Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 2 hours 39 min ago

SOUTĚŽ: O krok před peklem

Tue, 05/08/2018 - 00:00

Máme rádi Kladivo na čaroděje a jeho vesmír. Máme čerstvou recenzi na kladivní antologii, která nedávno vyšla. Co nám chybí? Soutěž! Zatím jsme díky nakladatelství Epocha soutěžili prakticky o každý díl Kladiva na čaroděje, který vyšel. Je tedy jasné, že vás nemůžeme ochudit ani o tento soutěžní kousek, který obsahuje tolik skvělých povídek. Chcete antologii O krok před peklem? Pak stačí, když nám napíšete:

  • Kdo se stal vítězem povídkové soutěže a získal jako výhru možnost mít svoji povídku právě v této antologii? A navrch můžete přihodit název té povídky.

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 13.5.2018, do předmětu napiště O krok před peklem a nezapomeňte na svoji korespondenční adresu a telefinní číslo pro nakladatele.

Těšíme se na vaše odpovědi!

 

 

SoutěžSoutěžeEpochaFantastická EpochaKladivo na čaroděje
Categories: Vector Graphic

RECENZE: O krok před peklem, antologie

Mon, 05/07/2018 - 08:03

„Haló, je tady někdo?“ halekal Vincenc, jen co vykopnul dveře od bytu, jehož adresu mu před chvílí poskytl Felix do telefonu. Odpovědí mu bylo hrobové ticho. „Tak nedělejte si ze mě srandu, jó? Jestli se sem táhnu zbytečně… Nebudete mi věřit, co mi pošta doručila do kanceláře! Já jsem z toho...“ Další slova mu uvázla v hrdle, protože překonal panelákovou chodbu a vpadnul do obýváku.

Tam seděl zbytek party a mlčky zíral na tři stejné knihy s červeným přebalem položené na konferenčním stolku. Výhružně ležely a červení draci posměšně cenili zuby do prostoru. Vincenc mával čtvrtou, úplně stejnou knihou. Padla mu brada, ale rychle se vzpamatoval. „No to mě poser! Já se těšil, jak vás ohromím, a vy je máte taky?! A víte někdo, co to je?“

„No to právě nevíme, proto asi Felix svolal tuhle poradu, to dá rozum, ne?“ pípla Klaudie, celá vyděšená. „Zajímalo by mě, jak přišli na to, co se dělo na našem třídním srazu. Nějaká Jůzlová. Já ji ani neznám!“

„Náhodou konečně někdo vyjevil, jak schopný jsem nekromant, když se mi NIKDO z vás neplete pod nohy!“ naparoval se Walter a očekával, že s ním všichni budou souhlasit.

„Hele Nekro, už sis zjistil, kdo je Anita Blakeová? Ne? Tak kuš!“ chechtal se Vincenc a praštil sebou na gauč.

Drahnou chvíli se ti tři dohadovali v podobném duchu, ale Felix pořád ani slovo.

„Tak řekneš nám k tomu něco, Felixi?“ obrátila se konečně Klaudie přímo na něj.

„Nemám co. Každopádně to musíme pořádně prostudovat, vypadá to, že všechny ty popsané historky nejsou ani trochu přikrášlené a někdo toho o nás fakt opravdu hodně ví. Jak jsem se dostal k VVK, jsem nevyprávěl nikdy nikomu. Jestli je to průsak s nějakou realitou, kde jsme jenom fiktivní postavy, nebo jestli to je něčí kolosální kanadskej žert, to nedokážu takhle narychlo říct. Takže, kdo už jste co přečetl, ať si porovnáme, co víme...“



Kladivo na čaroděje má svůj unikátní vesmír a Felixova parta je projekcí jeho kolektivního vědomí.
A co je kolektivní vědomí?
Ano, správně! Propojení myslí, které neustále vstřebává další mozky. Asimiluje. Stejně jako Borgové. Vcucne nového autora, vtiskne mu matrici kladivářského univerza hluboko do paměťových buněk a natrvalo vytvoří nová neuronová spojení s Felixem, Vincencem, Walterem i Klaudií.

Jinak si to totiž neumím vysvětlit. A až budete o krok za peklem jako teď já, pochopíte, o čem mluvím, a nejspíš mi dáte za pravdu. Vysoká řemeslná úroveň celé série, to je pro znalé fanoušky stará vesta. Troufám si tvrdit, že to je vůbec základní kritérium pro účast na téhle magické taškařici. Ovšem fakt, že i všichni v antologii přítomní nováčci dokázali ovládnout nejen genius loci, ale i "genius člověk", to už stojí za zamyšlení. Některé povídky se vám třeba budou líbit míň, některé vás neosloví a za pár dní zbyde jen matná vzpomínka na drobnou epizodu v životě některého z hlavních hrdinů. Jiné vám naopak přinesou nový pohled na minulost nebo nitro (neboli duchovno, nikoli obsah dutiny břišní a metráž střev) oblíbených protagonistů a budete chtít víc. Podrobností. Minulostí. Co já vím?

Takže. Buď existuje to kolektivní vědomí, nebo je duo Pavlovský-Jůzlová (protože, nalijme si konečně čistého vína - za každým velkým mužem stojí skvělá žena) opravdu nadáno nějakou magickou silou, telekinezí, čímkoli, čím ovládají všechny asimilované. Což nám čtenářům může být venkoncem jedno. Účel světí prostředky a v tomhle případě vyšší dobro nikomu neubližuje ani náhodou. Takže pokud je výsledkem (kteréhokoli) výše uvedeného počínání obsahově vyvážená antologie s tolika povídkami, nad kterou jako pravověrný fanoušek chrochtám blahem, pak haleluja a otec zakladatel budiž pochválen.

Zkusit (být) O krok před peklem prostě nemůže být pro čtenáře krok vedle. Buď si celou jízdu užijete, protože na zatím neznámé historky svých oblíbených postav jste se jen třásli, nebo budete mít jedinečnou možnost zkusit, jak vám zachutnají. V úvodu se dozvíte základní informace o všem důležitém, co se až doposud stalo v první sérii, aniž by vám vyspojleroval kdeco, a jako případní začínající fandové budete mít pak před sebou celých dvanáct dílů první série k přečtení. My ostatní si bohužel musíme počkat, až pan Antonín dodá rukopis prvního dílu druhé série do výroby a tiskárna na pult. (To jsou kuloární informace, které unikly na autogramiádě, takže už to vlastně ani není tajné.)

Víc podrobností netřeba, svoje povídky si musí najít každý sám. Za mě vede Jany Jůzlové Už je to let (Klaudiin třídní sraz), Modlitba pro hříšníka od Jirky Pavlovského (pro změnu Felixova historka minulá a archivní) a Čarodějovo srdce Honzy Hlávky (to jde tak daleko do minulosti, že dlouho nebudete tušit, o kom ze současných postav je tam vlastně řeč, a celkově se vymyká nastavenému prostředí urban fantasy). Asi budu líznutá tou historií a tyhle tři kousky mi tím pádek nejvíc utkvěly v paměti, protože vyvolávají další možná coby-kdyby-jakby. Což ovšem neznamená, že bych jako super povídky nejmenovala i další… skoro všechny. Důležitější tedy je, že jsem nenašla žádnou, o které bych mohla prohlásit, že je slabá a nemá v antologii co pohledávat.

P.S: Až si přečtete celou antologii, bude vám i ten úvodní obraz v obýváku naprosto jasný a všechny narážky aktérů zcela pochopíte:-D

Obsah:

O světě Kladiva na čaroděje (Ondřej S. Nečas)

Krajka paličkovaná bruselským stylem (Štěpán Kopřiva)
Pro bono publico (Jakub Mařík)
Les Houmles (Darek Šmíd)
Modlitba pro hříšníka (Jiří Pavlovský)
Popelák (Karel Doležal)
K.R.E.V. (Markéta Klobasová)
Hitparáda (Martin Paytok)
Noc oživených nekromantov (Dušan D. Fabian)
Už je to let (Jana Jůzlová)
Achillina pata (Martin D. Antonín)
Týden v tichém domě (Jiří Pavlovský)
Čarodějovo srdce (Jan Hlávka)
Jak Vincenc zachránil Vánoce (Ondřej S. Nečas)

Medailonky autorů

 

O krok před peklem
kolektiv autorů
nakladatelství Epocha
Fantastická Epocha
rok vydání 2018
formát 121x190, váz. s přebalem
počet stran 488
cena 499 Kč
 

 

RecenzeLiteraturaEpochaFantastická EpochaKladivo na čarodějeJ. PavlovskýO. S. NečasD. FabiánJ. MaříkM. D. AntonínD. ŠmídM. KlobasováM. PaytokJ. HlávkaŠ. KopřivaK. DoležalJ. Jůzlová
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Adrian Tchaikovsky, Děti času

Fri, 05/04/2018 - 08:05

Děti času, nebo spíš Děti Země, jsou hrdiny sci-fi románu Angličana Adriana Tchaikovského, jehož čeští čtenáři mohou znát jako autora dobrodružné fantasy Impérium černé a zlaté a navazujících dílů, místo vos se však tentokrát zaměřil na pavouky.

Technologicky vyspělé lidstvo se ve vzdálené budoucnosti rozpíná do vesmíru, terraformuje planety, aby se na nich dalo žít. První z takových planet je i dvacet světelných let od Země vzdálená Simiana. Doktorka Avrana Kernová ji však nazývá „svou“ planetou, protože jde o její projekt. Teď už stačí jen vypustit opice a nanovirus se postará, aby za pár stovek let už lidstvo nebylo ve vesmíru jedinou civilizací. Jenže ten osudný poslední krok nedopadne tak, jak plánovala. A zatímco doktorka leží v nucené hibernaci v hlídkovém modulu a nekonečně obíhá kolem zelené planety, doma na Zemi se neustále vedou války, které na ní nakonec život téměř zničí. Po době ledové a desetitisících let je tu nová lidská společnost a ta bohužel napodobuje chyby svých dávných předků ze Staré říše. Nakonec jsou i tihle noví lidé nuceni postavit vesmírné koráby a vydat se ke hvězdám, aby zachránili zbytky lidské rasy. Doufají, že snad najdou místo k životu na některé z terraformovaných planet, o kterých mluví pradávné zápisy technologicky mnohem vyspělejších předků.

„Všechno nejlepší k narozeninám! Jste nejstarší chlap v dějinách! Koukejte vyskočit, lenochu, potřebujeme vás.“
„Hele, jak dlouho? Jak jsme daleko?“
„Tisíc osm set třicet let, Masone. Aspoň to říká Gilgameš.“
„Jak…? Jak se drží? Ty…? Jak dlouho jste vzhůru? Zkontrolovala jste… náklad, ostatní…?“
„Jsem vzhůru devět dní, zatímco vy jste se pomaloučku polehoučku probouzel jako nemluvňátko. Všechno jsem prošla. Všechno je uspokojivé. Při stavbě tohohle maníka odvedli dobrou, poctivou práci.“
„Uspokojivé? Takže všichni…?“
„Uspokojivé v tom smyslu, že mezi nákladem máme čtyřprocentní selhání nádrží. Na téměř dva tisíce let je to, myslím, uspokojivé. Mohlo to být horší.“
„Ano. Ano, samozřejmě.“
Snažil se nemyslet na to, co znamenají ona čtyři procenta, nebo že příhodně neosobní slovo „náklad“ označuje značnou část přeživších jedinců lidské rasy.
(str. 36-37)

A zatímco vesmírná archa Gilgameš se svým půlmilionovým nákladem lidí v hibernaci pluje už téměř dva tisíce let nekonečným prostorem, než konečně narazí na jakýsi podivný signál, který si vyžádá probuzení velitele archy Guyena, hlavní techničky Isy Lainové a filologa Holstena Masona, planeta doktorky Avrany Kernové kypí životem. Jiným, než si představovala, ale životem. Nanovirus určený pro urychlení vývoje opic se uchytil v jiných tvorech, v bezobratlých. Drobní lezoucí živočichové jako brouci, mravenci, korýši, pavouci… i to jsou děti původní Země a mají se opravdu čile k světu.

Adrian Tchaikovksy čtenáři nabídl dvě hlavní dějové linky a tou daleko zajímavější je ta pavoučí. Lidští hrdinové se ocitají v bezvýchodné situaci na čím dál víc chátrajícím vesmírném korábu, zoufale hledají místo k životu a narážejí na umanutost doktorky Kernové - či spíše toho, co z ní zbylo. Čtenář sleduje mocichtivé jedince, fanatiky i obětavé techniky, kteří nikdy nepoznali život mimo vesmírnou loď. Přestože by lidé měli táhnout za jeden provaz, protože jsou všichni doslova na jedné lodi, stále opakují stejné chyby a skupiny bojují mezi sebou.

Druhá linka připomíná úžasný přírodovědný dokument ze života hmyzu a pavouků (nutno podotknout, že autor vystudoval zoologii a psychologii a obojí se mu při psaní románu hodilo). Čtenář zkrátka nemůže nefandit pavoučici Portii na jejích prvních průzkumných výpravách nebo jejím generace vzdáleným potomkům, kteří bojují o životní prostor s mravenci, které nakonec domestikují. Žasne nad jejich „řečí“, nad pavoučími městy, nad jejich schopností řešit matematické úlohy a navázat signál se satelitem… I tihle pokrokoví pavouci však potřebují desetitisíce let, aby se zbavili starých „barbarských“ zvyků, jako je třeba požírání samečků vlastního druhu nebo bratrovražedných válek, a i oni se potýkají s náboženstvím. Největším sjednocujícím prvkem je pro ně blížící se nebezpečí z vesmíru, proti kterému napnou všechny síly.

Děti času jsou výpravným dobrodružstvím, napínavým, čtivým a i trochu romantickým. Přestože je zajímavé sledovat vliv staletí uzavřeného prostoru a opakovaného probouzení z hibernace a opětovného spánku na lidskou psychiku (s očekávanými výsledky) a Holsten Mason je sympatickým hrdinou a průvodcem časem, daleko víc se vám do paměti zaryjí šikovní pavouci, například o rovnoprávnost samečků bojující obětavý hrdina Fabian. Autor použil pro lepší kontinuitu berličku v podobě stejných jmen pavoučích hrdinů v různých generacích, což rozhodně pomohlo k čtivosti vyprávění.

