukupAudioknihaOneHotBook
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Sara Raaschová, Sníh nebo popel

Mon, 04/16/2018 - 07:24

Zasněžené pláně, vířící sněhové vločky, chladná krása ledových zdí hlavního města a laskavá královna, která díky magickému zdroji spravedlivě vládne. Takhle žije Zimní království ve vzpomínkách těch, kteří před šestnácti lety přežili jeho pád. Většina však živoří v nelidských podmínkách v pracovních táborech Jarního království, jehož krutý vládce Angra Zimu zlikvidoval. Ovšem v utajení přežívá hrstka uprchlíků, kteří se drží sebemenší naděje na znovuvzkříšení kdysi hrdé země. Jednou z nich je Meira, která si sice neblahé události téměř nepamatuje, ale i tak je ochotná pro záchranu království udělat cokoli.

Sníh nebo popel je debutovým románem americké autorky Saary Raaschové a zároveň prvním dílem trilogie. Jako většina románů žánru young adult je to vlastně trochu komplikovanější pohádka. Utlačované království, krutý usurpátor, dívka, která nic neznamená, ale dokáže velké věci a královský dědic, do kterého se zamiluje. A aby bylo učiněno milostnému trojúhelníku zadost, tak se na scéně objeví princové rovnou dva. Vyprávění je lineární a přímočaře sleduje boj dobra se zlem. Děj ubíhá svižně, místy ovšem chvátá až příliš. Meira se dostane do zajetí a o pár stránek dál už vesele plesá na druhém konci světa. Autorka se s detaily příliš nemazlí a řada věcí je pojata dost zkratkovitě. V knize proběhnou dvě velké bitvy a čtenáři zvyklí na epická tažení mohou být mírně překvapeni, že tady je autorka se vším hotova raz dva. Ale zároveň se tím vyvaruje jakýchkoli hluchých míst a kniha se čte skoro sama.

Kromě zběsilého tempa trpí román místy i naprostou nelogičností. Například způsob, kterým Meira unikne ze zajetí, je pro čtenáře s více než jednou mozkovou buňkou velmi úsměvný. A podobných nedomyšlených scén by se našlo více, zvláště pokud se jedná o akci. Pokud jste přečetli alespoň jednu knihu, ve které se vyskytoval souboj na ostří nože (či jakékoli jiné zbraně), bude vám autorčin popis bojových scén připadat lehce naivní.

Postavy jsou zdařilé, i když na nějakou hlubší psychologii není prostor. Hlavní záporák Angra je jaksepatří krutý a děsivý. Meira jako hlavní hrdinka uvěřitelná a svéhlavá, i když  motiv sirotka, který tápe po svém původu a je předurčen k velkým činům, už je poněkud ohraný. A princové jsou  okouzlující tak akorát, aby mladší čtenářky mohly obdivně áchat a cyničtější čtenáři neskřípali zuby.

Co se autorce povedlo, je vytvoření přímočarého světa, který si na nic nehraje. Máme čtyři království Ročních období (velmi překvapivě nazvaná Jaro, Léto, Podzim, Zima), čtyři Střídavá království (kde se roční období překvapivě střídají), k tomu nějakou tu řeku, planinu a hotovo. Žádný zákeřný místopis, který by nutil každou chvíli otáčet dopředu, hledat v mapě a dumat, kde že se to hrdinové nacházejí. K tomu autorka přidala pár magických artefaktů a zbytek dotvořila obvyklými hnacími zdroji jako je láska, zrada, pomsta a snaha zachránit svět zpod nadvlády tyrana.

Sara Raschová se drží klasických fungujících schémat současného žánru young adult. Mladá hrdinka, která dobude svět, milostné pletky s více než jednou osobou opačného pohlaví a magický svět. Nepřináší nic závratně inovativního ani neočekávaného. Pokud jste milovníci rozsáhlých a komplikovaných epických děl typu Píseň ledu a ohně, tohle vás asi příliš neosloví. Pokud ovšem mezi vaše oblíbené autorky patří třeba Leigh Bardugo či Sarah J. Maasová., pravděpodobně vás Sníh nebo popel bude bavit.

Sníh nebo popel
Sara Raaschová

Nakladatelství: CooBoo
Původní název: Snow like Ashes
Rok původního vydání: 2014
Rok českého vydání: 2017
Překlad: Zdeněk Uherčík
Počet stran: 296
Cena: 299 Kč


 

RecenzeLiteraturaS. RaaschováAlbatrosCooBoo
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Roman Bureš, Propast času: IMPÉRIUM

Fri, 04/13/2018 - 08:52

Impérium je už Romanovou piatou knihou a poslednou z trilógie Propast času.  Autor nás zaviedol do neďalekej budúcnosti, kedy pod vplyvom neznámych udalostí dôjde k časovým zlomom. Vedľa seba sa tak ocitnú kúsky z rôznych historických období, od praveku až po 27. storočie a voľný pohyb v niektorých oblastiach môže ohroziť váš zdravý rozum, prípadne život.

Hlavná hrdinka Toňa v tomto chaose hľadá svoju rodinu a priateľov. Namiesto toho nachádza stredoveké mestá s upálenými čarodejnicami. Rímska armáda aj s fešným veliteľom čaká na lúke za hradbami. Ak by ani to nestačilo, môže všetko skomplikovať stratená jednotka nemeckých vojakov z druhej svetovej, ktorá sa snaží vytvoriť Tretiu ríšu... Tonke pomáha bojový robot z 24.storočia a jeho veliteľka, Serena, sa pre ňu stane viac, než len priateľkou. 

Impérium je už poslednou časťou z tejto série. Završujú sa v nej osudy starých známych, no spoznáme aj nové tváre, ktoré ešte poctivo zamiešajú karty. Antónia úspešne vládne Rímskej ríši, buduje, nadväzuje kontakty a ruší otrokárstvo. Čitateľov poteší, že už nie je tá ufňukaná naivka z druhej časti, ale svoje povinnosti Imperátorky zvláda tak, ako sa na panovníčku patrí. Tentokrát sa však bude musieť postaviť nepoznaným nepriateľom. Strohej a pravidlami spútanej viktoriánskej Británii aj hordám z východných stepí zoskupených okolo šialenca, ktorého treba oslovovať boh. Toňa, Laudon, Serena... vybojujú nové bitvy, ustoja rany pod pás, už vedia, čo časové zlomy spôsobilo a konečne sú dosť silní na to, aby sa dokázali vyrovnať so všetkými stratami, čo ich postihli. 

Impérium je vynikajúce zakončenie trilógie. Opäť sledujeme niekoľko dejových línií. Tie sa prepletajú a zase rozchádzajú, aby spoločne dospeli k vyvrcholeniu. Pri niektorých postavách nečakanému, pri ďalších k celkom logickému. Roman Bureš je vynikajúci rozprávač a svojho čitateľa dokáže udržať v napätí. Rozohráva mnoho príbehov, ktoré má pevne v rukách a podsúva nám ich postupne, sýti naše čitateľské žalúdky a zároveň sa snaží aj ukojiť túžbu po dobrodružstve a zábave.
Veľkým kladom tohto príbehu je autentičnosť postáv aj životných štýlov. Stretávame v ňom vymyslených hrdinov, spolu so skutočnými historickými postavami. Pobijú sa nám pred očami dve svetové veľmoci a ako čerešničku k tomu dostaneme možnosť nahliadnuť do sveta ďalekej budúcnosti, kedy už nanoboti bežne kolujú smrteľníkom v žilách a technicky nie je nič nemožné. Preto človeku bude aj ľúto, keď príde na poslednú stranu a uvedomí si, že opäť raz niečo dobré naozaj skončilo.

Názov: Propast času - Impérium
Autor : Roman Bureš
Vydala: Euromedia Group a.s. - Knižní klub v roku 2018
Ilustrácia na obálke: Tomáš  Kučerovský
Počet strán: 568
ISBN: 978-80-242-5945-1
Cena: 349 Kč

RecenzeLiteraturaR. Bureščeská sci-fiKnižní klubPropast času
Categories: Vector Graphic

V nakladatelství Comics Centrum vychází v nové úpravě kultovní komiks Bryana Talbota

Thu, 04/12/2018 - 08:52

Na začátek letošního léta přichystalo Comics Centrum klasiku žánru a opravdovou lahůdku pro fajnšmekry. V jediné kolosální knize pod souhrnným názvem Arkwright Integral vyjdou dva steampunkové sci-fi komiksy z pera Bryana Talbota, a to Dobrodružství Luthera Arkwrighta a Srdce Impéria aneb Odkaz Luthera Arkwrighta.

Dobrodružství Luthera Arkwrighta bývá odborníky často označován za historicky první grafický román a důkaz toho, že komiksy, v minulosti často vnímané spíše jako „béčková“ zábava pro mládež a méně náročné čtenáře, mohou být zdrojem velmi komplexního a intelektuálně vyzrálého čtenářského zážitku.
První sešit o slavném interdimenzionálním cestovateli Lutheru Arkwrightovi spatřil světlo světa již před čtyřiceti lety, roku 1978, kdy vyšel jako součást britského edinburghského komiksového časopisu Near Myths.

Jeho další osud byl však poněkud pohnutý – v polovině příběhu bylo vydávání přerušeno a všechny sešity vyšly až v letech 1987–1989 u britského nakladatelství Valkyrie Press a posléze také ve Spojených státech u Dark Horse, kde vyšlo roku 1999 také pokračování komiksu s názvem Srdce Impéria aneb Odkaz Luthera Arkwrighta.

