Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 6 hours 2 min ago

AKTUÁLNÍ SOUTĚŽ: Mé jméno je nikdo

Mon, 08/14/2017 - 13:36

I tento týden jsme pro vás připravili soutěž s knihou od nakladatelství Mystery Press. A jak jsme slíbili u poslední soutěže, tentokrát to bude z ranku fantastiky. I když vlastně těžko říct. Mé jméno je nikdo od americké autorky Kristen Orlando se primárně řadí do kategorie young adult, která nutně fantastika být nemusí, ale přesto ji my fantasti (tak nějak) bereme za svou. A o čem že tedy zrovna tahle kniha je? Přečtětesi ukázku a posuďte sami. Pokud vás to zaujme, odpovězte na naší otázku a knihu si můžete vysoutěžit.

  • Do jakého žánru, kromě specifikace young adult, by se kniha Mé jméno je nikdo dala zařadit?

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 20.8.2017, do předmětu napište Mé jméno je nikdy a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. Těšíme se na vaše odpovědi.

 

SoutěžSoutěžeMystery Press
Categories: Vector Graphic

RETROnoviny: 1991

Mon, 08/14/2017 - 09:58

20. srpna 1991 naměřili na Kvildě -5 °C, což odpovídalo teplotě naměřené 8. ledna 1990 v Praze-Klementinu. Noviny plní zprávy o válce v Zálivu. Jinak jsou problémy stále stejné. V Rudém právu zjišťují, že zemědělství nemá peníze (9. února, článek „Zemědělství nemá peníze“), že srovnají-li se platy pracovníků s vysokoškolským vzděláním, ve školství jsou o 500 až 700 korun nižší (23. ledna, článek „Učitele vyzkouší život“; nutno dodat, že průměrná mzda se pohybuje kolem 3800 Kčs měsíčně) a že s bydlením to není o moc lepší (27. února, článek „Odkdy vyšší nájemné?“). 

Peníze nejsou ani ve sci-fi – řeší se to v lednové i únorové Ikarii. A když se neřeší peníze, je na pořadu divácká anketa. V březnu se mimo jiné dočteme, že typický čtenář Ikarie je muž ve věku šestnácti až pětadvaceti let. Jeho vzdělání je střední až vysokoškolské, zaměstnáním je student nebo technik. (Někdy se vyskytuje odpověď „4A“, tedy „jiné zaměstnání“, což je tak trochu záhada, která dráždí představivost; moje dcera Irena, která mi pomáhá, vždycky když narazí na „4A“ hlásí „kominíka“.) Náš typický čtenář bydlí ve městě, Ikarii kupuje ve stánku PNS (tj. „Poštovní novinová služba“ pokud jste příliš mladí nebo příliš zapomnětliví, abyste to pamatovali ) a obvykle ji nemusí obtížně shánět. Čísla si kompletuje, není členem žádného SF klubu, ale chtěl by se jím stát. Což – mimochodem – svědčí o mdlé podnikavosti našich SF klubů: jak je možné, že za ta léta si nedokázaly najít cestu k potencionálním příznivcům? (…) Za snesitelnou považuje náš typický čtenář cenu 15 korun. Dodejme, že kdyby se dnes prodávala XB-1 za 15 korun, asi bychom se nezlobili. 

Březen je vůbec podstatný měsíc. Alespoň z tenisového hlediska. 7. března 1960 se narodil Ivan Lendl, 8. března 1991 oslavila první narozeniny Petra Kvitová a 9. března 1991 vyšel v příloze Rudého práva Haló sobota rozhovor s argentinskou tenistkou Gabrielou Sabatiniovou. O rok později přijde na svět Karolína Plíšková. V březnu. Na kurtech v roce 1991 dominuje Monika Selešová – vyhraje Australian Open, French Open i US Open. Wimbledon nevyhraje, protože se ho nezúčastní.

Každé médium si tvoří problémy samo. V 19. století to byli Lumír či Osvěta (ve spolupráci s almanachem Ruch), ve světě sci-fi tvoří rozruch obvykle Ondřej Neff. V květnové Ikarii vyjde jeho text Problém české sci-fi, kde se dočtete, že ke srovnání se zahraničními povídkami to není a  že většina našich autorů jaksi pohrdá řemeslem, pohrdá pouhou zábavou a snaží se rozdmýchat v sobě plamen, který tam v nejlepším případě doutná jako sotva spatřitelný uhlíček. A to pak je smutné počtení, jak račte sami viděti… V zářijovém čísle mu rozhořčeně odpoví Jiří Olšanský a Jan „Jam“ Oščádal, na požádaní se vyjádří i Pavel Kosatík a Ivan Adamovič. V roce 1992 přijdou i reakce fanoušků, ale k tomu se vyjádříme později. To důležité bylo řečeno: máme první fantastický literární spor, můžeme hrdě vejít do literárních dějin. 

Ikarie si vůbec vytváří prostor, aby jí mohli čtenáři vynadat. Když už není v kurzu anketa, přichází dotazy „Jak vylepšit Ikarii?“ nebo „Jaké bylo číslo sedm?“. Hozenou rukavici zvedne ing. Jiří Kománek, Čupy: „Když už inzerujete, že děláte časopis přes počítač, tak si pořiďte program na kontrolu textu. Tak moc chyb (chybějící písmenka, špatně rozdělená slova), jak jich bylo v číslo 3/1991, jsem už dlouho v žádném časopise neviděl. Mám určité zkušenosti s počítačem, a tak mi těžko můžete namluvit, že chyby zavinila tiskárna.“ Co asi pan inženýr říká dnešní četnosti chyb, kdy má program na kontrolu textu každý?

Vrcholnou ukázku snah o kultivaci časopisu je dotaz Pavla Vosáhla, kterému chybí sci-fi poezie. Redakce odpovídá zdrženlivě: nebylo by to pro čtenáře nudné? Sci-fi poezie existuje. Vezměte si třeba Adamsův Restaurant na konci vesmíru – kromě vogonské poezie tam najdeme i báseň tohoto znění:

Tak jednou z flámu,
vracím se teleportem,
s Ronem a Sidem a s Meg,
jak Ron získal Meggino srdce,
teď hlavu si lámu,
a že jeho nohu mám,
má Sidney na mě vztek.

(originál je lepší, pro anglicky mluvící přidávám:
„I teleported home last night with Ron and Sid and Meg
Ron stole Meggy's heart away and I got Sidney's leg.“)

A komu to nestačí, nechť si najde Science Fiction Poetry Association a jejich každoroční Rhysling Anthology. Mimochodem, roku 1994 získal Rhysling Award jistý Jeff VanderMeer. Ano, ten, o kterém jsme se nezmínili v předchozím článku z této série – česky se poprvé objevil v Ikarii v roce 1990. Jak vidno, zastínil jej nejen Salman Rushdie, ale i Miloš Zeman.

Na podzim je vůbec všechno špatně. Fantastická obec je rozhádána, v Ikarii není poezie, naopak v ní jsou chyby – a aby toho nebylo málo, umírá Arkadij Strugackij. Do uměleckého nebe ho doprovázejí Miles Davis, Klaus Kinski, Freddie Mercury nebo Bořivoj Zeman (ne, to není Karel, který dělal Cestu do pravěku, to je skutečně Bořivoj, kterého znáte díky Pyšné princezně). Co v této společnosti dělá Gustáv Husák, který zemřel, ač mu ještě před dvěma lety přály orgány, o tom se v novinách nepíše.

Všimněte si, co s textem udělá, když vybereme jen špatné události! Jedna Kvitová to nezachrání. Nota bene když ji 20. prosince 2016 přepadne a pořeže neznámý pachatel. Pokusíme se ale skončit pozitivně s Evou Hauserovou, která v Ikarii 8/1991 končí takto: uzavřu tohle povídání malým povzbudivým úsměvem, který nutno číst naležato: :-) 

No fakt! Smajlík! V roce 1991! I s návodem, jak ho číst! To se ještě nevědělo, že emotikony zaplaví svět. Jen ti scifisti zatracený, ti maj na to čuch!

publicistikaRetro
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Tim Weaver, Němé oběti

Sun, 08/13/2017 - 08:59

Když mrtví nemohou mluvit, přichází soukromý detektiv David Raker, aby jim zjednal poslední spravedlnost na tomhle světě.

Český čtenář si toho s Davidem Rakerem užil už spoustu. Došlo na pátrání po jednotlivci, ale i celé rodině, a pokaždé to bylo zabalené do kombinace britské pošmournosti, která si v ničem nezadá se severskou depkou, a americké drsné školy. Tim Weaver se ani ve své šesté knížce o tomhle sympatickém detektivovi nezpronevěřil žádnému z prvků tolik typickému pro svoji tvorbu. Jenže Weaver je liška mazaná a ví, že předkládat čtenáři pořád jeden a ten samý dort se nemusí úplně vyplatit. A tak na to šel u Němých obětí tak trochu jinak.

I tentokrát dojde na pátrání po zmizelém člověku, jen je v Němých obětech prokombinováno s vyšetřováním druhého případu – řešením několik let staré vraždy, na níž si vylámal zuby Colm Healy. Právě mezi Rakera a Healyho Weaver dělí prostor románu, postava bývalého policisty se ukazuje pro aktuální příběh naprosto klíčová a autor kolem ní a jejího starého případu vystavěl celý příběh, o působivých zvratech nemluvě.

Na Rakera a Healyho lze nahlížet jako na den a noc, jako na postavu a její odraz v zrcadle. Healy ze všeho nejvíc evokuje klasický archetyp detektiva, který obětoval práci úplně všechno, až dopadl na dno a svoje problémy splachuje čtyřicetiprocentní medicínou. A ve srovnání s předchozími knihami se Raker svému spolubojovníkovi se zločinem začíná přibližovat. Tedy ne že by spadl do lepkavých chapadel alkoholu, jen zkrátka práci začíná také obětovat všechno. A můžeme říct, že Němé oběti jsou tím nejtemnějším, co Weaver zatím vytvořil. Raker si pomalu uvědomuje, že pro dosažení spravedlnosti je někdy potřeba porušit pár pravidel a umazat si kvůli ní ruce. Oproti minulým románům se proto série přesouvá k neonoiru, který je temnější než noc. A to také díky pachatelům, kteří jsou tak šílení, že by se za ně nestyděl ani Stephen King.
Ale i přes značný úkrok stranou jsou Němé oběti stále návykovou knihou, která i přes svou tloušťku neztrácí nic ze svojí čtivosti a nabízí čtenářům stále propriety tak oblíbené pro tuhle sérii. Pošmáknou si nejen fanoušci drsné školy, ale i severských pošmourností.

Tim Weaver: Němé oběti (What Remains)
Překlad: Alžběta Lexová
Nakladatelství: Mystery Press
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 528
ISBN: 978-80-88096-82-5
Cena: 379 Kč

RecenzeLiteraturaThrillerMystery PressZ jiného soudkuT. WeaverDavid Raker
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Mike Mignola - John Arcudi, Ú.P.V.O. 7: Zahrada duší

Fri, 08/11/2017 - 00:34

Abe Sapien si myslí, že mu jeho minulost dá na chvíli pokoj a bude se opět moci věnovat záležitostem Úřadu. Tajemný vzkaz jej ale vyvede z omylu a přivede jej až do indonéské džungle, ve které se ukrývá další hrstka jeho starých známých.
V džungli nalézá tajnou společnost, se kterou byl kdysi spojen. Brzy dochází k závěru, že se jedná o další skupinku fanatiků, která se ze světa snaží udělat lepší místo skrze vyhubení několika milionů lidí. Pokouší se je zastavit, s čímž mu pomáhá živoucí mumie Panya, která se skrze telepatii snaží na správnou cestu navést i osamoceného kapitána Daimia.
Mezitím se v sídle Úřadu paranormálního výzkumu a obrany hrabe v minulosti i Johann Kraus. Ve starých spisech nalézá šokující informace o samotném kapitánovi. Další členku týmu, Liz Shermanovou, nadále mučí tajemný muž, který ji čím dál častěji navštěvuje ve snech a snaží se ji varovat. Ale před čím? To není jasné ani jí samotné.

Zahrada duší opět plynule navazuje na předchozí část, která nese název Univerzální stroj. Do scénáře se pouští známá dvojka – Mike Mignola a John Arcudi. Spolupráce na sérii jim prospívá a přicházejí na zajímavé nápady, které šikovně zaplétají do příběhů Úřadu.
I když se na první pohled může zdát, že se Zahrada duší motá hlavně kolem Abe Sapiena a jeho kostlivců ve skříni, není tomu tak. Čtenář v celém příběhu opět může sledovat bravurní budování postav a pomalé (ale rozhodně ne nudné) odhalování souvislostí. Postavy také dostávají šanci se navzájem lépe poznat, což je umožněno hlavně díky rozdělení děje do dvou rozdílných míst.

