Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 3 hours 17 min ago

Retro: Komiks G.I.JOE

Mon, 08/28/2017 - 08:33

Bratislavský Semic-Slovart vydal již čtvrté číslo akčního komiksu G.I.JOE. Koho tento komiks dosud minul, vězte, že se jedná o dvouměsíčník standardně distribuovaný do novinových stánků. Za cenu 33 korun dostanete 52 stran nabušeného akčního čtení, ve kterém se ponoříte do bojů mezi speciální jednotkou G.I.JOE a organizací COBRA toužící po celosvětové nadvládě. V každém čísle byly dosud dva příběhy, nejinak je tomu i v případě čísla čtvrtého. V úvodním příběhu Starý trik se projeví vychytralost jednotky G.I.JOE,  dokáže totiž využít pro špinavou práci jiné polovojenské oddíly. V druhém příběhu s názvem Léčka se dostávají do popředí jednotliví členové G.I.JOE (Wild-Bill, Lift-Ticket, Beach Head a další). Sice se nestřetávají s hlavním nepřítelem organizací COBROU, pro naše čtenáře ale mnohem známější KGB a jednotkami SSSR. V obou případech se můžete těšit na strhující akci doplněnou o velmi zajímavé dějové zvraty. Mladší dětští čtenáři budou mít ale problém se orientovat v politických výrazech typu menševici nebo rolnický stát. Vojenskému slangu jsou naštěstí věnovány vysvětlivky. Kvalita tisku menších panelů je dostačující a plně zapadá do koncepce vydavatelství. Problémem je panel přes celou stranu, kdy jsou vidět již jednotlivé barevné tečky místo jednolité barvy.

Uprostřed sešitu jsou černobíle představeny dvě postavy z komiksu. Pokud někdo čeká členy G.I.JOE, bude zklamán, jedná se o členy COBRY.
Sympatické na komiksu je, že se snaží rozšířit čtenářům přehled i o dalších hrdinech – např. X-Menech, v tomto čísle konkrétně o jejich nepřátelích Evil Mutants. Komu chybí nějaké komiksy z nakladatelství, na poslední straně se dozví o možnosti doobjednat si je se značnou slevou, ať se jedná o Záhadného Spider-Mana, Conana Barbara, Fantóma a mnoho dalších. 

 

G.I.JOE
Nakladatelství: Semic-Slovart Bratislava
Rok vydání: 1993
Počet stran: 52
Formát: 170 x 260 mm
Provedení: Brožovaná
Cena: 33,- Kč

RetroKomiksGI JOE
Categories: Vector Graphic

Dvojitá retro soutěž s Rayem Bradburym

Mon, 08/28/2017 - 03:33

Retro srpen na Sardenu se už pomalu žene do finiše. Ale jak se říká, odcházet se má se vší parádou. Proto jsme pro vás s nakladatelstvím Albatros připravili soutěž o dva kousky klasika fantastiky Raye Bradburyho. Ilustrovaný muž a 451 stupňů Farnheita čeká na toho z vás, kdo nám odpoví na následující otázku:

Jaká televizní stanice (která si tak ráda hraje o trůny) připravuje novou adaptaci knihy o pálení knih? A věděli byste, kteří dva herci tam hrají hlavní role?
 

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 3.9.2017, do předmětu napište Ray Bradbury a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. Těšíme se na vaše odpovědi.

 

   

 

SoutěžSoutěžeR. Bradbury
Categories: Vector Graphic

FILM: Temná věž aneb jak čtyři scénáristi vařili dort

Sun, 08/27/2017 - 15:01

Před mnoha a mnoha lety si Stephen King, který studoval na vysoké škole, pod vlnou inspirace jisté básně a zeleného papíru vysnil velkou epickou ságu o pistolníkovi Rolandovi. V roce 2004 spatřil světlo světa závěrečný knižní díl nazvaný Temná věž. A o třináct let později konečně dostáváme filmovou adaptaci. Stálo to dlouhé čekání za to?

Kolem filmové verze věže se za těch několik let od prvního oznámení o chystaném natáčení vystřídalo nepřeberné množství herců – od Javiera Bardema až po Vigga Mortensena. Na režijní sesli tomu nebylo jinak. J. J. Abrams. Ron Howard. Prostě slavná velká jména, byť já bych u toho projektu viděl asi nejradši Abramse a Mortensena (který nám od Aragorna nezakotvil v žádném větším filmu). Nakonec ale padlo rozhodnutí, že k Temné věži poputuje Idris Elba pod režijním dohledem Nikolaje Arcela. Jak jinak, většinová populace naší planety měla největší problém s Elbou, který je jinak skvělý herec. Ale to víte, herecké schopnosti jsou dneska lidstvu ukradené. Naopak Arcel probouzel alespoň jisté naděje. Byť to samozřejmě není vizionář o síle Petera Jacksona v době, kdy adaptoval Pána Prstenů, nebo J. J. Abramse. První trailery pak skóre vylepšovaly o trochu víc. Ale to bylo jen mámení smyslů.

Temná věž dopadla přesně tak, jako dopadají filmy, na kterých pracují čtyři scénáristi. Jako když pejsek s kočičkou dělají dort a nedokážou se domluvit na společné vizi. Takže do pekáče naházejí všechno, co mají po ruce s tím, že to nějak dopadne. A dopadlo to bohužel blbě. Ze závěrečných titulků je totiž patrné, že film vznikl na motivy celé ságy o Rolandovi. Což je asi jako kdybyste se pokusili vmáčknout Pána Prstenů/Harryho Pottera (doplňte si libovolnou fantasy ságu o sto dílech) do stopáže o devadesáti minutách. Film představí Rolanda, jeho nemesis Muže v černém a Jakea a pak vás protáhne po milionu lokacích, přičemž fantasy svět vypadá, jako kdyby ho vytvářela parta kámošů o víkendovém larpu. A neměla po ruce zrovna moc peněz. Naštěstí se tu pořád něco děje, Elba a McConaughey film táhnou kupředu jak dva tažní koně, takže se ani na chvíli nenudíte. Věž vám k tomu prostě nedá šanci. Na druhou stranu trousí velké množství otázek, ale už nenabízí odpovědi, na které pro samé zběsilé tempo nezbývá prostě čas. Jako kdyby měl být několika milionovou reklamou na knihy a pobízel vás k jejich čtení. Pokud ano, tak se to zrovna dvakrát nepovedlo.

Temná věž mohla být novým Pánem Prstenů. Místo toho je ale devadesátiminutovým fantasy béčkem, u kterého si za pár let budeme pojídat brambůrky, až ho bude odpoledne vysílat nějaká televize po své úspěšné reality show. Což je pro současný stav žánru v kinech docela velká podpásovka. Nezbývá doufat, že to Hollywood za pár let zkusí znovu. A líp. Mimochodem, závěrečný souboj mezi Rolandem a Mužem v černém se povedl. To zase jo.

Temná věž
Režie: Nikolaj Arcel
Scénář: Akiva Goldsman, Jeff Pinker, Anders Thomas Jensen, Nikolaj Arcel
Hrají:  Idris Elba, Matthew McConaughey, 

 

FilmN. ArcelI. ElbaDark TowerM. McConaugheyTemná věž
Categories: Vector Graphic

Annabelle 2: Zrod zla o ktorý sme nestáli

Sun, 08/27/2017 - 11:54

Upršané jesenné večery so svojimi predlžujúcimi sa tieňmi a strašidelnou atmosférou sú ešte ďaleko. Ale aj v Auguste nás potešia nejaké tie zimomriavky. Hororová sezóna teda dorazila do kín skôr, ako má vo zvyku v pokračovaní spin-offu k výbornému Conjuring. Annabelle, zlovestná bábika s démonom vnútri, sa vrátila. Tvorcovia sa rozhodli, že nám ešte raz povedia ako to s ňou bolo.

Po nudnej a hlúpej jednotke to však už asi nikoho nezaujíma. Istý posun k lepšiemu môže avizovať meno režiséra. David F. Sandberg má s hororom dlhoročné skúsenosti. Najskôr ako autor festivalových kraťasov. Vlani však predviedol svoju zručnosť filmom Lights Out (u nás ako Zhasni a zemřeš/Nezhasínaj!). Išlo o jednoduchý horor, ktorý sa klišé snažil obchádzať a pomaly si budoval atmosféru. Možno ku koncu niečo zo strašidelnosti stratil, no i tak nebol hlúpy ani banálny. Išlo skôr o príjemné prekvapenie, ktoré od režiséra debutujúceho vo veľkom štúdiu nikto nečakal.

Na Annabelle je cítiť jeho rukopis. Minimálne jedna scéna je odkazom na postupy, ktoré použil i vo svojich krátkych filmoch. Výborne aj zvláda mladších hercov, či udržanie atmosféry. Do filmu priniesol – teda aspoň dúfame, že to bol on – aj niekoľko vizuálne zaujímavých scén a prevedení. Takže sa pri ňom dá báť. Annabelle 2 nestavia len na ľakačkách, hoci aj tie sú prítomné.
Kde je teda problém?
V scenári. Sandberg ešte nie je režisér, ktorý by dokázal zachrániť nepodarený scenár. Nad ním nevyhral. Naopak, nepodarený, skoro až amatérsky príbeh z pera Garyho Daubermana (ktorý nemá za sebou nič výraznejšie) dáva Sandbergovmu prístupu ťažkú nakladačku. Postavy sa správajú až neuveriteľne hlúpo. Nekomunikujú medzi sebou a len tak sa vrhajú do situácií, ktoré vedú k väčšine hororových klišé. Nehovoriac o tom, že hlavnými hrdinami sú deti, ktoré sa nesprávajú a hlavne neznejú ako deti.
Samotné zlo, démon v podobe Annabelle, je na tom ešte horšie. Keď naplno vstúpi na scénu, atmosféra nadprirodzeného hororu sa prace preč a film sa mení na nepodarený slasher. Bez zjavnej logickej súvislosti. Vysvetlenie je neuveriteľne jednoduché a celé démonove snaženie vedie k tomu, aby pár postáv zavraždil. Nie stiahol dopekla, nie psychicky utýral. Chce len nabrať telo a dobodať ich nožom. Samotný zrod Annabelle sa aj tak nakoniec udeje len v retrospektíve. Logika si pri tomto filme dala pauzu. Čo zamrzí, lebo herecké výkony – hlavne detí – sú na veľmi vysokej úrovni. Hlavne mladú Talithanu Bateman by sme ešte radi videli v nejakom hororovom kúsku.

Film je tak mierne schizofrenický. Na jednej strane cítime že Sandberg sa snažil a ponúkol nám niekoľko zaujímavých scén. Tie sa však utopili v hororovom klišé a trápnych dialógoch.

Hodnocení: 45%
 

Annabelle 2: Zrození zla
Režie: David F. Sandberg
Scénář: Gary Dauberman
Herci: Stephanie Sigman, Miranda Otto

FilmHororAnnabelleJ. WanConjuring
Categories: Vector Graphic

FILM: Temná věž aneb jak čtyři scénáristi vařili dort

Sun, 08/27/2017 - 11:27

Před mnoha a mnoha lety si Stephen King, který studoval na vysoké škole, pod vlnou inspirace jisté básně a zeleného papíru vysnil velkou epickou ságu o pistolníkovi Rolandovi. V roce 2004 spatřil světlo světa závěrečný knižní díl nazvaný Temná věž. A o třináct let později konečně dostáváme filmovou adaptaci. Stálo to dlouhé čekání za to?

Kolem filmové verze věže se za těch několik let od prvního oznámení o chystaném natáčení vystřídalo nepřeberné množství herců – od Javiera Bardema až po Vigga Mortensena. Na režijní sesli tomu nebylo jinak. J. J. Abrams. Ron Howard. Prostě slavná velká jména, byť já bych u toho projektu viděl asi nejradši Abramse a Mortensena (který nám od Aragorna nezakotvil v žádném větším filmu). Nakonec ale padlo rozhodnutí, že k Temné věži poputuje Idris Elba pod režijním dohledem Nikolaje Arcela. Jak jinak, většinová populace naší planety měla největší problém s Elbou, který je jinak skvělý herec. Ale to víte, herecké schopnosti jsou dneska lidstvu ukradené. Naopak Arcel probouzel alespoň jisté naděje. Byť to samozřejmě není vizionář o síle Petera Jacksona v době, kdy adaptoval Pána Prstenů, nebo J. J. Abramse. První trailery pak skóre vylepšovaly o trochu víc. Ale to bylo jen mámení smyslů.

Temná věž dopadla přesně tak, jako dopadají filmy, na kterých pracují čtyři scénáristi. Jako když pejsek s kočičkou dělají dort a nedokážou se domluvit na společné vizi. Takže do pekáče naházejí všechno, co mají po ruce s tím, že to nějak dopadne. A dopadlo to bohužel blbě. Ze závěrečných titulků je totiž patrné, že film vznikl na motivy celé ságy o Rolandovi. Což je asi jako kdybyste se pokusili vmáčknout Pána Prstenů/Harryho Pottera (doplňte si libovolnou fantasy ságu o sto dílech) do stopáže o devadesáti minutách. Film představí Rolanda, jeho nemesis Muže v černém a Jakea a pak vás protáhne po milionu lokacích, přičemž fantasy svět vypadá, jako kdyby ho vytvářela parta kámošů o víkendovém larpu. A neměla po ruce zrovna moc peněz. Naštěstí se tu pořád něco děje, Elba a McConaughey film táhnou kupředu jak dva tažní koně, takže se ani na chvíli nenudíte. Věž vám k tomu prostě nedá šanci. Na druhou stranu trousí velké množství otázek, ale už nenabízí odpovědi, na které pro samé zběsilé tempo nezbývá prostě čas. Jako kdyby měl být několika milionovou reklamou na knihy a pobízel vás k jejich čtení. Pokud ano, tak se to zrovna dvakrát nepovedlo.

