Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 8 hours 48 min ago

Čteme si

Mon, 10/21/2019 - 20:05

Dnešní čtecí občasník nebude tak úplně o novinkách, spíš o starších pokladech, na které narazíte při těch vzácných chvílích osvícení, kdy v knihovně zcela náhodně zalovíte v regálu a vytáhnete vaši budoucí srdeční záležitost. Nazývejte si mě staromilcem, ale ze současné produkce mě nic nezasáhlo ani zdaleka tolik jako následujících pár skvostů, které se mi tím či oním kuriózním způsobem objevilo na nočním stolku.

Série, která mi v posledních několika týdnech nepočítaně zlomila srdce a donutila nad svými stránkami štkát tak srdnatě, jako by mi umřel někdo z rodiny, není tak úplně fantastika, jako spíš historický román s bohatými prvky pohanské magie. Manda Scottová musela načíst ohromné množství sekundární literatury, aby v Boudice vykreslila neskutečně živoucí svět keltské Británie, který navíc popisuje s úžasným spisovatelským umem. Historické i imaginární postavy jsou samozřejmě do velké míry idealizované, ale dýchají tak hlasitě, jako by stály přímo vedle vás. Ať už je to samotná Breaca – legendární vůdkyně Icenů Boudica, její bratr Bán, mladý válečník Caradoc, nebo jakákoli jiná z desítky dalších postav, žádná z nich vás nenechá lhostejně otáčet stránky. Ve znamení orla, Ve znamení býka, Ve znamení psa a Ve znamení hada jsou všechno pětisetstránkové bichle, ale nudit se nebudete ani u jedné.

Fantoma Roberta Holdstocka se mi povedlo naprostou náhodou objevit ve výprodejní poličce městské knihovny za pár korun. Jako správný holdstockofil jsem ji domů nesla málem s posvátnou úctou a těšila se na obtížně prostupné houštiny Holdstockovy představivosti. Trochu mě překvapila čtivost, s jakou je příběh malého Michaela s podivným a děsivým talentem vyprávěn. Ovšem jak se objevila syrovost, která zhoupla knihu skoro až do hororu, tak tam už jsme doma. A jediné, čeho je mi po Fantomovi líto, je to, že nepřečtených Holdstockových věcí mi až příliš rychle ubývá...

 

Čteme sihistorický románFantasyM. ScottR. Holdstockboudica
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Marjorie Liu - Sana Takeda, Netvora 3: Azyl

Fri, 10/18/2019 - 00:00

Maika Půlvlčice nemá šanci uniknout hledáčku arkanických mocností, a tak hledá úkryt před hrozící válkou v uprchlickém přístavním městě Pontu – ale ani tam jí nebude azyl poskytnut zadarmo.

Poté, co Maika pátrala po pravdě o minulosti své matky na prokletém Ostrově kostí, našla jen málo odpovědí a mnohem víc otázek. Stále nad ní visí stín Šamanské císařovny, jejíž masku, artefakt propůjčující moc nad bohy, nedávno aktivovala. Majitelé různých úlomků masky by rádi získali i ten Maičin – Půlvlčice proto prchá do svobodného města Pontus, kde chce najít útočiště. Výměnou za to má ale aktivovat další z vynálezů své pradávné příbuzné – Pontský štít, která má město ochránit před blížící se válkou. Zinn, tedy netvor, který sídlí v Maičině těle, má stále obrovský hlad - postupně ale získává samostatnou podobu, a kráčí tak své hostitelce po boku. Monstrum i Půlvlčice už vědí, že musí spolupracovat a navazují spolu hlubší pouto. Jakožto hlavním postavám je jim také věnován největší prostor, nicméně děj neztrácí nic ze své rozvětvenosti a komplikovanosti.

Během prvních dvou dílů nám Marjorie Liu představila početný zástup postav, z nichž se většina v Azylu vrací na scénu. Rozhodně se nedá říct, že by byly vizuálně zaměnitelné – Sana Takeda si opět mistrovsky vyhrála s kresbou i jemnými detaily jednotlivých obličejů, bohužel i přes to je velmi těžké se v postavách vyznat. Taková už je Netvora – každý, kdo za sebou má předchozí díly série, ví, že se jedná o svět neskutečně bohatý, ale také zmatený a lehce překombinovaný. Na čtenáře se tu valí velké množství reálií, postav a událostí na opravdu malém prostoru. S ohledem na časový odstup, s jakým jednotlivá pokračování vychází (to čtvrté vyjde v angličtině teprve začátkem tohoto října), se všechny tyto informace člověku zákonitě vykouří z hlavy. Ideální je tedy číst sérii na jeden zátah anebo alespoň prolistovat předchozí knihy. Nejenže jinak nemáte možnost řádně příběh ocenit, ale vlastně se v něm nebudete ani moci dobře orientovat.

Samotný styl, kterým autorky svět budují, se samozřejmě nezměnil – Netvora se stále zaměřuje na zobrazení krutého světa stiženého válkou a jejími důsledky, potkáváme hlad, bídu a uprchlické tábory. Nechybí ani násilí, to vše s lehkou příchutí hororových prvků, steampunku a magie. Atmosféra, kterou Takeda příběhu dodává svou kresbou, je pak naprosto jedinečná. Využití barev skvěle zrcadlí aktuální dění a stránku za stránkou se opět jedná o vizuál, na který se neomrzí koukat. Co se Azylu daří lépe než Krvi, jeho předchůdci, je navázání na předchozí příběh. Elegantně vrací do hry některé dějové linky, které zůstaly zapomenuty v prvních sešitech, a spojuje vše dohromady. Prostor tu dostávají i jiné postavy, než sama Půlvlčice – hlavně její dva stálí společníci, Kippa a Ren. Okruh hlavních postav se nám ale přece jen trochu ustálil a čtenář už získává pocit, že je začíná znát.

Třetí Netvora zakončuje ve velkém stylu, ničím menším než ukázkovým cliffhangerem. Ani dřív se samozřejmě nejednalo o komiks, kde by byla o dramatické dění nouze (spíše naopak), v Azylu se ale daly věci pořádně do pohybu, a nezbývá než trpělivě vyčkat překladu The Chosen. Samozřejmě kvůli bohatému světu Maiky Půlvlčice bude také dřív či později nutné znovu sáhnout po prvních dílech a osvěžit si děj. Ale to lze, stejně jako jakoukoli zmatenost, tomuto nejen vizuálně fascinujícímu příběhu lehce odpustit.

 

Marjorie Liu, Sana Takeda – Netvora 3: Azyl
Nakladatelství: Crew
Počet stran: 168, brožovaná
Rok vydání: 2019
Překlad: Filip Škába
Cena: 449 Kč

KomiksCrewM. LiuS. TakedaNetvora
Categories: Vector Graphic

Nový titul z nakladatelství Epocha

Thu, 10/17/2019 - 00:00

Kristýna Sněgoňová

Z Ř Í D L A

Po úspěšném debutu Krev pro rusalku se zhruba po roce vrací Kristýna Sněgoňová na pole fantasy literatury se svým novým románem Zřídla.

Pod našima nohama se nachází spousta věcí: třeba vodovody, plynovody, optické kabely, metro… Teda to zrovna v Brně ne, ale zato tam můžete narazit na magická Zřídla – skryté zásobníky mocné energie. Jejich Strážcem se může stát každý, kdo má dar a dokáže se na Zřídla napojit, ať už je to holka z knihovny, divný chlápek od vedle, nebo třeba nenápadný uklízeč z nádraží. Moc Zřídla se dá využít všelijak – třeba pro větší sílu, štěstí, lásku nebo tvoření úžasných věcí. Jenže teď mizí jedno Zřídlo za druhým a je jasné, že za tím stojí někdo ze Strážců. A může to být kdokoliv. Stahují se mraky a hrozí válka o tenčící se zdroje magické energie. Vítejte v magickém světě, který by klidně mohl být tím naším.

Odkaz na knihu: http://epocha.cz/kniha/kristyna-snegonova-zridla-prvni-vydani-brozovana/

E-kniha: https://www.palmknihy.cz/sci-fi/zridla-201934

Románový debut Kristýny Sněgoňové Krev pro rusalku (2018) byl jednou z nejočekávanějších knih minulého roku a nedávno vyšel i jako audio kniha v podání Michala Jagelky. Díla této

nadějné české autorky jsou k nalezení v mnoha sbornících, v časopisu Pevnost se poprvé objevila jako vítězka soutěže Vidoucí s povídkou Zadostiučinění (Pevnost 03/2015), v roce 2017 si to zopakovala s povídkami O snílcích a snovačích (Pevnost 03/2017) a Sobotní směna (Pevnost 12/2017). Její povídky se stále pravidelněji objevují i v antologiích, jako například Ve stínu Říše (2017), kde ohromila a vyděsila příběhem "Na vlastní kůži", nebo ve volném pokračování antologie Ve stínu apokalypsy (2018). Chybět její jméno nebude ani ve třetím díle Ve stínu magie (říjen 2019).

KRISTÝNA SNĚGOŇOVÁ (* 1986)
Tak trochu záhadná žena, mladá spisovatelka, která se před několika lety vynořila odnikud, aby následně začala s přehledem vítězit v žánrových soutěžích a dobývat jednu cenu za druhou. Je několikanásobnou Lady Řádu fantasy i Nositelkou meče, vítězkou Ceny Karla Čapka a držitelkou Mloka, stejně jako soutěží typu Vidoucí a jiných. Doposud napsala nespočet novel a povídek. Narazit na ně lze například v již zmíněných antologiích Ve stínu Říše (2017) či Ve stínu apokalypsy (2018) a chybět nebude ani ve třetí chystané antologii Ve stínu magie, která vyjde 17. října 2019.

INFORMACE O KNIZE

Titul: Zřídla
Autor: Kristýna Sněgoňová

Ilustrace na obálce: Wayne Miller
Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma
Brožovaná, 110 x 180 mm
1. vydání,400 stran
DMC 299 Kč
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
ISBN: 978-80-7557-216-5

O NAKLADATELSTVÍ
Dominantním směrem ediční koncepce Nakladatelství Epocha je literatura faktu a historie, ale velký prostor je věnován právě fantastice. Ta přináší tituly žánrů sci-fi, fantasy i hororu. Věnuje se zahraničním i tuzemským autorům. Dominantní pozici zaujímají knihy nejtajemnějšího autora současné české fantastiky Františka Kotlety a akčně hororový urban-fantasy seriál Kladivo na čaroděje, který se postupně stal mezi fanoušky kultem. Většinu vydaných knih lze zakoupit také v elektronické podobě a některé tituly ve formě audioknih.

Nakladatelství Epocha
Kaprova 12/40
110 00 Praha 1
www.epocha.cz
https://www.facebook.com/Nakladatelstvi.Epocha
https://www.facebook.com/FantastickaEpocha

EpochaFantastická EpochaK. SněgoňováFantasy
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Gareth L. Powell, Jiskry války

Wed, 10/16/2019 - 00:00

Posttraumatický syndrom je mrcha zákeřná, váleční veteráni by o tom mohli vyprávět hodiny. O tom, jestli trpí nočními děsy a paranoiou také generálové, kteří dávají rozkazy ke genocidě a rozhodují tím o bytí či nebytí tisíců, o tom se moc vědeckých studií nepíše. A co teprve musí prožívat UI integrovaná do vesmírné útočné lodi…

Inteligentní válečná kosmická loď Vrtošivá fena byla zkonstruována pro boj, ale je znechucena svou účastí na zmiňované genocidě během poslední války. Zbavená výzbroje se snaží odčinit, co spáchala. Recept na nápravu účasti na válečné genocidě? Nechat se zaměstnat Záchranným sborem, organizací, která stojí mimo všechny mocenské struktury, nepodléhá žádné civilizaci a jejím posláním je pomáhat lodím v tísni. Vaše viny budou smazány. To platí jak pro inteligentní válečnou kosmickou loď, tak i pro její posádku.
Když se v soustavě plné starobylých artefaktů, vyrobených z celých planet, ztratí civilní loď, vydává se Vrtošivá fena s posádkou samotářů pod velením kapitánky Konstanzové na záchrannou výpravu.
Nejsou ale jediní, kdo po ztracené lodi pátrá.

Jiskry války se rozhodně nemají za co stydět a nic nepředstírají. Space opera se musí odehrávat ve vesmíru a je nutno cestovat do nekonečna a ještě dál. Zapadlé planety, kde chcípnul pes, ale i přetahovaná soupeřících vesmírných aliancí o to, kdo má větší lodě a může díky tomu šéfovat většímu kousku vesmíru, křehké příměří, jež může porušit i hlasitější kýchnutí některého z generálů, sedících na vrcholku vratké, pokojně vypadající mírové dohody, to všechno jsou Jiskry války.
Vyprávění v první osobě, ale z pohledu různých protagonistů příběhu, je z počátku trochu rozptylující a musíte důsledně hlídat názvy kapitol, jež tvoří jména těch, kterým zrovna vidíte do hlavy. Jakmile přistoupíte na autorovu hru a začnete rozlišovat, kdo zrovna mluví, začne se příběh sypat mnohem plynuleji a vy zjistíte, že tak úplně nemá jednoho hlavního hrdinu. Navíc, ne všichni, kdo mají co říct, jsou lidé.
Princip umělé inteligence je nedílnou součástí mnoha scifi románů a v případě kosmické lodi jde přece jen o něco trochu jiného než u androida, který doma pomáhá s nádobím nebo hlídat děti a rozhodne se, že chce být člověkem. Powell si vynašel vlastní originální způsob, kterým lodě ke svojí osobnosti přicházejí a ten vám nebudu prozrazovat. V každém případě není Vrtošivá fena v ději jen do počtu jako líbivá dekorace. Má vlastní názor na spoustu věcí a její osobnost se formuje na základě prožitých zkušeností. Díky tomu se záhy z inteligentního nástroje stane zásadním hybatelem děje.