Autoři opět sázÍ na tajemno, které je nejsilnější hlavně kolem Liz Shermanové a jejích snů. Ty by mohly sehrát větší roli v dalších pokračováních příběhů Úřadu. Díky promyšlenému přeskakování jednotlivých příběhových linek si komiks stále udržuje čtenářovu pozornost. Mignola a Arcudi dokázali do Zahrady duší vložit i bytosti z naprosto rozdílných světů. S džunglí a tvory, kteří v ní žijí, si neobyčejně vyhráli, proto se setkáváme s různými potvorami z podmořského světa, mumií, či plechovými monstry. Toto zvláštní spojení navzdory všemu funguje skvěle a trochu připomíná typický mišmaš, kterým se vyznačuje komiksová série Goon. Tvůrčí práci autorů trochu přibližuje doslov na konci komiksu, který dovoluje nahlédnout do výběru příběhů pro jednotlivé části.

Různorodost příběhu poskytla obrovský prostor kresbě, kterou si opět vzal na starosti Guy Davis. Komiks čtenáře přivádí na zajímavá a exotická místa. Je vidět, že se Davis opravdu vyřádil, ať už jde o kresbu úryvků z minulosti, bojových scén, nebo úžasných scenérií indonéské přírody a sídla tajemného spolku, které vypadá jako dech beroucí podmořský palác.

Zahrada duší je dalším střípkem do promyšlené skládačky. Pomalu odhaluje příběh a čtenáře donutí hltat vizuální provedení každé stránky. 


Ú.P.V.O. 7: Zahrada duší
Scénář: Mike Mignola a John Arcudi
Kresba: Guy Davis
Překlad: Jan Kantůrek
Nakladatelství: Comics Centrum
Vazba: vázaná
Rozměry:159 x 239
Počet stran: 144
Rok vydání: 2017
Cena: 499 Kč
 

KomiksM. MignolaJ. ArcudiÚ.P.V.OComics Centrum
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Leonard Medek, Ďáblova obrazárna

Thu, 08/10/2017 - 01:23

Pokud v nějakém bazaru najdete malbu, na níž je přidělána mříž, raději si na koupi nechte zajít chuť. Každý malíř alespoň jednou za život namaluje obraz pro potěchu Ďábla a věci, skrývající se v takovém díle, určitě nechcete poznat. Po delší odmlce se Franta Franta vrací ve čtvrtému Dobrodruhovi. S krásnou Alžířankou Belle ve venezuelském Santiago de León de Caracas zakoupil domek v koloniálním stylu a založil si zde pokerovou hernu, která se stane dějištěm druhého příběhu. Na ten první, Valčík v ponurém domě, si možná vzpomenou čtenáři časopisu Pevnost. Celkem jich tu máme osm, všechny s poetickými názvy (nelze nezmínit např. Smrtný slunce svit či Křídla králova klidu). Někde najdeme detektivní zápletku, onde promlouvají zbraně, ke slovu se dostane i voodoo z Haiti. Všechny příběhy pojí motiv Ďáblovy obrazárny. Máme tak před sebou mistrnou skládačku o osmi dílcích, které na více než pěti stech stránkách dohromady tvoří ucelený příběh.

Kromě Franty Franty a Belle Béraudové, která si přinesla z Dobrodruha 3 jistou démonickou schopnost, se setkáváme s pečlivými detektivy a sečtělými příslušníky tajných služeb, investigativními novináři, potrhlými ruskými konzuly či šílenými malíři. Samotný Franta vystupuje ve více než v polovině příběhů. To ale vůbec nevadí, protože každý charakter je bezvadně prokreslen, takže fandíme i „obyčejným“ kriminalistům. Až je škoda, že s některými aktéry se během četby definitivně rozloučíme. Vzhledem k volné provázanosti jednotlivých dílů Dobrodruha by neškodil rejstřík všech postav. Knihu sice otvírá stručný úvod shrnující známá fakta o Frantovi a několika dalších důležitých osobách, rozhodně to ale nestačí. Zejména pokud nemáte sloní paměť na jména, některé postavy navíc vystupují pod různými přezdívkami. Toto je však jen drobným kazem na kráse jinak velmi propracovaného povídkového románu. 

Dějiště, jak už jsme zvyklí z předchozích knih, je opět velmi pestré a jak slibuje název prvního příběhu, místy velmi ponuré. V základech domů přežívají ohavní mrtvoláci, ve vodě plavou těla zavražděných prostitutek. Navštívíme Jižní Ameriku i starou dobrou Evropu. Podíváme se do pekla ekvádorské džungle či jiného, vlastního pekla jedné vykřičené čtvrti v New Orleans. Někteří autoři záměrně zasazují své příběhy do exotických kulis, aniž by tomu předcházela osobní zkušenost či hlubší (často jakékoliv!) studium. Zajímavé lokace se tak pro čtenáře stávají pouhými jmény a kouzlo konkrétní historické etapy se vytrácí, bylo-li tam vůbec. Dobrodruh netrpí ani jedním z uvedených nešvarů. Z jednotlivých podkapitolek dýchá atmosféra posledních šťastných let před první světovou válkou, a tam, kde by jiný autor sáhodlouze rozebíral oblečení či jídlo, Leonard Medek si vystačil s popisem místa činu v detektivní zápletce či popisem konkrétní zbraně, která napomohla útěku vězně z obávané věznice La Cantera.

Kniha je psaná tradičním způsobem ve třetí osobě a zpracováním skládá hold dobrodružným románům Emilia Salgari, Marka Twaina, Karla Maye a dalších. Myslím, že by přišla k chuti i náročnějším mainstreamovým čtenářům. Obavám se však, že vzhledem k paperbackovému vydání a typické fantasy obálce, se tento žánrový přesah nepodaří. Velká škoda, neboť cyklus Dobrodruh je víc než klasická akční fantasy.

Ďáblova obrazárna
Leonard Medek
Nakladatel: Straky na Vrbě
Obálka: Jana Maffet Šouflová
Vnitřní ilustrace: Jan Pekárek
ISBN: 978-80-87364-67-3
Počet stran: 533
Vazba: Brož
Rok vydání: 2017
Cena: 340

L. MedekDobrodruhStraky na vrběLiteraturaRecenze
Categories: Vector Graphic

RETRO RECENZE: Kir Bulyčov, Slyšel jsem Zemi

Wed, 08/09/2017 - 08:12

Vydávat u nás v osmdesátých letech dvacátého století sci-fi není až zas takový problém. Dokonce ani překladovou. Když vezmete na milost fakt, že jedinými vydavateli jsou státní nakladatelství, že ediční plán se pořád tak trochu řídí politickým zadáním, takže některá témata jsou prostě tabu, dá se to. Například nemůžete očekávat, že u nás vyjde kniha, v níž jsou američani borci. Zakázané jsou také knihy utopické, resp. antiutopické, kde sci-fi velmi nápadně připomíná skutečnost a občan by si mohl dát dvě a dvě dohromady. Zato ale není nouze o spousty space oper a robinsonád či postkatastrofikých knih, protože tam se buď politika neřeší, nebo jde systému vyloženě na ruku (Ti zlí Američané s bombami.). Pokud navíc jsou hrdiny Rusové a stejného původu je i autor, má kniha vyhráno. Problém nastává, pokud byla splněna jen jedna podmínka nebo si Rus dovolil napsat některý z prve zmíněných žánrů. Třeba na takového Zamjatina a MY můžeme v osmdesátkách klidně zapomenout, protože na něj se koneckonců aktivně zapomíná i v Sovětském svazu a běda, kdo by si vzpomněl. Naštěstí i v případě dvojí shody mají občas editoři šťastnou ruku, a tak si můžeme přečíst nejen Strugacké, kteří jsou u nás pravé celebrity sovětské sci-fi, ale třeba i Kira Bulyčova a jeho Alenku z planety Země či Slyšel jsem Zemi. O druhé jmenované nyní bude řeč.  

Ocitáme se v osadě. Pár chýší bez pomoci, kontaktu a techniky, na cizí planetě. Na planetě, která se sice matně podobá naší Zemi, ale roční období tu trvají naše roky a navíc se spíš než co jiného podobají naší zimě. Jsou tu sice lesy a zvířata, ale lesy jsou jedovaté a zvířata také, případně mají alespoň pancíř, velké zuby nebo loví ve smečkách či oplývají nějakým zajímavým obranným mechanismem: například plivou vteřinové lepidlo po litrech. Člověk se diví, že se lidem v tak nehostinném prostředí daří přežít a při pohledu na desítky náhrobků vedle osady vidíme, že to rozhodně není zadarmo. Osadu založila hrstka trosečníků, kteří utekli skrze vánici a tuhý mráz z havarované kosmické lodi prakticky s prázdnýma rukama. Vyhnala je radiace a nefunkční regulace prostředí. Mnohokrát se pokoušeli vrátit pro zásoby, ale každá výprava skončila nezdarem. Až teď, po letech se naskytla šance a směrem k lodi se vydává skupinka mladých a silných potomků původních trosečníků. Jsou už napůl barbaři, techniku znají jen z vyprávění a někteří už ani nevěří té směšné historce o tom, že pochází z hvězd. Vlastně skrze zamračenou oblohu nikdo z nich ještě hvězdy neviděl.

Kir Bulyčov si v knize klade otázky o zachování civilizace, o tom, co to vlastně civilizace je a kolikátá generace bude ochotná se učit nějaké poučky, historii, písmo, počty, nebo ovládání přístrojů, aniž by někdy ty vědomosti použila nebo ty přístroje naživo viděla jen kvůli zachování stupně civilizace. Naše osada dvaceti lidí už degraduje, staří inženýři, technici a vědci to vidí. Vidí své děti, které mají starosti se zachováním samotného života, ne nějakých abstraktních vědomostí a právě na tom, jestli se pomocí vysílačky z lodi spojí se Zemí nebo alespoň přinesou přístroje, knihy a zásoby, závisí druh přežití osady.

Jelikož autor pracuje s malým množstvím lidí, může si dovolit personifikace jednotlivých myšlenek, a tak vznikají archetypální hrdinové jak vystřižení z nějakého soudobého RPG. To je tu ale ku prospěchu. Bulyčov na nich může ukázat možnosti vývoje skupiny a to, že ani jeden z nich není vyloženě krok špatným směrem. Krásně se to ukáže ke konci knihy, kdy se Oleg, intelektuál osady a naděje starších pro zachování lidskosti, dostane k technice a vezme ji za svou, čímž získá náskok a naději a naopak Dick, svalnatý lovec odchovaný nehostinnou krajinou to nemá zapotřebí, protože je schopen sám přežít jen s klacíky a kameny, protože to je nyní důležité.

Kir Bulyčov zde na poměrně malém rozsahu kolem 100 stran nastínil několik myšlenek zakomponovaných do velmi čtivého románu. Dokazuje, že i když žánrově omezená, ruská sci-fi osmdesátých let nám má co nabídnout jak po myšlenkové, tak i akčnější stránce.  Román se u nás dočkal pokráceného, zestručněného pokračování Země je příliš daleko a v roce 2015, tedy pro nás daleko v budoucnosti, vyjde komplet pod názvem Osada, konečně v nezkrácené verzi v edici Trifid. Podle románu také vznikl sovětský animovaný film Pereval (Průsmyk) - což je mimochodem původní název knihy, pod nímž  v roce 1981 vycházela na pokračování v Mladé frontě.

 

 

 

Před léty se do recenze této knihy pustil na starém psu i Pechy, táta současného Sardenu.

RetroRETROrecenzeRecenzeK. BulyčovSci-fi
Categories: Vector Graphic

Co přinese letošní WHOCON Brno?