Temná věž mohla být novým Pánem Prstenů. Místo toho je ale devadesátiminutovým fantasy béčkem, u kterého si za pár let budeme pojídat brambůrky, až ho bude odpoledne vysílat nějaká televize po své úspěšné reality show. Což je pro současný stav žánru v kinech docela velká podpásovka. Nezbývá doufat, že to Hollywood za pár let zkusí znovu. A líp. Mimochodem, závěrečný souboj mezi Rolandem a Mužem v černém se povedl. To zase jo.

Temná věž
Režie: Nikolaj Arcel
Scénář: Akiva Goldsman, Jeff Pinker, Anders Thomas Jensen, Nikolaj Arcel
Hrají:  Idris Elba, Matthew McConaughey, 

 

FilmN. ArcelI. ElbaDark TowerM. McConaugheyTemná věž
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Brian Staveley, Prozřetelnost ohně

Fri, 08/25/2017 - 07:33

Ponurá fantasy série Kronika Netesaného trůnu pokračuje druhým dílem s názvem Prozřetelnost ohně. Pokud vás zaujal díl první, Císařovy čepele, nemusíte se bát — spisovatel Brian Staveley nepolevuje a v mnoha směrech úvodní část série ještě překonává.

Kronika Netesaného trůnu se vyznačuje mimořádně propracovaným světem, který v každém detailu působí jakkoliv, jen ne prvoplánově, racionálně uvažujícími a sympatickými postavami a spletitou, nepředvídatelnou zápletkou. Ničím si tu nemůžete být jistí, každé zákoutí zdejšího světa je svým vlastním způsobem nebezpečné a i pod tou nejbezchybnější fasádou nablýskaného paláce se skrývá zkaženost a intriky.

To zjistí i naši tři hlavní hrdinové, které známe z Císařových čepelí. Bratři Kaden a Valyn se ocitají na cestě za znovudobytím Netesaného trůnu pro právoplatného dědice, zatímco jejich sestra Adare musí pomocí lží a přestrojení uniknout nebezpečí, které po smrti císaře poblíž samotného trůnu čeká.

Už v prvním díle Staveley dával svým postavám co proto, tentokrát je k nim ale ještě nelítostnější. Tři sourozenci i jejich souputníci si hrábnou na samotné dno a ještě níž. Autor ostatně ve všech směrech tak trochu přitlačil na pilu: druhá část série je místy opravdu velmi drsná a neúprosná, a to tím nejvíce naturalistickým způsobem — nepamatuji si, že bych kdy ve fantasy knize četl explicitnější a nepříjemnější popisy násilí než právě tady. Nejde ale jen o samoúčelnou exhibici, Prozřetelnost ohně působí o to víc osudově a naléhavě. Když se zraní jeden z hlavních hrdinů, často hrkne i ve čtenáři.

Také dostaneme možnost mnohem více prozkoumat samotný svět, v němž se série odehrává. Staveley téměř kapitolu co kapitolu přesouvá děj na nová místa a neustále představuje dosud nepoznaná města a národy, které Annurskou říši obývají. To mu však ne vždy hraje do karet — vyprávění tak občas působí chaoticky, je těžší se mezi různými postavami orientovat a příběh tak ztrácí na působivosti.

Co se ale týče samotného spisovatelského talentu, není Staveleymu téměř co vytknout. Dokáže mísit elegantní, květnatý jazyk s vulgárním tak, aby co nejlépe vystihl situaci a patřičně zapůsobil na čtenáře, nemluvě o tom, jak skvěle dokáže vystavět kapitolu a zajistit, aby při přecházení mezi jednotlivými úhly pohledu kniha neztratila tempo.

Je sympatické, že i přestože většina postav příběhu je v náctiletém věku, autor se na ně nedívá svrchu a každá z nich je propracovaná a mnohdy rozumnější, než dospělé postavy; obloukem se tak vyhýbá záležitostem jako milostné trojúhleníky.

Na závěr bych už jen zmínil detail, který mě ale neuvěřitelně zaujal — snad poprvé ve fantasy žánru lze v Prozřetelnosti ohně vidět, že někdo zpochybňuje, co je ve všech ostatních knihách bráno jako samozřejmost, a to sice systém, kdy všemocný císař vládne celé říši a nikomu se nezodpovídá. V jedné z dějových linek je tu namísto toho snaha pohnout se směrem k jakémusi demokratičtějšímu systému.

Ve výsledku jde ale jen o jeden z důvodů, proč i přesto, že Kronika Netesaného trůnu není přelomovým dílem, si v rámci žánru téměř nelze přát víc. Je tu nápaditost, napětí, krev a emoce — což k plnohodnotnému čtenářskému zážitku stačí víc než dost. Nerad bych tak, aby mezi přílivem knih z Fantom Printu zapadla do řady, protože si to nezaslouží. O Prozřetelnosti ohně by se dalo říci hodně věcí, rozhodně ale není průměrná.

85 %

 

Kronika Netesaného trůnu II: Prozřetelnost ohně

Autor: Brian Staveley
Překlad: Petra Kubašková
Vydal: Fantom Print, 2017
Formát: Hardback, 524 stran
ISBN: 978-80-7398-377-2

RecenzeLiteraturaB. StaveleyFantasyFantom Print
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Charlie Jane Andersová, Všichni ptáci na nebi

Thu, 08/24/2017 - 09:58

To takhle sáhnete po cenami ověnčené knize cenami ověnčené autorky s velice poutavou anotací a pochvalnými ohlasy, pak čtete a čtete a říkáte si, kde je ono „to“, z čeho jsou všichni (ptáci) na větvi (nebi).

Američanka Charlie Jane Andersová zasadila příběh Patricie Delfinové a Laurence Armsteada do blízké budoucnosti. Seznamuje nás s hlavními hrdiny, když jsou ještě děti, a už tehdy jsou jiní, nezapadají mezi ostatní. Patricia v šesti letech náhodou zjistí, že umí hovořit s ptáky (a kocourem), a Laurence je blázen do vědeckých vynálezů a doma si sestavuje superpočítač. Poprvé se setkávají na střední škole a sblíží se díky společnému utrpení – oba jsou obětmi šikany spolužáků a oba mají problémy s rodiči. Jejich cesty se však rozdělí, když rodiče pošlou Laurence na vojenskou školu a Patricia se za podivných okolností dostane na čarodějnickou akademii. Znovu se setkávají po deseti letech v San Francisku, jejich světy se však nemohou víc lišit – zatímco se Patricia věnuje magii a pomáhá napravovat křivdy, Laurence s partou dalších lidí vyvíjí antigravitační stroj a generátor červích děr, který by lidstvo dostal na jinou planetu. Přesto k sobě znovu najdou cestu – jak a s čí pomocí, to si už přečtěte sami.

Všichni ptáci na nebi jsou mixem sci-fi, fantasy, postapa a romance. Námět má potenciál, zápletka je originální a jen sotva bych dokázala román přirovnat k jinému, což je jistě plus, neduhem je však pomalý spád. Po první zdlouhavé třetině popisující neradostné dětství hrdinů člověk doufá, že „dospělá“ část příběhu bude napínavější, akčnější. Bohužel k tomu nedojde, přestože se proplétající se osudy obou protagonistů odehrávají na pozadí přírodních katastrof a počátku apokalypsy. Ani ta romance nefunguje, jak by měla. Z hrdinů nedýchají emoce, milostné výjevy připomínají návod k použití lidských těl a jediná dojemná scéna se odehraje až v samém závěru knihy.

Díky popisnějšímu stylu čtenář dobře pozná oba hlavní hrdiny, mnohem lépe by ho ale asi vtáhlo do děje vyprávění v první osobě střídavě z pohledu Patricie a Laurence. Takhle si od nich pořád udržuje odstup a jejich překonávání překážek na cestě k sobě navzájem sleduje spíš lhostejně, než že by jim držel palce. Ostatní postavy z okruhu přátel obou hrdinů docela splývají, přestože jich není moc, a občas jsem musela listovat zpátky, abych si připomněla, o koho jde, když se zmínilo nějaké jméno. Mimochodem, podivínského zabijáka si autorka mohla úplně odpustit – doteď nevím, jestli mělo jít o vtipnou vsuvku nebo co vlastně, ale legrační mi to nepřišlo.

Kniha o souboji magie a vědy zní na první pohled velice lákavě, Charlie Jane Andersové se však nepodařilo dát neotřelému příběhu jiskru, která by se přenesla na čtenáře. A to přesto, že při psaní vycházela i z vlastních zkušeností, co se týká zažívání šikany ve škole, jak sama přiznala. Román sice v sobě nese poselství a varování, ať už se to týká chování člověka k přírodě, vztahů mezi rodiči a dětmi nebo až fanatické víry ve vlastní neomylnost, to ovšem nestačí na to, abych považovala knihu za dokonalou či objevnou nebo hýřila superlativy. Své asi udělalo i vysoké očekávání. Všichni ptáci na nebi pro mě zůstali průměrným románem na pomezí žánrů.

 

Andersová, Charlie Jane: Všichni ptáci na nebi
Původní název: All the Birds in the Sky
Vydal: Host, 2017 
Překlad: Milan Pohl
Vazba: vázaná
Počet stran: 423
Cena:  349 Kč

RecenzeLiteraturaSci-fiCh. J. AndersováHost
Categories: Vector Graphic

RETRO RECENZE: Stephen King, Osvícení

Wed, 08/23/2017 - 09:58

Psal se rok 1977 a Stephen King, autor řady povídek a debutového bestselleru Carrie, vydal svou třetí knihu. Nikdo neměl tušení, že se tento autor později stane králem moderního hororu, nicméně jeho nový počin ho k tomuto postu výrazně přiblížil. Osvícení se zapsalo do literární historie velkými písmeny a letos slaví své už čtyřicáté výročí. Při té příležitosti rozhodně stojí za to si tuto klasiku připomenout.


Hlavními hrdiny je rodina Torranceových – především malý Danny. V pěti letech je mnohem rozumnější než ostatní děti, a to proto, že je osvícený. Vidí některé věci dřív, než se stanou, ví, na co maminka s tatínkem myslí, a ví také o tom, co se stalo v minulosti. Jeho otec Jack, abstinující alkoholik, byl kvůli problémům se zvládáním vzteku vyhozen z práce. Nyní dostává ještě jednu šanci – práci zimního správce v hotelu Overlook. Hotel v horách je na první pohled luxusním letoviskem, skrývajícím spoustu příběhů slavných. Ve skutečnosti je tu ale něco velice špatně – Danny to tuší ještě dřív, než se do hotelu vůbec podívá. Postupně si Overlook začíná s Torranceovými šeredně zahrávat, hnát až k hranici šílenství. A nezůstane jen u „neškodných“ představ. V hotelu číhá smrt.


Osvícení není z knih, které by spoléhaly na komplikovaný děj. Hlavní síla tohoto příběhu leží přesně tam, kde by v případě hororu měla – tedy v hrozivé, detailně prokreslené atmosféře. Ta je budována jako hrad – kousek po kousku, precizně, až ve finální monstrózní dílo. Pokud znáte další mistrova díla, dobře víte, jak skvěle si umí vyhrát nejen s jazykem, ale i s lidským šílenstvím. V Osvícení toto umění ukazuje naplno. Jsou to totiž právě myšlenky a pocity hlavních postav, co knihu tvoří – například děsivě realistický náhled do hlavy alkoholika Jacka, který v nenáviděné abstinenci pomalu propadá zlu hotelu. Sice je děj tvořen sledem mnoha drobných, hrůzných událostí, ale všechny jsou spojeny a s ocelovou jistotou gradují v mrazivé finále. To je nám díky Dannyho osvícení známé už téměř od počátku, ale číst, jak k němu konečně dojde, je skutečně zážitek.


Je jisté, že Osvícení si svůj titul legendy zaslouží. Precizně budovaná atmosféra dokáže pohltit a léta nejsou na knize ani v nejmenším znát. Je jedno, zda jste zažili sedmdesátá léta nebo patříte ke generaci nového tisíciletí – příběh rodiny Torranceových a hotelu Overlook je nadčasový. Temná zákoutí, do kterých až může zajít šílenství lidské mysli, budí totiž hrůzu vždy. A že vám kvůli této knize bude naskakovat husí kůže i z živého plotu, vany a výtahu… To je zaručeno.

 

Stephen King – Osvícení
Originální název: The Shining
Nakladatelství: Beta
Překlad: Ivan Němeček
Počet stran: 398, vázaná s přebalem
Rok vydání: 1977
 

 

RetroRecenzeS. KingHororLiteratura
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Peter McLean, Drake

Tue, 08/22/2017 - 09:58

Máte rádi Constantina? Ať už toho komiksového, filmového či seriálového? Pak si nenechte ujít příběh nového hráče londýnského podsvětí.

Vítejte v Londýně, jak jej z výletů a brožur cestovek neznáte. Zapomeňte na turistické trasy a všechny památky. Tenhle Londýn je jiný, temný a nebezpečný. Zvláště ty jeho části, kde se nižší démoni prohání v noci po ulicích, a ti vyšší si s vámi rádi zahrají karty o cokoliv jste ochotni jim nabídnout.

Don Drake je známou postavičkou londýnského podsvětí. Pokud byste jej náhodně potkali na ulici nebo v baru, představil by se vám jako hieromancer. Tedy čaroděj, který umí vyvolat démony z nejhlubších pater pekla a přinutit je, aby mu byli po vůli. To ve 100% Donových případů znamená, že pro něj zabijí někoho na objednávku. Nesuďte prosím Drakea za to, že je ve své podstatě nájemný vrah, každý si na živobytí vydělává, jak umí.