Samotný komiks Dobrodružství Luthera Arkwrighta tedy vznikal celých deset let, ovšem kompletního vydání se dočkal až roku 2005, a to po náročné a téměř rok trvající digitální rekonstrukci, která byla provedena právě v nakladatelství Comics Centrum v České republice.
V knize Art Of Bryan Talbot (vydavatelství NBM, New York 2007) bylo české vydání označeno jako absolutně nejlepší, a sám Bryan Talbot byl s podobou knihy natolik spokojen, že dokonce přislíbil napsat pro toto nové kolosální vydání speciální předmluvu a již dvakrát (roku 2006 a 2008) přijal pozvání Comics Centra a navštívil Českou republiku.
Nové české „kolosální“ vydání Arkwright Intergal bude na 608 černobílých a barevných stranách obsahovat též řadu bonusových materiálů, např. velkou galerii ilustrací a obálek od autora Bryana Talbota i od dalších výtvarníků, dále řadu doprovodných článků a vysvětlivky. Každý výtisk bude mít své unikátní číslo a na konci knihy bude umístěn seznam všech kupujících, kteří svou objednávkou vydání díla umožnili.
Nově bude kniha také vybavena poznámkovým aparátem umístěným na konci knihy. Pro snazší čtení a orientaci v poznámkách se nakladatelství Comics Centrum rozhodlo nechat do vydání vložit dvě záložkové stužky.
Comics Centrum vydává kolosální knihu Arkwright Integral obsahující kompletní komiksy Dobrodružství Luthera Arkwrighta a Srdce Impéria aneb Odkaz Luthera Arkwrighta v rámci edice Kolosální knihy. Čtenáři si mohou výtisk knihy předplatit v období od 3. 4. 2018 do 20. 5. 2018 za cenu 2200 Kč. Vydání bude opět podmíněno minimální objednávkou ve výši 300 výtisků.

„Velkolepé dílo o paralelních světech, které doslova předběhlo svou dobu.“
Neil Gaiman

„Zásadní počin, který tvoří historický mezistupeň mezi komiksy minulosti a komiksy současnosti. Bryan si zaslouží náš dík a Luther Arkwright si zaslouží být znovu a znovu čten.“
Alan Moore

„Jde o naprosto dokonalý příklad nikoliv komiksu pro dospělé, ale toho, jak dospěl sám komiks.“
Moebius

Bryan Talbot (nar. 24. 2. 1952) je britský komiksový výtvarník a scénárista. Komiksu se věnuje od konce 60. let. Je držitelem řady ocenění (Eisner Award, Eagle Award, Haxtur Award, atd.) a autorem mnoha úspěšných komiksů a komiksových sérií, např. The Sandman (společně s Neilem Gaimanem, 1991–1993), Alice in Sunderland (2007), Dotter of Her Father‘ s Eyes (společně s Mary Talbotovou, 2012), Grandville (2009–2017) a mnoha dalších.

„Arkwright Integral“
Autor: Bryan Talbot
Z anglického originálu „Arkwright Integral“ přeložila Dana Krejčová, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s parciálním lakem a reliéfní ražbou, 608 černobílých a plnobarevných stran
U nakladatele v předprodeji od 3. 4. do 20. 5. 2018 za cenu 2200 Kč
Pravděpodobné vydání knihy konec června 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 16+
 

 

KomiksComics CentrumB. Talbot
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Alex Drescher, Zrození Adepta

Wed, 04/11/2018 - 08:52

Drahý Alexi,

pozdě, ale přeci. Pozdě, ale přeci se k vám vracím s druhou části liebesbriefu, stejně jako vy jste neodepřel svým fanouškům pokračování dobrodružství Prokopa Koutného.

Nebudu popírat, že jsem k druhému dílu přistupovala s určitou dávkou opatrnosti. Ptáte se proč? Už při prvním díle, Lovcově odkazu, jsem si neodpustila poznámku o sklonům ke grafomanství. A pak mi na stole přistálo dalších 400 stránek... Prokop je bezpochyby sympaťák, dějová linka byla nakopnuta na epický touchdown, ale přesto se nedalo vyhnout otázce - bude Prokop opravdu 400 stránek jen střílet Záporožce do hlavy, aby v závěrečných scénách za velkého bum dokázal, že on má ty největší koule? Nemohla jsem být dále, a zároveň blíže, od pravdy.

Co tím myslím? Prokop se poměrně rychle přizpůsobil novém světu i nečekanému dědictví po otci. Oblíbený kalašnikov nabíjí s kadencí rychlejší, než smrtelnou, pěsti mu fungují skvěle, i vystřelování mozku si nadále užívá. Jenomže! Karty se obrátily. Prokop se sice v otcově byznysu pohybuje jen pár týdnů, už ale není jen lovenou kořistí, stal se Lovcem se vším všudy. Ono ne úplně plánovaná iniciace na Adepta zapříčiněná tím, že se vám v mozku hrabe skřetí šamanka, není vždycky úplně od věci. Zvláště pokud to z vaší hlavy udělá knižnici o objemu googlu. Navíc už od začátku je jasné, že cesta do Pripjati za matkou, vlkodlačí královnou, a záchranou světa, po boku krásné, ale zabíjení milující vyjky Kyry, nebude jednoduchá, ale naopak dlážděná řadou mrtvol přátel i nepřátel. To bychom měli pasáž, kde jsem byla blízko k pravdě.

Co ale druhá část mého prohlášení? Pokud hrál Prokop v prvním díle prim, v druhém jste jej Alexi donutil trochu ustoupit do pozadí. Pořád je hlavním hráčem, pořád se musí otáčet, aby vůbec přežil a závěrečné boom stále leží na jeho bedrech, ale celý příběh už se netočí jen kolem něj. Což je možná trochu škoda, přece jen jsme si všichni Prokopa oblíbili a s nadšením sledovali jeho proměnu z nuzného učitele v neohroženého Lovce. Ve Zrození Adepta však dostali významnější prostor přímo celé organizace, jejich pohlaváři a výkonné jednotky. Protože do záchrany/zničení světa nemůže přece kecat jen jeden člověk. Putin, respektive jeho x-tý klon, by vám to vysvětlil. I mnozí další. A Zrození Adepta jste tak Alexi dal další a rozhodně zajímavý rozměr v podobě machinací lokálních i globálních.

Zajímavé rovněž je, že ačkoliv, jak mi bylo řečeno, jsou Světla v temnotách původně jedna kniha, kterou vás nakladatel donutil rozdělit na dva svazky, tak se při četbě zdá, že druhá část byla dopsána později. Ano, obě knihy jsou plné krve, vystřelených nábojnic, rozpáraných břich, drsných mužů a krásné ženy. Vlastně vyjky. Přesto ta druhá působí při četbě vyspěleji. Ve Zrození Adepta jste ubral nejen na Prokopovi, ale i na kadenci hlášek. Což nebylo na škodu - jsou mnohem lépe zamířené a nezajídají se. Čtenář si je opravdu užívá. Čeho přibylo, je temnoty, nepřátel, jejich krutosti a vynálezovosti a stejně tak jste přeřadil na vyšší rychlost u epičnosti bojů. Vykreslení Lemurijských artefaktů a zbrojnice a jejich schopností je pak příslovečnou třešničkou na dortu. A pokud si u prvního dílu chrochtali Ostraváci, ti, kdo měli možnost navštívit ukrajinský Pripjať, budou velice potěšeni.

Alexi, nezbývá, než smeknout. Jestli první díl dilogie Světla v temnotách, Lovcův odkaz, bavil a měl nakročeno k tomu se zařadit mezi budoucí klasiky žánru akční české školy, tak Zrození Adepta dílo dokonalo. Protože je prostě boží. Howgh.

A vy, milí čtenáři, fanoušci české akční školy, pokud vás alespoň trochu zaujala životní pouť Prokopa Koutného nebo jste na ni nedejbože ještě nenarazili, knižní sérii Světla v temnotách si nenechte ujít. 

Alex Drescher, Zrození Adepta

Nakladatelství: Fantom Print
Počet stran: 416
Provedení: brož.
Rozměry: 145x205
Autor obálky: Andrew Dobell
ISBN: 978-80-7398-392-5
Cena: 349 Kč

RecenzeLiteraturaA. DrescherProlnutíFantom PrintSvětla v temnotách
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Dalibor Vácha, Jizvák Jim

Tue, 04/10/2018 - 08:52

Z povídky Poslední sázka
Věděl jsem, že to přijde. A takovéhle vědění nepotřebuje žádné nadpřirozené schopnosti. Není třeba odhadovat, že se Frank o něco s někým vsadí zhruba do dvou minut poté, co do sebe obrátí druhou sklenici pálenky. Vsadil se. A bylo mi jedno, o co a s kým. Je to pořád stejný obrázek. Sázet se ne kvůli vítězství a zisku, ale čistě kvůli sázkám.
Vietnam na jaře je lepší než Vietnam v létě, ale ne o moc. Obrátil jsem se zády do řvoucího klubu a chytil se špinavé sklenice s hnusnou kořalkou. Frank? Frantík Voves, kluk odněkud z Moravy, co utekl před náckama do Francie a jako spousta chlapů vstoupil do Cizinecké legie. Jenže jako oni po začátku války neodešel do československých oddílů. Zůstal v legii. A dosáhl hodnosti seržanta, byl degradován, znovu získal seržanta, zase ho ztratil a teď je desátník a je schopen se vsadit s kýmkoliv o cokoliv.
Čekáme.
Koukám do vyprazdňujícího se džbánu pálenky před sebou. Něco v ní plave. Živé to nebude, tenhle lektvar by nic nepřežilo. Tupě zírat do kalné tekutiny a...
„Tak máme vyděláno,“ sedne si na vedlejší židli Frank.
Hází na stůl hromádku zmuchlaných bankovek, vždycky se najde pitomec, který mu skočí na špek. „Objednám něco lepšího.“
„Objednej tohohle dvě karafy,“ slyším se vrčet. Vždycky se s námi dělí a nikdy si vyhrané prachy (nebo děvky nebo cokoliv jiného) nenechá pro sebe. Směje se a vypráví, že takové krkounství přináší smůlu a on si smůlu nemůže dovolit.
Frank se zarazí: „Posereme se.“
„Tak ať...“
„Hele, nechceš se...“
„Ani omylem.“
„Dobrá, dobrá, jdu objednat chlast.“ Jeho moravský dialekt smíchaný s odposlouchaným legionářským akcentem zní mým uším podivně. Já jsem na rozdíl od Franka byl před necelým rokem v Praze, netrajdám po všech válkách už patnáctým rokem jako on, v devětatřicátém, když on zdrhal přes Jugoslávii do Francie, já byl v obecné škole.