Wed, 08/09/2017 - 07:26

Víkend 17. až 19. listopadu letos přitáhne do Brna nejen fanoušky Doctora Who. Uskuteční se totiž již pátý ročník festivalu WHOCON Brno, který od roku 2013 láká stovky návštěvníků na svůj bohatý program tematicky rozdělený do jednotlivých linií.
Těch bude letos dohromady pět na oslavení všech pěti ročníků. Jedná se o:
WHOCON, kterým to ostatně všechno začalo. Linie sdružující přednášky, hry, soutěže i besedy ze světa Doctora Who si na brněnském festivalu mohou fanoušci považovat. Jedná se totiž o největší linii svého druhu v České i Slovenské republice.
SHERLOCON již od roku 2014 láká na druhého britského kultovního hrdinu – Sherlocka Holmese. Ať už klasického literárního či seriálového nebo filmového.
BACON vznikl v roce 2015 na počest trilogie Back To The Future (Návrat do budoucnosti), která se v tom samém roce v rámci WHOCONU promítala i v brněnském kině Scala. Ač název evokuje slaninu, linie sdružuje vše týkající se cestování v čase, ať už jde o vědecká fakta nebo popkulturní narážky.
CYCON [sájkon] je od loňského roku novinkou. Jedná se o slovní hříčku, která odkazuje jednak ke sci-fi [sáj-fáj], jednak k rase Cylonů [sajlonů] ze seriálu Battlestar Galactica. Na CYCONU si přijdou na své všichni fanoušci sci-fi seriálů, filmů, videoher i literárních počinů.
KULTICON je novinka letošního ročníku, o které se čtenáři SARDENU dozvídají jako první! Bude se jednat o linii pro všechno kultovní, co nespadá pod sci-fi, Sherlocka či Doctora Who. Pokud by tedy jakéhokoliv návštěvníka neoslovily předchozí čtyři linie, KULTICON by jednoznačně neměl zklamat.
Kromě všeho výše zmíněného jsou samozřejmě hlavními lákadly známí hosté. Mezi těmi nebudou ani letos chybět dabéři Aleš Procházka, Tereza Bebarová a Petr Burian a také youtuber Martin Rota. Slibovaná je též spolupráce s Hvězdárnou a planetáriem Brno.
O tom, co WHOCON Brno nabídne, můžete ale rozhodnout i vy!
Každá linie shání přednášející, a pokud tedy máte nápad, který dokážete proměnit v hodinovou (či delší) přednášku či jiný program, neváhejte se informovat na facebookové stránce WHOCONU (https://www.facebook.com/WhoconBrno/?fref=ts ).
Všichni přednášející mají vstup na akci zdarma.
Vstupenky pro všechny ostatní návštěvníky bude možné koupit v předprodeji na stránkách http://2017.whocon.cz/, spuštění předprodeje se plánujedo konce srpna.
Na všechny fanoušky i přednášející se celý organizátorský tým moc těší a doufá, že letos překoná hranici 700 návštěvníků!

WhoconDoctor WhoAkcePozvánka
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: David Petersen, Myší hlídka 3: Černá sekera

Tue, 08/08/2017 - 00:00

S našimi hrdiny jsme se rozloučili po těžké bitvě. Teď je na čase podívat se do minulosti.

V Myších teritoriích se vypráví příběh o hrdinovi bez bázně a hany. Jeho odvaha nezná mezí, chrání slabé myši a nebojí se postavit ani tak velkým savcům jako jsou lišky. Sám je schopný porazit celou armádu a jeho jméno vyvolává bázeň stejně jako naději. Jmenuje se Černá sekera. Ale taky se jmenuje Čakan a teprve obouvá své hrdinské botky. Za doprovodu své sestřenky Emy se vydává za daleké moře a pátrá po legendární zbrani, která z něj udělá hrdinu. Cestou musí čelit nejen nebezpečím přírody a predátorům, ale taky zradě, bolesti a ztrátě. David Petersen nás provází dobrodružným vyprávěním Myší hlídky 3, kde nám představí daleké země, přístavní myši, které nejsou pro ránu daleko, ale taky odvrácenou stranu krvelačných lasiček. Ukáže nám, jak se tvoří legendy a odkud vzešla ta o Černé sekeře. Svět Myší hlídky je tak díl od dílu uvěřitelnější a obsáhlejší.

Černá sekera je vlastně hrdinský epos a tak nám přinese vše, co od něj můžeme čekat. Dobrodružství, napětí, lásku, smrt, nesplněné sny a hrdost. Beowulf bojoval s obrem a drakem, Čakan bojuje s mořem a velkými savci. To všechno obalené do krásné kresby, kde těm malým tvorečkům věříte, že se zbraněmi dokáží ohánět jako nic. Nejlepší ukázka kresby tentokrát musí být ozdoby lasiček a taky souboj s liškou. Petersen ukazuje svou vynalézavost a vy se o myšky před tak velkým tvorem musíte bát.

Myší hlídka je pořád kvalitní čtení. David Petersen má svět promyšlený do posledních detailů. Když nás neseznamuje s hlavní dějovou linkou, nezapomíná zmínit legendy a historii světa. Protože myši stále bojují na život a na smrt, nejednou nám zlomí srdce a ukáže, že život hrdinů není jednoduchý. A to všechno v nádherném příběhu s ještě hezčí kresbou.

 

Myší hlídka 3: Černá sekera

Autor: David Petersen

Nakladatelství: Comics Centrum

Překlad: Jan Kantůrek

Vazba: Vázaná s přebalem

Rozměry: 215 x 215 mm

Počet stran: 216

Rok vydání: 2017

Cena:  699 Kč

KomiksD. PetersenComics Centrum
Categories: Vector Graphic

RETROnoviny: 1990

Mon, 08/07/2017 - 07:46

Maximální teplota v Praze-Klementinu byla 8. ledna 1990 -5 °C. Bez ohledu na zimu zahájilo čtyři dny před tímto měřením činnost první kasino v Československu. Devět dní po měření začal psát Ondřej Neff úvodník pro první číslo prvního profesionálního českého sci-fi měsíčníku, Ikarie. Aby těch jedniček nebylo málo, prvního února zanikla Státní bezpečnost. V březnu jde Ikarie do tiskárny a Michail Gorbačov do čela SSSR. Namibie vyhlásila nezávislost. Obnovené Literární noviny vyjdou 5. dubna s tiskovou chybou. Ač jsme Americe blíž, korektor na straně tři dole nechal „Fidadelfie“ místo správného „Filadelfie“. O tři dny dříve se Lidové noviny změní z týdeníku na deník. O amerických městech se psát neodvažují, a to ani Jaroslav Veis, který pravidelně přispívá, který ještě neví, že se stane šéfredaktorem, který bude za pár let poradcem tehdejšího předsedy vlády Petra Pitharta a jehož sbírku Den na Kallistó pochválí v srpnové Ikarii Pavel Kosatík slovy „je to špička toho, co v posledních patnácti letech česká SF ze sebe vydala; několika málo knihami, mezi které patří tato, bude naše fantastika propříště dokládat svou opět vzestupnou úroveň od poloviny sedmdesátých let“. Kdybyste to nevěděli, Jaroslav Veis se do arabštiny přepisuje jako Džarúslaf Fjís. Informuje o tom Jaroslav Olša v Interkomu v článku o článku Science fiction a její role v pokroku lidstva v damašském deníku At-tawra (což znamená Revoluce) z roku 1987, kde je Cena Karla Čapka charakterizována jako „nejdůležitější světová soutěž v oblasti SF“. Vedle Frántímíka Núfúfního (Františka Novotného) ovšem bledne jakákoliv další informace.

Ač v Lidovkách není o amerických velkoměstech ani o Namibii ani zmínka, je na první straně článek věnovaný Litvě. Litva vyhlásila nezávislost o deset dní dříve než Namibie. Dál vyhlásí nezávislost i Lotyšsko a Estonsko, v květnu se jednotí řepa a Jemen, na podzim Německo. Kdo nevyhlásil nezávislost nebo se nesjednotil, jako by nebyl!

V červnu konečně vychází Ikarie. Je první, je sci-fi, je profesionální a obsahuje článek Sex z létajících talířů. Co víc si může průměrný fan přát?! Jemně bulvárního nádechu se Ikarie nezbaví ani v srpnu (to je měsíc, kdy Saddám Husajn obsadil Kuvajt). Typografovo srdce nemůže nezaplesat při pohledu na obálku s titulkem
SALMAN RUSHDIE
odsouzen k smrti za

SATANSKÉ VERŠE
Překvapení pro vás:
tento světoznámý román
je
SCIENCE FICTION

Na podzim a v zimě se nestalo nic zásadního (pokud nepočítáme udělení ceny pro nejlepší časopis Ikarii na EuroConu), proto se ještě vrátíme k červenci. Nejenže v Ikarii definuje Ivan Adamovič pojem „fantasy“. Nejenže tamtéž vychází povídka Rox'n'roll Jiřího Procházky, který ještě není „W“. Nejenže Martina Navrátilová vyhraje Wimbledon. Hlavně, přátelé, hlavně vychází rozhovor. Zpovídaným je „majitel největší malé sbírky sci-fi literatury v Praze, muž, který vzbudil velkou pozornost veřejnosti a velkou nelibost bývalého režimu článkem Prognostika a přestavba otištěným loni v srpnu v Technickém magazínu, mezinárodně uznávaný odborník, dlouholetý člen Světové prognostické společnosti, neobyčejně výstižně a neotřele se vyjadřující autor, vtipný a pohotový diskutér, pracovník Prognostického ústavu ČSAV ing. Miloš Zeman“. Ten Miloš Zeman, který v týdeníku Lidové noviny pravidelně přispívá v rubrice „Prognostik k dnešku“, případně v rubrice „Názor“. Ten Miloš Zeman, který se v roce 1993 stane předsedou ČSSD. Ten Miloš Zeman, který bude v pátek 8. března 2013 jmenován prezidentem České republiky. A netvrďte mi, že to ti scifisti zatracení nevěděli. A můžeme se přidat k Interkomu, kde se lze dočíst, že „kdo očekával hodně od rozhovoru s Milošem Zemanem, byl asi zklamán“. 

publicistikaRetro
Categories: Vector Graphic

RETROfilm: Predátor

Fri, 08/04/2017 - 02:23

Rakouský dub Arnold Schwarzenger přichází v další akční jízdě. A opět je to sci-fi.
Ve srovnání s Terminátorem Arnie nehraje padoucha, ale příslušníka komanda vojáků, které vyfasuje práci v rozpálené džungli. Mají zachránit pár chlápků, kteří spadli do rukou nepřítele. Jenže všechno je tak trochu jinak. Z džungle si udělal oboru šmejd z vesmíru, který si nejspíš vojáky spletl s vysokou. Začíná tak brutální vybíjená a hra o to, kdo s koho.
Predátor stojí nejen na perfektní akci, ale především na úžasné chemii mezi všemi členy party. Každý pro sebe má přesně tolik prostoru, abyste si ho zamilovali. Máte pocit, jako kdyby se spolu všichni jednotlivci znali spoustu let a prošli si nejednou společnou akcí. Parádní hlášky jsou pak pomyslnou třešničkou na dortu, stejně jako závěrečný střet, kdy se ukáže, kdo je větší predátor.
To všechno ale maskuje jednu drobnou vadu na kráse téhle podívané. A tím je skutečnost, že se během celé stopáže nedozvíme nic o Predátorovi (kromě toho, že rád sbírá trofeje) ani odkud pochází a odkud pramení jeho lovecká vášeň. Je predátor sám, nebo je jich víc? To nám film bohužel neodhalí. Nicméně to nic nemění na tom, že se jedná o parádní odpočinkovou jízdu s nabušeným Arnoldem. 

 

 

 

Predátor

USA, 1987, 107 min
Režie: John McTiernan
Scénář: Jim Thomas, John Thomas
Kamera: Donald McAlpine
Hudba: Alan Silvestri
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Carl Weathers, Elpidia Carrillo, Bill Duke, Jesse Ventura

FilmA. SchwarzeneggerPredátorSci-fi
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Miroslav Žamboch, Koniáš: Muž na stezce

Thu, 08/03/2017 - 09:58

Nakladatelství Triton přichystalo druhé vydání Žambochových povídek o Koniášovi, rozšířené o příběh Konec vlka samotáře. Milovníkům drsnější fantasy není třeba tohoto hrdinu představovat. Pro ostatní – Koniáš je vytříbená hrdinská fantasy, s trochou méně magie, než bývá zvykem, ale o to větší porcí akce.