Osobně mě překvapilo, jak se příběh vyvíjel, čekala jsem dřívější střet obou civilizací a boj o nadvládu nad zelenou planetou, k čemuž nedošlo. Jestli tedy čekáte akční hororovou historku o dobývání planety z rukou hmyzu, můžete být zklamáni. Zároveň však když ke střetu dojde, pěkně z toho mrazí. Závěr je podivuhodně vyřešený a bez prozrazení pointy k němu nelze nic dodat.

A tak i jestli trpíte lehkou fóbií z těchto osminohých tvorů, začtěte se, v Dětech času je spatříte v jiném světle a určitě se pak na tahle dravá a chytrá stvoření budete dívat s větším respektem.

Ukázka

Tchaikovsky, Adrian: Děti času (Children of Time)
Vydal: Triton, 2018
Překlad: Zdeněk Uherčík
Obálka: Luca Oleastri, Renata Brtnická
Vazba: pevná
Počet stran: 402
Cena: 379 Kč

LiteraturaRecenzeA. TchaikovskyTritonSci-fi
Categories: Vector Graphic

Vítejte v Pochmurném kraji, kde se naplňují i ty nejtemnější noční můry

Thu, 05/03/2018 - 08:46

První díl nové komiksové série Pochmurný kraj – Hejna běsů z pera Cullena Bunna a Tylera Crooka představí malebný svět plný děsivých tajemství.

V dubnu letošního roku vydalo nakladatelství Comics Centrum jedno z plánovaných překvapení pro letošní rok: první knihu z osmidílné série Pochmurný kraj (v anglickém originále Harrow County), která žánrově spadá na pomezí nezávislého komiksu a hororu s nadpřirozenými prvky.

První díl s podtitulem Hejna běsů zavede čtenáře na odlehlou farmu uprostřed amerického okrsku Harrow County kdesi na jihu USA, kde žije zdánlivě klidným životem dospívající Ema se svým otcem.

Pod fasádou venkovské idyly však začínají pomalu prosakovat na povrch temná tajemství týkající se nejen Emy a jejích probouzejících se nadpřirozených schopností, ale také historie celého okrsku spjaté s kouzly a čarodějnictvím. Ema se bude muset vyrovnat nejen se strastmi dospívání, ale především s mnoha komplikovanými otázkami, z nichž nejpalčivější je: Kdo nebo co je vlastně tím nejhorším běsem?

Kromě poutavého příběhu nabídne série svým čtenářům v komiksové branži výjimečný výtvarný aspekt. Ten blíže popisuje šéfredaktor nakladatelství Comics Centrum, Václav Dort: „Tyler Crook si pro vytvoření grafické podoby Pochmurného kraje zvolil náročnou, ale velmi efektní malbu celých stránek akvarelem. Komiks tak získal nádherný a velmi unikátní vzhled.“

Autor scénáře, Cullen Bunn (v minulosti autor scénářů např. sérií Deadpool, Kapitán Amerika, Venom a mnohých dalších), začal původně publikovat příběh Pochmurného kraje na svých webových stránkách jako prózu na pokračování. Po několika kapitolách se však raději rozhodl publikovat jej ve formě komiksu a ke spolupráci přizval výtvarníka Tylera Crooka, který v minulosti spolupracoval například na sérii Ú. P. V. O.

V originále začala série vycházet v květnu roku 2015 a vydání posledního sešitu je naplánováno na říjen roku letošního. V České republice se počítá s vydáním druhé knihy této série již koncem roku 2018.
 

 
„Výjimečné dílo – zároveň půvabně okouzlující i palčivě znepokojivé.“

Mike Mignola (Hellboy)


„Obratně napsané, nádherně nakreslené, důkladně promyšlené – Pochmurný kraj je zkrátka klasika.“

Michal Chabon (Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye)


„Jedna z nejlepších hororových sérií, co jsem kdy četl. Přesahuje zažité stereotypy žánru a představuje svým čtenářů mnohem hlubší a rafinovanější druh strachu. Rozhodně to pravé pro všechny skalní příznivce hororu.“

Huck Talwar (ComicWow!TV)
 

„Pochmurný kraj 1: Hejna běsů“
Autoři: Cullen Bunn, Tyler Crook
Z anglického originálu „Harrow County: Countless Haints“ přeložila Alexandra Niklíčková

vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s matným přebalem, 160 barevných stran
U nakladatele od 24. 4. do 8. 5. 2018 za cenu 359 Kč, dále pak 419 Kč, běžná cena 599 Kč
Kniha vychází 24. 4. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 14+

 

KomiksComics CentrumPochmurný krajC. BunnT. Crook
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Jaroslav Velinský, Mrtvý z Olivetské hory

Wed, 05/02/2018 - 09:19

Pes natáhl krk a pohnul velkou nemotornou hlavou sem a tam.
Zavětřil.
Potom se mu zježila mokrá srst na hřbetě. Tlumeně zavrčel.
Najednou se mu chtělo sednout, vztyčit čenich a zazpívat smutnou píseň, kterou zná každý pes od narození. Nevěděl, proč se mu chce výt právě teď. Neměl tušení, jak souvisejí bolestné tóny, které se mu derou z hrdla, s tím předmětem na zemi, nataženým mezi dvěma velkými loužemi. Navíc se mu zdálo, že se mezi tajemné a dráždivé pachy nočního lesa mísí něco nepatřičného. Nikoliv nepříjemného. Nějak si to spojoval s pocitem, který začínal mezi ušima a končil na břiše; tehdy se převaloval na zádech a směšně roztaženými běhy šermoval na všechny strany. Ale tady chybělo to hlavní, jediné, čemu se dokázal odevzdat beze zbytku, s celou vášní psího srdce, které ještě nezapomnělo vůni a teplo rodného kotce, drsné mazlení matky a pranice se sourozenci.
Pokusil se zakňučet.
„Fuj,“ řekl mu dvounohý pěstoun.
Ohlédl se. Rozumím, říkaly jeho oči. Nebudu zpívat.
„Kupředu.“
Ano, to znám, souhlasil. Mohu ti udělat radost, neboť i ty jsi služebníkem mého psího boha. Rozběhnu se, spojen s tebou tou dlouhou věcí, kterou jsem nejdřív tak nenáviděl a kterou jsem se dlouho učil snášet. Poběžím rád. Tak, že mi nepostačíš. Jsi nedokonalý; nedokážeš skákat jako já, neumíš zpívat smutnou píseň psů. Nerozumíš ničemu z toho, co bych ti chtěl říct.
A přesto poslouchám.
Kupředu…
Přeskočil s nechutí dlouhou, nehybnou věc. Ten za ním ji obešel.
Vodítko se napjalo.
Pes šel, naléhaje hrudí na široký obojek. Člověk za ním klopýtal, vyhýbaje se kalužím, a polohlasně bručel. Snad kletby na účet deště, který bublal, hučel a lomozil.

* * *

„Jenerál Vindiškréc a vojanští páni,“ zanotoval nastydlým hlasem vousáč v celtovém tříčtvrťáku.
Několik mladých mužů v šortkách a maratónkách se po něm ohlédlo.
„Do kopce se nezpívá,“ zabručel jeden z nich.
„Zpívat z kopce je stejná pitomost,“ odpověděl vousáč. „Ostatně, proč bych nezpíval do kopce, hochu. Sto kilometrů se přece taky normálně nechodí. Ani po rovině, natožpak křížem krážem pustými pralesy.“
„Ona tě legrace přejde,“ odsekl odpůrce jenerála Vindiškréce. „Na devadesátým kiláku tutově.“
Vousáč řekl, že stejně umí jen první sloku, a odmlčel se.
„Nasazujem trhák,“ ozval se někde za ním bujarý hlas. Několik dalších se zachechtalo. Chviličku nato se kolem vousáče přehnala skupina povykujících chodců. Povzbuzovali se navzájem a igelitové pláštěnky na nich rytmicky šustily.
„To jsou ti praví,“ prohlásil mužík v těžkých botách, pochodující vedle vousáče. „Nejdřív hop, potom trop. Na padesátce je dohoníme. Budou sedět ve škarpě a masírovat si lejtka.“
Vousáč mlčky souhlasil, i když neměl příliš mnoho zkušeností se stokilometrovými pochoďáky. Vlastnil staršího oplíka-kadeta, který ho s mírnými výkyvy ve spolehlivosti dopravil, kam potřeboval. Na tenhle pochod se vypravil na pozvání svého přítele, někdejšího vodního pólisty, který byl toho názoru, že malá zkouška sebeovládání nemůže nikdy škodit. Vousatý malíř Josef Smetana sice prohlásil, že si představuje sebeovládání docela jinak, například tak, že odolá a nepůjde nikam, ale nakonec se mu zželelo přítele a nechal se přesvědčit. Dokonce na pochoďák nachytal jejich dalšího společného známého, bývalého pracovníka kriminálky. Ten byl v této chvíli jediným orientačním bodem, podle něhož Smetana určoval, kde zůstal iniciátor jejich účasti na pochoďáku, bývalý vodní pólista a v současnosti esenbák, nadporučík Antonín Dvořák. Orientační bod se jmenoval Augustin Veliký a měřil něco málo ke dvěma metrům. Tyčil se mezi hloučky turistů jako maják.
„Nějak zaostáváme,“ říkal co chvíli malému zavalitému Dvořákovi. „Jozífek je někde támhle a uhání jako jelen.“
Když to řekl poosmnácté, prohlásil nadporučík, že Jozífkovi je třicet, má mladý nohy a kouká tam vpředu po holkách, který maj taky mladý nohy.
„Navíc mám na patě puchejř,“ dodal zavile.
„Konečně – nač se honit,“ řekl Augustin Veliký. „Nejsme na závodech.“
„Hlavně dojít,“ prohlásil jeden ze seniorů turistického oddílu, který pořádal stokilometrový pochod NAPŘÍČ SEVERNÍMI SMRČINAMI už třetí rok. „Upomínkové vlajčičky dostane každý.“
„To je ohromné,“ řekl Veliký.
„Poslyšte,“ zeptal se ho jiný z chodců, silný, rozložitý muž zarudlého obličeje, „ten váš přítel vpředu, to je ten známý výtvarník?“
„Ano, to je on,“ kývl Veliký. „Náš nepochopený Rembrandt. Chcete se s ním seznámit?“
„Vystavil mou dceru,“ pravil dutě turista. „Nahatou, pane. Každý ji poznal.“
„No vidíte,“ řekl Veliký. „To je pěkné. Dneska to umí málokdo, aby byl model k poznání.“
Muž na to nic neřekl a přidal do kroku. Veliký se díval na jeho kamenná lýtka, rytmicky se nadouvající pod převislými bublinami starodávných pumpek. „Zdá se mi, že jsem řekl proklatě mnoho,“ vzdychl.
„Jestli má takové šutry taky na rukou…,“ řekl Dvořák.
„Snad se s ním nebude prát na silnici! Třeba si chce objednat další obraz.“
„Neřekl bych,“ zavrtěl hlavou nadporučík.
„Já taky ne,“ souhlasil Veliký a natáhl krk jako žirafa.
Neviděl ani otce zneuctěné dcery, ani netvora Josefa Smetanu. Dlouhá šňůra turistů zabočila ze silnice na lesní cestu. Kroutila se jako had, terén začal stoupat a déšť zesílil.
„Vy nemáte pršiplášť?“ zeptal se vpředu zneuznaný Rembrandt blondýnky se zmoklými culíky, která šlapala stovku s partou několika mladých děvčat a chlapců. Na rozdíl od ostatních turistů, kteří nesli chlebníky, nebo dokonce vůbec nic, měla blondýnka stejně jako ostatní z její skupinky na zádech bytelný dlouhý vak. Vypadala křehce, ale i s tou slušnou váhou na zádech pochodovala statečně. Před chvílí se opozdila, když si něco upravovala na botě. Jen proto na ni Jozífek promluvil.
A taky proto, že měla mladé nohy, jak před chvílí podotkl nadporučík Dvořák. V těsných nohavicích to bylo znát až hrůza.
Odpověděla mu na půl úst. Ne, neměla pršiplášť. Ale nezdálo se, že by jí to příliš vadilo.
„Jste zdejší?“ zeptal se Jozífek.
„Co vás napadá,“ řekla dívka s culíky. „Vypadám na to, že bydlím v lese?“
„Ale jo,“ zasmál se malíř. „Můžu vám půjčit zrcátko.“
„Nemám ráda pány, kteří s sebou nosí zrcátka,“ odsekla dívka. „A vůbec, nemám na vás čas. Támhle mám kámoše, víte?“
„Přeškoda,“ vzdychl Jozífek. „Právě jsem vám chtěl říct, že bych pro vás učinil všechno na světě.“
„To je fajn,“ řeklo děvče. „Dejte mi teda pokoj.“
„Eh,“ vzdychl Jozífek, „má podstřešní mansarda vás není hodna.“
Dívka přidala do kroku. Jozífek naopak zvolnil a kráčel docela pomalu s očima upřenýma někam pod dolní okraj dívčina zavazadla. Z příjemných meditací ho vyrušil Veliký.
„Je tady dědek a ptá se po vás,“ prohlásil. „Snad abyste to vzal zkratkou.“
„Já mám zrovna chuť uvažovat o starých pánech,“ zabručel Smetana. „O co jde?“
„O jakousi vaši modelku,“ vysvětloval chvatně Veliký. „Tatínek.“
„Ó jé,“ vzdychl malíř a zděšeně se rozhlédl. „To bude pan Ďoublík. Nuže, zmužile vpřed.“
Po těchto slovech se vrhl do lesa. Veliký tam vrazil za ním. „Co chcete dělat,“ šeptal. „V cíli dostaneme vlajčičky.“
Jozífek prohlásil, že všecky cesty vedou do Říma.
„Tak tu moment počkejte,“ řekl Veliký. „Musím sehnat Dvořáka. Nemůžeme ho nechat Ďoublíkovi napospas. On přece tu nahatou Ďoublíkovou nemaloval.“
„Jeho škoda,“ pravil Jozífek. „I když si myslím, že by se od něj malovat nedala.“
Veliký se za chvíli vrátil s kulhajícím nadporučíkem. Řekl, že jsou na čtyřicátém kilometru. Pršelo stále víc a nevypadalo to na vyjasnění.