Sedíme v aeroplánu, chce se mi zvracet, jako vždycky, žádná změna. Máme padáky, sedí se s nimi dost nepohodlně, budeme skákat. Nenechají nás přistát a vystoupit z letadla jako lidi. Chlapi jsou rádi, že budou mít bojový seskok, postavit do dvířek, pod nohama temnotu a hloubku, za zády partu nadržených šílenců. Odrazit se a...
... skočit.
Otevřel jsem oči, i když jsem si nepamatoval, že jsem je zavíral. Letadlo vypadalo stejně. Něco se ale kurva pořádně změnilo. Pokusil jsem se vykřiknout varování, ale zaslechl jsem jenom jakési prasečí zakvičení. Já? Temné linky jsou temnější, rozhraní mezi šerem a úplnou nicotou ostřejší – tak se hlásí pouze jedna věc. Tlak vzadu v lebce přikvačil jako starý známý. Změní se vám kvalita vidění, vnímání okolí a hlavně času, ten se promění v téměř hmatatelnou entitu, ne pouze efemérní hru vteřin, minut a hodin.
Jednu věc jsem ještě neřekl. Jsem Štít a to, co se mi dělo, to byla reakce na blížící se magii, na něco hnusného, co nás mělo vymazat z oblohy. Viet -minh má zbraně z Číny a z Ruska nebo bůhví odkud, ale mají také šamany, verbež sehnanou z hor, co dokáže udělat topinku z letadla kilometr nad prokletou shnilou džunglí.
 

Sbírka povídek JIZVÁK JIM A DALŠÍ NOČNÍ MŮRY čtenáře zavádí do světů, které by mohly být naší realitou… až na to, že je tu něco jinak. Magie funguje a ukazuje hrdinům tu méně přívětivou tvář.  DALIBOR VÁCHA namíchal unikátní mix originálních námětů a tísnivé atmosféry a zaplňuje prázdné místo na českém fantastickém trhu. Lehce znepokojující, ale fascinující čtení!

„Sbírka povídek Jizvák Jim je něco, co mi na českém trhu relativně dost chybělo. Skrývá v sobě osm naprosto rozdílných a zároveň podobných povídek ze světů plných magie, děsu a hrůz, které se prolínají s naší vlastní realitou. Představte si náš vlastní svět a přidejte k němu magii a jiná zvěrstva, o kterých byste si neměli raději ani nechat zdát. Najdete tu prakticky vše. Emzáky, zombie, ale i výtvory z nočních můr vytvořené zvrácenou lidskou myslí bažící po moci. Že je to něco, co vás láka? Pak tedy jste na správném místě!“ - z recenze na Fantasymag.cz (https://www.fantasymag.cz/jizvak-jim-a-osm-povidek-ze-svetu-plnych-magie-desu-a-hruz-ktere-se-prolinaji-s-nasi-vlastni-realitou/)

Anotace:
Vítejte ve světech, kde je něco jinak. Kde je něco hodně, brutálně jinak. Vítejte ve světech, které jsou noční můrou…
První světová válka probíhala docela jinak, než nám dodnes tvrdí. Státní bezpečnost využívala služeb démonů i kouzelníků a určitě ne k něčemu dobrému. Nebylo jednoduché být dítětem v těžko pochopitelném našedlém světě… Každý z příběhů s sebou nese novou realitu, která je sice odlišná od té naší, ale zase ne tolik, jak bychom chtěli.
Dalibor Vácha si vždy přál psát horory, fantasy a science fiction, ale na poměrně dlouho si odskočil k válečným románům. Teď se vrátil tam, kde vyrostl, do podivných světů, které jemu ani vám nedají dlouho spát. Sláva c. a k. mocnářství a všem jeho nečistým magickým silám!

Kniha Jizvák Jim a další noční můry je k dostání na pultech knihkupectví od dubna 2018. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha: http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=880, kde naleznete další informace. E-knihu si můžete zakoupit za 159 Kč na https://www.palmknihy.cz/fantasy-sci-fi/jizvak-jim-a-dalsi-nocni-mury-177944.
 

Info o knize
Jizvák Jim a další noční můry / Autor: Dalibor Vácha / Obálka: Žaneta Kortusová, grafická úprava Lukáš Tuma / Formát: vázaná, 115x180 mm / Vydání: první / Počet stran: 320 / Cena: 285 Kč (na www.epocha.cz 214 Kč); e-kniha: 159 Kč / Nakladatel: Nakladatelství Epocha (www.epocha.cz) / ISBN: 978-80-7557-106-9 

UkázkaUkázkyD. VáchaEpochaFantastická EpochaEdice Pevnost
Categories: Vector Graphic

POZVÁNKA: Křest nové knihy Julie Novákové

Tue, 04/10/2018 - 08:21

V pátek se křtí Světy za obzorem

Prý že se pátek třináctého nehodí na knižní křest? Naopak! Ve vědeckofantastickém světě na pověry jen tak nevěříme a pro pořádek jejich (ne)platnost můžeme raději otestovat. Navíc jsme se skoro trefili do 57. výročí vesmírného letu Jurije Gagarina. A právě na Zemi i do nejvzdálenějších koutů vesmíru nás vezmou Světy za obzorem Julie Novákové, které budou pokřtěny 13. 4. od 18:00 a z nichž vám teď přinášíme ukázku.

Věčně zmrzlé trpasličí planety ukrývající dávné vraky. Bludiště zvířecích myslí a emocí. Virtuální reality. Kolonie na nebezpečných dalekých planetách. Světy, kam lidská noha ještě nevkročila a kam se dostaneme, když se zeptáme "co kdyby"... Tak se dají shrnout povídky ze Světů za obzorem od Julie Novákové, z nichž řada vychází česky nebo světově poprvé a některé získaly ocenění Aeronautilus či nominaci na další ceny jako CKČ či cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu. Autorka kromě sedmi románů a bezpočtu povídek v češtině vydala pár desítek prací anglicky, z nichž některé byly přeloženy i do dalších jazyků (čínština, němčina, filipínština, estonština, výhledově portugalština a azerština), a sestavila dvě antologie - českou Terru nullius a anglické Dreams From Beyond.

Křest proběhne v Galerii NTK v přízemí Národní technické knihovny (Technická 2710/6, 160 80 Praha 6) v pátek třináctého dubna od šesti hodin. Kromě zajímavých hostů, občerstvení a možnosti si nechat knihu podepsat se můžete těšit i na krátké autorské čtení a historky stojící za jednotlivými příběhy - každý totiž doplňuje i komentář autorky odhalující, jak povídka vznikla (a protože jsme v říši science fiction, občas i s vědeckými referencemi) nebo třeba jaké bylo ji po sobě přeložit. Dvojjazyčně píšící autor totiž občas může sám sobě připravit pěkný překladatelský oříšek... ale o tom už více na místě. Teď nadchází čas na krátkou ukázku z povídky Jinýma očima:


V jednu chvíli cítím šimrání slunečního větru na své kůži, uklidňující šum kosmických paprsků, chladicí tekutinu proudící mými žilami. Vidím ionizované železo zářící v koroně vzdáleného Slunce a čpavková oblaka vířící na světě pode mnou. Slyším nekonečnou symfonii dat ve svých útrobách. Jak se mé tělo probouzí, zachytím změnu v chuti ventilačního systému. Pohlížím dovnitř vlastního těla a na předaleké hvězdy současně, a pak –

Nebezpečí si všimnu o zlomek sekundy příliš pozdě. Pasažér, který dorazil na palubě včerejší lodi, klidně prochází mými chodbami – a náhle vztáhne ruku k jednomu z mých panelů. Začne vkládat kód, který ihned rozpoznám. Než mohu zareagovat, vloží poslední znak a já už s tím nemohu nic dělat. Mé infopanely i hlásiče jsou mi nedostupné. Oněměla jsem.

Zrádce! Jak znal správnou sekvenci? Někdo z nás mu ji musel prozradit a někdo jiný musel přenastavit mé přístupy…

Přibližujících se lodí si všimnu až později. Blížily se jen setrvačností, až teď jejich motory prudce hoří při brzdění a přezáří chladné hvězdné pozadí.

Tohle je konec, myslím si s podivným klidem, odstřižená od části mých autonomních obvodů. Současně pozoruji vzdálenou čtyřhvězdnou soustavu a zaznamenávám její nepatrné pohyby. Rozkládám na vlnové délky světlo proudící sem skrz tenoučké atmosféry nedosažitelně dalekých světů. Cítím chvění samotného prostoročasu. Čekám, až se příchozí nalodí.

Něco se ale pokazí. Menší sousední stanice a lodi si uvědomily, co se děje. Dojde k frenetické výměně úzkých paprsků; zbraně se rozzáří; vypuká peklo.

Vidím, jak se blíží roj vysoce urychlených projektilů. A najednou jsem zase volná.

Mé reflexy jsou rychlé. Zařvu na poplach. Má bodová obrana ožívá. Připravuji únikové moduly.

Ale ani já nejsem dost rychlá.

Odříznu několik oddílů, abych zmenšila škody, jen milisekundu před dopadem projektilů. Uvnitř ještě byli lidé, ale beztak jsem jim už neměla jak pomoci.