Knihy takového ražení stojí na základech poněkud odlišných od těch u klasické fantasy. Prim zde hrají hlavní hrdina a akční pasáže. Hrdina proto, že je postavou, která nás provází celým řetězcem jednotlivých dobrodružství. Pokud čtenáři nepřiroste k srdci on, žádná z vedlejších postav, které do děje zasahují jen krátce, už to nespraví. Akce z toho důvodu, že na rozdíl od epických příběhů tvoří velkou část vyprávění a jako taková musí být přitažlivá a věrohodná.
Muž na stezce oba předpoklady splňuje na výbornou. Koniáš je drsný samotář, který putuje světem, bere práci, jaká se namane, a s ocelí to umí lépe než kdo jiný. Přesto je oproti celé řadě podobných bijců jedinečný. Především si sám dobře uvědomuje, že není neporazitelný a že světem chodí i lepší bojovníci, než je on. A také ho nežene vpřed touha po pomstě nebo soucit s utlačovanými rolníky, ale především obyčejná lidská zvědavost a snaha přežít. To mu dává lidskou tvář a čtenář se s ním rychle sžije.
Co se týče akce, všechny souboje, bitky a šarvátky (a že jich není málo) jsou popsány detailně a uvěřitelně. Protože Koniáš není žádný nadčlověk, který by jedním máchnutím meče srazil tři hlavy, je každý souboj napínavý a jeho konec nepředvídatelný. Autor navíc nezapomíná na fakt, že sebelepší bojovník může v bitvě utržit zranění nebo si zničit zbraň, a že to všechno má své následky. To samé platí o boji s divočinou. Sečteno a podtrženo, akce funguje znamenitě.
Pokud jde o děj, nabízí Muž na stezce přesně to, co od hrdinské fantasy čekáte - dobrodružné příběhy, ve kterých se železem a krví nešetří. Koniáš navštíví všechny kouty země, od džunglí a pouští přes tajuplné ostrovy až po zapadlé horské vesnice, a všude na něj čeká nebezpečná práce, nepřátelé a tajemství, která je třeba odhalit. Ačkoliv promyšlená zápletka není tím nejsilnějším tahounem knihy, zejména první polovina z celkových třinácti povídek přináší, když ne vyloženě skvělou, tak alespoň silnou pointou. Bohužel, v závěru knihy se zdá, jako by autorovi docházely nápady. Společně s tím, jak Koniáš získává zkušenosti a stává se zběhlým zálesákem a válečníkem, dostavuje se určitý stereotyp. Poslední příběhy už nemají zdaleka tak nečekaný závěr jako předchozí a Žamboch se prostřednictvím Koniáše mnohem častěji uchyluje k řešení typu „prosekám se odtud a ono to nějak dopadne“. Následkem toho jsou si povídky čím dál podobnější. To platí i o jediné přidané oproti prvnímu vydání, Konec vlka samotáře. Ta navíc ponechává tak otevřený konec, jak to jen jde, a ačkoliv je utnutí příběhu svým způsobem geniální, přeci jen jsem se cítil jako čtenář trochu podveden.
Navzdory tomu považuji i ty slabší kusy za nadprůměrné, a pokud nebudete knihu číst naráz a spokojíte se vždy s jednotlivými příběhy, možná si přílišné podobnosti ani nevšimnete. Muž na stezce pořád představuje skvělé oddechové čtivo a přinejmenším v rámci české hrdinské fantasy patří k tomu nejlepšímu, po čem můžete sáhnout.

Koniáš: Muž na stezce & Konec vlka samotáře
Miroslav Žamboch

Nakladatelství: Triton
Rok vydání: 2017 (druhé vydání)
616 stran, brožovaná
Ilustrace obálky: Lubomír Kupčík
Cena: 399 Kč
 

RecenzeLiteraturaM. ŽambochTritonKoniáščeská fantasy
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: František Kotleta, Poločas rozpadu

Wed, 08/02/2017 - 09:58

Hvězda akční fantastiky a jeden z nejprodávanějších českých autorů František Kotleta (trilogie Bratrstvo krve, Perunova krev, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu a další) přichází s novinkou, která navazuje na hit loňského podzimu Spad. Postapokalyptický příběh čtenáře zavede do Česka roku 2050, rozvráceného jadernou válkou. V sutinách Prahy přežívá pár desítek tisíc lidí a snaží se zachovat civilizaci… a hlavně přežít. Proti nim jsou totiž ti, kteří o záchranu světa nestojí. A stojí vůbec tento svět za záchranu?

Kotletovy knihy lákají čtenáře strhujícím tempem vyprávění a akčními scénami, které až do poslední strany nenechají vydechnout. Spad a Poločas rozpadu do tohoto koktejlu přihazují nápaditou vizi postapokalyptického světě a atraktivní české reálie. Autor v současné době pracuje na závěrečném dílu této volně propojené trilogie, který pod názvem Rázová vlna vyjde letos před Vánocemi.

Spad si můžete pořídit i jako audioknihu (načtenou Borkem Kapitančikem), brzy v audioverzi vyjde i Poločas rozpadu.

Info o knize
Poločas rozpadu / Autor: František Kotleta / Obálka: Žaneta Kortusová / Formát: měkká vazba, 110x180 mm / Počet stran: 304 / Cena: 299 Kč 

Anotace
Válka skončila. Zbyla jen vzpomínka v podobě zničené planety, na jejíž povrch dopadly stovky
jaderných hlavic. Starý svět zmizel a ten nový je jiný – divoký, nemilosrdný, radioaktivní… Zbytky lidí
se snaží přežít v jeho troskách a vybudovat něco jako civilizaci. Jsou ale takoví, kteří civilizaci nechtějí.
Vlastně nechtějí ani divošství. Touží po jediném – dokončit práci, kterou začaly světové mocnosti ve své válce. A proti nim stojí ti, kteří věří v nové začátky. Jenže – stojí tenhle svět vůbec za záchranu?

Boj skončil. Ovšem ne úplně. Zbytek karavany se shromáždil kolem tří aut, která vytvořila jakousi
pomyslnou vozovou hradbu, a přeživší se za ně schovali. Alice a její hoši zůstali na svých pozicích.
„Škoda nábojů,“ pokrčila Alice rameny, když jsme k ní dorazili. „Jsou schovaní za auty a čekají,
až se na ně vrhneme,“ vysvětlila.
„Což neuděláme, protože bychom přitom zbytečně pochcípali,“ dodal jsem už mnohem srozumitelněji
– na nateklý jazyk jsem si zvolna zvykal.
Situace byla jasná. Všichni chlapi, kteří stáli v doslechu, si úlevně oddechli. Kdybych jim nařídil
sednout na koně a zaútočit, udělali by to, ale věděli, že dobrá půlka by to nemusela přežít.
„Kolik jste sejmuli z těch, co šli po vás?“ zeptal jsem se.
„Všechny. Ryan mezitím odstřeloval ten zbytek tam,“ pohodila hlavou k autům.
„Takže jich tam nebude moc,“ zamyslel jsem se.
„Těžko říct, kolik chlapů měli v autech. Když jsme likvidovali kavalerii, nesledovala jsem, jak
se přeskupují. Ryan to má určitě spočítaný, ale vysílačky, ty už odvál čas a kouřový signály neumím,
kurva,“ povzdechla si. Jo, mně vysílačky a satelitní telefony taky chyběly.
Vytáhl jsem z boční kapsy poškrábanou plechovou tubu na doutník a naučeným pohybem ho
z ní vyklepl. Pak jsem škrtl zapalovačem a zapálil si.
„Jednou vás to kouření zabije, plukovníku,“ povzdechla si Alice, vytáhla čutoru a napila se.
„Máte něco bílého? Cokoliv,“ zeptal jsem se a rozhlédl se rozpačitě po svých mužích.
* * *
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem dostal relativně bílé tričko, které ze sebe sundal jeden z chlapů. Alice ho přivázala k dubovému klacku a já pak s touhle výbavou vyrazil pěšky ke karavaně. Klacek s bílou zástavou jsem držel v levačce a cítil, jak mi ruka vypovídá poslušnost. Přeci jenom jsem měl v rameni kulku od toho parchanta v černém kabátě. Svaly v ruce mi škubaly a konečky prstů mravenčily stále intenzivněji.
Potáhl jsem z doutníku, chvíli kouř převaloval v ústech a pak vydechl. „Už jsem na tyhle hovadiny
starej,“ povzdechl jsem si a pokračoval v cestě. Zastavil mě až výstřel do vzduchu. Vyšel od někoho, kdo ležel pod nejbližším autem a skrýval za kolem s prasklou pneumatikou. Zpomalil jsem a udělal ještě tři kroky – teprve pak jsem zůstal stát.
„Co chceš?!“ ozvalo se zpoza auta. Dotyčný mluvil polsky, ale měl slušný východní přízvuk. Jeho mateřským jazykem bude ruština nebo ukrajinština, napadlo mě.
„Pizzu a pět vychlazených plzní. Tu pizzu jakoukoliv, klidně bych snesl i tu sračku s ananasem,“ odvětil jsem a potáhl z doutníku.
Můj humor nepadl na úrodnou půdu, protože se ozval další výstřel. Tentokrát nešel do vzduchu, ale do země přede mnou. Pálil někdo schovaný za druhým autem. Kulka se zavrtala tak dva metry přede mě a do vzduchu se vznesl gejzír prachu.
„Ale bohatě mi bude stačit, když si přestanete hrát na hrdiny a vzdáte se. Pokud dobře počítám, za hodinu je tma. Jste obklíčení a těžko vám, na rozdíl od nás, dorazí posily. V noci vás tu zmasakrujeme všechny, zajatce už brát nebudeme. Dávám vám na to deset minut. Vylezte s rukama nad hlavou sem, co je ta bílá vlajka,“ prohlásil jsem a zabodl klacek do hlíny.
Moc hezké gesto, ale měl jsem pocit, že mi při tom upadne ruka. Naštěstí tam ten klacek držel, takže nedošlo k trapné situaci, kdy by spadl na zem a já se ho pak následující minuty pokoušel znovu a znovu zabodávat. Skrz zuby jsem se nadechl a pokračoval: „Když se vzdáte, necháme vás pokračovat v cestě – teda až po tom, co vám zabavíme otroky. Pokud ne, zabijeme vás. Není o čem diskutovat. Už máte jenom devět minut a čtyřicet sekund,“ řekl jsem, otočil se na patě a zamířil pryč.
* * *
Nebylo to poprvé, co jsem někomu dával ultimátum. Vlastně už bych ani nedokázal spočítat, kolikrát jsem někomu vyhrožoval masakrem a přitom v ruce držel bílou vlajku. Většinou byla z prostěradla, ručníku, utěrky, trička a jednou jsme prostě vzali roztrhanou vojenskou košili a pomazali ji vápnem. Turkům tenkrát slušnou chvíli trvalo, než pochopili, co to má znamenat, že si jenom ve větru z dělostřelecké palby nesušíme spoďáry.
Zkušenost mě naučila, že čím tvrdší je ultimátum, tím je větší pravděpodobnost, že se nepřítel vzdá. Na jednu stranu tu hrála roli skutečnost, že nebylo kam ustoupit, na druhou dojem, který jsem tím udělal. Z mého arogantního vystupování museli mít pocit, že proti nám nemají šanci a my jsme si naopak jistí svým vítězstvím. Párkrát jsem hrál vabank a několikrát to vyšlo i tak. Jednou se nám dokonce vzdali, i když měli přesilu. Přišli na to, až když si spočítali, že na dva zajatce máme jednoho strážného.
„Prásk!“
Výstřel se ozval, když jsem ušel asi čtyři sta metrů klidným krokem od bílé vlajky. Pomalu jsem se otočil a zjistil, že po mně nikdo nestřílel.
„Tak to bylo rychlý,“ pomyslel jsem si, vytáhl ze zbytku doutníku, co to dalo, a hodil ho na zem. Muži za vozy se podle všeho začali hádat a došlo na argument nejsilnější – kulku mezi oči. Teď jenom zbývá počkat, kdo měl pádnější argumenty – zastánci boje, nebo zbabělci?
Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Zpoza aut začali vylézat chlapi s rukama nad hlavou.
* * *
Zůstalo jich tam osm. Pro útok za světla by to byl problém, ale v noci bychom je vyřídili možná beze ztrát. Nahnali jsme je k bílé vlajce, prohledali, jestli nemají schované zbraně, a usadili je na zem. Přidali jsme k nim i Tadeusze, který na zbytek svých mužů vrhal vzteklé pohledy. Pro jistotu jsem mu nechal svázané ruce.
* * *
Sedl jsem si na jednu bednu z nákladu, který jsme vyskládali z aut, a nechal se od Alice konečně ošetřit. Nejhorší bylo, že mi došly doutníky, takže jsem akorát bolestí zatínal zuby a úlevně mlátil pravačkou do bedny.
„Už jste na tyhle blbinky starej, plukovníku,“ prohlásila, když mi z ramene vyndala kulku a třemi stehy ránu zašila.
„Já vím,“ zabručel jsem.
„Musí vám to pak ještě zkontrolovat doktor,“ dodala a vylovila z tašky obvaz, kterým mě začala zkušeně štupovat.
Další zabručení jsem polknul, protože z jednoho náklaďáku vynesli něco podivného.
* * *
Prošli jsme řadou osvobozených otroků. Bylo jich docela požehnaně, něco kolem pětačtyřiceti. Většinou mladé ženy a muži do dvaceti let. Ti mají koneckonců největší hodnotu. Tři lidé byli zranění. Schytali nějaké zbloudilé kulky během přestřelky.
„Našli jsme ji u beden s nákladem mimo ostatní otroky,“ oznámil Ryan. Kontrolu otrokářského nákladu jsem nechal na něm. Byl jsem rád, že žiju.
Šlo o dívku. Velmi hubenou a docela malou – maximálně sto padesát centimetrů. Měla na sobě kus hadru, který vypadal jako noční košile. Svázali ji do kozelce, ruce a nohy pevně k sobě. Ryan s Crashem ji vynesli z náklaďáku a opatrně položili na zem.
„Žije?“ zeptal jsem se.
Ryan jenom pokrčil rameny.
Vytáhl jsem nůž, ještě na něm byla černokabátníkova krev, a uvolnil dívce pouta. Musela je mít na sobě opravdu hodně dlouho. Provazy na rukou se jí zařezaly až pod kůži. Když jsem je sundával, odtrhávaly se strupy a z obnažených ran vytékala krev.
„Water,“ zašeptala anglicky.
Tomuhle slovu rozuměl i Starej Richard, který postával a poplivával vedle. Odskočil k jednomu z náklaďáků a pak odběhl k velkému zásobníku pitné vody načepovat do své feldflašky.
„Hej!“ zařval jsem na nejbližší otrokyni, skoro třicetiletou černovlásku v umaštěných šatech. Jako většina z jejího hloučku i ona fascinovaně zírala na svázanou dívku. „Co je zač?“ dodal jsem.
Jen pokrčila rameny. Stejně nechápavě se tvářili i ostatní. Někteří při tom zírali do země.
„Water,“ řekla znovu, tentokrát už o poznání důrazněji.
Naštěstí se vrátil Richard a přiložil jí láhev k ústům s popraskanými rty. Hltavě polkla první
doušek vody a zakuckala se.
„Ne tak hladově, holčičko,“ sklonil jsem se k ní a podržel ji za špinavou bradu. Teprve teď jsem si uvědomil, že není odněkud z Kavkazu, jak mě na první pohled napadlo, ale je to čistokrevná
Japonka.
Zvědavě se mi podívala do očí a pak jsem na zádech ucítil její ruku.
* * *
Na to, jak zdevastovaně vypadala, byla neskutečně rychlá. Vymrštila se do pokleku a přitom mi z pouzdra na zádech vytáhla nůž. Pak zavrávorala, odrazila se a vyskočila na obě nohy.
Otočil jsem se a instinktivně tasil revolver. Ryan s Crashem udělali to samé. Namířila směrem ke mně špičku nože a pomalým krokem ustupovala. Přitom klopýtala, jak ji ještě před chvílí spoutané nohy neposlouchaly. Vrátil jsem pythona zpátky do holsteru.
„Hej, holčičko, neublížím ti,“ řekl jsem anglicky a rozpřáhl ruce v bezbranném gestu. Japonka na mě zamhouřila oči a rychle se rozhlédla kolem nás. Neměla moc kam ustupovat. Na jedné straně postával roztažený chumel otroků, vzadu zajatci a zbytek prostoru zaplňovali naši chlapi. Přesto dál pokračovala směrem k sedící skupince otrokářů.
Postupoval jsem za ní.
„Nic se ti nestane. Jsme vojáci Armády České republiky. Dodržujeme všechny naše staré civilizované zákony. Vezmeme tě do Brna do nemocnice,“ říkal jsem uklidňujícím hlasem. Dvakrát zavrávorala, ale vždycky se udržela na nohou.
Konečně jsem si ji také mohl prohlédnout. Tělo měla plné jizev. Pod špínou se rýsovaly nějaké staré, už zahojené rány. Nejvíc ale byly vidět ty nové, pokryté špinavými strupy. Některé z ran měla zanícené. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, i když těžko říct. Japonky obecně vypadaly celý život tak na osmnáct, takže klidně jí mohlo být sedmnáct, stejně jako padesát let.
„Mám ji střelit do nohy?“ zeptal se Ryan. Postupoval kousek za mnou, v pravačce svůj DW 715.
Zavrtěl jsem hlavou. „V tomhle stavu bys ji mohl definitivně odrovnat. Ti zmrdi jí dali co proto, nechci být ten, kdo jejich práci dokončí,“ vysvětlil jsem. Ryan jenom pokrčil rameny a zasunul revolver do pouzdra.
„Hele, tohle je fakt blbá situace. Já tě nenechám samotnou tady v divočině, protože bys nepřežila. Prostě mi vrať tu kudlu a nech si od nás pomoci,“ pokračoval jsem po chvíli. Přitom jsem nenápadně sledoval Alici, která se obloukem přiblížila k zajatcům. Jestli tu holku může někdo bezpečně odzbrojit, pak jedině ona.
Otrokáři to všechno v tichosti sledovali s vytřeštěnýma očima. Jenom Tadeusz Bartowszký sebou začal zběsile zmítat, jako by se chtěl vyprostit z pout. A v tu chvíli Japonka znovu zavrávorala a upadla. Alespoň tak to na první pohled vypadalo. Svalila se na zem, ale hned se přetočila na bok a pak ještě třikrát. Díky tomu se vmžiku ocitla v blízkosti šéfa otrokářů. Strašlivě zařval. Ostatní chlapi se zvedli a rozběhli pryč.
  * * *
Chvíli jsem netušil, co se to, zatraceně, děje. Nejdřív to vypadalo, že jí chce otrokářský boss ublížit, pak, že spolu byli domluvení, aby jim pomohla utéct, ale bylo to jinak.
„A do prdele,“ vydechla Alice a několika přískoky se ocitla u Japonky. Rozběhl jsem se za ní.
* * *
Bartowszký krvácel a Japonka se usmívala. Po rukou jí stékala jeho krev. Vrazila mu nůž nejdřív mezi nohy a pak do břicha. Zkušeně jej několika tahy rozpárala, takže se z něj vyvalily vnitřnosti a zbytek toho, co měl dneska k obědu. Tuším, že to byly fazole s kousky zubřího masa.
Alice dupla Japonce na ruku s nožem a zaklekla ji tak, že se nemohla hýbat. Při tom všem na obě stříkala krev umírajícího otrokáře.
* * *
Vypálil jsem dva náboje do vzduchu.
„Stát!“ zařval jsem na utíkající zajatce. Poslechli. Ryan je pak pochytal a nahnal na nové místo, kde si lehli na břicha a ruce dali za záda. Já mezitím dorazil k bílé vlajce a kaluži krve pod mrtvým Bartowszkým. Vylovil jsem z něj svůj nůž a očistil ho do jeho černého kabátu. Teď už mu stejně nebude k ničemu.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se nasupeně Japonky. Pod Alicinou kontrolou se nemohla ani pohnout.
„Tobě nemusím nic vysvětlovat,“ odpověděla.
Po dřívější plachosti nebylo ani památky. „Doveď mě k veliteli vojenské posádky. On je jediný, komu se hodlám zpovídat,“ dodala panovačně.
„Ehm, holka,“ zakroutil jsem hlavou, „tohle bude na dlouhý vysvětlování.“

