Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 7 hours 38 min ago

RECENZE: C. E. Tobisman, Pochybnost

Tue, 09/11/2018 - 08:46

Caroline Audenová má něco, co má drtivá většina lidí v dnešní době a příliš o to nestojí. Má totiž složitější život, než by se jí líbilo a zdaleka ne všechny problémy si způsobila sama. Žít s rozvedenou matkou, která urputně bojuje se svými vnitřními démony, a strýcem, bývalým policistou, toho času alkoholikem na plný úvazek, to nikomu na optimismu nepřidá. Navíc má Caroline své vlastní bubáky pod imaginární postelí v podobě počítačového hackerství, které ji zcela odcizilo a nakonec úplně oddělilo od vlastního otce, a ona se rozhodla tomu čelit prostřednictvím studia práv a následnou pomocí druhým. Ráda by se prosadila a dokázala sobě i otci, že za něco stojí, přičemž je jí jasné, že to nebude nic jednoduchého. Nabídka práce od jedné z prestižních právních kanceláří bezprostředně po skončení univerzity je přímo z říše snů, a když  Caroline dostane hned jako první případ spolupráci na lukrativní a sledované kauze, co by si asi tak mohla přát víc? Bohužel drtivá většina skvělých příležitostí za sebou táhne na řetězu místo koule nějaká ta ale.  V případě Caroline se zpočátku zdá, že bude zářivou výjimkou a startu právnické kariéry nebude nic překážet v cestě. Problémy se ale jen stydlivě schovávají za závěsem a jakmile se rozkoukají, přejdou do útoku. Rutinní shromažďování materiálů a nudná kancelářská práce se jak bouchnutím soudcova kladívka změní v souboj s časem i o život. Postavit se obří společnosti, jež se zabývá (mimo jiné) genetickým  modifikováním potravin a dokátat, že jejich výrobek přímo škodí lidskému zdraví, je jistě obdiuhodné, ale také smrtelně nebezpečné.

Pochybnost je nefalšovaný právnický thriler. Kniha se drží všech zaběhnutých pravidel a v ničem si nezadá s velikány tohoto žánru. Caroline má výborné spoluhráče i protihráče a příběh správně dávkuje i její soukromí, které má (zákonitě musí mít) vliv na její počínání. Dobře odměřené a poskládané ingredience, jež k tomuto žánru neodmyslitelně patří (včetně bitev v soudní síni a právnické hatmatilky), sice nepřinesou žádné novátorské postupy ani vhledy, zato dávají záruku. Záruku na solidní žánrové čtení, jenž vám dá přesně to, co slibuje v anotaci, a to včetně překvapivých zvratů v ději i příslibu dalších případů nadějné právničky. Tento (český) debut americké autorky C. E. Tobisman si užijí zejména fanoušci Larssonovy trilogie Milénium, Soderberghova filmu Erin Brockovich nebo románů Johna Grishama.

G. E. Tobisman
Pochybnost

Nakladatelství: Mystery Press
Překlad: Monika Pavlisová
Obálka: Jan Matoška
Rok vydání: 2018
Vazba: pevná
Počet stran: 367
Cena: 349,- Kč

RecenzeLiteraturaDetektivkaZ jiného soudkuC. E. TobismanMystery Press
Categories: Vector Graphic

Soutěž: Alchymistova šifra

Mon, 09/10/2018 - 08:46

Po drsném Larsovi si dáme zase trochu něco jiného.

Ani v září nepřijdete o soutěže o knížky. Opět se vracíme k týdennímu formátu. Jako první odměnu pro vás máme první dva díly série Alchymistova šifra z nakladatelství Fragment, kde se snoubí fantasy s historií. Šťastlivec, který si Alchymistovu šifru a Znamení moru z našeho klání odnese, se vypraví do Londýna, který válcuje černá smrt.

Knihy poputují k tomu, kdo odpoví správně na otázku

Co můžeme vyrobit z Kamene mudrců?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 16.9.2018, do předmětu napište Alchymista a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu.

Těšíme se na vaše odpovědi.

 

AlbatrosFragmentAlchymistova šifraK. SandsSoutěžSoutěže
Categories: Vector Graphic

Rozhovor s Petrou Machovou

Mon, 09/10/2018 - 07:28

"Fascinovala mě představa skryté civilizace na planetě Zemi. Už od dětství. Milovala jsem draky a superhrdiny. Byla tam i myšlenka - co kdyby existovaly bytosti uctívající draky jako své božstvo? Jak by vypadaly?" říká Petra Machová v rozhovoru o své knize Dračí město.

Pamatujete si ještě, kdy jste propadla fantasy žánru? Díky jaké knize to bylo?

To už je hodně dlouhá doba. Bylo mi tak 13 let a dostal se mi do rukou první díl Harryho Pottera - Kámen mudrců. A už nebylo cesty zpět. Sérii jsem několikrát četla a stále se k ní ráda vracím. (Fandím Nebelvíru!)

Kdy u vás nastal okamžik, kdy jste si řekla, že už vám jenom čtení nestačí a že se pokusíte o vlastní psaní?

Těžko říct. Už na základní škole jsem si kreslila komixy a psala první příběhy. Teprve na střední jsem dala své fantazie dokupy, stvořila ještěry a první verzi Dračího města. Touha psát ve mně rostla každým rokem a ani občasné pauzy na tom nic nezměnily. Je to nádherná závislost.

Byla cesta k Dračímu městu dlouhá? A jak se vám pro něj hledal nakladatel?

Čtyři roky jsem se snažila Dračí město vydat. Vyplatilo se. Mám skvělé nakladatelství Host! Byl to takový test mého odhodlání a trpělivosti na sobě pracovat. Jelikož se jedná o fantasy pro mladé/dobrodružné fantasy, často jsem dostala odpověď, že se nehodím do edičního plánu. Že bych měla napsat samostatnou knihu. U mě však i jednodílné příběhy někam patří. Miluji rozsáhlé série.

Odkud se vzal prvotní nápad, abyste spojila draky, potažmo ještěry a náš svět? A patří draci mezi vaše oblíbená fantasy stvoření?

Fascinovala mě představa skryté civilizace na planetě Zemi. Už od dětství. Milovala jsem draky a superhrdiny. Byla tam i myšlenka - co kdyby existovaly bytosti uctívající draky jako své božstvo? Jak by vypadaly?
V průběhu dospívání se se mnou formovali i ještěři, kteří to všechno v sobě spojují. Vždycky měli k lidem blízko, jsou to také savci. Ale mají dračí atributy a jsou citlivější na magii.

Na co se mohou čtenáři v Dračím městě těšit?

Na ještěry, kteří brázdí noční oblohu. Na dobrodružství a objevování nové civilizace, která není tak idylická, jak se může na první pohled zdát. Najde se tu i romantika, přátelství a trocha tajemna. Hlavní hrdinka se musí vyrovnat s proměnou a naučit se, co znamená být ještěrem.

Dračí město není jen vaší románovou prvotinou, ale taky prvním dílem trilogie. Jak to vypadá s ostatními díly? A nebojíte se, že jste si tím na začátek kariéry ukousla hodně velké sousto?

Série jsou vždycky náročnější, to je pravda. O to je větší radost na nich pracovat. Momentálně opravuji druhý díl, aby mohl vyjít příští rok a vzápětí se vrhnu do oprav třetího.
Doufám, že se Dračímu městu bude dařit, abych přivedla na světlo světa i další volně navazující příběhy.

Letos se zúčastníte jako host literárního festivalu Humbook, kde budete představena v rámci HumbookStartu. Co to pro vás znamená?
Je mi ctí, že Dračí město bude Humbook zahajovat. Bude to pro mě nová zkušenost na poli prezentace sebe a knihy.  Těším se na energickou atmosféru kolem knih a také na setkání se čtenáři.

 

rozhovorInterviewP. MachovápublicistikaHost
Categories: Vector Graphic

Audiokniha: Tove Janssonová /Vladimír Javorský, Mumínci a kometa

Sun, 09/09/2018 - 08:46

Mumínci se vracejí! Podivná stvoření inspirovaná severskými troly a skřítky z pera finsko-švédské spisovatelky a malířky Tove Janssonové (1914 - 2001) nás opět přišla pobavit svými příběhy. Tentokrát formou audioknihy Mumínci a kometa. Mumínek se svými rodiči a přáteli žije v Muminím údolí, které je ohroženo. Ondatra-filosof přichází se zdrcující zprávou: Na Údolí se řítí kometa a během pár dnů ho zničí. Podaří se Mumínkovi, Čmuchalovi a dalším zachránit jejich domovy?