Nemůžu si pomoct a berte to jako kompliment, ale párkrát jsem si při čtení vzpomněla na Firefly Joshe Whedona. Posádka Vrtošivé feny v mnohém připomíná partu vesmírných kovbojů, které svedla dohromady náhoda, ale nakonec bojují za stejnou věc. A jsou i další důvody, proč na vás místy dýchne ta správná westernová a dobrodružná atmosféra příběhů, kdy jde o čest, vlastní důstojnost a sebeúctu a teprve potom o principy, hierarchie a příslušnost k systému.

Ač má kniha svá rozuzlení a nedá se mluvit o otevřeném konci, přesto zůstává ještě dost nezodpovězených otázek, na jejichž zodpovězení snad nebudeme muset dlouho čekat. Gereth L. Powell a jeho hrdinové ve svém příběhu zdaleka neskončili.

Ukázku z knihy si můžete přečíst ZDE.

 

Gareth L. Powell
Jiskry války

Překlad: Zdeněk Uherčík
Nakladatelství:Triron
Rok vydání: 2019
Počet stran: 288
Cena: 329 Kč

RecenzeLiteraturaSci-fiG. L. PowellTriton
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Laird Barron, Kev je můj chleba

Tue, 10/15/2019 - 05:49

1/
Jako kluk jsem byl celej pryč do Humphreyho Bogarta. Toužil jsem po plstěným klobouku a baloňáku. Chtěl jsem nosit bouchačku, kouřit cigára bez filtru a měřit si přimhouřenýma očima fajnový dámy s dlouhejma nohama a norkovou štólou přes ramena. Dychtil jsem pronásledovat padouchy, mstít bezpráví a nastolovat mír.
Když jsem přežil dospívání a stal se ze mě chlap, odhalil jsem bezvýchodnej, komickej paradox – tíživej úděl každýho soukromýho očka, náramný tajemství, který vám šestákový romány a černobílý filmy zatajej: s každou hádankou, kterou náš neohroženej detektiv rozluští, s každým tajemstvím, který odhalí, s každým zločinem, kterej vyřeší, je svět o něco nešťastnější plac. Takže jsem to rozlousk a stal se radši gangsterem. Víc peněz, víc ženskejch, lepší hadry. Co se záhad týče, těch je mnohem míň. A koeficient mizérie? V zásadě stejnej.
Stal se gangsterem. Tři slova, který vydaj za kupu knih. Jak se stalo, že jsem skončil na nejsevernější pobočce Outfitu,  to je truchlivá sága. Vyprávění o tom, jak jsem tomuhle životu unikl, není o nic míň pochmurný, zato o dost kratší.

LETĚL JSEM PRVNÍ TŘÍDOU z Anchorage do Nome, protože mě tam Outfit poslal na pracovní prázdniny.
Šéf mě objal kolem ramen.
„Izajáši,“ pravil. „Udělej pro mě něco, synku. Pokoukej se na zamrzlý krajinky, nafoť polární záři a třebas i nakřápni nějakou tu kebuli. Uvidíme se za pár měsíců.“
Možná to neřek přesně takhle, ale skoro tak. Chtěl tím říct, že mám všude slídit a ujistit se, že je v zákulisí všecko cajk.
Ten kšeft mi moc nevoněl. Nome není ze žádnýho hlediska špičkovej post. Popravdě ho spíš hlavouni v Anchorage a Chicagu využívaj jako mafiánskou trestaneckou kolonii. Do krutýho mrazu posílaj jen dva typy lidí – chlápky se speciálním nadáním a budižkničemy. To se teď bavíme o rebelech, sadistech a packalech. Ne, z tohohle pracovního zařazení jsem žádnou radost neměl, aťsi bylo jen krátkodobý. Nicméně jsem věděl, co se ode mě čeká. Zdvořilá prosba náčelníka mi samozřejmě byla rozkazem.
Po příletu jsem se hlásil u Vitaleho Nighta, místního gangsterskýho potentáta, kterej velel okolní tundře, kam až oko dohlídlo. Asi tak středně silnej chlap; hranatej od orlího nosu až po kostnatý ruce a ostrý kolena. Lesklý šednoucí vlasy a hadry šitý na míru – takovej rádoby Frank Sinatra.
Night se vyšplhal po chicagským služebním žebříčku tím, že dělal prvotřídního poskoka lidem o generaci starším, než jsem já. Uměl tasit rychle jak pistolník z Divokýho západu a na kontě měl hromadu mrtvol. Sám jsem ho viděl na střelnici v akci. „Rychle“ nebyl přesnej popis. Vypadalo to, že se mu pistole teleportovala z pouzdra rovnou do ruky, a vzápětí vyprázdnil zásobník do terče, všechno do černýho středu, kterej měl průměr jako pěťák.
Chlap bez výčitek svědomí, tak zněl všeobecnej názor na Vitaleho Nighta. Mezi gangsterama je těžký vysloužit si větší kompliment. Proč ho mocipáni vodlifrovali na Aljašku, bylo záhadou. Kolovala spousta zvěstí – že někoho voddělal bez souhlasu shůry; že přebral milenku někomu, komu neměl; že se křivě kouknul na šéfa. Mohl to bejt kterejkoli z těchhle přestupků, anebo žádnej.
V poslední době měl Night na starosti nejrůznější čachry mezi Nome a Prudhoe Bay. Drogy, zbraně, hazard, prostituci; všecko, co mohlo zvednout morálku osamělejm členům posádek velkejch rybářskejch lodí a buranům z ropnejch polí, který v Zemi půlnočního slunce dřeli do úmoru. Lidi z Outfitu Aljašku milovali – námořní trasy doširoka otevřený, tráva snad nejkvalitnější v Severní Americe a nekonečnej proud ropnejch peněz, který ve finále natekly šéfům do kapes. Udržovat všechno na Aljašce úspěšně v provozu znamenalo umět rozpoznat, který chlapi se dokážou popasovat s extrémama světla a tmy a permanentně hnusným počasím.
Jakej byl můj úkol? Nahnat strach pár Nightovým podřízeným, kteří trochu zaostávali v plnění úkolů, aby se k tomu nemusel snižovat on sám a zabejvat se pak tím, že jsou lidi celý zdrchaný. Vztahy v každý rodině jsou malicherný a komplikovaný – bez ohledu na to, o jakou famílii jde.
Když jste někde potřebovali člověka, kterej s převahou zvládne situaci, poslali jste tam Izajáše Coleridge. Byl jsem něco jako zlatej standard. Znáte ty filmy z produkce Alberta Broccoliho o jednom světově proslulým špiónovi? V každým z těchhle filmů číhá někde v pozadí hrozivej, náramně udělanej vazoun v pěkným obleku. Zabíjí lidi, který naštvou jeho šéfa – padoucha všech padouchů. Tak tenhle vazoun, to jsem byl já.
Prvních pár tejdnů v Nome proběhlo hladce. Tupci, který jsem přijel vyděsit, se jen koukli, jaký dělám ramena, a hned začali sekat dobrotu. Prostě lehce vydělaný prachy. Většinou jsme mastili karty a trávili pěknou část každýho večera chlastáním v jedný z tuctu místních hospod. Sblížil jsem se s místním personálem, obzvlášť s chlápkem, kterej u Nighta fidlal druhý housle, s Tonym Becchim (aka Tonym Pugétem), břichatým gangsterem ze starý školy. Což znamenalo ze středověku.
Stejně jako já, i Tony Pugét v tomhle konkrétním divadelním představení jenom hostoval. Chicago rozhodlo, že Nightovi by se hodilo nadání postaršího vyrovnanýho gangstera; ne napořád, jen tak na rok nebo dva. Tony P. byl původně z Floridy, takže illinoiský počasí nenáviděl. No, a počasí na Aljašce nenáviděl ještě mnohem víc. Nechal jsem ho u jeho přesvědčení, že tenhle pocit máme společnej. Došel k němu na základě skutečnosti, že jsem napůl Maor. Vytvořili jsme si z toho takovou humornou scénku, která se odvíjela asi takhle:
Co dělá kurva Maor na Aljašce? zeptal se on.
Sere rampouchy, na to já. Jaká je na dnešek předpověď?
Ráno částečně na hovno, odpoledne přechodně na hovno a večer na hovno skoro furt.
Divný bylo, že nakonec jsem si musel pořád častěji klást tutéž otázku: co tady vlastně dělám? Místo abych se řídil tímhle instinktem, o kterým jsem se už naučil, že je to můj anděl strážnej, kopnul jsem do sebe dalšího panáka a čekal, až mi dá pokoj.
A takhle jsem v tom pokračoval, dokud nebylo najednou pozdě.


2/
Všechno se to posralo na lehkým člunu v Čukotským moři. Moje čím dál vrtkavější povaha mi posílala spousty výstražnejch znamení. Měl jsem to předvídat, měl jsem si uvědomit, co po mně moje duše žádá.
Celá ta šaškárna začala jít do kytek v den, kdy Vitale Night nařídil, aby ho hrstka jeho lidí doprovodila na krátkej let do soukromý lovecký chaty poblíž Kotzebue. Důvod cesty odmítl uvíst, a když jsem na něm vyzvídal, jen se samolibě ušklíbl. Velitele se dvakrát neptáte; držíte jazyk za zuby a čekáte, co bude.
A bylo tohle: naskládali jsme se do malýho dvouvrtulovýho letadla a odfrčeli na sever do primitivní lovecký chaty na opuštěným pobřeží. Chata mi připadla sice spartánsky zařízená, ale docela klasa. Byl to srub, jak by člověk čekal, a výzdobu tvořily hlavy ledních medvědů a fotky nejrůznějších hlavounů a chlápků z Rat Packu.
Vitale Night uspořádal pořádnou párty. Dotáhl bednu šampaňskýho a spoustu koksu a společnost drsňáků rozveselovalo pár sněžnejch králíčků. Já seděl zadumaně v rohu a pil mnohem víc, než bylo zdrávo. Ráno jsem dovrávoral dolů po schodech, zrovna když Night a Tony P. vybalovali pušky a sady stahovacích nožů. Rozkládali to svý nářadíčko po praporovině rozprostřený na jídelním stole a přitom se na mě šklebili a pošťuchovali se. Na sobě měli vlněný košile, vlněný kalhoty a těžký zimní boty. Ty jejich škleby věštily, že se blíží něco strašnýho. Zbejvalo už jen čekat, jakou to na sebe vezme podobu.
Vitale Night kontroloval teleskop na pušce.
„Coleridgi. Slyšel jsem, že seš lovec.“ Namířil mi tím kanónem na hlavu a vystřelil naprázdno. „Kristepane, přestaň se tak kabonit. Vyděsíš holky. Jen do tebe trochu reju, no.“ On a Tony P. se zhluboka, upřímně rozesmáli.
Došel jsem k baru, popadl láhev Knob Creek a nalil si velkýho panáka k snídani. Než přijel velkej teréňák, flaška se povážlivě vyprázdnila.
Půltuctu se nás vecpalo do stísněný kabiny a vyjeli jsme na pobřežní led. Vozidlo rachotilo na kovovejch pásech, který se zakusovaly do modrobílejch hřbetů stlačenýho ledu. Na nebi se sbíraly nízký, těžký mraky a splývaly s lehkou mlhou. Nakonec se kry začaly rozjíždět do otevřenýho moře. Čekal na nás dlouhej dřevěnej člun, u kormidla seděl kdosi z místních. Všichni si přes zimní kabáty natáhli větrovky a nahrnuli se do člunu. Rozštěkaly se dva motory Evinrude a kormidelník s náma vyrazil do slaný mlhy.
„Co máme v merku?“ zeptal jsem se Tonyho Pugéta.
„Stádo mrožů,“ křikl na mě přes řev motorů. „Zimujou na ledovcích u pobřeží. Nahrabem si hafo těch jejich tesáků!“
Skrz mraky se prožralo slunce.