UkázkyUkázkaF. KotletaEpochaFantastická EpochaSpad
Categories: Vector Graphic

RETRO RECENZE: Clive Barker, Hellraiser

Wed, 08/02/2017 - 03:25

Píše se rok 1986 a Clive Barker vydává novelu The Hellbound Heart. Trvá to deset let, než se dostane i k nám pod názvem Hellraiser.

Jen málokdo jméno Hellraiser neslyšel. Stejnojmenný film Barker natočil jen rok po vydání knihy a jeho cenobité se dostali do popkulturního vědomí. Kdo film neviděl, nemůže si říkat fanoušek hororu. Co ale kniha, která mu předcházela? Stojí za čtení?

Hellraiser u nás v roce 1996 vydalo nakladatelství Mustang. Kniha obsahuje dvě novely – už řečený Hellraiser a Věk touhy, který se poprvé objevil ve Čtvrté knize krve. Oba příběhy jsou tematicky jako oheň a voda, ale při jejich čtení poznáte Barkerův styl. Je syrový, děsivý a vleze vám pod kůži. A o čem tedy obě novely jsou?

Hellraiser začíná vyřešením záhady Lemarchandova hlavolamu. Frank Cotton věří, že se mu tím splní všechny jeho nejtajnější sny. Místo toho se dostává na místo horší než je peklo samo, kde je utrpení nepředstavitelné a odkud není úniku. Jenomže Frank nikdy nebyl zrovna dobrý člověk a je rozhodnutý se za každou cenu prokletí zbavit. I kdyby měl zabíjet nevinné a zneužívat pro své potřeby lásky své švagrové.
Hellraiser je syrový horor, který se vyžívá hlavně v pitvání morálky svých postav. Čtenář sleduje, kam až jsou schopné zajít, a čeká, kdy se karta konečně obrátí ve prospěch něčeho dobrého. Dalším hlavním tématem je rozdíl mezi slastí a utrpením, přesto kolem nich Barker hodně mlží a nedočkáme se přílišných popisů. Všechno je na naši fantazii.
Věk touhy je oproti tomu povídka s nádechem sci-fi. Nepovedený experiment, hořící muž, je na útěku před svými tvůrci. Je nebezpečný svému okolí a hlavně sám sobě. Nehoří totiž plameny, ale touhou, a svou sexuální náruživost není schopný zastavit. A co hůř, má taky neuvěřitelnou sílu.
Oproti Hellraiserovi je Věk touhy vlastně detektivka protkaná tím, co hořící muž provádí na útěku. Tady Barker spíš popisuje sexuální útoky a zvrhlosti. Nebojí se zajít do detailů a ukázat, jak malý krok je mezi člověkem a zvířetem, když se něco pokazí. Je stále dobře napsaná a čtivá, ale Hellraiserovi nesahá v kvalitě ani po kotníky, možná právě proto, že její téma je na úplně druhém konci spektra. Fantasy horor a sci-fi detektivka k sobě mají koneckonců dost daleko.

Hellraiser, ať už mluvíme o novele, nebo filmu, má veškeré právo být v popkulturním vědomí lidí i po třiceti letech. Stárne s grácií a čtenáři či divákovi se dostane pod kůži. Až budete chtít vzpomínat na staré dobré retro časy s troškou strachu, sáhněte po něm.

 

Clive Barker, Hellraiser

Originální název:  The Hellbound Heart (1987)
Žánr: Horory, Sci-fi, Fantasy
Vydáno: 199
Nakladatelství: Mustang
Počet stran: 144
Překlad: Pavel Dufek
Edice: Universum HOROR
Autor obálky: Martin Zhouf
Vazba knihy: vázaná s přebalem
ISBN: 80-7191-070-8

 

RetroRecenzeC. BarkerHororLiteratura
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Don Rosa, Zlatá klasika

Tue, 08/01/2017 - 11:48

Kačeři přijdou, když jsi v nouzi.

Máte rádi Kačera Donalda, strýčka Skrblíka a tři synovce? Vyrůstali jste s jejich komiksy a ještě seriálem My z Kačerova? Pro vás Egmont připravil krásnou edici. Jmenuje se Zlatá klasika a její první kniha věnovaná Donu Rosovi v sobě skrývá devět příběhů Kačerů.

O Zlaté klasice toho už bylo řečeno hodně. Rozhořela se velká diskuze, jestli stojí za to ji kupovat a jestli je její zpracování tak skvělé, jako se Egmont chlubí. Nepatřím mezi čtenáře, které praští do oka font, hledím spíše na příběh. Proto se nebudu zabývat tím, jak kniha vypadá, to už zvládli ostatní, ale spíš na příběhy v ní.
Některé z příběhů jsou delší a dobrodružné, jiné jsou jen krátké jednohubky. Každý má u sebe komentář Dona Rosy, kde nejen vypráví, jak příběh vznikl, ale kritizuje se i za vlastní chyby. Donu Rosovi jdou nejlépe příběhy se strýčkem Skrblíkem. Knihu otvírá Syn slunce, kdy se Skrblík s Hamounem vydávají hledat ztracený chrám v soutěži o to, kdo je lepší hledač pokladů. Příběh je skvěle vystavěný a místy i napínavý, nezapomíná ale i na kačeří humor a šílené situace.
Druhý dlouhý příběh stojící za povšimnutí jsou Poslední saně do Dawsonu. Don Rosa se v něm dostane od humoru nejdál – nechybí, ale jde spíš o vážné vyprávění s nádechem nostalgie, protože strýček Skrblík vzpomíná na staré dobré časy, kdy vydělal svůj první milion. Poslední saně do Dawsonu jsou tak nejdospělejším příběhem první Zlaté klasiky.
Zbylé komiksy se soustředí spíš na život Kačerů a humorné situace, do kterých se dostávají. Za povšimnutí stojí hlavně Peníze dělají peníze, kdy se strýček Skrblík snaží naučit Donalda a Gustu investovat, Mytologická menažerie, kde se Donald pokouší napálit své synovce při pozorování zvířat, ale vůbec se mu to nedaří, a potom Úskalí záškoláctví, což už jménem naznačuje, že Kulík, Dulík a Bubík jdou za školu a snaží se vyhnout Donaldovi. Humor v nich není přeplácaný, vyprávění je jednoduché a třeba oproti Peněžnímu toku strýčka Skrblíka i bez problémů srozumitelné. Na druhou stranu mezi nejslabší příběhy patří ty nejkratší, Don Rosa lépe buduje děj na více stránkách, takže jeho dvoustránkové gagy vyšumí do ztracena.