Mumínci jsou originální postavy, které se u nás dostaly do povědomí díky dětskému seriálu v 90. letech. Seriálu předcházela série knih a jednu z nich si nyní můžete poslechnout, převyprávěnou zvučným hlasem Vladimíra Javorského. Jeho mluvený projev je vskutku profesionální. Příběh předčítá jasně a srozumitelně bez zadrhnutí či jakýchkoli výkyvů v rychlosti mluvy. Vyprávění je plynulé. Ideální přednes, aby si děti audioknihu užily a zároveň odposlouchaly bravurní výslovnost.

Harmonika, která příběh doplňuje, navozuje pocit pohody u Šňupálkova táboráku. Nakonec právě tento tulák a Mumínkův přítel má foukací harmoniku ve velké oblibě. Jednoduchost tónů jen podporuje tento dojem.

Prostý je také přebal audioknihy a vyplatilo se. Užití malby z obálky původní finské knihy obě verze opticky spáruje. Autorka sama jistě věděla, proč své knize tuto malbu vybrala a je daleko lepší volbou, než snaha vytvořit něco nového na úkor kvality.

Mumínci a kometa je audiokniha, která neurazí žádné dítě do 10 let. Jednoduchý příběh, hrdinové, kteří mají každý vyhraněné povahové rysy a pro děti jsou tudíž snadno čitelní. Výhodou je, že pokud si dítě Mumínky oblíbí, může si další příběhy přečíst též v psané podobě. Ne každému ale může sednout styl psaní autorky kombinující morální poučnost a absenci disneyovské naivity a prostoty v příbězích. Mumínci se u nás zřejmě nikdy nestanou legendou jako Mickey Mouse a jeho parta, ani jim tu nevznikne „Mumiland“  či muzeum jako v rodném Finsku. Stojí za to jim však věnovat pozornost a nechat si jejich příběhy zpestřit život.

Ukázku si můžete poslechnout zde 

Mumínci a kometa
Tove Janssonová
Interpret: Vladimír Javorský
Vydavatelství: OneHotBook
Délka nahrávky: 3 hodiny, 34 minut
Rok: 2018
Cena: Download 229 Kč/ Cd 249 Kč

 

 

AudioknihyAudioknihaT. JanssonováV. JavorskýOneHotBookSarden čte dětem
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Miroslav Pech, Mainstream

Sat, 09/08/2018 - 08:46

Na sobotu přináším ukázku z nového českého hororu Mainstream od Miroslava Pecha.

Trmácela se kolem zamrzlého a sněhem zapadaného rybníka. Nohy jí klouzaly a bořily se do sněhu, ve kterém po nich zůstávaly hluboké stopy. Na sobě měla připnuté nosítko a v nosítku nesla dítě. Nebe bylo zatažené. Na hlavu a ramena se jim snášely sněhové vločky, od úst stoupala pára.
Žena držela sekyru.
Mířily do lesa.
Zimní pustina. Po lidech ani památky. Vyhýbala se stromům a větvím obtěžkaných sněhem.
Sem tam narazila na stopy zajíců a srn. Topůrko svírala v prokřehlých prstech, které už jí mrazem červenaly. Dítě se v nosítku pohnulo a tiše zafňukalo.
„Šš, šš,“ utěšila ho žena.
Šla dál.
Oči upírala do země, v hlavě cosi tvrdého, neprostupného. Tak daleko od všeho a všech. Těch pár slov pronesených dole v kotelně, monologů určených dceři, písniček, které jí zpívala, představovaly veškerou verbální komunikaci na tomhle odlehlém zapomenutém místě.
Nepolevující mráz trval už několik dní.
Prodírala se houštím, oháněla se sekyrou. Malá už byla vzhůru, otáčela hlavičkou, rozhlížela se, naslouchala.
Konečně došly k tomu pravému.

Táhla stromek za sebou. Dcera ji pozorovala, natahovala ruce a drobnými prsty se dotýkala matčiny tváře. Stopy, které zanechala kolem rybníka, byly už téměř zapadané novou vrstvou sněhu. Lepil se jí na boty a okraje nohavic byly ztvrdlé kusy ledu. Vláčela náklad k vysoké zděné chatě, po jejíž pravé straně stála kůlna. Pod střechou byly navršené dvě hranice dřevěných klád. Nalevo od chaty rostla asi metr a půl vysoká a tři metry dlouhá sněhová závěj oblého tvaru.
S funěním vyšla čtyři schody na terasu a opřela sekyru o zeď. Rukou oprášila sníh ze stromku. Jehličí nepříjemně píchalo a škrábalo do zarudlé kůže. Poté stromek vzala za kmen a pro jistotu jím několikrát silně zatřásla.
Stiskla kliku a otevřela dveře.
Zvedla sekyru.
Než vešla, otočila se tváří k lesu. Pátravým pohledem přejela sněhovou plochu, jež pohřbila zamrzlý rybník. Nedůvěřivě se zahleděla k okraji lesa, na znepokojivě vyhlížející stromy, které zvolna obestírala postupující tma. V obličeji byla bledá, nos měla červený, kolem zapadlých očí, očí, které jakoby viděly něco, co ostatním zůstává raději skryto, se jí tvořily vějířky vrásek. Zpod zimní čepice visely mastné prameny vlasů, místy šedivé. Vypadala starší, než ve skutečnosti byla.
Vešla do chaty a kopnutím za sebou přibouchla dveře.
     

 

ČÁST PRVNÍ:
PONÍŽENÝ MUŽ

 

JEDNA

Sedí na gauči s propletenými prsty a civí na polici s knihami.
Za dveřmi koupelny hučí pračka.
V koupelně žena svléká dítě. Měl bych tam být, pomyslí si muž, měl bych tam být a pomoct jí. Dítě brečí, žena k němu konejšivě promlouvá. Měl bych tam být a napustit vanu. Kontrolovat teplotu vody, dát do ní kapku měsíčkové koupele, měl bych být při ruce, a ne tu takhle dřepět.
Jmenuje se Matěj. Je mu třicet dva let a dnes odpoledne otevřel email.
Žena se jmenuje Klára. Je jí třicet jedna let a zrovna položila dítě do vany.
Dcera se jmenuje Sára a jsou jí necelé dva měsíce. Minulý týden se na Matěje poprvé usmála.
Vstane, párkrát přejde po místnosti a zase si sedne. Zadívá se na vlhký flek na pohovce, kam si Sára před chvílí ublinkla. Na podlaze jsou zaschlé škraloupy nestráveného mléka.
Mohl by je setřít.
Mohl by...
Místo toho sáhne pro notebook a položí si ho na kolena. Dívá se na zpravodajské titulky, nečte je, nevnímá. Zvažuje, že by se přihlásil na email a znovu si prohlédl ty fotky.
Zavrtí hlavou.
Odloží notebook na stůl.
Předkloní se a prsty si promne oči.
Jde do kuchyně, rozsvítí světlo, dřez je plný nádobí od oběda a večeře.
Mohl by ho umýt, teď, když má čas. Snad se to od něj i čeká, teď, když se dcera koupe a on tu stojí a nechává veškerou práci na Kláře.
Určitě jí to nevadí, pomyslí si. Určitě jí nebude vadit, když si dám chvíli pauzu.
Mohl by si jít znovu sednout na gauč, ale při představě, že by Klára vyšla s dcerou v náručí a viděla ho, jak sedí, točí palci a upírá nepřítomný pohled na polici s knihami, je mu trapně.
Znova si vzpomene na ty fotky, co mu odpoledne přistály v mailové poště. Kéž by k tomu nikdy nedošlo. Nechápe, nevěří, je to jak ze špatného filmu, kdy zdánlivou rodinnou idylku naruší nečekaná událost.
Hnusná událost, pomyslí si.
Z koupelny se i přes hukot pračky ozývá šplouchání vody a hlasy jeho ženy a dcery.
Ještě bude třeba pověsit prádlo, napadne ho. Bodýčka, pyžámka, pleny na odchytávání zvratků.
Otevře dveře do koupelny a nahlédne dovnitř. Dcera se vrtí na přebalovacím pultu, fňuká, natahovací plyšový medvěd hraje ukolébavku. Klára dceru natírá dětským olejíčkem. Pod přebalovacím pultem se třese a hučí pračka.
Klára se na něj ohlédne.
„Podáš nám dudlík?“
Matěj sebou trhne. Slepě se rozhlíží kolem sebe.
„Támhle,“ ukazuje Klára na umyvadlo.
Leží vedle mýdla. Matěj pro něj sáhne a automaticky ho opláchne pod proudem vlažné vody. Dojde k dceři, usměje se na ní. Sára na něj kulí oči, ústa má pootevřená. Udělá na dceru obličej, Sára se zakření a cosi žbrblá. Do úst jí strčí dudlík, ústa ho vsají a začnou cumlat.
„Teď sme spokojený, viď? Taťka nás zachránil,“ cukruje Klára, sehne se a políbí dceru na tvář. Holčička, v reakci na dotek matčiných rtů, vykopne nožičkama.
„Hele, jak se směje.“
„Je to naše beruška,“ řekne Matěj.
Natáhne ruku a pohladí dceru po jemných vlasech. Poodstoupí a sleduje, jak jí Klára obléká pyžamo.
„Budeš chtít ještě s něčím pomoct?“
„Ne,“ odpoví Klára, „všechno zvládnu sama...“
Ještě tam chvíli rozpačitě přešlapuje, než se konečně stáhne do kuchyně a začne mýt nádobí.

