Vector Graphic

RECENZE: Kirsten Ciccarell, Iskari - Poslední Namsara

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 10/19/2018 - 06:33

 

Psát recenze je někdy setsakra těžká práce. Pokud je kniha skvělá, je to jednoduché a jediná nepříjemnost, která vás může potkat, je ta, že vám dojde zásoba superlativů. Pokud je kniha hodně mizerná, je to o něco složitější, protože je třeba nepěkné a občas i vulgární výrazy, které vám naskakují, zabalit do diplomatického kabátku. Ale pokud je kniha průměrná stejně jako tisíce dalších a hodnocení by se dalo shrnout do slov nenadchne, neurazí, je recenzování velmi zoufalý a bolestivý proces. A to je bohužel i případ dračího románu Iskari - Poslední Namsara.

Asha je královská dcera a zároveň lovkyně draků. Kvůli ní bylo před několika lety královské město vypáleno draky a ona si odnesla nejen jizvu přes půl těla, ale i tíživý pocit viny. Přivolala je totiž vyprávěním dávných bájí, které zabily její matku a které jsou pod hrozbou trestu zakázané. Asha se tak honosí titulem Iskari, obávaná ničitelka. Nyní se má provdat za velitele vojska, kterému by nejradši plivla do tváře a propíchla ho nějakou dobře naostřenou zbraní. Ovšem pokud se jí podaří přinést otci hlavu Drakovládce, nejstrašnějšího z draků, na stříbrném podnose, bude svatba zrušena. Asha se s vervou vydává na lov, ale jak už to tak bývá, všechno se parádně zamotá. Přijdou na řadu nečekaná odhalení, vyjeví se prachem ukrytá tajemství a Asha na řadu věcí změní názor.

Pro kanadskou autorku Kirsten Ciccarelli je tento román debutovým dílem. Jedná se o první díl série, která si získala celosvětovou oblibu a byla přeložena do dvanácti jazyků.

Ačkoli se autorka snaží přijít s něčím originálním, moc se jí to nedaří. Dračí jezdce jsme tu měli, neohrožené hrdinky, které najednou zjistí, že jsou něčím úplně jiným než si myslely, také. O zákeřných králích a zlých princích ani nemluvím. Fantasy cílená na mladší věkové kategorie dnes  zaplavuje knihovny a e-shopy knihkupectví a s každým novým titulem čtenáři doufají, že právě otevřeli dalšího Tolkiena či Sandersona nebo aspoň Sarah J. Maasovou či Marissu Meyerovou, abychom zůstali žánrově korektní, ale ono ne.

Samotný děj je dobře vystavěn, napětí postupně stoupá, nečekané zvraty se objeví v tom pravém okamžiku, aby děj posunuly o kousek dál a čtenář se dočká i pár „aha momentů“. Hrdinové ožívají ovládáni lidskými emocemi a umí čtenáře vtáhnout do děje. Akce se Kirsten Ciccarelli rozhodně nebojí a stejně tak se vyžívá v násilí. Ovšem dialogy stojí na trochu vratkých základech, jsou takové nijaké, ploché, plytké, bez špetky humoru a jiskry. Někdy se až zdá, že je postavám tak o deset let méně a do oka bije i kontrast mezi obrazem hrdinky, co jedním máchnutím skolí krvelačného ještěra a zachraňuje svět, a obrazem dívky, která má občas velmi naivní uvažování. 

Samozřejmě je třeba přihlédnout k cílové skupině. Náctileté čtenáře neohrožená hlavní hrdinka jistě osloví. Zabíjení draků je její koníček a umí se pořádně ohánět zbraněmi. A taky milovat. Ale naštěstí vcelku decentně. S mužskými protějšky to však nemá úplně nejlehčí. Toho, koho si má vzít, nenávidí a k tomu, s kým nesmí ani promluvit, ji přitahuje velmi vášnivá náklonnost. Je to zamotané, ale aspoň se chladná a nebezpečná Iskari občas nechá unést proudem emocí. Její úhlavní nepřítel Jacquard je jako správný záporák krvelačný, krutý a nejlepším zpestřením poklidného odpoledne je pro něj vykuchat někomu střeva.

