Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 3 hours 2 min ago

UKÁZKA: Jaroslav Velinský, Hra na smrt

Tue, 03/27/2018 - 08:49

Plesk!
Něco sletělo shora a odrazilo se to od ramene osamělého chodce. Rozpláclo se to na zemi a Vincenc Kabrhel se rozhlédl.
Nikde nikdo a nahoře šedivé nebe, tmavnoucí v odpoledním soumraku. Řekl si, že to po něm někdo hodil. Považoval se po devíti pivech za dost důležitého, aby po něm někdo hodil – ač neznámo odkud – ten kus páchnoucí flákoty.
Chvíli nad tím stál a bručel. Pak do toho strčil špičkou boty a šel dál po vyasfaltovaném chodníku, který rozděloval park na dvě skoro stejné části. Hlídku konajícího příslušníka VB Habáska potkal po dvaceti krocích a snad jen tomu vděčíme za následující události, temné a páchnoucí přinejmenším stejně jako ona beztvará věc na asfaltu.
„Helejte, echrvrhrm,“ řekl a vytáhl kapesník velikosti značně posmrkané vratiplachty, „ňáký hovado po mně mejklo smradlavým biftekem, víme?“
„Jméno,“ řekl suše Habásek, počítaje v duchu Kabrhelova piva. Odhadl to na deset. Habásek byl vůbec talentovaný chlapec a dalo se předpokládat, že to dotáhne daleko.
„Já ho neviděl,“ řekl nechápavě Kabrhel. „Vidět ho, dostal po hubě a nemuseli bysme se tady unavovat.“
„Vaše jméno,“ vysvětlil mu Habásek blíže svou otázku. „Povolání, bydliště. Občanský průkaz.“
Na počet piv se nezeptal, ale napadlo ho to. Zatímco se těšil ze svého smyslu pro humor, hledal Vincenc Kabrhel po kapsách.
„Kdybych já věděl, kde mám tu vobčanku…“
Ještě v této chvíli se nemuselo stát vůbec nic. Habásek mohl poslat fasádníka do kanafasu a pokračovat v obchůzce. Leč od Habáska se nic takového čekat nedalo. Měl takový nos, že ho náčelník Pařízek v některých případech div nepoužil jako čuchacího psa.
Chodec nakonec průkaz našel a podal Habáskovi. Ten ho uchopil s lačností vzhledem k vydedukovanému počtu piv zcela omluvitelnou a zahloubal se do jeho první stránky.
„Tak Vincenc Kabrhel,“ řekl káravě. „Fasádník. Vida.“
„Mám se vám za to méno snad vomluvit?“ zeptal se výhružně delikvent a ukázal prstem na své levé rameno. „Semhle mě to fláklo, cejtíte to? Smrdí to jak psí kšíry.“
„Tak mi to pojďte ukázat,“ pravil Habásek a sklapl občanský průkaz. „Ópé máte v pořádku, naštěstí. S ledvinami to bude horší, co?“
Ušli pár kroků zpět.
„Tuhle je to,“ ukázal Kabrhel.
Habásek se naklonil a pozoroval. Musel mít oči všude. Občas i v různých neestetických předmětech. Tohle bylo dost eklhaft; páchlo to velice a mělo to šedavou barvu rozkladu.
„Myslíte, že je to biftek?“ zeptal se nejistě fasádníka.
„Ňáká zkažená flákota,“ řekl Kabrhel. „Je mi fuk, jestli je to biftek nebo roštěnka. Někdo to po mně hodil. Z vejšky.“
„No no, soudruhu,“ napomenul ho Habásek. „Z jaké výšky? Nahoře přece nikdo není.“
Oba zvedli zraky nahoru. Honila se tam šedivá, nízká oblaka. Jestli to někdo hodil shora, musel měřit dvacet metrů. Spíš to přiletělo z křoví u cesty.
Habásek tam poctivě vlezl, ale nic nenašel.
„Povídám, že to spadlo shora,“ řekl Kabrhel. „Fláklo mě to do ramene. Byla to pořádná rána.“
„Tak mi vysvětlete, odkud to spadlo,“ namítl Habásek.
„Od toho jste tady vy,“ zachrchlal fasádník.
„No no,“ děl Habásek a vytáhl ze služební brašny igelitový pytlík od svačiny. „Já to ohlásím a pak si vás předvoláme jako svědka.“
Za huhlavých protestů Vincence Kabrhela všoupl páchnoucí kus masa do sáčku, pořádně zakroutil okraj a navlékl na to červenou gumičku. Celek zasunul do brašny a ťukl se do čepice.
Potom se rozešli na různé strany, bručíce si velice rozdílné poznámky.

* * *

Nadporučík Antonín Dvořák choval vřelé přátelské city k bývalému náčelníkovi, s nímž se dělil i po jeho odchodu mezi důchodce o dobré i zlé, což přinášela služba zhruba ve stejném množství. To zlé většinou nebyly zločinné rejdy gangsterských band, ale nekonečná otrava ve městě, které ožilo jen jednou do roka pravidelnou výstavou odívání. Konala se v létě; takže se právě teď nedělo nic, co by stálo za řeč.
Proto se Dvořák nevzrušil ani Habáskovým igelitovým pytlíkem. Páchlo to hrozně, to ano. Ale i když se tím hnusem někdo pokusil inzultovat počestného fasádníka Kabrhela, nemuselo to znamenat víc než zamazaný svrchník oběti.
Je pravda pravdoucí, že se Dvořák nad tou nešťastnou flákotou zadumal jen z nudy, a pokud ho nakonec na celé věci něco zaujalo, bylo to tvrdošíjné tvrzení napadeného, že maso spadlo shora, kde podle Habáskových slov nebylo nic, z čeho by se dalo házet smradlavými bifteky po chodcích.
„Byl hodně ožralý?“ zeptal se Habáska.
„Nebyl, soudruhu nadporučíku,“ zavrtěl hlavou Habásek. „Měl asi pár piv, táhlo to z něj. Ale ožralý nebyl, to bych nemohl tvrdit.“
„A co o tom říkal? Nezmínil se, proč by to po něm někdo měl hodit? Nesváděl to na někoho?“
„Ne, v tomhle byl úplně věcný, soudruhu nadporučíku. Spadlo to shora, pláclo ho to do levého ramene a odrazilo se to na zem. Prý to byla dost velká rána.“
„Takže to spadlo z velké výšky, co?“
„On to říkal,“ kývl Habásek.
„Pojďte se tam podívat,“ ožil Dvořák a vzal si z věšáku kabát. Připadal si, jako když luští křížovku.
Za chvíli už stáli na místě, kde se na asfaltu ještě před chvílí leskla páchnoucí stopa.
„Támhle odtud,“ řekl Habásek a ukázal prstem do oblak.
„Tak pokračujte v obchůzce,“ pravil Dvořák dobromyslně. „Já se tady porozhlédnu sám.“
Habásek pozdravil a pomalu se vzdálil.
Dvořák se za ním chvíli díval, spílaje si pitomců. Navíc dostal hroznou chuť na pivo a kafe zároveň. Překonal se a vlezl na trávník, kde předpokládal nějaké stopy. Travička ještě nerašila, naopak se po záhonech povalovaly špinavé zbytky sněhu.
Prošel se dvacet metrů tam a dvacet zpátky, předpokládaje, že by nikdo na větší vzdálenost tím sajrajtem nehodil. Potom byl jat pochybnostmi o svém odhadu. Nakonec vytáhl ošklivý pytlík z hluboké kapsy kabátu a z místa, kde ta věc spadla na fasádníkovu vycpávku, hodil vší silou pytlíkem někam pryč. V houstnoucím šeru to plesklo o zem a Dvořák se tam rozběhl. Hodil mnohem míň, než odhadoval, a spokojeně sebral pytlík.
Potom se dlouho šoural sem a tam, ale ve škraloupech zledovatělého, tajícího sněhu kolem cestičky nenašel jedinou šlépěj.
Musel vytáhnout baterku.
Několik chodců na něj zavolalo z cesty, jestli něco neztratil. Všichni po jeho zamítavé odpovědi pokračovali v cestě s radostí, že mu nemusí pomáhat hledat.
„Stejně si mysleli, že zažijí nějakou srandu,“ zabručel Dvořák a pomalu se vracel na cestu. Přitom si všiml malé hnědavé skvrny na sněhu. Když si pořádně posvítil, zjistil, že je to část neřádu, který měl v kapse. Jako by to tam někomu upadlo ve chvíli, kdy se rozmáchl. Vada byla v absolutním nedostatku stop toho, kdo by tím hodil.
Dvořáka ani nenapadlo, aby tu ošklivou věc sbíral. Jenom zavrtěl hlavou a vyšel z parku. Chvíli nato už seděl v tramvaji a kodrcal se ještě s několika cestujícími na konečnou stanici.
Stála tam budova Parku kultury, v jejímž přízemí byla příjemná restaurace V sadech. Dvořák doufal, že tam najde vedle uspokojení svých chutí jistého Augustina Velikého.

* * *

„Řekněte, jestli to není zajímavé,“ pravil širokoramenný vousáč s lulkou světlovlasému dlouhánovi, který melancholicky popíjel tesavelu vermouth bianco. „Dneska přišel od Gréty dopis, že přijede – a támhle se řítí Dvořák s očima jako pětikoruny. Vzhledem ke Grétině příjezdu lze doufat, že přináší příjemné zprávy. O nějaké vraždě, příkladně.“
„Nevím, nevím,“ zavrtěl hlavou blonďák. „Vypadá spíš, jako by mu někdo nakakal do kapsy.“
„To by nešel za námi,“ podotkl vousatý.
„A za kým by mohl v této noční době jít?“ otázal se blonďák a pokynul velebně Dvořákovi, který právě dorazil ke stolu. „Těbůh,“ pravil přitom.
Nadporučík si pověsil kabát na věšák a padl na židli. Pro tuto chvíli byl spokojen. Už mu nesli pivo a u stolu s ním seděl bývalý náčelník kriminálky, Dvořákův někdejší šéf, Augustin Veliký. Pokud si člověk zvykl brát to jméno jako soustavu hlásek, muselo mu to připadat jako vtip. Veliký totiž veliký byl. Měřil něco málo ke dvěma metrům a kolovaly pověsti, že mnohý vylupovač pokladen doplatil na záchvat hrůzy, když se tehdy ještě inspektor Veliký narovnal v tmavém koutě vylupovaného interiéru. Tento dvoumetrový muž měl obličej dobromyslného filozofa; bledé, namodralé oči se usmívaly ze soustavy vrásek, pokrývajících opálenou, úzkou tvář. Vlasy měl tak světlé, že se marně snažily zešedivět. Veliký si je česal do přesné, jako podle pravítka nalinkované pěšinky.
Vousatým spolustolovníkem bývalého náčelníka byl Jozífek Smetana, akademický malíř, kterému občas říkali Grand. Není jasné, zda proto, že věčně vysedával s Velikým u vermutu, ačkoliv měl měsíčně asi tolik jako lépe placená myčka nádobí. Díval se na svět stejně dobromyslně jako jeho přítel, ale dovedl v jistých případech zapracovat pěstmi stejně dobře jako štětcem. Čert ví, kde se to v něm při jeho způsobu života vzalo.
Veliký a Smetana bydleli v podkroví obludného secesního baráku v Lobéliově ulici; Jozífek tam měl ateliér, Veliký mládenecký byt. Oba byli svobodní; malíř proto, že si chtěl ještě něco užít, policejní vysloužilec proto, že si myslel, že si v životě užil dost.
Přítelkyní obou byla pražská sochařka Gréta Hornová, kterou právě drbali. Že se v téže chvíli dostavil nadporučík, považovali za dobrou konstelaci proto, že se za Grétou táhla dobrodružství jako mouchy za medem. Strkala zásadně nos, kam neměla, a vždycky měla pekelné štěstí. Jozífek, který s ní kdysi navštěvoval akademii, do ní byl mírně zamilován; Veliký k ní cítil podezřelý strýčkovský vztah a Dvořák se jí trochu styděl, protože názory na jisté věci říkala příliš nezaobaleně. Dvořák byl shodou okolností také starým mládencem. Gréta tvrdila, že může mít svérázné názory na vztahy mezi lidmi různých pohlaví už vzhledem ke svému povolání. Kdo ví, jak to myslela; většinou pracovala jako opravářka hřbitovních plastik. Jelikož právě dnes došel do Lobéliovy ulice dopis, v němž oznamovala svůj příjezd, dalo se předpokládat, že se záležitost nesmrskne v provincionální zanedbatelno.
„Hurrah,“ prohlásil Jozífek, když se Dvořák usadil. „Vypadáte, že jste na stopě zlého činu.“
Veliký si objednal další vermut. „Dejte mi tam kolečko nějakého citrusového plůdku,“ řekl vrchnímu. „Je to nějaké mdlé.“
„Citrónek, prosím,“ pravil vrchní.
„A kousek ledové kříčky, sklepníče,“ doplnil to Jozífek.
Číšník se neusmál, neboť mu tyto zdrobnělinové fóry Jozífek a Veliký servírovali při každé příležitosti pár let. Nehledě na to, že měl fofr. Vždycky.
Veliký upřel zrak na Dvořáka.
Nadporučík se do těch vyčkávajících studánek zadíval. Potom si lokl ze svého půllitru a otřel si ústa hřbetem ruky. Chvíli si mnul dolní ret.
„Co je?“ vybafl na něj Smetana. „Vypadáte, jako byste chtěl začít nějakou koledu.“
„Někdo shodil z velké výšky kus zasmrádlého masa na levé rameno fasádníka Vincence Kabrhela, Za poštou jedenáct,“ řekl Dvořák.
„Matka i dítě zdrávi,“ dodal Jozífek.
Veliký stále mlčel. Čekal, až přijde to hlavní.
„Stalo se to v parku u vodárny,“ pokračoval Dvořák. „Nad místem, kde to spadlo, je akorát nekonečno. Tak jsem si myslel, že by vás to mohlo zaujmout.“
„Spadlo to z montgolfiéry,“ hádal Jozífek, tváře se jako absolvent prvního ročníku zvláštní školy.
Veliký se zeptal na něco, co ještě nikoho nenapadlo. „Co to bylo za maso?“
Dvořák se natáhl ke kabátu, sáhl do kapsy a vytáhl igelitový sáček. „Tohle,“ pravil a položil to na stůl vedle popelníčku.
Augustin Veliký si klidně zapálil partyzánku.
„Smrdí to,“ konstatoval Smetana. „Dejte to pryč, než nás vyvedou. Ani policajti si tohle nemohou dovolovat ve slušných hospodách.“
Veliký do sáčku píchl špičkou malíčku.
„Je to celé?“ zeptal se.
„Všechno, co sebral Habásek,“ kývl Dvořák. „Naštěstí byl pár kroků od Kabrhela, když to na něj spadlo. Kousek od cesty jsem našel ještě ždibec, ale nechal jsem to tam.“
„Zajímalo by mě, jestli je to hovězí, nebo vepřové,“ prohlásil Veliký. „A odkud. To nebude biftek. Připomíná to spíš játra.“
„Já s tím skočím do kuchyně,“ nabídl se Jozífek.
„Schválně,“ kývl Dvořák. „Jsem zvědav, jestli vyletíte dřív vy, nebo ten pytlík.“
Smetana vzal sáček dvěma prsty a zmizel ve dveřích s tabulkou VSTUP ZAKÁZÁN. Chodil sem už dlouho a s kuchařem se znal. Proto vyšel za pět minut bez úhony a vrátil se ke stolu.
„Musel jsem mu dát frťana myslivce,“ řekl. „Už dlouho prý neviděl něco tak zasmrádlého. Je to srdíčko, povídal.“
„Počkejte,“ ožil náhle Veliký. „Támhle sedí doktor Machotka.“
„Machotka není veterinář,“ podotkl Dvořák. „Je to chirurg.“
Ale Veliký už se zvedl a kráčel s obskurním pytlíkem ke stolu doktora Machotky. Řekli si pár slov, pak se Machotka zvedl a zmizel s Velikým ve dveřích pánské toalety.
„Taky řešení,“ prohlásil Jozífek. „Jen aby se to neucpalo.“
„Neblázněte,“ lekl se Dvořák. „Habásek už tomu určitě dal inventární číslo.“
Nadporučíkovy obavy byly bezpředmětné. Než mu stačili přinést další pivo, vynořil se Veliký ze dveří, označených panáčkem. Doktor nešel.
„Kde jste nechal Machotku?“ staral se Dvořák. „Dejte sem ten pytlík.“
„Doktor si teď bude pět minut mýt ruce v teplé vodě,“ pousmál se Veliký. „Vy říkáte, že nad kritickým místem není nic jiného než obloha?“
„Na mou duši,“ pravil Dvořák.
„Tak si tedy představte, že vám vrány roznášejí po městě docela slušně rozloženou mrtvolu, o které nevíte,“ děl Veliký a podal Dvořákovi sáček. „Nosíte po kapsách lidskou srdeční komoru, říkal doktor Machotka. Nuže – jedná se buď o hinduistický pohřeb, nebo máte v rajónu pěkný chlívek.“
„Zatracená Gréta,“ komentoval to Jozífek.


Jméno Jaroslav Velinský je synonymem pro kvalitní detektivku. Detektivku vtipnou, svižnou a napínavou, o čemž se mohli čtenáři přesvědčit na sklonku minulého roku, kdy nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) vydalo jako ebook autorův román Spravedlivá pistole.


Augustin Veliký vyšetřuje takřka mystický případ mrtvé dívky…

V příběhu odehrávajícím se na sklonku padesátých let ve fiktivním severočeském městě (v němž se dá snadno rozpoznat Liberec) Velinský na scénu poprvé uvedl penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a jeho přátele: malíře Jozífka Smetanu, sochařku Grétu Hornovou a nadporučika VB Antonína Dvořáka.

Rovněž ve Hře na smrt se vracejí všichni „obvyklí podezřelí“, přičemž tentokrát se ústřední protagonisté zapletou do takřka mystického případu mrtvé dívky, jejíž tělo je nalezeno na vrcholu kostelní věže. Opět nechybí svérázný humor, patřičně zašmodrchaný, místy až groteskní děj a geniální dialogy, v nichž byl Velinský nezpochybnitelný mistr.

Nakladatelství Mystery Press vydává případy Augustina Velikého & spol. v reprintech prvních vydání, a to zatím pouze v elektronické podobě. Takto se objeví ještě letos (opět s nezaměnitelnými obálkami výtvarníka Daniela Špačka) v březnu Mrtvý z Olivetské hory, v květnu Krvavá fontána a na předvánoční trh chystá Mystery Press jedno opravdu Veliké překvapení.

Anotace

Ptáci roznášejí městem ostatky mrtvé dívky, jejíž tělo se nakonec najde na nejméně pravděpodobném místě, které mají všichni na očích. Jen stará kartářka, kostelník a kroužek spiritistů vědí zřejmě víc, než kdo jiný.
Do vyšetřování případu se kriminalistům z okresu pod velením kapitána Pařízka a nadporučíka Dvořáka připlete bývalý kolega Augustin Veliký a jeho bohémští přátelé, malíř Jozífek Smetana a sochařka Gréta Hornová. Tajemství vraždy, která svým mystickým pozadím připomíná jakýsi sektářský rituál, hrdinům dokonale znechutí jejich oblíbený vermut.
Druhý příběh Jaroslava Velinského s Augustinem Velikým vrací čtenáře do neopakovatelné atmosféry šedesátých let, přičemž vychází již potřetí, tentokrát v reprintu prvního vydání.