* * *

„Stoupněte si semhle,“ řekl Veliký. „Prší nějak šikmo nebo co.“
Blikla baterka.
„Devět hodin,“ oznámil Veliký. „A ještě nejsme na trase.“
„První tam nebudeme, to dá rozum,“ řekl Jozífek Smetana. „Jenom aby na nás počkali s těmi vlajčičkami.“
„Oni počkají,“ utěšoval ho Dvořák. „Když nikdo jiný, pan Ďoublík určitě. Jistě nám ty praporky schová.“
„Jsem z toho celý veselý,“ přiznal se malíř. „Taky se mi v kapse rozpustily cigarety.“
„Tak jsme asi na osmdesátém kilometru,“ řekl Veliký, který ve světle baterky studoval mapu. Byla už hezky rozmočená, i když se ji snažili chránit, jak nejlíp to šlo.
„Myslím, že jdeme správně,“ prohlásil nadporučík a opřel se dlaní natažené paže o kmen starého smrku. „Jenom ta pata mi dává zabrat.“
„Hlavně že vás ještě nepřešla radost z prokázaného sebeovládání,“ řekl Veliký a složil mapu.
„Radost z prokázaného sebeovládání je jenom jedna stránka věci,“ odpověděl Dvořák, tiše sykaje.
„Ta lepší, pochopitelně,“ ušklíbl se dlouhán a sundal si klobouk. Oklepal z jeho střechy vodu a znovu si ho pečlivě nasadil.
„Ta lepší,“ souhlasil nadporučík. „Do té horší počítám nešťastnou patu a kapitána Pařízka, který mi pozítří vynadá, že pajdám ve službě. Jako bych ho slyšel.“
„Jsem ochoten vyměnit vaši odřeninu za pana Ďoublíka,“ řekl Jozífek.
„Děkuji, to půjdu radši bos.“
„Dostal byste rýmu.“
„Raději dostanu rýmu než pár přes hlavu,“ zasmál se Dvořák. „Naštěstí mě hřeje pomyšlení na ubývající kilometry. Pojďme dál. Puchýř by se rozležel.“
Veliký kývl a vykročil. Nadporučík se pustil stromu a hopsavě ho následoval, opatrně našlapuje.
„Být tady trafika,“ vzdychl vousáč Smetana a vyrazil za svými společníky.
Někde vlevo od nich se táhla hladina horské přehrady. V temnotě srpnové noci bez měsíce rozmazával déšť kontury stromů do neskutečného mlhava.
Měli před sebou ještě jeden horský hřbet. Potom cesta klesala, stále opuštěnými lesy až k hájence v Jidášově dole. Odtamtud byly k cíli pochodu, nádražíčku ve Smrkové Studánce, čtyři kilometry. Proti osmdesáti, které měli za sebou, to byl pakatel.
Temnota zhoustla. Poblíž přítoku přehrady rostla spousta mladých smrčků. Odbočili a odvážně se ponořili do tmy. Veliký vytáhl baterku.
„Není to příliš zálesácké,“ poznamenal. „Ale tady někde bychom měli narazit na trasu.“
Dvořák s Jozífkem neodpověděli. Měli co dělat, aby si nezlámali nohy na cestě plné vyčnělých kořenů a příčných stružek s bublající vodou. Potom odbočili. Vodou napitý mech mlaskal pod nohama. Trochu se rozsvětlilo, dlouhán zhasl baterku a z deště se vynořil zkroucený, bezmála třímetrový samorost s prkennou stříškou.
„A jsme tady,“ pochvaloval si Dvořák. „Poslední stoupání. Upřímně se přiznám, že cítím rub a líc tohohle kopce už předem. Hlavně v levé noze.“
Stoupání nebylo tak zlé. Horší bylo, že se tady cesta změnila v mělkou a studenou bystřinu s tůňkami bezedného písku a jako sklo kluzkými balvany. Tůňkám se příliš nevyhýbali; v botách měli už dávno mokro. Zaměřili se spíš na kamení, o které škobrtali jen což. Povídat si přestali. Teprve pár metrů pod vrcholem hřebenu podotkl nadporučík, že mají další tři kilometry z krku. Smetana nato odvětil, že by dal království za koně.
Přeskočili s námahou poslední tůňku a zastavili se.
Před nimi se táhla až k černé čáře lesa stoupající zvlněná pláň. Z vysoké trávy místy vyčnívaly pahýly stromů a obludné skalní bloky.
„Tady jsem poprvé,“ řekl Dvořák.
„Moc se tudy nechodí,“ kývl dlouhán. „Víte, tady ta pláň, to je spálený polom. Mně se líbí ty skály. Támhle nahoře stojí triangl. Kóta 876.“
„Byl jsem tady jednou malovat,“ řekl Smetana. „Nevím, co mě to napadlo. Vylezla mi z toho hrozná pošmournost. Jmenuje se to tady Olivetská hora.“
„Připadá mi to spíš jako Golgota,“ vzdychl nadporučík. „Jenže vy jste se sem jistě netáhl s odřenou patou.“
„To ne,“ souhlasil Jozífek. „S Fanynkou Brůžkovou, pokud se nemýlím.“
Chvíli mlčeli.
„Ale vzduch tady je,“ pochválil si Dvořák.
„Nevím, proč by tu nebyl,“ řekl Smetana. „Tehdy tu byl taky.“
„Pst,“ udělal náhle Veliký.
Dvořák a Smetana ztichli a nastražili uši.
Nemuseli se dohadovat. Někdo spěchal po cestě proti nim. Zaslechli zarachocení kamene a tiché, nesrozumitelné zaklení.
Stáli a čekali. Nebylo prakticky možné, aby to byl někdo z účastníků stokilometrového pochodu. Šel opačným směrem. Někdo, kdo si vyšel na výlet? Bylo kolem desáté hodiny a k nejbližšímu lidskému obydlí to bylo šest kilometrů. Ale to stálo kdesi vlevo, pod severním svahem Olivetské hory. Nevedla tam odtud žádná cesta a nebylo tam prakticky o nic blíž než do Jidášova dolu.
Zvuky se změnily v černý stín, když se neznámý přiblížil na dvacet kroků. Ani teď by je snad nespatřil, byl právě na vrcholu kopce, zatímco Veliký s Dvořákem a Smetanou stáli poněkud níž, na pozadí lesa.
Ale ucítil je pes, který se zuřivě rozštěkal.
Muž se překvapeně zastavil. Pes štěkal dál.

Jedna noc, jedna vražda a jeden Augustin… ale Veliký!

V příbězích odehrávajících se v padesátých a šedesátých letech ve fiktivním severočeském městě (v němž se dá snadno rozpoznat Liberec) Velinský uvedl na scénu penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a jeho přátele: malíře Jozífka Smetanu, sochařku Grétu Hornovou a nadporučika VB Antonína Dvořáka.

V Mrtvém z Olivetské hory musí Augustin Veliký & spol. najít během jediné deštivé noci v Jizerských horách vraha mrtvého muže, přičemž okruh podezřelých tvoří kamarádi zavražděného. Velinský v téhle klasické detektivce opět rozehrává mistrovskou dedukční hru postavenou na patřičně zašmodrchané zápletce a okořeněnou brilantními dialogy.

Nakladatelství Mystery Press vydává případy Augustina Velikého & spol. v reprintech prvních vydání, a to zatím pouze v elektronické podobě. Takto se objeví ještě letos v květnu Krvavá fontána (opět s famózní obálkou výtvarníka Daniela Špačka) a na předvánoční trh chystá Mystery Press jedno opravdu Veliké překvapení.
 

Autor: Jaroslav Velinský
Obálka: Daniel Špaček
Formát: e-kniha (epub, mobi, pdf)
Počet stran: 201
Cena: 199 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)

UkázkaUkázkyJ. VelinskýMystery PressKapitán Kid
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Malá antológia sci-fi poviedok

Wed, 05/02/2018 - 08:52

Iba nedávno (vlastne až tak, že je ešte stále horúca a voňavá), vyšla zbierka čisto slovenských sci-fi poviedok, nazvaná „Malá antológia sci-fi“. Publikovaná bola v rámci projektu Spektra fantázie, ktoré sa snaží podporovať talentovaných autorov fantastiky a ilustrátorov.

Takže sa v tomto útlom ebooku nevybláznili len spisovatelia, no pri každej poviedke môžete obdivovať kresby jedného z mladých umelcov, ktorých obrázky dokresľujú celkovú atmosféru. A čo nám to teda tvorcovia upiekli? Štyri rôzne príbehy od štyroch autorov.
Dobrú chuť!

Ivana Molnárová Dubcová: Subjekt Z 
Laboratóriá  v podzemí ukrývajú pokusy s tajomným eónom, akýmsi odrazom božskej sily v ľuďoch. Jeden z výskumníkov sa však rozhodne oslobodiť sledovaný subjekt, čo spustí lavínu nečakaných udalostí.    6/10

Marek Brenišin: Odkaz katedrály
Vesmírna loď letí ku Ganymedu. Ich poverenie je neurčité a ešte sa skomplikuje tajomným nálezom ktorý svedčí o tom, že našli dávno stratenú výskumnú loď Katedrála.   4/10

Marek Čabák: Samantha
Ďaleká budúcnosť, kedy ste a predsa nie ste sám. Doma vás čaká virtuálna spoločníčka, ktorá sa stará výlučne o vaše šťastie. Avšak čo keď sa z nej nakoniec stane iba ďalšia žiarlivá ženská? Aké to bude mať následky?    8/10

Leona Štiblaríková: Lovec šťastia
Agent s teplou vodou... Nie, v akčnom príbehu nájdeme agenta so šťastím. Oplýva humorom, bystrou inteligenciou a miluje krásnu mimozemšťanku. Lenže celý príbeh sa odohráva na jej planéte, takže emzák je tam vlastne on.   8/10

Každá zbierka skrýva príspevky rôznej úrovne. Od úplne skvelých až po podpriemerné. Rovnako je na tom aj táto antológia. Niektoré použité nápady vám pripomenú známe knihy alebo filmy. Všetko už raz bolo napísané, sfilmované, nakreslené, sú už len variácie na danú tému. Preto je dôležitejšie spracovanie, čo nové autor do príbehu vložil, aby nás zaujal.
V niektorých poviedkach sa to podarilo, u ostatných... posúdite sami.

Najskôr tu bola podpora nádejných spisovateľov fantastiky, neskôr sa k nej pripojila aj myšlienka, dať možnosť talentovaným ilustrátorom, aby ukázali, že svoju prácu naozaj ovládajú. Niektorí dostali šancu pokresliť stránky aj v tomto ebooku. Aj týmto spôsobom mohli dať mladí ľudia o sebe vedieť, ukázať celému vydavateľskému svetu, že sú tu a že s nimi treba do budúcnosti vážne počítať.

Malá antológia sci-fi poviedek

Vydal: Martin Králik – Rogerbooks v roku 2018
Zostavili: Fantasy-svet.sk, SCIFI.sk a Spektrum fantázie
Autori: Ivana Molnárová Dubcová, Marek Brenišin, Marek Čabák, Leona Štiblaríková
Ilustrovali: Jakub Kadera, Martin Cuco Luciak, Ladisav Dlhý, Vanagarrett
ISBN: 978-80-89695-18-8

RecenzeLiteraturaI. Molnárová DubcováM. BrenišinM. ČabákL. Štiblaríková
Categories: Vector Graphic

REPORTÁŽ: Blavicon 2018 – Dva úhly pohledu

Tue, 05/01/2018 - 08:05

Karolína zbožňuje Zaklínače. Hlavně v knižní podobě, kterou přelouskala několikrát, ale hru dohrála poctivě jen tu první. Loni na Blaviconu nebyla – a jeho druhý ročník vlastně byl jejím prvním conem v životě.
Eylonwai nemá ráda Zaklínače. Ani Sapkowského. Přesto se letos stejně jako vloni vydala na zaklínačský con. Proč? A proč se proboha navíc pouští do reportáže? No, tohle ještě bude zajímavé…

Karolína
Cintránský mír nezajistil klid nadlouho a nad severem se opět stahují mračna války. Kvůli hrozbě útoku Nilfgaardu se musí severští panovníci spojit a společně císaři Emhyrovi čelit. Kdo se však postaví do čela spojeneckých vojsk a povede válečné tažení na jih? To musí být rozhodnuto na Sněmu králů, kam se sjíždí nejvlivnější občané čtyř království. To oni rozhodnou o nejvlivnějším panovníkovi severu – bude to redanský král Radovid V., kněžna Anna Henrietta z Touissantu, král Temerie Foltest, nebo Francesca Findabair, královna elfského Údolí květů?

Sněm králů není nic jiného než podtitul druhého ročníku Blaviconu, festivalu se středověkou a zaklínačskou tematikou konajícího se v Táboře. Letos byla celým conem protkána dějová linka a samotní návštěvníci v rolích vlivných občanů severu mohli rozhodnout, jak celý sněm dopadne. V areálu Housova mlýna bylo o zábavu postaráno na celé čtyři dny – a právě při různých aktivitách bylo možno v průběhu celého conu získat žetony vlivu a s jejich pomocí rozhodnout o vítězném panovníkovi. Už při příchodu byla každému přidělena jeho státní příslušnost, po zaplacení pár „žetonkůvlivu“ vám ale nic nebránilo ve zběhnutí k jinému panovníkovi. Jiným jste mohli dokonce i škodit – a že byli návštěvníci opravdu aktivní, na konci conu byly odevzdány téměř dva tisíce hlasů! Navíc, každý hlas se rovnal tombolence, a to už se opravdu vyplatí.