Jestli máte rádi Kačery, můžete po Zlaté klasice bez obav sáhnout. Komiksy jsou vybrané tak, aby se zde střídaly krátké s dlouhými, dobrodružné s humornými a potěší tak chutě každého čtenáře. Příběhy Dona Rosy jsou promyšlené a nemáte pocit, že čtete komiks pro děti, i když ty ho samozřejmě taky neodmítnou. Zlatá klasika by žádnému fanouškovi Kačerů neměla chybět.

 

Disney Zlatá klasika: Don Rosa

Autor: Walt Disney, Don Rosa

Nakladatelství: Egmont

Překlad: Miloš Komanec

Vazba: Vázaná

Rozměry: 165 x 252 mm

Počet stran: 200

Rok vydání: 2017

Cena: 349 Kč

KomiksD. RosaEgmontW. Disney
Categories: Vector Graphic

AKTUÁLNÍ SOUTĚŽ: Špinavý kšefty od Mystery Pressu

Tue, 08/01/2017 - 11:19

Nakladatelství Mystery Press nás pravidelně zásobuje novinkami a ukázkami a přesto, že se spíše zaměřuje na žánr krimi a thriller, "mystery" máš už v názvu a nezapomíná ani na sardenský žánrový píseček. Koneckonců přesné hranice žánrů stejně stanovit nelze. Tak proč si na Sardenu nezasoutěžit v letním parnu o Špinavý kšefty na North Ganson Street od Craiga Zahlera.

Stačí, když nám odpovíte na jednoduchou otázku:

  • Jaké další dílo z tvorby Craiga Zahlera (a nemusí to být nutně kniha, že...) figuruje v povědomí fanoušků preferujích všechny atributy drsné a nemilosrdné akce jako nepřehlédnutelná záležitost?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 6.8. 2017, do předmětu napiště Špinavý kšefty a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. Těšíme se na vaše odpovědi.

P.S. A na příští týden pro vás chystáme ještě jednu knihu od nakladelství Mystery Press.

 

 

SoutěžSoutěžeMystery PressC. Zahler
Categories: Vector Graphic

RETROnoviny: 1989

Mon, 07/31/2017 - 01:39

První ze série článků o české fantastické scéně od roku 1989 do roku 1995. 

1989

V lednu 1989 spadlo na území ČSSR 16 mm srážek a prezident Gustáv Husák obdržel k novému roku a k narozeninám četná blahopřání od orgánů.
O měsíc později, na Valentýna, vyzval íránský vůdce Chomejní muslimy k zabití spisovatele Salmana Rushdieho, autora knihy Satanské verše.

V březnu přišlo jaro, v létě prázdniny. V říjnu proběhl Pivocon. Jedna věc na něm byla pohoršující, hnusná a odsouzeníhodná: kuřáci v počtu asi dvou nebo tří osob, kteří neomaleně tyranizovali všechny ostatní v počtu patnácti čí dvaceti, ačkoli byli opakovaně napomínáni, káráni, prošeni a umlouváni, aby si to žváro dali někde venku. V jedné kanceláři kdesi v Kanadě postříkali cigaretu i s kuřákem pěnovým hasícím přístrojem. On je žaloval pro poškození oděvu, ale soud prohrál, neboť bylo uznáno, že oheň vzniklý na pracovišti se musí hasit. Bylo navrženo, aby na příští Pivocon vzali nějaký menší hasicí přístroj.

Třeskutě zajímavým se ovšem ukázal až listopad. Nejdříve byla kanonizována Anežka Česká. Potom, 17. listopadu, měl premiéru animovaný film Malá mořská víla. „Milí scifisté, futuristé, prognostici, dámy a pánové! Píšeme vám 27. listopadu, večer po generální stávce,“ píšou v Interkomu 27. listopadu, večer po generální stávce. „Měli bychom si zkusit představit naši budoucnost. Koho asi budeme volit, až si budeme moci vybrat Stranu stalinských reliktů, Stranu komunistů s lidskou tváří, sociální demokraty, Zelené ... Mně, tady uprostřed naší Malé listopadové revoluce, se zdá, že by si každý z nás měl představit a vymyslet tu svoji nejlepší stranu. Nebo spolek. Nebo ligu. Nebo klub. Ti, kteří měli štěstí a nikde nenarazili, už vlastně své pohodyplné kluby (sci-fi kluby) měli. Ale kdo nenarazil? Přeci jen je to obrovská radost, už jenom v té představě, v té naději, že by člověk nemusel všude a se vším pořád narážet. Tak se tedy radujme!“

Rumunský diktátor Ceauşescu nařizuje, aby demonstranty v Temešváru postříleli. Marta Kubišová zpívá, že vláda věcí tvých zpět se k tobě, lide, navrátí. O týden později je Ceauşescu z rozhodnutí lidu popraven. I s manželkou. 30. prosince blahopřáli předseda KSČ Ladislav Adamec a první tajemník ÚV KSČ Vasil Mohorita Václavu Havlovi ke zvolení prezidentem ČSSR. O 27 let později vyjde v Blesku článek s titulkem „Blesk vypátral bývalého šéfa svazáků. Vasil Mohorita: „Je ze mě uklízečka.“
 

publicistikaRetro
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Jo Nesbø, Žízeň, HH 11

Sun, 07/30/2017 - 17:31

Geniální kriminalista s problémy s alkoholem, který si většinu svých myšlenkových pochodů nechává pro sebe, žijící posedlostí po výzvě při hledání vrahů, vampyrista a nesnáze byrokracie? To může být jedině Cumberbatchův Sherlock Holmes nebo Harry Hole. A vzhledem k rudému přebalu knihy a obligátnímu nápisu "Jo Nesbo", který je jako vždy větší než samotný název knihy (značka prodává!) je jasné, že v hlavní roli bude jmenovec slavného čaroděje (říkal někdo 20. výročí?).
Žízeň nepřímo navazuje na předchozí díl Policie. Pro nejlepší zážitek a pochopení všelijakých narážek je tak rozhodně dobrý nápad přečíst si ji přečíst ještě těsně před Žízní, aby měl čtenář vše čerstvě v paměti.
V Oslu je nalezeno mrtvé tělo dívky s prokousnutým hrdlem. Kromě úchylného a brutálního způsobu vraždy je navíc s narůstajícím počtem obětí jasné, že se jedná o sériového vraha. Pro tisk je pak skvělým tématem do titulků taková směs hesel, jako třeba "železené zuby, jedna vražda každy den, psycholog nás varoval a nikdo ho neposlouchal!". Tlak ctižádostivých novinářů je neúprosný, společnost propadá panice, jednooký náčelník Bellman je bezradný a nezbývá  mu nic jiného, než povolat do služby bývalého geniálního kriminalistu Haryho Hollea, jehož však nemá moc v lásce a Harry zase nechce spadnout zpět do kolotoče vyšetřování. Nečestné vydírání jej nakonec přiměje vrátit se do služby. Ale je to opravdu ten hlavní důvod? Nic neprozradím, když uvedu, že se opět setkáme s Valentinem Gjertsenem. Hlavním prvkem zápletky je jeho rozpolcenost osobnosti vraha, který potřebuje být viděn. Stejně tak se nabízí jeho posedlost Harrym Hollem, který Gjertsena považuje za svou nemesis. Abych řekl pravdu, nemohl jsem se ubránit paralele s Batmanem a Jokerem. Klaďas a záporák, které nikdo pořádně nechápe, a kteří spolu hrají hru kdo s koho. Harry zase bere Valentinovo (ne)dopadení za osobní urážku na cti a egu, které však odsouvají na druhou kolej osobní život a přinášejí oběti. A že po svatbě s Ráchel Faukeovou hraje o vysoké sázky, a to ať o její bezpečí, tak i o bezpečí jejich vztahu, který může s každou další prolomenou bariérou slibů, že se již ke kriminalistice nevrátí, silně utrpět. 
Kniha je napsána čtivě, ale občas se člověk neubrání pocitu, že některé reakce hlavních postav jsou minimálně podivné.Říkáte si "Kriminalista s takovou praxí a udělá takovou zjevnou blbost". Samozřejmě, člověk si nemůže představit stresovou situaci, těžké podmínky atd. atd., ale stejně se mi zdálo, že sem tam Nesbo odebral svým postavám na krátkou dobu kus mozkové kůry.
Je tady ještě jedna věc, která může pro někoho trochu kazit atmosféru knihy, pro druhého naopak chtěně gradovat napětí. V příběhu je jeden velký zvrat, který přichází po části, která by standardně byla v každé jiné Nesboovce vyvrcholením, jenže jím samozřejmě není. A to je ten problém. Když jen něco málo po půlce knihy dojdete k takovéto pasáži, bude vám jasné, že jde vlastně jen o malou rybu, hlavní chod, který se rázem přetransformuje v slabý předkrm. Tak nějak mi bylo jasné, že s takovou náloží stránek před sebou přeci ještě nemůžu vydechnout. Nepočítaje to, že dané rozuzlení a vyřešení problému je na Nesbeho až moc slabé a pohodlné. Žádný spěch, jenom umělé navození pocitu chvátání a napětí za použití civilních účastníků. Mám rád, když mě autor z mých teorií vyvede a ještě mě nakonec přelstí, což se bohužel nestalo. Zápletku jsem tušil/napůl věděl již od zmíněné poloviny knihy, přičemž typ na hlavního záporáka jsem si s sebou nesl od prvních stránek, škoda. Je však možné, že jsou tací, kteří nebudou ani chtít sami hledat možné viníky, ale jenom si nechávat autorem servírovat příběh kousek po kousku a užívat si jej bez předchozího samospoilerování, kdy by nad knihou přemýšleli dopředu.
Žízeň je dle mého názoru velice povedeným dílem s dobře strukturovaným stylem vyprávění a svižným odsýpáním bez zbytečných okecávek okolo. Zápletka a způsoby provedení trestných činů jsou poutavé a u knihy jsem se ani na chvíli nenudil, naopak, hltal jsem ji plnými doušky. Líbí se mi odkazování na předchozí díly, které však nenutí čtenáře k jejich čtení, spíše je jemně nalákává a nasměrovává. Mnou vypsané výtky jsem si částečně zavinil i sám tím, že jsem se snažil stát po boku vyšetřovatelů a chtěl jsem na vše přijít ještě předtím, než mi autor odhalí zápletku sám.
Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi suchý a uvěřitelný styl severských krimi, pro Nesbeho čtenáře pak považuji Žízeň za povinnost. Když člověk přehlédne mé připomínky, o nichž si sám uvědomuji, že nemusí nutně vadit všem a jsou spíše drobnými vadami na kráse velice povedené knížky, pak si ji zcela určitě užije a vtáhne jej do skvěle vybudovaného knižního prostředí norské policie.

Žízeň
Jo Nesbø

Přeložila: Kateřina Krištůfková
Nakladatel: Kniha Zlín
ISBN: 978-80-7473-533-2
Počet stran: 475
Vazba: Vázaná
Rok vydání: 2017
Cena: 399,- Kč

LiteraturaRecenzeJ. NesbøHarry HoleZ jiného soudkuDetektivkaAlbatrosKniha Zlín
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Punisher MAX 10: Valley Forge, Valley Forge

Sat, 07/29/2017 - 08:40

Franka Castla dohnala minulost. Ne, že by to bylo poprvé, ale tentokrát jsou souvislosti mnohem úžeji propojené, než snad kdy jindy. Partě generálů totiž dochází, že měli Punishera nechta na pokoj, dokud se o ně nestaral a nechat starouše Franka, aby na ně spokojeně zapomněl. Jenže to by nebyla skupina namyšlených kravaťáků, aby si nemysleli, že nejlepší způsob bude likvidace, a tak se Frank musel vypořádat s Barracudou. Stačilo echo na Frankova známého a afroamerická mlátička se měla postarat o zbytek. Jak víme, rybák se válí pod drnem a jeho identifikaci museli provést pouze pomocí otisků prstů. A tím na sebe generalita golfového hřiště strhla pozornost. Dochází jim, jak velkou rybu naštvali a taky, že nyní musí už lov dokončit, nemluvě o důkazních materiálech proti jejich maličkostem, které je jasně spojovaly s teroristickými buňkami zodpovědnými za útok civilním letounem na Kreml.