Vypálím ze svých urychlovačů částic a cítím opojný nával bojového vzrušení. Lidé proudí skrz mé útroby, směrováni k úniku. Tok energie v mém těle se změní a vrhne se do zbraňových systémů. S odstupem sleduji své vnitřnosti, zatímco vyhlížím ven, kde se na mě z různých stran řítí několik infra-zářivých bodů.

Jednoho se zbavím. I druhého, třetího…

Prudká bolest tam, kde bývaly mé chladicí panely. Pak další, blíž srdci. Cítím, jak ze mne uniká vzduch, vyprazdňuje mne a zamrzá do překrásných krystalků kolem mého zmrzačeného torza.

Pořád přicházejí.

Zvažuji sebezničení – mí obyvatelé buď unikli, nebo jsou už mrtví – ale v příštím zlomku sekundy mne další zásah odřízne od většiny těla, tentokrát nevratně.

Nevidím. Neslyším. Nevnímám žádné chutě ani pachy. A vše, co cítím na své kůži, je náhle vzdálený, tupý chlad, jako by mé tělo patřilo někomu jinému. Něco se jej dotkne. Je to vůbec má kůže? Zdá se gumová, necitlivá, nesprávná. Stále nic nevidím. Jasně nevnímám nic než bolest: tupou bolest rozlévající se mým náhle smrsknutým a neskutečným tělem. Náhle se k ní připojí ostrá bolest v krku.

Krk. Já mám krk? Mátožně o tom přemítám, zatímco padám do objetí temnoty.

*

Světlo. Ostré. Bolestivé. Bolest všude. Co se stalo?

Kde? Žádná data. Žádné smysly.

Ne, počkat. Špatně. Něco… nepovědomého…

Těžko hledat slova. Paměť. Něco špatně s mou pamětí.

Co se stalo?

*

Otevřu oči.

Své oči… Své oči.

Pode mnou cosi měkkého a ostrého současně. Látka…? Nezvyklý vjem. Zní příšerně.

Něco zašle bílého a sladkého nahoře. Strop…?

Kde?

Měla bych panikařit. Ale jsem klidná, téměř. Léky?

Žena v bílém plášti. Pospíchá ke mně. Klade otázky. Ty voní po koření.

Nerozumím jí.

*

Vzpomínky se vracejí pomalu. Jazyk také.

Uteče možná týden. Konečně už rozumím jejich slovům.

Jsou to lékaři. Pečují o mě. Stěží se dokážu pohnout. Moje mysl už je ale téměř zpět. Stimulací příslušných center mi umožnili se rozpomenout na dávné základy. Ne až tak dávno bych na ně dokázala ukázat a pojmenovat je. Teď si nedokážu vzpomenout.

Co se stalo?

Nic mi o tom neříkají. Vlastně se tomu vyhýbají. Jakmile se dokážu zeptat, mluví o nešťastných událostech, mé záchraně a o tom, jaké pokroky dělám. Jindy zůstávají zticha nebo změní téma.

Vzpomínám si. Zaútočili na mě. Zaživa ze mě kus vyřízli. Většinu ze mě zničili.

Proč?

A proč to nedokončili?

PozvánkaPozvánkyKřestJ. Nováková
Categories: Vector Graphic

Recenze: Jaroslav Mostecký, Štěňata vlků

Mon, 04/09/2018 - 08:52

Vzpomínáte na příběh Leifa Olafsona, dědice dánského trůnu? Na vůni ledového moře, provolávání jmen severských bohů a meče, žíznící po krvi nepřátel? Třídílnou ságu Vlčí věk z pera Jaroslava Mosteckého jsme vám představili před více než rokem, spolu s krátkým rozhovorem s autorem. Nyní nastal čas uvést jeho nejnovější knihu, ve které se vrací zpět do vikinských dob a nepřímo navazuje právě na příběh zmíněné série.


Štěňata vlků přináší vše, co na Mosteckého knihách milujeme. Akci, napětí, lásku, boj, specifický styl humoru nebo prolnutí světa smrtelníků se světem nadpřirozeným. To ale zdaleka není vše. Znovu se setkáváme s důvěrně známou postavou Helgiho Trolla, který si však nechává říkat jen Helgi a ke své minulosti se příliš nehlásí – a z dobrých důvodů. Je jarlem Jeřábí mělčiny, spolu s Keltkou Ulriškou vychovávají dospívající dceru a nemá nejmenší tušení, co všechno se změní, když ho na hradiště přijede navštívit samotářský kožešník se svojí dcerou. Ten totiž nejenže zná Helgiho tajemství, navíc ale přináší zprávy o nepříteli mnohem horším, než se kterým se většina chrabrých vikingů vůbec kdy měla možnost utkat…


I ve Štěňatech vlků klade Mostecký velký důraz na navození poctivé atmosféry vikinské doby. Odkazy na severskou mytologii střídají tematická nápaditá zvolání a nádherně umocňují celkový dojem z knihy. Čtenář má skoro pocit, jako by se v knize ocitl po boku hlavních hrdinů. Bez debaty, tohle Mosteckému prostě jde. A ačkoliv od vydání prvního dílu uplynulo již 23 let, časový odstup vůbec nejde znát - nejnovější kniha na předchozí díly plynuje navazuje jak stylem psaní, tak výslednou atmosférou a je tak přinejmenším důstojným pokračovatelem legendy o Leifu Olafsonovi.

Ocel proniká kůží jako nůž máslem, krev teče proudem, chrabří bojovníci umírají s Ódinovým jménem na rtech, dávno mrtvé legendy a hrdinové ožívají a i potomek Helgiho dávného přítele připlouvá, aby přiložil pomocnou ruku k dílu. Zkrátka a dobře, Mostecký nám připravil vskutku barvitou podívanou plnou nečekaných zvratů, takže nudit se u čtení Štěňat vlků určitě nebudete. Ať už jste fandové Vlčího věku, žánru historické fantasy nebo jenom seriálových Vikingů, zde si určitě přijdete na svoje.

 

Štěňata vlků
Jaroslav Mostecký
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 224
Provedení: Vázaná
Cena: 199 Kč
 

RecenzeLiteraturaJ. MosteckýFantastická EpochaEpochaVlčí věk
Categories: Vector Graphic

SOUTĚŽ: O Štěňata vlků

Sun, 04/08/2018 - 18:58

Celý příští týden se ponese ve znamení vlků. Před pár dny vyšla nová kniha Jaroslava Mosteckého Štěňata vlků, které máme tu čest být mediálním partnerem. A jak lépe začít týden než soutěží? Napište nám:

  • Jak se jmenuje celá série i jednotlivé díly, které doposud vyšly?

A nová kniha může být, díky nakladatelství Epocha, které nám věnovalo jeden výtisk do soutěže, vaše. Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 22.4.2018, do předmětu napište Štěňata vlků a nezapomeňte na vaše jméno, adresu a telefonní číslo.

Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěže. J. MosteckýEpocha
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Corrie Jackson, Tváře noci