Prostředí také nevyniká bůhvíjakou nápaditostí. Prostě další z vymyšlených světů, jehož místopisné názvy zapomenete, sotva zavřete knihu.  Autorka jej ale oživila vyprávěním mýtů a bájí, které jsou na jednu stranu zajímavé a poutavé, na druhou stranu příliš komplikované a následně občas i nelogické. Bonusem jsou samozřejmě draci, které vyobrazila nejen jako pouhé oběti, ale jako věrné a přemýšlivé bytosti, což milovníky dračích příběhů jistě nadchne.

V průměrnosti se bohužel potácí i obálka. Originalita nula, klišé sto procent. Jistě, kniha je o dracích, je to tedy tématické, ale není významem obálky zaujmout? Překvapit? Šokovat? Vzpomeňte si třeba přebaly knih série Havraní kruhy. Sice krapet nechutné, ale rozhodně zaujaly na první pohled.

Iskari - Poslední Namsara není špatnou knihou. Pobaví a je dostatečně čtivá na to, aby vás na chvíli vytrhla z všední reality, ale to je asi tak vše, co od této oddechovky můžete čekat.

Iskari – Poslední Namsara
Kirsten Ciccarelli

Série: Iskari (1.)
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání: 2018
Původní název: The Last Namsara
Rok původního vydání: 2017
Překlad: Petra Klůfová
Obálka: Tomáš Řízek
Počet stran: 288
Cena: 289 Kč

RecenzeLiteraturaK. CiccarellIskariAlpress
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Reinhard Kleist, Nick Cave: Mercy on me

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 10/18/2018 - 06:33

„V tom tvým světě sázíš všechno na to, abys byl někdo, na koho je lepší dávat si bacha. Někdo, kdo se neřídí pravidly… Hrdina, rebel, psanec… Kapitán prokletý lodi… Rocková hvězda. Hlavně jinej než ostatní.“

Jako uhel černé polodlouhé vlasy, výrazný, na první pohled nepříliš líbivý obličej, nezaměnitelný vokál a legenda rockové scény už více než 35 let. Řeč je samozřejmě o Nicku Caveovi, kterého většina z nás zná převážně jako frontmana kapely Nick Cave & The Bad Seeds. Pod maskou suverénního a ledabylého rockera se toho však skrývá mnohem víc. Reinhard Kleist, německý kreslíř, který už do komiksové podoby převedl například tvorbu a životní příběh Johnnyho Cashe, si toho byl dobře vědom. Rozhodl se proto vytvořit své zatím nejrozsáhlejší dílo Nick Cave: Mercy on me a zasvětit je právě této australské legendě.

Výsledkem je více než tří set stránkový grafický román zachycující životní příběh slavného hudebníka, skladatele, spisovatele, textaře a herce Nicka Cavea. Od útlého dětství až do současné chvíle, stránku po stránce nahlížíme do jeho nitra a postupně odhalujeme, co se skrývá za věčně ztrápeným obličejem rockové hvězdy.
Kniha je originální směskou historických polopravd a odvážných spekulací, štědře prokládanou úryvky z Caveových písní a doplněnou o černobílé ilustrace, které dokonale dokreslují atmosféru celého příběhu. Najdeme v něm smutek, zoufalství, nepochopení, beznaděj a ubíjející závislost, ale zároveň také lásku, vášeň, nespoutanost, odvahu a svobodu. Prostě všechno to, co dělá Nicka Cavea tím, kým je a koho lidé už přes 30 let milují.

Kromě písní z pozdější tvorby, jako například světoznámý duet s Kylie Minoque Where the Wild Roses Grow, nám Kleist představí i Caveovu počáteční punkovou tvorbu a nemalá část je věnována i jeho románu A uzřela oslice anděla. Úryvky a obrazy písní se prolínají umělcovým životem zcela přirozeně a čtenář má při čtení pocit, že skutečně nahlíží do nejinternějších zákoutí duše slavného rockera. Obzvlášť samotný závěr, věnovaný písni Higgs Boson Blues, člověka zcela pohltí.  Najednou je na cestě do Ženevy, na nic si nevzpomíná a projíždí pekelnou krajinou, spolu s Cavem a Robertem Johnsonem a jeho kytarou za deset dolarů, která se mu houpe na zádech… A koho zajímá, koho zajímá co přinese budoucnost?