Info o knize:
Autor: Jaroslav Velinský
Obálka: Daniel Špaček
Formát: e-kniha (epub, mobi, pdf)
Počet stran: 305
Cena: 199 Kč
Nakladatel: Mystery Press

UkázkaUkázkyJ. VelinskýAugustin VelikýMystery PressDetektivkaThriller
Categories: Vector Graphic

ROZHOVOR: Zuzana Strachotová, II. část

Mon, 03/26/2018 - 08:49

Druhá část velkého rozhovoru se Zuzanou Strachotovou, autorkou románu Devět dní. První část si můžete přečíst zde

Zmínila jsi na začátku, že se nápad na Devět dní poprvé zjevil v roce 2011. Kdy probíhala ta nejhorší část tvůrčího procesu, kdy jsi opravdu každý den psala určité množství stran. Kdy probíhalo gro všeho, kdy se Devítka opravdu narodila?

Listopad a prosinec 2016 a leden až březen 2017. Trochu už mi to splývá… Vlastně to bylo možná ještě dříve. Jak se překlopil rok 2018, tak se mi to blbě počítá - takže to možná byl začátek roku 2016 a pak podzim 2016, protože o Vánocích 2016 už jsem jednala s editorem, což se celé protáhlo a skoro celý rok 2017 byl ve znamení čekání, až to vyjde. Ano, 2016 bylo to nejdůležitější období.

A jak u tebe probíhalo psaní samotné? Přece jenom musíš chodit do práce, nemáš ten luxus jenom sedět a psát. Máš nějaké svoje tajné místo, kde ses mohla zavřít a hrát si s postavami a dějem?

Nejlépe se mi píše, když vedle mě hraje partner na kompu a já tak mám nějaké zvukové pozadí. Nebo si nasadím sluchátka a schovám se v růžku v pokoji, ale žádné specifické místo nemám. Mám to tak, že si třeba v 8 řeknu - tak a teď budu psát. Sednu si k tomu, první hodinu si něco klikám - to se nemůžu soustředit. A zhruba po té první hodině mi naskočí ten správný režim. Bohužel, nejlépe se mi píše po půlnoci. Což ale vede k tomu, že plus mínus v 1 slyším z postele - nech už toho, pojď už spát. V moment, kdy je člověk v té největší ráži. Občas to zastavit jde, někdy ne. Většinou to ale funguje tak, že si sednu a píšu. Nebo se snažím psát.

Měla jsi teda nějakou disciplínu? Nebylo to, že by sis řekla, tak teď mám zrovna večer nějaký čas a budu na tom dělat.

Ne, ve chvíli, kdy už jsem finišovala a chyběl mi kousek, to jsem psala opravdu každý den. Vybičovala jsem se a měla jsem motivaci příběh dopsat. A když se objevila nějaká editorská oprava nebo připomínka, tak jsem reagovala prakticky okamžitě.

Vrátím se zpátky k fanfikci. Najdou tví fanoušci v hlubinách internetu nějakou tvou?

Ano, existuje jedna fanfikce, docela populární, protože na to téma byla první napsaná v češtině. Vzhledem k tomu, že v té době byl film a postava, na kterou je fanfikce napsaná, dost populární.

Můžeš být konkrétnější?

Asi radši ani. Je to taková romantická slaďárna. Chvilka googlení a nejspíše to najdeš, ale…

Takže domácí úkol na večer. Nejsi na to moc pyšná, jak se na tebe tak dívám?

Ne, že bych za to styděla - celkem se mi to líbí. Odpovídá to prostředí a žánrů, ve kterém fanfikce vznikla, takže je taková, jaká je. Hrozně nerada bych ale, aby si čtenáři mysleli, že Devítka je na stejné brdo. Je to opravdu jen fanfikce, zábava, legrace a román, ten už je na vážno.

Než se dostaneme k Devíti dnům - víme už, kde vznikl prvotní impuls. Podíváme se teď na postavy. Jak vznikaly? Byly jim předlouhou nějaké specifické situace, osoby nebo se rodily zcela nečekaně?

Postavy se zrodily tak nějak samy. Skoro od začátku jsem věděla, jaké jsou. Samozřejmě se do nich promítají nějaké zkušenosti z okolí, i když ti nedokážu říct, že například otec Felebius má vzor v nějakém sousedovi, kterého nesnáším nebo něco takového. V každé postavě je něco ze mně, všechny jsou já a ony zase tvoří mně. Ale je pravda, že mám kolem sebe kamarády, kteří vždycky říkají - jo, to jsem celý já nebo takhle bych se zachoval. Taky jsem si hodně sbírala vzorce chování. Například Parkerova chladnokrevnost, rozvaha - asi neznám nikoho, kdo by se choval tak vyloženě chladnokrevně.

U jmen jsem se inspirovat nechala. Lee je jediné, co zbylo z filmu, který stal u zrodu myšlenky Devítky. Sera Trantorová - zde možná poznají inspiraci fanoušci Nadace, kde se hlavní planeta jmenuje Trantor. A už jí to tak nějak zůstalo. Občas jsem zakomponovala nějaké oblíbené seriály, filmy nebo něco jiného - vždy jen drobný střípeček. Třeba ve druhém dílu se objeví dvojice jmen, která vzdává poctu jedné PC hře, na které si teď hodně ujíždím.

Rozhodně to není žádné vykrádání, spíše je to moje radost z toho, že jsem něco poznala. A chuť pojmenovar věci podle toho, co mám ráda.

Teď si trochu kopnu. Hodně se vymezuješ proti tomu, že Devět dní je některými označována jako young adult a ne postapo. Tak proč potom Růžová bouře - název události, který v prvním momentě čtenáři evokuje - o pozor, young adult/slaďárna. Proč zrovna růžová a ne jakákoli jiná?

No, je pravda, že název Růžová bouře je snad druhý název, který vůbec vznikl. Lee ještě ani neměl příjmení Parker, ale Růžova bouře už existovala. Když nad tím přemýšlím, je to vlastně nejpůvodnější název, který zůstal.

Chtěla jsem něco, co bude natolik brutální, že si to každý zapamatuje, což se evidentně povedlo. A je to opravdu pro ty blesky a jak ona vypadá… Samozřejmě mě napadlo, že to může mít vedlejší efekt. Zase jsem si ale říkala, že kdybych její název změnila na zelená bouře, černá bouře… Nechtěla jsem. Raději jsem si řekla, že budu soupeřit se škatulkováním, než abych kvůli tomu měnila to, jak všechno vidím.

Já svůj příběh totiž opravdu vidím v hlavě. Jednou se mi stalo, že jsem musela přejmenovat jednu postavu. A i když byla vedlejší, tak mi to pořád dělalo problém. Doteď ho mám. Nejednou se mi stalo, že mi editorka psala - a tady vidím jiné jméno, je to tahle konkrétní postava? A nebyla, bylo to chyba. Mám to všechno hrozně zažité. Nedokážu si představit, že bych někdy dostala Růžovou bouři z hlavy.

 

 

rozhovorZ. StrachotováInterviewLidérozhovorLidé
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Alan Dean Foster, Vetřelec: Covenant - Počátek

Sun, 03/25/2018 - 13:34

Kniha Vetřelec: Covenant – Počátek zavádí čtenáře na planetu Zemi, přelidněné špinavé místo plné nezdravého prostředí, kde lze dýchat bez následků pouze s filtrační maskou a pít vodu pouze po filtraci a ošetřenou chemikáliemi. Všichni obyvatelé nahlíží s očekáváním na projekt firmy Weyland-Yutani a její kolonizátorskou misi – osídlení planety Origae-6. Zbývá již pouze v průběhu několika týdnů doplnit posádku, zkontrolovat náklad a doplnit zásoby. Odlet je však v ohrožení, objevují se totiž nečekané komplikace v podobě pokusu o sabotáž, únosu dcery majitele firmy Weyland-Yutani a podobně.
Akční scény jsou popsány dokonale včetně nejmodernější technologie, zaujme také sdělování informací z budoucnosti jen tak mimochodem, např. hologram Big Benu nahradil původní stavbu po teroristickém útoku před půl stoletím. Osvěžující jsou informace o samotném vzniku nadnárodní korporace Weyland-Yutani, tahle firma má přece jenom na děj vetřelčí ságy zásadní vliv.  
Zajímavá je samotná myšlenka, vizionář a mystik v jedné osobě ovlivňující skupinu lidí, jejíž členové jsou na základě jeho pokynů ochotni zajít až za hranici vlastní smrti. Obětovat se ve jménu lepšího světa bez kolonizačních misí, neboť jedině takovým způsobem je možné zachránit budoucnost lidstva. Podle mystika totiž ve vesmíru číhá nebezpečí, které ho pronásleduje v nočních můrách. Ano, jsou tím myšleni vetřelci, to je však také jediné, kdy se s nimi čtenář v této knize setká a to ještě pouze v nejasných konturách. Trochu úsměvně však působí fakt, když na jednu stranu lidstvo najde ve vesmíru obyvatelnou planetu, zároveň ale zcela vylučuje jiný život ve vesmíru. I když se kniha vetřelci nehemží, na napětí a čtenářském prožitku to neubírá. Objevují se ty postavy, které jsou známé z filmu Vetřelec: Covenant, případně z knižního přepisu. Jelikož kniha je oficiálním prequelem, postrádá trochu smysl připoutávat se k hlavním hrdinům – kapitánu Jacobu Bransonovi, jeho manželce Danielsové, náčelníkovi bezpečnostní služby Danu Lopému nebo jiným členům posádky lodi Covenant.  Naprostá většina čtenářů bude vědět, jak životní pouť zmíněných kolonizátorů bude ukončena. Kniha rozšíří obzory fandům vetřelčího universa a některé jistě přivede k opětovnému zhlédnutí filmu Covenant. 


Vetřelec: Covenant - Počátek
Foster, Alan Dean

Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2018
Počet stran: 288
Rozměr: 120 x 195 mm
Provedení: Vázaná
Cena: 329,- Kč

 

RecenzeLiteraturaA. D. FosterVetřelecAlien
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Peter David, Temná věž: Pád Gileadu

Sat, 03/24/2018 - 09:02

Před pár měsíci jsme vám představili třetí díl komiksové adaptace nejrozsáhlejšího díla Stephena Kinga. Netrvalo dlouho a na pultech se objevil díl čtvrtý, nesoucí jméno Temná věž: Pád Gileadu. Jak již název napovídá, naše hrdiny v této knize čeká všechno, jen ne růžová budoucnost. Tedy, pokud si pod růžovou nepředstavíme právě děsivou sílu Maerlynova grapefruitu…


Máte ještě v paměti události předchozí knihy? Doufáte, že se vše přece jen v dobré obrátí a ani nepříliš optimistický název vás nepřesvědčil? Pak věřte, že… Neobrátí. Fakticky ne. Na konci třetího dílu zabil Roland svoji matku, a historie se neptá proč a za jakých okolností. Teď s tím musí žít, celé město ho nenávidí a chce vidět, jak se jeho tělo zhoupne na šibenici jednou provždy. Je uvrhnut do žaláře, kde rezignovaně čeká na rozsudek, zatímco temné čáry pozvolna pohlcují Gilead a armáda Dobrého muže se nezadržitelně blíží… 


Za skvělými ilustracemi Temné věže: Pádu Gileadu tentokrát stojí pouze Richard Isanove, což je místy na kresbě poznat a je to trošku škoda. Dílu jako takovému to ale v žádném případě na atmosféře neubírá, a pokud vám není důvěrně známá tvorba a kresba Jae Leeho, který s Isanovem spolupracoval na předchozích knihách, rozdíl snad ani nepoznáte.


Atmosféra plynule navazuje na pochmurné události předcházejících dílů a ještě více umocňuje pocit zmaru a beznaděje, příležitostně proložený letmým zábleskem naděje… Ovšem ten nikdy nevydrží dlouho. Jinak by to ani nebyl King, nemyslíte? Ale my, co známe původní románovou sérii, můžeme být i tak klidní. Události v komiksových adaptacích do jisté míry dokreslují a doplňují prázdná místa v knižní předloze, není ale žádným tajemstvím, jak to tehdy v Gileadu s hlavními hrdiny dopadlo. Víme tedy alespoň zběžně, co se stane, můžeme se obrnit a doufat v to, že lepší zítřky přijdou co nevidět. Třeba už v pátém díle bude ka našim hrdinům více nakloněno. No, vlastně… Tak třeba alespoň v tom dalším…


Marvelovská série graduje neskutečným způsobem, stahuje čtenáře hlouběji a hlouběji do bojů a intrik ve Středosvětě a ani v nejmenším nedělá své románové předloze ostudu. Jste-li fanouškem Stephena Kinga a jeho vrcholného díla, pak by ve vaší knihovně určitě komiksová Temná věž neměla chybět.

 

Temná věž: Pád Gileadu

Autor: Peter David – Robin Firth- Richard Isanove
Nakladatelství: Crew
Překlad: Linda Bartošková
Ilustrace: Richard Isanov
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 208
Cena: 449 Kč

KomiksCrewP. DavidS. KingTemná věž
Categories: Vector Graphic

Zemřel Jan Kantůrek

Fri, 03/23/2018 - 06:54

Conan, Hellboy, Zeměplocha, Zámek a klíč, Myší hlídka. To je jen zlomek světů či hrdinů, které máme díky brilantnímu překladu Jana Kantůrka. Cesta po tomhle světě však není věčná a ta pana Kantůrka skončila 22.3. 2018, jak oznámilo jeho dvorní nakladatelství Comics Centrum, pro které pan Kantůrek překládal komiksy o Hellboyovi nebo Myší hlídce. Ano, Jan Kantůrek bohužel zemřel a s jeho smrtí odešel z našeho světa člověk, který rozdával radost prostřednictvím svých překladů.

Nepamatuju si, kolik mi mohlo být let, ale nejspíš to bylo ještě na základní škole. Do rukou se mi dostala stará paperbacková vydání Conana s obálkami Jana Saudka. A já jsem tomuhle světu plného dobrodružství propadl. Byl to totiž právě Jan Kantůrek, kdo naučil Conana mluvit a kdo ve svém okolí šířil první texty v češtině.

Pak o několik desítek let později jsem měl to štěstí a pan Kantůrek přijel povídat o překládání Zeměplochy a komiksů k nám na školu. O dalších několik let později jsme se potkávali na conech či besedách. A vždycky na mě působil dojmem hodného a veselého pána, který rád dělá svoji práci. A je na něm vidět, že je rád, že jeho práce dělá lidem radost.
Jan Kantůrek odešel. Není jasné, jestli na Zeměplochu nebo do Hyperboree. Nicméně si myslím, že teď sedí vedle Terryho Pratchetta a Roberta E. Howarda ve společnosti velkých mistrů u velkého ohně, kde naslouchá dalším příběhům, které nám jednoho dne přeloží do češtiny.
Díky za všechno, Mistře. Nikdy nezapomeneme…
 

"V jednom z nesčetných pajzlů se pod nízkým a zakouřeným stropem sešla společnost nejhrubšího zrna. Oblečeni do nejhroznější směsi hadrů a cárů seděli tady vedle sebe námezdný vrah s únoscem dětí, dlouhoprstý zloděj a placený rvčá, nadutí lumpové s ženštinami, jejichž řemeslo nenachávalo nikoho na pochybách."  Robert E. Howard: Věž slona. Překlad: Jan Kantůrek

nekrologLidéJ. KantůrekLiteratura
Categories: Vector Graphic

SOUTĚŽ: Karolína Francová, Ve stínu rudé věže

Thu, 03/22/2018 - 10:50

Ve stínu Rudé věže je úvodním dílem chystaného knižního cyklu z alternativní budoucnosti. Karolína Francová připravila svým čtenářům vizi České republiky coby vládce světa. Pokud jste zvědaví na Liberec coby hlavní město republiky a na to, jak by vypadal svět současnosti za pár let, kdyby ho ovládla magie, určitě byste si neměli nechat Rudou věž ujít. Díky nakladatelství Brokilon se do této alternativy za krátkou dobu vydá i jeden šťastlivec, kterého vylosujeme.

Pro inspiraci si zde můžete přečíst ukázku.

Stačí, když nám odpovíte na otázku:

  • Jak se jmenuje celý chystaný knižní cyklus?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz až do velikonoční neděle 1.dubna 2018, do předmětu napiště Ve stínu Rudé věže a nezapomeňte na svoje jméno, korespondenční adresu a telefon.

Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěžeK. FrancováBrokilonBrokilon alternativa
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Ian McGuire, Severní vody

Wed, 03/21/2018 - 07:49

Temný dobrodružný román Severní vody, zasazený do prostředí velrybářské výpravy v devatenáctém století, nabízí čtenářský zážitek tak strhující a intenzivní, jak si jen lze od knihy podobného ražení přát. Jako napínavá četba funguje téměř dokonale a nikde se nezadrhává, Severním vodám bychom ovšem křivdili, kdybychom zůstali u tohoto označení — sám autor Ian McGuire totiž ve své knize vidí vliv Cormaca McCartyho a je tedy zřejmé, že nezamýšlí jen klouzat po povrchu a že příběh stojí za bližší prozkoumání.

McGuire už v první kapitole, jež slouží pro příběh spíše jako jakýsi prolog, popisuje jeden z nejodpornějších a morálně nejzvrácenějších činů, jaké si vůbec lze představit. Naznačuje tím nejen že Severní vody nejsou určené citlivějším čtenářům, ale že budou výzvou i pro ty odvážné. Setkáváme se zde s Henrym Draxem, záporákem příběhu, mužem bez jakýchkoliv mravních zábran a až archetypálním zhmotněním samotného zla. Drax i přesto nepůsobí šablonovitě a jeho zapojení do příběhu bylo od McGuirea promyšleným tahem — už od začátku Drax čtenáře svou nepředvídatelností drží v napětí.

Náš hlavní hrdina, Patrick Sumner, se s Draxem setká právě na velrybářské výpravě, o níž kniha vypráví. Sumner, mladý lékař, který si od plavby slibuje spíše nudu a klid než dobrodružství, je na loď najat jako lodní zdravotník, Drax je jedním z harpunářů. Loď se vydává směrem k arktickým severním vodám, a přestože Sumner je varován, že velrybářské plavby jsou nebezpečným podnikem, on ani nikdo jiný na palubě si nedokáže představit, jakému zlu budou muset v příštích týdnech čelit.

Svět, v němž se odehrávají Severní vody, je totiž krutým, neutěšeným místem bez jakéhokoliv řádu. Pokud bychom se postavu Henryho Draxe rozhodli popsat jako jakési vtělení Ďábla, zjistili bychom, že v příběhu — celkem příznačně — absentuje Bůh, jakákoliv síla, která by Draxovo zlo vyvážila (hlavní hrdina se koneckonců Draxovi v průběhu knihy povahově spíše přibližuje, než aby se vzdaloval). McGuire se k tématu náboženství často vrací a dějem se táhne marná snaha najít v okolním chaosu alespoň náznak pořádku a spravedlnosti.

