Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 1 hour 22 min ago

UKÁZKA: Mladé čarodějky

Thu, 03/08/2018 - 07:46

Vychutnejte si rozmanitou přehlídku fantasy povídek, které byly vyčarovány s umem a elegancí skutečných čarodějek inkoustu a pera. Nechte se unést příběhy z jiných světů. Můžete se těšit na vše, co ke klasice žánru patří. Dívky v nesnázích, draci a jiné bestie, bojovníci bez bázně a hany, astrální cestování a samozřejmě nějaká ta magie. Sborník je to převelice pestrý a každý si v něm jistě najde tu svou čarodějku. Autorky textů patří mezi kvalitní výkvět mladé české fantastiky.

Seznam povídek:
Michaela Merglová - Nejkrásnější dar
Linda Koutová - Vykladač snů
Monika Vorálková - Přízrak z Lesa
Tereza Holubová - O rytíři a vysvobozené panně
Jitka Ládrová - Pravidla světa mrtvých
Jela Abasová - Jsem Damian
Monika Leová - Dračí zlato
Petra Machová - Dotek stínu
Tereza Matoušková - Sladká jako míza, hořká jako slzy

Autor: antologie
Ilustrace na obálce Pavel Koňařík
Vydal: Černý Drak, 2017
Formát: brožovaná 115 x 166 cm, 312 stran
Doporučená cena 209 Kč
ISBN: 978-80-906481-7-3

Ukázka z knihy


Tereza Holubová
O rytíři a vysvobozené panně

„…a statečný rytíř zabil zlého draka. Unesenou pannu pak posadil na hřbet svého koně a odvezl si ji na svůj velkolepý hrad.“
„A ona se do něj zamilovala?“
„Samozřejmě.“
„A žili šťastně až do smrti?“

***

Krev.
Staré instinkty se v něm okamžitě probudily.
Chodba před nimi sálala horkem, ale Orgilovými kostmi projížděl známý chlad. Pevně semkl čelist, aby mu nezacvakaly zuby.
Myslel si, že už je to všechno za ním, ale ten nezaměnitelný pach krve, síry a zhmotnělého tepla okamžitě vytáhl všechny vzpomínky na povrch a jeho tělo se napnulo v očekávání boje.
Zhluboka se nadechl a počkal, dokud se neovládl tak, aby na jeho hlase nebylo znát žádné pohnutí.
„Chcete mi říct, že se v mém sklepě uhnízdil drak?“ Znělo to tak, jak chtěl. Neochvějně. Přísně.
Hradní správce se vyhnul jeho pohledu. Lehce sklonil hlavu. Třásly se mu ruce. Orgil měl pocit, že se muž nebojí ani tak draka, jako jeho samotného.
Mlčel.
„Už jste tam byl?“
Správcova hlava klesla téměř na úroveň prsou. Stále mlčel.
„Tak se na to podíváme.“
Orgil se sehnul, aby mohl projít nízkým vchodem do sklepa. Ani nevěděl, že tady na hradě takovou místnost mají. Víno skladovali ve velkých sklepích v úplně jiné části hradního komplexu a stejně tak kobky a vězení by hledal jinde. Neuměl si představit, na co měla tato místnůstka podle jeho předků sloužit.
Pomalu sestupoval po kluzkých, špatně vytesaných schodech a snažil se nevnímat, jak mu srdce pumpuje krev do žil. Nepřirozeně, rychle. Nedokázal stáhnout ruku z meče. Svaly v celém těle ho bolely, ba přímo pálily, ale uvolnit je nemohl.
Cítil to.
Drak tu někde byl.
Ať se to zdálo jakkoli nemožné.
Nebo tu možná ještě někde je…
Správce se nalepil hned za něj. Dýchal mu na zátylek a Orgil slyšel, jak mu podkluzují boty na schodech.
Došlápl na poslední stupínek a otevřel se před ním malý prostor, ozářený velikým ohněm přímo uprostřed. Odtud to teplo.
Pořádně se rozhlédl, aby se ujistil, že odnikud nehrozí nebezpečí. Potom vstoupil.
Kolem ohně se v přesných rozestupech povalovaly kosti. Některé úplně holé, jiné se zbytky masa. Opatrně kopl špičkou boty do jedné z nich. Zřejmě patřila nějaké šelmě.
Pro obratnost.
V první chvíli si toho nevšiml, ale teď už věděl, co hledá. Zapátral očima v temnějších koutech a jen kousek od sebe spatřil kamennou mísu. Sehnul se k ní, ale vzápětí s nakrčeným nosem ucukl.
Krev.
Krev šelmy.
Dech se mu pomalu zklidňoval, jak mozek postupně analyzoval situaci. Žádné nebezpečí nehrozí… prozatím.
Jen pro jistotu obešel sklep kolem dokola a prohlížel si jednotlivé detaily. Po pravé ruce našel další kamennou mísu a kousek od ní malé kůstky. Ptačí.
Pro schopnost létat.
„Pane…“ oslovil ho správce a Orgil se pomalu otočil. Muž stál naproti němu a držel v ruce velkou kost.
„Dračí,“ odpověděl Orgil.
Pro sílu předků.
„Někdo,“ spustil pomalu a několika krátkými kroky překonal vzdálenost k nejzazší zdi. Přidřepnul si ke kostem, které tu ležely, a s nepříjemným mrazením přejel po jedné z nich prstem. „Někdo vykonal v mém vlastním hradu rituál na vyvolání draka z temnoty.“ Jeho hlas podivně rezonoval mezi kamennými zdmi a jako by byl po chvíli pohlcen komíhajícími se plameny.
„Ale…“
„To je teď, když budeme slavit narozeniny mé ženy značně… nevhodné.“ Vzpomněl si, jak takový dospělý drak vypadá.  „Ne, že jindy by to vhodné bylo.“
Vstal a naposledy se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se, že rituál proběhl úspěšně. Ta bestie se může objevit kdykoli a kdekoli.
„Ukliďte to tady. Jestli sem přijdu a najdu cokoli – rozumíte, cokoli – co by připomínalo tenhle bordel, tak z toho vyvodím důsledky,“ otřel si ruce do kalhot a zamířil k točitým schodům. „Je vám jasné, že má paní se o tomhle nesmí dozvědět?! Ona a ani nikdo jiný.“
„Jistě, můj pane. Ale…“
Orgil se otočil. Správce se skláněl nad nejvzdálenějšími kostmi a zdálo se, že je zkoumá.
„Ano?“
„Odpusťte mi, můj pane, ale co budeme dělat s tím… s tím drakem?“
„To není vaše starost.“
Byl už za zákrutem chodby, když za sebou zaslechl rozechvělé: „Můj pane, tyhle kosti…“
Ani se neohlédl: „Lidské.“
Pro nenávist.