Pokud byste však chtěli Dona navštívit v jeho kanceláři, ze zvonku se dozvíte, že je břídil. V tuto chvíli by s vámi výše zmíněný hieromancer souhlasil. Prohrát v kartách s démonem, který řídí londýnské podsvětí holt mívá nepříjemné následky. A zabití malého dítěte při plnění mise, byť nešťastnou náhodou, se neodpouští ani v těch nejhorších kruzích. Horší už to být nemůže, že? Omyl! K průšvihu, ve kterém už Drake je, si přihoďte nesplacený dluh u vyššího démona, nakrknutého spoutaného démona, nepříčetnou ex-přítelkyni, fúrie a hezkou blondýnu. Ne, opravdu byste nechtěli být v kůži Dona Drakea. Veřte mi, on v ní taky být nechce.

Nebudu to popírat - očekávání byla velká. Hlavně co se týče zábavy. Vždyť začátek samotné anotace románu Drake se chvástá tím, že je se jedná o vtipnou a zábavnou urban fantasy, což mi automaticky evokuje spisy Kulhánkovy či občasné výstřelky pánů Žambocha, Kopřivy či Kotlety. Chybička v předpokladu se vloudila. Už po první kapitole je jasné, že Peter McLean nestřílí ani krutopřísné hlášky, ani nevystřeluje mozky z hlav po desítkách.

Drake je v tomhle ohledu klidnější a hlavně výpravnější. Samotný hrdina rozhodně není žádný machoman, ač si to o sobě mnohdy rád myslí. Ale je to právě postava Dona, co dělá knihu zábavnou. Chcete ho nesnášet, nefandíte mu, nechápete, jak je někdo schopen udělat tolik špatných rozhodnutí najednou, ale jeho slovní přestřelky se Spáleným mužem jsou to, u čeho čas od času vyprsknete. Postavička Spáleného muže je pak kapitola sama o sobě. Malý, nepříjemný a oplzlý démonický parchant, který měl tu smůlu, že ho před časem někdo vytáhl z jeho pekelného hnízdečka a už ho nevrátil zpátky. Sloužení lidem mu zcela nečekaně moc po chuti není, zvláště pokud se jedná o jedince bez ambicí a touhy po moci. A dává to dost hlasitě najevo.

Drake je takový bečkový film. Proletíte ho, pobavíte se nad ním a pak jej založíte do knihovny, aby se na něj dalších pár let prášilo, než na něj omylem zase narazíte a prolistujete jej. Citlivější část ženského publika navíc nebude úplně nadšená z objektivizace svého pohlaví. Ta mužská si naopak užije tvrdé bitky, které spolu v románu sexy ženy (jiné tam nenajdete) často svádějí.

Co si ale užijí všichni, je skvěle vykreslená atmosféra temné strany Londýna. Kolébka pro všemožné zločince, ať již lidské, nebo pekelné. Peter McLean ji přednáší svým čtenárům s takovou přesností, jako by se jí sám každý den procházel. Popisy majestátních domů i tmavých uliček, u kterých čekáte, že z nich každou chvíli něco nepříjemného vyskočí, jsou neuvěřitelně realistické. 

Jaký je tedy Drake v kostce? Román se zajímavou zápletkou s poměrně rychlým tempem, které někdy brzdí autorova potřeba sdílet každou myšlenku i prd hlavního hrdiny. Toužíte-li po spoustě akce a nakopávání zadků, pak jste na správné adrese. Přirovnání ke Constatinovi v úvodu bohužel není úplně správné, protože Don Drake je zbabělec a opilec a zcela postrádá Constatinův sarkamus a vlastně i většinu jeho schopnosti. Drake je prostě jen zábavné letní čtivo, které nezanechá hlubší stopu. 

A protože v dnešní době už se samostatně stojící romány očividně nepíší, světla světa spatřily v anglickém originále již další dva díly. V letošním roce se český překlad nepředpokládá, druhý díl pravděpodobně v české verzi dorazí na pulty knihkupectví v roce příštím.

Peter McLean, Drake

Nakladatelství: Host
Přeložila Michaela Macková
Počet stran: 303, brož.
ISBN: 978-80-7577-029-5
Cena: 299 Kč

LiteraturaRecenzeFantasyUrban fantasyP. McLeanDrake
Categories: Vector Graphic

RECENZE: FASCINACE 6: Ve stopách kořisti, ve stínu lovce a další povídky

Mon, 08/21/2017 - 09:58

V pořadí šestá FASCINACE nám přináší tři povídky.
Edice FASCINACE se dostala ke svému šestému dílu a tentokrát v něm jsou jen tři povídky od tří autorek – Anety Hřebejkové, Jely Abasové a Jitky Ládrové. Už jenom tahle sestava slibuje, že povídky budou zajímavé a čtivé. Je to pravda, ale bohužel se jim dá stejně pořád něco vytknout.
A tentokrát to není ani styl, ani dějové zvraty, protože ty jsou v pořádku. Všechny tři povídky se můžou chlubit tím, že je psaly autorky, které ví, co dělají. Nenudíte se u nich, postavám věříte, že jsou skutečné, a opravdu jste dostali kvalitní čtení. Jenomže, tohle je FASCINACE. Fantasy a scifi na cesty. A najednou už to není to pravé ořechové, protože jedna povídka postrádá jakýkoliv nádech fantastiky a další povídka ji tam má naroubovanou jako pěst na oko, jen aby se udržela v žánru.
Knihu otvírá povídka Anety Hřebejkové Ve stopách kořisti, ve stínu lovce. Sledujeme skupinu Vikingů na lovu velkého medvěda, který zabíjí lidi z jejich vesnice. Tohle je případ naroubované fantastiky – i když taky ne stoprocentně. Jak se ukáže, medvěd není jen tak obyčejný medvěd, což je v pořádku, ale celý závěr povídky přijde zničehonic a „překvapivý“ zvrat má jen čtenáři hodit do obličeje: „Hele, mám tu tuhle vznešenou rasu, jsem fantasy!“ Přitom zbytek povídky je dobře napsán, vztahy mezi postavami jsou uvěřitelné, a nebýt toho nešťastně vygradovaného konce, mohlo se jednat o nejlepší povídku sborníku.
Následuje povídka Nameraná hodnota od Jely Abasové. Dvě sestry se vydávají do města, kde chtějí navštívit lázně pro odčerpání magie. Protože ale většinu peněz vydělávají tím, že se nechávají najímat pro hledání magických tvorů, dostanou práci i tady a láznění musí počkat. Nameraná hodnota se hodně zabývá vztahem mezi sestrami a dotkne se definice dobra a zla. Povídka je taky zasazena do rozsáhlého prostředí, ale nezahrne nás detaily, takže máte pocit velkého světa, který ale nemate.
Poslední příspěvek je Tajemství úspěchu od Jitky Ládrové. Povídka sleduje cestu obchodníka Sebastiana, který se nebojí riskovat a zkoušet nové věci, a proto je ve své práci úspěšný. Cestují s ním dva společníci Viddan a Iniel, a jak to vypadá, začínají proti němu kout pikle a Sebastian se snaží přijít na to, jak se s nimi vypořádat po dobrém. Právě Tajemství úspěchu je ta povídka, která se fantastiky nedotkne, snad krom toho, že je zasazená v jiném světě. Ačkoliv je napsaná výborně, dobře se vyvíjí a postavy mezi sebou mají vynikající chemii, můžete stejně tak číst cestopis a ne fantasy příběh.

FASCINACE 6 má v sobě tři velice povedené povídky, kterým žánr trochu kazí reputaci. Autorky vědí, jak psát napínavě a zajímavě a nedá se jim vytknout příliš mnoho. Ve stopách kořisti, ve stínu lovce se tak může pyšně řadit mezi nejlepší knihy série, jen si tam té fantasy neužijete tolik, jako byste možná chtěli.

 

FASCINACE 6: Ve stopách kořisti, ve stínu lovce a další povídky

Autorky: Jela Abasová, Aneta Hřebejková, Jitka Ládrová

Ilustrace: Kateřina Perglová

Nakladatelství: Petr Šimek

Počet stran: 67

Rok vydání: 2017

Cena: 39 Kč

LiteraturaRecenzeFascinaceMFantasyJ. AbasováA. HřebejkováJ. Ládrová
Categories: Vector Graphic

RETROnoviny: 1992

Mon, 08/21/2017 - 06:58

Počasí v břez... Ale víte co? Kašlu na počasí! Beztak pršelo. Jsme v polovině seriálu, je čas na reklamní přestávku. 

CASIO – první hodinky na světě, které vám změří krevní tlak na zápěstí! 

A i když v březnu pršelo, nezabránilo to Douglasi Adamsovi, aby dokončil pátý díl Stopařova průvodce po Galaxii, Převážně neškodná. A jak jsme zmiňovali v předchozím dílu seriálu, 21. března se narodila Karolína Plíšková, která se o pětadvacet let později stane první jedničkou tenisového žebříčku WTA. 

Bust Plus – jak zvětšit objem poprsí o 5 cm během 14 dní (Záruka – V případě, že krém Bust Plus nepřinese žádný výsledek, v případě, že vaše poprsí se nezmění a během 14 dnů se objem nezvětší, stačí zaslat zpět kelímek vypotřebovaného krému a my vám cenu v plné míře uhradíme a nebudeme po vás chtít žádné vysvětlení). 

V lednovém čísle Ikarie se čtenáři dočkali reakce čtenářů na diskuzi o úrovni české sci-fi. Vybíráme pro čtenáře, kteří by případně chtěli reagovat na reakce čtenářů. A taky je to o tom, že se úroveň příliš nezměnila. Miroslav Staněk, Uhřice, píše: Když průměrný člověk jako první sci-fi přečte například Růžovou krychli od Kadlečkové, s největší pravděpodobností už nikdy na sci-fi nesáhne. (…) Když neplavec skočí do vody, pravděpodobně se utopí. A to hrozí i naší sci-fi, jestli nezačne myslet víc na to, jak se bude líbit čtenářům, než na to, co řeknou kritici. Odvěký absurdní spor, zda psát tak, aby to „bylo dobré“ (tj. „líbilo se kritikům“), nebo aby „se to dobře četlo“ (tj. „líbilo se čtenářům“) vystrkuje růžky i zde. O vkusu ostatně vypovídá i názor z rubriky Co se vám v Ikarii nelíbí: Když jsem se při čtení Ikarie dostal k povídce Filipa Škáby Conan nepřemožitelný (pozn. red.: autor dopisu nepostřehl slovní hříčku v názvu – NEPŘEMNOŽITELNÝ), byl jsem jí mile překvapen. Konečně se našel i někdo z Československa, kdo by chtěl pokračovat v psaní dobrodružství známého hrdiny. Po jejím přečtení jsem však strnul. Název, který sliboval další z napínavých barbarových dobrodružství , byl vlastně jeden veliký sprostý výsměch a s ním i celá tato povídka. To, co prováděl F. Škába s Conanem, bylo opravdu odporné. Autor z Conana udělal úplného debila. Tolik slova Davida Urbana, Praha 8. 

Korunu všemu nasazuje slovenský příspěvek, který by se neztratil ani v dnešních anonymních internetových diskuzích:
Dielka našich autorov mi pripadajú ako vyložene úbohučke atrapy, bez kúska humoru, sebaironie, remesla, nadhĺadu a podobne. Autori sa zámerne štylizujú do poloh, ktoré sa javia ako vyložene exhibicionistické, bez štipky remeslnej zručnosti a názorovej orientácie.
Pan Neff sa prejavuje ako pseudoosobnosť, ktorá z vlastnej nemohúcnosti obviňuje ďalších neschopných. Problém zrejme spočíva v dobe a jedine budúcnosť prinesie jeho rozuzlenie. (…) Akce, samá akce, alebo veselo a trápne kopírujeme západ, tak ako to robí Kadlečková, Novotný, Procházka, Veverka a celý trápny spolok, bez myšlenkovej vyváženosti, len nech tečie krv a kradnú sa lode…
Tak píše Peter Holub, Poprad – nutno dodat, že jsme pominuli část, kde chválí Josefa Nesvadbu. Není tedy celá česká fantastika k zahození! Jen… drtivá většina… Bylo by příjemné si o tom s panem Holubem popovídat dnes. 

Alcatel. Individuální řešení pro celosvětové komunikace.

Zpět k březnu. V březnu totiž vzlétá Ikaros – cena čtenářů časopisu Ikarie. Ivan Adamovič o tom píše takto: Fanoušci SF již podobnou cenu mají – je to cena Ludvík, pojmenovaná podle Ludvíka Součka. Myslíme si však, že tato cena nemá dostatečnou publicitu a navíc je určena jen pro omezený okruh příznivců SF literatury. Je totiž rozesílána pouze do sci-fi klubů a finální hlasování probíhá během celostátního kongresu přátel SF – každoročního Parconu. Ikaros se tedy stane nikoliv konkurenční, ale paralelní cenou, o jejímž udělení budete rozhodovat především vy – čtenáři Ikarie. Pokud jste si všimli letošní diskuze kolem Cen ASFFH, možná vám to bude něco připomínat. Zdá se, že ať děláme cokoliv, dostatečnou publicitu nedokáže zajistit nikdo. Ikarie je ovšem v roce 1992 populární až na půdu. To dokazuje úvodník Ondřeje Neffa – redakce si objednala remitendu (tedy časopisy, které se neprodaly). Skončilo to takto: Před dům MF v Radlicích přijela Avie plná časopisů. Zástupci skoro všech dvanácti redakcí postávali s velkými koši a ukládali si tam svá neprodaná čísla. I my jsme čekali a dlouho. Pak jsme obdrželi balíček s patnácti kusy Ikarií. Náš triumfální odchod sledovaly závistivé pohledy našich mladofronťáckých kolegů.