Autor tento svět dokáže úchvatně vykreslit, a to už jen jazykem — z každého slova je znát chladná, špinavá atmosféra příběhu. McGuire se vyžívá v syrovosti svého vyprávění a útočí na vaše smysly tak, že kniha vám v rukou téměř páchne močí a výkaly. (Na tomto místě se také sluší vzdát hold i výbornému překladu Petry Johany Poncarové.) Za zmínku stojí také to, jak důmyslně příběh komponuje a jak si i během první třetiny, kdy teprve připravuje základy pro hlavní zápletku, zvládne udržet čtenářovu pozornost a navozuje jakousi temnou předzvěst pomocí opatrně dávkovaných střípků podezřelých informací.

Severní vody ale ani zdaleka nejsou dokonalým dílem a v určitou chvíli jako by se McGuirovi příběh tak trochu rozsypal pod rukama. Přestože je sympatické, že se kniha nedrží jedné škatulky a žánrově není lehce zařaditelná, na pomezí žánrů bilancuje poněkud krkolomně, a to především v závěru. Z dobrodružného románu se zničehonic stává drsným survival thrillerem na styl Revenant, aby se o několik desítek stránek později náhle změnila v kriminální thriller. Stejně tak nepřirozeně působí opuštění některých zápletek, jež se nezdají zcela ukončené.

Kniha ale není rozpolcená jen z žánrového hlediska. Při zpětném ohlédnutí lze jen těžko říct, jakou knihu jste to vlastně právě přečetli — jde o osobní příběh založený na vývoji hlavního hrdiny? Úplný závěr (alespoň pro mě) to naznačuje. Je v srdci příběhu souboj člověka s krutou přírodou? Po většinu knihy se tak může zdát, finále tento dojem ale narušuje. Snažil se autor skrze souboj Sumnera a Draxe vypovědět cosi o "zvířecí" stránce lidské povahy? I tak bychom si Severní vody mohli vyložit. Možná že záměrem byly všechny tři interpretace nebo nějaká zcela jiná, při celkovém pohledu ale tento román nebudí soudržný dojem.

Severní vody se tedy nejspíše ve společnosti autorů jako McCarthy nepohybují, i tak jde ale o skvělou knihu, od níž se jen těžko budete moci odtrhnout. Ian McGuire je výtečný spisovatel a rád si přečtu jeho další díla, Severní vody ovšem trpí přílišnými ambicemi.

 

Severní vody
Autor: Ian McGuire
Překlad: Petra Johana Poncarová
Vydal: Host, 2017
Formát: Vázaná s přebalem, 288 stran
Cena: 329 Kč

HostRecenzeLiteraturaI. McGuire
Categories: Vector Graphic

Diétny Tomb Raider (recenzia filmu Tomb Raider 2018)

Tue, 03/20/2018 - 07:49

Lara Crof opäť dobíja tmavé sály tentokrát dobre vetraných kín. Hrá to na realistickejšiu strunu, inšpiráciu si berie hlavne z herného rebootu série z roku 2013. Výborná hra, hral som ju 2x a ešte minimálne raz budem. V novom filme však nájdeme narážky aj na iné diely série. Narážky však nestačia. Film musí vedieť fungovať i bez nich.

Nový Tomb Raider chce byť najlepšou doposiaľ natočenou videohernou adaptáciou. Je tu však malý problém. Máme tu Warcraft, ktorý bol predlohe čo najvernejší, a tak to odplašilo bežných divákov. Máme tu Princa z Perzie, ktorému úplne chýbalo čaro predlohy, a tak frflali fanúšikovia hier. Máme tu Assassin’s Creed, ktoré sa snažilo nehráčom vysvetliť, ako hra funguje a na príbeh sa akosi zabudlo. Tomb Raider si berie ponaučenie zo všetkých týchto prípadov; je to film pre nehráčov, hráči si z neho odnesú len vizualizované ikonické momenty.

Lenže Tomb Raider hry sú hlavne o akcií, o exotických lokalitách a o poetike B-čkových dobrodružných filmov. Hlavne ten rebootovaný Tomb Raider. Zombie Samuraji, šialený kult, ostrov plný ruín a pláž obsypaná vrakmi lodí zo všetkých období. Do toho adrenalínom nadupaná sekvencia na lanovke, či šplhanie po závratných výškach. A krv, veľa krvi, lebo keď chceme byť drsní, krv potrebujeme.
Film nič z toho nemá.
Ak ste teda hráč a čakáte epické a vizuálne bohaté dobrodružstvo o premene nevinnej archeologičky na drsnú ženskú s lukom a pištoľami, znovu si zahrajte hru. Film sa o to snaží, ale v snahe o realistickosť sa drží pri zemi. Endurance nie je výskumné plavidlo, ale rybárska loďka s jednočlennou posádkou. Yamatai je len skala v mori, lode z pláže zmizli, mesto tiež. Motív šialeného kultu stroskotancov filmárom očividne nestačil, bolo treba ich vymeniť za vojakov Trinity, ktorý na ostrove len táboria. Epický súboj na vrchole hory odpadá, Himiko je strčená v jaskyni. A tak ďalej. Film je len chudobnejším odvarom hry.

A pritom má všetko čo treba. Alicia Vikander dala Laru veľmi dobre, každý jeden pohľad jej veríme. Samotné predstavenie slečny Croftovej bolo veľmi nápadité a vypovedalo viac ako tony expozície. Akcia je síce občas neprehľadná, ale dostatočne presvedčivá. Herci sa snažia, hudba je úžasná.  Ikonické momenty sú zachované, naozaj sa dívame na premenu mladej baby na akčnú hrdinku. Problémom je len tona klišé, ktorá zaznievajú vždy, keď postavy otvoria ústa.  Prežitie ide bokom, na pretrase je opäť otcovský komplex. Hlášky sú prevarené. Film je nápaditý na všetkých nesprávnych miestach.
No v zásade je to príjemná popkultúrna jednohubka. Nie je to zlý film. Rozhodne lepší ako podivný Assassin’s Creed, voči nehráčskemu publiku je ústretovejší na rozdiel od Warcraftu. Len mu chýba šťava. Nemá jeden výraznejší zapamätania hodný moment. Nemá teda ďaleko od Princa z Perzie. O level ho aj predbehol, len je to chabé víťazstvo.

Tomb Raider nie je zlý film a veľmi by si zaslúžil dvojku (s ktorou aj ráta). Snaží sa a snaží sa veľmi. Bude aj chválený, má byť za čo. Avšak hráči môžu byť sklamaní, lebo epické Larino dobrodružstvo vykastroval na komornú bitku piatich ľudí v lesíku.
Nehráč sa zabaví, ale zabudne, lebo nie je čo si pamätať. Tomb Raider sa totiž drží pri zemi, v bezpečných vodách zabehaných stereotypov a PG13  náročnosti. Chýba mu jediný moment, ktorý by naozaj vyrazil dych.

60%

Tomb Raider 
Režie: Roar Uthaug
Hrají: Alicia Vikander, Dominic West
Stopáž: 118 minut
V českých a slovenských kinech od 15.3. 2018

FilmTomb RaiderLara Croft
Categories: Vector Graphic

ROZHOVOR: Zuzana Strachotová, I. část

Mon, 03/19/2018 - 07:49

Zuzana Strachotová vstoupila v loňském roce na české fantastické pole s postapokalyptickým příběhem nesoucí poetický název Děvet dní. 

Ahoj Zuzano, mohu tě na úvod poprosit, aby ses představila našim čtenářům? Kdo je vlastně Zuzana Strachotová?

Především jsem fanoušek všech příběhů a fantazie, od čehož se odvíjí i moje záliby. Ráda pařím na kompu, čtu, teď jsem trochu dala i na to psaní. Mám rada anime, dělám cosplay a v tuhle chvíli čínské bojové umění Wing Chun. No a tak nějak proplouvám životem. Hodně na vlně představivosti. 

Jaké je tvoje nejoblíbenější anime?

Fairy Tail. Rozhodně. To mě ovlivnilo až tak, že jsem se rozhodla "vstoupit do gildy" stejným tetováním.

Nejoblíbenější autor?

Brandon Sanderson, protože mi přijde, že to je génius, co se týče představivosti, příběhů, ale i skrytých významů. Mám ráda, když má příběh nějaký skrytý význam, když zlo není černobílé a myslím si, že Sanderson tohle všechno umí úplně na jedničku.

Zmínila jsi cosplay. To přece jenom v Čechách není úplně rozšířený koníček, byť ta komunita roste. Jak ses ke cosplay dostala? Může za to anime? Podílíš se nějak aktivně na komunitním životu?

Určitě to souvisí s anime. Letos jedu snad už popáté na Animefest a i ten se sám o sobě rozvíjí. Loni ho navštívilo na 5 000 fanoušků, letos se předpokládá ještě více. Komunita neustále roste.

V současné době mám 7 kostýmů a aktivně nosím tak dva. Brnění už mě přece jenom trochu omrzela a každý, kdo dělá cosplay asi ví, že není nad pohodlný látkový cosplay, který člověk nasadí během minuty. A ne dvaceti. A může jít na záchod, to je taky důležitá věc.

A které jsou teda ty dva top kostýmy?

Obojí je Erza Scarlet. První je z magických her. A druhý cosplay je její klasická verze s košilí a sukní. Jak říkám - obléct se do minuty a už nic složitého hlavně.

Kdy se ze Zuzany Strachotové, normálního běžného člověka, stala Zuzana Strachotová autorka? Kdy přišel ten zlom?

Když mě přidali na Databázi knih. Samotný námět na Devět dní vznikl v roce 2011, což mi pak přijde vždycky úsměvné, protože v té době nebyly dystopie typu Hunger Games zdaleka tak populární. Ten příběh vznikl ještě předtím, než tady tohle všechno bylo. Hlavně, já jsem v tu dobu vůbec nesledovala knižní průmysl. To až teď, i trochu kvůli práci. Předtím jsem ale byla ten typ člověka, co má klapky na očích a vidí těch pár svých autorů, co čte a nic víc ho nezajímá. Neví, kolik je nakladatelství. Neví nic.

A pak jsem byla v kině na jednom filmu. Bylo to takové strašlivé béčko, ale jedna postava mě zaujala a řekla jsem si, že na ní napíšu fanfikci.Vždycky mě bavilo psát fanfikce. Ve výsledku jsem napsala sotva dvě kapitoly, aby se to na plus mínus rok uložilo k ledu a tehdy mi můj současný partner řekl, když jsem mu to jednou dala přečíst, že by si toho chtěl přečíst více.

Tak jsem začala příběh dopisovat, napsala jsem jeho první část a říkala jsem si, že bych to mohla zkusit dát nakladateli. Mohlo by to být hezké, kdyby z toho byl román k vydání. Tehdy jsem si myslela, že první část by byla vlastně jedna kniha.

Záhy se ale ukázalo, že je příliš krátký, což je pochopitelné, a že by bylo dobré to nějak rozepsat a zvětšit. Měla jsem ale strach, že bych zničila děj nějakou vatou a nastavováním, a tak jsem se rozhodla, že druhou knížku spojím jako Tolkien. Napadlo mě to právě ve smyslu Pána prstenů, který je taky na části. Zde tedy vznikla myšlenka, že bych ji mohla taky rozdělit, a díky tomu jsem začala psát rovnou druhou půlku. To už pak všechno šlo mnohem rychleji, a tak nějak to celé vzniklo. Nakladatel byl spokojen a je to tady.

Takže říkáš, že ráda píšeš / jsi psala fanfikce a z toho vzniklo i Devět dní. Takže Devět dní je vlastně fanfikce? V rámci onoho nejmenovaného béčka nebo jak moc jsi od původního námětu utekla?

Ne ne, úplně to zmutovalo. Nikdy to nemělo imitovat ten film, to bylo spíše jako… Možná tady ani není vhodné použít slovo fanfikce. Spíše když mě zaujala nějaká postava, myšlenka nebo něco, tak jsem si řekla, že bych na to napsala něco vlastního.

Zastávám názor, že by člověk měl psát jenom to, co sám chce číst. Zní to asi hrozně narcisticky, ale baví mě to po sobě číst. Bylo by docela blbé, kdyby to tak nebylo - jak to pak mají číst ti čtenáři, když to po sobě nedokážu přečíst ani já, že ano. Tak jsem si řekla, že napíšu něco, co se mi bude líbit, k čemu se budu ráda vracet a ten příběh potom sám o sobě se posunul úplně někam jinam. Ne, že bych vyloženě nevěděla celý vývoj, ale moje postavy často dělají věci sami. A rozhodnou se v nestřeženou chvíli, že půjdou jinudy nebo udělají něco jiného. Takže rozhodně jsem nedokázala předvídat, co všechno tam bude. Není to fanfikce na žádný konkrétní film nebo knihu.

Prostě ta původní myšlenka, která šla úplně někam…

Absolutně jinam.

Devět dní je přece jenom prvotina. Prvotina, která se setkala s poměrně velkým úspěchem. Překvapilo tě to vřelé přijetí a úspěch, nebo jsi to očekávala?

Já teď přemýšlím, jak odpovědět, aby to zase neznělo strašlivě namyšleně. Takhle, než jsem tu knížku vydala, tak jsem tomu věnovala šílené úsilí. Už když jsem prostě vymýšlela ten děj - mám doma mapy, schémata, mám za sebou studium nejrůznějších problematik, konzultace s vojáky, policisty, doktorkou…

Jsem pedant na logiku a musí mi všechno sedět. Nejdříve jsem Devítku postavila na silných základech, aby fungovala. Pak jsem měla asi 20 beta-čtenářů z nejrůznějších oborů, ať už čtenáře žánru i nežánru, cizí čtenáře, nečtenáře. Četl mi to dokonce i člověk, co za celý život přečetl dvě knihy v životě (z toho jedna z nich byla Devítka). Takže jsem měla nějakou představu, jak se jim to líbilo. Samozřejmě jsem měla strach, že mi to budou chválit jen proto, že mě znají nebo nevím co. I když jsem jim stokrát říkala - napište mi to tak, jak to je.

A další věc je, že když něco píšu, tak já ty postavy fakt miluji. A psala jsem to tak, aby se mi to líbilo, aby … Psala jsem to tak, jak to je - nevím, jak to jinak říct. Dala jsem do toho veškerý cit, kterého jsem schopna. A tu knížku zbožňuji. A ne proto, že vyšla nebo že je populární nebo že vydělává peníze, což je úplná blbost. Mám ji prostě ráda jako takovou.

Je to moje dítě. Jsou to moji přátele, kamarádi. Já ty postavy prostě zbožňuji a jenom jsem doufala, že to ocení i čtenáři.

 

 

rozhovorZ. StrachotováInterviewLidé
Categories: Vector Graphic

Pozvánka na autogramiádu autogramiádu autorů antologie O KROK PŘED PEKLEM

Mon, 03/19/2018 - 05:49

Akce, humor, nápadité zápletky, nezapomenutelní (a specifickým způsobem charismatičtí) hrdinové, české prostředí, řízné dialogy a hlášky, a především návyková čtivost – to charakterizuje literární sérii akční urban fantasy (s větší či menší špetkou sci-fi, hororu, detektivku a thrilleru) KLADIVO NA ČARODĚJE.
Prvních dvanáct dílů (které ale mají epizodní charakter, jen lehce spojený hlavní zápletkou, proto není potřeba číst sérii od začátku) vycházelo v letech 2012-2017, nyní se chystá druhá řada. Fanouškům čekání může zkrátit (a nováčky se světem Kladiva ideálně seznámit) antologie třinácti povídek, jejichž autoři jsou tvůrci jednotlivých dílů (Jiří Pavlovský, Darek Šmíd, Jan Hlávka, Ondřej S. Nečas, Dušan D. Fabian, Jakub Mařík, Martin D. Antonín) i další již zářící či vycházející hvězdy české fantastiky – Štěpán Kopřiva, Jana Jůzlová, Markéta Klobasová, Karel Doležal a vítěz soutěže „Napiš si své Kladivo“ Martin Paytok.

 

Více informací na https://www.facebook.com/events/272549436616004/ 

PozvánkaPozvánkyAkceEpochaFantastická EpochaKladivo na čaroděje
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Tim Lebbon: Relikvie

Sun, 03/18/2018 - 10:53

ANOTACE:
Londýn – rozlehlé, spletité a anonymní město, v jehož útrobách se skrývají netušená tajemství… Angela Goughová, studující kriminologii, k jeho temným stránkám poprvé doopravdy přičichne v den, kdy se její přítel Vincent nevrátí z práce. Vydává se po jeho stopě, odhodlaná přijít záhadě na kloub. Navzdory nebezpečí vrstvu po vrstvě odhaluje tajný život člověka, kterého považovala za tolik blízkého, postupně proniká do úplně nového, neznámého světa a zaplétá se do mystéria, jaké by si nedovedla představit ani v těch nejdivočejších snech…

 

O AUTOROVI:
Tim Lebbon je autor hororů a žánru dark fantasy, nositel řady literárních ocenění, například čtyř cen British Fantasy Award, Bram Stoker Award a Scribe Award. Dosud má na kontě téměř třicet románů a k tomu desítky novel a stovky povídek. Řada jeho děl byla také zfilmována. Tim Lebbon vyrůstal v Devonu a v Newportu, v současnosti žije se svou ženou a dvěma dětmi ve vesnici Goytre ve velšském Monmouthshire.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Vrzla klika a Angela otevřela oči.

Muž, který vešel, ji nemá rád, varoval ji, že jí udělá ze života peklo. Ale peklo je věc relativní a jeho příchod aspoň na chvíli zadrží ty děsivé vzpomínky.

Zavřel za sebou dveře, a místo aby se posadil za stůl naproti ní, usedl na židli v rohu místnosti. Kovové nohy hlasitě a nepříjemně zaskřípaly o zem, až nadskočila.

„Pořád ještě vystresovaná,“ poznamenal.

Neodpověděla.

Detektiv Volk si přinesl velký hrnek kafe, potřísněný dávno zaschlými kapkami. Naspodu se přilepilo něco suchého a tvrdého, snad kousek rozdrcené sušenky. Košili má flekatou od něčeho, co jedl včera k večeři, ve druhé ruce drží kus pečiva. Pod rozcuchanými a přerostlými vlasy se mu rozlezlo strniště a celý působí jaksi zanedbaně, ale ona z něj cítí mátovou vůni sprchového gelu, nehty má čisté a upravené a nezapře atletickou postavu. Chce jenom působit neupraveně.

Ve skutečnosti je to člověk, který má všechno pod palcem.

„Něco sladkého k snídani.“ Zakousl se do pečiva, až se mu po prsou rozsypaly drobky. „Požehnaná Amerika. Máte hlad?“

„Jedla jsem,“ odbyla ho.

Přikývl a žvýkal dál.

„O tom, co se stalo, víme všechno.“ Napil se kávy a změřil si ji pohledem skrz páru z hrnku. „Dali to celé dohromady. Ze soudního ještě píšou zprávu, ale máme toho dost, můžeme vám přišít čtyři z těch vražd, a to přinejmenším.“ Angela ucítila, že je to pravé kafe, ne ta instantní břečka, co dali jí. Detektiv Hey má nejspíš v kanceláři mlýnek.