***
„Oštěp, má drahá, oštěp,“ zasmál se Orgil a naklonil se k jedné z Lajřiných příbuzných se světáckým úsměvem. „V životě jsem dokázal zabít tři draky, ale popravdě musím říct, že mečem bych si na ně netroufl.“
„Říkáte, že mečem se drak zabít nedá?“ zeptal se někdo ze vzdálenějšího konce stolu. Orgil se ani nenamáhal zjišťovat kdo. Za tři dny totiž měla proběhnout obrovská slavnost na počest pětadvacátých narozenin jeho ženy Lajry a všichni pozvaní hosté se už sjížděli, takže hrad byl plný lidí.
„Dá, jistěže dá, ale…“ teatrálně se odmlčel, „asi je na to potřeba obratnějšího muže.“
Všichni u stolu se rozesmáli a Lajřina tetička zamávala pohárem ve vzduchu a upřela na něj pohled velkých očí.
„Myslím, že se podceňujete. Ten příběh je jako z pohádky – statečný šlechtic osvobodí krásnou dívku z dračích spárů. Cožpak není jedno, zda to bylo mečem, nebo oštěpem?“
„Přesně tak! I kdyby to bylo kamenem, hlavně že ta stvůra chcípla,“ přitakal Orgilův bratranec a pozvedl číši. „Na Orgila!“
Sálem se ozval jednotný výkřik, jako by to někdo naplánoval. Orgil s blahosklonným úsměvem zvedl ruce do vzduchu a pokoušel se uklidnit nadšení, které svým vyprávěním vyvolal.
Nebylo to jenom proto, že ho bavilo předvádět falešnou skromnost, ale také proto, že v jedné osobě obdiv očividně nevzbudil. Usmívala se a šeptala si se svými příbuznými, ale on ji na rozdíl od nich znal. Vyčetl to z jejích rovných zad a z drobných doušků, kterými častovala svůj pohár. Vyčetl z toho pohrdání.
Z pozorování ho vytrhnul vysoký hlas Utgary jedné z jeho vzdálený příbuzných, kdysi horké kandidátky na post jeho ženy:
„A řekni nám, Lajro, miláčku, není na cestě nějaký malý drakobiječek?“
Lajra vyhledala tazatelku pohledem a přátelsky se usmála: „Ne. Ale když už se ptáš, musím se zeptat i já tebe: řekni nám, není na cestě nějaký malý kurevníček?“
Utgara prudce vstala. Tváře jí planuly rudým plamenem a v očích se jí blýskalo. Zdálo se, že čeká nějaké zastání, ale nikdo se k němu neměl. Hrdě zvedla hlavu a pohlédla přímo na Orgila:
„Pokud dovolíš, aby se takhle chovali ve tvém domě k tvé vlastní krvi, Orgile, pak…“ vztekle se odmlčela, jak jí došla slova, „odcházím si lehnout a ráno odjíždím.“
„Vzhledem k nepřítomnosti tvého manžela se obávám, že tvá postel bude v tuto chvíli obsazená jednou z mých komorných,“ přisadila si Lajra a s uspokojením sledovala mizející záda v zelených šatech. „A jestli jí udělá dítě, tak ať se o něj taky postará!“
V místnosti zůstalo i po Utgařině odchodu napjaté ticho. Někteří hosté upírali zahanbené pohledy do svých talířů, jiní si je vyměňovali se svými příbuznými a ten zbytek jimi těkal mezi Orgilem a Lajrou v touze po nějaké hádce, která by dala zavdat senzačním klepům.
Orgil se otočil ke dveřím a pokynul. „Zábavu!“
Netrvalo ani minutu a po stole plném jídla jim přebíhal jakýsi muž po rukou a hadí žena si zamotala ruce a nohy tak, že dostála svému jménu a změnila se v klubko propletených zmijí.
Slunce za okny pomalu zapadalo a louče získávaly čím dál větší význam, ačkoli stále zůstávaly nepozorovanými svědky událostí.
Až v okamžiku, kdy nabyl dojmu, že hosté zapomněli na ten neblahý výstup, naklonil se Orgil ke své ženě tak, jako by jí chtěl s rozšafným úsměvem pošeptat nějaký kompliment, a zeptal se:
„Tohle bylo vážně nutné?“
Lajra ani na okamžik nepřestala pozorovat zeď před sebou. Natáhla se pro pohár s vínem a upila tak malý doušek, že Orgil pochyboval, jestli si vínem vůbec smočila rty. Potom vstala.
„Drazí hosté,“ promluvila, zatímco šašek se postavil přímo před ní na jednu ruku a zvědavě ji sledoval s hlavou zvednutou co nejvýš, „doufám, že se bavíte a že vám nedáváme důvod pomlouvat naši pohostinnost. Pevně věřím, že odpustíte paní domu, která se necítí dobře, když si půjde lehnout dřív.“
Orgil pevně obtočil prsty kolem svého poháru a pozvedl ho k ústům, aby skryl hořký výraz, který se mu dral přes všechno sebeovládání do tváře.
„Jen si odpočiň, Lajro. Hlavně ať jsi v pořádku na oslavu,“ zachraňovala situaci jeho sestra Hirma.
„Jsi laskavá,“ usmála se Lajra.
„Na paní domu!“ Ať už ten výkřik přišel odkudkoli, byl za něj Orgil vážně vděčný. Povstal a pozvedl pohár směrem k odcházející ženě. Ta se zastavila a věnovala celému shromáždění dokonalý úsměv.
Aspoň že jsi dobrá herečka, když už nic jiného, pomyslel si a důstojně dosedl zpátky na židli. Podivný horký pocit se mu rozléval hrudníkem, tlačil na plíce a klesal do žaludku, úplně stejně, jako by jím byl naplněný jeho pohár, a on ho bez rozmyslu hltavě polykal.