Fri, 04/06/2018 - 12:19

Třpytivý mráz nabílil trávu, která mi křupala pod nohama, když jsem obcházela policejní pásku, abych se dostala blíž. Odštípnutý kus sekery se leskl v namodralém zimním světle. Zbytek byl zaseknutý v hlavě toho chlapce. Na dřevěném topůrku byla vyražená značka, ale nemohla jsem to slovo přečíst. Vytáhnu ho později z fotek. Je to detail, který ráda použiju.
Zhluboka jsem se nadechla a zamrkala jsem, když mi arkticky chladný vzduch vnikl do plic. Bylo děsivé ticho. Zrovna jsme s fotografem číhali ve vedlejší ulici před domem, ve kterém bydlel svědek jedné loupeže, když vtom se rozječely sirény. Běželi jsme za modrými světly, takže jsme k činžáku na Milton Way dorazili jen o pár vteřin později než policie. Takový náskok znamenal, že kriminalisté teprve začínali s ohledáváním těla. Tedy ne že by příčina smrti byla nejasná.
„Kristepane.“ Hlas Neda Masona zněl tiše a jakoby z dálky, i když u mě stál tak blízko, že jsem cítila jeho poslední cigaretu.
„To je sekera?“
Nečekal na odpověď. Zběsilé cvakání jeho fotoaparátu mi jasně prozradilo, že se Ned dal dohromady. Bylo zásadní, aby zachytil detaily. Vyhrnutá nohavice odhalující hubené černé lýtko. Okopaná bota ležící vedle něj. Chomáč vlasů uprostřed rozsekané rudé kaše. Zabloudila jsem očima k tmavě modré parce. V hlavě mi naskočila vzpomínka, ale zahnala jsem ji a soustředila se na rozpřažené chlapecké ruce. Konečky prstů se pořád zarývaly do bělavé trávy, po které se snažil odplazit pryč.
Ned se vedle mě pohnul a zašeptal: „Blíží se kavalerie.“
Policista ze zásahové jednotky, kterého jsem nepoznávala, se k nám kolébavou chůzí a s plachtou v podpaží blížil.
„Můžete mi o tom dítěti něco říct?“
Vrhl na mě podezřívavý pohled. „A vy jste?“
Zvedla jsem novinářskou průkazku a napřáhla ruku v rukavici. „Sophie Kentová, London Herald.“
„Dobře, Sophie Kentová, jestli najdete něco, co by připomínalo tvář a umožňovalo identifikaci, řeknu o tom šéfovi.“
Vytáhla jsem poznámkový blok, i když mi jeho výraz dával jasně najevo, že je to ztráta času. „Víte, kdo ho našel? Nebo jak je tu dlouho?“
Policista přehodil přes tělo plachtu a sklonil se, aby ji vyrovnal. Maličko zaváhal na konci, kde byla sekera. Když se znovu narovnal, byl jeho poďobaný obličej o odstín bělejší.
„Pardon, zlato, máme přísné rozkazy nebratříčkovat se s vaší partou. Což je ovšem škoda. Nevadilo by mi bratříčkovat se zrovna s váma.“ Jeho tenké rty se protáhly do úšklebku, který ale ne¬ skryl pevně stisknuté čelisti. Jeho poznámku jsem ignorovala. Napětí se tu dalo krájet a byl k tomu dobrý důvod. Tohle bylo něco, čemu můj šéf říkal „kurva důležitá vražda“. Byl to už dvacátý teenager, kterého zabili ode dne, kdy policejní komisař veřejně vyhlásil politiku tvrdého potírání pouliční zločinnosti v Londýně. To bylo před devíti měsíci. Tenhle kluk se stane synonymem jejich neschopnosti. Není divu, že nechtějí mluvit.
Policista oddusal zpátky k řadě policejních aut a jeho boty zanechávaly na zmrzlé zemi pás smaragdových otisků.
Ned vedle mě prohlížel displej fotoaparátu a pak zavrčel: „Mám párkrát tělo, párkrát sekeru. Co ještě potřebujeme?“
Podívala jsem se na klukovu parku, na zlatý kroužek, který zdobil rukáv. Pevně jsem zavřela oči, když mi v mysli probleskla ta samá parka – ale tahle byla oblečená na hubeném bílém chlapci se stříbřitě blond vlasy.
Zhluboka jsem se nadechla a donutila svůj hlas znít klidně. „Sežeň pár záběrů davu. Truchlících. Za chvíli začnou nosit květiny. Pár detailů osobních vzkazů. Cokoli, co bude vyprávět jeho příběh.“ Tenhle kluk se klidně může stát symbolem ochabující moci metropolitní policie, ale ať se propadnu, jestli se stane pouhým číslem ve statistice.
Ned předstíral, že si mého vnitřního boje nevšímá. Posuzoval scénu mazanýma šedýma očima. „Asi sotva vaše běžná pouliční vražda, co?“
Odkašlala jsem si, párkrát jsem přešlápla, abych se zahřála, a podívala jsem se na zelenou plátěnou aktovku, která byla pohozená vedle těla a jejíž obsah se vysypal. Plastová krabička na oběd ležela hned vedle zohýbaného výtisku Romea a Julie. Obálka učebnice bio¬ logie povlávala ve větru. „Byl malý. Šel domů ze školy, chudák.“
Hlas se mi zlomil. Tentokrát se na mě Ned podíval.
„Jste v pohodě?“
Upřela jsem pohled na tmavnoucí oblohu. „Dobrý.“
Ned se zastavil a přehodil si popruh od fotoaparátu kolem krku. „Přijdu za vámi, až skončím.“
Sledovala jsem ho, jak se prodírá davem jako boxer uprostřed dlouhé řady prohraných mačů. Ve čtyřiašedesáti byl Ned výrazně starší než průměrný fotograf kriminální rubriky, ale co mu chybělo v technických detailech, doháněl zkušenostmi. Možná už se chystal do salonku „Čekárny na nebe“, jak tomu říkal, ovšem já jsem ani na jedinou vteřinu nepochybovala o tom, že přinese fotku za milion liber.
V dálce se ve vzduchu ozvalo monotónní hučení zpravodajské helikoptéry. S bušícím srdcem jsem sledovala chaos, který vznikl. Svědkové se shlukovali do skupin, tiskli se jeden k druhému a oči jim tančily v blikajícím světle. Reportéři a zpravodajské týmy pobíhali kolem nich jako rozrušené veverky. Jestli se k nim přidám, dostanu jen to samé co oni. Musím na to jinak.
Rozhlédla jsem se po věžácích kolem. K vraždě došlo za řadou zaparkovaných aut na travnaté pustině před domem. Nejlepší výhled musel být ze třetího patra napravo. Doběhla jsem ke schodišti a brala schody po dvou. Cestou jsem se vyhýbala použitým kondomům a prázdným krabicím z Burger Kingu. Nahoře jsem se zastavila, abych popadla dech. Do nosu mi pronikl kyselý pach moči.
Zaklepala jsem na první dveře.
Objevila se starší dáma. Byla malá asi jako já a kulatá jako soudek. Kolem krku jí visel řetízek se svatým Kryštofem.
„Dobrý den, jsem reportérka z London Heraldu. Můžete mi říct něco o tom, co se tu stalo?“
„Nic jsem neviděla.“ Její hlas byl vysoký a mečivý. Postrčila si silné brýle a na nose jí zůstaly hluboké rudé otisky. „Ale je to jasné, ne? Drogy. Žiju tady přes čtyřicet let. Tahle čtvrť bývala slušná. Víte, kolik mladých tu za poslední dobu zabili?“
Věděla jsem, o čem mluví. O většině z nich jsem psala.
Všimla jsem si, že na konci chodby spěchá vysoká bruneta do svého bytu.
„Počkejte!“
Ohlédla se a její rozrušení bylo natolik ryzí, že mě to na chvilku spletlo. Skrz pramen tmavých vlasů jsem letmo zahlédla její tvář. Měla drobné skřítkovské rysy a plné rty, které si vtáhla do mezery mezi předními zuby. Zírala na podlahu, jako by se snažila přestat plakat, až se jí tím úsilím nakrabatila brada. „Poslyšte, jste v pořádku?“
Dívka si otřela oteklé oči dlaní. Ruka se jí přitom třásla. Na dolním článku prostředníčku měla vytetovaného modrého motýla. Chys¬ tala se zavřít dveře, ale já natáhla ruku, abych jí v tom zabránila.
„Prosím, můžu vám pomoct.“
Dívka nepromluvila. Místo toho nechala dveře pootevřené.
Šla jsem za ní do maličkého pokoje, v němž se převaloval cigaretový kouř. Na zdech byl popraskaný žlutý nátěr, který překrýval vlhké skvrny. Připomínalo to akné. V bytě nebylo o moc tepleji než venku. Zachumlala jsem se do kabátu a čekala, až dívka promluví, ale ona se zhroutila na šedý gauč, propletla své hubené dlouhé nohy a připálila si napůl vykouřenou cigaretu. Kouř stoupal vzhůru ke stropu.
„Znala jste oběť?“ Podívala se na mě prázdným pohledem. Všimla jsem si, že na polici leží ruský slovník. „Jste z Ruska?“ Při zmínce o Rusku se jí rozzářily oči. „Jak se jmenujete?“
Zhluboka se nadechla a vyfoukla dlouhý bílý oblak kouře. „Natalija.“
Hlas měla hlubší, než jsem čekala. I když bylo chladno, měla na sobě tričko a krátkou květovanou sukni, která se vlnila, jak škubala bosýma nohama.
„Kolik je vám let?“
Na chvilku přestala. „Osmnáct.“
„Jak dlouho jste v Londýně?“
Natalija típla cigaretu v přeplněném popelníku. „Tři měsíce.“
Nerozváděla to a já na ni netlačila. Všimla jsem si, že pod gaučem leží zastrčené černé desky se zlatě vyraženým nápisem: Models International. Tím se vysvětlovala její kostnatá vizáž a štíhlá figura.
„Bydlí tu s vámi ještě někdo?“
Natalija si zapálila další cigaretu. Ruce se jí pořád třásly. „Eva. Ona na konkurze.“
Blížil se mi termín uzávěrky, a tak jsem se přesunula k oknu. Síťovaná záclona byla na dotek vlhká. Policisté na místě činu stavěli nad chlapcovým tělem bílý stan. Ta modrá parka.
Potřásla jsem hlavou. „Pláčete kvůli tomu? Vy jste něco viděla?“
Natalija se zvedla a došla ke mně. V mdlém denním světle, které oknem pronikalo dovnitř, jsem si ji mohla lépe prohlédnout. Byla bledá jako stěna a na tváři se jí vybarvila ošklivá fialová modřina. Podívala se z okna a ruka jí vyletěla k ústům. Zápěstí měla kolem dokola poseté modřinami. Třásla hlavou tak prudce, až se jí z culíku uvolnily vlasy a spadly jí na ramena. Jemně jsem ji odvedla zpátky na gauč.
„Natalije, co se vám stalo s obličejem?“
Schoulila se na sedačce a sukni stáhla přes mléčně bílá stehna. Ale ani tak nezakryla mateřské znaménko, které bylo kulaté a hnědé jako stará pence.
„To nehoda. Já uklouzla.“ Zoufale se na mě dívala. „Prosím, vy jít pryč.“
„Nikam nepůjdu, dokud vám nepomůžu.“
Natalija se kousla do rtu. „Tady nemůžu mluvit. Jinde.“
„Kde?“
Pokrčila rameny, oči měla plné strachu. Vzala jsem její telefon a namačkala tam své číslo. Telefon zazvonil v kabelce. „Poslouchejte, mám vaše číslo. Pošlu vám zprávu s adresou hospody, která je tady nedaleko. Sejdeme se tam dnes večer?“ Natalija zavrtěla hlavou. „Zítra?“ Nepatrně kývla.
Vyšla jsem z bytu a ztěžka se opřela o starý beton. Silou vůle jsem nutila chodidla, aby se pohybovala. Věděla jsem, co se stane, když se nebudou hýbat.
Než jsem došla ke třetím dveřím, věděla jsem, že obětí je čtrnáctiletý Jason Danby. Snaživý kluk a horlivý fanda fotbalového klubu Millwall, kterého vychovávala teta Mary, jež bydlela ve věžáku naproti. Jeho starší bratr Jermaine byl členem místního nechvalně proslulého gangu známého pod jménem Red-Skilled Boys a často se poflakoval po okolí v bundě, která byla jeho poznávacím znamením: v modré parce. Muž se smutnýma očima a prošedivělými vlasy mi řekl, že slyšel křik, podíval se z okna a uviděl krev, která z chlapcovy lebky vytékala na zem. Myslel si, že je to Jermaine, dokud si nevšiml aktovky. Ten muž si vzal mou vizitku, a když za mnou zavíral dveře, nevěřícně vrtěl hlavou.
Osmnáct metrů pode mnou se ke stanu blížil soudní lékař. Běž dál. Zavřela jsem oči a za víčky si přehrávala celou scénu. Zakrvácená tvář a sněhově bílé ponožky. Zmrzlé prsty, lepkavá sekera. Běž dál. Ruku jsem položila na malé stříbrné T na řetízku, který jsem nosila na krku. Vtiskla jsem si jeho známý tvar mezi prsty. Potom se mi zničehonic v žaludku rozlil děs – byl těžký jako mokré bahno. Pevně jsem zavřela oči a připravila se na srážku. Srdce mi bušilo, dech jsem měla přerývavý a chladná železná pěst svírala mé srdce. Zaryla jsem si nehty do dlaní a čekala, až to přejde. Nevolnost ustoupila bolesti. Zaskučela jsem do větru a tvrdě nakopla zeď.
Klopýtala jsem kupředu a zabušila na další dveře. Levná překližka mi rezonovala pod rukou. Ve dveřích se objevila malá škvíra a z ní vykoukl svalnatý chlap v modré mikině s kapucí. Oči měl plné nedůvěry.
„Jo?“
„Jsem reportérka z London –“
Dveře se mi před nosem zabouchly. Znovu jsem zaklepala.
Ozval se tlumený hlas plný vzteku. „Vypadněte odsud, kurva.“
Běž dál.
Opřela jsem se o dveře. „Řekněte mi, co jste viděl. Přestaňte se schovávat jako kluk. Snažím se pomoct –“
„Sophie!“ Ned mi rukou stiskl rameno. „Co to děláte?“
Vyškubla jsem se mu, stáhla se zpátky a zavrávorala na betonu. „Mám jméno. Jason Danby.“ Oči se mi zalévaly slzami tak rychle, že jsem skoro nic neviděla. „Čtrnáct, Nede. Čtrnáct. Jeho teta bydlí v bloku C. Musím s ní mluvit.“
„Jeho tetu bude chránit spousta lidí. Navíc,“ Ned se odmlčel a povytáhl obočí, „neměla byste se vyptávat členů rodiny. Ne takhle.“
„Co má tohle, k čertu, znamenat?“
Ned si pohrával s popruhem fotoaparátu. „Podívejte, jste zpátky první den a místo činu je –“
„Nede, leží tam kluk se sekerou v hlavě. Mohli bychom toho teď nechat?“
Ned potřásl hlavou a chystal se něco říct, ale já už nečekala. Otočila jsem se na podpatku a utíkala ze schodů dolů. K bloku C. K Mary Danbyové. K příběhu.
Ledový vzduch mi drtil vnitřnosti.
Zůstaň, kurva, v pohybu.