Gnóm! opět vydal Lairda Barrona

Nakladatelství Gnóm!, které vzniklo na jaře 2016, vydalo letos v srpnu svou osmou knihu. I v tomto případě se jedná o pokus najít „to nejlepší“ (rozuměj: literárně nejzajímavější) ze současné angloamerické žánrové tvorby, mapované zcela libovolně napříč žánry.
Gnóm! dosud vydal jednu malou antologii ženských sci-fi/fantasy autorek, jednu science fiction, jednu poetickou postapokalyptickou sci-fi/fantasy, tři sbírky hororových povídek od tří různých autorů, jednu sbírku esejů o fantastické literatuře jako takové a nyní přichází s krimithrillerem. Zároveň se jedná o druhou knihu aljašského rodáka Lairda Barrona vydanou v tomto nakladatelství.
Barron si u českých hororových fanoušků snad již jakousi reputaci vydobyl, a zcela jistě si získal pozornost akademiků (členů Akademie science fiction, fantasy a hororu), kteří loni jeho povídkovou sbírku Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká (Gnóm!, 2017) ocenili hned dvěma sfingami – za nejlepší horor a za nejlepší povídky.
Samozřejmě, že není na světě člověk ten, aby se líbil lidem všem, a tak se našli i čtenáři, kteří byli uvedenou knihou o to více zklamáni, protože nesplnila jejich očekávání, na žánr hororu obvykle kladená. Tito čtenáři mají jistě pravdu. Barron sám přiznává, že v průběhu svého aljašského dětství, tráveného v naprostém odloučení od zbytku světa, hltal světovou literaturu ze sbírky knihomolských rodičů, jak mu co přišlo pod ruku, a vůbec se nestihl zúčastnit učených disputací o tom, „jak se má správně psát náš žánr“, které jsou v každé komunitě obvyklé. Což znamená, že vyrostl doslova jako dříví v lese a dozrál v autora, který si píše zcela tak, jak uzná za vhodné on sám, a ještě k tomu drze prohlašuje, že „dobré nebo špatné psaní nebylo nikdy definováno žánrovými kategoriemi nebo jejich absencí.“
Vzhledem k takovému přístupu asi nikoho nepřekvapí, že Barron není autor, který by se striktně držel jen jedné literární metody nebo jen jediného žánru, a že v poslední době expanduje i mimo horor.
Abychom na vlastní kůži okusili Barronovo literární skotačení, přinesl letos Gnóm! jeho relativní (loňskou) novinku, krimithriller z mafiánského prostředí nazvanou Krev je můj chleba (v orig. Blood Standard), v němž autor stvořil zcela nového hrdinu, neobvykle fyzicky silného a odolného Izajáše Coleridge, který je, zjednodušeně řečeno, zlý a cynický, ale má dobré a světovou mytologií poučené srdce.
Soudě podle dosavadních ohlasů oceňují čeští čtenáři na knize její jazykovou bohatost, „hlášky“ a svižné tempo, což jsou vlastnosti, kterými se dost liší od autorových zádumčivých a ponurých hororů. Zároveň však ti, kdo si Barrona oblíbili již dříve, o nic nepřijdou, neboť i v krajině zbavené (prozatím) všech fantastických prvků zůstává aljašský samotář zcela sám sebou, jeho pohled na vesmír je stále stejně temný a dokonce bychom si troufli říct, že ústy Izajáše, který miluje psy a nevěří lidem, k nám promlouvá dosud nejautobiografičtěji autor sám.

Gnóm!Z jiného soudkuDetektivkaL. Barron
Categories: Vector Graphic

AUDIOKNIHA: Anthony Ryan - Oheň probuzení

Mon, 10/14/2019 - 16:55

Milovníci dračí fantastiky pozor! Na český trh se dostávají příbuzní draků: draggové v audioknize Oheň probuzení. Jedná se o první díl trilogie Draconis Memoria od skotského autora Anthony Ryana. Draci, tedy draggové, se ocitají na pokraji vyhubení. Jejich krev skrývá velkou moc a tajemství. Ne všechna jsou lidem známa. Pátrání po nich začíná.

Ve světe Anthony Ryana se rodí výjimeční lidé. Tací, kteří mohou vypít krev draggů a místo toho, aby je sežehla na prach, získají nadlidské schopnosti. Každý dragg má jiné zbarvení a od toho se odvíjí i barva jejich krve a schopnosti, které propůjčuje. Tito vyvolení se nazývají Krvožehnaní a společnost si o nich vede přísné záznamy, aby žádný neunikl. Válka s Korvantinskou říší je na spadnutí a Kovolodní obchodní syndikát potřebuje každého na své straně. Čeho se ale nedostává, je samotná krev. Draggové jsou na pokraji vyhynutí a zachránit říši může jen nález Bílého dragga. Mytického tvora ze starých bájí, jehož krev propůjčuje netušenou moc.

Děj knihy je rozdělen do tří částí, které se navzájem prolínají. Vypráví osudy zdánlivě nesourodých osobností. Prvním z nich je Lizzane Lethridgová. Tajná agentka a nájemná vražedkyně Syndikátu, jejíž otec byl významný vědec. Je vyslána po stopách jedné své předchůdkyně. Její pátrání se nakonec vzdor jejím zkušenostem a ostražitosti stane velice osobním.

Claydon Torcreek je neregistrovaný Krvožehnaný. Pohybuje se v podsvětí jako zlodějíček. Zavržený vlastní rodinou. S tou ale bude muset opět navázat spolupráci, protože mu začne jít doslova o život. Stane se zaměstnancem Syndikátu a najde více než jen pomstu.

Posledním hrdinou je mladý podporučík na Kovolodním křižníku. Po prohrané bitvě, kterou sotva přežije, se dostává až na konec světa. Tam, kde ožívají legendy, včetně té o Bílém draggovi.

Oheň probuzení lze považovat za příjemné rozvíření vod s dračí tématikou. Kombinace steampunku a dračích legend je nenásilná a příjemná. Autor postupně dávkuje informace z historie Syndikátu, minulosti hlavních hrdinů i samotných draggů. S každou novou kapitolou se dozvídáme více a jsme tak ve stálém napětí. Fanoušci bojových scén si na své příliš nepřijdou. Bitvy jsou sice propracované, ale spíše se odehrávají na pozadí skrze osudy hrdinů. Není jim věnován samostatný prostor. Vykreslení hlavních postav se zdá zpočátku fádním, některé linie mohou být zdlouhavé kvůli absenci sympatií vůči dané osobě, ale brzy je čtenář pozná lépe a krize je zažehnána. Přejmenování draků na draggy nepovažuji za šťastné. Všem je jasné, o jaká stvoření se jedná a kreativita z pozměněného názvu také nečpí, ale děj to výrazně neruší.

Čtený projev Vasila Fridricha není špatný. Příjemný hrubší hlas se hodí pro tento typ příběhu. Přednáší plynule a herecký projev není nějak výrazný. Nestrhává pozornost od děje, a tak se můžete v klidu soustředit na knihu. Brzy zjistíte, že jeho samotného vlastně ani nevnímáte.

Vzhledem k tomu, že se jedná o první díl trilogie, lze pouze konstatovat vydařený start. Otázkou zůstává, jak se povede autorovi dál.


Oheň probuzení
Anthony Ryan

Série: Draconis Memoria
Interpret: Vasil Fridrich
Vydavatelství: Audiotéka, Bookmedia
Rok: 2019
Doporučená prodejní cena: 349 Kč

RecenzeLiteraturaFantasyA. RyanAudioknihaAudioknihyAudiotéka.czV. Fridrich
Categories: Vector Graphic

RECENZE: China Miéville, Město & Město

Thu, 10/10/2019 - 01:00

Hmm, co jsem ještě nezkoušel? řekl si nejspíš jednoho dne China Miéville. No jistě, new weird sci-fi detektivku! A tak vzniklo Město & Město

O tom, jak Miéville skáče ze žánru do žánru a nějaké hranice tak maximálně přelétne pohrdavým pohledem, jsme si něco pověděli už v recenzi na Tři okamžiky exploze. A přesvědčili jsme se i o tom, že jakmile tenhle vykutálený chlapík něco vydá, odborná porota i laická veřejnost po tom okamžitě začne metat jednu literární cenu za druhou. Konkrétně za Město & Město na poličce oprašuje sošky cen Hugo, Locus, Světové ceny fantasy, ceny Arthura C. Clarka a ceny Britské asociace science fiction. Uf.

Kdesi v blíže nespecifikované oblasti jihovýchodní Evropy leží dvě města – Besźel a Ul Qoma. Vlastně tak nějak… leží v sobě. Obě města už od pradávna sdílejí stejný prostor, paralelní, chcete-li. Na některých místech se prolínají a besźelský chodec tak může obdivovat ulqomské ulice, jejich barvy, architekturu… tedy, mohl by, kdyby to nebylo trans-g. Trans-g je největší zločin, jakého se kdokoli v obou městech může dopustit a každý je od malička vychováván, aby se mu dokázal vyhnout. Není to totiž žádná sranda – vidíte ulqomské ulice, slyšíte hluk jejich dopravy a cítíte jejich vůně, zároveň je však musíte úzkostlivě nevidět, neslyšet a necítit. Protože jakmile jen o vteřinu déle spočinete pohledem na čemkoli, co není ve vašem městě, objeví se Trans-g, třetí strana, stíny, které vás seberou a už o vás nikdy nikdo neuslyší.

Tyador Borlú je inspektor a pár mrtvých už viděl. S touhle dívkou, kterou našli pobodanou na besźelském sídlišti, to ale nebude tak jednoduché, jak se na první ohledání může zdát. Vzápětí totiž vyjde najevo, že ačkoli tělo bylo pohozeno v Besźelu, vražda se odehrála v Ul Qomě. Nejjednodušší by tedy bylo předat zodpovědnost Trans-g a umýt si nad tím ruce, jenže tenhle případ je mnohem komplikovanější a vede do bludiště slepých uliček a nečekaných zákrut. A někde v tom bludišti se najednou vynoří zkazky o Orciny, tajemném třetím městě, které dosud všichni považovali za bláhovou pohádku…

Sci-fi a detektivka, to k sobě sedne už skoro přirozeně. Sci-fi, které sci-fi tak úplně není a hlásí se spíš k proudu new weird a detektivka, to k sobě sedne ještě líp. Město & Město trochu vypadá, že si ukouslo zatraceně velké sousto z obou žánrů a možná bude mít problémy ho rozkousat, ale obavy jsou zbytečné. Všechno totiž dokonale spojuje město, respektive města. Ta tady hrají hlavní roli, ta vystupují jako ústřední postava. Zdánlivě jednoduchý námět je neuvěřitelně propracovaný a pozvedá již poněkud vyčpělou detektivní zápletku kamsi do „závratných metafyzických a uměleckých výšek“, jak trochu nadneseně deklamuje obálka.

Miéville vám od první stránky nic neusnadní, hodí vás do Besźelu a vy se teď snažte nedopustit se trans-g. Borlú je naštěstí obratný a sympatický průvodce, trochu zamlklý a melancholický detektiv netrpí neduhy svých severských kolegů, pije pouze občas a milenky má jen dvě. Není to sarkastický mizera se sklony k násilí, ale spíš zasmušilý městský chodec. Možná to nebude váš nejlepší kamarád, ale k pomyšlení, že někde v prostoru mezi městy se mu nenávratně mění život, pravděpodobně nebudete chladnokrevní.

Musím přiznat, že typicky detektivní frenetické zakončení, kdy se najednou běhá z místa na místo a všem všechno náhle dojde během lusknutí prstů, mě trochu ztratilo. Ostatně to často bývá nejslabší místo žánru, záhada je fuč a teď musí něco přijít místo ní, aby se udržela čtenářova pozornost, a tak se střílí ze všech stran. Miéville se tomu sice částečně dokázal vyhnout a zakončit svůj městský opus důstojně, přesto mi bylo lépe kdesi uprostřed. To „uprostřed“ (a na začátku) je ovšem fenomenální. Takže ano, mít k dispozici nějakou literární cenu, metám ji po Městě & Městě taky.

China Miéville, Město & Město
Původní vydání: The City & The City, 2009
Rok vydání: 2019 (2. vydání)
Překlad: Milan Žáček
Nakladatelství: Laser
Stran: 368
Cena: 379 Kč
 

LiteraturaRecenzeEuromedia GroupLaser-booksC. MiévilleNew weird
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Jay Kristoff, Nikdynoc

Wed, 10/09/2019 - 01:00

Její otec byl popraven jako zrádce a zbytek její rodiny uvězněn. Mia Corvere, vyvolená bohyně Noci, se rozhodne vstoupit do kacířské Rudé církve a stát se vražedkyní, aby se mohla pomstít. A nic menšího než smrt nejvýznamnějších představitelů republiky nebude její pomstě stačit.

Představte si svět ne nepodobný antickému Římu a město ne nepodobném Benátkám. Představte si tři slunce křižující oblohu, každé halící svět do jiného barevného odstínu, slunce, která téměř nikdy nezapadají. Představte si, jak málo je v tomto světě stínů. A pak si představte dívku, která jim může poroučet. Mia právě spáchala svou první vraždu ve jménu bohyně noci Niah a nyní se vydává pryč z rodného města najít Rudou církev. Toto společenství profesionálních vrahů je pronásledováno napříč celou republikou a ona se chce stát jeho součástí, aby tak dostala prostředky k vlastní pomstě. Při svém výcviku, po kterém bude mít šanci stát se jednou z vražedkyň ve službách církve, potkává mnoho dalších, kteří usilují o stejný cíl. Vedlejší postavy hrají až na Miina přítele Trica většinou menší roli a mnohdy staví hlavní hrdince do cesty překážky, je to ale stále Mia, kolem koho se celý příběh točí.

Ačkoli se Jay Kristoff představování reálií věnuje spíše nenápadně, napříč celou knihou utrousil dostatek drobečků, podle kterých si můžete v hlavě jeho fiktivní svět vykreslit. Prostředí je to opravdu zajímavé a v dalších dvou dílech, které budou Nikdynoc následovat, by se z něj dalo ještě hodně vytěžit. Zatím tu máme stínového kocoura, krvavou magii a záhadné božské aspekty.

O životě Mii Corvere čtenářům vypráví jedna z dalších postav, která ale zatím zůstává anonymní. Tento vypravěč k příběhu bohatě přispívá poznámkami pod čarou, kde se dočtete jak o pikantnostech z historie republiky, tak střípky reálií nebo kousavé sarkastické komentáře. V příběhu jako takovém není nouze o nějakou tu akci, krev a násilí, od prostředí školy pro vrahy se to koneckonců dá čekat, prostor tu dokonce dostane i erotika. Díky přítomnosti vražedné surovosti by chvílemi člověk zapochyboval o tom, zda si Nikdynoc opravdu zaslouží zařazení mezi young adult literaturu. Tedy, pochyboval by o tom tak do poloviny knihy.