***
Pil víc než obvykle, ale opojné účinky, v něž doufal, se odmítaly dostavit. Nevydržel to dlouho a raději si k sobě přivolal správce:
„Kdyby se po mně někdo ptal, šel jsem uvítat paní z Helholu, která právě dorazila.“
„Jistě, můj pane.“
Jakmile vstal, dal mu alkohol dost jasně najevo, že přeci jen koluje jeho tělem. Svět se s ním zhoupnul a lidé na krátkou chvíli strašlivě zrychlili své pohyby. Těkal očima a pokoušel se zaostřit, ale nedařilo se mu to. Chytil se opěradla své židle a snažil se najít ztracenou rovnováhu.
„Copak, copak, Orgile, vyšel jsi snad ze cviku?“
Lajřin bratr mu šermoval rukama před obličejem a oči se mu matně leskly. Orgil mu dával tak dva, maximálně tři poháry, než padne v bezvědomí k zemi.
„Nikdy jsem moc nepil,“ odtušil klidně a pustil se své opory. Svět se přestal vzpouzet a podřídil se jeho vůli.
„To je možná právě ta chyba!“ vykřikl nadšeně Moran a poklepal ho po rameni. „Přemýšlel jsi o tom, o čem jsme spolu diskutovali?“
Jistěže o tom přemýšlel. Asi před měsícem přijel Moran s požadavkem, aby Orgil přepsal všechno své jmění a tituly na něj, popřípadě na jeho syna, pokud nebude mít s Lajrou potomky – bylo to tak absurdní a drzé, že o tom Orgil nemohl nepřemýšlet. A přestože dal Moranovi jasně najevo, že podobný nesmysl nepřipustí, přišel se švagr v alkoholovém opojení zeptat znovu.
Orgil se natáhl a objal ho kolem ramen. „Morane, příteli, mohu tě ujistit, že jsem si ten tvůj návrh probral ze všech stran a došel jsem k tomu nejlepšímu řešení.“
Moran se rozesmál a poplácal ho po tvářích, jako by byl malý kluk, který zasáhl šípem střed terče.
Orgilem zacloumal nečekaný vztek. Tím sladčeji mu ale zněla jeho vlastní slova, která následovala a která musela být jasná i takovému notorickému ignorantovi, jakým Moran bez pochyby byl: „Z mých peněz neuvidíš ani jedinou minci.“
Pustil ho a s nonšalantní úklonou se vzdálil.