Sára nemůže usnout. V postýlce se vrtí, je nespokojená. Rozpláče se.
Klára vezme dceru do náruče.
Matěj leží a zírá do knihy.
Klára položí dceru na postel a zamyšleně si ji prohlíží.
Dítě se pozvrací.
„Po kojení si nekrkla,“ poznamená Klára.
Pláč zcela přirozeně přechází do hysterického záchvatu. Klára uchopí dceřiny nohy a tlačí jí kolena k bříšku.
„Sem blbá,“ řekne Klára, „neměla sem jíst to hroznový víno.“
Pláč neustává.
Matěj začíná být nervózní. Chce klid, aspoň chvíli, aspoň večer. V redakci je hukot, spousta práce. Teď ještě ke všemu onemocněl kolega... Už ráno při poradě bylo jasné, že v práci zůstane až do večera, musel napsat otvírák, potom článek o lyžařských sjezdovkách, kterým už brzy začne sezona, a ještě dát dohromady kulturní přehled. Do toho mu přišel mail, který ho na dobrou hodinu totálně zasekal. Rozkliknul soubor s fotografiemi a nestačil se divit. Zůstal sedět s rukama na klávesnici. V jednu chvíli zapomněl dýchat, cítil tlak v hrudi a jak mu tepe krev ve spáncích.
Když soubor zavřel, šel si do kuřárny zapálit cigaretu. Kolem procházela kolegyně z inzerce. Zastavila se a zapálila si taky. Hned se pustila do vyprávění o tom, co dělala o víkendu, jak ji starej vytočil a že mají asi krizi. Nedávno oslavili druhé výročí a on jí vůbec nic nedal. Ani blbou kytku. Matěj kouřil a nepřítomně naslouchal své o pět let mladší kolegyni, která mu kdysi ukázala svá potetovaná záda a piercing v jazyku. Stalo se to u ní v kanceláři. Už si ani nevzpomíná, kvůli čemu tam vlastně šel. Pamatuje si jen, jak tam stál a ona se ho zeptala, jestli chce něco vidět. Pak se k němu otočila zády a vyhrnula si svetr skoro až ke krku. Měla bílou podprsenku a na holých zádech jakýsi barevný mišmaš složený z květin a otevřených lvích tlam. Uprostřed bylo velké srdce, kterým se drala kloubnatá pěst. Její gesto na něj silně zapůsobilo. Vzpomněl si na Kláru, jak se v prvních měsících jejich vztahu styděla sundat si triko. Nebo jak si tajně přál dělat to při světle, zatímco ona pokaždé zhasla, zavrtala se do peřin a čekala, až si k ní vleze.
Kouřil, ona dál mluvila.
Pak se vrátil ke stolu a pustil se do práce.
Za okamžik toho musel nechat. Fotky mu nedaly pokoj, měl sto chutí to zabalit a jít domů.
Pomyslel na dceru. Den po porodu nemohl dospat, tak se na holky těšil. Chtěl pomáhat, být při ruce. Neustále sledoval hodiny na zdi, návštěvy začínaly od jedenácti. On byl na nohou od šesti. Aby si nějak ukrátil čas, věnoval se domácnosti, dokonce zalil kytky, což byla činnost, kterou mu Klára výslovně zakázala. V půl desáté už to nevydržel a vyrazil. Chtěl jít za holkama, podívat se na dceru, pozdravit ženu, skočit jí pro nějaké ovoce nebo cokoliv by si přála. Zkrátka chtěl být při ruce.

Sára pořád křičí.
Cítí, jak mu povolují nervy. Raději odloží knihu dřív, než s ní ve vzteku flákne o zeď. Nerad se rozčiluje. Většinou drží veškerý hněv v sobě a upouští ho po troškách a o samotě.
Třeba tím, že boxuje do polštáře.
Nebo zaboří obličej do peřiny a křičí.
Hádky nesnáší a nikdy je nezačíná. Většinou stojí, mlčí a čeká, až se Klára uklidní, což ji vytáčí ještě víc.
Říká třeba: co si mám myslet o tom, že se se mnou ani nepohádáš?
Nebo: copak se neumíš bránit?
Jednou, když při hádce opět zarytě mlčel, popadla květináč, který si pár měsíců předtím vybrala v keramické dílně a z něhož měla obrovskou radost, zvedla ho nad hlavu a třískla s ním o zem. Zbyly z něj jen střepy. Doteď je v linu malá prasklina. Potom se Klára opřela o zeď, sesunula se k zemi a naříkala…
Vstane a nazuje si pantofle.
„Musim na záchod.“
Šourá se do koupelny a zavírá za sebou dveře.
Pustí vodu z kohoutku a opláchne si obličej. Podívá se na sebe do zrcadla. Kolem úst se mu začínají dělat vrásky. Kůže povoluje. Zadívá se do svých unavených očí protkaných červenými žilkami. Ani náznak úsměvu, nadšení. Vlasy nad čelem ustupují, tvoří se mu kouty.
Posadí se na okraj vany…

Jde zpátky do ložnice, dcera pořád brečí. Klára je vyčerpaná.
„Zkus to, já už nemůžu,“ řekne Klára a opustí místnost.
Matěj si sedne na postel a skloní se k dceři. Snaží se holčičku utěšit, šeptá jí.
„Šš, šš, neplač, sluníčko, tatínek je tady, je tu s tebou, no tak, šš, šš, taťka tě má moc rád a nikdy tě neopustí, zůstane s tebou, šš, šš, neplač, beruško, už je to dobrý...“
Jemně ji hladí po bříšku.
„...už nic nebolí, všechno je fajn a taťka je tu s tebou a jestli přestaneš plakat, přinese ti zejtra nějakou pěknou hračku, co ty na to? Barevný zvířátko, jo?“
Jako zázrakem pláč ustává, tělíčko se pomalu zklidňuje.
Vejde Klára a posadí se vedle Matěje.
„Jaks to udělal?“ ptá se šeptem.
Matěj pokrčí rameny:
„Nevim.“
Klára vezme dceru opatrně do náruče a uloží ji do postýlky.
Matěj se přesune na svou stranu postele. Sáhne po otevřené knize a zadívá se na písmenka.
Klára si lehne tváří k němu. Do tmy se ozývají savé zvuky, jak Sára cucá dudlík.
Cítí na sobě Klářin pohled, ale předstírá, že si ničeho nevšiml. Upřeně sleduje písmenka na stránce, nemůže se začíst, slovům nerozumí, jejich význam mu uniká, jako kdyby byla kniha psaná v cizím jazyce.
„Nemůžu usnout,“ pronese Klára do ticha, „taky bych potřebovala ukolíbat.“
Matějovi to vyloudí úsměv na tváři.
Chce být sám.
Bez ženy.
Bez dítěte.
Za chvíli už slyší Klářino pravidelné oddechování. Zavře knihu a odloží ji na noční stolek.
Do tmy zírá bledý obličej, jako z vosku.
Vybaví si roztažená nahá stehna z fotografie. Teď zas touží po zapomnění, existenci prosté myšlenek. Také potřebuje utěšit. Obraz roztažených nahých stehen mu však nic takového nepřinese.
Proč já? zeptá se v duchu a v duchu si i odpoví: proč ne.