Nemusíte být ani fanoušci Nicka Cavea, aby se vám kniha dostala pod kůži. A věřte, že pokud je pro vás jeho jméno prozatím neznámé, po přečtení poslední stránky to bude to první, co zadáte vyhledávat do youtube. Protože tohle je opravdu síla. A můžete poté popřemýšlet spolu s námi, zda Nickovi věříte, když tvrdí, že Elisu Day nezabil…

 

Nick Cave: Mercy on me
Autor: Reinhard Kleist
Překlad: Alena Pokorná
Nakladatelství: Argo
Vazba: Pevná
Počet stran: 336
Cena: 498 Kč

 

KomiksZ jiného soudkuR. KleistArgoA. Pokorná
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Miroslav Žamboch, Bakly - Hledání smrti

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 10/18/2018 - 00:37

ANOTACE:

Bakly unavený životem přijíždí do Grafzatzy, jednoho z největších a nejbohatších měst Crambijského impéria. Chce pomoci jedinému člověku, na kterém mu osobně záleží, a přitom plní jednu malou laskavost. S nadáním jemu vlastním umocněném skutečností, že nad další budoucností nepřemýšlí, dělá to, v čem je nejlepší.
Mladá baronesa Münchauzen se snaží zachránit zkrachovalé panství svého děda navázáním obchodních vztahů s bohatými šlechtici a obchodníky. Ve skutečnosti je ale někým úplně jiným a hraje velmi nebezpečnou hru spojenou s magií.
Velmistr Rumělkového klanu se pokouší odhalit tajemství starého magického artefaktu, o němž doufá, že ho dokáže využít jako zbraň v přibližující se globální válce.

 

Kniha vyjde také ve sběratelské verzi v limitovaném nákladu 150 výtisků, podepsaném autorem. K zakoupení pouze na www.tridistri.cz. Cena: 555 Kč. Celá tržba z prodeje této knihy jde na charitativní účely.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.
Prolog

Hrabě Varatchi nalil zbytek obsahu karafy do poháru vybroušeného z jediného krystalu dokonalého bezbarvého křemene. Líbilo se mu pít víno z předmětu pocházejícího z doby předcházející historické paměti, z doby před Velkou válkou. Pohár byl těžký, v prstech chladný, víno v něm mělo jiskru a nějakým způsobem si v něm uchovávalo ideální teplotu. A Varatchi měl pocit, že bílé v něm zůstává chladnější než červené. To však mohl být jen jeho dojem. Přestal přemítat o artefaktech a soustředil se na text před sebou.

Šlo o hlášení agenta Godetů sledujícího Janicka, velmistra Rumělkového klanu. Předchozí hodinu studoval obdobné hlášení agenta Haerenů pověřeného stejným úkolem. Celkový obsah byl prakticky stejný, jednotlivá hlášení pouze jinak interpretovala činnost jeho oblíbence. A právě rozdíly v interpretaci teď analyzoval, protože z nich mohl usuzovat, jaké byly skryté úmysly vůdců jednotlivých klanů. Nepochyboval, že než hlášení dostal, oni osobně ho prověřili a upravili.

Vrátil se ke své předchozí myšlence. Byl Janick jeho oblíbenec?

Vlastně ano. Varatchi oceňoval jeho progresívnost, pragmatickou bezohlednost a samozřejmě závislost na něm samotném. Tu dál posiloval a rafinovaně ho izoloval od všech ostatních čarodějných klanů v jeho službách a probouzel v něm obavy z nich.

Časy se za posledních pár let změnily, už opravdu mohl mluvit o klanech čarodějů ve svých službách. Konvent pro potírání magie a likvidaci čarodějů, po celé století jedna z nejmocnějších organizací, upadal, skutečnou moc neměl už žádnou, zbyla jen formální fasáda.

Napil se a odsunul od sebe svazek listů. Záměry ninjovských vůdců byla jedna věc, tu bude řešit jindy. Jejich agenti mu nezávisle na sobě potvrdili, že Janick s ním stále hraje čistou hru, a verifikovali čaroději předávané informace. V budoucnu však bude muset nějak ověřit, zda i mezi ninji nedošlo k nějaké dohodě. Ověřování informací, to bylo klíčové, jen tak si mohl udržet svou pozici – a získat ještě vyšší.

O tom, o co doopravdy usiloval on, druhý nejmocnější muž světa, asi nikdo neměl ani ponětí. Možná Janick.

Varatchi se znovu napil, přitom s nelibostí pohlédl na své stále kostnatější prsty a skvrny na hřbetech rukou, znaky prozrazující jeho pokročilý věk. Další problém, který musel řešit. Čím se člověk stává mocnějším, tím víc problémů k řešení má, napadlo ho.