***
Mířil k Lajřiným pokojům a v hlavě si pokoušel srovnat, co jí vlastně řekne. Jak se má chovat? Mile, jako by se nic nestalo? Podlézavě, jako by za to mohl on? Za co vlastně?
Nemá se otočit a vrátit se zpátky do síně?
Jeho kroky duněly chodbou a zdálo se, že mu odbíjejí poslední vteřiny předtím, než se rozhodne. Rozčilovalo ho to. Zastavil se. Vdechl ticho a nechal se jím zcela zahalit.
Ano, vrátí se.
Hlasitý vzlyk ho zastihl napůl otočeného, s jednou nohou ve vzduchu. Opatrně položil nohu zpět na podlahu a zaposlouchal se. Znovu. Ženský pláč, bezpochyby.
Lajra.
Nikdy ji neviděl plakat. Snad nikdy neviděl, že by projevila nějakou emoci.
Tiše našlapoval, aby mu neutekla. Došel až na druhý konec chodby, kde seděla, zahalená temnotou na sedátku u okna a vzlykala.
Věděla o něm?
Stál tam a netušil, co by měl udělat. Slova mu uvízla v hrdle, objetí si nedovolil.
„Orgile?“
Překvapeně sebou trhnul, když si uvědomil, že tohle není hlas jeho ženy. Utgara zvedla hlavu a rozpuštěné vlasy jí milosrdně skryly opuchlou tvář. Tohle nebyla jeho světlovlasá, drobná žena… jak se mohl splést?
„Odpusť,“ vypravil ze sebe. „Já…“
Utgara vstala a utřela si oči do rukávů. „Šla se projít ven.“
Někde pod tou chladnou korektní maskou, jako by se přeci jen zablesknul kus Lajry. Tón, jakým to řekla; tvář obalená stínem, myšlenky schované ve tmě.
Otočil se. Neměl jí co říct.
Ani jí, ani Lajře.
„Utgaro!“ Přesto se ještě vrátil.  Vzal její ruku do své a vtiskl jí polibek na tvář. „Nemusíš odjíždět.“
Usmála se. „Všechno mohlo být jinak.“
Snažil se jí pohlédnout do očí, ale příšeří před ně postavilo nepřekonatelné hradby, strážené početnou linií tmavých vlasů.
Vrátila mu polibek, obohacený o tichý povzdech. „Mohlo to být jinak, Orgile.“

***

Byla překrásná.
Věděl to, když se nabídl, že zabije tu bestii, která ji věznila, věděl to, když žádal o její ruku, věděl to, když si ji bral.
A věděl to i teď.
Zůstal stát pod košatou korunou stromu a sledoval ji. Bílá bludička, jediný jasný bod uprostřed tmavé bezhvězdné noci. Bez odporu by se jí nechal svést z cesty.
Prohlížela si cosi ve své dlani, potom to skryla v záhybech šatů a tiše si povzdechla. Prsty přejela po okvětních plátcích velikých květin a zaklonila hlavu ve snaze najít jedinou hvězdu. Působila tajemně… cize… nepřátelsky…
Možná proto si ji drak vybral za rukojmí. Síla z rituálu mu přestala stačit, když dospěl a potřeboval novou temnotu, která by jej krmila. A jednoho dne uchopil do svých dlouhých drápů krásnou šlechtičnu a odnesl si ji do svého hnízda. Orgil věřil, ostatně jako všichni, že to udělal proto, aby nabýval na síle jejím smutkem, strachem a rozhořčením, ale dnes ho poprvé napadlo, že to mohlo být jinak. Možná v sobě Lajra měla stejně jako draci něco z jiného světa, něco temného, co je lákalo.
„Copak je špatně tentokrát?“ nedokázal vyloučit ze svého hlasu podráždění. Věděl, že si ho všimne.
„Nic,“ odtušila, aniž by se otočila.
„Myslíš si, že jsem si nevšiml, jak se celý večer tváříš? Co se děje?“
„Nic!“ Konečně se k němu otočila. Bílé šaty zašustily o květiny, které zasáhly. „Měl by ses vrátit. Hosté se budou ptát.“
Podrážděně došel až k ní a chytil ji za rameno. „Mně jsou hosté ukradení. Budeš mít oslavu, lepší než samotná královna. Co je zase špatně?“
Lajra setřásla jeho ruku a o krok ustoupila.
„Říkáš to, jako bych si já nějakou oslavu vydupala! Neprosila jsem se tě o nic, Orgile, rozumíš, o nic!“
Rozhodil rukama. Bezmyšlenkovitě udělal několik kroků tam a zase zpátky. Všechno v něm vřelo.
„Takže jsme zase u toho, že? U draka.“
Konečně se jí tváří mihlo něco konkrétního. Možná to byla zloba, ale nedokázal to určit. Cítil uspokojení. Donutil ji, aby na chvíli – na malou chvíli – odhodila tu svoji šlechtickou masku.
„Já o té bestii nikdy v životě nemluvila, Orgile!“ zasyčela. Cupovala květinu, kterou držela v ruce. „Já nikdy! To ty! Jediné, co tě na mně vždycky zajímalo, byla ta stvůra! Bez ní by sis mě ani nevšiml! Podívej se – jediné, co se tady řeší, je to, jestli ta odporná bestie chcípla oštěpem, nebo mečem. To mně zničila život! Tebe… tebe vyzvedla k nebesům. Ne hosté, ale já jsem ti ukradená, tak je to!“
„Co to zase plácáš za nesmysly?“
Jediný blesk, který proťal modrou oblohu jejích očí, byl poslední emocí a posledním (dost pochybným) vítězstvím, kterého dosáhl.
„Nic. Zapomeň na to.“
Podvědomě tušil, že nemá cenu zůstávat. Ale nechtěl odejít takto. Nechat ji tu a vrátit se do hradu, zatímco nehlučná řeka mezi nimi vymele další hluboké koryto.
„Tak mi řekni, co mám dělat?“
„Nic. Nic.“