První polovina je patrně tou silnější částí příběhu, opatrně ale na start – na tomto místě je třeba zmínit asi nejdůležitější věc týkající se této knihy. Je možné, že ji někteří odloží už po pár stranách, protože každý nemusí skousnout autorův velmi popisný a rozvláčný styl. Tam, kde lze, Kristoff vkládá všechna možná i nemožná přirovnání a květnaté kudrlinky – mnohdy to skutečně dobře podpoří temnou a chmurnou atmosféru, na některých místech už ale autor sklouzává do lehkého absurdna, kdy jeho obraty jednoduše nezní dobře. Na druhou stranu, začátek knihy dokáže natolik zaujmout, že se jím proženete poměrně rychle a na pomalý Kristoffův jazyk si zvyknete. A ty zmíněné YA prvky? Nejdříve jen tak pozvolna vystrkují růžky, načež zhruba v polovině příběhu přijde zlom a vy je vidíte všude. A k tomu, jak temně se kniha prezentuje, zkrátka nesedí několikrát omýlaný ekvivalent toho, “jak mužný a vražedně krásný je”. Samozřejmě mě neberte špatně, do nějakého béčkového extrému v tomto ohledu Nikdynoc nesklouzává, ale přece jen, to křížení “dospělého” a “YA” žánru místy není provedeno úplně dobře. K žánrovému stereotypu trochu sklouzává i charakter hlavní hrdinky – samozřejmě je totiž Mia ve škole pro vrahy nadprůměrná a přitahuje patřičnou pozornost nejen tehdy, když se dostane do průšvihu.

Obecně se jedná o titul, který si jako čtenář naplno užijete a necháte se zlákat atraktivním světem, ale jako recenzentovi vám to nedá a budete šťourat. I přes takové lehké neduhy ale Nikdynoc obsahuje dost zajímavých a originálních konceptů, na které může nalákat. Slibuje temno a krev (což také doručuje), a jakmile si po pár stranách zvyknete na autorův styl, není těžké se celou knihou prokousat za krátkou dobu. Příběh Mii Corvere samozřejmě zůstal otevřený – kniha přímo počítá s dalším pokračováním. Jestli se ponese v podobném duchu jako Nikdynoc, nebo žánrově sklouzne blíž k YA nebo temné fantasy, uvidíme. I když spojení těchto dvou žánrů místy poměrně drhne, zatím tato série může pro zastánce obou táborů sloužit jako taková malá ochutnávka toho, co ona druhá odnož fantastiky může nabídnout.

 

Jay Kristoff – Nikdynoc
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 448, vázaná s přebalem
Překlad: Adéla Rufferová
Rok vydání: 2019
Cena: 349 Kč

RecenzeLiteraturaAlbatros mediaCooBoo
Categories: Vector Graphic

Ukázka: Petr Boček, Mízožravci

Tue, 10/08/2019 - 01:00

Nakladatelství Golden Dog vydává první román hororového autora Petra Bočka, který se doposud prezentoval především povídkovými sbírkami 

Po několika hodinách třídění, kdy věci rozděloval na ty, které půjdou určitě do stoupy a které jen možná, mu z toho všeho šla hlava kolem. Najednou si uvědomil, že vlastně vůbec neobědval. Z batohu vytáhl housku se salámem a sveřepě se do ní zakousl.
V ten okamžik se ozvalo zabušení na dveře. Krátké, uměřené. Pak byl chvilku klid. Napadlo ho, že je to možná domovnice, která ze střeženého bytu zaslechla podezřelé zvuky, a tak se vydala na výzvědy. Ta ale přece měla klíče. Rány zazněly znovu, mnohem intenzivněji a v divočejším rytmu. Odložil housku, rychle přistoupil ke dveřím a vyhlédl ven kukátkem. Nic, prázdno. Udiveně zavrtěl hlavou. Nicméně se rozhodl přijít té záhadě na kloub a prudce otevřel. Zprvu opět nikoho nezaregistroval, vykročil tedy ven. Vpravo, těsně vedle jeho dveří se ke stěně tiskl drobný stařec navlečený do zašlé teplákové soupravy, s vystrašeným výrazem v očích.
„Co si přejete?“ pronesl Martin vstřícně. Toho člověka neznal, musel se sem nastěhovat nedávno nebo se za ta léta změnil k nepoznání.
„Víte,“ zafňukal penzista, „syn mi zase vyměnil zámek. Byl jsem venku a teď… teď se už nedostanu dovnitř.“
„A syn se vrátí?“
„Určitě. Tak za hodinu, za dvě. A mě studí nohy, víte?“
Teprve teď si všiml, že muž stojí na prahu bos.
„Tak…“ Martin neměl srdce toho zjevně dezorientovaného staříka vyhodit. „Tak pojďte dál.“
Vedl ho do kuchyně a usadil na židli. Za staříkem se táhl intenzivní pach zatuchliny. Ještě že pořád větrá.
„Nemáte žízeň?“
Muž kývl. Martin z dřezu vytáhl památeční skleničku z nazelenalého skla a snažil se ji opláchnout pod proudem vody z kohoutku. Zpočátku to v potrubí hlasitě chrastilo a do skleničky prskala jen narezavěle zabarvená tekutina. Teprve po chvíli se vodovod uklidnil a umožnil načepovat cosi, čemu se dalo říkat pitná voda.
„Omlouvám se, ale nemám tu nic lepšího. Ani žádné jídlo.“
Nakousnutou housku se salámem pro jistotu nenápadně vstrčil do kapsy.
Muž nějakou chvíli mlčel, zrak mu divoce skákal po poličkách a skříňkách kuchyňské linky.
Pak pronesl: „Vy jste tu novej?“
„Nooo, jak se to vezme. Už dlouho jsem tu nebyl.“
„Aha.“
„Jste vod bezpečnosti?“
Martin se rozesmál. „Ne, a měl bych?“
„Chci podat svědectví.“
Martin od něj vzal vyprázdněnou sklenici: „To musíte na policii.“
Jen co ji položil vedle dřezu, stařík ho zatahal za rukáv. „Pane komisaři, já vám musím povědět, jak to všechno bylo.“
„A co?“
Martin usedl na druhou židli. Při tom si všiml, že doposud šmolkově modré nebe srpnového odpoledne podivně zešedlo a byt se zaplnil stíny. Muž k němu naklonil hlavu a – ostražitě se rozhlížeje – vyprávěl: „Bylo to těsně po válce. Já jsem mu říkal: Dobře, musíme ty Němce dát pod zámek, to je jasný, musíme. Zasloužej si to. Zrušili nás. Zakázali nám vstup. I do svatyně. Musel jsem tajně přenýst ty věci z pavilónu a původní kanceláře v centru města až do domu číslo 39. Rozumíte, do toho starýho, jak tu stál, než tu postavili tohle. Do sklepů. To nebylo jednoduchý. Postavil jsem na to i police. Těmahle rukama jsem to udělal.“
Rozevřel dlaně a Martinovi připadlo, že mají nazelenalou barvu. Při zmínce o sklepech a policích ho polilo horko a v konečníku ucítil podivný tlak.
„A kdo s tím přijde do kontaktu, kdo se napije, toho to zasáhne. Do určitý míry napořád.“
Pak si zhluboka odkašlal: „Ale kde jsem to skončil? Jo, Němci. Národní hosti. Tak, zasloužili si to. Zastřelit, to jo. Mučit asi taky. Ty raněný, co vytáh major Klevis, jsme dodělali jako první. Pak šli další, jeden za druhým. A pak ženský, musely se svlíknout. A Klevis a ten Vrána a taky ty dva další, všichni z naší organizace si je pěkně podali. Nohy vod sebe! Byly to kurvy. Kurvy německý. Ale těm dětem to dělat neměli. Neměli! To si přál Krombholz. Jo, ten to byl! Každej večer teď ke mně ty malý choděj! Ale já jsem jim nic neudělal! Neudělal! Rozumíte?“ Na chvilku se odmlčel. „A já vím i další věci. I když jsem musel před dávnou dobou odejít. Předtím, rozumíte, než se to úplně zvrhlo. Třeba toho kluka přinesla velká voda. Taky ho obětovali. A ten pitomec Mrkva pak toho dalšího rozpáral. Vytahal z něj vnitřnosti jak ďábel. Vůbec se nemohl zastavit. A ty ruce a nohy taky položili před oltář. Poblil jsem se, když jsem se to dozvěděl. Ale musím mlčet. Mlčet! Jsou všude. Všude, i na policii.“ Vyděšeně se zarazil. „Vy patříte k nim!?“
Martin nerozuměl. „Ke komu?“
„No k nim.“ Stařík si nevraživě prohlédl zelenou skleničku, z níž se před chvílí napil. V tu chvíli vypustil hlasitý pšouk. A s větry jako by odvanul i jeho světlejší okamžik, pokud vůbec nějaký takový měl. „Kde? Kde to jsem?“ zeptal se překvapeně. Nevěřícně pohlédl na Martina. „Vy jste se na mě domluvil se synem! Chcete mě tu mučit, že jo?“
Martin suše polkl a říkal si v duchu, že by se měl nepříčetného důchodce zbavit. Ale jak? Dovléct ho ke dveřím a násilím vystrčit na schody? Aby mu pak donekonečna bušil na dveře? Aby byl obviněn z týrání cizího seniora? Jak z toho ven, sakra?!
Stařec však jeho dilema vyřešil sám. Náhle vyskočil a s mrštností, kterou by u něj Martin rozhodně nepředpokládal, se kolem něj protáhl. Hbitě překonal kuchyň i celou předsíňku. Připomněl mu v ten okamžik nějakou lasicovitou šelmu, nejspíš asi tchoře, kterého navozoval i odérem. Vrhl se ke dveřím bytu, začal do nich zběsile bušit a divoce řvát: „Pomoc! Pomóóóc! Pomóóóc!“
Martin mu byl v patách. Příslušným hmatem pootevřel a vystrčil staříka ven.
Ještě, než stačil vůbec vydechnout, se mu po pravici vynořila domovnice: „Jé, Martine, ty ses vrátil?“
„Já… já…“ zakoktal.
„Jasně,“ pronesla úderně a odsunula už opět odevzdaně stojícího důchodce stranou, „starej Semerád tě vobtěžoval, že jo?! Už se mu to v palici všechno pomíchalo. Votravuje nájemníky a sere mi po chodbách. Já abych to po něm permanentně uklízela.“
Z mužovy nohavice se jako na povel vyvalila světle hnědá kaše.
„No, neříkala jsem to?“
Čapla staříka za podpaží, odemkla sousední byt a energicky ho šoupla dovnitř. Pak zabouchla dveře a dvakrát otočila klíčem.
„Je to magor. Ještě že mi jeho syn dal klíče od kvartýru. Ale na zdravotní sestru nemám vzdělání a na ošetřovatelku nervy. Taky by ho moh šoupnout do pečovateláku. Vždyť babička se tam měla dobře, ne?“
„Jo, to jo,“ šeptl.
„No nic,“ odplivla si. „A to to bejval docela chytrej chlap. Těsně po válce dělal předsedu těch…“ Nemohla si vzpomenout na vhodné slovo. „Těch… Vochránců.“
Ochránců? Martinovi to mnohé připomnělo. A téměř okamžitě se mu vybavil zelený plakát se sugestivním nápisem: „Chceš se stát Ochráncem Háje?“
***
Ten smradlavý dědek mu úplně zkazil chuť. Housku odložil a intenzivně větral. Co to mělo všechno znamenat? Jistěže byl zmatený, ale mnohé z toho, co říkal, do sebe docela zapadalo. A vyvolávalo v Martinovi nutkání šťourat se ve vlastní minulosti. To však nesměl dopustit, nechtěl-li se dostat do totální deprese.
A tak zintenzivnil tempo úklidu. A jeho důkladnost. Hromada se zcela vyřazenými věcmi začala povážlivě narůstat. Takhle se tady brzo zarovnám, pomyslel si. Ale kam s těmi krámy? Něco se dalo vyhodit do popelnice, něco do přistavených kontejnerů, zbytek bude muset odvézt do sběrného dvora. A zatím… Zatím by to mohl strčit do sklepa. Vlastnili jednu kóji, která by měla být zcela prázdná.
A tak nabral první várku. Do nalezeného igelitového pytle naházel spoustu babiččiných „serepetiček“, které měla rozmístěné po bytě. Tedy ty, které si nevzala s sebou do penzionu. Mnohé z nich jí navozil z různých školních výletů a exkurzí: malované hrnečky, vázičky, figurky Krakonoše, miniaturní turistické rozcestníky s vypálenými názvy vyhlášených lokalit, náprstky… A pak plastové květináče a zašlé misky z kredence. Ty už stejně nikdo nikdy nebude používat.
Vyšel na chodbu. Venku, nebo alespoň nad touhle částí města, se pořád drželo takové zvláštní příšeří, takže ani schodiště nebylo zalité slunečními paprsky, jako když sem ráno přicházel. Za dveřmi bytu pomateného souseda zaznívalo podivné šustění. A pak snad zaslechl tichý dětský pláč. No, to bude odjinud, pomyslel si. Nesmí si to tak brát. Asi relikt jeho starosti o babičku, když onemocněla. Péče o cizí seniory rozhodně nebyla jeho starost. Svůj úkol splnil. Ale starcův syn by měl něco podniknout, než se stane něco nepěkného. Dědek třeba jen zapomene vypnout vodu. Nebo položí něco hořlavého na rozpálenou plotýnku sporáku. Ještě štěstí, že sem nezavedli plyn! To by taky mohl celý panelák vyhodit do vzduchu.
Sešel dolů. Na objemném svazku nalezl klíč od sklepa překvapivě rychle. Inu, podmíněné reflexy nevyhasínají tak rychle. Pak vstoupil do bludiště kovových kójí. Jednalo se o tři propojené místnosti, z nichž ta poslední, v níž se nacházel jejich úložný prostor, byla zaručeně nejtmavší. Nějaký pomatený socialistický architekt tu zapomněl vyprojektovat okna. Místnost asi měla původně sloužit k jiným účelům. Ale čert ví jakým. Snad jako protiatomový kryt? Ruka mu vyletěla k vypínači. Cvak! Prostorem se rozblikala zářivka. Měla přejít v souvislé svícení, ale evidentně se jí nechtělo. Blik! Blik! Blik! Jak efekty na rockovém koncertě! Kóje byla až na konci, v nejtemnějším koutě už tak temného sklepa. Jít sem, pro něj v dětství znamenalo projít peklem ďábelské obraznosti. Zvlášť poté, co v televizi běželo něco strašidelného. Možná tam číhal Fantomas, možná poněkud neklidný Brůna se sekyrou v ruce, třeba i nějaká příšera z pověstí, které rád četl. Můra, bezhlavý rytíř nebo oživlý umrlec. Kdyby tam čekal úchylný vrah, ucpal mu pusu a pak ho zamordoval, nikdo by si toho patrně ani nevšiml. Nebo možná až tehdy, co by se jeho tělo začalo nechutně rozkládat a sklepními prostory by se rozlil pach tlejícího masa.
Mezitím dorazil ke kóji. Opět zachrastil klíči. Uvědomil si, že za takové viditelnosti bude téměř nemožné najít klíč od visacího zámku. Blik! Tma! Blik! Tma!
„Sakra!“
Blik!
No vida, stačí se trochu rozčílit a světlo drží!
Chvilku trvalo, než se strefil do zdířky, neboť zpoza rohu sem stejně moc světla nepřišlo. Pak zavrzaly plechové dveře. Vnitřek byl opravdu přesně takový, jaký čekal: prázdný. Vlastně skoro prázdný. Válely se tu nějaké papíry od bonbónů a pár zmuchlaných krabiček od cigaret. Mládež kouřící ve sklepě tu zjevně našla dostatečně velký odpadkový koš, do něhož rodiče nemohou nakouknout. Promyšlené!
Pytel složil do rohu a chystal se odejít.
V ten okamžik zářivky zlostně zaprskaly a sklep ovládla temnota. Poslepu nahmatal dveře, aby je mohl zavřít. U zadní stěny cosi zašustilo. Zamžoural do tmy. Chlácholil se tím, že se jen trochu sesunul přinesený igelit. Bylo by to přece logické. Co jiného mohlo v jejich kóji vydávat takový zvuk? Myši? Pak to uviděl. Kójí se rozlila zelenkavá záře a v ní se vylouplo několik drobných siluet.
Vypadaly jako děti.
Jako mrtvé děti.
Děti v živočišném rozkladu.
Malí umrlci.
Ze všech koutů na něj začalo dorážet děsivé šeptání.
„Hilfeee! Hilfeee! Hilfeee!!“
Odráželo se od plechových stěn.
„Hilfeee! Hilfeee! Hilfeee!!“
V hlavě mu vyvstala slova toho starce: „Ale těm dětem to dělat neměli. Neměli. Každej večer teď ke mně choděj!“
Úplně zatuhl. Nemohl se pohnout. Nemohl vydat žádný zvuk. Jen čekal, kdy mu z nohavice vyteče obsah střev, stejně jako tomu pomatenci na schodišti.
Ale pak celé panoptikum skončilo, tak nečekaně rychle, jak se před tím objevilo. Zářivky zabzučely a rozsvítily se. Kóje opět obsahovala pouze pytel a odpad.
Několikrát se nadechl a rychle zamkl.
Už blbnu, pomyslel si otřeseně.
Jeho odchod ze sklepních prostor připomínal spíš divoký úprk. Děsil se toho, jaké další hrůzy mu může jeho evidentně vystresovaný mozek vygenerovat. Ale nestalo se už nic. Tedy ve sklepě už nic.
***
Když zabouchl dveře ke schodišti, zjistil, že atmosféra v domě se úplně změnila. Původně klidné a mrtvolně tiché společné prostory ožily nervózním ruchem. Kolem proběhlo několik lidí. Pak do něj narazila domovnice.
„Vypad z balkónu!“ pronesla vzrušeně.
„Kdo?!“
„No Semerád! Ten pomatenej dědek, co se ti vetřel do bytu!“
Nechal se strhnout davem. Všichni mířili k zadnímu vchodu. Ve spěchu zachytával útržky hovorů.
„Volali záchranku?“
„Kdepak, to už je zbytečný. Viděla jste ho? Hlavu má na padrť!“
„Jo, jo! Prej rovnou přijedou funebráci.“
„Tak už to má za sebou!“
„Bylo to rychlý.“
„To je dobře. Už se mu to pletlo.“
Martin vyběhl ven. Na betonovém plácku se vytvořil půlkruh, v němž se sešli snad všichni nájemníci. Uprostřed něho, jak v gladiátorské aréně, leželo efektně poničené tělo. Ruce i nohy byly rozhozeny do stran, vyhrnutý svetr odhaloval propadlé břicho s několika krvavými šrámy. Zpod hlavy se rozlévala šarlatová kaluž. Mužovy vytřeštěné oči byly zosobněným výrazem hrůzy.
„Je mrtvej,“ pronesl svalovec v montérkách.
Martinovi náhle připadlo, že se starcovy prsty několikrát zachvěly a z úst mu vystoupil nazelenalý obláček. Jeho fantaskní představy však přerušilo houkání sirény. Záchranka přece jen dorazila. I když zbytečně.