Zdrojem neutuchající invence je také rubrika s dopisy čtenářů. Karel Heligr z Kadaně píše již dlouho chtěl jsem Vám napsat o tom, že mě neskonale vzrušujete – nicméně nepokračuje to tak vášnivě, jak to začíná. Lubomír Jindra z Jablonce nad Nisou se roztrpčuje nad chybami:

Čtu všechno. Jediné, co nemám rád, jsou chyby. Ovšem nemyslím gramatické, ale chyby logické. (...) nebo třeba ve slavném Rambovi II (kniha): Když se Rambo dostal k nepřátelské základně (kde byl kdysi vězněn), bylo tam naprosté ticho. Přestože měli mohutné reflektory. Mě jakožto elektrikáře okamžitě napadne otázka napájení. Bylo tam ticho, takže jedině akumulátory nebo dálkové vedení. Po několika kapitolách se ovšem dočítáme, že blesk udeřil do generátoru a tím zhasly reflektory. Takový generátor se ale vůbec nechová tiše!!
Takových, ale i daleko větších chyb se dá bohužel najít všude spousta. Proto jediné, co se mi v Ikarii nelíbí, je kritika. V současné době totiž dochází k tomu, že to, co se líbí lidem, se nelíbí kritikovi, a obráceně. Takoví kritici však podle nemají žádnou cenu. Myslím, že celá řada kritik v Ikarii je víc než diskutabilní
.

Nakousli jsme tu soutěž Ikaros. Bylo by neslušné ochudit vás o výsledky. To, že se na prvních pozicích v kategorii „česká kniha“ umístily tituly Vilmy Kadlečkové (Na pomezí Eternaalu), Jiřího W. Procházky (Ken Wood a meč krále D'Sala na 2. místě, Tvůrci času na 4. místě) a Josefa Pecinovského (Juta na 3. místě, Abbey Road na 5. místě), bylo očekávatelné. Fascinující je kategorie „zahraniční kniha“. Konečně k nám mohly proudit výdobytky západní civilizace, takže se setkáme se skutečně silnou pětkou:

1. Adams: Stopařův průvodce po Galaxii
2. Tolkien: Dvě věže
3. Harrison: První planeta smrti
4. I. Asimov: Nadace
5. G. Orwell: 1984

Co kniha, to skvost. Snad jen ten Harrison mě překvapil. Ne že bych u něj usínal, ale…


Hubněte ve spánku. Toto pyžamo nahradí saunu. Shodíte kilogramy, aniž byste si toho všimli, bez diety a bez námahy. Stačí pyžamo obléknout a přebytečný tuk zmizí.

Kromě udělení ceny Ikaros a dopisů čtenářů se vlastně neděje nic moc zajímavého. V únoru je Československo oficiálně připojeno k internetu a shodou okolností také podpisem Maastrichtské smlouvy vzniká Evropská unie. V srpnu v Brně zprovozní první bankomat přijímající platební karty VISA a v novinách se dočtete, že mormoni o sobě říkají, že jsou nejšťastnějšími lidmi na světě. Oproti tomu uprchlíci z bývalé Jugoslávie asi moc šťastní nebyli. Přesto se 14. srpna objevuje v tomtéž ročníku Mladé Fronty Dnes, ze kterého jsou i všechny reklamy v tomto textu, článek o tom, že v příštích dnech k nám přijedou ženy a děti z Bosny a že přes dvě stě nabídek na přijetí uprchlíků z bývalé Jugoslávie dostal od občanů i podniků během prvního dne od vyhlášení výzvy k pomoci Čs. červený kříž. Jen připomeňme, že v oblastech ovládaných Srby tehdy docházelo vraždění nesrbského obyvatelstva a destrukci islámských pamětihodností – včetně více než 200 mešit. Kdo to tedy tehdy prchal a koho to asi tehdy Češi tak vřele příjimali? Je fascinující dívat se, jak se historie opakuje – a jak se v nuancích mění a přetváří.

Od politiky neutečeme, ale abychom nekončili tak vážně, dovolím si ještě reprodukovat kreslený strip Vladimíra Jiránka – z téhož ročníku výše zmíněných novin.

Vesmír funguje bez nejmenší chybičky miliardy let. // Kdo ho asi řídí? // Parlament?
 

 

 

RetropublicistikaIkarosIkarie
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Mike Mignola - John Arcudi, Ú.P.V.O. 8: Vražedné místo

Sun, 08/20/2017 - 10:51

Otázky minulosti se s Úřadem paranormálního výzkumu a obrany stále vlečou. Řada je teď pro změnu na kapitánu Daimiovi, z kterého je od incidentu v Bolívii tak trochu zombie.

Hned po tom, co se mu podařilo získat respekt a částečně i důvěru jeho kolegů, přichází zvrat a záhada jeho zázračného vzkříšení doslova ožívá. Paradoxně se tak stává jednou z největších hrozeb týmu, jeho dobře skrývané vnitřní monstrum se přes veškerou snahu dostává na povrch, a vražedným místem se stává přímo základna Úřadu.

Neurčité apokalyptické sny Liz Shermanové tak konečně dostávají jasné obrysy a celý tým Úřadu musí čelit zlu, které se dlouhé měsíce skrývalo přímo v jejich sídle, konkrétně v těle kapitána Daimia. Liz stále neví, komu má věřit, proto se raději uchyluje ke konverzaci s živoucí mumií Panyou. A aby toho na Úřad nebylo málo, snad v nejhorší možný čas se médium Johann Kraus rozhodne, že je načase si trochu užít v jeho novém lidském těle, a opouští Úřad veden touhou po typických lidských kratochvílích, kterých se mu v posledních letech příliš nedostávalo.

Scénáristé Mike Mignola a John Arcudi v osmém pokračování série přicházejí s něčím, co skutečně potřebovala. A to je alespoň částečné vyvrcholení děje. Příběh díky tomuto zvratu dostává na obrátkách a čtenář má konečně pocit, že se děje něco opravdu důležitého, co by mohlo změnit Úřad přímo v jeho základech. Autoři již klasicky sázejí spíše na osobnostní drama, což se jim ale vyplácí. Je tak mnohem snazší se vžít do příběhu a do strastí hlavních postav. Přeskakování dějových linek se v prvních kapitolách příliš nedaří, proto je místy trochu složitější se v komiksu zorientovat. Na posledních stránkách do sebe ale všechno zapadne na milimetr přesně.

Napětí uvnitř temných chodeb základny se pomalu stupňuje a vztahy mezi postavami se nebezpečně lámou. V osmém pokračování dostává opět prostor doktorka Kate, která se dosud nejvíce projevila v šestém Univerzálním stroji. Například dokazuje, že svede být dobrou velitelkou a většina jejích rychlých rozhodnutí se vyplácí. Do vážného děje vkládá špetku humoru již zmíněná dějová linka s Johannem Krausem. Je zábavné sledovat, jak se jinak vážný člen týmu nechává zlákat tělesnými prožitky natolik, že tým na chvíli opouští.

Kresba Guye Davise si nadále udržuje laťku pekelně vysoko. V minulém díle se kreslíř díky rozmanitějšímu příběhu sice předvedl více, ale svou práci odvádí skvěle i ve Vražedném místě. Podařilo se mu přesvědčivě ztvárnit hlavně Daimiova démona. Davis navíc bravurně využívá barvy ke ztvárnění pozemských živlů a své kvality prokazuje i při kresbě pohybu.

Vražedné místo se stává průlomovým dílem celé série. Je jasné, že nic už nebude stejné a Úřad se bude muset rychle vzpamatovat, než přijdou další hrozby, které mimochodem číhají hned za rohem.

 

Ú.P.V.O. 8: Vražedné místo
Scénář: Mike Mignola a John Arcudi
Kresba: Guy Davis
Překlad: Jan Kantůrek
Nakladatelství: Comics Centrum
Vazba: vázaná
Rozměry:159 x 239
Počet stran: 144
Rok vydání: 2017
Cena: 499 Kč

KomiksM. MignolaJ. ArcudiÚ.P.V.OComics Centrum
Categories: Vector Graphic

RETRO RECENZE: Pierre Barbet, Říše Bafometova

Sat, 08/19/2017 - 23:44

Roky 1980 až 1995 k nám přinesly spoustu přelomové četby, která by jindy už neměla možnost vůbec vyjít, ale i velmi úspěšné romány, které se budou jistě vydávat i během jednadvacátého století. Během těchto let vyšla i (pro mne) tematická trilogie knih, které mi dohromady spojuje společný motiv, ale jinak se nemohou snad víc lišit. To téma je střet lidstva s vyspělou civilizací a těmi romány jsou Říše Bafometova, Kosmičtí křižáci a 2010 Vesmírná odysea.

Asi si trochu klepete na čelo, jak mohu takhle lehkomyslně spojit brak a klasiku, ale tyhle tři knihy podle mě opravdu postihují tři ze čtyř (ono jich bude více, ale čtyři jsou základ) možných scénářů kontaktu s vyspělou civilizací. A jsou pro mě trochu srdeční záležitostí, i když jsem je všechny četl až dlouho po vydání. Zatímco ve Vesmírné odysee je  lidstvo dvacátého prvního století pokusný subjekt mocné rasy, která ho pomalu zkoumá a zařazuje mezi druhy s nadějí na přežití, ve dvou zbývajících románech se rozjíždí scénář kontaktu středověkého rytíře a technicky vyspělé, ale ještě ne všemocné civilizace.

Zatímco Kosmičtí křižáci, jak již název napovídá, pojednávají o vítězství hrubé síly a oceli, Říše Bafometova rozvíjí scénář mimozemšťana měnícího dějiny a manipulujícího s lidmi pomocí technologií.

Nacházíme se poblíž Troyes ve Francii v roce 1118.  Rytíř Hugues  de Payn narazí během lovu na  kulatý objekt a v něm na pekelnou bytost nazývající se Bafomet. My samozřejmě víme, že jde o mimozemšťana a zároveň nám dojde, že zde autor naráží na důvod zničení Templářského řádu - tedy obcování s Ďáblem. Každopádně v roce 1118 o Templářích ještě nikdo neslyšel, protože k jejich založení a vlastně i financování a vyzbrojování ponoukl rytíře Huguese právě Bafomet a to výměnou za jídlo a pití. A kdo by v té době nechtěl být tím, kdo shromáždí dostatek moci pro osvobození svatého města?
A skutečně se povede - v roce 1275 velmistr Templářů, Guillaume de Beaujeu vyráží na výpravu do Palestiny vybaven nejen konvenčními zbraněmi, ale i Bafometovým arzenálem malých jaderných zbraní, nebo něčeho hodně podobného. Autor zde neřeší takové věci jako úniky radiace a následná otrava uživatelů oněch koulí. Známe pouze devastující efekt zbraní, záblesk a všespalující žár  a to, že díky nim Guillaume de Beaujeu drasticky mění dějiny a nepřátelé padají jako mouchy.  Arabové jsou minulostí a výprava se ubírá k porážce říše Cathay velkého Kublaje.  

Pierru Barbetovi se v knize povedlo poměrně čtivě popsat křižácké tažení i bitvy za podpory nekonvenčních mimozemských i konvenčních středověkých zbraní a i to by celkem stačilo aby si člověk užil zábavné dobrodružné čtení. Autor jde ale trochu dál a povrchně, ale přece se zabývá i tím, že lidé nejsou úplně hloupí a dovtípí se, kdo že jim to rozkazuje. Ztrácí část strachu a respektu k neznámému a postupně zjišťují, že jsou vlastně sledováni a ovládáni. Následně se pak snaží Bafometův vliv omezit, ovládnout a vzít pokud možno otěže osudu zpět do vlastních rukou, což je sympatické a dává to románu trochu plastičtější tvář.

Říše Bafometova rozhodně není áčkový román, ale mě osobně přijde nejzajímavějším pojetím setkání s mimozemskou civilizací, při kterém dojde k vzájemnému obchodu a využití materiálních zdrojů obou stran, ale i částečnému ovládnutí středověkých lidí pro uspokojení mimozemských potřeb. Samozřejmě tu lidstvo nečelí nějaké invazi, to by to mělo spočítané. Nápad s osamělým mimozemšťanem byl mnohokráte recyklován a středověk jako epocha pro setkání také. Ale Pierru Barbetovi se podařilo podat vyrovnaný výkon a spojit fakta a fikci do jednoho čitelného a zábavného celku.

Velmi zajímavý je i doslov Egona Čiernyho, ve kterém rozvíjí skutečné příběhy postav, což je bonus, který bych přivítal prakticky u všech knih z alternativní historie. 

 Vyšlo v roce 1993 v Klubu Julese Vernea.

 

 

RetroRecenzeLiteraturaP. Barbetklub julese vernea
Categories: Vector Graphic

Literární vyhlídky: srpen-září

Fri, 08/18/2017 - 07:33

Já, Gowery 

Anotace

Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse. Po dlouhém období chaosu, kanibalismu a lokálních válek nastalo Století míru, které trvá už pět let.

Do různých koutů zpustošené Evropy vyráží trojice hrdinů: kyborgizovaný voják Oggerd, technolog Hal Hargo a vyjednavač Gowery Fink. Mají za úkol zkoumat takzvané "střepy z Apokalypsy", technologické pozůstatky starého světa. Někdy jsou při tom zavlečeni do her mocných zájmových skupin a jindy musejí napravovat své vlastní prohřešky.
Toto jsou tři jejich příběhy: "Zákon smečky", "Rýnský cedník" a "Kočičí dvířka".