…konec ukázky


Jela Abasová
Jsem Damian

Král měl dva úsměvy: jeden ztuhlý na rtech, druhým se šklebila rána na jeho hrdle.
„Kde je korunní princ? A kde jsou jeho bratři?“
„Nikde k nalezení, můj pane. Jenom královské dcery…“
„Co tím myslíš, že nejsou k nalezení?!“
„Nejsou ve svých komnatách, můj pane. Brána je ale pořád zavřená a ve stáji nechybí žádný kůň.“
„Děvečka ze psince tvrdí, že ho viděla!“ ohlásil se další sluha. „V trůnním sálu…“
„Co by tak děvečka ze psince dělala v trůnním sálu, prosím tebe?!“
„To já nevím! Ale prince Damiana viděla. Měl…“ tu sluha zaváhal. „Držel prý korunu. A měl rudé ruce.“
„Lháři! Princ Damian by nikdy…“
„Říkám jen, co jsem zaslech –“
„Tak dost!“ uťal stávající hádku bratr mrtvého krále. „Jestli se budete prát u těla našeho vládce, nechám vás zmrskat. A dvojnásob, jestli uslyším ještě slovo pomluv o korunním princi. Co princi – teď už králi.“
„Jenom mě zajímá, proč by utíkal,“ zamumlal si pod vousy jeden velmož. „A kam vlastně.“
„Proč? Řeknu vám proč, milý pane. Princ Damian má jistě strach. Zrovna mu zavraždili otce. Kdoví, co se mu míhá hlavou? Možná dokonce podezírá mě.“
Následující otázka zůstala zamlčena, ale v duchu si ji položil asi každý. Svítání se vydrápalo z moře a vloudilo se do oken. Živý bratr pozoroval mrtvého. A mrtvý bratr se usmíval čím dál víc. Jako by ho těšily potíže, co posmrtně působí svému rodu.

*

„Je mi zima.“ Oktavian popotáhl. „Je tady hrozná tma, Dami.“
To přímo volalo po jízlivé odpovědi. Kdyby Damian nebyl tak vysílený a prázdný. Neodpovídal, toužil se schoulit do klubíčka a počkat si na konec světa.
„Copak mě neposloucháš? Je mi zima. Hrozně. Mám hlad…“ V Oktavianově hlasu zněl potlačovaný pláč.
Damian si s těžkým povzdechem opřel bolavou hlavu o studenou zeď. „To mě mrzí.“
„A nic víc mi k tomu neřekneš?!“
„Snaž se být potichu. Vzbudíš bratra.“
Oktavian si opřel hlavu o jeho rameno a tiše fňukal. „Tak alespoň olejku,“ snažil se sjednávat. Damiana se pomalu zmocňoval vztek. Jsem rád, že jsem vás vytáhl z těch postelí! pomyslel si. Nemáme olejku, nemáme vodu, u pekelné hlubiny, nemáme ani pořádný oděv! Sedíme tady v nočních čepicích a máme jen svoje životy. Ale jestli ti to nestačí…
Tu pomyslel na otce, jak mu krev vytéká skrz zuby. Střáslo ho. Kdyby teď začal křičet, možná už nikdy nepřestane.
Roztřesenými prsty hladil po vlasech Sebastiana, nejmladšího z bratří. Takové to šťastné zlatovlasé děcko, co rádo naslouchalo povídačkám o mořských příšerách a těšilo se, že na narozeniny dostane svou první válečnou loď (třebaže to bude člunek).
„Dami?“ Oktavianův hlas se chvěl. „Dami… Dami, poslyš… a co děvčata?“
„Naše sestry budou v pořádku. Nejspíš je provdají, aby tak posílili své postavení v říši.“ Damianovi se povedlo říct to tak chladně, až se zhnusil sám sobě. Ale co měl dělat? Připustit si, k čemu vlastně došlo, a zešílet zoufalstvím?
Nejsem dobrý bratr. Jaké štěstí, že se stalo to nahoře, pomyslel si v záchvatu morbidní sebetrýzně, protože bych nebyl ani dobrý král.
V tom okamžiku, ve čtrnácti letech, poprvé pocítil tíhu své koruny.