Zatáhl za šňůru ukrytou za dlouhým úzkým závěsem splývajícím se stěnou.

Po době stačící připravenému člověku k otevření dveří, překonání prázdného pokoje a otevření dalších dveří se před ním objevil sloužící. Varatchi by si možná vzpomněl i na jeho jméno.

Muž už u něj sloužil dlouho, v poslední době začínal být chromý na jednu nohu, ale snažil se své postižení maskovat. Varatchimu to nevadilo, spíš vyhovovalo. Ten člověk na něm byl ještě o to závislejší, tak dobrou práci by už nikdy nezískal.

„Uveďte velmistra,“ přikázal mu.

Muž neodpověděl, pouze se hluboce uklonil a svými šouravými kroky se zase vzdálil.

Velmistr Rumělkového klanu s rolnicky znějícím jménem Janick se objevil zanedlouho s tenkou složkou papírů v ruce.

„Pane, těší mě, že jste mě přijal,“ provedl formální úklonu a strnul v pohybu.

Varatchi si ho prohlížel. Kromě toho, že jeho oděv byl ušitý z lepších materiálů a na nohou měl kvalitní boty s podrážkou umožňující neslyšný pohyb po palácové dlažbě, se nezměnil. Kupodivu ani nepřibral a jeho oči měly stále ten lehce horečnatý lesk. Všichni informátoři Varatchimu potvrzovali, že Janick je prostě fanatik a za každou cenu se snaží magii co nejvíce porozumět, co nejvíce ji ovládnout. A až dosud se o své informace poctivě dělil se svým pánem. To se o mnohých jiných, k jejich škodě, nedalo tvrdit.

„Chtěl jste se mnou mluvit,“ odpověděl Varatchi stroze.

„Ano, můj pane, myslím, že jsem splnil jeden z úkolů, jimiž jste mě pověřil.“

To Varatchiho zaujalo, málokdy jeho služebníci žádali o audienci, aby mu oznámili, že splnili některá z jeho komplikovaných zadání.

Gestem Janickovi naznačil, že se může postavit pohodlněji, ale místo k sezení mu nenabídl. Už to, že ho přijal ve své pracovně, bylo až příliš – důsledek ústupku vlastní pohodlnosti.

„Který problém?“

„Stárnutí.“

Varatchi potlačil zalapání po dechu; svůj věk si uvědomoval každým dnem víc a to přesto, že patřil k rodu, kde se muži dožívali nadobyčej vysokého věku. A ve velmi dobrém zdravotním stavu. Přesto cítil, jak ho síly opouštějí. Pokusil se své napětí potlačit a tvářit se naprosto nezúčastněně. Díky zkušenostem z víc než půl století intrikování na nejvyšší úrovni se mu to podařilo.

„Mluvte,“ přikázal.

„Má analýza je založena na studiu starých textů, které jsem z větší části sám přeložil,“ začal bez zdvořilostních úvodů Janick.

„A věříte svému překladu?“ přerušil ho Varatchi, přitom sáhl po sklence a na ex ji do sebe obrátil, na vychutnávání vína teď neměl ani pomyšlení.

„Jistě, pane. Ale uznávám, že překlady z mrtvých jazyků zvláště v oblasti magie jsou vždy problematické. Ale myslím, že tento text se mi podařilo přeložit velmi přesně. Procedura, kterou popisuje, je konzistentní a dává smysl. Dle mého úsudku, samozřejmě,“ dodal Janick po pauze opatrně.

„A byl byste ochoten tuto proceduru sám na sobě vyzkoušet?“

téměř vyštěkl Varatchi.

O obtížnosti překládání z mrtvých jazyků věděl sám víc než kdo jiný, snad kromě Janicka, a problém stáří se ho týkal se stále větší naléhavostí.

„Určitě, pane, ale obávám se, že je tak nákladná, že není vhodná pro nikoho jiného než imperátora.“

Varatchi se opravou, že on není oficiálním vůdcem impéria, neobtěžoval. Právě hledání elixíru nesmrtelnosti, nebo alespoň dlouhého života, vedlo k ochlazení vztahů mezi ním a jeho vznešeným bratrancem. Pravda, k lehkému ochlazení, ale v případě, že by mohl doufat v mnoho dalších desetiletí, nebo ještě lépe celé století aktivního života, by to bylo narušení vztahů významné.