Dějová linka královského sněmu se táhla všemi čtyřmi dny. Sněm byl zahájen už ve čtvrtek, 12. dubna, a to příjezdem všech panovníků a slavnostní hostinou, kterou svým vystoupením obohatila kapela Druga. Pátek třináctého nepřinesl na Blavicon smůlu, pouze déšť, kterým se nikdo nenechal rozhodit, ačkoli stánek Xzone jím byl téměř vyplaven. Panovníci započali rokování o spojenectví proti císaři Emhyrovi, večer byl pak na počest sněmu uspořádán slavnostní bál v maskách i bez nich. O hudbu se postarali Bohemian Bards, o řádný dějový zvrat zas otrávené víno. Redanský král Radovid (který měl mimochodem po prvním dnu nejnižší počet hlasů) byl během bálu otráven.

Tak nám začala sobota – za slunečného letního počasí odstartovalo vyšetřování Radovidovy vraždy a Housův mlýn se zahalil do černé. Výsledky pátrání iniciovaného kněžnou Annou Henriettou jsme se měli dozvědět až večer, po dvou z celkem tří sobotních koncertů. První vystoupila skupina Dei Gratia s ryze historickou hudbou, druhý blok pod taktovkou Deloraine měl pak notně fantastičtější nádech. Písně inspirované Zaklínačem nejenže roztančily přítomné, ale vyvolaly i tradiční spor týmů Triss a Yennefer. Ale zpět ke sněmu – kdo vlastně stál za vraždou krále Radovida? Právě to se nám Anna Henrietta chystala říct, když se sama stala obětí atentátu. Následná scéna, kdy byl neznámý vrah eliminován zjevivším se Geraltem z Rivie, pak uhodila na nostalgickou strunu a donutila zavzpomínat na první zaklínačskou hru. U zabijáka byla objevena insignie Nilfgaardu – jak vyšlo najevo, císař Emhyr o sněmu králů moc dobře věděl a rozhodl se zbavit soupeřů ještě před samotnou válkou. Na scéně se dokonce objevilo císařské vojsko a velvyslanec, který byl králem Foltestem zajat a podroben výslechu. Na výsledky hlasování jsme si museli počkat až do neděle – a že rivalita mezi Modrými pruhy a Veverkami byla opravdu silná. Samotným vrcholem sobotního večera byl koncert polské skupiny Percival, která kromě kousků známých ze soundtracku Divokého honu zařadila do svého repertoáru i českou lidovku Koulelo se, koulelo, červené jablíčko, a to speciálně pro nás. Cosplayeři v čele s lišejem navíc skvěle podtrhli atmosféru svými tanečky na prostoru před podiem.

Tím ale Blavicon neskončil. V neděli bylo ještě třeba vyhlásit vítěze hlasování, tedy nejvlivnějšího panovníka severu. Tím se za bujarého jásotu a provolávání slávy stal Foltest, král Temerie, v podání Filipa Ženíška, překladatele třetího Zaklínače. Kromě vyhlášení výsledků sněmu se mnozí těšili i na tombolu a aukci, které celý Blavicon uzavřely. Koncerty a krátké scénky zachycující sněm králů ale rozhodně nebyly to jediné, co mohl con nabídnout. Od čtvrtka až do neděle bylo možné zúčastnit se bohatého doprovodného programu a mimo jiné tak nasbírat hlasovací žetony. Silné popularitě se samozřejmě těšila krčma i medovinový sklípek, a měšec s penězi bylo možno provětrat také u různých stánků. V jejich čele stálo vetešnictví kněžek svaté Melitelé, kde byl k dispozici nápaditý a originální merch Blaviconu – a že vybírat bylo opravdu z čeho. Kromě shopaholiků mohli svou duši ale nasytit i nadšení hráči všeho druhu – ať už v PC herně, nebo v deskoherně, která samozřejmě poskytovala i gwint. Turnaj v této zaklínačské karetní hře na conu nemohl chybět. Se svým programem přispěl i Dům rytířských ctností z Brna, ať už s workshopy, nebo přednáškami. Kapacita workshopů byla omezená, ale kdo chytil příležitost za pačesy a pěnový meč do ruky, rozhodně nelitoval, protože kromě ochutnávky různých šermířských škol se mohl dočkat i naprosto skvělého a vtipného výkladu. Byla možnost zkusit si zahrát kostkový poker s králem Foltestem, zapojit se do zaklínačského vyprávěcího RPG nebo si vyzkoušet virtuální realitu. Nuda během conu rozhodně nehrozila.

Troufám si tvrdit, že ačkoli mnozí odjížděli z Blaviconu o nějaký ten (mnohdy nemalý) peníz lehčí, všem zúčastněným con něco dal. Já osobně si odvezla nejen spoustu suvenýrů a fotek s cosplayery, ale také jedinečné zážitky a historky, jako bonus jsem se naučila hrát spoustu nových deskovek. Blavicon byl můj první con v životě a volba to byla skvělá. A ačkoli jsem v aukci nekoupila královskou vstupenku na příští rok, ta obyčejná mi určitě bude taky stačit – o příští ročník totiž rozhodně přijít nehodlám. A kdoví, motivovaná z letoška možná dorazím i v kostýmu.

 

Eylonwai
Známí se mě občas s detektivně podezřívavým pohledem ptají: „Proč na ten Blavicon jezdíš, když nesnášíš Zaklínače?“ Většinou s pousmáním krčím rameny s tím, že mám vstupenku zadarmo. Jako vysvětlení jim to stačí, i když nejspíš spřádají mystické teorie o mém démonickém původu a potěšení ze špionážní pochůzky mezi nepřáteli. Nuž, přátelé, je čas odhalit úplnou pravdu!

Ve skutečnosti… je to prostě zábava. Viděli jste někdy historickou část Tábora a Housův mlýn? Jestli ano, asi je vám jasné, že středověko-fantasy nerd se tam cítí jako doma. A nekazí to ani počítače a konzole, protože se na nich hrálo Kingdom Come. A na travnatém plácku za mlýnem se přednášelo o středověku, takže když se vám do ruky dostal meč a vy jste zrovna čistě náhodou zaslechli, jak se vám těsně za zády baví spiklenci o tom, že celý sněm dnes překazí vpád Nilfgaardu, fádní realito sbohem!

Ono je totiž skutečně jednoduché se ponořit do fantazie, když dvě třetiny návštěvníků tvoří cosplayeři, a to cosplayeři velmi zruční. Co na tom, že se tam procházelo nějak moc Geraltů. A když pak začali křepčit u koncertů, nešlo zachovat vážnou tvář. Ostatně i ony koncerty, jedno z největších lákadel conu, stály za to. Percival se konečně pustili i do vlastních písniček a nehráli jen soundtrack k Zaklínači, jako tomu bylo minule, což jsem s radostí uvítala.

A víte co? Mohla bych pokračovat dál a dál… rozepisovat se o tom, jaká sranda byla na deskovkách, jak mě potěšily vratné kelímky na pivo (i to pivo v nich), rozšířená nabídka jídla, jak si člověk mohl vyzkoušet spoustu věcí – třeba lukostřelbu – a jak rychle to uteklo. Ale mám pocit, že by to bylo trochu zbytečné. Původně jsem se chtěla radovat z pozdravu slunci s cosplayerem z Dark Souls jako z nejlepšího zážitku z Blaviconu a trochu si tak šťouchnout klackem do fanoušků Zaklínače, ale vem to čert. Doufám, že mě nikdo nezačne podezřívat z toho, že snad tenhle fenomén beru na milost, ale co jiného by se o Blaviconu 2018 dalo říct, než že to organizátoři zase skvěle zvládli – a co zase! Ještě mnohem lépe než minule! Takže budou-li okolnosti příznivě nakloněny, příště se mnou zase počítejte.

ReportážReportážeAkceBlavicon
Categories: Vector Graphic

SOUTĚŽ: Martin Stručovský, Bez duše

Tue, 05/01/2018 - 00:00

Martin Stručovský je náš šéfredator. Martin Stručovský je také spisovatel. V nedávné době mu vyšel první detektivní román. Detektivka není úplně sardenský rank, nicméně občas tím směrem zabrousíme. Máme rádi detektivky i thrilery a občas je i recenzujeme. V případě Martinovy knihy Bez duše se na Sardenu recenze sice nedočkáte (nejspíš by to z mnoha důvodů nebylo košer), ale máme pro vás od nakladatelství Motto k dispozici jeden soutěžní výtisk. A ptáme se:

  • Jak se jmenuje hlavní hrdina tohoto příběhu a co dělá za práci?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 6.5.2018, do předmětu napište Bez duše. A nezapomeňte na svoji korespondenční adresu, ať víme, kam výhru zaslat. 

Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěžeMottoM. Stručovský
Categories: Vector Graphic

Literární vyhlídky: duben - červen

Mon, 04/30/2018 - 08:46

Daniel Tučka: Pelyněk III

Anotace

Na hlavy odpůrců Nové republiky dopadá ostří mechanické sekery. V císařských laboratořích se rodí bojové stroje, metropoli brzy pohltí plameny vzdušné bitvy. Válka vrcholí a naděje na vymýcení pelyňku mizí. O záchranu světa se pokusí syn vůdce monarchistů i žena putující pouští. Pomůže vzkříšená elektřina nebo Měsíční bohyně? Zvítězí nevyzpytatelná magie pelyňku, nebo započne éra nových strojů?
Závěrečný díl steampunkového románu vás zavede do světa, kde se nestřídají roční období, kovy ztratily vodivost a minulost přináší více otázek než budoucnost.

Na hlavy odpůrců Nové republiky dopadá ostří mechanické sekery. V císařských laboratořích se rodí bojové stroje, metropoli brzy pohltí plameny vzdušné bitvy. Válka vrcholí a naděje na vymýcení pelyňku mizí. O záchranu světa se pokusí syn vůdce monarchistů i žena putující pouští. Pomůže vzkříšená elektřina nebo Měsíční bohyně? Zvítězí nevyzpytatelná magie pelyňku, nebo započne éra nových strojů?
Závěrečný díl steampunkového románu vás zavede do světa, kde se nestřídají roční období, kovy ztratily vodivost a minulost přináší více otázek než budoucnost.

A co o knize prozradil sám Daniel Tučka? 

Napsat román vyžaduje neutuchající zdroj inspirace, nejlépe ve formě kvalitního destilátu. Dá se tedy říci, že třetí díl byl zdaleka nejdražší. Zlomil jsem troje per se zlatou špičkou, prošoupal patery oxfordky na cestách do knihovny a přerazil devatero okovaných holí o zloděje nápadů…
Za tři roky jsem mohl napsat tucet knih podprůměrných, šest obstojných a tři výborné. Nebo jeden Pelyněk. Zatím nejdelší český steampunkový román chce čtenáře zavést do světa, který má své opodstatnění, a není jen zaměnitelnou kulisou příběhu. Nehodlá unavovat propracovanou historií a přece se pro ty, kdo mají takové věci v oblibě, vyskytne v závěru její stručné shrnutí, právě jako rodokmen hlavních postav. Má být především pseudoviktoriánskou zábavou a poctou dobrodružné literatuře s příchutí oceli, páry a hořké magie.
Třetí díl Pelyňku je rozhodně nejdynamičtější. Linie mladé šlechtičny Adelaide Gordonové (opět v nesnázích) a jejího muže Nicolase pokračují paralelně, tentokrát se střídají po kapitolách a nikoli po knihách. Nová republika není přátelská žádné z hlavních postav, a proto se děj brzy přenese na dvůr schwaabského císaře. Vedle mocnářské okázalosti věčného soupeře Archipelagu shlédneme podzemní dílny chrlící válečné stroje do eskalujícího konfliktu mezi oběma zeměmi. Budeme svědky exploze vynálezu zkázy i pouti nejmodernější schwaabské vzducholodi za nalezením Železného města, klíče ke ztracené elektřině, která pravděpodobně může rozhodnout válku.
Mezitím, na druhé straně průlivu, se Nový Kapitol propadá do pelyňkového opojení. Nově vzniklá sekta Artemisiánů touží převzít kontrolu nad státem. Lidé mají na dosah vskutku nadpřirozenou moc, stačí se podvolit bohům pelyňku.
Naštěstí ne všichni sdílí toto nadšení. Stále jsou tu monarchisté v čele s generálem Gordonem, jejich tajemný spojenec Černý Robert a nevyzpytatelný řád dominitů. A ovšem někdejší šáhův agent Felix Montez, který má všechny ambice stát se nejdůležitější zápornou postavou knihy.
Podíváme se i do vyprahlých plání Altiky, spatříme bohy bojovat, přesvědčovat, lhát i umírat. Dojde k řadě bitev a k finálnímu souboji na moři i ve vzduchu současně. A možná o jeho výsledku rozhodnou právě ti nejhorší hrdinové, jaké kdy Souostroví poznalo...

Vydaly Straky na vrbě 

Michael Bronec: Aréna: Tři kapitáni: Korzárská čtverylka 

Michael Bronec si touhle sérií plní svůj klukovský sen. A teď dostáváme další díl.