*

Chodba je vyvedla na odlehlou pláž. Vypotáceli se ven do noci poseté hvězdami. Pevně se drželi jeden druhého. Moře bylo nevlídné a temné. Nad hlavami jim čněly ostré skály. Snad je ukryjí před očima pronásledovatelů.
„Myslíš… že o těch chodbách opravdu nikdo neví?“ chtěl vědět Oktavian.
„Nikdo. To tajemství se předává jenom z otce na syna, z krále na korunního prince. Z Damiana na dalšího Damiana. Kdyby nejstarší syn zemřel, jeho mladší bratr by přijal spolu se jménem i tajemství.“
„Vždycky mi přišlo divné, že kdybys umřel, zdědil bych tvé jméno.“
„No jo.“
„Víš, že kdyby tam nebyly ty skály, tak vidíme, jak se v oknech paláce svítí?“

*

Uzená ryba, jídlo chudáků, se na jazyku rozplynula jako med. Bez soli nebo koření – jedl ji holýma rukama, olizoval si prsty. Krotil se, aby ji nesnědl celou sám. Ty dny se potloukali bez cíle krajinou a přežívali jenom díky krádežím. Vždycky, když minuli jednu z početných soch jejich velikého předka, měl Damian pocit, jako by mu to kamenný zjizvený obličej vyčítal. Já jsem osvobodil tuhle zem, říkal, ty ji okrádáš.
„Myslíš, že nás hledají?“ ptal se nesčetněkrát Oktavian. Jejich kroky, původně bez cíle, teď mířily ke statkům pana Timeje, otcova dobrého přítele. Snad tam najdou spásu.
Jejich vzhled mu dělal starosti. Zlaté vlasy byly na ostrovech považovány za znamení krve králů. Takové měl Damian Zhouba moře; takové mělo osm dalších Damianů a všechny jejich děti. Jaká rostlinka přebarvuje vlasy? Vtíral sobě a bratrům do hlavy bláto a mořský písek. Výsledek jeho snahy byl příšerný, třebaže Sebastianovi se nakonec celkem líbil: malý tleskal a dožadoval se dalších veselých her. Oktavian si držel dlouhé pramínky zamazaných vlasů a neustále vrhal na Damiana zděšené pohledy, jako by to bylo to nejhorší, co je potkalo.

*

Byl králem velkým Damian
Ocel a plamen jeho meč;
Však kdysi býval žebrákem
S rezavou čepelí šel v seč