„Takže už ode mě nic víc nepotřebujete,“ odsekla a shlédla si na ruce. Hřbet té levé měla samou pohmožděninu a škrábanec, hlavou jí blesklo, jak se to stalo. Projel jí mráz. Otřásla se a koutkem oka zaznamenala, že Volk ztuhl.

Tomu neujde ani myš.

„Nic víc? Neřekla jste nám ani slovo.“

„Neměl byste si to nahrávat?“

Pokrčil rameny. „Mám pauzu.“

„Tak se se mnou nemáte co bavit. Jsem zatčená. Veškerý výslech se musí nahrávat, jinak je všechno nanic, ať si tu splácáte dohromady, co chcete. To víte sám.“

„A vím, že vy to víte taky. Čím déle jste tady, tím víc toho o vás zjišťuju, Angelo. Jste chytrá ženská. Absolventka kriminologie s výtečným prospěchem. Postgraduálně studujete subkulturální teorii. Mám pro vás pár teorií, můžeme je spolu probrat.“

Pokud to byla výzva, zklamala ho, když nereagovala.

„V Británii jste dobrovolně pracovala v místní škole, pomáhala jste dětem se čtením. Pěstujete vzácné orchideje a zřejmě za ně utrácíte majlant. Jste zdravá a v kondici. Pečujete o sebe, běháte, cvičíte. Nejspíš posilujete i doma. Staráte se o tělo i o duši.“

„Asi to znáte sám.“

Další usrknutí kafe. Cítila, že na ni Volk civí, ale dál upírala pohled na vlastní ruce.

Čeho všeho se dotýkaly, pomyslela si. Co všechno dělaly. Zamrkala a napadlo ji, jestli jí ty strašlivé rudé vzpomínky zůstanou navěky vtisknuté pod víčky.

„Tohle se vám nepodobá, Angelo.“ Na chvíli se málem nechala unést jeho měkkým hlasem, soucitem, který v něm vycítila, a skoro se mu otevřela. Ten okamžik ji samotnou překvapil. Myslela si, že se dovede víc ovládat. Zřejmě ji všechno to, co prodělala, poškodilo víc, než čekala. Možná se změnila navždycky.

Jistěže ano. Všechno se navždycky změnilo, a proto dřepím na tomhle utahaném okrsku a mlčím jako hrob. Protože ty změny musí někde skončit.

„Až budete chtít pokračovat s výslechem, jsem připravená.“

Volk si povzdechl. Zničehonic se zvedl, až židle odletěla ke zdi. Kov zaškrábal o betonovou podlahu a Angela znovu nadskočila. Vysoké bolestné skříííp! se jí zakouslo do uší a zahryzlo do páteře.

„Já tomu nerozumím,“ vyjel na ni. „Angelo, tohle byste neudělala a váš přítel taky ne, tomu nevěřím. Ať je, kde je.“

„Vince je mrtvý,“ zamumlala. Řekla jim to už mockrát.

„Možná, ale to nic nemění. Nejhorší, co jste kdy provedla, bylo špatné parkování. Ano, Vince rozhodně není žádný svatoušek, ale není ani vrah. Vy dva nejste vrazi!“

„Důkazy mluví jinak,“ špitla.

„Vážně?“ Posadil se teď naproti ní, ale nahrávání nespustil. Pořád je to jen mezi nimi dvěma.

Vzhlédla mu do očí.

„Vážně?“ zeptala se znova. Poprvé ji napadlo, že vidí skutečného Volka. Utrápeného a zničeného. Ráda by se ho zeptala, co viděl, co ví. Koneckonců je z Londýna. Pak se detektiv ohlédl přes rameno a pokračoval. „Tolik mrtvých jsem naposled viděl ten den, co ti šmejdi odpálili bomby v podzemce. Tehdy jsem šlapal chodník jako policajt. Na Tavistock Square, tam co vyletěl do vzduchu ten autobus, jsem dorazil mezi prvními.“ Potřásl hlavou, vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale pak se podíval na Angelu a nakonec shlédl do hrnku kafe, chvilku počkal a zas se napil.

„Já nejsem teroristka.“ Připadalo jí důležité to zdůraznit. Ať na ni padne vina za bůhvíkolik vražd, měli by vědět, že k tomu existoval důvod.

Ale nemůžu jim nic říct, pomyslela si. Všechno je třeba utajit.

Volk se zasmál. Překvapilo ji to.

„Jako teroristku vás deportujeme zpátky do Británie.“

„Stejně to nejsem.“

„Upřímně, s některými těmi zabitými jste nám prokázala službu. Byla to spodina, dobře že od nich máme pokoj. Nejlepší způsob, jak zbavit svět takových lidí, říkám.“

Angelu si tím ovšem nezískal. Znovu si shlédla na ruce.

Ty věci, kterých se dotýkaly.

„Za okamžik se vrátí detektiv Hey a začneme znovu nahrávat. Je to milý chlapík, velice ochotný, ale moc… americký.“ Volk se usměje. „Bez urážky.“

„Mě to neurazilo.“

„Tak to teď vyklopte, jenom pro mě.“ Odmlčel se a naklonil se blíž. „No tak, Angelo. Vy a Vince jste ty lidi rozhodně nezabili. Já to vím a vy to víte taky. Tak jak to bylo?“

Těžce si povzdechla. Volk si možná myslí, že její odpor slábne, ale kdepak. Strach je silnější.

„Kápněte božskou,“ naléhal na ni. „Máte strach, že vám neuvěřím?“

„Ne.“ Zase zavřela oči. „Mám strach, že mi uvěříte.“

***

O PĚT DNÍ DŘÍVE…

1

Angela rozhodně nebyla žádné ranní ptáče. Slunce se linulo dovnitř škvírou mezi závěsy, venku lomozil dopravní ruch, rozjívený pes z vedlejší ulice štěkal, aby ho pustili dovnitř, štěkal a štěkal, ale ona dřímala a zase se probouzela a vychutnávala si příjemné teplo postele. Protáhla se, klouby zapraskaly, tělo se napjalo a zase se uvolnilo, až si spokojeně povzdechla.

Zaslechla zvuky linoucí se seshora. Věděla, že Vince leží vedle ní a je vzhůru, poslouchá, ale chtěla si užít pár posledních chvil, než bude muset čelit novému dni.

Ty nejlepší sny někdy přicházejí v posledních vteřinách spánku.

„Dneska ráno jim to netrvalo ani pět minut,“ ozval se Vince. „Počkat…“

Teď, když ji na to upozornil, si nemohla pomoci, musela se zaposlouchat do zvuků přicházejících z bytu nahoře. Skřípající postel umlkla a ona se usmála, když si uvědomila, že zadržovala dech, dokud…

„Jo, jasně,“ uchechtl se Vince. „Dodělává ji prstama.“

„Ježiš, ty jsi ale romantik,“ zahuhňala do polštáře.

„To si piš.“

Pokusila se zas zavrtat do postele, ale když teď oba vnímali ty zvuky, zdály se mnohem zřetelnější. Dvojice v bytě si to rozdávala prakticky každé ráno. Někdy to trvalo dost dlouho. Jindy, jako dneska, to byla rychlovka, následovaná několika minutami sténání a skřípání. S Vincem z toho měli vždycky legraci. Jí to nevadilo a Vince otevřeně přiznával, že ho to nažhavuje. Někdy jí nevadilo ani to.

Ale když se k ní zezadu přitiskl a ona ucítila, že o ni má zájem, unaveně pokrčila rameny.

„V noci ti to nestačilo?“

„Nikdy mi to nestačí.“ Lísal se jí ke krku. „Pojď, necháme se taky slyšet.“

„Uvař mi čaj.“

„Čaj? Máš mě tu v postýlce, celýho nahatýho, a chceš čaj?“

„S jedním cukrem.“

„Fakt?“

Překulila se na záda, znovu se protáhla a obrátila se k němu.

„Mmm. Počkej. Vlastně jsem si to rozmyslela… Jasně, dneska si dám dva cukry.“

„Otravo.“

„Po tý fušce v noci potřebuju nabrat energii.“

Vince se zatvářil uraženě, ale skulil se z postele a odloudal se z pokoje.

„Toho budeš ještě litovat!“ křikl na ni. „Jenom se tu rozvaluj a mysli na to, o co jsi přišla.“

„Jo, jasně, budu toho litovat.“

Došel do kuchyně a začal si hvízdat, takže mu ušel výkřik seshora.

„Piánko, holka,“ zabručela Angela, i když jí to vlastně připadalo roztomilé.

Žila tu víc než tři roky a s tou dvojicí seshora si nevyměnila ani třicet slov. Vypadali na docela příjemné lidi. On byl vysoký plešatý chlapík, mlčenlivý, ale vždycky na ni kývl a usmál se. Ona malá a buclatá, věčně v černém a skoro každý týden s jinou barvou vlasů a účesem. Angela neměla tušení, čím se živí, kde pracují nebo kam jezdí, když nejsou doma. Tak to v Londýně prostě chodí. V osmimilionovém městě se každý stará sám o sebe.

Zvuky těch dvou, jak nahoře vstávají a přecházejí po pokoji, jí připomněly, že i její lenošení skončilo.

Posadila se na kraji postele a znovu se protáhla. Zívla. Sáhla po závěsech a roztáhla je. To je výhoda tak miniaturního bytečku – člověk může sedět a přitom dosáhne prakticky všude. Její bydlení sestávalo z obýváčku jako dlaň, ještě zmenšeného přetékajícími knihovnami, ložnice, kuchyně s jídelnou a koupelny. Po tom, co se loni přistěhoval Vince, tu nebylo těsněji, jak se bála, ale ještě útulněji. Teď to byl jejich domov, ne jenom její.

To pomyšlení se jí líbilo. Přispíval na hypotéku, o účty se dělili, a co zbylo, putovalo na společný účet. Rodiče jí odjakživa tvrdili, že je to jediný možný způsob společné existence.

Zatímco seděla na kraji postele a uvažovala, že se vypraví na záchod, vešel Vince se dvěma hrnky čaje. Často se bavil poznámkami na účet Američanů, kteří mají radši kafe, ale dneska ne. Podal jí hrnek, posadil se opatrně na postel a opřel se o její čelo.

„Co dneska?“ zeptala se.

„Výprava do Chelsea, návštěva pár nových míst, pak zpátky do kanceláře, schůzka s obědem a pak Clerkenwell a setkání s klientem.“ Pohlédl k ní. „A ty? Už sis naplánovala logistiku?“

„Koupelna, kuchyně, obývák. Práce. Oběd u Mertona s Lucy. Domů. Koupelna, kuchyně, obývák.“

„Bacha v předsíni, kolem deváté je tam docela frmol.“

„Ty prostě žárlíš.“

„To si teda piš! Já musím ven za hordama smraďochů, a ty si tu budeš dřepět a makat ve spoďárech.“

„V prádle nikdy nepracuju.“

„Takže nahatá?“

„Na co ty pořád nemyslíš.“ Napila se. Vince vařil dobrý čaj, lepší než ona, a Angela netušila jak to. Tvrdil, že je to tím, že Američané čaj prostě neumějí uvařit. Vyčítala mu, že je rasista, a usnesla se na tom, že čaj prostě chutná líp, když ho uvaří někdo jiný.

„Já myslím jedině na tebe,“ zapředl a sáhl po ní. Odtáhla se a vstala, trochu sebou škubla, jak jí zapraskaly klouby.

„To tvoje cvičení tě ničí,“ poznamenal.

„Říká někdo, kdo běhá závody s elektrickejma překážkama.“

„Aspoň to člověka parádně nabudí.“

Obrátila oči v sloup a vyšla z ložnice do předsíně. Vince už vytáhl vajíčka z lednice a uřízl dva silné plátky chleba. Usmála se. Vážně toho nadrženýho pitomce miluje.

Vlastně už nějakou dobu věděla, že je ten pravý. Vince to věděl taky. Nikdy o tom pořádně nemluvili. Pomyšlení, že spolu zůstanou navěky, bylo zkrátka tak přirozené, že se to probírat nemuselo. Zamilovali se do sebe a zařídili si budoucnost na první dobrou.

Někdy se musela štípnout, aby se přesvědčila, že se jí to jen nezdá.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, 31. 1. 2018
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 360
Cena: 359 Kč

UkázkaUkázkyT. LebbonBAronetUrban fantasyHoror
Categories: Vector Graphic

Cressida Cowell: Jak správně mluvit dracky vypráví: David Novotný

Sat, 03/17/2018 - 07:49

Třetí díl vtipné dětské série Škyťák Šelmovská Štika III. od anglické spisovatelky Cressidy Cowell vychází jako audiokniha JAK SPRÁVNĚ MLUVIT DRACKY v podání Davida Novotného. Zkušený interpret je rovněž oblíbeným hlasem audioknižní řady s Doktorem Proktorem, jejíž třetí díl obdržel cenu Audiokniha roku 2016: Nejlepší audiokniha pro děti a mládež. Příběh je volným pokračováním předchozích titulů Jak se stát pirátem a Jak vycvičit draka, který se stal předlohou úspěšného animovaného filmu z roku 2010 i jeho pokračování Jak vycvičit draka 2 (2014), na něž by měl v budoucnu navázat třetí snímek. „Nejvýřečnější z chlupatých válečníků, ošlehaný bard David Novotný, ověnčený ,řádem Zlaté placky‘ z bojů o mladé ucho znovu vypráví dětem s takovým nasazením, že je naučí nejen správně dracky, ale nevědomky jim – na vikingské poměry i nenásilně – rozšíří slovní zásobu, navede na hrátky s jazykem i mluvou vůbec a zapálí doutnáky tolik potřebné nespoutané mladé fantazii. Společný poslech s rodiči či kamarády je navíc osvědčeným stmelujícím zážitkem. Už teď se můžete těšit i na další vyprávění, v němž zjistíte, jak zlomit dračí prokletí,“  uvedl Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook. Všechny tři audioknihy budou k dostání nejen samostatně, ale i ve společném setu za zvýhodněnou cenu 649 Kč.

Třetí část pamětí Škyťáka Šelmovského Štiky III., nejzábavnějšího vikingského hrdiny všech dob, vypráví o svérázném řešení římského vpádu. Jako by nestačilo, že Vikingové musí čelit počasí, nájezdníkům a nestvůrám… Rozpínaví Římané chtějí mezi barbarskými kmeny rozpoutat válku, aby je snadněji porazili a získali tak všechny jejich draky. Zákeřně unesou následníky trůnu jak Chlupatým Chuligánům, tak Zuřivým Zbojnicím. Ovšem zajatý Škyťák, který je na draky největším odborníkem, se spojí s malou zbojnicí Kamikazi. Dokážou společně zachránit dráčka Bezzubku a získat zpět rozepsanou knihu Jak správně mluvit dracky, která padla do rukou zrádce, aby zabránili katastrofě?

Vypravěč David Novotný už je ve vikingských vodách jako doma. „Vikingové všechno řeší přímočaře hrubou silou, jenže subtilnější následník Škyťák fyzickými proporcemi ani chutí k násilí neoplývá, takže k problémům přistupuje po svém. Z kontrastu jeho racionálního snažení a primitivnějšího stanoviska jeho okolí pak vzniká spousta humorných situací, které jsou tu hlavní přísadou dobrodružného příběhu,“ vysvětluje herec. Coby audioknižní interpret už odvyprávěl tři díly dětské „vikingské ságy“ a čtyřdílnou sérii s Doktorem Proktorem od Joa Nesbøho, ale exceluje i v nahrávkách pro odrostlejší posluchače, jako je Krev na sněhu, TO nebo Umina verze. „Nemám žádné preference, jestli číst raději pro děti nebo pro dospělé. Pokaždé je to jiná disciplína. Kdybych měl srovnávat, tak po třech hodinách vyprávění pro děti jsem vyčerpaný stejně jako po třech hodinách četby pro dospělé, ale jinak. Pro děti mě vysílí to, jak měním jednotlivé hlasy, přemýšlím o nich. U audioknihy pro dospělé mě unaví to množství textu, že už dlouho hraju a mluvím. Když čtu pro dospělé, tak vlastně čtu ženě a svým blízkým, a když pro děti, tak vyprávím svým dětem – takže obojí dělám s láskou,“ prozrazuje narátor.

Vikingy při jejich mezinárodním konfliktu doprovází vzletné epické melodie, jimž plachty nadouvá mohutné víření bubnů a silné smyčcové party protkané něžnými tóny píšťalky. Jinde zazní roztržitě jamující předěly drnčící bendžem, valchou, odlehčené zadýchanou „foukačkou“. 

Audiokniha v režii Jitky Škápíkové vychází jako mp3 ke stažení prostřednictvím digitálních distribucí za 249 Kč i jako CD mp3 za 269 Kč. Pouze na portálu Audiolibrix si však mohou členové předplatitelského klubu koupit audioknihu jen za 199 Kč. 

UKÁZKU Z AUDIOKNIHY si můžete poslechnout >> ZDE

 

C. CowellŠkyťákOneHotBookD. NovotnýAudiokniha
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Adrian Tchaikovsky: Děti času

Fri, 03/16/2018 - 21:38

ANOTACE:
Kdo zdědí novou Zemi?
Poslední zbytky lidstva opouštějí umírající Zemi a zoufale hledají nový domov. Vydávají se na cestu podle starých hvězdných map svých předků a nalézají největší poklad minulosti – terraformovanou planetu připravenou pro lidský život.
Ale v tomto novém Edenu není vše úplně v pořádku. Planeta nečeká na lidstvo prázdná a čistá. Její noví vládcové ji z bezpečného přístavu proměnili na nejhorší můru lidstva. Blíží se nevyhnutelný střet dvou civilizací a stejně nevyhnutelný boj o přežití. Osud lidstva je na vážkách. Kdo je skutečným dědicem nové Země?

 

UKÁZKA:

1.1 Jenom sud opic

Stanice Brin 2 neměla žádná okna – kvůli rotaci bylo „venku“ vždycky nesmyslně „dolů“. Nástěnné obrazovky poskytovaly příjemný obraz, složený pohled na svět pod nimi, který ignoroval vytrvalé otáčení stanice a ukazoval planetu jako nehybnou kouli zavěšenou ve vesmíru: zelené a modré mramorování napodobující domov vzdálený dvacet světelných let. V její době byla Země zelená, i když teď už její barvy jistě vybledly. Možná nebyla nikdy tak zelená jako tento dokonale stvořený svět, kde se dokonce i oceány smaragdově třpytily fytoplanktonem udržujícím rovnováhu kyslíku v atmosféře. Vytvoření takového živoucího monumentu, který přetrvá celé geologické věky, byl nesmírně složitý a delikátní úkol.

Kromě standardního astronomického označení neměl tento svět žádné oficiální jméno, ale mezi členy posádky, těmi nadanými nižší představivostí, se silně prosazoval název Simiana. Ale doktorka Avrana Kernová nedokázala na své dílo myslet jinak než jako na planetu Kernové. Byl to její projekt, její sen, její planeta. První z mnoha, jak předpokládala.

Toto je budoucnost. Toto je další obrovský krok lidstva. Tady se stáváme bohy.