Potom by se hodlal stát imperátorem, vládcem světa. Právě k této ambici se postupně dopracoval. Pokud mu však zbývalo jedno či nejvýše dvě desetiletí života při relativním zdraví, postrádala smysl. Neměl žádné potomky, kterým by mohl a chtěl trůn vládce světa předat. Usilovat o něj mělo smysl, jen pokud by na něm seděl sám. A dlouho.

Varatchi sáhl pod desku stolu, vytáhl malý kovový samostříl a natáhl ho. Mlčky ho podal Janickovi, který ho opatrně převzal.

Poté Varatchi ukázal ke dveřím, naznačil jejich otevření a následný výstřel.

Janick chápavě přikývl a poslušně se přesunul vyznačeným směrem. Varatchi jeho pohyby zkoumavě pozoroval. Vůdce Rumělkového klanu netrpěl pochybnostmi ani nervozitou, jednoduše poslušně plnil rozkaz. Sáhl na kliku, rázně otevřel, pozvedl samostříl a vystřelil mimo Varatchim viditelný prostor. Varatchi si nebyl jistý, zda něco zaslechl. S jeho sluchem to nebylo v poslední době nejlepší. Janick zavřel dveře, vrátil se zpět a samostříl opatrně položil na stůl.

Nadechl se k rozhovoru, ale Varatchi si nedokázal pomoct a skočil mu do řeči.

„Byl za dveřmi někdo?“

„Ano,“ odpověděl Janick, „sluha, který mě sem uvedl. Naslouchal za dveřmi a nestačil se dostatečně rychle vzdálit. Trefil jsem ho do hrudníku. Jestliže jsem váš rozkaz nepochopil správně, omlouvám se.“

„Správně jsi ho pochopil,“ zavrčel Varatchi nespokojeně.

Deleman, jmenoval se Deleman, vzpomněl si Varatchi. Sloužil u něj víc než třicet let a Varatchi mu důvěřoval. A teď se ukázalo, že to byla chyba. Varatchimu bylo jasné, pro koho Deleman pracoval.

Pro císaře, každý jiný by získané zprávy využíval ve Varatchiho neprospěch a to by se už dávno projevilo. Zájmy dvou nejvýše postavených a rodem spřízněných mužů impéria byly však až do nedávna naprosto totožné. Budování impéria. To se ale právě změnilo.

Varatchiho před prozrazením jeho tajemství zachránila jen přirozená, desetiletími zkušeností k dokonalosti vybroušená obezřetnost.

„Pokračujte o tom elixíru nesmrtelnosti,“ přikázal Janickovi.

„Bohužel, pane, není to elixír nesmrtelnosti v pravém slova smyslu. Jde jen o medikament umožňující jisté omlazení organismu a zakonzervování věku na dobu století, možná dvou. Víc tento prostředek neumožňuje.“

Varatchi potlačil nutkání vyskočit ze židle a křičet nadšením. Omlazení a dvě století k tomu? To bylo mnohem víc, než v co doufal. Elixír nesmrtelnosti byla jen povídačka, to mu bylo jasné.

„Pokračujte,“ pobídl velmistra Rumělkového klanu.

Janick mluvil stroze a věcně, ale vzhledem k množství podrobností a citací, které uváděl, to trvalo dlouho. Varatchi ho nakonec ve výkladu zarazil a chvíli přemýšlel.

„Jestli tomu rozumím správně, potřebuji zplodit několik dětí,“ ujišťoval se.

„Minimálně dvanáct, pane,“ odpověděl Janick s kamennou tváří. „Šest chlapců a šest holčiček. Ideální by bylo, kdyby to bylo s vašimi sestrami, ale pokud to není možné, dá se obejít i bez toho.“

Varatchimu se ulevilo, že žádné sestry nemá. Spát s nimi, to by bylo opravdu... nemilé.

„A pak je musím sníst?“

Ta představa byla Varatchimu tak nepříjemná, že měl problém udržet nezúčastněný výraz. Janick se tvářil stále stejně lhostejně. Ne lhostejně, přes tvář mu při otázce přelétl náznak lehké nespokojenosti, jako by to už jednou vysvětloval.

„Samozřejmě že ne, nemusíte je jíst celé,“ upřesnil okamžitě.

„Jen části jejich těl. Morek z dlouhých kostí, vybrané části mozku, vaječníky děvčat a varlata chlapců a nějaké žlázy. Všechno samozřejmě uvařené nebo jinak upravené, nikoliv syrové.