Abych pravdu řekl, bavit se zde o zápletce je jako u většiny knih s Punisherem zcela bezpředmětné. Kniha nemá složitý příběh plný intrik a nejasností. Tihle jsou ti dobří a tihle ti špatní. Od začátku to máte jasně naservírováno přímo před sebou a i "tajný" špeh v řadách těch dobrých je představen hned na startu. Čili, proč by si někdo měl chtít přečíst jenom další díl o nahánění se a vraždění? Protože desátý díl je naprosto odlišný od standartu, na který jsme zvyklí. Příběh z přítomnosti je pouze plátno, na němž se odehrává opravdu povedené a hlubší zamyšlení nad vznikem Franka Castla a nad válkou samotnou. Do příběhu jsolu zcela náhodně nasázené úryvky z díla fiktivního Michaela Goodwina o masakru amerických vojáků na základně Valley Forge během války ve Vietnamu, během něhož zemřel jeho bratr Stevie. Jedná se vlastně o jednoho vojáka, který ale znázorňuje všechny ty, kteří zemřeli v konfliktu, jenž byl snad i uměle vyprovokován, aby bylo do čeho lít peníze a tedy o nesmyslnosti takových úmrtí. Kniha tím naráží na fakt, že se již nejednalo o válku, jako například byla II. světová válka, kdy spojenečtí vojáci umírali při osvobozování. Nejde o nic originálního, žádnou přelomovou myšlenku v kontextu, kdy o tom, že války jsou pouze pračky peněz, slýcháme z mnoha stran, jak z médií, tak literatury. Zcela nové je toto zaměření však v populárním odvětví komiksů, které se z většiny až doteď nijak nezabývaly těmito otázkami. Jde o další zdroj, díky němuž se nad tímto tématem může zamyslet ještě širší okruh lidí. Do "aktuálního" příběhu je vložené téma zkorumpovanosti vysokých státních činitelů a zájmů mnoha států a firem na trvání válek, nikoliv na jejich ukončování. Jedná se však o odkazování na díl Punisher MAX 3: Matička Rus, v němž se odehrála hlavní část, Valley Forge na druhou je už jen o zametání důkazů a dovysvětlení několika infomací z minulosti.

Celkově považuji Punisher 10: Valley Forge, Valley Forge za opravdu povedený díl série, nebál bych se jej označit za nejlepší. Je pravda, že pro někoho může takové odklonění být i na škodu, protože to již pro něj nebude "ten pravý Punisher", ale dle mého názoru má i takovéto zaměření mít své místo mezi knihami, jejichž hlavní protagonista je vlastně mašina na zabíjení stvořená válkou, a to právě tou primárně peněžní a hloupou. Jedná se o neotřelé provedení již trochu stagnujícího stylu Punisher a já jej vítám s otevřenou náručí a chci víc.

Punisher MAX 10: Valley Forge, Valley Forge
Garth Ennis, Goran Parlov
Nakladatel: BB Art
Překlad: Richard Podaný
Redakce: Viktor Janiš
Rok vydání: 2017
Počet stran: 144
Rozměr: 168 x 258
Provedení: paperback
Cena: 399 Kč

KomiksPunisherBB artG. EnnisG. Parlov
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Grandeville 2 Mon Amour

Fri, 07/28/2017 - 02:57

Mix Sherlocka Holmese, Philla Marlowa a Alfonse Muchy. Přesně to je Grandeville.

Bryan Talbot je společně s Alanem Moorem nebo Neilem Gaimanem jedním z nejlepších komiksových tvůrců, které kdy brexitovská země dala světu. Podobně jako jeho kolegové se totiž na médium plné bublin umí dívat jinak. Nově, neotřele. Zároveň ale nezapomíná čtenáře bavit, ani se nebojí těžit materiál, který kdysi využívali slavní mistři pera… s tím rozdílem, že Talbot ten materiál dokáže bez problému přeskládat tak, aby mu z něj vylezlo něco nového a neotřelého. Což Grandeville rozhodně je.

Mon Amour je druhý díl série Talbotovy Grandeville. A pokud jste nečetli jedničku, doporučuju ji rozhodně nevynechat. Talbot se sice v dialozích zmíní lehce o událostech z jedničky, ale i tak vám neposkytne zcela kompletní background. Takže se pořádně nedozvíte, co je zač Edward Mastock a co provedl tak ošklivého, že ho poslali na popraviště. Jenže situace je taková, že pes utekl z cely a je potřeba ho dopadnout. Právě to si klade za hlavní cíl inspektor Archie Lebrock, který s ním má poslední nevyřízený účet z minulosti.

Grandeville je od první stránky nefalšovanou poctou dvěma velkým hrdinům detektivní literatury – Sherlocku Holmesovi a Phillipu Marlowovi. Samotný Lebrock má totiž z obou dvou po troše DNA. Po Holmesovi zdědil bleskový úsudek (při scéně, kdy se válí na dně ve svém bytě, si nelze nevybavit podobný záběr z Richieho filmu) a po Marlowovi povahu vlka samotáře a tendenci jít až za okraj svých sil, aby případ vyřešil. Zároveň to z něj ale dělá hrdinu lehce nesympatického a pro čtenáře těžko uchopitelného. Což ale neplatí pro jeho věrného Watsona a parťáka v nesnázích inspektora Krysmyše, který se s ním vydává na výpravu za zločineckou nemesis. Samotný Mastock zase jako kdyby vypadl z krvavého pekla, kde se u jednoho kotle zahřívají John Doe nebo Hannibal Lecter. Je to zatraceně prohnaný protivník, který si libuje v násilí. Naštěstí ale Talbot nesklouzává k povrchnímu honu na vraha, ale dokáže ke konci několikrát překvapit zvraty a vyrazit dech.

Mon Amour tak zní skoro až klasicky. Naštěstí se ale Talbot umí na tyhle věci dívat jinak, takže celý příběh hodil do steampunkových kulis, přičemž kresba dost odkazuje na secesi (zdravíme Ztracené dívky od Melindy Gebie) a alternativní historie. Tu pojal tak, že Británie prohrála válku s Napoleonem. Což teda není zrovna velký projev patriotství, ale nekritizujme autorovu fantazii, která nezná mezí. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že místo lidí se mu po stránkách jeho díla pohybují zvířata obdařena lidským chováním.

Druhý Grandeville nabízí měrou vrchovatou všechno, co čekáte od dobrého komiksu. Dobrodružství, krásnou kresbu a hlavně příběh, který je radost číst. A jak už je u Comics Centra dobrým zvykem, vypustilo komiks do světa v krásné grafické úpravě. A taky ve zvukomalebném překladu Jana Kantůrka. 

 

Grandeville: Mon Amour 
Talbot, Bryan 

Vydavatel: Comics Centrum
Překladatel: Jan Kantůrek 
Počet stran: 104
Cena: 499 Kč

KomiksGrandvilleB. TalbotComics Centrum
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Jiří Pavlovský, Poslední stadium

Thu, 07/27/2017 - 01:02

Ukázka z knihy:

1. ČÁST
Přípravy na konec světa

Praha hořela.
Ohnivé stěny se neúprosně valily ulicemi a zanechávaly za sebou oblaka temného, mastného kouře. Z rudého nebe visely na provazech statisíce oběšenců, kteří se ve větru houpaly jako girlandy na lustru.
Městem chodila bestie. Její dvě hlavy vyčnívaly nad střechy domů a z rozřezaných boků jí prýštila hustá krev.
Z drátů elektrického napětí se blýskalo směrem k nebesům.
Slunce bylo tmavě modré.
Felix Jonáš se díval z okna do města, které pohltilo peklo.
Ostatní se dívali na Felixe Jonáše.
„Co?“ zeptal se Felix Jonáš.
Klaudie, Walter i Vincenc na něj beze slova zírali.
„No jo, no,“ řekl Felix. „Uznávám. Možná to může být moje vina.“

O nějakých 48 hodin dřív
Z rozpadlého baráku se vyvalil černý dým a okamžitě pohltil bojovníky, kteří zaklekli na prahu. Pohltil je i s tou nejmodernější výbavou, kterou jim doručili vatikánští zbrojíři. Nebyla jim nic platná, kouř je bleskově obklopil a roztrhal na kusy.
Na Felixe, který udržoval bezpečný odstup pár desítek metrů od vchodu, za betonovým ohrazením, dopadlo jen několik kapek krve. Otřel si obličej a mrkl na Kiliána. Ten byl samozřejmě bez poskvrnky.
„Tak už víme, co to je,“ řekl Felix. „Nechceš něco říct?“
„Ne.“
„Něco o tom, že jsem měl pravdu?“
„Ne.“
„Dobře. Jen jsem se ujišťoval.“
Dým se převaloval před domem, jen kousek od zesláblé pečeti, kterou právě překonal. Kdysi dávno mu říkali „Černý“, jenže to dnes komplikovalo porady, takže byl tenhle bohodémon raději přejmenovaný na „Kouř“. Což komplikovalo porady stejně, ale aspoň nehrozilo nebezpečí, že by to někoho urazilo.
Felix se skrčil za zídku a přejel pohledem rozložené kožené pouzdro plné ampulek. Ukrývaly se v nich děsivě nebezpečné kyseliny, hořlaviny a jedy použitelné coby munice jak zblízka, tak na dálku. Ovšem všechny byly vylepšené magií, což právě teď nebylo to pravé ořechové. Jak magie umírala, mizela i síla preparátů.
Neznamenalo to, že by byly úplně k ničemu. Jen byly úplně k ničemu, co se týče Kouře.
Člověk by neřekl, jak se může svět za pouhého půl roku změnit. Nešlo ani tak o to, že to s magií pádilo dolů z kopce a jak slábla, praskaly pečeti jedna za druhou a všude na světě se ven dostávala pravěká božstva. To se celkem dalo čekat. Překvapivější bylo to, že Kilián zatnul zuby a přišel požádat o pomoc. VVK neměla na všechny propukající průsery dost lidí.
A Kouř byl jeden z těch průserů. Tentokrát se experti z Vatikánu trefili přesně. Na jejich omluvu, neměli to snadné – pečeti byly někdy starší, než byl oficiální věk celé planety, takže uhádnout, kdy přesně povolí, byla otázka spíš pro věštce než pro vědce.
Kouř se vznesl do výšky, snesl se dolů na budovu a rozmetal ji na kusy. Do vzduchu vystoupal atomový hřib omítky a cihel.
„I když je zdánlivě nehmotný,“ řekl Kilián, „jeho dotyk je jako kondenzovaná kinetická energie. Jako by do tebe narazil neviditelný rychlík.“
„Hmm,“ řekl Felix, když zavřel celkem zbytečné pouzdro a strčil si ho zpátky do kapsy kabátu. „Když o tom tak mluvíš – dělá se vůbec ještě kondenzovaný mlíko? Když jsem byl malej, prodávalo se v tubě. Bylo to děsně sladký. Jak se to jmenovalo...?“
„Jak jsi na to přišel?“
„Ty jsi začal o kondenzované energii.“
„Kinetické. Kdyby na nás zaútočilo kondenzované mléko...,“
Kilián jen mávl rukou. „Proč tě vůbec s sebou bereme?“
Felix se na něj podíval. „Jednak mám seznam špatných míst, a na rozdíl od některých lidí se v něm i vyznám, takže vím, kde se tihle zmetci objeví. Navíc jsem geniální a schopný. A především...,“ zalovil v náprsní kapse a nasadil si černé brýle, „vypadám cool.“
„Kdes tohle našel? V koši za vietnamskou večerkou?“
Kouř mezitím znovu a znovu útočil na trosky.
Felix na Kiliána upřel temná skla brýlí. „Myslíš, že si nás všimne?“
„Doufám, že ne,“ řekl Kilián.
„HEJ!“ zařval Felix. „Tady jsme!“
„Ty ses zbláznil,“ řekl Kilián a ustoupil o krok dozadu.
„Neměls mi urážet brýle,“ řekl Felix.
Kouř si jich konečně všiml. Vztyčil se v několika pramenech jako několikahlavá saň a černé konce namířily přímo na Felixe. Ten jim zamával.
Kouř se protáhl do temných šípů a vyrazil vpřed. Vzduch zařval bolestí.
Felix čekal do poslední chvíle a bleskově uskočil stranou.
Kouř pocházel, podle dochovaných pramenů, z doby Etrusků. Zavřít ho stálo nespočet obětí a na jeho zapečetění pracovali a umírali celé generace šamanů.
Ovšem v té době neměli lidi vysavače.
Felix dopadl na zem, stiskl spínač a obří přístroj nasál vzduch. Kouř už nestihl uhnout. Bez nejmenšího zvuku zmizel uvnitř.
Kilián s Felixem chvíli stáli a čekali. Nakonec promluvil Felix.
„Tak to by bylo.“