 

DVA

Takhle pozdě večer už v redakci nikdo není. Zapíná počítač, tvář mu ozáří světlo monitoru. Obejme se pažemi kolem ramen, zavírá oči, kolébá se dopředu dozadu, podupává nohama.
Uběhne pár minut, přihlásí se na mail a klikne na zprávu od bern.ard22@gmail.com. Zpráva nemá žádný předmět, obsahuje pouze informaci: podívej se na č. 147 a odkaz s názvem CASTING. Když odkaz rozklikne, na obrazovce se objeví velký žlutý smajlík. Ten se postupně vytrácí a plochu zaplní sloupce číslic.
Klikne na číslo 147.
Nejistý úsměv jeho ženy. Hnědé oči za přivřenými víčky hledí do objektivu. Černé vlasy ostříhané na mikádo má sčesané za mírně odstátýma ušima. Z ušních lalůčků visí stříbrné náušnice ve tvaru kapek. Nedokáže odhadnout, kdy byl snímek pořízen. Ty náušnice Klára nosila, už když se poznali, a účes má pořád stejný. Tvář však vypadá mladší.
Druhá fotka zabírá postavu z profilu. Klára je v bílém spodním prádle. Trochu se hrbí, pravé koleno má pokrčené, stojí před bílou zdí, asi půl metru vpravo je dřevěná židle.

Mainstream
Miroslav Pech
Nakladatel: Carcosa
Rok vydání: 2018
Cena: 259 Kč

 

M. PechUkázkaUkázkyCarcosaLiteraturaHoror
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Kore Jamazaki, Čarodějova nevěsta 3

Fri, 09/07/2018 - 08:46

Elias se v poslední době neustále schovává ve stínech, proto si Čise našla nového blízkého parťáka Rutha – psa, který je zároveň i hezkým mladíkem, což jejího budoucího manžela očividně nechalo naprosto chladným.

Elias má ale ke své nepřítomnosti dobrý důvod. V nedávném boji totiž ukázal svou snad už finální podobu obrovského temného monstra, která mladičkou Čise vůbec nevyděsila. Naopak k němu začala chovat ještě silnější city. Chce mu ale dopřát chvíli klidu, proto se rozhodne vyrazit ven s Ruthem po boku. Při té příležitosti pomůže s trápením staršímu muži, který se ocitl v milostných spárech upírky a potká starou známou čarodějku Angeliku, která ji důrazně varuje před její důvěřivostí k Eliasovi. Zbylý čas věnuje výletu do dračí říše za mistrem Lindelem, u kterého ji čeká podobné varování.

Kore Jamazaki ve třetí Čarodějově nevěstě pokračuje stále na stejné vlně. Příběh postrádá jakékoliv tempo a čtenář se nedozví nic moc nového. Jediným zjištěním jsou tajemstvím opředená varování před Eliasem, která Čise stejně ani nebere vážně a zatím vůbec není jisté, zda jsou oprávněná. Hned od začátku je čtenář sice vržen do akčního boje Eliase s nebezpečnou chimérou, ale jelikož část této bitvy se odehrála v předchozím díle, k žádným zásadním zvratům v dynamice příběhu bohužel nedochází. 

Jako by v celé sérii více záleželo na postavách, než na samotném ději. Kore Jamazaki na nich totiž umí velice dobře pracovat, což se jí musí nechat. Elias je stále tajemnější a Čise se i přes svou závislost na něm dokáže postavit na vlastní nohy a použít své schopnosti k něčemu dobrému, aniž by ji musel neustále vodit za ručičku. Skvělé je i míchání žánrů, příběh občas směřuje spíše k hororu, někdy je to zase čistá romantika s temnými prvky, občas se čtenář i zasměje.

Čarodějova nevěsta 3 si drží také svou vizuální úroveň. Ztvárnění nové podoby Eliase je epické a je k zamyšlení, zda se z něj postupem času náhodou nevyklube ještě něco většího a děsivějšího. Autorka si opět pohrává s detaily a na konci nechybí roztomilý panel s hospodyní Silky na odlehčení.

Kromě toho, že Čise o sobě konečně zjistí, jak moc je divná (což už všichni víme), se v komiksu vlastně nic neděje. O to víc paradoxní je, že to pořád není nuda, každopádně hrozí, že brzy začne být. Proto by to v dalším pokračování chtělo na děj chrstnout trochu živé vody.


Čarodějova nevěsta 3
Scénář a kresba: Kore Jamazaki
Nakladatelství: Crew
Překlad: Anna Křivánková
Vazba: brožovaná
Rok vydání: 2018
Počet stran: 188
Cena: 199 Kč
 

KomiksAnimeMangaK. JamazakiČarodějova nevěstaA. Křívánková
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Matt Ralphs, Dcera ohně

Thu, 09/06/2018 - 08:46

Matt Ralphs, redaktor anglického nakladatelství se dle svých slov rozhodl: „Po několika letech, kdy měl tu drzost říkat spisovatelům z povolání, co dělají špatně,“ napsat vlastní knihu. Jeho debut je prvním dílem čarodějné fantasy série Čarodějka Hazel pro mladé slečny.

Hlavní postavou knihy je dvanáctiletá Hazel, která žije celý život na čarodějné mýtině naprosto odříznutá od světa. Jedinou společnost jí dělá matka a starý rezavý kocour. Občas též přijde na návštěvu stará slepá Mary. Jenže tento uzavřený svět je pro pomalu dospívající Hazel vězením. Má stále více otázek a odpovědí typu: „Až budeš starší, vše ti řeknu,“ má po krk. Když jí už konečně matka slíbí, že jí vše poví, tak ji za pár minut unese démon. Během snahy zachránit matku Hazel zjistí, že je čarodějnice ovládající oheň a vyčaruje si zcela náhodou zvířecího přítele – Bramleyho. Zdá se vám to jako příliš náhod najednou? Ano, těchto neuvěřitelných zvratů, kterými se autor snaží oddálit rozuzlení je v knize hned několik. Následně se Hazel i Bramley vydávají za hranice Čaromýtiny na záchrannou misi do Anglie zmítané čarodějnickými procesy. Hlavním podnětem pro vyvražďování čarodějnic není nikdo jiný než osobnost ostrovních dějin Oliver Cromwell a jeho převrat. Nebojoval však tak urputně proti monarchii. Jeho hlavními nepřáteli byly čarodějnice. Hazel poznává nový svět, a snaží se přežít díky svému důvtipu a za pomoci Bramleyho.

Pokud se budeme držet věkového rozmezí uvedeného na knize 11+, pak kniha odpovídá v několika ohledech. Kapitoly jsou krátké. Mladé slečně tedy bude děj ubíhat rychle. Písmo textu je též větší, jak je u podobné literatury zvykem, a drobné ilustrace na rohu každé stránky v podobě plcha též podvědomě povzbudí k četbě. Hlavní hrdinka je cílevědomá a tvrdohlavá dívka, která nehodlá nechat si od nikoho poradit – tedy ani od svého přítele Bramleyho a jde si za svým. V tom autor jistě odhadl náturu jejích vrstevnic, tudíž se do ní čtenářky lépe vcítí. Ovšem nad zápletkou a vyprávěním Hazelina dobrodružství se vznáší otazník.

Děj utíká rychle, snad až příliš rychle. Autor pokládá množství otázek, na které se nedozvídáme odpovědi. Možná záměr vzhledem k tomu, že je kniha prvním dílem série. Bude ovšem tento styl bavit nedočkavé mládí? Každá kapitola je uvedena citáty, které mají uvést čtenáře do dobového myšlení přelomu 16./17. století. Ovšem opět to vzbuzuje otázku, zda se nejedná jen o dekorativní prvek, protože do doby by měl být autor děti či dospívající schopný uvést skrze děj. Většina úvodních úryvků bude beztak zřejmě přeskočena, protože jména králů, inkvizitorů či alchymistů něco řeknou výrazně staršímu studentu anglické historie, nikoli žákovi základní školy. Děj obecně postrádá hloubku a na rozdíl od Lady Jane zde nejsou prvky, o kterých by se dalo říci, že čtenáře nepřímo a nenásilně vzdělávají o historii. Některé části příběhu jsou nezvykle děsivé, krvavé a zde je hlavní kámen úrazu. Je vhodné, aby mladé slečny, které vyrůstaly na pohádkách, najednou byly spolu s hlavní hrdinkou svědky mučení, krvavé reality poprav čarodějnic a zombie? Nebo dnes, v době, kdy si žáci prvního stupně kupují komixy jako Walking Dead se to už tak nebere? To už záleží na úsudku každého jednotlivce.

Vzhledem k tomu, že se jedná o prvotinu autora, lze přimhouřit oči. Příběh potenciál jistě má. Snad je autorova nerozhodnost, pro jakou věkovou kategorii vlastně píše a co vlastně chce vyprávět, jen rozcvičkou před daleko lepším pokračováním. Nechme se překvapit. Druhý díl s názvem Vládkyně ohně vychází již koncem srpna 2018.