Magie pak napomůže, aby tyto substance omladily vaše tělo.“

„To se mi ulevilo,“ zamumlal Varatchi vážně.

Dlouhé minuty setrval v mlčení a přemýšlel. Janick vypadal, že mu to v nejmenším nevadí, ponořil se do sebe a čekal na rozhodnutí svého pána.

„To nepůjde,“ rozhodl nakonec Varatchi.

Janick k němu tázavě vzhlédl.

„Proč, Vaše Excelence? Mám odkazy na informační zdroje, podle kterých to v minulosti fungovalo. A některé konkrétní texty se mi i podařilo získat.“

Varatchi mladého velmistra zkoumavě pozoroval. Nechápal, jak jeho mysl funguje. Zjevně ho vůbec nenapadlo, že by ho svým příšerným receptem mohl popudit, znechutit.

Varatchi představou konzumace novorozeňat znechucen byl, ale dával přednost pragmatickému přístupu.

„Informaci, že pojídám děti, by se pravděpodobně nepodařilo utajit. Pak bych se stal monstrem, nepřítelem, proti kterému by se s radostí spojili všichni ostatní,“ vysvětlil po krátkém zaváhání.

Bylo nutné, aby Janick pochopil, že musí hledat dál, že jím předložená možnost není realizovatelná.

Varatchi během předchozí dlouhé pauzy probral v duchu všechny existující možnosti utajení a bylo mu jasné, že u něčeho tak perverzního, u něčeho vymykajícího se běžným perverzitám, by to prostě nebylo možné. Někdo by nakonec promluvil.

Bylo vidět, že Janick nad jeho námitkou uvažuje.

„Podařilo by se to utajit, kdyby,“ čaroděj chvíli hledal vhodný termín, „kdyby byl obslužný personál pouze na jedno použití.“

Varatchi musel uznat, že jeho služebník je snad ještě pragmatičtější a bezohlednější než on sám. Důvod, proč se ho obávat, důvod, proč ho maximálně využít.

„Ne, to také nepůjde,“ usoudil. „Najděte nějaký jiný způsob.

Způsob, kdy nebudu muset pojídat děti,“ rozhodl se nakonec.

„Problém je pojídání?“ ujistil se Janick.

„Ano,“ potvrdil Varatchi.

Zabíjení byla jiná věc, na to byli lidé zvyklí.

„Pak, můj pane, nemám pro vás nic dalšího.“

Varatchi ho propustil mávnutím ruky.

„A zavolejte někoho, ať uklidí starého Delemana. Zrádce, kterého jste zastřelil,“ dodal, když viděl, že Janick příkaz nechápe.

„Jistě, pane,“ potvrdil Janick a bez dalšího zdržování odešel.

Varatchi se zaklonil v křesle. Zplodit dítě... Zavrtěl nad tím hlavou. Zalitoval, že starý Deleman je mrtvý, neochotně se zvedl, přinesl si z barového stolku láhev s vínem a dolil si.

I kdyby změnil názor a rozhodl se mágův příšerný postup použít – zplodit dítě... To mohl být problém. Snažil si vzpomenout, kdy naposledy si do lože nechal přivést nějakou ženu. Před sedmnácti lety strávil noc s hraběnkou Diselerovou, ale to byla více věc společenskopolitická, než že by o to nějak stál. A pro vlastní potěšení? Už si ani nepamatoval. Musel by v tomto směru podniknout pár experimentů. A sehnat experta přes afrodiziaka, nechtěl se znovu obracet na Janicka, nebylo dobré být vydán na milost a nemilost jedinému služebníku. A prozradit mu o sobě příliš mnoho.

2.
Odepsaná položka

Vuki byl nervózní, i když se to snažil nedat najevo. Celou věc si mnohokrát pečlivě promyslel a celý postup si naplánoval, ale teď měl pocit, že se mu to nemůže povést. Dva muži, které najal, aby mu pomohli s transportem schrány, nezastírali svou podezíravou zvědavost. Oba vypadali, že by jim nedělalo zatěžko proříznout mu hrdlo a nechat ho ležet někde v zapadlé uličce. Pojistil se proto, za práci měli dostat zaplaceno, až se vrátí do hostince, kde se ubytoval. Zatím dostali jen zálohu a bez reptání tlačili naložený vozík.