Nakladatelství Golden Dog vydává první román hororového autora Petra Bočka, který se doposud prezentoval především povídkovými sbírkami – Mrazivé příběhy (2012), Výprodej nočních můr (2014) a Nekrosarium (2018), které psal spolu s Miloslavem Zubíkem.
Dvojice Boček a Zubík za sebou má i humorně laděné povídky, které najdete sebrané ve sbírce Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti (2015). Již v roce 2016 ale Petr vydal svou novelu Hrobořadí.
Kniha Mízožravci vychází 14. října 2019. Román bude dostupný v široké distribuci.
Odkaz pro objednání knihy: https://www.goldendog.cz/produkt/mizozravci/

ANOTACE
Martin Novák se vrací do rodného města uložit urnu s babiččiným popelem. Opravdu přináší smrt svým blízkým? Anebo za tím vězí něco jiného? Má s tím snad něco společného tajemný spolek Ochránci Háje, který se vine historií města jako jedovatý had? Proč Martinovy vzpomínky na dětství díky tomu temnější, než by měly být? Vždyť už tenkrát umírali lidé...
Petr Boček
Mízožravci
Obálka: Michal Březina
Fotografie: Petr Karafiziev
Formát: brožovaná, 294 stran
Žánr: horor
Cena: 249 Kč
ISBN: 978-80-88067-13-9
O AUTOROVI
Petr Boček (*1967 Chrudim), chrudimský archivář žijící v Lanškrouně, autor řady historických a vlastivědných článků a publikací (Letecká Chrudim 1871-1925, Letecká Chrudim 1926-1939, Chrudimské letopisy, Filmová Chrudim II, Chrudim-vlastivědná encyklopedie, Filmové a televizní Chrudimsko). Kromě tematiky filmu a letectví se zabývá problematikou démonických pověstí (Pověsti Lanškrounska, Panoptikum strašidel a tajemných míst Lanškrounska, Strašidla chrudimská). Spolu s Miloslavem Zubíkem se věnuje psaní humoristických textů (Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, 2015) a hororových povídek (Mrazivé příběhy, 2012, Výprodej nočních můr, 2014, Nekrosarium, 2018). Několik z nich se dokonce dočkalo divadelního provedení. Horory tato dvojice publikovala též v časopisech Král Horror a Howard, ve všech osmi Antologiích českého hororu, dále v antologiích Poslední polibek (2016), Za tebou (Golden Dog, 2016) a Sto hororů ve sto slovech (2016). S Honzou Vojtíškem společně napsali povídku V pokoji do jeho Sešívanců (2018). Petr Boček je spoluautorem scénáře k mysteriózní parodii Chrudimátor (2011), v níž si i zahrál. Samostatně vydal hororové romaneto Hrobořadí (2016) a hororové povídky v antologiích Ve špatný čas na špatném místě (2017), Může se to stát i vám (2018) a Dokud nás smrt nerozdělí (2019). Mízožravci jsou jeho prvním románem. V současné době připravuje novou sbírku hororových povídek a knížku humoristických textů.
 

UkázkaUkázkyHororP. BočekMízožravciGolden Dog
Categories: Vector Graphic

Říjnová všehochuť

Mon, 10/07/2019 - 01:00

Z kin a vůbec ze všech stran se na nás cení Joker. Recenze hovoří nadšeně a mohlo by se zdát, že o žánrové události měsíce října je tedy rozhodnuto. Ovšem tak úplně tomu není. Zapálení fanoušci fantasy totiž vyhlíží dozajista netrpělivě datum 17.10. Což je den, ve který vychází nejen nová detektivka Juraje Červenáka, ale především Pád Gondolinu. Ano, modří vědí, že říjen je návratem krále fantasy. Teda návrat mistra Tolkiena do knihkupectví. A můžeme se určitě čekat na velkou epickou nádheru. O pár dnů později pak Straky na vrbě vypustí zajímavě vyhlížející fantasy western Krev Donouhů.

Zkrátka a dobře, říjen bude opět plný literárních laskomin
 

Martin F. Stručovský

EditorialJ. R. R. TolkienJokerStraky na vrbě
Categories: Vector Graphic

ČASOPIS: Pevnost 10/19

Fri, 10/04/2019 - 09:40

VYPUSŤTĚ PSY ANARCHIE A CHAOSU, S NOVOU PEVNOSTÍ PŘICHÁZÍ BATMANOVA NOČNÍ MŮRA JOKER. A NENÍ SÁM. PŘIVÍTÁME SPOLU JEDNOHO Z HLAVNÍCH HOSTŮ PRAŽSKÉHO COMIC CONU A NECHÁME PADNOUT GONDOLIN. PROSTĚ FANTASTICKÉ ČÍSLO.

Princ zločinu a císař šílenství příští rok oslaví osmdesáté narozeniny a Joaquin Phoenix s režisérem Toddem Phillipsem mu nadělili velkolepý dárek. Velebený snímek JOKER má šanci změnit dějiny filmových komiksových adaptací, což jsme si nemohli nechat ujít, stejně jako osobitého gothajského žolíka, jehož smích vzbuzuje hrůzu. To je ale jenom začátek totálně nabouchaného čísla! Do hry promluví AD ASTRA a nová ZLOBA. Díky návratu ZOMBIELANDU jsme si mohli posvítit i na chodce, rozpadlíky a veškerý nemrtvý lid. Nechybějí seriálové novinky včetně ZPŘÍTOMNĚLÝCH. A v literatuře se dokonce dostaví sám profesor Tolkien, protože konečně nastal epický PÁD GONDOLINU. Drow Drizzt od R. A. Salvatoreho oproti tomu zažije VZESTUP KRÁLE a čekají nás i ČERNÁ KŘÍDLA CTHULU, čtvrtá povídková sbírka navazující na odkaz mistra Lovecrafta, o níž vypráví i její překladatel Milan Žáček A povídky? Tentokrát vzešly z klávesnic Dalibora Váchy a Darrella Schweitzera. První jmenovaný je pak mimochodem i přispěvatelem dlouho očekávaného elitního fantasy sborníku VE STÍNU MAGIE od Fantastické Epochy a editorského tandemu Kyša – Hokr. Ve spolupráci s HumbookFestem si ale povíme víc také o ZLODĚJSKÉM TANCI od Mary E. Pearsonové, jíž jsme hned položili i několik otázek. Milovníci komiksů pak ocení LADY MECHANIKU 3. Krev obarví v historické sekci vodu během BITVY U BRŮDKU, bozi budou umírat ve slovech FRIEDRCHA NIETZCHEHO. Určitě nevynechejte ani HLAS FANDOMU, protože na stříbrné plátno konečně přichází DRSNÝ SPASITEL, o čemž si řekneme víc s režisérem Jaroslavem Šetkem z SB Films, a také vás musíme upozornit na super družinku ze STRANGERS AND DRAGONS a na blížící se koncert skupiny EUPHORICA. Zavzpomínáme na POTTERFEST 2019. Svoji dvoustránku dostal i RON PERLMAN, protože víte proč? Protože COMIC NOC PRAGUE 2020. A svoji parádnickou nálož samozřejmě přikládá i PRIMA COOL. Ne, ani my jsme nemohli uvěřit, že se tohle všechno vešlo do jednoho časopisu, ale je to tam. Nová Pevnost vás zdraví a už se těší, až se hladově zakousnete do jejích stránek!!!

Obsah aktuální Pevnosti najdete ZDE.

ČasopisPevnostmagazín PevnostM.Fajkus
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Laird Barron, Krev je můj chleba

Thu, 10/03/2019 - 16:13

Román Krev je můj chleba je osmou tištěnou publikací malého českého nakladatelství Gnóm! založeného na jaře roku 2016. Tento krimithriller je zařazený do edice Pulp Robot zaměřené na oddychovou žánrovou literaturu.