Dcera ohně
Matt Ralphs

Vydavatelství: Fragment
Rok vydání: 2018
Počet stran: 256
Překlad: Drahomíra Michnová
Cena: 249 Kč

LiteraturaRecenzeM. RalphsAlbatrosFragmentD. MichnováFantasy
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Philip Fracassi, Hleď, prázdnota

Wed, 09/05/2018 - 08:46

Probudíte se a venku je tma. Avšak noc není. To jen hledíte do prázdnoty. Či snad prázdnota hledí do vás a vy se stáváte její součástí?

Kniha Hleď, prázdnota, jejíž autorem je spisovatel a scénárista Philip Fracassi, obsahuje devět děsivých příběhů vznášejících se v temnotě mezi retro hororem 80. let a stylem new weird. Předmluvu k ní napsal Laird Barron, oblíbený tvůrce hrůzyplných děl, a za zmínku stojí i fakt, že britský server This Is Horror jmenoval knihu povídkovou sbírkou roku 2017.

V prvním příběhu zvaném Měkká konstrukce se západem slunce se čtenář dozví, proč má nešťastný muž při rozhovoru se svým přítelem zavřené oči, zatímco v Oltáři ho bude děsit to, co číhá pod jedním koupalištěm. Následně bude sledovat Zloděje koní, jehož zákazník si klade opravdu zvláštní požadavky, a pak nahlédne do Rakve, kde leží stařena, která toho o přírodě věděla mnohem víc než ostatní. Ve Velkochovu dětí čtenář pozná, že zlo nabývá mnoha podob, a Surfer girl ho přesvědčí, že by neměl podceňovat teenagery. Ani Matku, jež tráví svůj volný čas jinak než pletením svetrů. V Bezpečnostní pojistce zjistí, že proměny odehrávající se uvnitř jedné speciální místnosti mohou být vážně nebezpečné, a závěrečná Mandala mu ukáže, co zapříčiní obyčejná dětská hra.

Přestože jsou povídky místy krvavé, hlavní roli v nich hraje onen lovecraftovský strach z neznámého. Fracassi totiž nepopisuje vždy všechno do detailů a nechává tak dostatek prostoru pro fantazii čtenáře, který se pak děsí svých vlastních představ ještě dlouho po přečtení jednotlivých příběhů.

Zavírám oči, pevně – velice pevně – a nechci, neodvažuje se, pro všechen zdravý rozum, který mi ještě zbyl, na démona pohlédnout. Bubnování jeho nohou pokračuje a já vím, že teď se dostal přímo nade mě…

Hrůzu se však autorovi daří navodit také pomocí popisů vytvářejících ponurou atmosféru a mnohdy i dojem surreálna.

Časně ráno byla krajina obzvláště zlověstná. Širá rozloha listnaté klenby – zástěry stovek vysokých čarodějnic, jež skrývají vše, co se zahnízdilo hluboko ve shnilém lůnu matky přírody. Bytosti, které se plíží a plazí. Kluzké a deformované podbřišky Božích stvoření.

Fracassi také dokáže upoutat čtenáře už první větou a držet ho až do konce v napětí. To je budováno i prostřednictvím detailů, kterými autor naznačuje, že něco je jinak, než se zdá. Velmi dobře se mu také daří přizpůsobit styl psaní jednotlivým postavám.

Ale já nejsem zrůda a to všecko sloužilo dobremu účelu takovemu účelu co se ho nevědouci lidi nikdy nedovědi ani ho nepochopi protože jeho karakter je tak vznešeny, je od Boha. Naše Věc spočiva v tom zadržet tu lavinu zla ten druhy přichod Krutovládce z plamenu až se vzbudí na sve ohnive posteli, ale o tom já tady už vice psat nechci, ale Ďábel Ďábel ach Bože ten se vráti na zemi a bude se chtit pomstit a my křižaci musíme vraždit anděly hřišnych abychom ho zadrželi ach Bože ty znaš mé břimě ó Pane.

U postav více pracuje s jejich psychologií, díky čemuž povídky dostávají další rozměr. Fracassi tak děsí nejen nadpřirozenem, ale i „obyčejnými“ lidmi spolu s jejich záměry. A především děsí originálně.

Najde se však i několik negativ. Místy se totiž objevuje až příliš mnoho metafor a přirovnání, což působí rušivě. Zamrzí také občasná průhlednost či nastavování závěrečné povídky.

Jedovatě zelená obálka s pavoukovitým stvořením nahání hrůzu a zároveň dobře koresponduje s názvem knihy, jelikož čtenář zírající do očí netvora jako by skutečně hleděl do prázdnoty.

Hleď, prázdnota je skvělým sborníkem děsivých příběhů, které by si neměl nechat ujít žádný fanoušek hororů a už vůbec ne příznivec Lovecrafta.

Philip Fracassi
Hleď, prázdnota

Nakladatel: Gnóm!
Rok vydání: 2018
Počet stran: 336
Cena: 249 Kč

RecenzeLiteraturaP. FracassiGnóm!HororJ. Němeček
Categories: Vector Graphic

John Morressy: zapomenutý mistr humorné fantasy

Tue, 09/04/2018 - 08:46

O Pratchettovi slyšel každý. Díky Roaldu Dahlovi všichni hledají zlatý kupón ve Wonkově čokoládě a William Goldman si zajistil nesmrtelnost princeznou, která se měla vdávat. Ale zaslechli jste už někde jméno John Morressy?

Bylo nebylo, kdysi dávno v letech devadesátých u nás začaly vycházet malé měkké knížky s pitoreskně ošklivými obrázky na obálkách. „Ha, dětská literatura s vílami a skřítky!“ pomyslel si nejspíš tehdejší konzument knižního průmyslu a sáhl raděj po Kunderovi. Tak takhle se českému čtenáři poprvé představil Kedrigern. A kupodivu si postupně prokousal cestu do jeho srdce – jak jinak vysvětlit to, že hned čtyři romány cyklu (přeložené z rukopisu) tehdy vyšly o mnoho dříve než anglické originály? Vskutku, když si projdete komentáře pamětníků na různých internetových diskuzích, všichni mají pro Kedrigerna vyhrazené speciální místečko, kde ho dojatě opečovávají. Přesto po něm dneska jinak ani pejsek neštěkne a chce to trochu odvážné investigativní četby, aby na Morressyho jméno běžný čtenář narazil.
John Clute, významný teoretik sci-fi a fantasy, Johna Morressyho v nekrologu z roku 2006 označil za natolik skromného, že snad ani nemohl přetrvat v čtenářském povědomí, doslova: „In the busy subculture of the fantastic in literature, an excessively modest writer like Morressy could easily be forgotten.“ a také: „John Morressy may have been too modest and too funny a human being to capitalise fully on his double career.“ Zdá se, že Clutova předpověď se více než vyplnila. Což je velká škoda, přátelé, protože Kedrigern, Morressyho nejznámější hrdina…


…je čaroděj, který z hloubi duše nenávidí cestování. Člověk se musí odloučit od útulného domova, snášet útrapy cesty, nepohodlně spát, trávit čas v pochybných podnicích a to vše s nejistým výsledkem. Kedrigern, ač stále mladý – však mu není ani dvě stě – raději tráví svůj volný čas s knihou v pohodlném křesle u krbu, nechá se obsluhovat domácím trolem a užívá si společnost své ženy Princezny. No ano, Princezny, kterou v knize Kedrigern a hlas pro Princeznu zachránil z prokletí v žábu. Co by to také jinak bylo za princeznu, kdyby nebyla proměněná v něco nepříjemného, že. A to, že sice nabyla původní podobu, ale stále jen kváká, také není zas takový problém… Princezna na to má ovšem trochu jiný názor, a tak Kedrigernovi nezbude než se zvednout a zase jednou vyrazit ze dveří. Ale nenechte se mýlit! Kedrigern sice je trošku pecivál, ale jeho pověst mocného odborníka na odeklínadla ho předchází. Ostatně všichni čarodějové jsou velmi působivá sebranka…

‚Nedokážu cestovat příliš rychle, pane. Řekl bych, že dorazíme spíš k přespříští snídani,‘ upozornil ho Rhys.
‚Nemusíš se bát. Vyvolám svého koně.‘
Rhys vzhlédl a vytřeštil oči: ‚Bude to pro mne velký zážitek, vidět, jak opravdový čaroděj vyvolává koně.‘
‚Proč?‘ zeptal se Kedrigern zmateně. ‚Prostě na něj zapískám.‘

Asi vás nepřekvapí, že ačkoli náš čaroděj ze všeho nejvíc touží užívat si pohody domova, v každé knize se najde závažný důvod pro nějakou velmi vzrušující a nebezpečnou výpravu. Ať už je to záhada Princeznina hlasu, nešťastné čarování na ČaroConu (Kedrigern a hlas pro Princeznu a Kedrigern a spletitá výprava, vyšlo společně jako Kedrigern I v roce 1997), záplava proměněných princezen a princů (Kedrigern a kouzelná hůlka, 1994), párek teenagerů proměňující se ve vlkodlaky (Kedrigern a kouzelný pár, 1994), zamotané dračí záležitosti (Kedrigern a drak Comme il faut, 1994) nebo okolnosti Kedrigernova mládí (cyklus Mladý Kedrigern).