Vladimír Šlechta a jeho Pár slov o knížce "Já, Gowery" (+ další plány):

Knížka "Já, Gowery" spadá do takzvaného "oggerdovského" cyklu. Pro úplnost dodám, že tento cyklus je žánrově postapo. Odehrává se zhruba dvě stě let po Apokalypse, která proběhla v roce 2072. Obsahem jednotlivých textů jsou příběhy (nebo snad případy) trojice ve složení  Oggerd (voják a válečník), Gowery (vyjednavač) a  Hal Hargo (technolog). Tříčlenný tým cestuje z místa na místo, prostě tam, kam ho pošlou tajemní šéfové. V různých koutech zpustošené Evropy zkoumá  technologické  anomálie, které tam zůstaly po zaniklé atlantické civilizaci.
Jak už napovídá název: knížka je psaná v ich-formě a vypravěčem je Gowery.  Obsahuje tři novely. Úvodní novela" Zákon smečky" poprvé vyšla v roce 2010 ve sborníku Hvězdy české sci-fi " (pod jiným názvem), jen jsem ji musel přepsat a překopat. Teď je z ní, jak já tomu říkám "úplně nový text s úplně starým obsahem". Závěrečnou novelu ("Kočičí dvířka") jsem z větší části napsal někdy v roce 2014 jako pokračování "Kyborgova jména" -  ale je to samostatný text a s "Kyborgovým jménem" souvisí jen velice volně.  "Kočičí dvířka" stačilo jen  najít na harddisku, trochu oprášit a doklepnout posledních cca 20 stránek.
Takže mi na přelomu let 2016/2017  zbývalo dopsat prostřední (a nejdelší) novelu s názvem "Rýnský cedník".  Rozhodl jsem se, že to bude "postapo jako postapo". Což  znamená zhruba tohle: v Goweryho a Oggerdově době už jsou vzpomínky na předapokalyptickou civilizaci vybledlé, nezřetelné a zanesené balastem. Ale v oblasti zvané Rýnský cedník  jako by Apokalypsa proběhla teprve předevčírem.  Kosti staré civilizace (v přeneseném významu i doslova) vystupují na povrch a jsou rozházené všude kolem... a tou přízračnou krajinou putuje osamělý jezdec, vyhýbá se nástrahám, uniká nepřátelům,  setkává se s duchy minulosti a krok za krokem se přibližuje k temné věži... Ve výsledku je "Rýnský cedník" text, který bych si s chutí přečetl, kdyby ho napsal  někdo jiný...  ale co si člověk neudělá sám, to nemá, že ano.
Na závěr - co bude dál a co bude příště: mám rozepsané  pokračování "Kukaččích mláďat " s názvem "Zima v Thonnierice",  což je záležitost, která spadá  do cyklu Pohraničí. Už to začíná vypadat, že se Kukaččí mláďata  nakonec  rozrostou na trilogii....  Dále mám už zhruba  5 let rozvrtanou "oggerdovskou" záležitost s názvem "Poslední velkoměsto", pravděpodobně dvojdílnou. Takže chci výhledově napsat dvě knížky z Pohraničí a dvě knížky s Oggerdem - a až to všechno  napíšu, tak budu mít hotovo... Ale uvažuji ještě o tom, že bych udělal "hybridní" knížku s názvem "Padající archanděl", sestavenou  ze dvou navazujících detektivních novel.  V první novele by byla detektivem Emma (z umírajícího města) a ve druhé Gowery. Ale sám ještě nevím, jak to s "Padajícím archandělem" dopadne.

Připravuje Brokilon

Plamen ve větru 

Anotace

Cesta plná nástrah. Oceán smutku. Svět v plamenech. Elias a Laia běží o život ve strhujícím pokračování úspěšného fantasy románu Jiskra v popelu.
Po čtvrté zkoušce, při níž došlo k nečekaným událostem, se imperiální vojáci vydávají na lov dvou uprchlíků, kteří opustili Serru a vypravili se na nebezpečnou cestu do srdce Impéria.
Laia se chystá proniknout do Kaufu, nejstřeženějšího a nejnebezpečnějšího imperiálního vězení, aby zachránila svého bratra, jehož schopnosti jsou klíčem k přežití Učenců. A Elias je pevně rozhodnut jí pomoci, přestože se tím vzdává poslední šance získat svobodu.
Temné síly, lidské i ty nadpřirozené, však pracují proti nim. Elias a Laia musejí na každém kroku své cesty bojovat, aby přelstili nepřátele: krvežíznivého císaře Marka, nemilosrdnou velitelku, sadistického dozorce, který vládne kaufskému vězení, a — což je nejbolestivější — také Helenu, Eliasovu dlouholetou přítelkyni, jež nyní zastává funkci císařova Krkavce.
Helena se musí podrobit Markově vůli a postavit se do čela mise, která jí láme srdce: jejím úkolem je najít zrádce Eliase a zabít ho.

Překladatelka Petra Johana Poncarová nám prozradila o románu následující: 

Když jsem Jiskru v popelu v zimě 2015 poprvé otevírala, abych se rozhodla, zda se pustím do překladu, nečekala jsem, že mě kniha tak rychle vtáhne ‒ nejsem totiž zrovna typickým čtenářem literatury z kategorie „young adult fantasy“ a nabídka knihu přeložit mě velmi potěšila, ale zároveň trochu zaskočila. Jiskra mě ale po několika stránkách vtáhla natolik, že jsem ji přečetla více méně na posezení, překlad jsem samozřejmě přijala a práce na něm mě velmi bavila. Na druhé pokračování jsem proto čekala se jistými obavami – vzniklo poměrně rychle a bála jsem se, že po nadšení, které vzbudil první díl, přijde nutně zklamání a propad. Po několika prvních kapitolách se mi ale ulevilo, protože v tomto případě je pokračování ještě lepší a vyzrálejší než první díl. Autorka skvěle pracuje s postavami a i ty, u nichž by se člověk nějakých velkých změn nenadál, se najednou předvádějí v jiném světle. Tempu knihy prospívá i to, že se střídají nejen vypravěči (na rozdíl od prvního dílu jsou tři – příznivci Heleny Aquilly, pozor!), ale tentokrát i lokality, takže se podíváme na mnoho dalších míst v Impériu včetně nechvalně proslulého Kaufského vězení nebo tajemného Stinného hvozdu. Doufám, že i čtenáři si Plamen v temnotě užijí stejně jako já.
Jiskra i Plamen v temnotě řeší nadčasová a závažná témata, která jsou přirozenou součástí osudů postav a z příběhu didakticky „netrčí“ – patří k nim například nenávist a násilí vyvěrající z nepochopení mezi různými kulturami a zažitými předsudky, s nimiž má autorčina rodina mimochodem osobní zkušenost, nebo velmi přesvědčivě popsaná dilemata člověka, který se rozhodne zapojit do odboje proti brutálnímu totalitnímu režimu a ví, že tím nevyhnutelně riskuje životy svých nejbližších a vystavuje je riziku mučení a popravy.
Mezi nejzajímavější aspekty práce na překladu byla nutnost převést do češtiny terminologii týkající se světa, v němž se série odehrává. Zábavný překladatelský problém mi připravil titul, který užívá velitel obávané Černé hlídky a císařova pravá ruka. Slovo „bloodshrike“ je anglický název pro pouštního ptáka, který si svou kořist nabodává na trnité keře. Konotace jsou tedy vzhledem k dějišti i reputaci postavy ideální. Když jsem však po konzultaci ornitologického webu zjistila, že dotyčný opeřenec se česky řekne „ťuhýk“, bylo mi jasné, že musím hledat jiné řešení, protože před velitelem Ťuhýkem by se nejspíš nikdo strachy netřásl… Doslovný není ani překlad názvu prvního dílu: slovo „ember“ neznamená doslova „jiskra“, ale řeřavý uhlík. Když jsem pátrala po českém ekvivalentu, narazila jsem kromě oharků i na pojem „žhavík“, který by sice nejspíš na obálce nezaujal davy čtenářů, ale dokonale posloužil jako přezdívka, kterou si vyslouží každá kniha, na které pracuji, protože se nevyhnutelně na několik měsíců stává členem rodiny. Na toto pracovní označení románu jsem si natolik zvykla, že mě vlastně pořád trochu zaráží, když vidím na obálce českého vydání správný titul.

Připravuje Host 

Q: OTÁZKY A ODPOVĚDI

Anotace

Už je to sedmnáct let, kdy kapitán Jean-Luc Picard převzal velení Enterprise. Tehdy ještě třídy Galaxy, s pořadovým označením D. Byla to pocta, které není rovno. Kapitáni všech předchozích lodí téhož jména vždy vstoupili do historie.

Dnes sedí Picard na můstku majestátní třídy Sovereign, s níž se posunul k písmenu E. A přestože se současná mise v systému Gorsash v ničem nepodobá výpravě na stanici Farpoint, byla to právě tato chvíle, kdy si ji živě vybavil. Byla to ta chvíle, kdy mu vše říkalo... Q.

Překladatel Jakub Marek nám z Enterprise odvysílal o románu následující zprávu: 

S novogeneračním románem Q: Otázky a odpovědi se českému čtenáři poprvé představuje ultimátní startrekový román, tedy takový, který si bere na paškál významné téma či událost seriálu a rozpracovává ji do podrobných detailů. Podobně se v nejbližší době můžeme těšit na ultimátní borgské příběhy Větší než součet a trilogii Volání osudu.
V případě románu jde samozřejmě o bytosti Q a Q kontinuum; spojuje do jednoho celku všechny epizody Nové generace s bytostí Q a přináší odpověď na palčivé otázky fanoušků od: „Proč bytost Q podrobuje lidstvo jakémusi ‚procesu‘?“, přes: „Proč se Q tolik zaměřuje na Jean-Luca Picarda?“, až po nejstěžejnější: „Proč nechal Q řádit posádku Enterprise v sherwoodském lesíku…“
V knize se setkáme nejen se staronovou posádkou U.S.S. Enterprise-E, ale také s mnohými postavami startrekovského universa napříč všemi čtyřmi kvadranty, a v sázce nebude nic menšího než lidská existence a osud samotného vesmíru. A protože jde o bytosti Q, jeden vesmír stačit nebude… (Fanoušci epizody „Paralely“ si přijdou na své.)
Román v USA původně vyšel při příležitosti 20. výročí seriálu Nová generace, u nás vychází přesně o deset let později, tedy na jeho výročí třicáté. Přestože je součástí výroční trilogie spolu s romány Odpor (vyšel) a Před zneuctěním (vyjde), tematicky se nezaměřuje na Borgy, ale stojí víceméně samostatně, a tak jej také lze číst.
Narozdíl od dřívějších románů, které se držely striktně jen událostí popsaných v seriálech či filmech, Q: Otázky a odpovědi zapojuje do svého děje i prvky z jiných románů vydaných dříve, např. i z česky vydaného Q na druhou, a vytváří tak pro čtenáře provázanější vesmír.
V románu se také podrobněji seznámíme s novými členy posádky, kteří doplní chybějící stavy a připojí se k matadorům Jean-Luci Picardovi, Beverly Crusherové, Worfovi a Geordimu La Forgeovi.
Q: Otázky a odpovědi je první startrekovou knihou nadaného spisovatele Keitha R.A. DeCandida vydanou česky. Z jeho tvorby může být českým fanouškům známá kniha Sleepy Hollow: Děti revoluce či jeho povídka v antologii Akta X: Nikomu nevěř. Autor je celoživotním trekkiem a jeho knihy patří v rámci Star Treku v zahraničí k nejoblíbenějším. Známý je také svými romány o Klingonské říši, editorskou činností a kritickými rozbory startrekových epizod na stránkách webového magazínu Tor.com.

Připravuje Brokilon

Časodějové 3: Hodinová věž 

Anotace 

Podaří se vrátit čas do legendárního zámku? Třetí díl nejúspěšnější ruské fantasy posledních let.
Mysleli jste si, že největší nebezpečí mají klíčníci za sebou? Ani zdaleka! Nyní se musí vydat do Časové propasti a najít Rozeklaný zámek. Zárukou má být časodějnická střela začasované klíčnice Diany, bez níž vílu nelze probudit z věčného spánku. Vztahy mezi hodináři, vílami a duchy jsou ale vyostřené. A Vasilise hrozí nebezpečí jak v nové škole, tak od mocného ducha Ostaly Astragora, kterému překazila plány, když našla srdce Šarlatového kvítku.

Překladatelka Martina Pálušová vyčasila o románu následující:

Ve třetím díle Časodějů se Vasilisa Ohnivá po všech prožitých dobrodružstvích konečně dostává do eflarské školy, kde se má začít učit opravdové časodějnictví. To by ale ředitelkou Světločasů nesměla být zákeřná Elena Mortinová. Vasilisin kamarád Feš se navíc musel vrátit na Zmijulan ke svému strýci velikému duchovi Ostaly Astragorovi a víla Diana je stále začasovaná a nikdo z dospělých se ji nechystá v nejbližší době z věčného spánku vysvobodit. Válka mezi časoději a vílami je na spadnutí a vztahy Eflary s Ostalou jsou po obřadu rozkvětu šarlatového kvítku vyostřené. Vasilisa se opět odvážně vrhá do všech dobrodružství, dál objevuje tajemný časodějný svět, s přáteli prožívá nejčasodějnější eflarský svátek roku a ještě při tom musí plnit povinnosti Černé klíčnice při hledání legendárního zámku v Časové propasti. Největší úkol na ni ale čeká o novoroční půlnoci, kdy společně s ostatními klíčníky musí vrátit do Rozeklaného zámku čas. Pokud se jí to ani s pomocí modré jiskry, která se usídlila v jejím srdci, nepodaří,  možná ji to bude stát vlastní život. Hodinová věž je zatím nejčasodějnějším dílem série o mázích vládnoucích časem. Časodějný svět vykreslený do nejmenších detailů čtenáře doslova pohltí. Společně s Vasilisou zjistíme, co jsou to všudeschody, hnedsezmenš, jak fungují létající kočáry, koberečky či časolet, k čemu slouží nultá zrcadla, jak se v Čarodolu slaví svátek Listopadu nebo kdo je to Bílý časoděj. Stejně jako předchozí díly je i Hodinová věž psaná velmi čtivým jazykem se svižnými dialogy, kterým nechybí autorce vlastní nadhled a smysl pro humor. Třetí díl Časodějů je plný dobrodružství, nových přátelství, lásky a kouzelného časodějného světa.
Kniha získala v roce 2012 cenu Stříbrná střela za nejlepší ženskou hrdinku: Vasilisu Ohnivou a o rok později Národní cenu Ukrajiny za fantasy knihu v kategorii romány napsané v ruštině. V letošním roce získala celá série prestižní evropskou cenu ESFS Awards Eurocon 2017 za nejlepší knihu pro děti.