 

Anotace:
Sophii Kentové se díky píli a houževnatosti podařilo vypracovat mezi elitu novinářské branže. Avšak v den, kdy zemřel její mladší bratr, se Sophiin soukromý i profesní život rozpadl na kusy.
Zatímco se snaží přežít další den, rozhodne se – nyní coby reportérka krimi rubriky London Heraldu – vyzpovídat svědky brutální vraždy malého chlapce. Přitom se seznámí s vyděšenou ruskou modelkou Natalijí, která ví evidentně víc, než je ochotná Sophii prozradit.
Když je potom v předvečer londýnského Týdne módy v luxusním hotelu nalezeno Natalijino zohavené tělo, Sophie si bolestně uvědomuje, že mohla děsivému činu zabránit. Sžíraná pocitem viny se po hlavě vrhá do zářivého, ale krutého módního světa, jehož odvrácenou tvář ovládají drogy, ničivá tajemství, prostituce a vydírání.
Stopy vedou Sophii k překvapivému zjištění, že klíč k nalezení pachatele leží hluboko v minulosti, ve dvacet let starém případu vraždy jiné dívky. A nevypočitatelný, sadistický vrah zatím vyčkává, aby mohl udeřit znovu…

Info o knize:
Autor: Corrie Jackson
Originální název: Breaking Dead
Překlad: Monika Pavlisová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 368
Cena: 349 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-031-4
 

Corrie Jackson
Více než patnáct let pracovala jako novinářka a během té doby psala pro respektované deníky a magazíny, jako jsou Harper’s Bazaar, The Daily Mail, Grazia nebo Glamour.
Zkušenosti ze žurnalistické branže zúročila ve vynikajícím krimi thrilleru Tváře noci (2016), který renomovaný žánrový portál The Crime Warp přirovnal k Volání Kukačky od Roberta Galbraitha (alias J. K. Rowlingové). Hlavní hrdinka knihy, novinářka Sophie Kentová, se o rok později objevila také v románu Dokonalá oběť. Na dalších případech stejné ústřední protagonistky autorka pracuje.
Corrie Jackson žije střídavě v USA a Velké Británii: po dvouletém pobytu v Los Angeles se přestěhovala do hrabství Surrey v jihovýchodní Anglii a v současnosti bydlí s manželem a dvěma dětmi v Greenwichi v americkém Connecticutu.
Více o autorce naleznete na www.corriejackson.com.

UkázkaUkázkyMystery PressThriller
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Luke Pearson, Hilda a kamenný les

Thu, 04/05/2018 - 08:52

Hilda se nám všem docela vryla pod kůži. Není divu, obsahuje esenci všeho, co my dospělé děti vnímáme jako dobrodružství a chceme, aby to naše děti měly také tak. Luke Pearson se ale postará nejen o to, abychom cítili jakousi vlnu dobré nálady vyplývající z magické poetiky, Hildiny dobrodružné povahy a vrozené dobroty, ale také abychom se nenudili. Hilda se nám mění. Zatímco první Hilda sázela na prostředí lesů a hor, na poklidný průběh a příjemné podivno, dvojka nám ukázala, že poetika jde spojit s akcí a městským prostředím a může dál krásně fungovat. No a Hilda a kamenný les jde opět trochu jinou cestou. Poprvé se dočkáme jen jednoho příběhu místo dvou, ale nebojte, stojí za to ho číst, a to i několikrát, takže nějaké čekání na další díl hravě vydržíte.

 Hilda má zaracha. Ne proto, že by zlobila nějak víc než jindy, ale jelikož víme, že vše, co se kolem ní v jejím magickém světě děje, je nejspíš opravdu skutečnost (resp. na magické tvory reaguje i maminka a okolí) a nikoli její dětská fantasie, musíme mít pro tenhle maminky zákaz pochopení. Protože nebezpečí vyplývající z toulání venku má najednou zcela jiný rozměr.

Každopádně Hilda je nezadržitelná, a tak se tak trochu nešťastně i s maminkou ocitne úplně mimo známý prostor - v tajemném kamenném lese plném zlých trollů, jak se na místo poblíž města Trollberg sluší a patří. Nebo nejsou všichni tak úplně zlí? Na další dobrodružství je každopádně zaděláno a jestli Luke Pearson psal v prvním dílu poetickou pohádku a v druhém dětské městskomagické dobrodružství, tady si na stránkách komiksu střihl žánr plošinovky. Pro mladší - to byly kdysi (a podle kolegů prý ještě jsou ) počítačové hry, ve kterých jste velmi rychle skákali z jedné plošiny na druhou a vyhýbali se všemožným nástrahám. Přesně taková je Hilda a kamenný les, aniž by ale ztratila své kouzlo. Pearson tu totiž nejen skáče, ale díky přítomnosti maminky může rozehrát téma důvěry versus neposlušnosti a lhaní mezi matkou a dcerou a dává tím podnět k zamyšlení jak čtoucím dětem, tak rodičům. Krom toho nám blíže představuje společenství trollů a ukazuje, že rozhodně nejsou samotářské příšery z legend, i když... se nám v knize vyskytuje první opravdu zlý záporák, s kterým jde o život.

Co se týče kresby, je pořád milá, příjemná na pohled a úžasná v práci s barvami, ale mám pocit, že si Luke Pearson občas dost usnadňuje a urychluje práci drobnou nepečlivostí a nedotahy, i zjednodušováním kresby hlavních hrdinek. Není to nic drastického, ale posun tu je. Stejně ale musím ocenit fantasii, se kterou se i do této Hildy pustil. Práce s panely je pořád úžasná; nenajdete zde ty velké celostránkové, ale co vynechal Pearson na monumentálnosti, to přidal na dynamice. Některé kresby přímo tančí mezi rámečky, postavy pronikají rychle mezi několika panely nebo jsou dokonce vytržené úplně mimo děj a pobíhají po stránkách jako živé. Barvy jsou hlavně v druhé části opět velice zajímavě volené a je hned jasné, že podzemní labyrint je úplně nové, jiné prostředí, ve kterém Hilda ještě nebyla. Celé dohromady to pak úžasně funguje. Tohle Pearson umí.  

Hilda a kamenný les je zas o trochu jiná než předchozí 2 knihy, mnohem akčnější, ale nezapomíná na to, co dělá Hildu Hildou. Krom toho přibírá do party maminku, čímž tomu dobrodružství dodává takový jemně dospělácký prvek. A to je také jedno z poselství tohohle dílu. Děti ta dobrodružství nemusí vždy zažívat samy, pokud se nebudou bát do něj zatáhnout rodiče.  

Hilda a kamenný les
Luke Pearson
Vydala: Paseka
Rok vydání: 2017
Překlad: Martina Knápková
Počet stran: 76
Cena: 299 Kč
 

KomiksL. PearsonHildaPasekaSarden čte dětem
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Karolina Francová, Ve stínu Rudé věže

Wed, 04/04/2018 - 08:52

Česká republika jako přední evropská velmoc. Nemá skrytá naleziště ropy, zlatý důl ani jaderné zbraně. Má něco lepšího (Nebo horšího?): Temného mága Radka Renera. Probudil síly dřímající pod hřebeny Jizerských hor a vládne z Rudé věže vzpínající se nad Libercem, který nahradil Prahu v roli hlavního města státu. Na první pohled se zdá, že magické zdroje jsou plně pod mágovou kontrolou. Na druhý pohled ale… Je tu ještě mágův syn.