Anotace

Již podle názvu se soustředí hodně na korzáry.
Trojice „kapitánů“ se rozdělila. Arnošt Kodex zůstává na Zemi, aby řešil všední problémy vládce Republiky a přitom nenápadně podporovat své dva druhy, kteří letí za tajnými úkoly. Astrobiologa Filipa Fixe jsme na konci druhého dílu opustili v poměrně prekérní situaci, kdy se zdá, že loď Pegas kamsi zmizela. Poradí si opuštěná posádka na Třetí přestupní? S korzáry letí za pravým pokladem vyjednavač Petr Askorta. Dobrodružství se mu brzy zkomplikuje, na palubě lodi Srdce se jej pokusí kdosi zabít. Je evidentní, že tato snaha bude pokračovat, snad i eskalovat. Dožije se vůbec zdárně příletu Srdce na místo určení?
Příběh z časů, kdy byli ještě muži silní a ženy krásně (anebo: kdy už zas budou)…

Michael Bronec o knize

Na Třech kapitánech III. s podtitulem Korzárská čtverylka ještě končí práce.
Momentálně je má v redakční péči Martion D. Antonín; už vzhledem k tomu, že jedna z postav, kterou užíváme, je jeho.
Text prošel celou řadou čtení a doufám, že už je téměř hotov. Zatím je vysázen pro vázaný formát.
Až bude definitivně zpečetěno, že jest to verze poslední, překlopíme ho do formátu b6.
Vázanou knihu ilustruje Jan Pekárek, brožovanou Janina Strnadová. Viz vnitřní ilustrace.
Obálku má na starosti Tomáš Kučerovský a budu na ni zřejmě ještě nějaký čas čekat…

Vydají Straky na vrbě

Žoldnéři fantasie: Na stopě zločinu 

Můžete se těšit na následující texty 

Karel Doležal – To mám po dědovi!
Tereza Holubová – Jako květina rozzářená magií
Jan Hamouz – Cvrdlikáček
Meriwether Buchanan – Pozdravujte Rouz
Tomáš Laube – Lékařské tajemství
Linda Koutová – Ukradený princ
Laura Pokorná – Špatné přání
Michaela Merglová – Poslední z královrahů
Jarmila Kašparová – Zeskutečnění lorda Bríma
Eiiška Hřebenářová – Kukačka
Ida Nekovaříková – Záhada pěti hexagramů

Vydají Straky na vrbě

Bryan Talbot: Arkwright Integral

Na začátek letošního léta jsme si přichystali klasiku žánru a opravdovou lahůdku pro fajnšmekry. V jediné kolosální knize pod souhrnným názvem Arkwright Integral vyjdou dva steampunkové sci-fi komiksy z pera Bryana Talbota, a to Dobrodružství Luthera Arkwrighta a Srdce Impéria aneb Odkaz Luthera Arkwrighta.
Dobrodružství Luthera Arkwrighta bývá odborníky často označován za historicky první grafický román a důkaz toho, že komiksy, v minulosti často vnímané spíše jako „béčková“ zábava pro mládež a méně náročné čtenáře, mohou být zdrojem velmi komplexního a intelektuálně vyzrálého čtenářského zážitku.

Přeložila Dana Krejčová
Vázaná s parciálním lakem a reliéfní ražbou
608 černobílých a plnobarevných stran
U nakladatele v předprodeji od 3. 4. do 20. 5. 2018 za cenu 2200 Kč
Pravděpodobné vydání knihy konec června 2018

Vydá Comics Centrum

Cullen Bunn, Tyler Crook: Pochmurný kraj 1: Hejna běsů

Anotace

Vítejte v pochmurném kraji.
Ema vždycky věděla, že lesy kolem její rodné farmy jsou plné duchů a příšer a že Harrow County skrývá celá hejna běsů. Ale v předvečer svých osmnáctých narozenin se dozvídá, že ona sama má s těmito bytostmi – a s celým tímto zvláštním místem – společného více, než kdy tušila, a navíc způsobem, který by nikdy nečekala.

Přeložila Alexandra Sklíčková
Vázaná s matným přebalem
160 plnobarevných stran
Pravděpodobné vydání knihy duben 2018

Překladatelka Alexandra Niklíčková o komiksu:

Při pohledu na takřka „pohádkovou“ kresbu Tylera Crooka by člověk řekl, že ho čeká idylická kniha á la Heidi, děvčátko z amerického venkova, ale nic by nemohlo být dál od pravdy. A právě proto se nám komiks tak líbí a proto jsme rádi, že jsme dostali příležitost představit ho českým čtenářům – protože uprostřed každého kouzelného lesa je temné místo a za milým úsměvem (téměř) každého zdánlivě bezelstného venkovana se skrývá nejedno pochmurné tajemství…

Vydá Comics Centrum

Mike Mignola: Hellboy: Neuvěřitelné příběhy

Anotace

Poznejte Hellboyův svět pohledem slavných komiksových tvůrců. Hellboy bude na své pouti čelit obřím netopýrům, démonickým dětem a dalším stvůrám, jaké si jen dovedete představit. Kromě členů Ú.P.V.O. se tu setkáte s mytickým bojovníkem za spravedlnost Humrem Johnsonem, babou Jagou i Kostějem Nesmrtelným. Stačí jen nasednout na zrezivělou raketu a ponořit se do hlubin hellboyovského vesmíru.

Přeložil Jan Kantůrek
Vázaná s lesklým přebalem
264 plnobarevných stran
Pravděpodobné vydání knihy duben 2018

Vydá Comics Centrum 

Legendy o Myší hlídce 1

Na dálném myším západě v městečku Kůrová Kamenice se v hostinci V Červnové ulici scházejí myší poutníci, aby se spolu utkali ve vyprávění příběhů. Každý příběh musí obsahovat jednu pravdu, jednu lež a něco, co ještě nikdo nikdy neslyšel. Taková jsou pravidla. A právě tak vznikají legendy o Myší hlídce. Začtěte se do povídek známých tvůrců, jako jsou Jeremy Bastia, Alex Sheikman, Sean Rubin, Guy Davis a další, a zjistěte, jakým způsobem rozšiřují svět Myších teritorií Davida Petersena.

Přeložila Jan Kantůrek
Vázaná s matným přebalem a parciálním lakem
144 plnobarevných stran
Pravděpodobné vydání knihy květen 2018

Připravuje Comics Centrum

Tomb Raider Archivy S.3

Přeložila Alexandra Niklíčková
Vázaná knižní s potahem a parciálním lakem
424 plnobarevných stran
Pravděpodobné vydání knihy květen 2018

Překladatelka Alexandra Niklíčková o komiksu:

Archivy Tomb Raidera jsou především přehlídkou skvělé výtvarné práce od nejrůznějších autorů, kteří se na tvorbě jednotlivých sešitů podíleli. Příběhy zavedou čtenáře do nejrůznějších koutů světa a nabídnou celou škálu časem prověřených postupů a zvratů, nad nimiž zaplesají všichni milovníci klasického „braku“. Tomb Raider určitě nestojí na vrcholu sofistikovanosti žánru, ale je ukázkou mistrovství řemesla a výletem do zásadního období komiksové historie.

Připravuje Comics Centrum

Myší hlídka: Hra na hrdiny / RPG

Přeložila Alexandra Niklíčková
Vázaná s matným přebalem a parciálním lakem
320 plnobarevných stran
Pravděpodobné vydání knihy červen 2018

Překladatelka Alexandra Niklíčková o komiksu: 

Asi nejlepší na tomhle bohatě ilustrovaném „manuálu“ je, že není potřeba, abyste byli zkušenými hráči RPG ani informovanými znalci Petersenova komiksu Myší hlídka. Obojí sice představuje jistou výhodu a zjednodušení, ale kniha vás podrobně a s pomocí mnoha praktických příkladů a ukázek provede vším, co potřebuje vědět i naprostý začátečník, který komiks Myší hlídka nikdy neviděl. I když je tu samozřejmě riziko, že pak dostanete děsnou chuť si ho přečíst…:)

Připravuje Comics Centrum

Leigh Bardugo: Wonder Woman: Válkonoška 

Anotace

Jak začínala Wonder Woman nebo Catwoman? Jaké bylo mládí Supermana a Batmana? Již klasické marvelovské ikony ožívají jako náctiletí hrdinové v knihách pro mládež, které napsali ti nejvýznamnější autoři současnosti. Začátek série o náctiletých superhrdinech, kterou napsali ti nejznámější autoři YA současnosti –  Sarah J. Maasová, Leigh Bardugo, Marie Lu, Matt de la Pena.

V budoucnu se z ní stane Wonder Woman, ale nyní je jen náctiletou Dianou a její boj teprve začíná…
Diana touží ostatním bojovnicím z Rajského ostrova ukázat, že je stejně silná jako ony. Ale když konečně nastane den závodů, poruší zákon. Zachrání smrtelnou dívku Aliu, za což jí hrozí vyhnání z ostrova. Avšak Alia není jen obyčejná holka a její záchranou Diana ohrozila celý svět.
Alia odjela studovat do zahraničí a nyní tráví čas se svými přáteli na lodi uprostřed moře. Neví, že je pronásledována. Když na její lodi vybuchne bomba, zachrání ji tajemná dívka s neskutečnou silou. Díky ní Alia zjistí, že je přímým potomkem trojské Heleny a v jejím osudu je psáno, že se kvůli ní strhne dlouhá a ničivá válka. Začíná velké dobrodružství obou dívek, při němž budou čelit armádě nepřátel – smrtelných i nadpřirozených, kteří chtějí ovládnout anebo zničit Aliu. Jestli ale chtějí zachránit oba světy, budou muset bojovat bok po boku a odvrátit to nejhorší.

Vydalo Coboo

Karin Tidbecková: Sobí hora 

Anotace

Pozoruhodná sbírka třinácti povídek tak zvláštních, že je velmi obtížné vypudit je z mysli. Zasahují do světa fantasy, magického realismu, science fiction i severských lidových pověstí s imaginárními bytostmi. Některé z těchto příběhů jsou značně znepokojivé, ale zároveň humorné a neuvěřitelně zvláštní. Výrazný autorský rukopis Karin Tidbeckové má schopnost vyvolat v nás intenzivní pocit odcizení vůči světu, o němž jsme se domnívali, že ho známe, a nasměrovat k trhlině v něm, z níž se může vynořovat leccos nepředstavitelného.
Sbírka Jagannath obsahuje texty přeložené ze švédštiny a publikované původně v knize Kdo je Arvid Pekon?, i nové povídky – napsané buď přímo v angličtině, nebo samotnou autorkou přeložené ze švédštiny. Některé z nich již samostatně vyšly v letech 2010 až 2012 v různých amerických publikacích.

Ocenění:

  • vítěz ceny Crawford Award 2013
  • vítěz ceny The Science Fiction and Fantasy Translation Award, 2013
  • užší nominace World Fantasy Award, 2013
  • listina cti (honor list) Tiptree Award, 2012

„Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy četla sbírku povídek, která by mě ohromila tak, jako Jagannath; po jejím dočtení bych jen stěží hledala slova, kterými bych vystihla, jak jsou ty příběhy zvláštní a krásné a jak neodbytně se člověku vryjí do mysli.“
— Elizabeth Handová (z úvodu ke sbírce povídek Jagannath)
 

„Střízlivá i barvitá, vyrovnaná a velmi zvláštní – Karin Tidbecková je se svými nepředstavitelnými harmoniemi ne¬postradatelným autorským hlasem.“
— China Mieville

Vydala Kniha Zlín

Julie Nováková: Světy za obzorem 

Anotace

Za obzorem se skrývají nové a tajemné světy, kam lidská noha ještě nevkročila: Věčně zmrzlé trpasličí planety ukrývající dávné vraky. Bludiště zvířecích myslí a emocí. Virtuální reality. Vjemy překypující krajina lidského čichu ve světě pokročilých technologií. Kolonie na nebezpečných dalekých planetách. Světy, kam se dostaneme, když se zeptáme "co kdyby"...

Na cestu od budoucí Země přes Sluneční soustavu až do dalekých koutů galaxie vás vezme spisovatelka Julie Nováková v povídkách, z nichž řada zde vychází česky nebo světově poprvé.
Každý příběh doplňuje i zábavný komentář autorky odhalující, jak povídka vznikla - a protože jsme v říši science fiction, občas i s vědeckými referencemi!

Co autorka prozradila o knize

Vždycky jsem se ráda ptala "co kdyby". To mě přivedlo k vědě i science fiction. Moje nejnovější kniha Světy za obzorem obsahuje sedmnáct povídek, které se odehrávají na nejrůznějších místech i v různých dobách, ale přinejmenším jedno mají společné - právě onu fascinaci otázkou co kdyby. Co kdybychom zapojili čich do virtuální reality? Co kdybychom se mohli pomocí pokročilé techniky napojit na emoce a myšlení zvířat? Co kdyby lidští kolonisté uvízli na naprosto nečekaným způsobem nehostinné planetě? Co kdybychom se nemohli spolehnout na vlastní smysly?

Co kdybychom tu měli šestisetstránkovou sbírku čistokrevných sci-fi povídek, o kterých i nakladatel s úžasem a jistou úctou prohlásil, že jsou "naprosto šílené"? Na tuhle otázku už odpověď mám: Světy za obzorem jsou na světě.

Závěrem Literárních vyhlídek si neodpustíme žánrový krok stranou.

Michael Connelly: Dva druhy pravdy

Anotace


Harry Bosch chtěl před třemi lety odejít od policie jednou provždy, ale teď se rozhodl své rozhodnutí mírně přehodnotit. Pracuje jako dobrovolník pro policejní oddělení San Fernando, kde přezkoumává staré nevyřešené případy. Od stohů zaprášených dokumentů ho vytáhne až vražda místního lékárníka. Společně se třemi kolegy ze stanice následně Bosch rozplétá nitky obrovského byznysu, ve kterém stovky receptů na léky končí v rukách drogových bossů a následně u překupníků na ulici.
Ve stejném čase se policie v Los Angeles rozhodne znovu prošetřit případ vraha, kterého před třiceti lety poslal Bosch za mříže. Uvězněný muž prohlašuje, že na něho tenkrát Bosch ušil boudu a že má k doložení této skutečnosti důkazy. Takovéto tvrzení je černou skvrnou na pověsti každého policajta, i když bývalého, a tak se Harry rázně pouští do boje za očištění svého jména. Z LAPD však neodešel
v dobrém, takže pomoc od bývalých kolegů může stěží čekat. Bude se muset postarat sám, jako už tolikrát předtím.
Tyto dva zdánlivě nesouvisející případy se velmi rychlé propletou jako klubka ostnatého drátu. A Bosch dochází k poznání, že existují dva druhy pravdy: jedna člověka osvobozuje, zatímco druhá ho uvězňuje v temnotě.