„Toto je budoucnost,“ řekla nahlas. Její hlas zazní ve sluchových centrech všech devatenácti členů posádky, přestože patnáct z nich je s ní přímo zde, v řídícím centru. Samozřejmě to nebylo skutečné centrum ve smyslu středu, tím byla osa bez gravitace, kolem níž se otáčeli. V ní byly uložené pohon, přístroje a náklad.

„Toto je další obrovský krok lidstva.“ Řeč jí zabrala víc času než jakékoli technické detaily za poslední dva dny. Málem pokračovala větou

o tom, že se stávají bohy, ale ta platila pouze pro ni. Kvůli těm šaškům z Non Ultra Natura tam doma by byla příliš kontroverzní. Kolem projektů jako ten její bylo beztak dost humbuku a potíží. Rozdíly mezi současnými frakcemi na Zemi šly mnohem dál: byly sociální, ekonomické, nebo prostě šlo jen o my a oni, ale Kernové se podařilo prosadit vypuštění Brinu – před mnoha a mnoha lety – i přes narůstající opozici. Nyní se celá idea stala obětním beránkem rozdělení lidské rasy. Jsou to všechno jen hašteřiví primáti. To hlavní je pokrok. Naplnění potenciálu lidstva a všeho ostatního života. Vždy patřila mezi nejzuřivější oponenty sílícího konzervativního protiproudu, jehož nejzářnějším příkladem byli teroristé z Non Ultra Natura. Kdyby mělo být po jejich, skončíme všichni v jeskyních. Na stromech. Jediným smyslem civilizace je překročit omezení přírody, vy otravní primitivové.

„Samozřejmě, stáli jsme na ramenou jiných.“ Věta vyjadřující vědeckou pokoru správně zněla „na ramenou obrů“, ale ona by se nedostala tam, kde je, kdyby poklekala před minulými generacemi. Na ramenou trpaslíků, spousty a spousty trpaslíků, pomyslela si a téměř se neubránila překvapenému zahihňání, a na ramenou opic.

Dotekem myšlenky zobrazila na nástěnných obrazovkách a průhledových displejích jejich vnitřního zraku schéma Brinu 2.

Chtěla nasměrovat jejich pozornost a navést je spolu s ní k patřičnému pochopení jejího – pardon jejich – triumfu. Viděli jehlu středového jádra obklopenou okružím života a vědy, které tvořilo jejich kruhový svět. Na jednom konci jádra se nacházela nevzhledná hrouda hlídkového modulu, který se zanedlouho odpoutá, aby se stal nejopuštěnějším a nejvzdálenějším výzkumným místem ve vesmíru. Druhý konec jehly nesl Sud a Láhev. V tom prvním byly opice, v druhém budoucnost.

„Zvlášť bych chtěla poděkovat týmům techniků vedeným doktory Fallarnem a Medim za neúnavnou práci při přetváření,“ – chybělo málo a byla by řekla planety „Kernové“ – „naší planety, aby se stala bezpečným a pohostinným místem pro náš velký projekt.“ Fallarn a Medi byli pochopitelně na cestě zpět na Zemi. Po skončení patnáctileté práce nastoupili třicet let trvající cestu domů. Všechno bylo zinscenované tak, aby Kernová a její sen měly volnou cestu. My jsme – já jsem – jediný důvod téhle dřiny.

Dvacet světelných let domů. Zatímco na Zemi uběhne třicet let, pro Fallarna a Mediho v jejich chladných rakvích to bude pouhých dvacet. Ze svého pohledu se pohybují téměř rychlostí světla. Dokážeme zázraky!

Z jejího pohledu nebyly motory umožňující téměř světelnou rychlost nic víc než berlička k přemisťování ve vesmíru, který si pro sebe uchvátí zemská biosféra. Protože lidstvo může být zranitelné v tolika ohledech, které si ani nedokážeme představit, rozhazujeme naši síť doširoka, a pak ještě šířeji…

Lidské dějiny jsou balancováním na ostří nože. Tisíciletí nevědomosti, předsudků, pověr a zoufalých zápasů je konečně dovedla až sem. Lidstvo počne nový inteligentní život k obrazu svému. Lidstvo už nebude samo. Dokonce i v té nad pomyšlení vzdálené budoucnosti, kdy samotná Země lehne popelem, bude zde dědictví rozptýlené mezi hvězdami. Nekonečné a bující varianty ze Země zrozeného života, natolik rozmanité, aby přečkaly všechny zvraty až do skonu samotného vesmíru a možná ještě dál. I když zemřeme, budeme žít ve svých dětech.

Jen ať si Non Ultra Natura káží svoji ponurou víru o všech těch vejcích v jednom hnízdě a čistotě a nadřazenosti lidstva, pomyslela si. My je překonáme ve vývoji. Necháme je za zády. Toto bude první z tisíců světů, jimž dáme život.

Neboť jsme bohové, jsme osamělí, proto budeme tvořit…

Situace doma se neustále zhoršovala. Aspoň dvacet let staré obrázky tomu nasvědčovaly. Avrana bez zájmu sledovala nepokoje, zuřivé debaty, demonstrace a násilnosti. Jak jsme se mohli dostat tak daleko s tolika blázny v genetické polévce? To bylo vše, co jí přitom táhlo hlavou. Lobby Non Ultra Natura byla pouze nejextrémnější z celé koalice politických frakcí – konzervativních, filozofických, dokonce i nekompromisně náboženských –, které tvrdily, že pokud jde o pokrok, co je moc, to je moc, a které zuby nehty bojovaly proti dalšímu vylepšování lidského genomu, proti odstraňování omezení umělé inteligence a proti programům, jako byl ten Avranin.

A přesto prohrávají.

Terraformace bude jim navzdory probíhat všude. Svět Kernové byl jen jednou z mnoha planet, které přilákaly pozornost lidí, jako byli Fallarn a Medi, a byly přetvářeny z nehostinného shluku hornin – podobného Zemi jen velikostí a vzdáleností od slunce – ve vyvážený ekosystém, kde by se Kernová mohla procházet bez skafandru a cítila by se téměř jako na Zemi. Po vyložení opic a vypuštění hlídkového modulu, který je bude sledovat, tady budou další drahokamy, na něž zaměří pozornost. Osejeme vesmír všemi divy Země.

Během své řeči, jíž sotva věnovala pozornost, bloudila seznamem jmen jak odsud, tak z domova. Jediným člověkem, kterému chtěla opravdu poděkovat, byla ona sama. Za tohle bojovala a její uměle prodloužený život jí umožnil protáhnout debatu přes několik délek běžného lidského života. Bila se v sídlech finančníků a v laboratořích, na akademických sympoziích a v masových sdělovacích prostředcích, jen aby se tohle stalo skutečností.

To já, já jsem to dokázala. Vašima rukama jsem stavěla, vašima očima měřila, ale myšlenka je pouze moje.

Její ústa pokračovala v nastaveném kurzu a slova ji zřejmě nudila ještě víc než posluchače. Ti, kterým je její řeč určená, ji uslyší až za dvacet let. Doma to bude znamenat konečné stvrzení, že toto je cesta, kterou se mají věci ubírat. Myšlenkou se dotkla bodu v centru Brinu 2. Zkontroluj systémy Sudu, vyslala signál prostřednictvím svého spojení s řídícím počítačem stanice. Poslední dobou se z toho stal nervózní zvyk.

V toleranci, odpověděl. Kdyby chtěla znát víc než jen strohý souhrn, uviděla by vyčerpávající údaje přistávacího modulu, míru připravenosti, dokonce i vitální funkce každého z deseti tisíc primátů, vybrané hrstky, která zdědí, když už ne Zemi, tak alespoň tuto planetu, ať už bude pojmenována jakkoli.

Jakkoli ji nazvou, až je vylepšený nanovirus dostane tak daleko na cestě vývoje. Bioinženýři odhadovali, že potrvá pouhých třicet nebo čtyřicet opičích generací, než se dostanou do stadia, kdy budou schopni kontaktovat hlídkový modul a jeho jediného obyvatele.

Vedle Sudu se nacházela Láhev, zařízení obsahující virus, který opicím urychlí cestu. Během jednoho nebo dvou staletí ujdou fyzicky i mentálně vzdálenost, která lidstvu trvala miliony dlouhých, krušných let.

Další skupina lidí, kterým je třeba poděkovat, protože ona sama nebyla žádný bioinženýr. Ale viděla specifikace a simulace, a expertní systémy prověřily a sumarizovaly teorii v termínech, jimž i ona jako pouhý geniální polyhistor dokázala porozumět. Virus byl neoddiskutovatelně úžasným výtvorem. Nakažení jedinci měli produkovat potomstvo zmutované v mnoha užitečných směrech: větší a složitější mozek, úměrně tomu větší tělo, pružné přizpůsobování se životním podmínkám, rychlejší učení… Virus měl dokonce rozeznat nákazu u jiných jedinců téhož druhu, a tím podnítit selektivní křížení, aby se nejlepším z nejlepších rodili ještě lepší. Byla to celá budoucnost v mikroskopické skořápce. Ve své úzké specializaci byl virus téměř stejně inteligentní jako stvoření, která měl vylepšit. Měl působit na hostitelův genom na nejnižší úrovni, dělit se v jeho buňkách jako nová organela, předávat se na hostitelovy potomky, dokud celý druh nepodlehne blahodárné nákaze. Bez ohledu na změny, jimiž opice projdou, virus se přizpůsobí jakémukoli genomu, s nímž bude spojen, provede analýzu, upraví a bude improvizovat se vším, co podědí, dokud nevznikne něco, co dokáže pohlédnout svým stvořitelům do očí a porozumět.

Přesvědčila o tom lidi doma, když popisovala, jak kolonisté, kteří po čase dospějí k planetě, sestoupí z nebes jako bohové, aby se setkali se svým lidem. Namísto drsného a nepřívětivého světa bude své stvořitele vítat rasa inteligentních pomocníků a sluhů. Tohle tvrdila v zasedacích síních a před výbory na Zemi, ale to nikdy nebylo smyslem jejího úsilí. Tím podstatným byly opice a to, co z nich vzejde.

To byla jedna z věcí, které přiváděly Non Ultra Natura k největší zuřivosti. Křičeli o vytváření superbytostí z obyčejných zvířat. Pravdou ale bylo, že stejně jako u rozmazlených dětí jim nejvíc vadilo, že by se měli dělit. Jedině lidstvo v dětském stadiu vývoje si může nárokovat výhradní pozornost všehomíra. Stejně jako mnoho projektů spuštěných jako politická záležitost byl i vývoj viru poznamenán protesty, sabotážemi, terorem a vraždami.

A přesto jsme nakonec zvítězili nad naší základní přirozeností, pomyslela si s uspokojením Kernová. Na urážkách, kterými ji Non Ultra Natura častovala, bylo samozřejmě zrnko pravdy, protože jí opravdu nešlo o kolonisty nebo neoimperialistické sny jejích kolegů. Chtěla stvořit nový život k obrazu svému a lidstva. Chtěla vědět, co vznikne. Jaká společnost, jaká inteligence, když její opice budou odkázány samy na sebe… Tohle mělo pro Avranu Kernovou cenu, to byla její odměna za to, že použila svého génia pro dobro lidské rasy: tento experiment, tenhle planetární hokus pokus. Výsledkem jejího úsilí bylo spuštění terraformace řady světů, ale pro ni bylo odměnou, že ten prvorozený bude její a stane se domovem jejího zbrusu nového lidu.

Po chvíli napjatého ticha si uvědomila, že se dostala na konec proslovu a všichni si myslí, že jen bezděčně oddaluje okamžik, který nepotřebuje žádnou slávu.

„Jste na místě, pane Seringu?“ zeptala se na otevřeném kanálu, aby ji všichni slyšeli. Sering byl dobrovolník, kterého zde zanechají. Jak roky poplynou, bude v hibernaci obíhat jejich planetární laboratoř, dokud nenastane čas, aby se stal mentorem nové rasy inteligentních primátů. Téměř mu záviděla, protože uvidí, uslyší a prožije to, co žádný jiný člověk. Stane se novým Hanumanem, opičím bohem.

Téměř mu záviděla, ale Kernová přece jen dávala přednost odchodu, aby se mohla věnovat dalším projektům. Jen ať se božstvy jednotlivých světů stanou jiní. Ona bude v čele pantheonu kráčet od hvězdy ke hvězdě.

„Ne, nejsem na místě,“ oznámil. A také on zřejmě cítil, že si zaslouží větší obecenstvo, protože vysílal na obecném kanálu.

V duchu se rozmrzele ušklíbla. Nemůžu dělat všechno sama. Proč ostatní tak často nesplňují mé požadavky, když na ně spoléhám? „Mohl byste mi to vysvětlit?“ zeptala se ho uzavřeným kanálem.

„Doufal jsem, že budu moci říct pár slov, doktorko.“

Věděla, že pro něho to bude poslední kontakt s jeho druhem, proto jí to přišlo celkem vhodné. Pokud to dobře podá, mohlo by to jen prospět její legendě. Přesto ale hlídala hlavní komunikační kanál a pouštěla jeho slova s několikavteřinovou prodlevou, kdyby náhodou začal být sentimentální, nebo říkal něco nevhodného.

„Toto je zlomový bod lidských dějin.“ Seringův hlas – jako vždycky trochu truchlivý – jí procházel a skrze ni pokračoval ke všem ostatním. Na průhledových displejích vnitřního zraku viděli jeho obraz s límcem jasně oranžového skafandru zapnutým až k bradě. „Jak si asi dovedete představit, dlouho a usilovně jsem přemýšlel, než jsem se vydal touto cestou. Ale některé věci jsou příliš důležité. Někdy prostě musíte udělat, co je třeba, ať to stojí, co to stojí.“

Kernová potěšeně přikývla. Buď hodná opička a rychle to skonči, Seringu. Někteří z nás musejí pracovat na svém odkazu.

„Dostali jsme se tak daleko, a přesto opakujeme naše nejstarší chyby,“ pokračoval Sering urputně. „Vesmír nám leží u nohou, ale namísto toho, abychom se starali o svoji budoucnost, záměrně přehlížíme vlastní malost.“

Na okamžik ho přestala vnímat, a když si uvědomila, co řekl, pronikla už jeho slova mezi posádku. Zaregistrovala náhlý šum překvapených zpráv, které si mezi sebou vyměňovali, dokonce i šeptem pronášená slova těch, kteří byli v její bezprostřední blízkosti. Mezitím jí doktor Mercian na jiném kanálu poslal překvapený vzkaz: „Co dělá Sering v centrální strojovně?“

Sering neměl v centrální strojovně jehly co dělat. Měl být v hlídkovém modulu a připravovat se k zaujetí místa na oběžné dráze – a v historii.

Odpojila Seringa od posádky a poslala mu vzteklý dotaz, co že má tohle znamenat. Jeho avatar na ni chvilku mlčky hleděl z obrazového pole a pak pohnul rty synchronně s hlasem.

„Je třeba vás zastavit, doktorko. Vás a vám podobné – vaše nové lidi, nové stroje, nové druhy. Pokud tady uspějete, přijdou na řadu další světy – to jste sama řekla a já vím, že už teď na nich probíhá terraformace. Tady to končí. Non Ultra Natura! Nic než příroda.“

Několik kritických okamžiků, kdy se ho mohla pokusit přemluvit, promarnila osobními urážkami. Pak znovu pokračoval.

„Odřízl jsem vás, doktorko. Udělejte mi to samé, jestli chcete, ale odteď budu mluvit a vy mě nepřerušíte.“

Snažila se zrušit jeho kroky, zběsile projížděla kontrolním systémem počítače, ale odřízl ji elegantně a selektivně. V jejím mentálním schématu se nezobrazovaly celé oblasti stanice, a když se na ně dotázala počítače, odmítal potvrdit jejich existenci. Nic z toho nebylo zásadní pro jejich úkol – nešlo o Sud, Láhev, dokonce ani o hlídkový modul – nebyly tam tedy žádné systémy, které umanutě denně kontrolovala.

Nebyly sice zásadní pro jejich úkol, ale byly zásadní pro stanici.

„Vypnul zabezpečení reaktoru,“ hlásil Mercian. „Co se děje? Proč je vůbec ve strojovně?“ Mluvil překvapeně, ale z jeho hlasu nezaznívala žádná panika. To svědčilo o dobré morálce posádky.

Je ve strojovně, protože tak zemře okamžitě, a tudíž nejspíš bezbolestně, odhadovala Kernová. K překvapení všech už byla v pohybu. Šplhala vzhůru do přístupové šachty vedoucí do štíhlého centrálního pylonu stanice, pryč od vnější podlahy, která zůstávala „dole“, jen dokud se od ní nevzdálila; lezla ven z umělé gravitace vstříc dlouhé jehle, kolem níž se všichni otáčeli. Dostihl ji příval stále vzrušenějších zpráv. Za zády slyšela hlasy. Věděla, že někteří půjdou za ní.

Sering rozmarně pokračoval: „Tohle ve skutečnosti není začátek, doktorko.“ Dokonce i v této situaci mluvil uctivým tónem. „Začali jsme už doma. Doma je nejspíš po všem. Za několik let možná uslyšíte, že Země a naše budoucnost znovu patří lidem. Ne vylepšeným opicím, doktorko Kernová. Ne božským počítačům. Ne lidským zrůdám. Budeme mít vesmír pro sebe, jak bylo zamýšleno, jak bylo vždy naším osudem. Ve všech koloniích, ve Sluneční soustavě i mimo ni, naši agenti podniknou určené kroky. Se souhlasem většiny převezmeme moc, doktorko Kernová.“

Byla lehčí a lehčí, jak ručkovala „vzhůru“, které přecházelo v „uvnitř“. Věděla, že by měla Seringa proklínat, ale k čemu by to bylo, když ji neuslyší?

Do beztíže v dutině jehly to nebylo nijak daleko. Měla na vybranou. Buď zamíří do centrální strojovny, kde Sering nepochybně podnikl kroky k tomu, aby ho nikdo nemohl vyrušit, nebo pryč. Pryč v definitivním smyslu toho slova.

Dokázala by zrušit cokoli, co Sering udělal. Věřila v naprostou převahu svých schopností. Ale vyžadovalo by to čas. Pokud by se vydala jehlou k Seringovi, vstříc jeho pastem a uzamčeným přepážkám, byl by čas právě tím, čeho by se jí nedostávalo.

„A pokud nás mocní odmítnou, doktorko Kernová,“ pokračoval nenávistný hlas v jejím uchu, „pak budeme bojovat. Jestli budeme muset vybojovat osud lidstva zpátky silou, uděláme to.“

Sotva vnímala, co říká, ale zvolna se jí zmocňoval chladný, plíživý strach. Ne kvůli nebezpečí, které hrozilo jí a Brinu 2, ale kvůli tomu, co říkal o Zemi a koloniích. Válka? Nemožné. Dokonce ani Non Ultra Natura… Pravdou ale bylo, že nějaké incidenty už proběhly. Byla ohrožena celá základna Europa. Non Ultra Natura ale plivala do nevyhnutelné bouře zjeveného osudu. O tom byla vždy přesvědčena. Takové výstřelky představovaly poslední agónii nižšího vývojového stupně lidstva.

Teď mířila na opačnou stranu, vzdalovala se od centrální strojovny, jako kdyby v Brinu byl dostatek místa, v němž by přečkala blížící se výbuch. Ona ale jednala naprosto racionálně. Věděla přesně, kam jde.