Hudbu a tichý zpěv Damian zaslechl, když se vracel s čapkou plnou ukradených ryb. Rozběhl se k místu, kde zanechal bratry, srdce mu divoce bušilo. A zůstal nevěřícně stát. Ta hudba, to byl Oktavian. Hrál na lyru.
„Co to tu vyvádíš?! Přestaň!“
„Dami! Já jsem jen myslel – moje písně vždycky všechny uklidní…“
„Nemyslels! Já ti říkal, že nemáš tu lyru tahat sebou. Už teď nás možná hledá půlka království. Opravdu hazarduješ s našimi životy pro trochu hudby?“
„Ale táta vždycky říkal, že píseň o prvním Damianovi dodává odvahu jeho dědicům, a taky… malý nemohl spát… pořád si s něčím povídal! Děsí mě! Jak jsem ho měl umlčet?“ Oktavian se ho očividně bál, výmluvy se z něj linuly jedna za druhou.
„Dobrá,“ povzdechl Damian. „Už toho nech a pojď se najíst.“ Oktavian se nepohnul. Díval se někam za něj. Malý Sebastian pustil kamínky, s nimiž si až dosud hrál, a zíral taky. Damian věděl, že se musí obrátit. Nechtěl se obrátit.
Měsíc se leskl na obnažené čepeli, na sveřepých tvářích dvou mužů ležel stín.
To je Kyrl z domácí stráže, uvědomil si Damian. A ten druhý – jeden ze strýcových mužů.
„Dobrý večer, princi Damiane,“ řekl Kyrl svým vážným hlubokým hlasem. „Pojďte prosím s námi v klidu, ať se vyhneme zbytečnému zranění.“ V hlasu mu Damian postřehl smutek, ale čepel se ohavně šklebila.
„To-to není pravda,“ vykoktal princ. „Přišli jste nás zabít. Zabijete nás!“
„Jenom vás, vaše bratry ne,“ poznamenal strýcův muž, „pochybuju, že oni mají co do činění se smrtí vašeho otce.“
„Já taky nemám! Myslíte si snad, že jsem zabil vlastního otce? Proč, probohy?! Vždyť bych jednou stejně zdědil trůn!“ Pomalu ustupoval.
Kyrl zavrtěl hlavou. „Kéž byste alespoň nebral tu korunu. Proč jste musel vzít korunu? Tolik bych chtěl věřit, že jste nevinný…“
„Já ji ale ne-mám,“ zajíkl se Damian. „Jakou korunu? Nemám ji!“
„Lháři!“ Svist meče. Bezejmenný voják zde nebyl, aby ho zajal. Damian uskočil a meč místo, aby mu rozpůlil hlavu, jen prosekl rukáv.
„Ne! Prosím! Já jsem nic –“ Damian nesmí prosit! znělo mu v hlavě. Tvůj praděd porazil mořskou bestii, vyrval duši samotnému moři a vsadil ji do své koruny, my neprosíme, neklaníme se! Bojuj! Bojuj! A třeba zemři! „Dejte mi alespoň meč, zbabělci!“ slyšel se řvát. „Nezabil jsem ho! Ale vás zabiju!“
Na okamžik mu to uvěřili. Mužům zbledly obličeje a meče ochably. Pustil se do nich pěstmi, ale pak uviděli, kdo na ně útočí doopravdy – špinavé čtrnáctileté dítě.
Kyrl mu vykroutil ruku za záda. Damian zrádce udeřil do nosu. Zmítal se jako úhoř. „Běžte!“ křičel na bratry. „Běžte!“
Dostal se ze sevření, shýbl se pro kámen. Kyrl ránu lehce odrazil. Druhý muž jeho běsnění opovržlivě přihlížel.
„Stačí, ty spratku, půjdeš s ná –“
Vyděšeně zmlkl. Z Kyrlova břicha trčel hrot oštěpu. Již podruhé za několik dnů Damian pozoroval, jak někomu, koho dobře zná, teče přes zuby krev.

…konec ukázky

UkázkaUkázkyR. KonaříkČerný drakM. MerglováL. KoutováM. VorálkováT. HolubováJ. LádrováJ. AbasováM. LeováP. MachováT. Matoušková
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Petra Stehlíková, Faja

Tue, 03/06/2018 - 07:23

Nestává se moc často, aby bylo pokračování lepší, než první díl. Petře Stehlíkové se to však s románem Faja povedlo.

Faja neztrácí čas s oslími můstky a pokračuje tam, kde Naslouchač skončil. Ilan je již pevně usazena v pozici brusiče obávané skupiny bojovníků, pětadvacítky. A to tak pevně, že vezmou Ilan s sebou nejen do Nížin, ale přímo do jednoho z jejich center, Olymposu, kde mají v plánu několik měsíců odpočívat. Příchod sklenaře skrývajícího se pod voalou, aby náhodou neurazil umělou dokonalost Nížanů, vyvolá rozruch mezi obyvateli Olympu a mocenskými trakcemi, jejichž machinace se dotknou i samotné Ilan. Ta se musí vyrovnat s novými informace, které ji donutí přemýšlet nad tím, kdo je přítel a kdo nepřítel schovaný pod maskou, dávnými tajemstvími vyplouvajícími na povrch i s vlastními rostoucími schopnostmi. A nad tím vším se vznáší staletí starý nápis zjevující se ve sklenářských městech “Jeho jméno vládne.”

Když se v roce 2016 odnikud zjevil první díl Naslouchač, vyvolal nadšení mezi čtenáři i recenzenty. Originální (ve všech smyslech onoho slova) čtivý, český fantasy román. Křičeli jsme haleluja. Když nakladatelství Host ohlásilo vydání druhého dílu, srdce spousta lidí zaplesala. Očekávání byla vysoká. Byla naplněna?

U prvních stránek si možná mnozí řeknou, že ne. Ono právě zmíněné neztrácení času s oslími můstky v podobě prologu a vhození do vody málokomu sedne. Zvláště pokud je mezi vydáním jednotlivých dílů prostoj delší, než několik týdnů a máte paměť jako rybička Dori. Naskočení zpátky do příběhu a vzpomenutí si na všechno a všechny může chvíli trvat.

Tam, kde Naslouchač představil fascinující a drsný svět Duvalského pohoří, kde žijí v otroctví sklenáři, první polovina druhého dílu Faja dává prostor Nížinám a jeho obyvatelům - hypermodernímu světu, kde chudoba a choroby jsou neznámými slovy a který je zcela závislý na dodávkách lutominu z Duvalského pohoří. To ale neznamená, že svět za Skarou je zapomenut. Právě naopak. Petra Stehlíková dovolila čtenáři nahlédnout hlouběji do historie sklenářů a jejich legend a odkryla tak další dílky skládačky.