Překladatel Jan Netolička o knize

Mohou existovat dva druhy pravdy?
Druhů pravdy může samozřejmě existovat spousta. Svou pravdu přece může mít každý z nás. Každý vidíme svět ze svého pohledu a všichni jsme přesvědčeni o tom, že naše pravda je ta správná. Jsme ochotni se za ni bít a hádat, nenávidět ty, kdo se nám ji snaží brát. Co když ale někdo bere pravdu detektivovi, který si zakládá na tom, že pravda, kterou hledá, není jen jeho subjektivní, nýbrž ta opravdová, spravedlivá a univerzálně platná? Začne o sobě pochybovat, nebo se naopak pro svou pravdu bít o to zarputileji? Bude věřit více důkazům nebo sobě? Celý život věřil důkazům. Je přece Harry Bosch, a právě kvůli této vlastnosti ho všichni čtenáři milují a kolegové uznávají…
Ne, Michael Connelly nezměnil žánr a jeho Dva druhy pravdy nejsou filozofickým traktátem. Jsou tím detektivním příběhem, který od něj věrní čtenáři čekají. Se dvěma zdánlivě nesouvisejícími případy, které nakonec přeci jen něco spojí. Oproti Odvrácené straně konce překvapivě trochu přibylo akce a dočkáme se třeba i honičky v nočním táboře. Přibyla však ještě jedna věc – pochybnosti. Pochybnosti o sobě, ale také o druhých. Harryho čest je zpochybněna a on se dost možná snaží vykompenzovat to tím, že se sám pustí do akce, jakou zažije poprvé až na stará kolena. Pro něj tolik typickou mravenčí práci částečně převezmou kolegové, takže Connellyho čtenář nebude ochuzen ani o tuto typickou složku jeho knih. Když jsem psal o Odvrácené straně pravdy, vyzdvihoval jsem skutečnost, že to není kniha, kde by se to podstatné odehrávalo na střeše jedoucího vlaku, ale kniha, která popisuje pečlivou detektivní práci, která překvapivě není o nic nudnější. Ve Dvou druzích pravdy se té střeše vlaku přiblížíme, ale Connelly jako by chtěl utišit své špatné svědomí z toho, že dal až příliš velký prostor akci, a vynahrazuje ji poměrně hlubokou reflexí. Ta ale není nudná o nic víc než zmíněná pečlivá detektivní práce, protože je prostě součástí Harryho Bosche, součástí postavy, která je ve svých pochybách snad ještě živější než kdy dřív.

Vydá Domino

Martin Goffa: Vykoupení

Anotace

Detektiv Miko Syrový si odjíždí odpočinout od ruchu velkoměsta do rodné vsi, kde plánuje strávit několik poklidných dnů se svou malou dcerou. Hned po příjezdu je však konfrontován s podezřelým úmrtím, které místní policisté až příliš rychle uzavřou jako obyčejnou nehodu.
Miko začíná klást nepříjemné otázky, fasáda vesnické idyly se drolí a na povrch vyplouvají svědectví, která do případu vnášejí stále víc pochyb a otazníků. Když se nakonec kulisy zřítí úplně, Miko až příliš pozdě pochopí, že tentokrát jde o život i jemu samotnému...

Co prozradil o knize Martin Goffa

Vykoupení je kniha o fasádách, které překrývají nejen tváře jednotlivých lidí, ale také jejich životy. Je o nabílených vesnických zdech, za nimiž člověk při bližším zkoumámí pokaždé najde něco, co je s tou jednoduchou krásou v rozporu.
Oproti Štvanici, příběhu, který se převážně odehrával v kulisách Jižní Ameriky, jde ve Vykoupení o poněkud jednodušší příběh, situovaný do malé moravské vesnice u slovenských hranic. Detektiv Miko, který je od smrti své přítelkyně už jen unavenější kopií sebe sama, odjíždí na krátkou dovolenou do rodné vsi. Hned na úvod ho ovšem čeká nepříjemná povinnost, účast na pohřbu jednoho z místních mužů, který zemřel při dopravním neštěstí. Aniž by se o to Miko jakkoli snažil, dostanou se k němu informace, jež staví celou věc do poněkud jiného světla. Když se je však pokusí předat na oficiální místa, narazí na nezájem, proto mu nezbývá, než se začít ptát sám za sebe. Nahlíží pod pokličky místních domů, fasáda vesnické idyly začíná praskat, a nakonec je Miko sám téměř zavalen troskami po zemětřesení, které svým pátráním vyvolal.
Vykoupení není nijak komplikovaná kniha, možná je ze všech mých knih ve svém ději dokonce nejjednoduší. I přesto si však myslím, že o některých lidských pudech, potřebách či vlastnostech vypovídá možná nejsilněji. Ale to nechť posoudí čtenář sám.

Vydá Mladá Fronta

Literární vyhlídkyStraky na vrběPelyněkK. TidbeckováKniha ZlínSobí horaD. TučkaM. BronecCooBooAlbatrosAréna: Tři kapitániComics CentrumC. BunnM. MignolaMyší hlídkaD. PetersenTomb RaiderL. BardugoWonder WomanDominoM. Connelly
Categories: Vector Graphic

ČASOPIS: Pevnost 5/18

Sun, 04/29/2018 - 00:00

SDÍLEJTE, LAJKUJTE, ZAPOMEŇTE NA SVOJE NEJLEPŠÍ FRANCOUZSKÉ VYCHOVÁNÍ A PŘIPRAVTE SE NA POŘÁDNÝ RUDÝ ÚTOK! JE TU NOVÁ PEVNOST, S NÍ DEADPOOL A K TOMU SPOUSTA LAHODNÉ FANTASTICKÉ ANARCHIE!!!

Co do povahy docela mrcha, jindy ale příležitostný klaďas a bezesporu nejsympatičtější žoldák pod sluncem DEADPOOL je zpět, aby celému světu připomněl, že Mirek Dušín už dávno není v kurzu. Jasně, zase to bude jízda. Poohlédnout se ale stačíme také po robotické vybíjené PACIFIC RIM: POVSTÁNÍ a po nerdím vlhkém snění s názvem READY PLAYER ONE. Milovníci zamrzlých škunerů a jejich decimovaných posádek pak nesmí minout seriálový THE TERROR. A pokud se vám stýskalo po STAR WARS, určitě vám přijde k duhu rozhovor se spisovatelem KEVINEM J. ANDERSONEM, který se mnohokrát literárně zanořil jak do světa midichlorianů, tak i třeba do Akt – X anebo do Herbertem mistrovsky načrtnuté Duny. Mimochodem jak se těšíte na nového SOLA? My docela fest, a tak jsme mu rovnou naložili čtyři stránky plné vyšpióněných informací. A co na to literatura? O slovo se hlásí Indií provonění NESMRTELNÍ Z MELUHY, ale třeba také svět dětských dobrodružství KEPLER62. A brilantní povídky to tohoto čísla vyšvihnuli TOMÁŠ BANDŽUCH a DAVID ŠENK. Ovšem pozor, aby se nezapomenulo na romantiku: koníkem si po Severní Americe cválají DIANA GABALDONOVÁ, Claire s Jamiem a do zad jim duní BUBNY PODZIMU. Nebo si chcete víc počíst o papírové WONDER WOMAN? Případně vás láká rozhovor s A. G. HOWARDOVOU, autorkou Šepotání a Krverůže, jež si zavdala s letošním HUMBOOKEM? A už vám někdy někdo vlípnul sexy vlkodlačí NEJTEMNĚJŠÍ POLIBEK? Račte dál, všechno máme. A nádavkem přidáváme rozloučení s naší milovanou JANOU REČKOVOU, redaktorského profíka PAVLÍNU KAJNAROVOU, komiksový monstrprojekt ZNOVUZROZENÍ HRDINŮ DC, bankovní moguly z rodu MEDICEJŮ, vzpomínku na letošní ANIMESHOW a chybět nesmí ani pozvánka k našemu stánku na SVĚTĚ KNIHY. I v květnu Pevnost vládne a zve vás k sobě na trůn! #casopispevnost #jenejlepsi

obsah aktuální Pevnosti najdete zde

ČasopisPevnostM. Fajkus
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Ari Marmell: Lughovo kopí

Fri, 04/27/2018 - 09:37

ANOTACE:
Mick Oberon by mohl být jen dalším z řady soukromých oček třicátých let, nebýt toho, že pod kloboukem schovává špičaté uši a namísto osmatřicítky nosí kouzelnou hůlku.

V Chicagu se objevilo Lughovo kopí, neobyčejná zbraň, která má majiteli přinést neporazitelnost v boji. Není divu, že po něm všichni šílí…

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první

Kaluže světla a závoje stínů.

Po otevírací době to v Africkém sále muzea vypadá jako ve snu. A ne zrovna příjemném. Svítila pouze některá z nástěnných svítidel a jejich světlo kmitalo a třáslo se při každém ráznějším kroku. Tu se z temnoty vynořila obrovská maska nebo socha, jinde mě od mé kořisti oddělila clona tmy.

Ježkovy voči, ten chlapík byl jako blesk! Já jsem taky slušný rychlík, když se do toho dám, ale tenhle mě pořádně vypekl.

Bylo na čase trochu změnit poměr sil.

Svoji starou dobrou kouzelnou hůlku Luchtaine & Goodfellow jsem měl už nějakou chvíli připravenou, proto stačilo, abych si počkal na další okamžik, kdy se mihne z jednoho stínu do druhého, a…

Prásk.

Nebo vhuííí.

Abrakadabra.

Představte si jakýkoli zvuk, který by mohl provázet výtrysk magie.

Ten chlapík měl přijít o všechno štěstí, zakopnout, vrazit do všeho, co měl v cestě, možná si i zlomit pár kostí. Šel jsem po něm tvrdě. Teď mě už nepředběhne a já nemám rád, když mi někdo připraví nečekané překvápko.

Minul jsem.

Víte vy vůbec, jak je těžké minout magií? Tam nemáte žádnou kulku, stačí mít cíl v dohledu.

Ale v okamžiku, kdy jsem cítil, jak se výtrysk síly žene hůlkou, ten parchant vyskočil, jako kdyby věděl, co se chystá. Vyskočil, skrčil nohy a přelétl sedm stop vysokou skleněnou vitrínu se spoustou náhrdelníků, náušnic a bůhvíčeho z kamene, dřeva a skořápek.

Vitrína se rozprskla, jako kdyby dostala zásah bombou. Sklo se s třesknutím rozlétlo a vzduchem svištěly nepříjemně velké střepy. Stará šňůrka zpráchnivěla a po podlaze se rozsypala spousta drobných, kamenných korálků.

Ani jsem nechtěl vědět, kolik taková vitrína a její obsah může stát. V celém Chicagu určitě nebude tolik nul…

Ani po takových akrobatických kouscích neměl ten pacholek dost!

Pokud jde o mě, já na zlomek vteřiny ztuhl, protože mě překvapila exploze vitríny a musel jsem se zaklonit, abych se vyhnul letícím střepům.

On ne.

Připadalo mi, že se při dalším skoku sotva dotkl nohama země. Vylétl do výšky, točil se, jako kdyby mu Newtonovy zákony nic neříkaly, a odrazil se od stěny.

A během toho vrtění a točení po mně něco hodil.

V tu chvíli jsem nevěděl, co to je, jen že to letí sakra rychle a míří mi to rovnou na krk. Z těch náhrdelníků a ostatních věcí jsem vycucnul spoustu štěstí a už jsem ho všechno využil, ale stále jsem nebyl dost rychlý, abych se úplně vyhnul.

Pravým uchem mi projela ostrá bolest a něco horkého a vlhkého mi slepilo vlasy.

Přitiskl jsem si dlaň na ránu a přehodil si L&G do druhé ruky. No jo, useklo mi to kus ucha, zrovna v místě, kde vybíhalo do špičky. Sakra, kdybych měl lidské uši, asi by bylo pryč úplně. Naštěstí je to jedna z drobností, které si na mně vy, šupáci – to znamená lidé, pro ty, kteří nedávají pozor –, nikdy nevšimnete. Potrvá pár dní, než mi to doroste!

Ale nebýt mé magie, na zemi by leželo mnohem víc než jen kousek kůže a chrupavky vedle zakrváceného…

Střepu?

On ve vzduchu chytil střep z té vitríny a hodil ho po mně! Co je sakra zač?

Zatím jsem ho ještě ani pořádně neviděl, a to taky nebylo normální. Dokonce i v místech, kam dopadalo světlo, se ho tma nějak držela, táhla se za ním jako pára až k dalšímu stínu. Viděl jsem ale dost, abych věděl, že je ho pořádný kus – jen o fous menší než ta vitrína, kterou rozbil – a že má něco na hlavě. Zvláštní klobouk? Korunu? Prostě něco. V tuhle chvíli by si každý se špetkou rozumu řekl, že je načase to zabalit, ale nedostal bych se tam, kde jsem, kdybych si čas od času nezahrál na tupce a zabedněnce. A stejně jsem do té honičky už příliš zabředl a byl jsem hrozně zvědavý.

Zřejmě jsem byl v minulém životě kočka, a právě proto to byl minulý život.

Teď jsme byli v hlavním sále. Byl obrovský. Procházel celým dalším podlažím, vysoko nad podlahou bylo několik osvětlovacích těles a za střešními světlíky černá noc. Mohutné sloupy a zdi podpíraly arkády v dalším patře, které oddělovaly menší prostory od hlavního sálu a odkud se návštěvníci mohli dívat dolů. Po obou stranách sálu stály vitríny, které návštěvníky směřovaly k finále výstavy: dvěma slonům africkým v životní velikosti, strnulým ve věčném souboji.

Dokonce ani ti sloni nedosahovali do poloviny výšky sálu. Mohli by sem klidně strčit celého dinosaura, a stále by tady byla spousta místa.

V některých horních arkádách visely transparenty oznamující chystané výstavy. Právě tam zamířila moje kořist. Vpadl jsem dovnitř právě včas, abych viděl, jak zase skáče jako gumový klokan. Ze země na skleněnou vitrínu, která se tentokrát při doskoku ani nezachvěla. Odtamtud na záda jednoho ze slonů, dvěma rychlými kroky doběhl na jeho hlavu a od ní se odrazil k transparentu přímo nad ní.

Bylo na něm něco o nových přírůstcích v oddělení starověkého Egypta. Nemám zdání, proč jsem si zapamatoval právě tohle.

Ale jedno je jisté. Můžete být jakkoli mrštný, mazaný a můžete skákat jako blecha, ale vyhnout se něčemu ve skoku stejně nedokážete!