* * *
Felix dopadl na gauč.
„Chci spát. Pokud bude ještě existovat svět, vzbuď mě příští týden. Pokud ne... nebuď mě.“ Teprve teď si všiml, že Klaudie má na sobě černé šaty a na puse rtěnku. „Ty někam jdeš?“
„Do divadla.“
„Teď? Končí svět a ty jdeš do divadla? Doufám, že jdeš aspoň na nějakou tragédii.“ Felix si sundal boty, natáhl nohy a dal si polštář pod hlavu. „Jdeš s někým?“
„Proč tě to zajímá?“
„Nezajímá. Jen si myslím, že teď není zrovna dobrá doba pro navazování nových vztahů. Snažím se tě uchránit před zbytečnou bolestí.“
„Možná jde jen o rychlovku. Sex na jednu noc.“
Felix po ní hodil unavený pohled. „To bys s ním nechodila do divadla.“ Překulil se na druhý bok. „Až se vrátíte, buďte tiše. Snažte se mě nevzbudit.“
Klaudie měla na jazyku, že tohle je její byt, že on by tady vlastně vůbec neměl být, ale nakonec to přešla. Felix vypadal fakt vyčerpaně.
„Jaké to bylo?“
„Co konkrétně myslíš? Dneska jsme lovili tři. A o dalšího se postaral Vincenc s Walterem. Pán červů. Dovedeš si představit, jak vypadal.“
Bylo toho moc. Všichni bohové, démoni a jiní šmejdi se po tuctech drali zpátky na povrch, aby dělali to, co jim šlo nejlíp. Ničili a zabíjeli.
Bohužel pro ně, tím, že umírala magie, neměli z čeho čerpat svou sílu. To zjistili členové VVK ve chvíli, kdy praskla první závora a ven vykročil chobotnicohlavý Chuxull, zařval, až popraskaly skály a všichni psi v okruhu deseti kilometrů zdivočeli a napadli své pány, pak udělal první krok, nadechl se – a svalil se mrtvý k zemi.
„Jsou jako ryba na suchu,“ řekl Felix. „Aspoň k něčemu je to dobrý. Ještě pár dnů...,“ zívnul, „a nezbude jediné staré božstvo.“
„A pak přijde na řadu všechno ostatní.“
„Jo. Dobrou.“
„Dobrou. Chceš zhasnout?“
„Díky.“
Klaudie zhasla světlo.
„Užij si to,“ řekl do tmy Felix. „A s tím, že máš být tiše, jsem si dělal legraci.“
„Já vím.“
„Přece vím, že při sexu být tiše nedokážeš.“
Klaudie bouchla dveřmi víc, než bylo nutné. Ale spíš jen aby udělala zadost své roli. Nebyla na Felixe naštvaná. Byl vyčerpaný, strhaný a ze všech sil se snažil nedat to na sobě znát. Pořád chtěl působit dojmem, že je nad věcí.
Radim už čekal před domem a netrpělivě zkoumal své hodinky.
„Promiň, musela jsem ještě něco dodělat,“ řekla Klaudie.
„Nečekáš dlouho?“
„Ne,“ řekl se špatně skrývanou nevolí Radim. „Tak pojď, ať stihneme začátek.“
Okno nad nimi se otevřelo a ze třetího patra se vyklonil Felix. „A ať jsi do jedenácti doma! Jinak ti nasekám na zadek!“
„To je kdo?“ zeptal se překvapeně Radim.
„Tohle?“ pokrčila rameny Klaudie. „Můj manžel.“ A pak na konsternovaného Radima. „Tak pojď, ať stihneme začátek.“

* * *

Felixovi se zdály, jako poslední dobou každou noc, sny. Živé a velmi mrtvé. Někdy si přál, aby se mu zdálo o sexu, nebo třeba aspoň o tom, jak padá z baráku. Ale vždycky se mu zdálo jen jedno. Svět byl mrtvý. Udělal chybu. Udělal jednu jedinou chybu, něco se vyřítilo ven (každou noc to vypadalo jinak, někdy to mělo chapadla, někdy to byl kyselinový vítr, někdy to byla jen vražedná myšlenka), uniklo to a potom už Felix jen sledoval, někdy v televizi, někdy na vlastní oči, jak svět postupně umírá.
Probouzel se zpocený a potom zase vyrážel s falešnou sebejistotou lepit záplaty na díry v potápějícím se Titaniku.
Teď se zlo ve snu přenášelo pomocí morseovky. Všechny věci do sebe začaly narážet a mezi údery byla tu krátká, tu dlouhá mezera. Lidé, kteří dostali tu zprávu (v tomhle snu uměli všichni morseovku, kromě Felixe), umírali. Někdy vlastní rukou, někdy cizí, někdy jen tak – vždycky hnusně. Umírali.
Ne umřeli. Umírali. Stále.
Felix kráčel nekonečnou plání plnou lidí, kteří se svíjeli ve smrtelných bolestech a nemohli umřít. A Felix je litoval, bral si jejich utrpení za vinu a záviděl jim. Radši by patřil mezi ně, jen aby nemusel jít pořád dál, sám, nikam.
Byl rád, že ho probudila Klaudie, když se někdy kolem jedné vrátila domů.
„Jaký to bylo?“ zeptal se rozespale.
„Rande, nebo divadlo?“ Klaudie si zády k Felixovi sundávala boty.
„Oboje.“
„Nabubřelý a nudný,“ řekla Klaudie a chytla se stěny. „Oboje.“
„To je mi líto.“
„Ale prdlajs,“ řekla Klaudie, stále marně válčící s botou.
„Není. Myslíš si, že na to nemám. Že jsem nemožná.“ Konečně si sundala botu a vztekle jí mrštila o stěnu. „Že si nabírám samý zkrachovalce.“
„Samý ne,“ opravil ji Felix. „Chodila jsi přece se mnou.“
„Nechodila. Jen spala. Vzpomínáš? Když ti přítelkyně umírala na rakovinu? Možná je tohle všechno jen trest za to, co jsem provedla.“
„To nebyla tvoje chyba.“
„Nedělej ze mě oběť. Nedělej ze mě oběť.“ Klaudii se trochu pletl jazyk. Sundala si kabát a hodila ho na zem. „Copak nemám taky právo na štěstí?“
„To víš, že máš,“ řekl mírně Felix.
„Ne, nemám,“ oponovala Klaudie. „Co je to vůbec za kravinu? Proč lidi mají pocit, že mají na štěstí nárok? To je stejná blbost jako takový to, že každý si nakonec toho svýho najde. Velký kulový. Spousta lidí si nikoho nenajde... Nebo najde a ten je pak mlátí a zahejbá s jinejma. Prostě se musíme smířit s tím, že budeme do konce života nešťastný.“
„To muselo být hrozný rande,“ řekl Felix.
Klaudie se opatrně vydala vstříc ložnici. „Už jsem měla horší. Jdu spát.“
„Dobrou,“ řekl Felix.
„Nebudu si čistit zuby,“ řekla Klaudie.
„Jen jim to nandej,“ podpořil ji Felix ve vzpouře.
Klaudie se kolébavě dostala ke dveřím ložnice, chvíli v nich stála a pak se otočila.
„Nemohl bys mě obejmout?“ zeptala se Klaudie.
Na chvíli zavládlo ticho. Než stačil Felix něco říct, začala Klaudie prudce gestikulovat. „Ne! Zapomeň na to! Špatný nápad! Špatný nápad! To ze mě mluví chlast! Zapomeň na to, jo?“
„Hele...“
„Ne, promiň, promiň... Jsem jen zoufalá. Prosím, moc prosím... zapomeň na to.“
Felixovi bleskla hlavou řada věcí. Kromě spousty utěšovacích vět tu byla i vzpomínka na Klaudiino tělo. Velmi živá vzpomínka. Ale neřekl nic. Netroufal si.
„Dobrou noc,“ řekla Klaudie a zabouchla za sebou dveře.
Felix vstal, došoural se k lednici, vytáhl namátkou jednu z Klaudiiných láhví, posadil se ke stolu a začal pít.
Usnul až v polovině druhé láhve.
A zase se mu zdálo o mrtvých.

* * *

Ráno stálo za houby. Bylo šedé, deštivé a kocovinové. Kilián se neozýval a ani Felix nedostal žádné poplašné zprávy o dalších puklých pečetích. U snídaně referoval Klaudii o novém vývoji situace. Klaudie se držela za hlavu a zírala do kafe.
„Všechno zlý je k něčemu dobrý. Za chvíli už tam budeme muset jezdit jen proto, abychom zakopávali mrtvoly. Jak žili stovky let v jiné dimenzi, neměli čas se aklimatizovat na prostředí s minimálním množstvím magie. Nemůžou tu dýchat.“
„To už jsi mi říkal včera.“
„Vážně? Vůbec si včerejšek nepamatuju. Byl jsem totálně grogy.“
„To spíš já,“ řekla Klaudie. „A promiň.“
„Za co?“
„Že jsem... Vždyť víš. Fňukala.“
„Neomlouvej se.“
„Byla jsem...,“ mávla rukou.
„Jasný,“ řekl Felix.
„Co byla?“ zeptal se Vincenc, který právě vstoupil do dveří. Jeho špinavé vlasy byly ještě delší než obvykle a sklíčka na lenonkách byla popraskaná.
„Bezva,“ řekla Klaudie. „Existuje vůbec někdo, kdo nemá od mého bytu klíče?“
„Já nemám klíče,“ hájil se Vincenc. „Vypáčil jsem zámek.“
Klaudie se rozhodla, že to nebude řešit. „Chceš snídani?“
„Srnčí hřbet na divoko,“ rozhodl se Vincenc.
„Došel,“ řekla Klaudie.
„Tak pivo,“ ustoupil Vincenc.
„Máte rozbité dveře,“ oznámil Walter, který se, stále oblečený jako postava z gotického bijáku Tima Burtona, vkolébal do vchodu. „Kdokoliv se vám sem může dostat.“
„Nepovídej,“ řekla Klaudie.
Bylo tu nějak moc lidí. Tedy, Felix by měl pocit, že je tu moc lidí, i kdyby tu byl sám, ale stejně. „Co tu všichni děláte?“
„Dostali jsme zprávu,“ řekl Walter.
„Zprávu od koho?“ zeptal se Felix.
„Od tebe,“ znejistěl Walter.
Felix chtěl říct, že žádnou zprávu neposílal, ale radši se podíval na mobil. Znal se a nebylo by to poprvé, co někomu posílal v opilosti zprávy. Ale obvykle si nedával schůzky, spíš psal svým bejvalkám nebo lidem, kterým chtěl vysvětlit, jak moc se mýlí, když jsou přesvědčeni, že nejsou idioti.
Zpráva tam byla, ale jen coby obdržená: Doraž na desátou ke Klaudii. Velmi důležité.
„Tos nebyl ty?“ zeptal se Vincenc.
„Vždyť to ani není z mého mobilu,“ řekl, když nahlédl Vincencovi přes rameno. „Proč sis myslel, že je to ode mě?“
„Kdo jiný by nás svolával?“ namítl Vincenc.
Kousek od něj to bliklo a zjevila se Ester von Blaschkof. Jako vždy elegantní a důstojná.
„Já,“ řekla. „Chci, abyste mi pomohli zachránit svět.“

 

 

Akční fantasy série KLADIVO NA ČARODĚJE si za pět let, kdy vychází, získala srdce mnohých fanoušků. Baví je nápaditý děj, jedinečné charaktery hlavních postav, poněkud netradiční čtveřice detektivů bojující proti nadpřirozenu v kulisách současné Prahy a dalších míst v Česku, akce, vtip, humor a řízné dialogy. Jednotlivé díly, které píšou dlouholeté hvězdy či talentovaní nováčci nejen české fantastiky, mají epizodní charakter, takže je lze číst samostatně, byť hlavní zápletka samozřejmě nechybí. Ovšem POSLEDNÍM STADIEM, které napsal zakladatel a duchovní otec projektu Jiří Pavlovský, které uzavírá první sezonu série, přece jen doporučujeme nezačínat.

 

Anotace:

Magie umírá.

Veškeré způsoby, jak ji zachránit, přišly vniveč. Teď už zbývá jen jedna možnost. Spolehlivá, snadná a jistá. Bohužel však obnáší vyhlazení téměř celého lidstva. Ovšem - co by člověk pro trochu magie neudělal...

Parta Felixe Jonáše však má své - krajní - meze, a tohle je už přece jen kapku přes čáru. A tak se, jak jinak, ocitne v přední linii konfliktu přímo globálního. Stojí mezi všemocnými mágy a zhmotněním všepožírající smrti.

Finální díl první sezony příběhů ze světa městské fantasy. Nastává Poslední stadium Kladiva na čaroděje.

Info o knize

Poslední stadium
Autor: Jiří Pavlovský

Obálka: Lubomír Kupčík
Formát: měkká vazba, 145x205 mm
Vydání: první
Počet stran: 184
Cena: 179 Kč
(na www.epocha.cz <http://www.epocha.cz> 134 Kč)
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
ISBN: 978-80-7557-064-2

UkázkaUkázkyJ. PavlovskýKladivo na čarodějeEpochaFantastická Epocha
Categories: Vector Graphic

Pages