Před ní byl kruhový průlez do hlídkového modulu. Teprve když jej uviděla, naplno si uvědomila, že jedna část její mysli – ta, na kterou vždy spoléhala, že doladí nejsložitější kalkulace – naprosto přesně pochopila situaci a rozeznala bezohlednou, ale jedinou možnou cestu jak z toho ven.

Tady měl být Sering. Tohle byl pomalý člun do budoucnosti, který měl – v období bdění – pilotovat. Přikázala průlezu, aby se otevřel. S úlevou zjistila, že tuto část, k níž měl běžně přístup, zřejmě nijak neporušil.

Když přišla první exploze, myslela si, že bude také poslední. Brin zasténal a otřásl se, ale centrální strojovna zůstala celá. Důkazem toho byla skutečnost, že ona sama se nerozpadla na atomy. Ponořila se do divokého víru zpráv mezi posádkou. Sering znehybnil záchranné moduly. Nechtěl, aby kdokoli unikl osudu, který připravil sám sobě. Zapomněl snad z nějakého důvodu na hlídkový modul?

Explodující záchranné moduly nakonec vychýlí Brin 2 z dráhy a pošlou ho buď vstříc planetě, nebo do prostoru. Musí vypadnout.

Když ji na její povel průlez vpustil, přikázala počítači hlídkového modulu provést kontrolu kotevního mechanismu. Uvnitř bylo velice málo místa. Jen hibernační rakev – nemysli na to jako na rakev! – a ovládání přičleněných systémů.

Počítač se jí začal vyptávat – nebyla tou správnou osobou, ani na sobě neměla patřičný oblek pro dlouhou hibernaci. Ale já tady nemíním zůstat celá staletí, jen tak dlouho, abych unikla. Rychle uťala žvanění počítače, a v tu dobu už diagnostika odhalila Seringovy úpravy, či spíše je identifikovala metodou eliminace těch částí uvolňovací sekvence, které vymazal.

Podle zvuků zvenčí usuzovala, že nejlepší bude nařídit uzavření průlezu a uzamčení systémů, aby nikdo zvenčí nemohl dovnitř.

Bušení začalo ve chvíli, když vlezla do hibernační nádrže; ostatní členové posádky, kteří došli ke stejnému závěru jako ona, jen o něco později. Zablokovala jejich zprávy. Zablokovala také Seringa, který už zjevně pro ni neměl nic užitečného. Bude lepší, když kromě kontrolních systémů nebude muset svoji mysl sdílet s nikým jiným.

Neměla tušení, kolik času jí zbývá, ale pracovala s prověřenou vyvážeností rychlosti a pečlivosti, která ji dostala tam, kde je teď. Dostala mě do velení Brinu 2, dostala mě sem, do hlídkového modulu. Jsem zatraceně mazaná opice. Tlumené bušení bylo stále naléhavější, ale v modulu bylo místo jen pro jednoho. Vždycky měla tvrdé srdce, ale uvědomovala si, že ho bude muset zatvrdit ještě víc a nemyslet na všechna ta jména a tváře loajálních kolegů, které ona, a především Sering odsoudili k explozivnímu konci.

Kterému jsem sama ještě neunikla, připomněla si. A pak to našla: improvizovaný způsob uvolnění modulu, který se vyhne Seringovým stínovým systémům. Bude to fungovat? Nemohla to vyzkoušet nanečisto, ale neměla jinou možnost. Ani čas, jak se obávala.

Uvolnit, přikázala a překřikovala všechna ověření, kterými se jí podle programu počítač ptal, jestli to myslí vážně. Dokud neucítila, že se pohybuje.

Pak po ní chtěl, aby se okamžitě uložila do hibernace, jak bylo v plánu, ale musel počkat. Když už kapitánka nepůjde ke dnu se svou lodí, bude aspoň zpovzdálí sledovat její konec. A jak velká vzdálenost by to měla být?

V té době se její pozornosti už dožadovalo několik tisíc zpráv. Všichni členové posádky s ní chtěli mluvit, ale ona neměla žádnému z nich co říct.

Ani hlídkový modul neměl žádná okna. Kdyby byla chtěla, mohl by jí na průhledovém displeji ukázat rychle se zmenšující Brin 2, zatímco její drobná kapsle života padala na předem určenou oběžnou dráhu.

S interní komunikací posílenou systémy hlídkového modulu se obrátila na Brin 2 a vyslala příkaz. Odpálit Sud.

Přemítala, jestli to nebylo špatným načasováním, ale při zpětném pohledu to byla patrně Seringova první a nejpečlivěji provedená sabotáž. Natolik rafinovaná, že unikla všem jejím kontrolám, protože ve skutečnosti reálné mechanické uvolnění Láhve a Sudu bylo pod její rozlišovací schopností. Na ramenou jiných, řekla, ale nepřestávala tím myslet ty v pyramidě jejího úspěchu. Dokonce i nejníže postavení museli souhlasit s tím, že ponesou břímě, protože jinak by se všechno zhroutilo.

Uviděla záblesk nejen svým vnitřním zrakem, ale také v krátkém výtrysku chybových hlášení počítačů Brinu 2. Všichni její kolegové, její stanice, zrádce Sering a veškerá její práce se v okamžiku proměnili na pouhý rychle řídnoucí oblak úlomků a výdech unikající atmosféry s nerozeznatelnými organickými zbytky.

Srovnat kurz a stabilizovat. Očekávala rázovou vlnu, ale hlídkový modul byl daleko a vzhledem ke vzdálenostem byla energie a hmota Brinu 2 tak nepatrná, že k udržení modulu na naprogramované dráze nebylo zapotřebí prakticky žádných úprav.

Obraz. Připravila se, ale na tuhle vzdálenost to vypadalo jako úplné nic. Záblesk; vypálená lodička jejích ideálů a přátel.

Při konečné analýze to koneckonců nebylo nic jiného než sud příliš vyvinutých opic. Z dálky, na pozadí lhostejného a nekonečného horizontu Všehomíra, bylo těžké říct, proč by na něčem z toho vůbec mělo záležet.

Nouzový maják, přikázala. Protože na Zemi by měli vědět, co se stalo. Museli vědět, že pro ni mají přiletět a probudit ji jako Šípkovou Růženku. Koneckonců ona je doktorka Kernová. Ona je budoucnost lidské rasy. Potřebují ji.

Potrvá dvacet dlouhých let, než její signál dorazí k Zemi. A mnohem déle, než přijde pomoc, dokonce i s nejlepšími fúzními motory, které dosahují tří čtvrtin rychlosti světla. Ale její křehké tělo přetrvá v ledovém spánku. A mnohem víc než to.

O několik hodin později uviděla konec. Sud vstoupil do atmosféry.

Nebyl na plánované dráze. Výbuch Brinu 2 ho poslal po tangentě, takže chybělo málo, a byl by navždy zmizel ve vesmíru. V konečném důsledku by to jeho nákladu stejně bylo jedno. Sud vzplál a jako sršící meteor prolétl atmosférou zelené planety. Z nějakého důvodu ji pomyšlení na nelidskou hrůzu, kterou primáti uvnitř museli prožívat, když umírali strachy a žárem, zasáhlo víc než smrt lidských kolegů. Nevydával by to Sering za důkaz toho, že má pravdu?

Čistě ze zvyku a z nadbytečné vědecké pečlivosti lokalizovala Láhev a sledovala, jak se menší pouzdro v elegantním úhlu snáší atmosférou a odnáší svůj náklad virů do světa, v němž chybějí jeho adresáti primáti.

Vždycky můžeme sehnat další opice. Byla to zvláštní mantra, ale cítila se tak líp. Vylepšený virus může přečkat tisíce let. Projekt přežije zradu i smrt svých tvůrců. Ona sama se o to postará.

Naslouchej změnám v rádiovém vysílání. Když nějakou zaznamenáš, vzbuď mě.

Počítač z toho neměl valnou radost. Taková věc vyžadovala přesnější zadání. Kernová přemýšlela o všech zlepšeních tam doma, která by si mohla přičíst k dobru. Jejich výčet se rovnal snaze předvídat budoucnost.

Ukaž mi možnosti.

Průhledový displej vychrlil varianty. Počítač modulu byl velice sofistikovaný a natolik složitý, že dokázal simulovat vnímání. Možná dokonce dokázal vnímat.

Ulož mě. Nebyla to ta nejpříjemnější myšlenka, ale copak vždycky neříkala, o kolik by byl život snazší, kdyby mohla všechno vyřizovat osobně? Modul si dokáže uložit obraz jejího vědomí. Přestože to nebude dokonalá kopie, vytvoří tak kompozitní počítačovou Kernovou, která dokáže reagovat na vnější podněty podle svého nejlepšího úsudku. Procházela výstrahy a poznámky – byla to nesmírně pokročilá technologie, kterou měli vyzkoušet poprvé. Předpokládalo se, že postupem času umělá inteligence prostoupí uloženou Kernovou tak, že kompozit bude schopen stále rafinovaněji rozlišovat. Potenciálně by konečným výsledkem mohlo být něco chytřejšího a schopnějšího, než by vzniklo prostým souhrnem schopností stroje a člověka.

Udělej to, nařídila, lehla si a čekala, až modul začne skenovat její mozek. Hlavně ať si s tou záchranou pospíší.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, únor 2018
Překlad: Zdeněk Uherčík
Obálka: Luca Oleastri
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cen: 379 Kč

UkázkaUkázkyTritonA. TchaikovskySci-fi
Categories: Vector Graphic

Komiks: Neil Gaiman - Malcom Jones III - Mike Dringerberg, Sandman: Domeček pro panenky

Thu, 03/15/2018 - 07:49

Sandman a jeho domeček pro panenky. Tentokrát v barvě.

Se Sandmanem nemáme moc dlouhý vztah. Poznali jsme se teprve před dvěma lety, když Crew udělala nové barevné vydání komiksu Preludia a nokturna. Moje první setkání s ním dopadlo tak trochu rozporuplně. Začátek byl prostě natahovaný, postupem času se to vylepšilo – Gaiman za doprovodu svých ilustrátorských souputníků vršil jednu vizi za druhou (co při tom asi požívali za matroš?), ale dojem se vylepšil. Na konci jsem byl spokojený, ale stejně – pochyby o tom, že mám v ruce legendu, zůstaly.
Naštěstí Domeček pro panenky všechny pochybnosti rozboural.
I tenhle komiks je příšerně psychedelický a možná ještě šílenější než jeho předchůdce. Dává dohromady na první pohled nespojitelné věci – šílence, vrahy, pohádku o Červené Karkulce, Williama Shakespeara. Všechno to zní strašně nespojitelně. Skoro jako když Pejsek s Kočičkou dělali dort, ze kterého by se vám mohlo udělat šoufl. No, jenže to je právě velký omyl.
Domeček pro panenky je totiž taková velká paleta příběhů, které jsou propojené postavou Sandmana. Tenhle komiks je vlastně Gaimanovo velké vyznání příběhům, vyprávění a poukázání na jeho důležitost pro všechny světové civilizace. Což ostatně ukazuje už na první povídce Příběhy v písku. Každá civilizace má svoje příběhy, legendy, báje. A jejich znalost umožňuje Gaimanovi tkát úplně nové a neotřelé a plné emocí. Pokud jste ještě nevyzkoušeli, rozhodně napravte.

Sandman: Domeček pro panenky

Neil Gaiman - Malcom Jones III - Mike Dringerberg
Nakladatelství Crew
Překlad Viktor Janiš
Počet stran: 232
Rok vydání: 2017 (druhé, barevné vydání)
Cena: 589 Kč

SandmanCrewN. GaimanM. Jones IIIM. Drinberberg
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství CREW

Wed, 03/14/2018 - 15:05

Není moc obvyklé, aby hudební frontmani psali komiksy. Navíc opravdu dobré a mnoha cenami ověnčené komiksy. Přesně to se nicméně povedlo Gerardovi Wayovi (My Chemical Romance) se sérií...

Umbrella Academy 1: Apokalyptická suita
Během nevysvětlitelného celosvětového fenoménu dojde k narození třiačtyřiceti mimořádných dětí, jejichž matky do té doby nevykazovaly žádné známky těhotenství. Milionář a vynálezce Reginald Hargreeves sedm z těchto dětí adoptuje a odhalí u nich bizarní nadlidské schopnosti. Během svého prvního dobrodružství ve věku deseti let musí čelit nevyzpytatelné a smrtící Eiffelově věži, kterou pilotuje obávaný zombie-robot Gustave Eiffel. Skoro o deset let později se tým rozpadne... když ale Hargreeves nečekaně zemře, roztrpčení sourozenci znovu spojí síly - právě včas, aby opět jednou zachránili svět.

Překlad Ľudovít Plata
kniha obsahuje 184 barevných stran
ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1155&pr=180306
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=950&pro=d&pr180306

Vaší pozornosti bychom rovněž rádi doporučili:

 

Čarodějova nevěsta 1
PRVNÍ DÍL NOVÉ MANGA SÉRIE, KTERÁ SE VE SVĚTĚ STALA HITEM!

Patnáctiletá Čise Hatori cítí, že nemá proč žít – ztratila matku, nemá stálý domov a nikomu na ní nezáleží. Ve chvíli nejhlubšího zoufalství se jí však nabídne zajímavé východisko a Čise se rozhodne chopit příležitosti. Stane se učednicí u mocného čaroděje Eliase Ainswortha, jehož prostřednictvím poznává nejen svět plný víl, draků a mluvících koček, ale také svou vlastní kouzelnou moc.

Překlad Anna Křivánková
kniha obsahuje 184 černobílých stran
ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1153&pr=180306
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=947&pro=d&pr180306

 

Mass Effect: Odhalení
Turianská Hierarchie podezřívá Andromeda Initiative, že k dosažení svých ambiciózních cílů využívá zakázanou gethskou technologii. Turiané tedy vyšlou loajálního vojáka Tirana Kandrose, aby organizaci infiltroval, odhalil pravdu, a když to bude nutné, sabotoval Initiative zevnitř.

Překlad Kateřina Komprdová
kniha obsahuje 104 barevných stran
ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1154&pr=180306
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=948&pro=d&pr180306

CrewKomiksMass EffectUmbrella AcademyČarodějova nevěsta
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Jiří Mikulík, Dračí hrobka

Tue, 03/13/2018 - 07:22

Gamebook Dračí hrobka je již třetí knihou z plánovaných osmi, které dohromady vytvoří fantasy gamebookový epos. Recenzi na první díl si můžete přečíst zde, na druhý díl tady. Třetí díl kvalitou navazuje v tom nejlepším slova smyslu na díly předchozí. Opět obsahuje celkem 400 různých možností a stejná pravidla jako předchozí díly.
Díky tomu se mohou zkušení harcovníci rovnou pustit do originálního prožitku. Ti, kterým předchozí díly unikly, zoufat nemusí. Pravidla jsou poměrně jednoduchá a i čtenáři gamebookem nepolíbení se rychle adaptují do děje a herní výkladovou sekci zvládnou pochopit za pár minut.
Pokud čtenář zdárně dokončil předchozí díly, může počítat s drobnou výhodou v podobě vyššího atributu vitality – životní odolnosti. Dračí hrobka vkládá nový prvek, u zvláštní intuice (jasnozřivosti, regeneraci nebo telekinezi) si čtenář zvolí jedno z nabízených tří koncentračních gest. Toto gesto však během svého putování může použít pouze dvakrát. Dračí hrobka je ještě rozsáhlejší (o dalších 50 stran ve srovnání s druhým dílem), díky tomu opět nabízí nadstandardní vtáhnutí do děje a z toho plynoucí lepší čtenářský i herní zážitek.
Čtenář v roli elitního šermíře a hraničáře Gabriela Knoxe se po setkání s kněžkou Raywou v prvním díle a nálezů důležitých artefaktů Sebba Rilawa v díle druhém, vydává za mudrcem Beordenem Kalonym. Tentokrát v doprovodu kněžky Raywy, která mu je schopna v některých situacích zachránit krk.
Dovednosti by čtenář měl používat ty, které si vybral v minulých dílech. Může se jednat o válečníka - excelentního šermíře nebo hraničáře skvěle přizpůsobeného na přežívání v divočině. Třetí variantou je cesta vraha s uměním se skrývat, být obdařen bleskovými reflexy a ovládat útok ze zálohy. Možné je si vybrat kombinaci různých dovedností, ale výhodnější je být specializován. Samozřejmě nelze opomenout vliv kostek, obzvlášť při soubojích.
Čím více si čtenář zvykne na Gabriela Knoxe, přeje si, aby hra neskončila, a netrpělivě čeká na vydání dalšího dílu.
Velkou pomocí pro úspěšné zakončení dobrodružství je opět vydařená barevná mapa na začátku knihy usnadňující rozhodnutí, kam se vydat.
Gamebook není zábavou pro masy, ale autor Jiří Mikulík má potenciál se svojí sérií přilákat nové přívržence, případně znovu oslovit ty bývalé. 

Dračí hrobka – kniha třetí

Jiří Mikulík
Nakladatelství: Tigris Zlín
Rok vydání: 2017
Počet stran: 460
Rozměr: 210 x 297
Cena: 399,- Kč

RecenzeLiteraturaFantasyGamebookJ. Mikulík
Categories: Vector Graphic

RECENZE: FASCINACE 8: Přetržené pouto a další povídky

Mon, 03/12/2018 - 07:54

Fascinace 8: Přetržené pouto a další povídky je trochu zavádějící název. Osmá Fascinace totiž obsahuje povídky jen dvě – Přetržené pouto a Marnotratný.
Nová Fascinace si vystačí s málem. Na obálce na nás kouká rohatý démon, tematicky vybraný, protože se obě povídky točí kolem pekelných zrozenců. Každá po svém.
Přetržené pouto od Michala Unara vypráví o Markovi, patnáctiletém klukovi, se kterým se život nemazal. Rodičovskou lásku nikdy nepoznal a teď ho matka posílá na venkov k babičce. Byly by to i fajn prázdniny, kdyby Marek neměl svého imaginárního kamaráda Lentilka. Lentilek totiž začíná být schopný promítat se do reálného světa a je agresivní.
Přetržené pouto má dobrý námět, ale naráží hned z několika důvodů. Michal Unar je nevypsaný autor – na jeho povídce je vidět, že píše rád a ví přesně, jak by měl příběh vypadat. Má ho promyšlený a dokonce místy napínavý, ale stavba vět je někdy kostrbatá a dialogy pokulhávají. Často tak věty vyruší od čtení a je to škoda. Další důvod je předvídatelnost, alespoň na samotném konci povídky, kde je překvapivý zvrat, ale ten čtenáři viděli už tisíckrát v různých provedeních, takže se mine účinkem.
Druhá povídka je Marnotratný od Víta Martina Matějky. Příběh sledujeme z pohledů dvou znepřátelených stran – města, které drží poslední obranu před nájezdem nepřátel, a démonů, kteří se snaží právě ono město dobýt.
Marnotratný hraje na obě strany. Nemění jen pohledy bitvy, ale taky čas a osobu. A tak zatímco ve městě vypráví o knězi ve třetí osobě v minulosti, tak na straně démonů vidíme vše z osoby první a v přítomném čase. Tohle přeskakování zrovna neruší, ale působí zbytečně, protože nám nedá ani novou informaci pro příběh, ani ho nijak neurychlí nebo neudělá akčnější. Oproti Přetrženému poutu ale Marnotratný nemá problém s větnou skladbou, čte se snadno a bez přerušení. Bohužel ale ve finále moc nevysvětlí, a tak dostaneme jen krveprolití bez nějaké hlubší myšlenky nebo děje.
Fascinace 8: Přetržené pouto a další povídky vybrala tentokrát dvě slabé povídky. Většinou se snažila mixovat dobré a špatné, ale tentokrát se to nepovedlo. Jestli Fascinaci čtete na cestách, jak je tomu určená, tak vás tahle na chvíli zabaví, ale nejspíš u ní budete kroutit hlavou, protože ty předchozí byly přeci jen lepší.