Hvězdy na obloze začínaly blednout, svítání se blížilo. Načasování bylo správné. Vuki do detailů celé záležitosti zasvěcen nebyl, znal jen tolik, aby dokázal splnit svůj konkrétní úkol. Schrána, masivní dřevěná, bohatě okovaná bedna se zapečetěným otvorem na straně sama o sobě vzbuzovala respekt a zvědavost.

Vuki, vzhledem k tomu, pro koho pracoval, předpokládal, že uvnitř je něco nebezpečného a nepřirozeného.

„A to jako tu bednu jen dotlačíme, kam řekneš, a to je všechno?“ zeptal se po několikáté vyšší z obou najatých mužů.

Vuki se neobtěžoval zapamatovat si jejich jména, byl to prostě ten vyšší, druhý byl zase mohutnější.

„Ano. A chvíli tam se mnou počkáte a pak mě opět i s bednou doprovodíte zpátky. Poté dostanete každý svých zbývajících deset stříbrných.“

Muž nepřesvědčeně přikývl, druhý nereagoval, jen dál tlačil vozík. Možná to chtěl mít všechno co nejrychleji za sebou.

Už se před nimi tyčila obvodová zeď starého, celá desetiletí nepoužívaného amfiteátru. Vuki netušil, proč chátrající stavbu nikdo nezboural a nevyužil lukrativní pozemky v podnikání, ale bylo mu to jedno. Grafzatza byla velmi staré město a dokonalý kanalizační systém byl více nebo méně pečlivě opravován a udržován v provozu po celou dobu její existence. Bez něj by se velkoměsto s téměř čtvrtmiliónem lidí brzy utopilo v puchu a odpadcích.

„Tady zastavte,“ přikázal, když vůz stál prakticky před kanálem. „A zvedněte poklop kanálu.“

„Za krádeže poklopů jsou přísný tresty, navíc je to obyčejný železo, nestojí za riskování,“ poukázal silnější z jeho pomocníků.

„A o nějakém otevírání kanálů nebyla řeč.“

Vuki se v duchu proklel, neměl být ve svém popisu práce tak pečlivý.

„Dostanete každý pět stříbrných navíc,“ navýšil platbu.

Teď neměl na smlouvání čas, musel spěchat.

Chlap pokrčil rameny a poslechl.

„Jen abys na to nezapomněl,“ poznamenal.

Z torny, kterou nesl přes rameno, vytáhl Vuki kožený pytlík a začal z něj rozsypávat žlutou práškovou síru okolo vozíku a kanálu. Dle rozkazu měl vyznačit tvar kruhu, on zvládl spíš nepravidelný pokřivený ovál, předpokládal však, že důležité je, aby sírou vytvořená křivka v sobě uzavřela vozík, vlastně schránu, vlastně to, co schrána ukrývala. A to bez přerušení ze všech stran.

Na nebi nezbyla jediná hvězda, další bod postupu splněn. Nedomníval se, že jde o hvězdy, odhadoval to spíš na intenzitu světla. Vuki nebyl hloupý, právě naopak, a tenhle úkol dostal kvůli tomu, že se jeho nadřízeným znelíbila jeho přílišná zvědavost.

Doufal, že až tohle skončí, jeho postavení se opět zlepší.

Teď měla přijít na řadu poslední část úkolu: Otevřít schránu.

Ujišťovali ho, že mu nic nehrozí, že nejde o nic nebezpečného.

Nevěřil jim. Hlavně vzhledem k tomu, že o obsahu nepadlo ani slovo a nikdo ho nikdy nezmínil.

Shora se ozvalo zašramocení. Podíval se za zvukem, na rozeklaném vršku částečně rozpadlé zdi neviděl žádný pohyb. Mohla to být kočka na lovu, krysa nebo případně jiné zvíře. Soustředil se na svůj úkol.

Schrána se otevírala jediným klíčem. Vuki ho vytáhl z kapsy a okamžik ho zkoumal. Byl to velmi složitý klíč, jaký nikdy dosud neviděl. To podle něj znamenalo, že ten, kdo schránu zhotovil, nechtěl, aby byla otevřena náhodně někým, kdo netuší, co je uvnitř.

Z druhé kapsy vytáhl provaz, uvázal ho za úchyt ve víku schrány. Volný konec položil přes hranici nasypané síry ven z kruhu.

Oba muži ho zvědavě pozorovali. Bylo dobře, že v okolí stále nebyli žádní zvědavci.

Vsunul klíč do zámku. Tři otočení, instruovali ho.

Napětím ani nedýchal.