Může trochu trvat, než se adaptujete na Morressyho „jednoduchý“ a svižný styl, který vám bez skrupulí nahází do jedné knížky všemožné magické obludky, mnichy, narážky na skutečné historické události, nepravděpodobná kouzla a cestování do budoucnosti (včetně obligátního setkání s „jezdícími krabičkami“). Možná si, zvlášť u první knihy, budete občas mnout čelo, abyste se dokázali s tou pohádkovou záplavou vyrovnat. A pak narazíte na citace ve stylu: „‚Tady je máte, prostý lid,“ odfrkla si Panstygia. ‚Nemají v hlavě nic jiného než sex a prachy.‘“ a to vás nejspíš donutí číst pozorněji.
Nu ano, Morressy není žádný Kundera a chce hlavně bavit. A čtenář se baví! Baví se především čtenář, který se pročetl různými kouty světové literatury.

‚Jsem Kedrigern z Hor tichého hromu. Jistě už jsi o mně slyšel. No, nevadí… ocitl ses hezky daleko od domova, že ano?‘
‚Fingard doopravdy z dáli dorazil,
přes mnohé mlžné horské hřebeny,
lesknoucí se ledovci
a bičované bouřemi.‘
‚Ano, hned mi bylo jasné, že jsi drak ze severu. Poznal jsem to podle těch aliterací.‘

Podobně jako třeba Monty Pythoni se Morressy nebál inspirovat středověkou literaturou, artušovským mýtem, pulpovými dobrodružnými romány nebo „vysokou“ fantasy a všechno to smíchal do parodické polévky, která vás neurazí, ale příjemně rozesměje a zahřeje svou laskavostí.


Vzpomínáte na ty obludky, magii a cestování do budoucnosti? Je pravda, že to na první pohled může působit jako slušná fantasmagorie, ze které se jednomu tak akorát zatočí hlava. Navzdory očekávání však Morressy píše o skutečných lidech se skutečnými vlastnostmi a chybami. Ať už čaroděj, král nebo princezna, ve všech se můžete najednou se zdviženým obočím poznat. Nebo vy jste si snad nikdy neuklízeli knihovnu následujícím stylem?

Po snídani se oba čarodějové vypravili do Kedrigernovy pracovny, aby se pustili do třídění knih. Byla to zdlouhavá práce, protože ani jeden z nich nedokázal vzít do ruky nějakou knihu, aniž by ji prolistoval, ani ji prolistovat, aniž by se zastavil, aby si přečetl nějakou pasáž, který zaujala jeho oči, a ani si přečíst zajímavou pasáž, aniž by se na chvíli posadil na nejbližší volné místo. A jelikož knih bylo opravdu hodně, bylo takových posezení mnoho. Na konci prvního dne zjistili, že zatřídili celkem jedenáct knih, a usnesli se, že je třeba zvýšit pracovní tempo a omezit prohlížení.

Morressyho knihy jsou vlastně přes všechnu svou fantazii velice realistické. Nejen v popisu různých charakterů, ve kterých poznáte i svou babičku, často se vám stane, že na chvíli budete muset vzhlédnout od rozečtené stránky a zamyslet se nad tím, co jste právě přečetli a kde už jste něco podobného zažili. Mnohokrát v nějakém popisu poznáte přesný obraz toho, jak funguje společnost a její různé vrstvy. Jedním z takových skvělých okamžiků je Čarocon:

Ale Čarocon znamenal davy lidí. Jistě, budou mezi nimi i vítané osoby, členové Cechu, které znal podle jejich jmen a činů, jež vykonali, ale s nimiž se nikdy nesetkal, stejně jako staří přátelé, které dlouho neviděl. Ale davy jsou davy. […] Pokud by ho pomyšlení na davy nedokázalo samo o sobě dostatečně odstrašit, stačí, aby si vzpomněl na příšerné ubytování. V tuto pozdní dobu už bylo zhola vyloučeno sehnat slušný pokoj a ceny každé kůlny budou astronomické.“

Fantazák introvert se ve výše citovaném úryvku pozná naprosto spolehlivě (obzvlášť pokud někdy navštívil Festival fantazie).

John Morressy není autor, z jehož knih byste si sedli na zadek a bez dechu četli do poslední stránky. Nesází na efektní výbuchy intelektuálních zápletek a neuvěřitelných zvratů, ani na k slzám dojímající ztrýzněné postavy pronásledované osudem. Morressy je především laskavý, otevřený, nápaditý a nevtíravý. S jeho knihou si v klidu lehnete na prosluněnou zahradu nebo se uvelebíte u krbu a vychutnáte si inteligentní humor, překvapivou hloubku i šířku záběru a harmonické happyendy, které ve vás zanechají hřejivý pocit, že nakonec každý najde svoje místo ve světě, jakkoli neočekávaným způsobem. A to možná současný knižní trh potřebuje víc než dřív, tak jen doufejme, že se na Johna Morressyho a jeho rádoby usedlého čaroděje Kedrigerna ještě úplně nezapomnělo.

 


Zdroje citací:
Nekrolog (John Clute): https://web.archive.org/web/20121111101058/http://www.independent.co.uk/...
John Morressy:
- Kedrigern I (1997), přel. Petr Caha, Polaris.
- Kedrigern a kouzelná hůlka (1994), přel. Petr Caha, Polaris.

Cyklus o Kedrigernovi (v dějově chronologickém pořadí):
Kedrigern I (1997), Kedrigern a kouzelná hůlka (1994), Kedrigern a kouzelný pár (1994), Kedrigern a drak Comme il faut (1994), Kedrigern doma a na cestách (1994), Pozornost pro Kedrigerna (1995), Kedrigern: čaroděj na roztrhání (2003)

Mladý Kedrigern:
Mladý Kedrigern a první kouzlo (1998), Mladý Kedrigern a pátrání po minulosti (1999), Mladý Kedrigern: Zrození mistra (2001)

Další zdroje:
Luisa Nováková: Spletité výpravy za úsměvem (K poetice humorných fantasy Johna Morressyho), in Tereza Dědinová (ed.): Na rozhraní světů. Fantastická literatura v mezioborovém zkoumání. Brno: Masarykova univerzita, 2016.

LiteraturaJ. MorressyFantasypublicistikaKedrigern
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Neal Shusterman, Smrtka

Mon, 09/03/2018 - 08:46

Na světě už neexistuje žádná bolest, stáří, nemoci, hlad, ani chudoba. Člověk dokonce stanul nad smrtí a plně ji ovládl. Jak ale zabránit přelidnění, když nikdo neumírá?

Smrt má v rukou cech smrtek, jehož úkolem je redukování populace. Každá smrtka má svou roční kvótu a řídí se pouze zákony smrtek, kterých není mnoho, o to jsou ale složitější. Toto povolání, nebo spíše poslání, si nikdo sám nevybral - každý z členů cechu byl obvykle povolán ke starší smrtce do učení.

Podobný osud potkal i Citru a Rowana, docela obyčejné mladé lidi, kteří ještě ani jednou nestihli „obrátit list“ a nechat si vylepšit tělo přesně v moment, kdy se objeví první vrásky. Ač jsou každý úplně jiný a pocházejí z odlišných poměrů, ctihodný smrtka Faraday si je oba vybral pro jejich čest, morální zásady a schopnost soucitu. Žádná smrtka by totiž neměla vraždit jen tak pro zábavu. Mezi učením bojových umění, poznáváním stovek druhů usmrcení a filosofováním nad smrtí se Citra a Rowan stihnou sblížit, a to dokonce víc, než by se jim líbilo. Veškeré okolnosti ale jdou proti nim. Brzy se ukáže, že členem cechu se stane pouze jeden a druhý bude muset zemřít.