 

FASCINACE 8: Přetržené pouto a další povídky

Autoři: Michal Unar, Vít Martin Matějka

Ilustrace: Kateřina Perglová, Jitka Šenkříková, Eva Letáková

Nakladatelství: Petr Šimek

Počet stran: 67

Rok vydání: 2018

Cena: 39 Kč

FascinaceLiteraturaRecenzeM. UnarP. ŠimekV. M. Matějka
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství CREW

Fri, 03/09/2018 - 23:13

Rádi bychom vás upozornili na komiksovou novinku, za jejímž scénářem stojí jeden z nejpopulárnějších současných amerických komiksových scenáristů, Jeff  Lemire:

Plutona
Poeticky temný příběh ve stylu Stephena Kinga či Stranger Things. Pět dětí objeví v lese tělo legendární superhrdinky Plutony. Tento objev je vyšle na temnou cestu, která hrozí, že zničí jak jejich přátelství, tak jejich životy. Jedna z nejlepších komiksových knih roku 2016!

Překlad Richard Podaný, kniha obsahuje 152 barevných stran, ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1151&pr=180301
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=943&pro=d&pr180301

 

Vaší pozornosti bychom rovněž rádi doporučili:

Fullmetal Alchemist – Ocelový Alchymista 2
Edwarda Elrica nezajímá nic jiného, než jak svému bratru Alphonsovi vrátit jeho původní tělo, o které přišel při nebezpečném alchymistickém pokusu. Zároveň je však státním alchymistou, a proto mu nezbývá než krátce přerušit svou pouť a věnovat se služebním povinnostem. Na první pohled snadný úkol se však rychle změní v noční můru a bratři Elricovi musí čelit nejen šílenému vědci, ale také tajemnému vrahovi likvidujícímu státní alchymisty.

Překlad Anna Křivánková, kniha obsahuje 188 černobílých stran, ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1150&pr=180301
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=944&pro=d&pr180301

 

Živí mrtví 24: Život a smrt
Vrací se Michonne! V pravý čas, Šeptači se ukazují jako silnější ohrožení, než se mohlo zdát. Jak moc jsou nebezpeční pro komunitu? Carl se rozhodne to zjistit.

Překlad Martin Antonín, kniha obsahuje 136 černobílých stran, ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1152&pr=180301
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=946&pro=d&pr180301

CrewKomiksFMAPlutonaŽiví mrtví
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Mladé čarodějky

Thu, 03/08/2018 - 07:46

Vychutnejte si rozmanitou přehlídku fantasy povídek, které byly vyčarovány s umem a elegancí skutečných čarodějek inkoustu a pera. Nechte se unést příběhy z jiných světů. Můžete se těšit na vše, co ke klasice žánru patří. Dívky v nesnázích, draci a jiné bestie, bojovníci bez bázně a hany, astrální cestování a samozřejmě nějaká ta magie. Sborník je to převelice pestrý a každý si v něm jistě najde tu svou čarodějku. Autorky textů patří mezi kvalitní výkvět mladé české fantastiky.

Seznam povídek:
Michaela Merglová - Nejkrásnější dar
Linda Koutová - Vykladač snů
Monika Vorálková - Přízrak z Lesa
Tereza Holubová - O rytíři a vysvobozené panně
Jitka Ládrová - Pravidla světa mrtvých
Jela Abasová - Jsem Damian
Monika Leová - Dračí zlato
Petra Machová - Dotek stínu
Tereza Matoušková - Sladká jako míza, hořká jako slzy

Autor: antologie
Ilustrace na obálce Pavel Koňařík
Vydal: Černý Drak, 2017
Formát: brožovaná 115 x 166 cm, 312 stran
Doporučená cena 209 Kč
ISBN: 978-80-906481-7-3

Ukázka z knihy


Tereza Holubová
O rytíři a vysvobozené panně

„…a statečný rytíř zabil zlého draka. Unesenou pannu pak posadil na hřbet svého koně a odvezl si ji na svůj velkolepý hrad.“
„A ona se do něj zamilovala?“
„Samozřejmě.“
„A žili šťastně až do smrti?“

***

Krev.
Staré instinkty se v něm okamžitě probudily.
Chodba před nimi sálala horkem, ale Orgilovými kostmi projížděl známý chlad. Pevně semkl čelist, aby mu nezacvakaly zuby.
Myslel si, že už je to všechno za ním, ale ten nezaměnitelný pach krve, síry a zhmotnělého tepla okamžitě vytáhl všechny vzpomínky na povrch a jeho tělo se napnulo v očekávání boje.
Zhluboka se nadechl a počkal, dokud se neovládl tak, aby na jeho hlase nebylo znát žádné pohnutí.
„Chcete mi říct, že se v mém sklepě uhnízdil drak?“ Znělo to tak, jak chtěl. Neochvějně. Přísně.
Hradní správce se vyhnul jeho pohledu. Lehce sklonil hlavu. Třásly se mu ruce. Orgil měl pocit, že se muž nebojí ani tak draka, jako jeho samotného.
Mlčel.
„Už jste tam byl?“
Správcova hlava klesla téměř na úroveň prsou. Stále mlčel.
„Tak se na to podíváme.“
Orgil se sehnul, aby mohl projít nízkým vchodem do sklepa. Ani nevěděl, že tady na hradě takovou místnost mají. Víno skladovali ve velkých sklepích v úplně jiné části hradního komplexu a stejně tak kobky a vězení by hledal jinde. Neuměl si představit, na co měla tato místnůstka podle jeho předků sloužit.
Pomalu sestupoval po kluzkých, špatně vytesaných schodech a snažil se nevnímat, jak mu srdce pumpuje krev do žil. Nepřirozeně, rychle. Nedokázal stáhnout ruku z meče. Svaly v celém těle ho bolely, ba přímo pálily, ale uvolnit je nemohl.
Cítil to.
Drak tu někde byl.
Ať se to zdálo jakkoli nemožné.
Nebo tu možná ještě někde je…
Správce se nalepil hned za něj. Dýchal mu na zátylek a Orgil slyšel, jak mu podkluzují boty na schodech.
Došlápl na poslední stupínek a otevřel se před ním malý prostor, ozářený velikým ohněm přímo uprostřed. Odtud to teplo.
Pořádně se rozhlédl, aby se ujistil, že odnikud nehrozí nebezpečí. Potom vstoupil.
Kolem ohně se v přesných rozestupech povalovaly kosti. Některé úplně holé, jiné se zbytky masa. Opatrně kopl špičkou boty do jedné z nich. Zřejmě patřila nějaké šelmě.
Pro obratnost.
V první chvíli si toho nevšiml, ale teď už věděl, co hledá. Zapátral očima v temnějších koutech a jen kousek od sebe spatřil kamennou mísu. Sehnul se k ní, ale vzápětí s nakrčeným nosem ucukl.
Krev.
Krev šelmy.
Dech se mu pomalu zklidňoval, jak mozek postupně analyzoval situaci. Žádné nebezpečí nehrozí… prozatím.
Jen pro jistotu obešel sklep kolem dokola a prohlížel si jednotlivé detaily. Po pravé ruce našel další kamennou mísu a kousek od ní malé kůstky. Ptačí.
Pro schopnost létat.
„Pane…“ oslovil ho správce a Orgil se pomalu otočil. Muž stál naproti němu a držel v ruce velkou kost.
„Dračí,“ odpověděl Orgil.
Pro sílu předků.
„Někdo,“ spustil pomalu a několika krátkými kroky překonal vzdálenost k nejzazší zdi. Přidřepnul si ke kostem, které tu ležely, a s nepříjemným mrazením přejel po jedné z nich prstem. „Někdo vykonal v mém vlastním hradu rituál na vyvolání draka z temnoty.“ Jeho hlas podivně rezonoval mezi kamennými zdmi a jako by byl po chvíli pohlcen komíhajícími se plameny.
„Ale…“
„To je teď, když budeme slavit narozeniny mé ženy značně… nevhodné.“ Vzpomněl si, jak takový dospělý drak vypadá.  „Ne, že jindy by to vhodné bylo.“
Vstal a naposledy se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se, že rituál proběhl úspěšně. Ta bestie se může objevit kdykoli a kdekoli.
„Ukliďte to tady. Jestli sem přijdu a najdu cokoli – rozumíte, cokoli – co by připomínalo tenhle bordel, tak z toho vyvodím důsledky,“ otřel si ruce do kalhot a zamířil k točitým schodům. „Je vám jasné, že má paní se o tomhle nesmí dozvědět?! Ona a ani nikdo jiný.“
„Jistě, můj pane. Ale…“
Orgil se otočil. Správce se skláněl nad nejvzdálenějšími kostmi a zdálo se, že je zkoumá.
„Ano?“
„Odpusťte mi, můj pane, ale co budeme dělat s tím… s tím drakem?“
„To není vaše starost.“
Byl už za zákrutem chodby, když za sebou zaslechl rozechvělé: „Můj pane, tyhle kosti…“
Ani se neohlédl: „Lidské.“
Pro nenávist.

***
„Oštěp, má drahá, oštěp,“ zasmál se Orgil a naklonil se k jedné z Lajřiných příbuzných se světáckým úsměvem. „V životě jsem dokázal zabít tři draky, ale popravdě musím říct, že mečem bych si na ně netroufl.“
„Říkáte, že mečem se drak zabít nedá?“ zeptal se někdo ze vzdálenějšího konce stolu. Orgil se ani nenamáhal zjišťovat kdo. Za tři dny totiž měla proběhnout obrovská slavnost na počest pětadvacátých narozenin jeho ženy Lajry a všichni pozvaní hosté se už sjížděli, takže hrad byl plný lidí.
„Dá, jistěže dá, ale…“ teatrálně se odmlčel, „asi je na to potřeba obratnějšího muže.“
Všichni u stolu se rozesmáli a Lajřina tetička zamávala pohárem ve vzduchu a upřela na něj pohled velkých očí.
„Myslím, že se podceňujete. Ten příběh je jako z pohádky – statečný šlechtic osvobodí krásnou dívku z dračích spárů. Cožpak není jedno, zda to bylo mečem, nebo oštěpem?“
„Přesně tak! I kdyby to bylo kamenem, hlavně že ta stvůra chcípla,“ přitakal Orgilův bratranec a pozvedl číši. „Na Orgila!“
Sálem se ozval jednotný výkřik, jako by to někdo naplánoval. Orgil s blahosklonným úsměvem zvedl ruce do vzduchu a pokoušel se uklidnit nadšení, které svým vyprávěním vyvolal.
Nebylo to jenom proto, že ho bavilo předvádět falešnou skromnost, ale také proto, že v jedné osobě obdiv očividně nevzbudil. Usmívala se a šeptala si se svými příbuznými, ale on ji na rozdíl od nich znal. Vyčetl to z jejích rovných zad a z drobných doušků, kterými častovala svůj pohár. Vyčetl z toho pohrdání.
Z pozorování ho vytrhnul vysoký hlas Utgary jedné z jeho vzdálený příbuzných, kdysi horké kandidátky na post jeho ženy:
„A řekni nám, Lajro, miláčku, není na cestě nějaký malý drakobiječek?“
Lajra vyhledala tazatelku pohledem a přátelsky se usmála: „Ne. Ale když už se ptáš, musím se zeptat i já tebe: řekni nám, není na cestě nějaký malý kurevníček?“
Utgara prudce vstala. Tváře jí planuly rudým plamenem a v očích se jí blýskalo. Zdálo se, že čeká nějaké zastání, ale nikdo se k němu neměl. Hrdě zvedla hlavu a pohlédla přímo na Orgila:
„Pokud dovolíš, aby se takhle chovali ve tvém domě k tvé vlastní krvi, Orgile, pak…“ vztekle se odmlčela, jak jí došla slova, „odcházím si lehnout a ráno odjíždím.“
„Vzhledem k nepřítomnosti tvého manžela se obávám, že tvá postel bude v tuto chvíli obsazená jednou z mých komorných,“ přisadila si Lajra a s uspokojením sledovala mizející záda v zelených šatech. „A jestli jí udělá dítě, tak ať se o něj taky postará!“
V místnosti zůstalo i po Utgařině odchodu napjaté ticho. Někteří hosté upírali zahanbené pohledy do svých talířů, jiní si je vyměňovali se svými příbuznými a ten zbytek jimi těkal mezi Orgilem a Lajrou v touze po nějaké hádce, která by dala zavdat senzačním klepům.
Orgil se otočil ke dveřím a pokynul. „Zábavu!“
Netrvalo ani minutu a po stole plném jídla jim přebíhal jakýsi muž po rukou a hadí žena si zamotala ruce a nohy tak, že dostála svému jménu a změnila se v klubko propletených zmijí.
Slunce za okny pomalu zapadalo a louče získávaly čím dál větší význam, ačkoli stále zůstávaly nepozorovanými svědky událostí.
Až v okamžiku, kdy nabyl dojmu, že hosté zapomněli na ten neblahý výstup, naklonil se Orgil ke své ženě tak, jako by jí chtěl s rozšafným úsměvem pošeptat nějaký kompliment, a zeptal se:
„Tohle bylo vážně nutné?“
Lajra ani na okamžik nepřestala pozorovat zeď před sebou. Natáhla se pro pohár s vínem a upila tak malý doušek, že Orgil pochyboval, jestli si vínem vůbec smočila rty. Potom vstala.
„Drazí hosté,“ promluvila, zatímco šašek se postavil přímo před ní na jednu ruku a zvědavě ji sledoval s hlavou zvednutou co nejvýš, „doufám, že se bavíte a že vám nedáváme důvod pomlouvat naši pohostinnost. Pevně věřím, že odpustíte paní domu, která se necítí dobře, když si půjde lehnout dřív.“
Orgil pevně obtočil prsty kolem svého poháru a pozvedl ho k ústům, aby skryl hořký výraz, který se mu dral přes všechno sebeovládání do tváře.
„Jen si odpočiň, Lajro. Hlavně ať jsi v pořádku na oslavu,“ zachraňovala situaci jeho sestra Hirma.
„Jsi laskavá,“ usmála se Lajra.
„Na paní domu!“ Ať už ten výkřik přišel odkudkoli, byl za něj Orgil vážně vděčný. Povstal a pozvedl pohár směrem k odcházející ženě. Ta se zastavila a věnovala celému shromáždění dokonalý úsměv.
Aspoň že jsi dobrá herečka, když už nic jiného, pomyslel si a důstojně dosedl zpátky na židli. Podivný horký pocit se mu rozléval hrudníkem, tlačil na plíce a klesal do žaludku, úplně stejně, jako by jím byl naplněný jeho pohár, a on ho bez rozmyslu hltavě polykal.

***
Pil víc než obvykle, ale opojné účinky, v něž doufal, se odmítaly dostavit. Nevydržel to dlouho a raději si k sobě přivolal správce:
„Kdyby se po mně někdo ptal, šel jsem uvítat paní z Helholu, která právě dorazila.“
„Jistě, můj pane.“
Jakmile vstal, dal mu alkohol dost jasně najevo, že přeci jen koluje jeho tělem. Svět se s ním zhoupnul a lidé na krátkou chvíli strašlivě zrychlili své pohyby. Těkal očima a pokoušel se zaostřit, ale nedařilo se mu to. Chytil se opěradla své židle a snažil se najít ztracenou rovnováhu.
„Copak, copak, Orgile, vyšel jsi snad ze cviku?“
Lajřin bratr mu šermoval rukama před obličejem a oči se mu matně leskly. Orgil mu dával tak dva, maximálně tři poháry, než padne v bezvědomí k zemi.
„Nikdy jsem moc nepil,“ odtušil klidně a pustil se své opory. Svět se přestal vzpouzet a podřídil se jeho vůli.
„To je možná právě ta chyba!“ vykřikl nadšeně Moran a poklepal ho po rameni. „Přemýšlel jsi o tom, o čem jsme spolu diskutovali?“
Jistěže o tom přemýšlel. Asi před měsícem přijel Moran s požadavkem, aby Orgil přepsal všechno své jmění a tituly na něj, popřípadě na jeho syna, pokud nebude mít s Lajrou potomky – bylo to tak absurdní a drzé, že o tom Orgil nemohl nepřemýšlet. A přestože dal Moranovi jasně najevo, že podobný nesmysl nepřipustí, přišel se švagr v alkoholovém opojení zeptat znovu.
Orgil se natáhl a objal ho kolem ramen. „Morane, příteli, mohu tě ujistit, že jsem si ten tvůj návrh probral ze všech stran a došel jsem k tomu nejlepšímu řešení.“
Moran se rozesmál a poplácal ho po tvářích, jako by byl malý kluk, který zasáhl šípem střed terče.
Orgilem zacloumal nečekaný vztek. Tím sladčeji mu ale zněla jeho vlastní slova, která následovala a která musela být jasná i takovému notorickému ignorantovi, jakým Moran bez pochyby byl: „Z mých peněz neuvidíš ani jedinou minci.“
Pustil ho a s nonšalantní úklonou se vzdálil.