Faja je oproti Naslouchači komplikovanější. Ne v množství postav - příliš mnoho nových do děje významněji nevstoupí. Díky tomu dostanou mnohem více prostoru ty, které už čtenáři znají. Ať již někteří členové pětadvacítky, kdy se z víceméně anonymních bojovníků stávají lidé s minulostí, útrapami i radostmi, či samotná Ilan, která dospívá nejen fyzicky, ale hlavně mentálně. Už není jen vyděšené malé děvčátko skrývající se jako chlapec pod mantii a voálem, ale mladá slečna, která začíná bojovat za sebe samotnou i za své lidi. Byť má občasné pubertální záchvaty. Komplikovanost se projevuje v ději samotném. Lehce pohádkový nádech z prvního dílu se vytrácí, temnota nabývá na síle a nepřátelé již nejsou jen nejasnými obrysy. Byť odpověď na otázku, kdo je vlastně nepřítelem, je stále mlhavá.

Petře Stehlíkové se povedl husarský kousek. Nejenže s pokračováním Faja dokázala udržet vysoko nastavenou laťku dílu prvního. Ona ji ještě o kousek posunula. Naslouchač byl čtivým úvodem do světa, kde narození na špatné straně barikády znamená doživotní otroctví a strádání. Faja se snaží ukázat, že ten svět není tak černobílý, jak se na první pohled může zdát. Přesto má pořád roli nevděčného přechodného dílu, který směřuje do snad epického finále.

A nám, čtenářům, teď nezbývá, než netrpělivě čekat na poslední díl, který snad vyjde v roce 2018. Závěr, který nám Petra Stehlíková ve Fajovi přichystala, je totiž doslova infarktový. 

Petra Stehlíková, Faja

Nakladatelství: Host
Počet stran 440, váz.
ISBN 978-80-7577-176-6
Rok vydání 2017
Cena: 349 Kč

RecenzeLiteraturaP. StehlíkováHost
Categories: Vector Graphic

Audiokniha: Stephen King/Klub smolařů, To

Mon, 03/05/2018 - 07:21

Kultovní kniha To Stephena Kinga se dočkala minulý rok nejen nové filmové adaptace, ale také audio podoby, kterou vydalo nakladatelství OneHotBook.

Jak už je u vydavatelství OneHotBook zvykem, i tentokrát si dalo záležet. Vybralo sedm narátorů, jejichž hlasy jsou nezaměnitelné a které můžete slýchávat na televizních obrazovkách prostřednictvím dabingu. Jan Vondráček, David Novotný, Jitka Ježková, Jan Zadražil, Michal Zelenka a Vasil Fridrich namluvili každý jednu z postav, hrdiny z Kingova Klubu smolařů, který se postaví proti velkému zlu v podobě jednoho hnusného klauna. Každý z narátorů namluvil svoji postavu v dětské i dospělé verzi. A samozřejmě také ty postavy, které přijdou s jejich hrdiny do interakce. To celé rámuje Pavel Soukup v roli vypravěče, který děj uvádí v rozsáhlém atmosférickém prologu. A svým hlasovým projevem nasadí hodně vysokou laťku, jíž se naštěstí jeho kolegové dokážou bez nejmenšího problému vyrovnat. V castingu mělo OneHotBook opravdu hodně dobrou ruku – žádný z herců tu není slabý nebo hodně dobrý. Naopak. Jejich síly jsou naprosto vyrovnané a kvalita poslechu tak stoupá vzhůru s každou přibývající minutou.
Tím se dostáváme k času. A ten je opravdu pekelný. Celý Kingův špalek při převedení do audio verze zabere padesát jedna hodin a čtyřicet jedna minut. Takže tohle je věc, která vám vydrží hodně dlouho. Dost důležité je, že se při převodu nikterak nezkracovalo, takže pokud se vám nechce vláčet se s knížkou na dovolenou nebo si ji brát večer do postele, tady máte jednoduché a elegantní řešení, jak si ji vychutnat se vší pohodlností. Ona stopáž pak může pro mnohé posluchače být i největším kamenem úrazu. A právě tady to bude hodně individuální. Buď u poslechu vydržíte a užijete si ho. Anebo ho naopak vzdáte a utečete.
Každopádně doporučuju investovat do poněkud dražší verze s cédéčky, protože i celková úprava je opravdu povedená a audio kniha by se tak mohla stát ozdobou vaší soukromé knihovny.

To

King, Stephen
Narátoři: Jan Vondráček, David Novotný, Jitka Ježková, Jan Zazdražil, Michal Zelenka, Vasil Fridrich, Pavel Soukup
Vydavatelství: OneHotBook
Režie: Hynek Pekárek
Déka: 51 hodin, 41 minut
Cena: download - 897 Kč; CD - 1077 Kč

 

S. KingAudioknihaOneHotBookJ. VondráčekD. NovotnýJ. JežkováJ. ZadražilM. ZelenkaV. Fridrich
Categories: Vector Graphic

Pages