Neal Shusterman se Smrtkou zahajuje zajímavou sérii z prostředí, ve kterém jsou jedinou hrozbou postavy v barevných kápích. Cech smrtek je bokem od všeho, dokonce od Nimbu, všemocného systému a zdroje veškerého vědění. Lidstvo už stihlo vyřešit všechny otázky, na zemi vládne blahobyt a mír. Taková představa jistě alespoň jednou napadla každého z nás a přišla nám skvělá. Autor ale ukazuje, jak moc je pravděpodobné, že ne vše by v dokonalém světě bylo takovou idylkou.

I když problém s přelidněním řeší smrtky, jsou tu potíže, na které je krátký i Nimbus – třeba to, že veškerá lidská motivace téměř zmizela. Život lidí v knize plyne pozvolna, nemají snahu se pouštět do nových věcí, nic je nežene kupředu, vymizelo téměř veškeré umění a inspirace k jeho tvorbě, náboženství je pouhým přežitkem. Přesně toto poselství je příjemným bonusem ke skvělému příběhu Smrtky.

Sice je ze začátku těžké se do něj začíst, protože dokonalý svět a jeho fungování autor odhaluje velice pozvolna. Přibližně od čtvrtiny už ale čtenář nebude chtít knihu odložit. Neal Shusterman má vše promyšlené do detailů, umí budovat napětí a nebojí se nečekaných zvratů. Nelíčí zbytečná krveprolití a ukazuje vždy jen tolik násilí, kolik je třeba. Práci si dává i s rozvíjením hlavních postav, jejichž charaktery jsou tak jiné, ale zároveň dost podobné. Na konci každé kapitoly je vždy jedna poznámka s názvem "Z deníku kosení“ od různých smrtek. Díky těmto krátkým úryvkům z deníků smrtek je ještě jednodušší nahlédnout do fungování cechu.

I když se Smrtka řadí mezi young adult literaturu, rozhodně není určena pouze puberťákům. Díky poselství je nejen zdrojem zábavy, ale také inspirace a poučení. Žádná realita holt není dokonalá a možná je načase začít si vážit toho, co máme.

Neal Shusterman: Smrtka
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2018
Počet stran: 384
Překlad: Petr Kotrle
Vazba: brožovaná
Cena: 299 Kč

RecenzeLiteraturaN. ShustermanYoliFantasyP. Kotrle
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Daniel Gris, Říkají mi Lars

Sun, 09/02/2018 - 07:41

Lars je přesně ten typ chlapa, po kterém ženy vzdychají, ale žádná by ho nechtěla mít doma. Tedy kromě těch, co trpí utkvělou představou, že chlap se dá předělat. Ty by pak nutně splakaly nad výdělkem, zbyly by jim oči pro pláč a nakonec by ronily krokodýlí slzy.
Lars je přesně ten typ chlapa, kterým ve skrytu duše chce být velká skupina těch skutečných mužských, ale okolnosti jim to nedovolí a drtivá většina z nich by to nahlas ani nepřiznala. A ti, co to klidně přiznají, se tomuhle předobrazu pravděpodobně hodně blíží i ve skutečném životě, tak proč si na něco hrát?
Lars je přesně ten typ… nojo, já vím, já vím. Tak jinak.

Lars je nefalšované soukromé očko, které prošlo modernizací jednadvacátého století. Místo klobouku, staženého hluboko do čela, má vyholenou hlavu a tvář mu skrývá plnovous. Dlouhý baloňák nahradily kérky a filozofování vyměnil za bicí, do kterých v případě duševního přetlaku mydlí doma ve sklepě. Miluje Metallicu, Jacka Danielse a krásné ženy. A má zásady. Svoje vlastní. Takže se každému nemusejí líbit, což už ovšem není Larsův problém. Chcete službu? Vemte nebo nechte ležet, to už záleží na vás. A stejně to řekl i jistému panu Solomonovi, který přišel se speciálním požadavkem, za který byl ochoten štědře zaplatit.
Dohoda uzavřena. Úkol splněn. Odměna vyplacena. Sbohem. V ideálním světě možná. Jenže realita není domeček pro Barbie a Kena, kašle na vaše představy, které si malujete růžovou pastelkou a klidně vám je začmárá černým fixem. A navrch přidá nějaký sprostý obrázek. Nebo dva. A teprve teď může začít to správné rodeo, aby si užil nejen hlavní hrdina ale i všichni kolem.

Daniel Gris přišel do Mystery Pressu. Viděl vydání své první knihy. A zvítězí? To se teprve uvidí, ale zatím to vypadá, že má slušně nakročeno. Je to autor debutující, o kterém pořádně nikdo nic neví, ale rozhodně to není učňovské ucho, co se psaní týká. Naopak, za textem je cítit vypsanou ruku, která ví, co dělá a proč to dělá. Larsův příběh se drží osvědčeného scénáře noirového krimi thrilleru a čekáte-li nějaké novum, budete bohužel zklamaní. Čekáte-li skvělé žánrové počtení s akurátním poměrem hlášek (abyste mu to věřili) a nadhledu bývalého policisty, který se umí pohybovat na obou stranách barikády ve hře na četníky a zloděje, budete nejspíš nadměrně spokojeni. Lars má charismatu a testosteronu na rozdávání, ale není to žádný namachrovaný blbeček, co by vám už od páté strany lezl na nervy a nedovolil vám číst dál. Ideální čtení pro drsný kluky a holky, co mají radši pořádnou jízdu než salónní plkání o kytičkách nebo o vesmíru.  Pomineme-li fakt, že se celý příběh obejde bez kouzel a vědeckotechnických udělátek, takže striktně vzato nemá na Sardenu co dělat, zůstane nám spřízněnost s drsnou akční školou jako takovou a tomu už milovníci „K-autorů“ budou jistě rozumět. Lars by totiž určitě našel společnou řeč s kterýmkoli Kulhánkovým, Kopřivovým nebo Kotletovým drsňákem (Mimochodem jsou u nás i další akční fantasy autoři, kteří nezačínají na tohle prokleté písmeno!). Jejich případné trable se splašenou magií nebo vzteklým vlkodlakem by přešel mávnutím ruky jako drobný zádrhel ve výčtu okolností případu a šel by si po své práci.

Asi to ještě potřebuje nějakej závěr... Co tedy řící závěrem?

Do jednoho komentáře na fb jsem bezprostředně po dočtení knihy napsala, že za ten konec by autor měl dostat nařezáno. Na holou. A aby si to všichni včetně něj přebrali jak chtějí. Na tom trvám. A vzhledem k tomu, že nemůžu a hlavně ani nechci spojlerovat (my zkrátka nesmíme ani naznačovat), zjistěte si to, miláčkové, pěkně sami. Proč a nač. Nakonec mi totiž nejspíš dáte zapravdu! A budete doufat se mnou (!), že se v brzku dočkáme dalších dobrodružných povyražení tohohle potetovanýho chlápka.

Daniel Gris
Říkají mi Lars
Vydal: Mystery Press
Počet stran: 240
Cena: 249 Kč

RecenzeLiteraturaD. GrisLarsMystery PressZ jiného soudkuThriller
Categories: Vector Graphic

V září nuda nehrozí

Sat, 09/01/2018 - 18:39

Tak a je to. Prázdniny definitivně skončily. Děti se vrací zpátky do lavic a rodiče do svých zaměstnání. Jenže to neznamená, že se zábavou by byl konec. Koneckonců o zábavu se nám postarají nakladatelé, kteří se pomalu probouzejí z letní letargie.
První dárek jsme dostali už koncem srpna, kdy nám Epocha nadělila novou knížku od Kotlety. Uvidíme, jestli nás čeká další výživná swingers party. A u Epochy zůstaneme. Pamatujete si na Frosta? Určitě jo. Tak Oskar Fuchs letos vrací s druhou knížkou, kterou nazval Hitokiri. Uvidíme, jestli se mu bude dařit tak dobře jako poprvé. Od staré dobré akční vypalovačky se posuneme k řinčení mečů a tak podobně. Nakladatelství Laser po dlouhém mlčení opět začalo mluvit. A začalo mluvit pořádně hlasitě. Už brzy díky němu vtrhne do knihkupectví Půl král, kterým Joe Abercrombie otevírá novou fantasy sérii.
Nejen knížkami je ale živ fanoušek fantastiky. Kdo bude chtít, může se jít bát do kina. Dorazí hororová Jeptiška… ale hlavně samotný Predátor a všichni doufáme, že se mu bude dařit víc než jeho vetřelčímu kámošovi.
Že je září a bude nuda? V žádném případě. Zábavy nás čeká víc než dost. A pokusíme se vám u toho být alespoň trochu schopnými průvodci.