„Seděl nehybně a klidně… V nočních stínech jeho tvář rámovaná dlouhými černými vlasy vypadala až příliš bledá a jeho černé oči připomínaly bezednou propast. Něco na něm Kláru znepokojovalo. Ne jeho mládí ani to, co řekl. Spíš šlo o pocit, jako by ani nebyl z tohoto světa. Jako by s ním měl jen pramálo společného.“ Jeho jméno zní Jan Rener. Ale mohl by se jmenovat také Arien. Nebo Iann či snad Konstantyn? (Ten, ač z těch tří jako jediný není mág, má leccos z předchozích dvou.) Motiv temného mága, ovládajícího jediný zdroj magie široko daleko, se objevil už v předchozích autorčiných knihách, doposud však nebyl zpracován s takovou elegancí a lehkostí. Algar Tarch je „jen“ průměrnou oddechovkou, v ich formě psaná dark fantasy Arien naopak vyžaduje od čtenáře nemalou vnímavost a Konstantynův efekt je space opera. Ve stínu Rudé věže jako by vytáhlo z těch tří to nejlepší. Je to temná městská fantasy, která se neodehrává v Praze, ale v Liberci, což je příjemná novinka.

Liberec podle Francové má svůj osobitý ráz a atmosféru a je velmi magický. Nejsou to jen budovy, které známe, ale především monumentální temná věž, Renerovy termální lázně – třpytivá jezírka s kamennými terasami nebo restaurace na vrcholku Ještědu s vyhlídkou na mágovo sídlo. Na sloupech nefunkční lanové dráhy hřadují gryfové a v Jezírku v Lidových sadech se usídlili ptáci ohniváci. Při troše štěstí tu můžete chytit zlatou rybku. Své diplomatické zastoupení tu mají Spojené státy (v bývalé dětské poliklinice) a Ruská federace (bývalé Severočeské muzeum). Doprava po městě funguje pomocí portálů. Magie je spjata s řadou rituálů, z nichž některé nejsou pro zúčastněné nijak příjemné ani bezpečné. Jsou pro ni důležitá zaklínadla, která jsou pronášena ve verších, a prokletí, která lze jen těžko – jestli vůbec – prolomit. Někdy stačí jen málo, aby se nevinná hříčka kouzel změnila ve smrtící past. Často ani sám temný mág netuší, kam ho zavede cesta… Objeví se i takové perličky jako sexuální magie či přivolání familiára.

Hlavní dějová linka probíhá v přítomnosti a druhá vedlejší v minulosti. Děj je protkán napínavými scénami i obludnými plány. I přes všudypřítomné napětí, intriky v rodině i na nejvyšší státní úrovní a sem tam akci, dostává nejvíc prostoru vztahová linie. Navzdory snahám udělat z Liberce město hýřící magií, některé pasáže vyznívají stručně a pár scén by si zasloužilo víc rozvinout. Přesto, nebo snad právě proto, se kniha čte velmi lehce. Kromě přiměřené porce čar obou Renerů a dalších stvůr, které až dosud znalo obyvatelstvo ČR jen z bájí, obsahuje ještě dva silné charaktery. Sympatickou Kláru s velmi choulostivým problémem a lovce bestií Nataniela Skalického. Je tam i pár vedlejších postav, některé mají prostoru více, jiné méně. To ale nevadí. Co není, může být. Ve stínu Rudé věže je sérií a první část má podtitul odkazující na událost, kterou by asi nikdo z nás nechtěl zažít: Purpurová noc. Díla Karoliny Francové mají své ponuré kouzlo, ale žít v nich byste patrně nechtěli. I kdybyste byli onou stvůrou, které vše řídí, je takřka jisté, že dřív nebo později byste se mohli dočkat stvůry ještě horší, která vás spolkne. Další díl chystá Brokilon na letošní rok.

Ve stínu Rudé věže

Autor: Karolina Francová
Vydal: Brokilon
Rok vydání: 2017
Obálka: Lukáš Tuma
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Počet stran: 304
Formát: 135x210x30 mm, brož
Cena: 278,-Kč

RecenzeLiteraturaK. FrancováPurpurová nocBrokilon
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Josef Pecinovský, Stavitelé Arestonu

Tue, 04/03/2018 - 08:52

Bylo nebylo v předaleké galaxii... trochu přeháním, ale fakt jen trochu. Stavitelé Arestonu totiž skutečně pocházejí z předaleké galaxie, ale to už víme. Ovšem způsob, kterým se Areston dostal do užívání pozemšťanů, vám určitě vyrazí dech, stejně jako mnoho dalších klíčových informací, jež se dozvíte od jednoho trosečníka. Ten trosečník ví, že umírá a domů se zřejmě už nikdy nevrátí a je mu jedno, co si vy, ubozí obyvatelé Země se všemi těmi vědomostmi počnete. Můžete se z toho klidně zcvoknout a ještě před tím si zkusit zpívat lalala a zacpávat si uši, abyste neslyšeli. Uprostřed moře se totiž těžko před umanutým vypravěčem utíká. Takže se dozvíte úplně všechno.

Ale stejně vám na konci nejspíš zůstane víc znepokojujících otázek než uspokojivých odpovědí. Co jiného se taky dá od pana Pecinovského čekat, že?  Nehledě na to, že bez přečtení čtvrtého dílu se nedozvíte, jestli byl Areston opravdu původně otrokářskou lodí, nebo jestli je to jen výplod nějakého chorého lidského mozku - tedy ona myšlenka s otrokářskou lodí. Neříkám tak ani tak. Překvapeni budete každopádně, takže není nutné ani naznačovat... přijďte si na to sami.

Stavitelé Arestonu jsou a nejsou prequelem, jsou a nejsou rozuzlením a vysvětlením celé předchozí trilogie. Trochu se podobají chytré horákyni. Tahle útlá knížečka čítající necelých sto osmdesát stran je k prasknutí nacpaná úžasnými nápady, které by při podrobnějším rozpracování vydaly na několika svazkovou vesmírnou ságu o cizí galaxii. A na to všechno stačí jeden vypravěč.  Čtenáři, kteří po dočtení Vládce Arestonu prahli po vysvětleních, budou jistě spokojeni. Dostane se jim ho měrou vrchovatou, ale zároveň s uspokojením a zodpovězením všech otázek budou mít v hlavě ozvěny oné cizí daleké galaxie, kde postavili Areston a kam by se jistě ještě rádi podívali. Josef Pecinovský umí i k dokonale propracovanému a uzavřenému příběhu přidat to "něco" navíc a stejně jako Šeherezáda si připravuje možnost přijít ještě další večer a vyprávět nový příběh, který si zase rádi poslechnete.

 

Josef Pecinovský
Stavitelé Arestonu

Nakladatelství: Epocha
Obálka: Žaneta Kortusová
Rok vydání: 2017
Vazba: brožovaná
Počet stran: 176
Cena: 299,- Kč


Recenze na první díl trilogie Areston zde.
Recenza na druhý díl Útěk z Arestonu zde.
Recenze na třetí díl Vládce Arestonu zde.

LiteraturaRecenzeJ. PecinovskýArestonEpochaEdice Pevnost
Categories: Vector Graphic

ROZHOVOR: Zuzana Strachotová, III. část

Mon, 04/02/2018 - 08:52

Třetí a závěrečná část velkého rozhovoru se Zuzanou Strachotovou, autorkou románu Devět dní. První část si můžete přečíst zde a druhou zde

Velkým plusem románu Devět dní jsou bojové scény. Studuješ čínské bojové umění Wing Chun. Jak jsi se k tomu dostala? Wing Chun se přece jen neřadí mezi všeobecně známá asijská bojová umění.

Asijské bojové sporty mě fascinovaly vždycky, ať už jsou jakkoli zpopularizované jako například shaolin. Jejich choreografie jsou prostě překrásné, je to jako tanec. Často se rozhoduji impulzivně a jednou se ke mně dostal film Ip Man, klasika, a řekla jsem si, že tohle je to, co chci dělat. Chci se konečně dát na nějaký bojový sport. A tak jsem si našla na internetu dvě školy, které jsem oslovila. Jedna odpověděla, druhá ne.... Současný Sifu, mistr, z té první, byl v té době v Číně a napsal mi, že až se vrátí, tak mám přijít. No a tak jsem přišla, zůstala a jsem tam doteď. Už to bude pět let.

Pět let je dlouhá doba. Trénuješ i ostatní? Jezdíš na soutěže?

Ne ne, Wing Chun je zcela nesoutěžní. Na tréninky chodím, protože mě to pořád baví a teď se navíc věnuji trochu jinému odvětví/druhu tohoto umění - Choi Lei Fat. Baví mě to. Ale rozhodně nedokážu to, co popisuju v Devíti dnech.

Je důležité říct, že člověk by si Wing Chun neměl představovat jako něco, co vidí ve filmech. To jsou všechno dlouho trénované choreografie, které v rámci naší školy i ČR zvládne opravdu málokdo.

Mile mě překvapilo, že jsi ke knize Devět dní vytvořila webovou prezentaci s komplexním popisem světa a postav. A to není v české kotlině ještě pořád úplně zvykem. Proč? Co tě k tomu vedlo?

Souvisí to s tím, že Devět dní je pro mě koníček, takže jsem jí chtěla udělat pěkný kabátek. Pro fanoušky, i pro sebe. Čas od času se ke stránce ráda vrátím a projdu si ji. Ačkoli je Devět dní moje kniha, čas od času se na ní snažím dívat zvenčí. Chtěla jsem, aby postavy měly svůj vzhled.