Připravuje nakladatelství Fragment 

Nezkoušej na mě zapomenout 

Anotace

Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými biotechnologiemi. Chinco je přirozený stav věcí ve své původním podobě, v jaké byl svět ještě před iPhonem 6. Chinco je městská rezervace se zakonzervovaným technickým vývojem. Z hlediska zpovykané civilizace jde ovšem o nádor uprostřed technologického megaměsta, které blaho svých obyvatel kontroluje a usměrňuje čidly, kamerami a senzory.

Proč se ale ta úžasná civilizační technická struktura rozhodne řešit jeden ze svých problémů zrovna v zaostalém Chincu? Pochopili konečně, že jedinou cestou je návrat k původnímu a přirozenému, nebo jde naopak o velký skok na vyšší level, mimo jakékoli lidské vědomí? V podstatě by mi to mohlo být úplně ukradené, kdyby mi ty kusy mrtvol s černými svíčkami okolo nezhoršovaly statistiky. Nesnáším ty namyšlené pablby z Města s implantovanými mobily, kteří si naivně myslí, že Kriminálka Chinco nemá vlastní mozek. Má. A nepotřebuje žádné neurotransmiterové urychlovače, aby jí (tedy mně) došlo, že tady jde o víc než o brutálně uřezané ruce nebo hlavy.

Petr Heteša nám nad cigaretou a druhým panákem Jacka Danielse řekl o svojí knize následující: 

Jsem rád, že se stihlo vydání ještě o prázdninách, protože tenhle kousek je z roku 2015, napsaný o tehdejších prázdninách, čemuž odpovídá jeho odlehčený (prázdninový) styl. V každém případě je to flák pro nejširší čtenářskou obec. Pokud si někdo oblíbil biotechnologie, neurotransmiterové urychlovače a mutace genových kmenů, tak tam jsou. Pokud někdo žere magii, rituální pentagramy, černé svíčky a démonické symboly, tak o ně nepřijde. Pokud někdo ulítává na mrtvolách, bude spokojen. Jsou tam včetně popisu velmi kreativních způsobů jejich uvedení na scénu. Aby některé čtenářky nepostrádaly lovestory, náznak něčeho takového tam je taky. Pro ty, co hltají výhradně space operu…, ale to bych už spoileroval.
No a samozřejmě je tam můj oblíbený hlavní hrdina, který je pořád stejný, akorát má zase jiné jméno. Navenek fakt drsňák, uvnitř ale romantik, milující poezii, Jacka Danielse a holky (z nichž většina jsou mrchy. Ale půvabné). Vítejte v Baltimore 2044 a jeho drsné čtvrti Chincoteague, na kterou jsou krátké i ty nejpokročilejší technologie.

Připravuje Brokilon

Nesvatý otec 

Anotace 

Phineas Mortimer se nikdy nechtěl stát knězem. Toužil dělat to, co každý bohatý aristokratický synek – tedy nic. Popíjet po hospodách, veselit se s nevěstkami, občas se porvat s kmány a utrácet tatínkův majetek. Jenže cesty páně jsou nevyzpytatelné. Ve válce, kde se ocitne v roli polního kuráta, se Phineas setká s temnotou a málem zešílí. Aby se vyhnul další službě, odchází do pokojné horské vesnice šířit slávu boží. Jenže zlo má dlouhé prsty a hříchy minulosti se ukážou být pouze předzvěstí návratu něčeho mnohem strašnějšího. Něčeho, na co nemusí stačit okovaný palcát ani modlitba. Pokud v tomhle temném fantasy světě vůbec nějaký bůh, který by ji vyslyšel, existuje...

Marek Dvořák se vyzpovídal o svojí prvotině


Na fantasy, zejména té české, jsem prakticky vyrůstal. Inspirovali mě zejména autoři jako Šlechta, Kulhánek, Neomillnerová či ze zahraničních Sapkowski a King. Na psaní
mě nejvíc baví tvůrčí svoboda, možnost jedním kliknutím tvořit světy a dalším je ničit a naprostá nezávislost třeba na finanční situaci, která je například filmařům upřena. Vždycky jsem chtěl vyprávět příběhy a literaturu vnímám jako nejkrásnější formu tohoto prastarého umění. Phineas Mortimer, hlavní hrdina Nesvatého otce, je variací na „zbytečného člověka“. Má řadu kladů, ale neumí je využívat, a také cítí, že se na své kněžské povolání nehodí. Vevnitř je totiž spíše rváčem a bohémem než světcem. Temná fantasy je podle mého názoru především o tom malém zlu, jež má v sobě každý člověk a které má mnoho podob, například pokrytectví či lhostejnost.

Připravuje Epocha 

 

Hořící kůň

Anotace 

Arabské Španělsko na počátku 11. století se drobí ve střetech a intrikách. Baskický lučištník z hor touží zachránit svého grošáka, proto se z něj stává zloděj koní. Na jedné z výprav se potkává s osiřelou zemanskou dcerkou, odsouzenou k šedivému životu hradní služebné. Ti dva bezděčně zasáhnou do záměru králů a vzbudí nenávist Spin de Mula, démonického čaroděje, který znetvořuje lidské duše.
Jejich osudy se protínají, zatímco muslimští a křesťanští vládci spolu střídavě bojují a uzavírají politická spojenectví, iberští bohové čelí islámu i Kristu a ze Severu připlouvají drancující vikingové...

Navštívili jsme ve stáji Františku Vrbenskou a Lucii Lukačovičovou:

Hořící kůň – to byla výzva a náročná zkušenost. Základ románu vytvořila Františčina povídka, kterou kdysi rozepsala. Inspiroval ji svérázný národ Basků a jejich u nás neznámá mytologie spolu s pozoruhodnou kulturně politickou situací Pyrenejského poloostrova před tisícem let. Stýkání a potýkání muslimského a křesťanského živlu fascinovalo, třebaže tématu chyběl současný ostře konfrontační aspekt.
Baskická kultura a dějiny už dlouho zajímají také Lucii, stejně jako období raného středověku. Tehdy se zrodil kult svatého Jakuba a tradice pouti do Santiaga de Compostela, z které si Lucie odnesla osobní zážitky. Spisovatelky se dohodly a na jaře roku 2016 začaly pracovat na románu. Jenže tak, jak hrdinové procházeli nástrahami a nebezpečnými situacemi, přiházely se autorkám všelijaké komplikace. Některé vážné, až málem tragické; jiné náročné, ale radostné - když se Lucii narodil synek.
Vysoká autenticita vyprávění znamenala hledat spoustu informací přes militaria či chovatelství koní až po bylinkářství. Používali Saracéni šavle? Co se vařilo v různých oblastech středověkého Španělska? Jak se slavily velikonoce? Nechybělo pátrání v hlubinách historie: „Proč se vzbouřili pyrenejští horalé?“ ani řešení dějových rébusů: „Jakými prostředky se dá vyhrát bitva proti téhle přesile?“
Přes všechny svízele se osudy hrdinů z několika národností nakonec uzavřely… aby čekaly na své čtenáře.

Připravuje Epocha

Polární záře 

Co Jiří Mazurek vyzradil u výslechu o své knize: 

Polární záře. Jde o sci-fi thriller, který se odehrává na severu Ruska v blízké budoucnosti. Děj probíhá mimo jiné na palubě jaderné ponorky, v kokpitu stíhacího letounu, v sídle CIA, apod. Jedním z hlavních hrdinů je i Čech, fotograf, který se shodou okolností dostane do epicentra dění. Anotaci knihy přikládám níže.
Žánrově je kniha asi nejvíce podobná knihám MIchaela Crichtona, to jest spojuje příběh s trochou "vědy". V knize se čtenář například dozví, co je Penroseovo dláždění, Hirschův index, RSA šifra, temná hmota, apod.
Knihu jsem začal psát už v roce 2005, v roce 2006 jsem práci na ní skončil (přerušil), a dokončil jsem ji v roce 2016. Abych přitáhl pozornost čtenářů, umístil jsem dočasně část knihy na Wattpad (můžete se na ni podívat i vy), kde zaznamenala vesměs pozitivní reakce (Jedna ze čtenářek napsala: "Fůůů, to byla ale jízda..."). V současnosti má kniha velice dobré hodnocení na Goodreads: průměr 4.29 (5 je max) z 19 hodnocení.

Připravuje Mystery Press

 

Přemyslova krev 

Anotace 

Píše se rok 999. Umírá kníže Boleslav a zůstávají po něm tři synové. Nejstarší Boleslav, prostřední Jaromír a nejmladší Oldřich. Ovšem knížecí stolec je jen jeden. A českou zemi obklopují kořistní vladaři, kteří využijí každé nesvornosti. Z jedné strany Boleslav Chrabrý a jeho Polané, že druhé říše vedená mladičkým, leč velmi ambiciózním císařem Otou. Uvnitř čerstvě christianizované země to rovněž vře; stará víra má hluboké kořeny.

Historické drama začíná!
Místy kupodivu vedené jako konverzační komedie.
Což jen přiostřuje břit dění...

Přicházejí:
Thiddag Biskup!
Hněvsa Vršovec!
Prokopios; poustevník, který oral ďáblem!
& mnozí další..

Co o knize vypověděla Jitka Svobodová:

Přemyslova krev pokrývá období let 999 -1041, které autor Oprásků sčeskí historje prohlásil za českou Hru o trůny, což mi přijde jako poměrně přiléhavé označení. V našich dějinách probíhaly zápasy o vládu nad českými zeměmi často, ale nejspíš nikdy tak urputně a nesmiřitelně jako tehdy. V jisté podobě ty příběhy všichni známe z čítanek, ať už jde o Oldřicha a Boženu nebo Břetislava a Jitku, ale celkový tehdejší historický obraz je ještě mnohem zajímavější. Kniha začíná v době, kdy umírá kníže Boleslav, český stát stojí na pokraji zhroucení a ocitá se ve vleku mocných sousedních říší. Kníže po sobě zanechává tři syny zcela rozdílných povah, vyznání a představ o vládě, kteří místo společnému postupu proti nepříteli okamžitě rozpoutají krvavý boj o moc, který Čechy připraví i o poslední zbytky vlastní nezávislosti, boj, který je o to horší, že neprobíhá jen mezi knížecími syny, ale také mezi starou a novou vírou. Co jen se může stát se zemí, která si nedokáže vládnout, nemá právoplatného dědice z krve Přemyslovy a staří bohové ji opouští? Je tolik možností žádná pro ni nevypadá dobře, zbývá ještě někdo, kdo by ji dokázal pozvednout z popela ke dřívější slávě? Myslím, že stojí za to začíst se do jednoho z nejsilnějších příběhů našich dějin, o to neuvěřitelnějšího, že se před těmi tisíci lety opravdu odehrál...

Jinak myšlenka na napsání knihy vznikla - jako tolik dobrých nápadů - v hospodě, kde jsme probírali, že dějiny občas umí být mnohem barvitější než cokoliv, co si dokáže bujná autorská fantazie vymyslet. Pevně doufám, že mi čtenáři dají za pravdu.

Na samotném psaní knihy toho moc zajímavého není - jako každý dlouhý text jsem ho psala (možná až příliš) dlouho, nesčetněkrát odložila na neurčito, několikrát proklela, mnohokrát málem vzdala, ale navzdory tomu všemu jsem nikdy nezapochybovala o tom, že stojí za to něco takového sepsat, protože jakkoliv se o českých dějinách napsalo tolik skvělých románů, tenhle příběh jsem ještě nikdy neviděla dobře a uceleně zpracovaný a přijde mi to vyloženě škoda.

Připravují Straky na vrbě

Zaklínač 3: Prokletí vran

Jiří Pavlovský o komiksu:

Už třetí Zaklínač, který vychází opravdu jen chvíli poté, co vyjde v Americe. Tentokrát se tvůrci inspirovali jednou starou Sapkowského povídkou (která byla ostatně i zpracována tuším do prvního dílu herního Zaklínače), aby zkusili vymyslet, co se stalo pak. Navíc se tu ke Geraltovi přidává i Ciri a objeví se i další slavné postavy!
Zajímavé je i to, že třetí Zaklínač vyšel v Americe nejprve čistě na internetu… a teprve když vyšel komplet, udělala se kniha. Scénář má na triku opět Paul Tobin, ale kresby se chopil tvůrce s polským jménem Piotr Kowalski.

Připravuje Crew

Batman: Supertíha

Anotace

Komisař Gordon je nový Batman!
Batman zmizel... a je s největší pravděpodobností mrtvý. Bývalý komisař Jim Gordon je povolaný zpátky do služby, aby dál nesl dědictví Temného rytíře a stal se jeho nástupcem. Ovšem už ne skrytý ve stínech. V moderní technologické zbroji a ve službách policie!