Vypálil jsem za běhu a tentokrát jsem ucítil, že jsem se trefil. Nedokázal jsem ho sice zasáhnout tak tvrdě, jako bych to byl svedl předtím – ten první pokus mě stál hodně sil –, ale stačilo to. Transparent, který by ho měl bez problémů unést, se vytrhl ze závěsů. Slyšel jsem ránu, jak dopadl pod arkádu a odkulil se stranou.

Tak fajn, lepší by sice bylo, kdyby spadl ke mně, ale po té ráně a zamotaný do plátna bude aspoň minutu mimo provoz.

To bylo víc, než jsem potřeboval, i když jsem nebyl takový skokan jako on.

S hůlkou znovu v pravé ruce jsem se rozběhl ke zdi, skočil na ni a běžel dál. Kámen byl velice hladký, aspoň pro vás, ale ne pro mě. Šplhal jsem jako šváb. Během několika vteřin jsem byl pod arkádou, naklonil se dovnitř, L&G připravenou…

Brr.

Popadly mě dvě ruce velikosti sloních tlap. Tou pod krkem si mě zvedl a přidusil. Druhou mi zkroutil zápěstí tak, že se málem urazilo a šlo si hledat jinou práci. Ani jsem neměl čas na něho namířit hůlku.

Zato jsem měl čas – příliš pozdě na to, abych napravil některá nemoudrá rozhodnutí – si ho dobře prohlédnout.

Těžké jezdecké boty. Oděv ze silné vlněné látky a kůže, starší než moje hůlka. Masivní řetěz na ramenou, která zase nebyla bůhvíjak široká. Ta moje by se do nich vešla jen dvakrát, přesněji dvaapůlkrát.

Hustý, černý plnovous zastřižený jen tak, aby to vypadalo, že sám od sebe narostl do více méně správného tvaru. Oči jako dvě černé tůně. Takové mívají jeleni. A samozřejmě ta jeho hlava.

Neměl na ní klobouk. Ani korunu.

Byly to parohy. A pěkně rostlé.

Do prdele.

„Herne,“ zachrčel jsem.

„Oberone.“ Vrčel jako leopard a řval jako medvěd.

„Jak se vede?“

No jo, já vím. Tomuhle se říká získávání času. Nebo taky panika.

Herne Lovec. Vlastník prastarých lesů na Britských ostrovech. Bývalý a zřejmě i budoucí pán Divokého lovu. A všeobecně vzato chlápek, kterého byste nechtěli mít za nepřítele.

Ještě před dvěma minutami jsme jimi nebyli. A teď?

„Mohli bysme…“ Udušení mi rozhodně nehrozilo, ale nedostatek vzduchu zhoršuje výslovnost. „Promluvit… si?“

Dívat se do Hernových očí je stejné jako dívat se do očí kočky, jejíž nejlepší kamarád grizzly vám stojí přímo za zády. Přesto jsem to udělal.

Docela dlouho se nedělo vůbec nic. Žádný výraz, žádná odezva, jen můj odraz v jeho očích. Nakonec se rozmluvil: „Ne.“

*

Hmm. Možná jsem s vyprávěním začal trochu pozdě, když už všechno bylo v plné jízdě. Tak dobře, vrátím se o pár kroků – a o pár hodin. Začnu večer…

Hlasy. Hlasy a vzdálené, tlumené bušení, jako kdyby se někdo prokopával chuchvalcem cukrové vaty. Zabručel jsem něco, co s reálným světem nemělo vůbec nic společného, a ignoroval to důsledněji než čtvrté rande.

„No tak, Micku!“ Buch, buch. „Já vím, že tam jsi.“ Buch.

Buch.

„Odpal! Spím!“

Tedy aspoň si myslím, že jsem to řekl. Chtěl jsem to říct. Ale protože jsem celou vahou spočíval na obličeji zabořeném do polštáře tak, jako kdybych si chtěl prokousat cestu do Země víl, nejsem si úplně jistý.

„No tak, Micku,“ řekl znovu, tentokrát už z mnohem větší blízkosti. Teď už to nebyly hlasy, ale jenom jeden. Petův. „Máme průšvih.“

„Zavolej poldy.“

Pete – policejní důstojník Pete Staten, jestli chcete – zachrchlal, jako když prase vdechne menší prase.

„Vysmahni, Pete. Máme zavřeno.“

„Měls otevřené dveře.“

Vážně? Sakra. Musel jsem být na hadry, když jsem přišel domů.

„Tak na co jsi to sakra klepal?“

„Na futro. Pak na stůl.“

„Do pytle. Mohl bys je zavřít?“

Kroky, hlasité bouchnutí.

„Fajn, díky. Teď už máme zavřeno.“

Myslím, že už jsem vám smrtelníkům někdy říkal, že moc nespím. Rozhodně ne tolik jako vy. Ale když už jsem utahaný natolik, že jdu na kutě, jsem děsně nerad, když mě někdo budí.

Jen proto, že Pete byl můj dobrý přítel, neměl ještě místo límce můj psací stroj.

A také bylo jasné, že v dohledné době nemá v úmyslu vypadnout.

Zasténal jsem jako duch v tahací harmonice a posadil se.

„Žije!“ zajásal Pete.

„Přeháníš.“ Ani jsem si nepromnul oči, i když jsem věděl, že se to ode mě očekává, a snažil jsem se dát dohromady.

Když jsem šel na kutě, nesvlékl jsem se, dokonce jsem ani nezalezl pod deku. Jen jsem padl na postel v obleku za dva dolary a svrchníku. Teď to vypadalo, že oblek i svrchník tvoří spousta faldů a jen trochu vlny. Jestli je to možné. Celá kancelář páchla vlhkou vlnou. Byl jsem nacucaný jako houba.

Pete se napůl opřel a napůl posadil na můj stůl. Podle lesklých fleků na jeho uniformě jsem poznal, že venku stále prší.

„Proboha, Micku. Na čem jsi to dělal?“

„Hrozně srandovní záležitost,“ zavrčel jsem. „Na případu poldy, který zmizel, když otravoval kámoše.“

„Prima, ale já nikam neodešel.“

„Takže teď víš, co máš dělat, ne?“

Můj nevítaný host si od stolu přitáhl křeslo a posadil se.

„Posaď se u nás,“ vybídl jsem ho.

„Přinesl jsem ti mlíko,“ opáčil.

Snad si pamatujete, že je to v podstatě to jediné, co piju – nebo jím –, takže Pete to samozřejmě věděl. Ale stejně, kdyby mě chtěl opravdu podmáznout, byl by přinesl smetanu. „Teplé?“

„Za co mě máš? Samozřejmě že teplé.“

„Tak dobře.“ Natáhl jsem ruku a čekal, až v prstech ucítím sklenici.

„Odpuštěno?“ zeptal se.

Pořádně jsem se napil. „Poprava se odkládá. Tak to vyklop.“

Několikrát se zatahal za knír a já málem znovu zasténal. Tak teď, když ho poslouchám, nechce se mu zpívat. To rozhodně nebylo dobré znamení.

„Vážně, Micku, na čem děláš? Ještě jsem tě neviděl tahle zničenýho.“

„Miles Caro.“

„Neznám.“

„Není důvod, abys ho znal.“

Hledal jsem pohřešovanou osobu, která, jak jsem to viděl, zůstane pohřešovaná. Měl rodinu, která o něho měla strach – proto jsem se k tomu přimotal –, a pár oblíbených zašíváren, kam chodil trsat a chlastat, ale to všechno mi bylo platné jako hadovi noha. Říkalo se, že dluží drsným chlápkům nějaké peníze a buď se zapletl do něčeho opravdu nepěkného, aby jim je splatil, nebo se zdekoval, dokud to šlo. Přišlo na to, koho jste se zeptali. Protože nerad dělám na něčem, co mě přivádí moc blízko k mafii – víte přece, jak to dopadlo minule –, a protože stopy byly vidět na dálku, jako poctivý radní, stejně jsem uvažoval, že ten případ pustím. Tedy moc se mi nechtělo. Nerad nechávám nedodělanou práci a tahle záhada mě doháněla k šílenství. Ale už několik týdnů jsem nedělal nic jiného. Jen Merlin ví, kolik jiných, možná lépe placených případů jsem prošvihl. Neměl jsem tušení, co se děje ve světě, protože už několik dní jsem nečetl noviny. Sakra, zachytil jsem nějakou šeptandu, že je nás tady – myslím Fae – v Chicagu víc než obvykle. O tomhle většinou vím hodně brzy.

Nevěděl jsem, jestli je to pravda, ale přinejmenším jsem si mohl být celkem jistý, že jestli má Větrné město nějaké extra návštěvníky, nejsou to Unseelie. I když jsem nekoukal do novin, tak pokud by se tady potloukali nějací Unfit, zůstalo by po nich dost krve a mrtvol. A o tom bych se určitě dozvěděl.

Ale teď odbíhám. Jde o to, že jsem se ze všech sil snažil toho chlápka najít, ale neměl jsem se absolutně čeho chytit. Výsledek nula. Několik dní jsem bez přestávky chodil ulicemi, abych dal Carovu případu pořádnou poslední šanci, než přiznám porážku. Proto jsem byl tak zničený.

A proto – ne snad kvůli tomu, že možná parta našinců dělá bengál ve smrtelné části Chicaga, ale kvůli všemu ostatnímu – bych to snad Petovi vysvětlil, být v lepší náladě.

„Dokázals, že je to fuk, na čem dělám, když jsi sem tak vrazil a probudil mě.“

„No tak, nebuď jako…“

„Copak, Pete? Něco chceš?“

Povzdechl si. „Potřebuju, abys mi pomohl s případem.“

Změřil jsem si ho. „To mi došlo. Možná jsi zapomněl, ale jsem detektiv.“

„No jo… V muzeu došlo k vloupání.“

Tak tohle mě zaujalo. „Ve kterém?“

„Ve Fieldově.“

Myslím, že jsem přikývl, ale nevím to jistě. Někdo vykradl přírodopisné muzeum? Kristepane, zítra toho budou plné noviny! Nebylo mi ale jasné, proč na to policejní oddělení potřebuje externistu…

Vlastně to byla sakra dobrá otázka. Tak. S dobrými otázkami dělám jedno. Pokládám je.

Jeho odpověď mi ale moc nepomohla. „Hmm, no…“

Zatraceně. „Nikdo tě za mnou neposlal, viď? Děláš na vlastní pěst.“

„Hmm, no…“

„To znamená, že nikdo nebude nadšený, až se tam objevím, a zřejmě z toho nebudu mít ani vindru.“

„Hmm, no…“

I když to nerad přiznávám, vzbudil ve mně Pete zvědavost. Nejraději bych mu sice dal co proto, ale není to žádný hlupák. Jestli si myslí, že by mě poldové mohli potřebovat, má pro to důvod.

„Oddělení bude pod pořádným politickým tlakem, Micku. I kdyby z toho nic nebylo, bude to velká záležitost a půjde o spoustu peněz.“

„Jo, to každopádně.“

„A kvůli soudci Meadorsovi je celý sbor vzhůru nohama.“

He? To jméno jsem znal. Místní bezvýznamná figura, ale chlapi v modrém ho měli celkem rádi, protože se nenechával přemlouvat, pokud šlo o vydávání zatykačů. Ale neměl jsem tušení, co má společného s cenou čaje v Číně.

„He?“

„Proboha, Micku, kde žiješ? Dva dny zpátky toho byly plné noviny. Ten chudák vyšel z nějakého občerstvení, a rovnou pod náklaďák.“

Řekl jsem si, že není ideální čas na vtip o hamburgeru.

„Jde o to, že všichni teď mají spoustu práce. Tak mě napadlo, že pomůžu svým šéfům a parťákovi, když tě do toho co nejdřív zasvětím. Navíc nevím, jestli se tím budou detektivové vůbec zabývat.“

Tu poslední větu zamumlal tiše, jako gramofon bez jehly.

„Počkej…“

„Navíc tohle je hodně zvláštní.“

Páni. „Nesnáším všechno, co je hodně zvláštní, Pete.“

„No jo, ale jsi v tom dobrý.“

Nebylo by hezké oplácet lichotky, jakkoli se mi nezamlouvaly, hrubostí, proto jsem si řekl, že ho pro tentokrát neuškrtím.

„Proč se tím poldové nechtějí zabývat? Řeklo by se, že vyřešení veledůležité krádeže by se jim…“

„No, víš, věc se má… Zatím všechno kontrolujeme, a potrvá ještě pár hodin, než budeme mít jistotu. Je toho spousta. Ale zatím to vypadá, že nic nezmizelo.“

Napadlo mě, jestli jsem vůbec vzhůru.

„Vy nevíte…?“

„Jak jsem říkal, je tam toho spousta. Ale přednostně jsme zkontrolovali nejcennější věci, a aspoň co jsem se naposledy ptal, nic nechybělo.“

„Sakra, něco přece musí chybět! Nikdo se bezdůvodně nevloupá do muzea, pokud to nebyli jen chuligáni, co pro zábavu rozbíjeli okna.“

„Nic takového. Vlastně tam něco nechali. Schovali to mezi jiné sbírkové předměty.“

„Oni… ty mě chceš vytáhnout, abych vyšetřoval anti-loupež?“

Pete pokrčil rameny. „Dalo by se říct.“

„Ty ses zbláznil!“

„Možná budeš mít štěstí a něco se nakonec ztratí,“ opáčil s upjatým úšklebkem.

Měl mě ale zaseknutého a oba jsme to věděli. Probudil ve mně zvědavost, a chtěl jsem vidět, co se dalo.

„Jsi mizera, Pete.“

„To jsi už říkal.“

„To pro případ, že bys špatně slyšel.“

Pete a já jsme zřejmě cestou o něčem mluvili, tedy mluvil hlavně on, ale já si z toho nepamatuju ani slovo. Snažil jsem se nevnímat sršně a motorové pily, které mi kroužily kolem hlavy, a nedokázal jsem se soustředit. Bolest, svědění a podrážděnost byly tak příšerné, že mě napadlo, jestli je možné podrbat si bolení hlavy, když si strčíte prst dost hluboko do ucha.