Fascinují mě počítačové hry a anime. A právě PC hry mívají úžasnou prezentaci postav - například Dragon Age Inquisition, který to pojal nádherně. A to mě inspirovalo k tomu, že jsem chtěla mít podobné plakáty. Pak už zbývalo jen najít někoho, kdo to nakreslí. To se mi nakonec díky Facebooku podařilo a autorem všech plakátů a mapy, která je součástí knihy, je Aleš Karda. Rozhodně mám v plánu s ním i v budoucnu spolupracovat, zvláště pokud se dostane na další sérii.

Můžeme se tedy těšit na další sérii?

Devět dní zatím beru jako dvojici knih, i když všichni říkají - první kniha série. Tak to ale není. Devět nocí by mělo příběh zakončit. Neříkám, že se tam nebudou objevovat berličky na další pokračování, ale momentálně se necítím na to, aby vznikla trilogie. Nemám dost kvalitního obsahu na to, aby vznikla třetí kniha. A rozhodně se nechci uchylovat k takové té klasice představení ještě většího zla, ještě větší bolesti, většího všechno a na závěr někoho zabiju, aby se vytvořilo to pořádné drama. To určitě nebudu a nechci dělat.

V minulém měsíci proběhl PragoFFest, kde jsi spolu s Janem Kotoučem vedla jeden panel “Jak si má autor nechat poradit”. Už jsi to nakousla, že sis nechávala radit od expertů. Jakých expertů? Zkus nám to přiblížit.

Moje první prosba o radu směřovala na lékařku ohledně jedné drsné scény v knize, která vyžaduje znalosti medicíny. Bylo pro mě důležité, abych si byla jistá, že postava danou situaci může reálně přežít a jak rychle může v té situaci zemřít, jestli a jak se s tím tělo vypořádá, aby vše bylo uvěřitelné. Tady mi paní doktorka hodně pomohla, aby scéna vypadala tak, jak vypadá teď.

Bojové scény v druhé knize jsem konzultovala s Martinem Doudou, který je kmotrem Žambochových Zakutí v oceli. Scéna už byla poměrně rozjetá, takže mi hlavně kontroloval, zda tam není nějaká vyložená blbost. Na Devíti nocích taky aktivně spolupracuji s panem Gazdíkem, bývalým příslušníkem francouzské cizinecké legie. Pomáhá mi řešit bojové a vojenské strategie, i závěrečnou velkolepou bitvu, které mají v druhé knize mnohem větší prostor, než v Devíti dnech. Zvláště u té finální bitvy jsem strávila dvě hodiny tím, že jsem si ve Photoshopu kreslila schéma Citadely a pohyby jednotlivých postav, aby to v celém obrazu dávalo smysl.

Jaký to byl pocit jako nováček vést panel na PragoFFestu po boku již zavedeného autora, kterým Jan Kotouč bezpochyby je? Jak jsi to vnímala?

Měla jsem rozhodně radost, že někdo přišel a rozhodl se poslouchat, co říkám. Tohle je přece jenom vždycky trochu problém, protože každý má svůj vlastní názor na to, jak by se mělo tvořit. Já mluvím o tvorbě, jak si myslím, že funguje mně. Nebo v to aspoň doufám. Mám ráda diskuze na tohle téma - snažím se hodně ptát i ostatních, co funguje jim a najít nové cesty. Je to hodně subjektivní téma.

A co se týče Honzy - je to hrozně fajn člověk. Potkali jsme se už předtím na společném křtu, po kterém mi nabídl, zda s ním právě na PragoFFestu nechci přednášet. Myslím, že jsme se dobře doplňovali. Honza je vtipálek, já to brala více jako přednášející, nebyla jsem tak uvolněná, jak bych mohla. Moc jsem si to ale užila, návštěvníci snad také.

Zmínila jsi, že Devět dní bude mít druhou část, Devět nocí. Máš nějakou představu, kdy můžeme očekávat její vydání?

To záleží na nakladateli, Fantom Printu, jestli se jim knížka bude líbit. Každopádně bych ráda, kdyby to vyšlo zase na podzim. Teď mi chybí napsat asi dvacet stran, tak snad se to všechno stihne.

Až dokončíš Devítku, co bude dál? Máš v hlavě nějaký další příběh?

Mám jeden příběh, který držím v hlavě skoro od chvíle, co jsem poprvé začala vymýšlet Devět dní. Takže už skoro šest let. Bude více technický, futuristický. Byť se bude odehrávat ve stejném vesmíru jako Devítka, tak to bude zcela oddělený příběh.

Myšlenka na závěr?

Chtěla bych poděkovat všem čtenářům, kteří věnovali svůj čas přečtení Devítky. Pokud se vám líbila, tak z toho mám velkou radost. Pokud ne, tak i tak děkuji, že jste ji vůbec přečetli. Případným budoucím autorům přeju hodně zdaru, protože není úplně jednoduché vydat knihu. Zároveň ale věřím, že každá kniha, která je napsaná s nějakým citem a ne jen záměrem z toho něco vytěžit, má na světě své místo.

Děkujeme Zuzaně za rozhovor a těšíme se na vydání Devíti nocí.

 

rozhovorZ. StrachotováInterviewLidé
Categories: Vector Graphic

Editorial: duben s Terrorem

Sun, 04/01/2018 - 14:13

Nastal duben. Před pár dny přišla změna času a jaro už o sobě dává pomalu znát. Teplé počasí láká k odpoledním procházkám nebo k tomu vzít si kupříkladu některou z Holdstockových knih a ponořit se do hlubin magického světa mytágu. Nebo se třeba s Bilbem Pytlíkem zase vypravit na výpravu za trpasličím pokladem. Koneckonců, tahle doba, kdy ještě moc novinek nevychází, je jako stvořena pro návrat ke starým a léty prověřeným klasikám.
V březnu českou fantastiku postihla obrovská ztráta. Umřeli překladatel a spisovatel Jan Hlavička, překladatel Jan Kantůrek a překladatelka a spisovatelka Jana Rečková. Odešli nejen tři skvělí lidé, ale tvůrci, za nimiž zůstal obrovský kus práce, díky níž tu s námi zůstanou navždycky. Prosím, vzpomeňte si na ně.
Na Sardenu si v nejbližších týdnech posvítíme na Rudou věž a neopomene taky vyzpovídat její autorku Karolinu Francovou. V recenzích se ještě podíváme na seriálovou adaptaci Simmonsova Terroru nebo Pecinovského Stavitele Arestonu. A bude toho mnohem víc.
Mějte krásný duben

Za redakci

Martin Stručovský

 

EditorialLidéSarden
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Tim Weaver, Zlomené srdce

Thu, 03/29/2018 - 02:38

David Raker se českému čtenáři představuje už potřetí. A tentokrát se bude motat kolem světa filmu.

Sotva vyřešil Raker případ týkající se padlého policisty Colma Healyho, už se na něj valí další zakázka. A jeho literární tatínek Tim Weaver mu nedopřeje pořádně ani randění s novou slečnou, kterou našel v řadách policejního sboru. Jak jinak i jeho další práce se točí kolem hledání pohřešované osoby. Tentokrát jí je obyčejná postarší žena, která na první pohled přece nemůže mít žádné tajemství. Jenže jak už ze čtení Rakerových dobrodružství víme, každý člověk má tajemství a z pohřešované Lyndy Korinové se vyklube bývalá herečka z šestákových hororů, jejímž manželem byl slavný režisér noirových filmů. A právě s ním celé její zmizení nějakým způsobem souvisí.
Tim Weaver se na českém trhu před dvěma lety přestavil jako autor moderních thrillerů, pro které je typické několik věcí. Silný hrdina, dědic drsné školy, který svoje poslání splní za každou cenu. Zde ovšem zbavený klasických klišé spojených s nejrůznějšími zlozvyky. Dále všudypřítomné napětí, znalost prostředí i tématu, o němž autor pojednává, a odhalování nejrůznějších tajemství. A samozřejmě také velká spousta zvratů, nad nimiž čtenář fascinovaně kroutí hlavou.
Ani při čtení Zlomeného srdce nepřijdete o nic z toho. Propojení literatury s filmem noir je parádní a je to vlastně takový krásný návrat do minulosti, kdy se tyhle filmy točily a byly in. Bylo rozhodně fajn, že Weaver si dal dost práce s nastudováním informací ohledně toho, jak se s filmem pracuje, o jeho znalostech historie žánru nemluvě. Body navíc si zaslouží i za to, jak přesvědčivě vystavěl celý život a kariéru režiséra Roberta Hosterlitze. To všechno je strašně super. A dokonce ani nevadí, že po totálně nabušených Němých obětech tentokrát sundal nohu z plynu a přešel do mírnějšího režimu, kde zase není tolik akčních scén. Horší je to ovšem s celkovým počtem stran. Tenhle počet (480) se mi zdál na takovou zápletku trochu přemrštěný, takže se místy zdá, že se děj fakt vleče. A pak tu jsou ty zvraty, kdy máte pocit, že Weaver se snaží tlačit na pilu co nejvíc, aby vás překvapil za každou cenu. Ale naštěstí to ještě pořád nedělá tak přepáleně jako Nesbo.
I přes drobné výtky ale Zlomené srdce patří mezi špičkovou žánrovku, která svému autorovi rozhodně ostudu nedělá. A pokud máte rádi thrillery, které vás nějakým způsobem zásáhnou, pak jím Zlomené srdce je.
 

Tim Weaver: Zlomené srdce (What Remains)
Překlad: Alžběta Lexová
Nakladatelství: Mystery Press
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 480
Cena: 379 Kč

RecenzeLiteraturaT. WeaverMystery PressZ jiného soudkuThrillerDavid Raker
Categories: Vector Graphic

Pages