Něco málo nám Jiří Pavlovský prozradil:

Fakt ne. K tomuhle komiksu nic říkat nebudeme. Tím bychom vám ničili překvapení. Minulý díl přišel s dost velkým šokem a můžeme říct, že Scott Snyder pokračuje v dalších nečekaných zákrutách.  Rozhodně něco takového jste na stránkách Batmana neměli možnost číst… no, asi nikdy. Tak si to užijte.
Navíc už jdeme do finále. Zbývají nám ještě dva díly do konce řady… a boj s opravdu monstrózním padouchem. Ale Batmanovi fanoušci se nemusí bát. Jedeme dál. Po Scottu Snyderovi přebral štafetu Tom King, který je sice hodně jiný, ale neméně skvělý.  

Připravuje Crew

Návnada 

Anotace 

Povídky Chucka Palahniuka doprovozené ilustracemi proslulých komiksových autorů, které si můžete sami vybarvit. Ideální omalovánka pro dospělé!

Co práskl Jiří Pavlovský o komiksu:

Chuck Palahniuk je magor, který se rád nechává fotit, jak škrtí své fanoušky. Taky rád experimentuje nejen s tím, jak knížky píše (viz Pygmej, který je psaný hodně zvláštním jazykem), ale i s tím, co píše. Pokračování Klubu rváčů napsal jenom v komiksové podobě, a jelikož mu to nestačilo, stvořil omalovánky. Vážně. Napsal osm povídek a každou mu ilustroval slavný komiksový výtvarník – v čele s lidmi jako Duncan Fegredo či Lee Bermejo. Jsou to omalovánky, která se za žádnou cenu nesmí dostat do ruky dětem. Najdete tam církevní šílenství, únik z Titanicu, smrtící meteor, podivný klub, výslechy zvířátek i fekálie celebrit. A to všechno si můžete vybarvit těmi nejživějšími barvami.
Knížka natolik zabodovala, že Palahniuk chystá další omalovánky. A tentokrát to bude rovnou celý román!

Připravuje Crew

 

Sandman: Domeček pro panenky

Anotace 

Druhý díl městské fantasy Neila Gaimana, kde musí Sandman nejen čelit rebelujícím nočním můrám, ale i mladé dámě, která se k vlastní smůle stane „vírem snění“.
Konečně vychází v barvě!

Co Sandman našeptal o komiksu Jiřímu Pavlovskému:

Všichni si to přáli, tak tady to je. Sandman v barvě a s novou obálkou. Původní barva byla opravdu hrozná, byla dělaná stylem, jakým se v té době dělaly všechny komiksy -  černobílá kresba byla zalitá barevnou hmotou, asi něco, jak když v závodce kydne kuchařka omáčku na knedlík. Tak to bylo až do páté knihy, kdy už jednak doba pokročila… a možná si taky Gaiman mohl vydupat lepší zacházení. Ovšem s léty přišla náprava chyb a DC nechalo Sandmana znovu kolorovat. A tady ho máte.

Připravuje Crew

Z jiného soudku

Odvrácená strana konce 

Anotace 

„Chci, abyste mi někoho našel. Měl byste ale vědět, že ten člověk možná nikdy neexistoval.“
Harry Bosch se po třiceti letech u policie stal soukromým detektivem. Stále však zůstává vlkem samotářem, jakým byl ostatně celý život: kašle na propagaci, nemá žádnou kancelář a své klienty si velmi pečlivě vybírá.
Jedním z nich je kalifornský miliardář, kterého na sklonku života pronásledují výčitky svědomí. Jako mladík prožil románek s mladou Mexičankou. Když otěhotněla, ztratila se ze světa. Porodila dítě? A pokud ano, co se s ním stalo?
Umírající magnát zoufale touží vědět, zda má komu odkázat své obrovské jmění. Bosch je jediný, komu důvěřuje. Oba muži dobře vědí, že tento případ představuje obrovské riziko nejen pro detektiva, ale také pro osobu, po níž pátrá. Přesto – nebo snad právě proto – se případu ujme, a jakmile se nitky začnou proplétat s jeho vlastní minulostí, je z něj zase zarputilý buldok, který neskončí, dokud nenalezne pravdu.

Pohled překladatele na Odvrácenou stranu (Jan Netolička o překladu nového Harryho Bosche)

Překládat Connellyho bylo jako převzít roli Harryho Bosche. Ono klišovité ztotožnění se čtenáře s hlavní postavou totiž u mě proběhlo na více rovinách. Ze všeho nejdříve jsem se v duchu vrátil ke svému dědovi - bývalému náčelníku ostravské kriminálky - a znovu zažíval jeho vyprávění o tom, co všechno je třeba udělat, než detektiv sežene jakoukoli nepatrnou informaci. Connelly nepíše akční thriller, v němž jde o vteřiny a kde na detektivní práci není čas, protože někde tiká nálož a vy musíte na všechno podstatné přijít dřív, než vybuchne, přičemž se vás zároveň někdo snaží zabít. Connelly popisuje skutečnou práci detektiva, která překvapivě není ani trochu nudná, i když se neodehrává na střeše jedoucího vlaku ani v před obrazem Poslední večeře. Sledovat Harryho Bosche při práci mi přinášelo radost z toho, že někdo ještě dělá své řemeslo poctivě a umí to. A věřte, že je to nesmírně zavazující, protože při pohledu na jeho profesionalitu prostě nemůžete nic odfláknout.

Ruku v ruce s tímto pocitem pak přišla druhá rovina ztotožnění se s Boschem. Bylo totiž nutné pustit se do stejně poctivé práce a hledat. Hledat všechna místa, která Connelly pro děj své knihy vybral. Stejná pečlivost, kterou čtenáři obdivují na Boschovi, totiž tryská z každého popisu cesty do práce, či pohledu z okna. Jaká je to sladká odměna, když si člověk taky zahraje na detektiva a ve Streetview si najde budovu, před kterou Bosch stojí, a při bližším ohledání zjistí, že má stejné dveře, stejnou střechu a že na protější zdi jsou stejné graffiti. Objevíte dechberoucí umělecká díla na pilotech dálnice a uvědomíte si, proč Bosche jeho práce baví. Podstatné ovšem je, aby všechna ta místa našel také čtenář a aby pro něj text zůstal zároveň přirozený a srozumitelný. Znamená to u každého místa zkoušet a hledat, zda už má svůj český název, podle kterého by si ho mohl čtenář dohledat, případně stylizovat a nenápadně vysvětlovat, aby anglický originál nerušil. Snad se to povedlo a snad je to dostatečná omluva za First Street. První ulici by totiž čtenář ve Streetview nenašel a já jsem neměl to srdce, abych Connellymu kazil naprosto dokonalou profesionální práci.

Připravuje nakladatelství Domino 

V. ŠlechtaS. TahirováBrokilonHostStar TrekLiteraturapublicistikaLiterární vyhlídkyČasodějovéFragmentN. ŠčerbaP. J. PoncarováJ. MarekM. PálušováP. HetešaM. DvořákEpochaF. VrbenskáL. LukačovičováJ. MazurekMystery PressSandmanN. GaimanCrewJ. PavlovskýZaklínačP. TobinBatmanS. SnyderCh. PalahniukDominoM. ConnellyHarry BoschJ. NetoličkaJ. Svobodová
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Justin Cronin, Město zrcadel

Fri, 08/18/2017 - 00:00

Monumentální epos o upíří apokalypse došel svého konce.

Dlouhých sedm let po vydání prvního dílu epického postkatastrofického románového eposu Přechod se v letošním roce i český čtenář dočkal závěrečného dílu trilogie nesoucí název Město zrcadel.

Příběh Města zrcadel začíná pár let po událostech druhého dílu. Dvanáctka byla rozprášena, Viráci jsou zničeni a zbytky lidstva se snaží vzpomenout si, jak vypadal život před tím, než se na něj snesla virová pohroma. A hrdinové z předchozích knih, Peter, Sára, Michael i Alicia, se každý po svém pokouší vyrovnat s hrůznými zážitky posledních let. Ani jeden z nich zatím netuší, že se nad světlými zítřky již stahují temné mraky a ještě jednou naposled budou muset svést bitvu nejen o své přežití, ale i zachování celého lidstva. 

Justin Cronin v Městě zrcadel nesleduje jen kladné hrdiny, ale velkou část románu věnoval i životnímu příběhu Nuly, otce Dvanáctky a prvního nositele viru. Ač ta děj samotný nijak neposouvá dále, není o nic méně důležitá. Díky opravdu detailnímu vhledu do minulosti Tima Fanninga se z Nuly nestává jen další temný a krutý padouch, ale lidská bytost, která se nechala zničit láskou.

O Justinu Croninovi se bez jakékoli nadsázky dá říci, že je náročný autor. Velice rád seznamuje čtenáře s každou pohnutkou, myšlenkou či emocí svých hrdinů, a to mnohdy i v rozmezí odstavce. Nemluvě o tom, jak rád si hraje s časem. Kapitola jdoucí v chronologickém sledu po sobě? Něco takového v literárním světě Justina Cronina snad ani neexistuje. V jednu chvíli nás provází událostmi, které se staly 20 let po událostech popsaných v druhém dílu Dvanáctka, v další nás vrátí na začátek celého příběhu, jen abychom se najednou přesunuli o 1000 let dopředu. Je to jako sednout si poprvé na horskou dráhu - nikdy dopředu netušíte, v jaký moment budete viset hlavou dolů. Přesto se ale přistihnete, že nejste schopni knihu odložit a jen zběsile hltáte stránku za stránkou. Jestli Justin Cronin něco totiž umí, je to vybudovat detailní a fascinující obraz postapokalyptické Země a postavy, za které budete dýchat.

Řadit Město zrcadel jako čistě postapokalyptickou literaturu je prostě špatně. Knihou, a vlastně celou trilogií prochází takové množství příběhů, postav a událostí, že pokoušet se je zaškatulkovat do jednoho žánru významně ubírá na rozmanitosti a záběru Croninova eposu. Toužíte po romantickém příběhu? Chcete sledovat krvavý boj o přežití? Či rádi nahlédnete pod roušku alternativní historie? Jsou knihy, které se v policích knihkupectví těžko řadí. Město zrcadel je jednou z nich. Málokdy se navíc vidí, aby autor tak dokonale trefil název knihy. Někdy v polovině knihy vám dojde veškerá symbolika schovaná v tak jednoduchém a generickém pojmenování, jako je Město zrcadel

Pokud jste první dva díly četli, se závěrem příběhu popisujícím události napříč tisíce let lidské historie budete spokojeni. I když je vskutku hořkosladký. Pokud jste zatím neměli možnost zalistovat v knihách Justina Cronina (a máte spoustu volného času), pak neváhejte a utíkejte do nejbližšího knihkupectví a pořiďte si rovnou celou trilogii (Knižní Klub letos vydal i dotisk prvního dílu, Přechod). Nebudete litovat.

 

Justin Cronin, Město zrcadel (Přechod #3)

Nakladatelství: Knižní klub
Rok a měsíc vydání: 2017/02
Počet stran: 592
Cena: 399 Kč

 

RecenzeLiteraturaJ. CroninPostkatastrofickýSci-fiUrban fantasyEuromedia Group - Knižní klub
Categories: Vector Graphic

RETRO FILM: Příliš dokonalá podoba

Thu, 08/17/2017 - 16:06

David Cronenberg je režisérem, který na svět přivedl filmy jako Východní přísliby, Dějiny násilí či kultovní Mouchu. Příliš dokonalá podoba, v originále Dead Ringers, není jedním z jeho nejznámějších děl, i přesto se ale jedná o uhrančivý, pozoruhodný snímek.

Našimi hlavními hrdiny jsou dva bratři, identická dvojčata Beverly a Elliot Mantleovi, kteří bydlí ve stejném bytě a oba patří ke špičce v oboru gynekologie. Žijí v dokonalé harmonii: zatímco nesmělý Beverly se soustředí výhradně na vědu, seběvědomý Elliot oba bratry zastupuje ve společnosti a přebírá ocenění. To však není vše, co je spojuje. Čas od času si navzájem propůjčují identity, aby mohli oba strávit noc se stejnou ženou. Ve chvíli, kdy jsou ale jednou z obětí jejich hry odhaleni, se začíná bezchybné soužití bratrů narušovat.

Neodmyslitelnou součástí filmu je Jeremy Irons v dvojroli obou bratrů. Mnohokrát zazní, že dvojčata Mantleovi jsou od sebe k neroznání a odlišit je dokáže jen člověk, který oba dobře zná. A přesně to charakterizuje Ironsův neskutečný výkon — to, jak od sebe odlišuje Beverlyho a Elliota, je na první pohled téměř nepostřehnutelné, čím hlouběji jste však ponořeni do filmu, tím lépe je od sebe rozeznáte. Irons nezobrazuje bratry jako dva naprosté opaky, rozdíly mezi nimi jsou jemné, ale jasné — ať už jde o držení těla, mimiku či způsob projevu. To je ale jen začátek jeho hereckého koncertu. V průběhu filmu vystřídá nespočet poloh a nálad, sledovat tak propad obou bratrů až na úplné emocionální dno je skutečně strhující.

Příliš dokonalá podoba v sobě nese všechny klasické známky Cronenbergovy tvorby. Jeho režie je chladná a odtažitá, zároveň však dokáže navodit tak hluboce znepokojivou atmosféru, že nemůžete ani na vteřinu odtrhnout oči. Podobně jako v Mouše či v Mláďatech se tu opět setkáváme s Cronenbergovou fascinací lidským tělem — a ačkoliv se nedočkáme ničeho tak explicitního a hnusného jako postupné přeměny vědce v obří hmyz, i tentokrát režisér překračuje hranici zóny diváckého komfortu a Příiš dokonalá podoba tudíž rozhodně není hezké pokoukání. V mnoha ohledech je ještě mrazivější, než zmíněná Moucha. Nutno dodat, že Příliš dokonalá podoba děsí spíše plíživým, zlověstným způsobem a kamera se těm nejzvrácenějším úhlům vyhýbá.