Příjemný začátek podzimu přeje

Martin Stručovský 

SardenEditorialpublicistika
Categories: Vector Graphic

Rozhovor s Miroslavem Pechem

Tue, 08/28/2018 - 09:46

Jméno Miroslava Pecha mohou návštěvníci knihkupectví znát již delší dobu. Teď ale přichází s prvním hororem, o kterém jsme si na následujících řádcích popovídali...

Mezi českými čtenáři jste znám především svými mainstreamovými knihami Cobainovi žáci nebo Američané jedí kaktusy. Co vás vedlo k žánrovému obratu?

Námět Mainstreamu si přímo říkal o hororové zpracování a protože mám rád temný žánr, nijak jsem se té myšlence nebránil. Taky je pravda, že když jsem si tak kolem jedenáctého dvanáctého roku představoval sám sebe jako spisovatele, vždycky jsem byl autorem hororů. Ale když mě o mnoho let později začaly napadat příběhy spíše společenského charakteru, bez hororových prvků, nedělalo mi problém je sepsat. Pro čtenáře, kteří znají mé předešlé knihy, může být Mainstream překvapení, ale pro mě šlo o naprosto přirozenou cestu. Tušil jsem, že se k hororu jednou vrátím, akorát jsem tomu nechával volný průběh. 

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé setkal s hororem? Jaké knihy nebo filmy z tohohle žánru vás ovlivnily nejvíc?
Vzpomínám si, že už jako dítě jsem viděl Vetřelce a Noční můru v Elm Street. Měly na mě vliv? Bezesporu. Dodnes se třeba bojím tmy, což mi nebrání v tom, abych si po večerech nepouštěl, nebo nečetl, horory. Asi nějaký druh masochismu… Z klukovských let si vzpomínám na knižní edice Stopy hrůzy nebo John Sinclair, ale největší dopad na mě mělo setkání se Stephenem Kingem. Jako prvního jsem četl Nadaného žáka spolu s novelou Tělo. Potom Carrie, Noční směnu… Bylo to něco neuvěřitelného. Myslím, že ten jedenáctý rok je ideálním věkem pro sbližování se s hororem. Dětská mysl je velmi otevřená.
Dalšími inspirujícími autory určitě jsou Jack Ketchum, Carlton Mellick III, Clive Barker, Richard Matheson, Shaun Hutson, Nick Cutter, John Ajvide Lindqvist, Marko Hautala… Z oblíbených filmů bych jmenoval původní Texaský masakr motorovou pilou, Evil Dead, Brain Damage, Martyrs, The Woman, Věc, Moucha, Horizont událostí, The VVitch, Dům ďábla, Antikrist, seriál Stranger Things… Prostě je toho fakt hodně.   

Jak se vám pro Mainstream sháněl nakladatel?
Parádně. V Čechách o něj projevili zájem hned dva. Nakonec jsem dal přednost novému nakladatelství Carcosa. Líbí se mi jeho směřování, celkový koncept… Přišlo mi lákavé stát coby autor v začátcích ryze hororového nakladatelství. Dá se říct, že jsem si Mainstreamem splnil dávný sen a vydání takové knihy v Carcose mi připadalo vážně stylové. Taky obdivuju práci Milana Žáčka, zkrátka a dobře, nebylo co řešit.
Díky tomu, že Mainstream vyšel letos na jaře v Polsku, jsme se mohli seznamovat se čtenářskými názory a recenzemi. Kniha vzbuzuje velké kontroverze, což je fajn. Přesně takový by měl horor být.   

 

Je Mainstream vaše první hororové dílo, nebo jste se k němu musel postupně propracovat přes povídky?
Kdysi jsem napsal pár hororových povídek, první někdy před dvaceti lety. Myslím, že ke každé knize nebo povídce je třeba se nějak propracovat. Jsem přesvědčený, že autor by neměl čtenářsky zakrnět u jednoho žánru. Přečetl jsem mraky různorodých knih, zamiloval si řadu spisovatelů, kteří s hororem nijak nesouvisí. V Mainstreamu se odráží jak strohost mých předchozích próz a čerpání především ze skandinávského realismu, tak má obliba v temném žánru. 

Na co se mohou čtenáři v Mainstreamu těšit?
Titulní příběh bude doplněn šesti povídkami a můžete očekávat temnotu, podivno, šílenství, exploze, kanibalismus, destrukci, krev, přebírání identit, mutace, porno, vyšinutou panenku, oživlé domy, globální katastrofu, gore, genetické pokusy, obžerství a mnoho dalšího. Mainstream představuje ideální oddechové čtení po náročném pracovním dni.

Lišil se nějak váš tvůrčí proces při psaní Mainstreamu ve srovnání s vašimi předchozími knihami?
Neřekl bych. Napsání první verze mi zabralo tři čtyři měsíce. Zhruba stejnou dobu jsem ho nechal uležet a pak se pustil do čtení. Příběh trochu drhnul a bylo třeba ho zkrátit. Vyházel jsem kolem padesáti stran, než jsem s ním byl spokojený. Nic nepřebývá, nic nechybí. 

Mainstream mi anotací trochu připomíná knihy Stephena Kinga (hrdina spisovatel, vztahy mezi manžely). Měl na vás King vliv při psaní Mainstreamu, anebo jde úplně mimo vás?
Kdo bude chtít, ten si tam Kingovu stopu najde. Jeho knihy mě provází už dvacet let, mohl bych o tomhle maníkovi psát diplomku. Ale příběhy o spisovatelích a partnerských vztazích jsou dost běžné (nejde o žádný Kingův patent), záleží na tom, jak se k nim autor postaví. Asi nejvíc jsem byl ovlivněn skandinávskými psycho dramaty a hardcore hororem.  

Čtete současnou hororovou produkci, ať už českou, nebo zahraniční? Co vás v poslední době zaujalo nejvíc?
Z knih, které vyšly letos, určitě doporučuju bizzare fiction Strašidelná vagina (Carlton Mellick III), povídkovou sbírku Hleď, prázdnota (Philip Fracassi) a znepokojivý román Samota (A. M. Hurley) a chystám se na Schovku od Jacka Ketchuma. Co se týká české produkce, tak loni vyšla povedená antologie Ve špatný čas na špatném místě. Honza Vojtíšek nedávno vydal sbírku Sešívance, tu jsem zatím nečetl. A nesmím zapomenout na slovenského souseda Marka E. Pochu. Ten mě hodně baví.

Plánujete se v budoucnu ještě vrátit k hororu nebo bude Mainstream jedinou románovou vlaštovkou?
Nevěřím, že by má výprava do světa nepříčetnosti skončila Mainstreamem.
 

Miroslav Pech (22.9. 1986)
Ačkoliv k hororovému žánru tíhne od raného mládí, knižně s ním debutoval poměrně nedávno. Próza Mainstrem vyšla tento rok na jaře v polském nakladatelství Stara Szkoła. Tamní kritika knihu neváhala označit přízviskem extrémní a přirovnávala ji k dílům autorů jako Jack Ketchum, Edward Lee, Clive Barker či Ira Levin. České vydání je doplněno několika povídkami.
Už dříve na sebe Pech upozornil jako autor ironických a znepokojivých příběhů, v nichž načrtává pestrou paletu různých společenských outsiderů a sociopatů. Tuto fázi asi nejlépe dokumentují knihy Napíšu Pavle (Petr Štengl, 2013), Ohromně vtipná videa (Petr Štengl 2014) a Američané jedí kaktusy (Protimluv, 2017). Tragikomický román o dospívání na maloměstě nazvaný Cobainovi žáci (Argo, 2017) zaznamenal širší zájem čtenářů i médií, krátce po vydání byl přeložen do polštiny a dočkal se nominace na Studentskou cenu Česká kniha. Letos vydává Argo novelu Otec u porodu.
Kratší práce publikuje Pech i časopisecky: Respekt, Nový Prostror, Reportér magazín, Howard, Tvar, Host, H_aluze, Salón Práva ad. Stál u zrodu literárního projektu TRASH, jehož první číslo vyšlo jako příloha českobudějovického kulturně-společenského magazínu Milk & Honey. Dvě z jeho povídek ve spolupráci s Jihočeským divadlem adaptoval Český rozhlas. S ukázkami z autorovy tvorby se měli možnost seznámit čtenáři ze Slovinska, Běloruska a Rakouska.
Pech žije s rodinou v Českých Budějovicích

rozhovorInterviewM. PechHororLidéMainstreamCarcosa
Categories: Vector Graphic

Pages