***
Mířil k Lajřiným pokojům a v hlavě si pokoušel srovnat, co jí vlastně řekne. Jak se má chovat? Mile, jako by se nic nestalo? Podlézavě, jako by za to mohl on? Za co vlastně?
Nemá se otočit a vrátit se zpátky do síně?
Jeho kroky duněly chodbou a zdálo se, že mu odbíjejí poslední vteřiny předtím, než se rozhodne. Rozčilovalo ho to. Zastavil se. Vdechl ticho a nechal se jím zcela zahalit.
Ano, vrátí se.
Hlasitý vzlyk ho zastihl napůl otočeného, s jednou nohou ve vzduchu. Opatrně položil nohu zpět na podlahu a zaposlouchal se. Znovu. Ženský pláč, bezpochyby.
Lajra.
Nikdy ji neviděl plakat. Snad nikdy neviděl, že by projevila nějakou emoci.
Tiše našlapoval, aby mu neutekla. Došel až na druhý konec chodby, kde seděla, zahalená temnotou na sedátku u okna a vzlykala.
Věděla o něm?
Stál tam a netušil, co by měl udělat. Slova mu uvízla v hrdle, objetí si nedovolil.
„Orgile?“
Překvapeně sebou trhnul, když si uvědomil, že tohle není hlas jeho ženy. Utgara zvedla hlavu a rozpuštěné vlasy jí milosrdně skryly opuchlou tvář. Tohle nebyla jeho světlovlasá, drobná žena… jak se mohl splést?
„Odpusť,“ vypravil ze sebe. „Já…“
Utgara vstala a utřela si oči do rukávů. „Šla se projít ven.“
Někde pod tou chladnou korektní maskou, jako by se přeci jen zablesknul kus Lajry. Tón, jakým to řekla; tvář obalená stínem, myšlenky schované ve tmě.
Otočil se. Neměl jí co říct.
Ani jí, ani Lajře.
„Utgaro!“ Přesto se ještě vrátil.  Vzal její ruku do své a vtiskl jí polibek na tvář. „Nemusíš odjíždět.“
Usmála se. „Všechno mohlo být jinak.“
Snažil se jí pohlédnout do očí, ale příšeří před ně postavilo nepřekonatelné hradby, strážené početnou linií tmavých vlasů.
Vrátila mu polibek, obohacený o tichý povzdech. „Mohlo to být jinak, Orgile.“

***

Byla překrásná.
Věděl to, když se nabídl, že zabije tu bestii, která ji věznila, věděl to, když žádal o její ruku, věděl to, když si ji bral.
A věděl to i teď.
Zůstal stát pod košatou korunou stromu a sledoval ji. Bílá bludička, jediný jasný bod uprostřed tmavé bezhvězdné noci. Bez odporu by se jí nechal svést z cesty.
Prohlížela si cosi ve své dlani, potom to skryla v záhybech šatů a tiše si povzdechla. Prsty přejela po okvětních plátcích velikých květin a zaklonila hlavu ve snaze najít jedinou hvězdu. Působila tajemně… cize… nepřátelsky…
Možná proto si ji drak vybral za rukojmí. Síla z rituálu mu přestala stačit, když dospěl a potřeboval novou temnotu, která by jej krmila. A jednoho dne uchopil do svých dlouhých drápů krásnou šlechtičnu a odnesl si ji do svého hnízda. Orgil věřil, ostatně jako všichni, že to udělal proto, aby nabýval na síle jejím smutkem, strachem a rozhořčením, ale dnes ho poprvé napadlo, že to mohlo být jinak. Možná v sobě Lajra měla stejně jako draci něco z jiného světa, něco temného, co je lákalo.
„Copak je špatně tentokrát?“ nedokázal vyloučit ze svého hlasu podráždění. Věděl, že si ho všimne.
„Nic,“ odtušila, aniž by se otočila.
„Myslíš si, že jsem si nevšiml, jak se celý večer tváříš? Co se děje?“
„Nic!“ Konečně se k němu otočila. Bílé šaty zašustily o květiny, které zasáhly. „Měl by ses vrátit. Hosté se budou ptát.“
Podrážděně došel až k ní a chytil ji za rameno. „Mně jsou hosté ukradení. Budeš mít oslavu, lepší než samotná královna. Co je zase špatně?“
Lajra setřásla jeho ruku a o krok ustoupila.
„Říkáš to, jako bych si já nějakou oslavu vydupala! Neprosila jsem se tě o nic, Orgile, rozumíš, o nic!“
Rozhodil rukama. Bezmyšlenkovitě udělal několik kroků tam a zase zpátky. Všechno v něm vřelo.
„Takže jsme zase u toho, že? U draka.“
Konečně se jí tváří mihlo něco konkrétního. Možná to byla zloba, ale nedokázal to určit. Cítil uspokojení. Donutil ji, aby na chvíli – na malou chvíli – odhodila tu svoji šlechtickou masku.
„Já o té bestii nikdy v životě nemluvila, Orgile!“ zasyčela. Cupovala květinu, kterou držela v ruce. „Já nikdy! To ty! Jediné, co tě na mně vždycky zajímalo, byla ta stvůra! Bez ní by sis mě ani nevšiml! Podívej se – jediné, co se tady řeší, je to, jestli ta odporná bestie chcípla oštěpem, nebo mečem. To mně zničila život! Tebe… tebe vyzvedla k nebesům. Ne hosté, ale já jsem ti ukradená, tak je to!“
„Co to zase plácáš za nesmysly?“
Jediný blesk, který proťal modrou oblohu jejích očí, byl poslední emocí a posledním (dost pochybným) vítězstvím, kterého dosáhl.
„Nic. Zapomeň na to.“
Podvědomě tušil, že nemá cenu zůstávat. Ale nechtěl odejít takto. Nechat ji tu a vrátit se do hradu, zatímco nehlučná řeka mezi nimi vymele další hluboké koryto.
„Tak mi řekni, co mám dělat?“
„Nic. Nic.“

…konec ukázky


Jela Abasová
Jsem Damian

Král měl dva úsměvy: jeden ztuhlý na rtech, druhým se šklebila rána na jeho hrdle.
„Kde je korunní princ? A kde jsou jeho bratři?“
„Nikde k nalezení, můj pane. Jenom královské dcery…“
„Co tím myslíš, že nejsou k nalezení?!“
„Nejsou ve svých komnatách, můj pane. Brána je ale pořád zavřená a ve stáji nechybí žádný kůň.“
„Děvečka ze psince tvrdí, že ho viděla!“ ohlásil se další sluha. „V trůnním sálu…“
„Co by tak děvečka ze psince dělala v trůnním sálu, prosím tebe?!“
„To já nevím! Ale prince Damiana viděla. Měl…“ tu sluha zaváhal. „Držel prý korunu. A měl rudé ruce.“
„Lháři! Princ Damian by nikdy…“
„Říkám jen, co jsem zaslech –“
„Tak dost!“ uťal stávající hádku bratr mrtvého krále. „Jestli se budete prát u těla našeho vládce, nechám vás zmrskat. A dvojnásob, jestli uslyším ještě slovo pomluv o korunním princi. Co princi – teď už králi.“
„Jenom mě zajímá, proč by utíkal,“ zamumlal si pod vousy jeden velmož. „A kam vlastně.“
„Proč? Řeknu vám proč, milý pane. Princ Damian má jistě strach. Zrovna mu zavraždili otce. Kdoví, co se mu míhá hlavou? Možná dokonce podezírá mě.“
Následující otázka zůstala zamlčena, ale v duchu si ji položil asi každý. Svítání se vydrápalo z moře a vloudilo se do oken. Živý bratr pozoroval mrtvého. A mrtvý bratr se usmíval čím dál víc. Jako by ho těšily potíže, co posmrtně působí svému rodu.

*

„Je mi zima.“ Oktavian popotáhl. „Je tady hrozná tma, Dami.“
To přímo volalo po jízlivé odpovědi. Kdyby Damian nebyl tak vysílený a prázdný. Neodpovídal, toužil se schoulit do klubíčka a počkat si na konec světa.
„Copak mě neposloucháš? Je mi zima. Hrozně. Mám hlad…“ V Oktavianově hlasu zněl potlačovaný pláč.
Damian si s těžkým povzdechem opřel bolavou hlavu o studenou zeď. „To mě mrzí.“
„A nic víc mi k tomu neřekneš?!“
„Snaž se být potichu. Vzbudíš bratra.“
Oktavian si opřel hlavu o jeho rameno a tiše fňukal. „Tak alespoň olejku,“ snažil se sjednávat. Damiana se pomalu zmocňoval vztek. Jsem rád, že jsem vás vytáhl z těch postelí! pomyslel si. Nemáme olejku, nemáme vodu, u pekelné hlubiny, nemáme ani pořádný oděv! Sedíme tady v nočních čepicích a máme jen svoje životy. Ale jestli ti to nestačí…
Tu pomyslel na otce, jak mu krev vytéká skrz zuby. Střáslo ho. Kdyby teď začal křičet, možná už nikdy nepřestane.
Roztřesenými prsty hladil po vlasech Sebastiana, nejmladšího z bratří. Takové to šťastné zlatovlasé děcko, co rádo naslouchalo povídačkám o mořských příšerách a těšilo se, že na narozeniny dostane svou první válečnou loď (třebaže to bude člunek).
„Dami?“ Oktavianův hlas se chvěl. „Dami… Dami, poslyš… a co děvčata?“
„Naše sestry budou v pořádku. Nejspíš je provdají, aby tak posílili své postavení v říši.“ Damianovi se povedlo říct to tak chladně, až se zhnusil sám sobě. Ale co měl dělat? Připustit si, k čemu vlastně došlo, a zešílet zoufalstvím?
Nejsem dobrý bratr. Jaké štěstí, že se stalo to nahoře, pomyslel si v záchvatu morbidní sebetrýzně, protože bych nebyl ani dobrý král.
V tom okamžiku, ve čtrnácti letech, poprvé pocítil tíhu své koruny.

*

Chodba je vyvedla na odlehlou pláž. Vypotáceli se ven do noci poseté hvězdami. Pevně se drželi jeden druhého. Moře bylo nevlídné a temné. Nad hlavami jim čněly ostré skály. Snad je ukryjí před očima pronásledovatelů.
„Myslíš… že o těch chodbách opravdu nikdo neví?“ chtěl vědět Oktavian.
„Nikdo. To tajemství se předává jenom z otce na syna, z krále na korunního prince. Z Damiana na dalšího Damiana. Kdyby nejstarší syn zemřel, jeho mladší bratr by přijal spolu se jménem i tajemství.“
„Vždycky mi přišlo divné, že kdybys umřel, zdědil bych tvé jméno.“
„No jo.“
„Víš, že kdyby tam nebyly ty skály, tak vidíme, jak se v oknech paláce svítí?“

*

Uzená ryba, jídlo chudáků, se na jazyku rozplynula jako med. Bez soli nebo koření – jedl ji holýma rukama, olizoval si prsty. Krotil se, aby ji nesnědl celou sám. Ty dny se potloukali bez cíle krajinou a přežívali jenom díky krádežím. Vždycky, když minuli jednu z početných soch jejich velikého předka, měl Damian pocit, jako by mu to kamenný zjizvený obličej vyčítal. Já jsem osvobodil tuhle zem, říkal, ty ji okrádáš.
„Myslíš, že nás hledají?“ ptal se nesčetněkrát Oktavian. Jejich kroky, původně bez cíle, teď mířily ke statkům pana Timeje, otcova dobrého přítele. Snad tam najdou spásu.
Jejich vzhled mu dělal starosti. Zlaté vlasy byly na ostrovech považovány za znamení krve králů. Takové měl Damian Zhouba moře; takové mělo osm dalších Damianů a všechny jejich děti. Jaká rostlinka přebarvuje vlasy? Vtíral sobě a bratrům do hlavy bláto a mořský písek. Výsledek jeho snahy byl příšerný, třebaže Sebastianovi se nakonec celkem líbil: malý tleskal a dožadoval se dalších veselých her. Oktavian si držel dlouhé pramínky zamazaných vlasů a neustále vrhal na Damiana zděšené pohledy, jako by to bylo to nejhorší, co je potkalo.

*

Byl králem velkým Damian
Ocel a plamen jeho meč;
Však kdysi býval žebrákem
S rezavou čepelí šel v seč

Hudbu a tichý zpěv Damian zaslechl, když se vracel s čapkou plnou ukradených ryb. Rozběhl se k místu, kde zanechal bratry, srdce mu divoce bušilo. A zůstal nevěřícně stát. Ta hudba, to byl Oktavian. Hrál na lyru.
„Co to tu vyvádíš?! Přestaň!“
„Dami! Já jsem jen myslel – moje písně vždycky všechny uklidní…“
„Nemyslels! Já ti říkal, že nemáš tu lyru tahat sebou. Už teď nás možná hledá půlka království. Opravdu hazarduješ s našimi životy pro trochu hudby?“
„Ale táta vždycky říkal, že píseň o prvním Damianovi dodává odvahu jeho dědicům, a taky… malý nemohl spát… pořád si s něčím povídal! Děsí mě! Jak jsem ho měl umlčet?“ Oktavian se ho očividně bál, výmluvy se z něj linuly jedna za druhou.
„Dobrá,“ povzdechl Damian. „Už toho nech a pojď se najíst.“ Oktavian se nepohnul. Díval se někam za něj. Malý Sebastian pustil kamínky, s nimiž si až dosud hrál, a zíral taky. Damian věděl, že se musí obrátit. Nechtěl se obrátit.
Měsíc se leskl na obnažené čepeli, na sveřepých tvářích dvou mužů ležel stín.
To je Kyrl z domácí stráže, uvědomil si Damian. A ten druhý – jeden ze strýcových mužů.
„Dobrý večer, princi Damiane,“ řekl Kyrl svým vážným hlubokým hlasem. „Pojďte prosím s námi v klidu, ať se vyhneme zbytečnému zranění.“ V hlasu mu Damian postřehl smutek, ale čepel se ohavně šklebila.
„To-to není pravda,“ vykoktal princ. „Přišli jste nás zabít. Zabijete nás!“
„Jenom vás, vaše bratry ne,“ poznamenal strýcův muž, „pochybuju, že oni mají co do činění se smrtí vašeho otce.“
„Já taky nemám! Myslíte si snad, že jsem zabil vlastního otce? Proč, probohy?! Vždyť bych jednou stejně zdědil trůn!“ Pomalu ustupoval.
Kyrl zavrtěl hlavou. „Kéž byste alespoň nebral tu korunu. Proč jste musel vzít korunu? Tolik bych chtěl věřit, že jste nevinný…“
„Já ji ale ne-mám,“ zajíkl se Damian. „Jakou korunu? Nemám ji!“
„Lháři!“ Svist meče. Bezejmenný voják zde nebyl, aby ho zajal. Damian uskočil a meč místo, aby mu rozpůlil hlavu, jen prosekl rukáv.
„Ne! Prosím! Já jsem nic –“ Damian nesmí prosit! znělo mu v hlavě. Tvůj praděd porazil mořskou bestii, vyrval duši samotnému moři a vsadil ji do své koruny, my neprosíme, neklaníme se! Bojuj! Bojuj! A třeba zemři! „Dejte mi alespoň meč, zbabělci!“ slyšel se řvát. „Nezabil jsem ho! Ale vás zabiju!“
Na okamžik mu to uvěřili. Mužům zbledly obličeje a meče ochably. Pustil se do nich pěstmi, ale pak uviděli, kdo na ně útočí doopravdy – špinavé čtrnáctileté dítě.
Kyrl mu vykroutil ruku za záda. Damian zrádce udeřil do nosu. Zmítal se jako úhoř. „Běžte!“ křičel na bratry. „Běžte!“
Dostal se ze sevření, shýbl se pro kámen. Kyrl ránu lehce odrazil. Druhý muž jeho běsnění opovržlivě přihlížel.
„Stačí, ty spratku, půjdeš s ná –“
Vyděšeně zmlkl. Z Kyrlova břicha trčel hrot oštěpu. Již podruhé za několik dnů Damian pozoroval, jak někomu, koho dobře zná, teče přes zuby krev.

…konec ukázky

UkázkaUkázkyR. KonaříkČerný drakM. MerglováL. KoutováM. VorálkováT. HolubováJ. LádrováJ. AbasováM. LeováP. MachováT. Matoušková
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Petra Stehlíková, Faja

Tue, 03/06/2018 - 07:23

Nestává se moc často, aby bylo pokračování lepší, než první díl. Petře Stehlíkové se to však s románem Faja povedlo.

Faja neztrácí čas s oslími můstky a pokračuje tam, kde Naslouchač skončil. Ilan je již pevně usazena v pozici brusiče obávané skupiny bojovníků, pětadvacítky. A to tak pevně, že vezmou Ilan s sebou nejen do Nížin, ale přímo do jednoho z jejich center, Olymposu, kde mají v plánu několik měsíců odpočívat. Příchod sklenaře skrývajícího se pod voalou, aby náhodou neurazil umělou dokonalost Nížanů, vyvolá rozruch mezi obyvateli Olympu a mocenskými trakcemi, jejichž machinace se dotknou i samotné Ilan. Ta se musí vyrovnat s novými informace, které ji donutí přemýšlet nad tím, kdo je přítel a kdo nepřítel schovaný pod maskou, dávnými tajemstvími vyplouvajícími na povrch i s vlastními rostoucími schopnostmi. A nad tím vším se vznáší staletí starý nápis zjevující se ve sklenářských městech “Jeho jméno vládne.”

Když se v roce 2016 odnikud zjevil první díl Naslouchač, vyvolal nadšení mezi čtenáři i recenzenty. Originální (ve všech smyslech onoho slova) čtivý, český fantasy román. Křičeli jsme haleluja. Když nakladatelství Host ohlásilo vydání druhého dílu, srdce spousta lidí zaplesala. Očekávání byla vysoká. Byla naplněna?

U prvních stránek si možná mnozí řeknou, že ne. Ono právě zmíněné neztrácení času s oslími můstky v podobě prologu a vhození do vody málokomu sedne. Zvláště pokud je mezi vydáním jednotlivých dílů prostoj delší, než několik týdnů a máte paměť jako rybička Dori. Naskočení zpátky do příběhu a vzpomenutí si na všechno a všechny může chvíli trvat.

Tam, kde Naslouchač představil fascinující a drsný svět Duvalského pohoří, kde žijí v otroctví sklenáři, první polovina druhého dílu Faja dává prostor Nížinám a jeho obyvatelům - hypermodernímu světu, kde chudoba a choroby jsou neznámými slovy a který je zcela závislý na dodávkách lutominu z Duvalského pohoří. To ale neznamená, že svět za Skarou je zapomenut. Právě naopak. Petra Stehlíková dovolila čtenáři nahlédnout hlouběji do historie sklenářů a jejich legend a odkryla tak další dílky skládačky.

Faja je oproti Naslouchači komplikovanější. Ne v množství postav - příliš mnoho nových do děje významněji nevstoupí. Díky tomu dostanou mnohem více prostoru ty, které už čtenáři znají. Ať již někteří členové pětadvacítky, kdy se z víceméně anonymních bojovníků stávají lidé s minulostí, útrapami i radostmi, či samotná Ilan, která dospívá nejen fyzicky, ale hlavně mentálně. Už není jen vyděšené malé děvčátko skrývající se jako chlapec pod mantii a voálem, ale mladá slečna, která začíná bojovat za sebe samotnou i za své lidi. Byť má občasné pubertální záchvaty. Komplikovanost se projevuje v ději samotném. Lehce pohádkový nádech z prvního dílu se vytrácí, temnota nabývá na síle a nepřátelé již nejsou jen nejasnými obrysy. Byť odpověď na otázku, kdo je vlastně nepřítelem, je stále mlhavá.

Petře Stehlíkové se povedl husarský kousek. Nejenže s pokračováním Faja dokázala udržet vysoko nastavenou laťku dílu prvního. Ona ji ještě o kousek posunula. Naslouchač byl čtivým úvodem do světa, kde narození na špatné straně barikády znamená doživotní otroctví a strádání. Faja se snaží ukázat, že ten svět není tak černobílý, jak se na první pohled může zdát. Přesto má pořád roli nevděčného přechodného dílu, který směřuje do snad epického finále.

A nám, čtenářům, teď nezbývá, než netrpělivě čekat na poslední díl, který snad vyjde v roce 2018. Závěr, který nám Petra Stehlíková ve Fajovi přichystala, je totiž doslova infarktový. 

Petra Stehlíková, Faja

Nakladatelství: Host
Počet stran 440, váz.
ISBN 978-80-7577-176-6
Rok vydání 2017
Cena: 349 Kč

RecenzeLiteraturaP. StehlíkováHost
Categories: Vector Graphic

Pages