Hlavním hrdinou prvního dílu nové Barronovy série je mafiánská mlátička Izajáš Coleridge, syn maorské krásky a amerického důstojníka, který je po dvaceti letech mezi chicagskou mafií vtažen do pátrání po mladé dívce. Hned zkraje knihy se v něm odehraje důležitá proměna, když napadne mafiánského bosse při lovu mrožů a tím zcela zásadně ovlivní celý svůj následující život. Ke zvířatům má zkrátka citový vztah. Emoce tohoto druhu mafie moc neuznává a za takové jednání samozřejmě přichází trest. Překvapivě však těsně předtím, než je umlácen k smrti, je vyšším rozhodnutím poslán na farmu uzdravit se a žít nový život. Kariéra v podsvětí se zdá být uzavřená. Pořád v něm ale dřímá to, co se učil a čím se živil celý život – mlátit, mrzačit, zabíjet. Z farmy, na kterou se uchýlil, se ztratí jedno děvče a Izajáš je ochoten pro jeho nalezení podnikout cokoli.
O násilí v příběhu nouze není, nepůsobí ale prvoplánovitě. Byť je Izajáš hrdina s temnou minulostí, kterou by čtenář měl odsuzovat, nelze si ho neoblíbit. Je si je vědom vlastních limitů, ale i své schopnosti bitkařit. Při četbě pobaví jeho vnitřní monology, nadsázka a odlehčené hlášky. Jedná se o knihu, která se čte téměř jedním dechem. Jen o hlavního hrdinu člověk doopravdy strach nemá, takový vazoun se sice může dostat do nesnází, ale s vědomím dalších dílů je jasné, že jen tak nezemře. Je až neuvěřitelné, jak se autor, který je považován za šedou eminenci amerického hororu, dokázal popasovat se vstupem do zcela jiného žánru.   

V USA, domovině autora, již vyšel druhý díl a nezbývá než doufat, že v našich luzích tomu brzy nebude jinak. Velký respekt zaslouží překladatel Jakub Němeček. Přeložit knihu složenou prakticky celou z idiomů, slangu a hlášek lze totiž tisícero způsoby a při četbě dovysvětlujících poznámek si čtenář uvědomí, že překlad není jen o znalostech jazyka, ale i kultury, literatury, seriálů a filmů, na které autor často odkazuje. Některé pasáže byly konzultovány přímo s autorem, aby byl překlad co nejpodobnější originálu. Výsledek dopadl excelentně. Jen o hlavního hrdinu člověk strach nemá, takový vazoun se sice může dostat do nesnází, ale s vědomím dalších dílů je jasné, že jen tak nezemře. Je až neuvěřitelné, jak se autor, který je považován za šedou eminenci amerického hororu, dokázal popasovat se vstupem do zcela jiného žánru.    

 

Krev je můj chleba
Laird Barron

originální název Blood Standard
Nakladatel: Gnóm!
Překlad: Jakub Němeček
Počet stran: 336
Vazba: Brožovaná
Cena: 269,- Kč

RecenzeLiteraturaHororL. BarronGnóm!Thriller
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Jason Aaron - Chris Bachalo, Doctor Strange 3: Krev v éteru

Wed, 10/02/2019 - 00:00

Všichni chtějí zabít Strange. A vzhledem k tomu, že právě vybojoval vyčerpávající bitvu s Empirikul a magie našeho světa byla téměř zabita, bude to zřejmě jednodušší než jindy. Ale snadné? To zase ne.

Co den, to padouch – tak by se dalo shrnout nejnovější dobrodružství nejvyššího čaroděje. Krev je v éteru a na život Stephena Strange má políčeno celá řada roztodivných entit napříč dimenzemi. Utká se jak s tradičními záporáky, jako je baron Mordo či samotný Dormammu, tak i s vlastními nočními můrami a obřím vševidoucím okem. Doctora také čeká cesta dolů vlastním trávicím traktem, kde musí sehrát souboj s pekelnou slaninou. Zkrátka, pokud jste se už u předchozích dílů nepoučili o tom, že svět magie je tak trochu šílený, při pohledu na detailní vyobrazení Strangeových střev si to jistě uvědomíte.

Ani ve třetím volume Aaronův Strange neztrácí na podivnosti a bizarnosti, autor dál posouvá hranice tohoto fiktivního světa a nebojí se experimentovat. Bachalova živá a zmatená kresba výborně dotváří celkový dojem, v úvodním sešitu č. 11 ho pak zastupuje o něco střízlivější a jasnější Kevin Nowlan. Celkově působí Krev v éteru jako taková svižná mezihra mezi bojem s Empirikul a hrozbou, která už vystrkuje pařátky za rohem.  

Příběh se ale nevěnuje jen Strangeovu boji o holý život. Ze sebevědomého čaroděje se pomalu stává spíš odevzdaný a unavený muž. Magie byla na Zemi skoro vymýcena, a tak si ji nemůže Doctor zavolat na pomoc tak lehce, jako tomu bylo dřív. Navzdory tomu ale stejně dokáže na poslední chvíli čaroděj vždy něco vymyslet. Některá esa sice nepůsobí až tak vytažená z rukávu, jako vycucaná z prstu, ale pořádně se orientovat v reáliích splašeného světa cizích dimenzí patrně zvládne kromě autora málokdo. Možná to je ale na této sérii tak atraktivní – nikdy tak docela nevíte, co vlastně od příběhu očekávat.

Celkově je možné Krev v éteru označit za takové menší intermezzo, které je stále velmi čtivé, a navíc možná trochu přístupnější a snáze uchopitelné než první dva svazky série. Menší superhrdinská jednohubka, která sice nejde úplně do hloubky, ale rozhodně je dostatečně zábavná. Pomocí parádního cliffhangeru si Aaron připravil půdu na příště, zároveň ale krásně uzavřel příběh za bojem s Empirikul. Jen na Wonga a Zelmu, Doctorovy parťáky, tentokrát nezůstalo tolik místa. Rámec příběhu funguje skvěle – jeden sešit, jeden záporák – a rozhodně se nemusíte bát, že byste se u čtení Doctora Strange nudili. Možná si jen pár dní po přečtení budete dávat pozor na slaninu – aby náhodou nesežrala ona vás. Zevnitř. Nikdy nevíte.

 

Jason Aaron, Chris Bachalo – Doctor Strange vol. 3 – Krev v éteru
Nakladatelství: Crew
Počet stran: 136, brož
Rok vydání: 2019
Překlad: Kateřina Tichá
Cena: 349 Kč

KomiksCrewDoctor StrangeJ. AaronCh. Bachalo
Categories: Vector Graphic

V srpnu narození...

Mon, 09/30/2019 - 00:00

Démon prokrastinace mě držel pod krkem tak dlouho, že už to dál ani nešlo. Přehled srpnových citátů zajímavých spisovatelů máte k dispozici opět až poslední den následujícího měsíce. Srpen byl plný zajímavých jmen a bylo z čeho vybírat. V osmém měsíci roku jste si mohli přečíst celkem sedm citátů, tak abychom to zaokrouhlili, přidáme na závěr jeden, který se nám už na fb nevešel a vezmeme to tentokrát jen velmi stručně, když se nám tu sešla početnější společnost.

 

"Bez záhad by svět byl smutným místem."
David Gemmel
* 1. 8. 1948

Anglický spisovatel a novinář, v našich končinách velmi oblíben a vysoko hodnocen. Drtivou většinu jeho knih si můžete přečíst v češtině a určitě toho nebudete litovat. Při brouzdání internetem jsem narazila na tenhle zajímavý web, kde se dozvíte nejspíš všechny dostupné informace o vašem oblíbeném spisovateli:
https://web.archive.org/web/20100313052520/http://www.gemmell.cz/
Narodil se v Londýně. A jeho fantastika byla veskrze epická.

„Věřím, že za příběhy, jak je známe, leží stovky, ne-li tisíce, individuálních příběhů o přežití, střetu, hrdinství a zradě.“
Robert Holdstock
* 2. 8. 1948

Další britsýá spisovatel, který je v našich končinách velmi milován a ctěn. Holdstock se narodil v Hythe v hrabství Kent, tedy jen o jeden den později a nějakých sto kilometrů od místa, kde se v tom samém roce narodil Gemmel. Možná, že zrovna v tom týdnu foukal od moře nějaký fantastický vítr.
Pokud sáhnete po čemkoli od Holdstocka, čekají vás tajemné, hluboké a neprobádané lesy, jež skrývají primitivní kultury a mýtické postavy a připravte se na psychologii, úvahy a filozofii.

"Stáří je svině, milé děti."
Vladimír Šlechta
* 5. 8. 1960

Jak  už napovídá zvolený citát, Vladimír Šlechta je velmi osobitý člověk, ale hlavně zavedený a literárně plodný česká autor, který se rád vrací do svých alternativních světů. Navštivte Krvavé pohraničí nebo jeho postapokalyptický svět, je víc než pravděpodobné, že se vám tam bude líbit. Pak oceníte, že se tam můžete vrátit.
Patří mezi autory na veřejnosti (čímž mám na mysli veřejnost festivalovou, shromažďující se na conech, samozřejmě) se příliš nevyskytující. Podle všeho má velmi rád svůj klid i svoje civilní povolání.

"Patřím k autorům, kteří zůstávají svým hrdinům bezvýhradně oddáni."
Daniela Mičanová
*14. 8. 1972

Tahle česká autorka mohla snadno uniknout vaší pozornosti. Ve fandomu na ní naživo pravděpodobně nenarazíte a přitom její literární záběr je poměrně široký, i když po jejích knihách sáhnou asi spíš děvčata. Krom toho, že pilně překládá dobrodružné i populárně naučné tituly, většinou historického zaměření, už si zkusila sama napsat knihy s upírskou tématikou, je autorkou milostné novely, historické detektivky i současné detektivky, povídkové kuchařky, rozsáhlé hororové satiry a několika fantasy povídek pro časopis Pevnost. Zároveň píše i pro časopis zaměřený výhradně na historii.

„Černý humor je nejlepší druh humoru, který si lidstvo vymyslelo. Je to spolehlivá obrana proti všemu zapšklému, zaprděnému a konvencemi sešněrovanému.“
Jiří Walker Procházka
*18. 8. 1959

Naopak tohoto nepřehlédnutelného velikána české fantastiky (osobností, vlivem, zásluhami o neúnavnou propagaci fantastiky i vzrůstem :-)) můžete na conech a festivalech potkat často a přehlédnout se opravdu nedá. Poslední dobou se věnuje spíš propagaci a osvětě než psaní, za což mu milovníci jeho knih poněkud spílají. Ale mistři spisovatelé (jako všichni umělci) zkrátka potřebují správné načasování a nelze je k ničemu přimět násilím. Čistou fantastiku v posledních letech prokládá psaním detektivek.

„Nejstarší a nejsilnější emoí lidstva je strach a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.“
H. P. Lovecraft
*20. 8. 1890

Chcete-li vědět, jestli je někdo opravdový fanda hororu a ne jen občasný konzument televizních lekaček, stačí se ho zeptat, jestli má rád Lovecrafta. Pokud tázavě zvedne obočí a nebude vědět, o čem je řeč, můžete považovat celou věc za uzavřenou a nehodnou další diskuze.
Introvertní génius se širokým záběrem a rozsahem zájmů a s hlavou plnou vlastních démonů. Tak nějak bych ocejchovala jednoho z nejvlivnějších autorů a průkopníků hororu vůbec, kdybych snad někdy byla požádána jen o jednu větu o něm. Jinak bychom tu mohli být ještě dlouho. Lovecraft to není jen Cthulhu…

„Někdy je prostě nejlepší skočit - a křídla si nechat narůst až ve vzduchu.“
Ray Bradbury
*22. 8. 1920

Je to teprve pár let, co tenhle velikán světové fantastiky zemřel a do soupisu své literární, scénáristické a divadelní tvorby už nic nepřidá. Ovšem i tak vám čtení vystačí na dlouhou dobu, pokud se rozhodnete, že se chcete zaměřit na jeho dílo. Mnohé z jeho knih byly zfilmovány, má na kontě dokonce i muzikál, o jehož dokončení a uvedení na scénu (ve světové premiéře v Praze) se postaral jeho dlouholetý přítel, režisér Steve Josephson.

A nakonec…
Alespoň ještě jedno ženské jméno.
Mary Shelleyová se narodila 30. 8. 1797
Gotické romány od ženské autorky, už jen toto sousloví samo o sobě bylo v její době kontroverzní až na půdu. A Frankenstein? Chtěla bych mít možnost se na chvíli pohybovat v tehdejší společnosti a něco si o tom poslechnout. Koneckonců citát, vybraný na závěr, s tím, na co myslím, dosti souzní.
„Nechci, aby ženy ovládaly muže. Chci, aby ovládaly samy sebe.“

 

 

 

publicistikanarozeniny
Categories: Vector Graphic

RECENZE: James Smythe, Organon

Mon, 09/30/2019 - 00:00

„Chceš si promluvit?“

Představte si, že po náročném dni přijdete domů a někdo vás v klidu vyslechne. Nesoudí, neradí, jen vnímavě poslouchá. Neptá se, jestli je uvařená večeře a proč není uklizeno. Bez nevhodných komentářů s vámi projde vaše trable a starosti, občas prohodí nenápadný vtípek přesně ve vašem gustu a v podstatě zastoupí sebedražšího terapeuta. Nevtíravým, pečujícím způsobem a přesně dle vašeho přání zvládne i organizaci každého dne. Ne, není to sluha, lokaj ani komorník. Je to Organon.

Je rok 1997, Lauře je sedmnáct a cítí se poněkud osaměle. Nemá moc přátel, ale zato si velmi rozumí s počítači (pokud se tehdejším prapradědečkům těchto strojů takto dalo říkat), a tak si přítele zkrátka vymyslí. Vznikne tak zpočátku jednoduchý program Organon, kterému se Laura svěřuje se svým trápením. Postupně jej zdokonaluje, až najednou zjistí, že Organon je něco víc než pouhý chatovací program, a také že je velmi snadno zneužitelný. Laura mezitím dospívá, nechá se zaměstnat v programátorské firmě a s ní se mění i celý svět moderních technologií. Organon ji věrně provází a Laura díky svým zkušenostem vizionářsky předpovídá, jak velkou katastrofu by způsobila vzpoura lidmi vytvořené umělé inteligence.