Už jsem vám říkal, jak příšerně nesnáším auta, viďte? Tak se většina z nás aes sidhe cítí, když jsme takhle obklopeni kovem a technologiemi. Ve chvíli, kdy jsme zahýbali na Lake Shore, byl jsem si skoro jistý, že dokážu nahmatat i čas, a nesmírně se mi ulevilo, když jsem mohl vypadnout z té proklaté věci. Věděl jsem, že Petův otlučený Plymouth ve skutečnosti není zetlelá, šedozelená mrtvola, že jeho reflektory na mě nezírají, že rudé paprsky kol a ušmudlané pneumatiky s bílými boky nejsou ve skutečnosti krvelačně rozšklebené mordy, ale co kdyby…

No jo. Ale…

Tak už s tím přestaň. Máš práci.

Možná.

Otočil jsem se zády k jeho dvoudvéřové kraksně a natáhl krk, abych si dobře prohlédl místo činu. Nebo čeho vlastně.

Už jste byli ve Fieldově přírodovědném muzeu? Ten barák je větší než faunovo libido. Za dávných časů a v dávných zemích jsem žil ve městech, která zdaleka nebyla tak veliká.

Zepředu, kde jsme stáli, jste nepoznali, že by něco bylo šejdrem. Prázdnou ulicí se vlekl nějaký chlapík, rozepnutý svrchník mu pleskal do nohou, a předstíral, že není nadrátovaný jako produkční z Broadwaye.

V oknech byla tma a budova byla zamčená. Žádní turisté nestoupali po širokém schodišti ani necourali mezi masivními sloupy.

No jo, hlavní vchod má vypadat jako řecká klasika. Já jsem klasické Řecko zažil, ale tohle byl výsměch. Parthanonymon.

Jejda. Se omlouvám.

Peta napadlo, že asi budou vzadu, tak jsme to obešli dozadu. A byli tam, hemžili se kolem zadního vchodu, který zřejmě sloužil dodavatelům a tak podobně. Bylo tady jen pár uniformovaných poldů a jeden detektiv v civilu, v obleku stejně laciném a pomačkaném, jako byl ten můj, a – soudě podle občasného záblesku a detektivovy zjevné rozmrzelosti – několik chlapíků z noční směny od novin, kteří se tady motali pro případ, že by se z toho přece jenom něco vyklubalo.

Pete sice říkal, že zatím nezjistili, že by se něco ztratilo, přesto mi vrtala hlavou přítomnost, nebo nepřítomnost, policie.

„Vypadá to, že spousta chlapů už odešla,“ poznamenal Pete. „Pořád se nic neztratilo? Možná našli ještě něco navíc.“

„Těm zbývajícím reportérům to zřejmě nikdo neřekl.“

„Možná – ale ty jim taky nic neříkej. Žádný komentáře k vyšetřování, jasný?“

„Jinými slovy, vy poldové nemáte novináře v lásce, tak jen ať si tady tvrdnou.“

Petův úšklebek mluvil za vše.

„Velí tomu Keenan?“ zeptal jsem se.

Pete se na mě podíval, jako kdybych spadl z višně, a mně došlo, že jsme o tom buď mluvili v autě, nebo je to pitomá otázka. Možná obojí.

„Vloupání, Micku,“ připomněl mi. „Tohle není vražda. Spadá to tedy pod krádeže, i když se nic neztratilo.“

„Jasně.“ Ježkovy voči, musel jsem být cestou úplně mimo. „Takže kdo to má na povel?“

„Galway. Detektiv Donald Galway.“

Galwaye jsem osobně prakticky neznal. Myslím, že jsme se jednou dvakrát potkali na služebně, když jsem si přišel popovídat s Petem nebo detektivem Keenanem. Jen jsme si vyměnili letmé pokývnutí.

„Je to férový polda?“ zeptal jsem se.

„Na Díkůvzdání příští měsíc ho zvát nebudu, ale pokud vím, je v pořádku.“

„A jak se dívá na to, že oddělení používá konzultanty?“

Pete se na mě nepodíval. „Pokud vím, je v pořádku.“

Bezva. „Tak proč jsi mě sem vlastně přivedl?“

„Už jsem ti říkal, že si umíš poradit se zvláštními případy. Kromě toho bude mít cukání neztrácet tady čas.“

Bylo zvláštní, že jsem slyšel jeho „myslím“ stejně hlasitě, jako kdyby ho vyslovil nahlas.

Když jsme konečně Galwaye našli – který by vypadal jako Charlie Chaplin, kdyby ubral něco na váze, přidal na výšce a několik prezidentských období si zapomněl žehlit oblek –, ukázalo se, že má ze mě ještě menší radost, než jsem čekal.

Ale samozřejmě jsem to nebyl já, kdo to schytal.

„Sakra, Statene, co to provádíte? Baker si na vás smlsne, až…“

Od té chvíle jsem už moc neposlouchal. Takových řečí jsem se už naposlouchal a on s tím hned tak neskončí. Snažil jsem se trochu se porozhlédnout, aniž bych to tady procházel, a zkoušel jsem si ujasnit, co se tu stalo. Odsud jsem toho moc zjistit nemohl, ale pokud jsem mohl Petovi trochu pomoct, řekl jsem si, že nebudu riskovat zatčení za vstup na místo činu.

To znamenalo, že jsem kromě toho, že podle vlhkosti ve vzduchu bude do rána ještě pršet, na nic jiného nepřišel.

Když jsem pak zaslechl oblíbenou frázi každého policajta, „to vás bude stát odznak“, řekl jsem si, že bych přece jen měl něco udělat.

 

INFO O KNIZE:
Marmell, Ari: Lughovo kopí
Původní název: Hallow Point
Vydal: Triton, duben 2018
Překlad: Zdeněk Uherčík
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 249 Kč

UkázkyTritonA. MarmellLiteraturaUrban fantasyMick OberonFantasy
Categories: Vector Graphic

Vítáme vás v komiksovém vesmíru Znovuzrození hrdinů DC!

Thu, 04/26/2018 - 00:46

Vítáme vás v komiksovém vesmíru Znovuzrození hrdinů DC!

Jedná se o největší český komiksový projekt. I když jsou u nás komiksy čím dál populárnější, přesto vycházejí spíše kusově, v podobě určitých ochutnávek. 
Proto je projekt Znovuzrození tak unikátní. Jednak přináší velmi aktuální komiksové události
a jednak českým čtenářům servíruje obrovský kus edičního plánu jednoho z největších komiksových vydavatelů na světě, nakladatelství DC. Zatím se vydavatelé čtenářům vždycky snažili představit jednoho hrdinu – teď přicházíme v podstatě s celým vesmírem. Fanoušci komiksů budou mít šanci sledovat nejen ty nejznámější hrdiny, ale i to, co se dějem kolem. Touhle sérii už čeští komiksoví fanoušci dostanou podobně rozsáhlou nabídku jako čtenáři američtí.
A co je tedy to Znovuzrození? Je to návrat DC na výsluní. Nový začátek pro nové čtenáře, ideální místo, kde mohou lidé začít se čtením těch nejslavnějších hrdinů. Není to ale nové převyprávění slavných událostí a počátků postav, jako spíš návrat k tomu zásadnímu, co dělá slavné postavy tak legendárními.
Znovuzrození odstartovalo docela nedávno, v roce 2016. Na rozdíl od minulého pokusu jménem 52 tohle nebyla snaha smazat všechno, co se stalo předtím, a začít znova. Ne, tvůrci akceptovali všechny minulé události, jen z nich vybrali to nejzajímavější, a víc se soustředili na postavy. Na to, co je pohání, co je motivuje. Na to základní. K tomu, abyste si užili příběhy ze Znovuzrození, není nutné znát minulé komiksy. Nové knihy jsou psané tak, abyste se v nich co nejlépe zorientovali.
Na rekonstrukci superhrdinského světa si také nakladatelství DC vybralo ty nejlepší tvůrce. Kromě Geoffa Johnse (Znovuzrození), který momentálně dostal na starost i filmový vesmír, přišel malíř Jim Lee (Sebevražedný oddíl), uctívaný scenárista Tom King (Batman), Greg Rucka a Liam Sharp (Wonder Woman), Dan Abnett (Aquaman) a spousta dalších hvězd.
A teď to nejzajímavější. Na co se čeští čtenáři budou moci zatím těšit? Na téměř všechny slavné hrdiny! Samozřejmě nemůže chybět Batman. A to jak v sérii Batman, psané největším objevem posledních let, Tomem Kingem, tak v řadě Detective Comics, která se více soustředí na Batmanovy parťáky (a ne všechny s čistou minulostí). Chystá se i třídílná minisérie All-Star Batman, ve které se vystřídá mnoho slavných výtvarníků a která je zaměřená na souboje Batmana s jeho nejslavnějšími protivníky. V tom nejlepším provedení také poznáte stále populárnější Wonder Woman, která se vrací do své minulosti, aby tam odhalila jedno dobře ukryté tajemství. A ve zběsilém tempu se přiřítí Flash, který má v novém vesmíru obří roli.
Pro příznivce monumentální akce je tu Liga spravedlnosti, tým obsahující ty největší hrdiny bojující proti těm největším hrozbám. Čtenáři se také nemusí bát, že přijdou o oblíbenou Harley Quinnovou… nebo, že skončí její vlastní tým, Sebevražedný oddíl – tým složený z padouchů určených k likvidaci. Z novinek pak přijde další legenda, kterou ale asi u nás znají více seriáloví diváci, lučištník Arrow!
Tohle je první várka hrdinů, kteří se začnou objevovat pravidelně už od května… a během následujících dvou měsíců vyjde hned devět prvních dílů jednotlivých sérií! Následně pak budou vycházet průměrným tempem dvě knihy měsíčně – takže si letos budete moci přečíst od každého hned tři komiksy, celkem osmadvacet za rok! Vzhledem k rozsáhlosti projektu se povedlo i ve spolupráci s nakladatelstvím DC snížit cenu na 299 korun za knihu! Což je u komiksového titulu, který má tolik stránek a netiskne se pro několik zemí zároveň, neuvěřitelně přátelská cena. 
A pozor – budeme dělat i speciální verze! Na knihkupectvích Comics Pointu i v obchodech Crwe (Krakatit a Arkham) budou v omezeném nákladu k dostání i vázané kusy jednotlivých komiksů. A prodejny Luxoru budou mít svou vlastní variantu obálek – laděnou do jiné barvy a s logem Luxoru na zadní straně.
Tak neváhejte a přidejte se ke komiksovým fanouškům celého světa!
 

Vydává Crew

CrewDCKomiks
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Jason Aaron - R. M. Guéra, Skalpy 7: Rezervace v rytmu blues

Wed, 04/25/2018 - 18:46

Skalpy Jasona Aarona se dočkaly v českém překladu Štěpána Kopřivy už sedmého dílu. Jenže ani sedmička nebude pro hrdiny Skalpů šťastným číslem. A přitom to celé začíná vcelku pozitivně. Skalpy otevírá tentokrát příběh Poslouchej, jak se země otáčí. Jeho hrdiny jsou dva manželé, kteří žijí po svém odříznutí od veškerého dění okolního světa a jeho zkaženosti. Jenže se potýkají se svými vlastními problémy, které Aaron postupně stupňuje. Je to takový Candide hozený do drsného noirového komiksu. Jen bez vtipných prvků. Aaron jako kdyby ukazoval, že vždycky může být ještě hůř, než jste si původně mysleli. Nemluvě o neskutečně silném závěru.

Šunka je ranařem náčelníka Lincolna Rudé vrány. To znamená, že ho nasazuje na ty nejcitlivější problémy, které je potřeba vyřešit rychle a efektivně. V předchozích šesti albech měl spíš vedlejší roli a v tom sedmém dostává svůj samostatný příběh. Vznešený čin ctihodného španělského katolíka je příběh nejdelším, který Aaron rozkouskoval na několik částí. Šunka dostane za úkol uklidit člověka, který způsobuje potíže. Přitom vyplave na povrch jeho tajemství i skutečnost, proč je takovým krvežíznivým zmetkem, s nímž jde zároveň snadno manipulovat. A to vede k další překvapivé pointě, která tentokrát bude potřísněná krví.
Rodinná tradice je naopak takové retro z Vietnamu, které dá vzpomenout na staré válečné filmy. Je tu spousta akce, spousta slunce. A taky jeden indián, co přežije prakticky všechno, zatímco všichni kolem něj umírají. A jeho spojitost s Dashiellem Zlým koněm vás ve výsledku dost překvapí.
Už to vypadalo, že se v tomhle albu nevyskytuje Dashiell Zlý kůň a Carol Rudá vrána. Pamatujete si je? Dvě rozervané bytosti, které se do sebe zamilovaly a pak se společně zamilovaly do pervitinu, kterému propadly tak moc, až se dostaly na pořádně hluboké dno. A pořádně se v tom plácaly. Poslední příběh nazvaný Nechtěné je oba vrací na scénu. Dashiell i Carol se pořád plácají v drogách, což jim dost slušně komplikuje situaci. On nemůže plnit svůj tajný úkol pro FBI a ona je těhotná, což je věc, kterou si nechává pro sebe. A do toho Aaron ukazuje, proč ani jeden z nich nemusí svoje rodiče. Hlavně v tomhle příběhu se pak minulost prolíná s přítomností a ukazuje, že podobnost mezi osudy jednotlivých lidí dokáže být až příliš děsivá. A během četby si budete několikrát klást otázku, jestli spolu Dashiell a Carol nakonec zůstanou.
Sedmé Skalpy jsou jako blues. Pomalé, smutné, postupně se dostávající pod kůži, dokazující, že tahle série je díl od dílu lepší.

Skalpy 7: Rezervace v rytmu blues
Jason Aaron - R. M. Guéra
Nakladatelství: Crew
Počet stran: 192
Překlad: Štěpán Kopřiva
Cena: 499 Kč

 

 

KomiksJ. AaronCrewSkalpyR. M. Guéra
Categories: Vector Graphic

Pages