Naproti tomu, že na povrchu působí Příliš dokonalá podoba téměř nepřátelsky, se ale jedná o oduševnělý a ve své podstatě dosti smutný film o tom, jak bolestná může být oddanost jiné lidské bytosti. To vše zdůrazňuje skvělá hudba Howarda Shorea.

Příliš dokonalá podoba je neprávem opomíjené dílo a jeden z Cronenbergových nejlepších snímků. Pokud patříte mezi ty, kterým unikl, a máte zrovna náladu na kus poctivé temné filmařiny, měli byste mu dát šanci. Jen u něj, prosím vás, nic nejezte.

90 %

 

Příliš dokonalá podoba / Dead Ringers

Kanada / USA, 1988, 115 min
Režie: David Cronenberg
Scénář: David Cronenberg, Norman Snider
Kamera: Peter Suschitzky
Hudba: Howard Shore
Hrají: Jeremy Irons, Geneviève Bujold

 

RetroFilmD. Cronenberg
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Sergej Lukjaněnko, Šerá hlídka

Thu, 08/17/2017 - 15:52

Po recenzích na nová vydání Denní a Noční hlídky přinášíme konečně představení třetího, volně navazujícího dílu hlídkovské ságy, a to Šeré hlídky. Ta se také dočkala kromě pevné vazby i nového přebalu, a nutno uznat, že velice povedeného. A jaký že ten třetí díl vlastně je?

Stejně jako předchozí dva díly, i Šerá hlídka nám přináší soubor tří vzájemně provázaných povídek. Nedočkáme se ale oblíbeného střídání pohledů hlavních postav, zato můžeme sledovat myšlenkové pochody Antona Goroděckého, našeho starého známého z předchozích knih, ze kterého se zde stává cosi na způsob detektiva. Nejprve vyšetřuje případ člověka, který se chce stát Jiným, a to za jakoukoliv cenu, následně přijde na stopu prastaré vědmě, kterou hledaly obě hlídky po mnoho desetiletí a ve finále pátrá po ztracené  knize, bájném Fuaranu, jehož existence nebyla nikdy potvrzena. Pokud je ale skutečná, pak její vlastník má moc změnit poměry mezi lidmi a Jinými jednou provždy…

Děj knihy ubíhá jako po másle a je prokládán kromě hudebních textů také filozofickými úvahami hlavního hrdiny, což nás ostatně u Sergeje Lukjaněnka asi ani nepřekvapí, protože tento prvek využívá asi úplně ve všech svých knihách. A Anton, to je kapitola sama pro sebe. Jeho neustále polemizování nad praktikami Temných i Světlých a řešení morálních dilemat zajde tak daleko, že dokonce zvažuje přestup k nestranné Inkvizici... Samotné vyvrcholení a závěr mohou možná na někoho po prvním přečtení působit poněkud rozpačitě, rozhodně by to čtenáře ale nemělo odradit – Šerá hlídka skutečně za přečtení stojí. A když už ne kvůli konci, tak minimálně kvůli originálnímu příběhu, nečekaným zvratům, konspiracím a v neposlední řadě kvůli nenapodobitelné atmosféře ruské urban fantasy, která chytne a nepustí. Svět Jiných je návykový a je dobře, že se do něj můžeme zas a znovu vracet, třeba i díky novým přebalům.

Příště pro vás budeme mít recenzi na nejnovější přírůstek do řady této knižní série, a to Šestou hlídku. Těšíte se?

 

Šerá hlídka
Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Nakladatelství: Argo, Triton
Počet stran: 380
Rok vydání: 2017
Vazba: pevná
Cena: 398 Kč

 

RecenzeLiteraturaS. LukjaněnkoFantasyUrban fantasyArgoTriton
Categories: Vector Graphic

RETRO KOMIKS: Záhadný Spider-Man (1991)

Tue, 08/15/2017 - 23:34

Bratislavský Semic-Slovart, československá pobočka francouzského vydavatelství Semic, vydalo komiks Záhadný Spider-Man od amerického komiksového vydavatelství Marvel. Čtenáři se mají možnost seznámit s komiksovým hrdinou, který si dobyl srdce fanoušků po celém světě. V překladu z angličtiny Spider-Man znamená Pavoučí muž. Jedná se o superhrdinu bojujícího se zloduchy i mnohými nepřáteli různě geneticky pozměněnými. Pavoučí muž alias student Petr Parker se může zapojit do ochrany lidí díky tomu, že on sám byl pokousán radioaktivním pavoukem a převzal jeho schopnosti. V první části komiksu se čtenář seznámí ve zkratce s vývojem hrdiny. V další části si čtenář užívá soubojů Pavoučího muže se záhadným skateboardistou Championem a také Spidey (tak oslovují Spider-Mana blízcí přátelé) prožívá lásku. Bohužel příběh není ucelený a musí se čekat na další číslo. To ale nevadí, protože tenhle komiks zaceluje díru na našem trhu a lze předpokládat, že si nalezne patřičný počet fanoušků. Dobrou zprávou je také vydávání komiksu ve dvou jazykových verzích – slovenské a české. Na vnitřních stranách obálky se lze dočíst o plánovaném vydání Růžového Pantera a o možnosti sbírat hokejové kartičky pojící se k letošnímu mistrovství světa konané ve Finsku. Samotná kresba je solidní, cena vyšší. Podle informací z vydavatelství je plánováno vydávat i další hrdinské i nehrdinské komiksy (např. Conana Barbara, Fantoma, Tarzana, Garfielda a Transformers). Snad se tyto informace potvrdí. 


Záhadný Spider-Man
Nakladatelství: Semic-Slovart Bratislava
Rok vydání: 1991
Počet stran: 36
Formát: B5
Provedení: Brožovaná
Cena: 19,- Kčs
 

 

RetroKomiksSpider-Man
Categories: Vector Graphic

AKTUÁLNÍ SOUTĚŽ: Mé jméno je nikdo

Mon, 08/14/2017 - 13:36

I tento týden jsme pro vás připravili soutěž s knihou od nakladatelství Mystery Press. A jak jsme slíbili u poslední soutěže, tentokrát to bude z ranku fantastiky. I když vlastně těžko říct. Mé jméno je nikdo od americké autorky Kristen Orlando se primárně řadí do kategorie young adult, která nutně fantastika být nemusí, ale přesto ji my fantasti (tak nějak) bereme za svou. A o čem že tedy zrovna tahle kniha je? Přečtětesi ukázku a posuďte sami. Pokud vás to zaujme, odpovězte na naší otázku a knihu si můžete vysoutěžit.

  • Do jakého žánru, kromě specifikace young adult, by se kniha Mé jméno je nikdo dala zařadit?

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 20.8.2017, do předmětu napište Mé jméno je nikdy a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. Těšíme se na vaše odpovědi.

 

SoutěžSoutěžeMystery Press
Categories: Vector Graphic

RETROnoviny: 1991

Mon, 08/14/2017 - 09:58

20. srpna 1991 naměřili na Kvildě -5 °C, což odpovídalo teplotě naměřené 8. ledna 1990 v Praze-Klementinu. Noviny plní zprávy o válce v Zálivu. Jinak jsou problémy stále stejné. V Rudém právu zjišťují, že zemědělství nemá peníze (9. února, článek „Zemědělství nemá peníze“), že srovnají-li se platy pracovníků s vysokoškolským vzděláním, ve školství jsou o 500 až 700 korun nižší (23. ledna, článek „Učitele vyzkouší život“; nutno dodat, že průměrná mzda se pohybuje kolem 3800 Kčs měsíčně) a že s bydlením to není o moc lepší (27. února, článek „Odkdy vyšší nájemné?“). 

Peníze nejsou ani ve sci-fi – řeší se to v lednové i únorové Ikarii. A když se neřeší peníze, je na pořadu divácká anketa. V březnu se mimo jiné dočteme, že typický čtenář Ikarie je muž ve věku šestnácti až pětadvaceti let. Jeho vzdělání je střední až vysokoškolské, zaměstnáním je student nebo technik. (Někdy se vyskytuje odpověď „4A“, tedy „jiné zaměstnání“, což je tak trochu záhada, která dráždí představivost; moje dcera Irena, která mi pomáhá, vždycky když narazí na „4A“ hlásí „kominíka“.) Náš typický čtenář bydlí ve městě, Ikarii kupuje ve stánku PNS (tj. „Poštovní novinová služba“ pokud jste příliš mladí nebo příliš zapomnětliví, abyste to pamatovali ) a obvykle ji nemusí obtížně shánět. Čísla si kompletuje, není členem žádného SF klubu, ale chtěl by se jím stát. Což – mimochodem – svědčí o mdlé podnikavosti našich SF klubů: jak je možné, že za ta léta si nedokázaly najít cestu k potencionálním příznivcům? (…) Za snesitelnou považuje náš typický čtenář cenu 15 korun. Dodejme, že kdyby se dnes prodávala XB-1 za 15 korun, asi bychom se nezlobili. 

Březen je vůbec podstatný měsíc. Alespoň z tenisového hlediska. 7. března 1960 se narodil Ivan Lendl, 8. března 1991 oslavila první narozeniny Petra Kvitová a 9. března 1991 vyšel v příloze Rudého práva Haló sobota rozhovor s argentinskou tenistkou Gabrielou Sabatiniovou. O rok později přijde na svět Karolína Plíšková. V březnu. Na kurtech v roce 1991 dominuje Monika Selešová – vyhraje Australian Open, French Open i US Open. Wimbledon nevyhraje, protože se ho nezúčastní.

Každé médium si tvoří problémy samo. V 19. století to byli Lumír či Osvěta (ve spolupráci s almanachem Ruch), ve světě sci-fi tvoří rozruch obvykle Ondřej Neff. V květnové Ikarii vyjde jeho text Problém české sci-fi, kde se dočtete, že ke srovnání se zahraničními povídkami to není a  že většina našich autorů jaksi pohrdá řemeslem, pohrdá pouhou zábavou a snaží se rozdmýchat v sobě plamen, který tam v nejlepším případě doutná jako sotva spatřitelný uhlíček. A to pak je smutné počtení, jak račte sami viděti… V zářijovém čísle mu rozhořčeně odpoví Jiří Olšanský a Jan „Jam“ Oščádal, na požádaní se vyjádří i Pavel Kosatík a Ivan Adamovič. V roce 1992 přijdou i reakce fanoušků, ale k tomu se vyjádříme později. To důležité bylo řečeno: máme první fantastický literární spor, můžeme hrdě vejít do literárních dějin. 

Ikarie si vůbec vytváří prostor, aby jí mohli čtenáři vynadat. Když už není v kurzu anketa, přichází dotazy „Jak vylepšit Ikarii?“ nebo „Jaké bylo číslo sedm?“. Hozenou rukavici zvedne ing. Jiří Kománek, Čupy: „Když už inzerujete, že děláte časopis přes počítač, tak si pořiďte program na kontrolu textu. Tak moc chyb (chybějící písmenka, špatně rozdělená slova), jak jich bylo v číslo 3/1991, jsem už dlouho v žádném časopise neviděl. Mám určité zkušenosti s počítačem, a tak mi těžko můžete namluvit, že chyby zavinila tiskárna.“ Co asi pan inženýr říká dnešní četnosti chyb, kdy má program na kontrolu textu každý?

Vrcholnou ukázku snah o kultivaci časopisu je dotaz Pavla Vosáhla, kterému chybí sci-fi poezie. Redakce odpovídá zdrženlivě: nebylo by to pro čtenáře nudné? Sci-fi poezie existuje. Vezměte si třeba Adamsův Restaurant na konci vesmíru – kromě vogonské poezie tam najdeme i báseň tohoto znění:

Tak jednou z flámu,
vracím se teleportem,
s Ronem a Sidem a s Meg,
jak Ron získal Meggino srdce,
teď hlavu si lámu,
a že jeho nohu mám,
má Sidney na mě vztek.

(originál je lepší, pro anglicky mluvící přidávám:
„I teleported home last night with Ron and Sid and Meg
Ron stole Meggy's heart away and I got Sidney's leg.“)

A komu to nestačí, nechť si najde Science Fiction Poetry Association a jejich každoroční Rhysling Anthology. Mimochodem, roku 1994 získal Rhysling Award jistý Jeff VanderMeer. Ano, ten, o kterém jsme se nezmínili v předchozím článku z této série – česky se poprvé objevil v Ikarii v roce 1990. Jak vidno, zastínil jej nejen Salman Rushdie, ale i Miloš Zeman.

Na podzim je vůbec všechno špatně. Fantastická obec je rozhádána, v Ikarii není poezie, naopak v ní jsou chyby – a aby toho nebylo málo, umírá Arkadij Strugackij. Do uměleckého nebe ho doprovázejí Miles Davis, Klaus Kinski, Freddie Mercury nebo Bořivoj Zeman (ne, to není Karel, který dělal Cestu do pravěku, to je skutečně Bořivoj, kterého znáte díky Pyšné princezně). Co v této společnosti dělá Gustáv Husák, který zemřel, ač mu ještě před dvěma lety přály orgány, o tom se v novinách nepíše.

Všimněte si, co s textem udělá, když vybereme jen špatné události! Jedna Kvitová to nezachrání. Nota bene když ji 20. prosince 2016 přepadne a pořeže neznámý pachatel. Pokusíme se ale skončit pozitivně s Evou Hauserovou, která v Ikarii 8/1991 končí takto: uzavřu tohle povídání malým povzbudivým úsměvem, který nutno číst naležato: :-) 

No fakt! Smajlík! V roce 1991! I s návodem, jak ho číst! To se ještě nevědělo, že emotikony zaplaví svět. Jen ti scifisti zatracený, ti maj na to čuch!

publicistikaRetro
Categories: Vector Graphic

Pages