James Smythe je britský autor, který má na svém kontě několik úspěšných románů. Kniha The Machine se dokonce dostala do užší nominace na prestižní cenu Arthura C. Clarka za nejlepší sci-fi roku.

Organon je docela děsivý román. Sice se řadí do žánru sci-fi, ale popisuje něco, co by klidně mohlo nastat už zítra. V momentě, kdy si uvědomíte, že v knize popisovaná budoucnost není na hony vzdálená, ale klepe na dveře, se vám lehce orosí čelo a ruka ustrne v půli pohybu k smartphonu. A zvažujete, jestli by nebylo nejbezpečnější ho někam zahodit, utopit nebo zakopat pod zem. Protože těch dat, která jste do něj v dobré víře nasypali a která putují bůhví kde, je nespočet.

Autor jednotlivé kapitoly odděluje desetiletými odstupy, což je rozhodně netradiční členění děje. Zkušeně prolíná minulost s budoucností a zároveň střídá i vypravěče, což se zdá být matoucí, ale většinou není problém se po chvíli v textu zorientovat a pochopit, jaká souvislost momentálního vypravěče spojuje s Laurou. Laura, i přesto že je v roli hlavní hrdinky, jakoby stojí stranou a často nezúčastněně a s lehce pohrdavým morálním nadhledem vidí to, jak ošklivě by se technologická budoucnost mohla zvrtnout.

Vyprávění je pomalé až rozvláčné, což rozhodně není na škodu. Právě naopak, je čas se zamyslet, jaké důsledky může mít nadměrné používání technologií a důvěra v umělou inteligenci, ve které autor svým způsobem vidí hrozbu. Nicméně to podává mírným, spíše úvahovým stylem, nesvolává hromy a blesky ani nestraší apokalypsou. Ukazuje, že není nutné zahodit všechny počítače a telefony a vrátit se k holubí poště, ale je třeba zvážit, nakolik je technika dobrý sluha, ale zlý pán, a kde je hranice, která to rozlišuje.

Román je v zásadě úvaha o tom, jakou moc a jakou odpovědnost má umělá inteligence a jakou roli v tomto případě hrají lidé. Kdy se dá stroji přiřknout lidství a kdo je za jejich  činy morálně odpovědný. V kontrastu k vzorně vychované Organon totiž stojí operační systém SCION, který vznikl hlavně z touhy po moci a po penězích, a zdá se, že to nemusí být vždy ta nejlepší motivace.

Román ovšem není jen o technice a umělé inteligenci. Autor dává knize i lidský rozměr, protože tyto technologie, jakkoli jsou dokonalé, by měly v první řadě sloužit lidem. A tak jde také o příběh Laury, která je sice nadaná programátorka, ale i ona řeší „světské“ věci jako je manželství, děti, těžká nemoc příbuzného, a to způsobem, který dokáže čtenáře silně emočně zasáhnout. Organon tak působivým způsobem kombinuje vizi technické budoucnosti s poctivým vyprávěním o rodině a lásce.

Organon je rozhodně zajímavý román, který možná zatvrzelé scifisty odradí svou rozvláčností a absencí akčního děje, ale věřte, že zamyšlení skýtá více než dost. A rozhodně po přečtení budete dlouho zvažovat, jaké informace o sobě zveřejňujete na sociálních sítích.

Organon
James Smythe

Nakladatelství: Host
Původní název: I Still Dream
Rok původního vydání: 2018
Rok českého vydání: 2019
Překladatelka: Alžběta Lexová
Autor obálky: Andrej Nechaj
Počet stran: 416
Cena: 369 Kč

RecenzeLiteraturaSci-fiHostJ. Smythe
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Miriam Petrosjanová: Dům, ve kterém... Prázdná hnízda

Fri, 09/27/2019 - 12:13

Prázdná hníza uzavírají trilogii arménské spisovatelky Miriam Petrosjanové ze série Dům, ve kterém... Jak již napovídají předchozí díly i samotný název, konec se blíží a bude epický. Stane se mnohé, co nikdo nečekal a mnohé, co se ani očekávat nedalo.

Do konce zbývá již jen pár týdnů, snad dní. Ta hrozivá událost, které se všichni tak děsí, se nedá odložit, nebo snad ano? Každý se s tím snaží vyrovnat po svém. Tentokrát děj sledujeme primárně očima Sfingy, který zprostředkovává svým racionálním uvažováním dění v domě. Druhým vypravěčem je opět vychovatel Ralf. Díky němu vidíme intriky, které se odehrávají ve vedení Domu a snahu ostatních vychovatelů včetně ředitele o oklamání studentů. Při posledním ukončení totiž doslova umírali lidé. Snaha zatajit datum ukončení je však marná.

Mezi nervózními chlapci vznikají různé formy úniku či plánů, jak žít tam venku. Od krádeže autobusu až po velmi vyhrocená řešení. Dům si začíná brát své chovance, kteří se mu sami vydávají napospas. Hra jazyka knihy je bravurní. Čtenář nemá sebemenší tušení, nakolik se jedná o sny a představy chovanců či zda už se jedná o skutečná kouzla a magii. Pro mládež je totiž reálné vše a dospělí nevidí tolik jako oni.

V posledním díle také čtenář získá odpovědi na otázky z předchozích knih. Nic však není zadarmo. Ani tyto odpovědi. Je třeba číst každé slůvko, soustředit se a dávat si věci do kontextu. Ani pak vám však nikdo nezaručí, že jste odhalili vše. Výpovědi jsou z různých úhlů pohledů a umně odrážejí pohled i psychické rozpoložení toho konkrétního vyprávějícího. Otázkou zůstává i samotná budoucnost jednotlivých postav. Byť je na konci přehledná tabulka obsahující jména konkrétních postav a jejich osud, nic není jasně…

Vyvrcholení je nebo spíše není. Po závěrečné Noci pohádek, kdy každý vypráví o svém osudu v kulisách fantaskního příběhu, přijíždějí rodiče a berou si své potomky domů. Někteří. Ne pro všechny se však nachází místo. Děj je v tomto bodě ukončen. Další osudy lze dešifrovat z krátkých výpovědí jednotlivých postav, které blízce známe z knihy. V průběhu let nám nabízejí svá svědectví a my tak tušíme, že ne každému se podařilo ve světě za zdí přežít a osvobodit se od Domu.

Grafické zpracování je obdobné jako v druhém díle. Nahodilost motivů a dekorací vzbuzuje dojem, zda v jejich umístění autorka též neskrývá nějaké další tajemství. Symbol letícího ptáka pak jasné vystihuje děj knihy s využitím zvířecího motivu, stejně jako u předchozích knih.

Třetí díl lze zhodnotit jako originálně zakončený s patřičnou gradací až do překvapivého vyvrcholení, které se však stále nese v duchu celé knihy. Celou trilogii pak můžeme hodnotit jako nezvyklou s těžko zařaditelným žánrem. Byť tabulka na zadní straně knihy vyzdvihuje magii, emoce a vztahy. Právě zmiňovaný magický prvek je největší otázkou. Pokud tedy máte rádi četbu náročnější na porozumění, kde nebudete jen pasivním čtenářem, ale i aktivním tvůrcem děje, určitě vám tyto knihy nesmí chybět v knihovně.

Dům, ve kterém (III.)… Prázdná hnízda
Miriam Petrosjanová

Vydavatelství: Fragmen
Rok vydání: 2017
Počet stran: 430
Doporučená prodejní cena: 349 Kč.

RecenzeLiteraturaFantasyFragment
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství CREW

Wed, 09/25/2019 - 16:02

Už je tady konečně podzim! Cítíte to ve vzduchu? To je příslib dýňového latté, barevného listí a vůně barev a lepidla na čerstvě vytištěných komiksech! Pojďte si k novinkám čuchnout s námi! A pokud vás něco zaujalo a nemůžete už bez toho být, stačí skočit do e-shopu!

Minecraft komiks: První kniha příběhů

Scénář: Sfé R. Monster; kresba: Sarah Graleyová; počet stran: 88; vydání: první; rok vydání: 2019

PRVNÍ OFICIÁLNÍ KOMIKSOVÝ PŘÍBĚH ZE SVĚTA MINECRAFTU!

Tyler je obyčejný kluk, ale jeho život se změnil, když se s rodinou odstěhoval ze svého rodného města. Naštěstí má Tyler věrnou partu kamarádů, se kterou zůstává ve spojení prostřednictvím Minecraftu. Spolu s přáteli Evanem, Candace, Tobim a Grace už podnikli nespočet výprav napříč celým Overworldem a hledají novou výzvu. Rozhodnou se splnit nejtěžší úkol – vstoupit do Endu a postavit se enderdrakovi!

 

Kůstek 4: Čas zabíjet draky (nové barevné vydání)

Scénář: Jeff Smith; kresba: Jeff Smith; počet stran: 176; vydání: první; rok vydání: 2019

Síly zla jsou čím dál mocnější.

Kůstek míří vstří nebezpečí. S babčou Ben a Trnkou zažívají děsivé střetnutí s Králpsem, vládcem krysáků. Válka je na spadnutí. Postava v kápi svolává obrovskou armádu, aby dobyla Údolí pro Svatý dům mlh. Do toho všeho mizí babička Ben. A jakoby to nestačilo, manipulativní Podfa dokáže přesvědčit vesničany, že on je tím slavným drakobijcem, jehož nutně potřebují...
Nové vydání v barvě! Objevte úžasnou komiksovou ságu, která uchvátila miliony čtenářů po celém světě.

"Jeden z deseti nejlepších grafických románů všech dob." - magazín TIME

 

Usagi Yojimbo 32: Záhady

Scénář: Stan Sakai; kresba: Stan Sakai; počet stran: 200; vydání: první; rok vydání: 2019

V této napínavé knize se Miyamoto Usagi opět potkává se svým přítelem inspektorem Ishidou, se kterým se pouští do řešení série záhadných případů. Každý důkaz, na který narazí, budou muset pečlivě prozkoumat! Čekají na ně smrtící ryby, setkání s dobře známou dvojicí zlodějek a korupční spiknutí zasahující až na ta nejvyšší místa. Podaří se jim očistit jméno přítele a nadobro zlikvidovat jeden ze zločineckých gangů - nebo snad padouši uniknou spravedlnosti?

 

Rick a Morty 2

Scénář: Zac Gorman, Marc Ellerby; kresba: CJ Cannon, Andrew Maclean, Zac Gorman, Marc Ellerby; počet stran: 128; vydání: první; rok vydání: 2019

Hitová komiksová série, založená na supervtipném animovaném seriálu Dana Harmona a Justina Roilanda Rick a Morty z [adult swim] pokračuje!

Sledujte degenerovaného génia Ricka Sancheze a jeho koktajícího vnuka Mortyho při dobrodružstvích na samotné hraně času, prostoru a prachsprostých základů slušnosti. Tato sbírka obsahuje čísla 6–10 komiksové série včetně Drtikulského speciálu od hostujícího výtvarníka Andrewa MacLeana, Bláboční nadělení, které nakreslil scenárista série Zac Gorman, a kyberpunkový příběh z druhého konce vesmíru.

 

Doctor Strange 4: Mr. Misery

Scénář: Jason Aaron, Kathryn Immonenová, Robbie Thompson; kresba: Frazer Irving, Chris Bachalo, Kevin Nowlan, Leonardo Romero, Jonathan Marks; počet stran: 116; vydání: první; rok vydání: 2019

MISTER MISERY DOCTORU STRANGEOVI POMOHL PORAZIT EMPIRIKUL, KDYŽ MAGIE ČELILA SVÝM POSLEDNÍM DNŮM! ALE TO Z MISERYHO NEDĚLÁ HRDINU.

Ani trochu. A teď se tato stvůra z nočních můr chystá Strangovi předvést skutečný význam svého jména – a udělá to tak, že bolesti a utrpení vystaví jednoho z doktorových nejbližších spojenců! To Nejvyšší čaroděj nestrpí... ale aby mohl na Miseryho seslat hromy a blesky, potřebuje menší pomoc od Thor! A pak, zatímco se Doctor Strange zotavuje z nejhorší nakládačky, kterou kdy dostal, vkráčí zpět do jeho života Clea. Přišla, aby věcem ulehčila... a nebo bude ve srovnání s ní Stephenovi prožitá bitva připadat jako procházka růžovým sadem? Plus: oslnivý debut Nejvyšších čarodějů!

Obsahuje komiksy Doctor Strange (2015) č. 17–20 a Annual č. 1 – autoři Jason Aaron, Kathryn Immonenová, Robbie Thompson, Frazer Irving, Chris Bachalo, Kevin Nowlan, Leonardo Romero, Jonathan Marks, Al Vey, Tim Townsend, John Livesay, Victor Olazaba, Jaime Mendoza, Wayne Faucher, Jordie Bellairová a Lee Loughridge.

 

Živí mrtví 29: Jak daleko zajdem

Scénář: Robert Kirkman; kresba: Charlie Adlard; počet stran: 144; vydání: první; rok vydání: 2019

Kolik hodin má den, když jich půlku nestrávíte zíráním na televizi?
Kdy naposled kdokoli z nás DOOPRAVDY pracoval, aby získal něco, co chtěl?
Jak je to už dlouho, co kdokoli z nás doopravdy POTŘEBOVAL něco, co CHTĚL?

Svět, který jsme znali, je pryč.
Svět komerce a uspokojování zbytečných potřeb byl nahrazen světem přežití a zodpovědnosti.
Epidemie apokalyptického rozsahu zachvátila celé lidstvo a přinutila mrtvé povstat a požírat živé.
Společnost se rozpadla během několika měsíců.
Žádná vláda, žádné supermarkety, žádná pošta, žádná kabelovka.

Celá Alexandrie se těžce vzpamatovává z nedávných událostí.
Rick přišel o svou životní lásku, Dwight ho obviňuje, že ho připravil o tu jeho, Eugenova přítelkyně z rádia už není tajemství a Negan... touží po své Lucille.

 

Sandman 4: Údobí mlh (nové barevné vydání)

Scénář: Neil Gaiman; kresba: P. Craig Russell, George Pratt, Dick Giordano, Matt Wagner, Malcolm Jones III, Mike Dringenberg, Kelley Jones; počet stran: 224; vydání: druhé; rok vydání: 2019

Důsledky nerozvážných činů se často ozývají i po velmi dlouhé době a chyby dělají i nesmrtelné bytosti. Podruhé v krátkém čase se musí Sandman vydat do Pekla, aby zachránil svoji dávnou lásku. Jaké je však jeho překvapení, když namísto očekávané konfrontace s Luciferem obdrží klíče od pekla. Danajštější dar si lze jen těžce představit, avšak to zatím Morfeus netuší. Důsledky tohoto činu ho totiž dostihnou mnohem, mnohem později... Nové vydání, poprvé v barvě!

 

Královská hra 1

Scénář: Nobuaki Kanazawa; kresba: Hitori Renda; počet stran: 180; vydání: první; rok vydání: 2019

Někdo, kdo si říká Král, začne přes mobily posílat tajemné SMS-ky žákům jedné třídy. Posílá jim úkoly, které musejí splnit. Kdo je nesplní – zemře. Zpočátku je to čistě legrace, ale jen do chvíle, kdy přijde první smrt. Pak už je to souboj s časem. Odhalí se dřív totožnost Krále, nebo umřou další lidé?

 

Zaslíbená Země Nezemě 4

Scénář: Kaiu Shirai; kresba: Posuka Demizu; počet stran: 192; vydání: první; rok vydání: 2019

Přichází čas na dalšího oběť. Teď je na řadě Norman a ostatní dělají, co je v jejich silách, aby mu pomohli. Emma a Ray vymýšlí nový plán, ale Norman přichází s překvapivým rozhodnutím.

 

Gantz 24

Scénář: Hiroja Oku; kresba: Hiroja Oku; počet stran: 220; vydání: první; rok vydání: 2019

Všechno jde do kopru. I když tým z Ósaky dostává cennou posilu, stejně to v boji proti neuvěřitelně silnému protivníkovi nedává hrdinům téměř žádnou šanci. Ale pomoc přichází z toho nejméně očekávaného zdroje…

CrewKomiks
Categories: Vector Graphic

Čteme si

Tue, 09/24/2019 - 00:00

Za posledních pár týdnů jsem toho stihla přelouskat docela dost. Na některé kousky si za dalších pár týdnů nejspíš ani nevzpomenu, k jiným se dočkáte i recenze. Jiskry války jsou nefalšovaná scifárna, kterou vydalo nakladatelství Triton a recenze už číhá v útrobách redakce na svoje zveřejnění. Tedy jen velmi krátce - kniha stojí za pozornost. Pokud máte v oblibě umělé inteligence, a ty sídlící v kosmických lodích zvláště, přijdete si na své.

Pak by tu byl jeden lehoučce starší kousek z roku 2017 od Elana Mastaie, Dnešek není naposled. Na tuto knihu jsem už pěla krátkou ódu na našem sardenském facebooku, tak ji zrecykluju i tady: naposled jsem byla takhle unešená z knihy, když jsem dočetla Andělíčkáře, jenže ten není o cestování časem. Poslední kniha o cestování časem, která mě pohltila, byla O psu nemluvě od Conie Willisové, ale prvotina kanadského scénáristy Elana Mastaie ji momentálně zastínila. Je chytře napsaná a všechno v ní má svůj důvod a svoje místo. I zdánlivě nesmyslné opakování některých pasáží. Přiměje vás zamyslet se nad spoustou věcí, o kterých třeba i přemýšlíte, ale z úplně nového úhlu. Je seriózní, protože přistupuje k teorii o cestování v čase striktně vědecky a zároveň je místy tak absurdní, že si říkáte: "to snad nemůže myslet vážně“...kam se hrabe Stopařův průvodce po galaxii. Možná jste si někde přečetli, že se tam hrozně moralizuje a hrdina je ufňukánek. A vlastně jo. Klidně tomu věřte. Ono totiž i tohle má svůj důvod, a pokud tam nenajdete nic jiného...vaše chyba. Je to jen svrchní vrstva. Budete na tom stejně, jako když si přečtete návod na ponožkách a budete rozhořčení, že nefungují!!! Ehm, jenže to je napřed musíte vyndat z toho obalu, na kterém jste si přečetli zmíněný návod. Je to příběh o hrdinovi, který je stále sám sebou a přitom je na konci někým úplně jiným. Rozhodně mu dejte šanci. Autorovi, hrdinovi i příběhu - příběhům, protože dnešek není naposled.

O čerstvé novince z nakladatelství Host od N. K. Jemisinové vám toho zatím moc prozradit nemůžu, protože recenzi jsem odevzdala do Pevnosti, která zatím nevyšla. Nicméně si neodpustím propagaci, za kterou se snad na mě nikdo zlobit nebude. Brána z obelisků je skvělá kniha. Pokud jste četli Páté roční období (dovolím si zde sdílet recenzi nikoli vlastní, ale Eylonwai se na mě určitě nebude zlobit), tedy první díl trilogie Zlomená země a líbil se vám, vězte, že ten druhý vás nezklame ani v nejmenším. V případě, že jste touhle fantasy dystopií zcela nepolíbeni, měli byste to při nejbližší příležitosti napravit a pak s námi ostatními trpělivě čekat na překlad třetího dílu.

LiteraturaFantasyscifiG. L. PowellN. K. JeminisováE. Mastai
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Roman Bureš, Inferium

Mon, 09/23/2019 - 00:00

Peklo – slovo, které může vystihovat jak pochmurnou posmrtnou krajinu věčného trestu, tak dobu druhé světové války. Co když se ale obě tato pekla střetnou, každé na jiné straně bojiště? Tušíte, na čí stranu byste se postavili?

Gerhard právě zemřel, i když si to odmítá připustit – probudil se s pusou plnou hlíny na místě, které je ještě horší než ta nejodpornější krajina z jeho nočních můr. Lidé jsou tu drženi v klecích jako dobytek, jsou z nich odřezávány kusy masa, ale nemohou zemřít – stejně jako nemohou jíst či pít. Nebo utéct. Netrvá dlouho, než přijde na to, že svět pod nezdravou oranžovou oblohou je bájné peklo, ve které nikdy nevěřil. Maso lidí je tu pojídáno jako velká lahůdka – čím černější duše, tím lepší chuť. Ano, při čtení této knihy patrně málokdo ze čtenářů dostane chuť na klobásu či plátek uzeného. Peklo, tak, jak ho Roman Bureš vykreslil, nevzbuzuje přímo hrůzu. Spíš plíživé znechucení, jako by vám zrovna obří odporný pavouk lezl po zádech a vy ho nemohli setřást.

Na druhé straně je to však stejné peklo, které je domovem Samaelovi, na jehož poli se Gerhard vynořil z hlíny. Samael je mladý ambiciózní démon – studuje na univerzitě v hlavním městě, Pandemoniu, a udržuje divoký vztah s dívkou ze šlechtické rodiny. Vrací se na rodnou farmu na venkově v čase, kdy umírá jeho dědeček. Tak jako každý démon, i on před smrtí vyřkne proroctví. Lidé prý zapříčiní nesmírné zlo. Jak by k tomu ale mohlo dojít, když lidé jsou jen tupý dobytek? Svět démonů je laděný do steampunku s příchutí římského impéria, poměrně civilizovaný a velmi zajímavý. A celkem sympatický, do té chvíle, kdy si uvědomíte, že démoni baští lidi.

A pak je tu Rónan – člověk, který navzdory přírodním zákonům žije už stovky let a prošel nespočtem zemí a válek. Kvůli záchraně malé židovské holčičky je u toho, když se pod táborem v Osvětimi otevře díra do pekla. V Inferiu se protrhlo nebe – a neskončí to jinak než válkou. Ano, Rónan je takovou třetí neutrální stranou, která si vás nakonec patrně získá pro sebe.

Jak je patrné, už jen zasazení a reálie dělají z Inferia velmi zajímavé čtení. A ačkoli by mohla kniha na první pohled zmást, rozhodně nejde o akční mlátičku plnou krve, násilí a deště kulek. Mnohem větší důraz autor klade na příběh a jeho postavy. Nejde ani o čtení čistě oddechové, protože pochmurnost a krutost jak pekla démonického, tak pozemského, vás občas přivedou k neveselým úvahám. Příběh dokáže překvapit, nečekaně dojmout a řádně, velmi řádně postavy potrápit. Celou dobu přitom přešlapujete a cítíte dilema, na čí stranu se nakonec přiklonit. Střet dvou civilizací, dvou světů, je zde opravdu citlivě vykreslen, a ani mytologie celého světa nezůstala nedotažená.

Inferium čtenáři přímo pod nos nevybíravě servíruje slušnou dávku syrovosti, přestože je místy kniha psána mírně odlehčeně, lehce okořeněná sarkasmem. Struktura příběhu nádherně drží pohromadě a děj si až na poslední třetinu udržuje pěkné, stabilní tempo. Konec pak atmosférou pasuje k celé knize, pochmurně šedivý, ani dobrý, ani špatný. Internetem kolující přirovnání ke Kulhánkovi nebo Kotletovi bych po přečtení Inferia spíš odsunula stranou, ačkoli zprvu i ve mně takový dojem kniha budila. Ostatně se přesvědčte sami – a nezapomeňte se najíst párků na pár dní dopředu. Možná vás přejde chuť.

 

Roman Bureš - Inferium
Nakladatelství: Epocha (Edice Fantastická Epocha)
Počet stran: 408, brožovaná
Rok vydání: 2019
Cena: 299 Kč

RecenzeLiteraturaFantasyEpochaFantastická EpochaR. Bureš
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Neil Gaiman - Chris Riddell, Odd a mraziví obři

Fri, 09/20/2019 - 01:00

Neil Gaiman je známý jako autor Sandmana nebo Nikdykde. A v poslední době taky samozřejmě díky Dobrým znamením. Fakt je potřeba říkat proč? Naštěstí pro nás ale nezapomíná ani na tvorbu pro děti. Jednou z posledních věcí z tohohle ranku je poměrně útlá, ale přesto silná knížka Odd a mraziví obři.

Odd a mraziví obři jsou knížka, u které se už potřetí setkávají Neil Gaiman a ilustrátor Chris Riddell a je to znát. Riddell má totiž v knize dost prostoru a prakticky se tak stává druhým autorem příběhu. Jeho ilustrace děj nejen dotváří, ale do značné míry ho i utváří. A díky zvolenému formátu knihy vyniknou i mnohem víc než u titulu Naštěstí (ne)máme mléko.
To, že má Gaiman rád severské (ale i jiné) mýty, už předvedl u Severské mytologie nebo Amerických bohů. A tady to jenom podtrhuje.
Hrdinou je dvanáctiletý mladík Odd, který se spřátelí s liškou, medvědem a orlem, což jsou ve skutečnosti tři severští bozi, které začarovali ledoví obři, kteří pro sebe uzurpovali jejich sídlo na Ásgardu. A tahle netradiční čtyřčlenná skupina vyráží na společnou výpravu, protože Oddovi to tak přijde správné a ví, že má pomáhat druhým. Na první pohled lineární příběh se maličko zamotá v momentě, kdy Odd začne vzpomínat na svoje rodiče a na jejich seznámení. Gaiman na poli dětské literatury neidealizuje vikingy ani trochu. Nepíše o nich jako o hrdinech, ale jako o nájezdních, kteří vyplouvali na moře a brali si všechno, co jim přišlo pod ruku. Gaiman se nebojí zajít ani tak daleko, aby popsal smrt Oddova otce nebo to, jak si Odd zmrzačil nohu při kácení stromu. Samozřejmě nic z toho není v knize nikterak explicitně popsáno, ale je to tam. Je tedy otázka, jak starému čtenáři Odda předložit, protože všechno výše uvedené v dětech samozřejmě vyvolává nutně některé dotazy, které budou potřebovat zodpovědět. Což je ohledně témat týkajících se smrti či poranění ideální pomocník.
Odd je ve výsledku hlavně příjemnou četbou, kterou smlsnete za jedno nedělní odpoledne a u které se rozhodně nebudete nudit. Gaiman tu sice nepřekonal Koralínu, ale opět předvedl, že jeho imaginace je obrovská a když navíc spojí síly s talentovaným výtvarníkem, pak je výsledkem nejen dobrý příběh, ale i šperk, který vám v knihovničce určitě ostudu neudělá.

Odd a mraziví obři
Neil Gaiman - Chris Riddell
Nakladatel: Albatros
Překlad: Helena Šváchová
Počet stran: 160
Provedení: hardback
Cena: 299 Kč

 

RecenzeLiteraturaN. GaimanCh. RiddellSarden čte dětemAlbatros mediaAlbatros
Categories: Vector Graphic

Pages