První, druhé, cítil jemné cvakání západek v mechanismu. Třetí, zámek cvakl.

Vuki nechal klíč v zámku, dlouhým krokem vystoupil z kruhu, sehnul se, zvedl konec provazu a plynulým pohybem zatáhl.

Musel použít víc síly, než čekal, téměř se obával, že provaz nevydrží. Pak se naštěstí víko síle poddalo a otevřelo se. Na první pohled bylo patrné, proč je tak těžké; bylo masivní jako dveře bankovního trezoru. Pokud měly podobnou tloušťku i zbylé stěny schrány, zbývalo uvnitř jen málo prostoru.

Vuki napínal zrak, aby zjistil, co sem vlastně dovezli, ale nic neviděl. Přitom si dával pozor, aby ani nejmenší částí špiček bot nepřerušil vysypaný kruh.

*

Muž sedící na zdi o šest metrů výš a dokonale splývající se svým okolím pozvedl kuši. Byla natažená od okamžiku, kdy se Vuki se svým doprovodem objevil v dohledu.

Balvan po střelcově pravici se pohnul. Nebyl to balvan, ale další muž v oděvu bez jediné světlejší barvy a lesknoucí se ozdoby.

Položil svému společníkovi ruku na rameno.

Ten přestal sledovat cíl a vzhlédl ke svému partnerovi.

Muž nepromluvil, ke komunikaci použil znakovou řeč.

„Až bude jisté, že padne do kruhu,“ rozklíčoval střelec upozornění.

Přikývl na znamení, že rozumí.

*

Muži doprovázející Vukiho byli také zvědaví a snažili se zahlédnout, co v bedně vlastně je. Jeden z nich se přitom příliš nahnul do kruhu, zabalancoval, a aby nespadl, musel šlápnout dovnitř.

Vuki si toho okamžitě všiml.

„Sakra, nechtěl jsem,“ zabručel muž omluvně.

Zaklonil se, aby se dokázal bez dalšího přešlápnutí vrátit zpět.

Než to stačil udělat, podlomila se mu noha a on se zřítil na zem.

Do kruhu.

„Banistře? Co se ti k čertu stalo?“ vyhrkl jeho společník a bez přemýšlení přiskočil, aby mu pomohl.

I on se vzápětí neudržel na nohou a upadl na zem. Také do kruhu.

Banistr byl tedy ten vyšší, vytanulo na mysli Vukimu.

Věděl, že teď už jeho jméno nikdy nezapomene. A slovo byl použil správně. Muži leželi na zemi bez hnutí, oči vytřeštěné, vypadali, že jsou něčím ochromení. A nedýchali. Vuki sledoval, jak jim modrají rty, za chvíli byli oba definitivně mrtví. Pak se, nejprve jeden a potom i druhý, začali posunovat kousek po kousku ke kanálu. Jako by je něco táhlo, ale Vuki nic neviděl. Možná rozeznával jen nezřetelné mihotání něčeho na zemi okolo kanálu a těl. Nebyl si jist, mohla to být jen jeho představa, vysvětlení, proč se dvě mrtvá těla hýbou. Něco je prostě odnášelo dolů do podzemí.

Na východě se objevil první paprsek světla. Vuki vzhlédl k obloze. Řekli mu, že po východu slunce má síru rozprášit, kanálovou mříž vrátit na místo, schránu zavřít a zase ji odvézt a zařídit její odeslání na adresu. Tahle instrukce však byla zjevně jen pro jeho uklidnění a odvrácení podezíravosti. Kdyby si nedal pozor, skončil by jako dva jeho pomocníci. Bylo mu jasné, že se stal odepsanou a obětovanou položkou. Další výplatu nemělo smysl očekávat. Špičkou boty opatrně rozetřel část kruhu. Nic se nestalo.

*

Střelec znovu zamířil, ale jeho partner ho opět zastavil.

„Počkej, dělá práci za nás,“ znakoval. „A tělo do kruhu padlo, je jedno jaké.“

Výstřel byl znovu odložen.

*

Nebude pro ně dál pracovat, ale zařídí vše podle instrukcí do posledního bodu, rozhodl se Vuki. Pak nebudou mít nejmenší důvod po něm pátrat. Stále rychleji a s menší opatrností pokračoval v rozmetání síry, obezřetně z boku přistoupil k schráně, zavřel víko a zamknul ho, po troše úsilí se mu podařilo usadit kanálovou mříž zpět na její místo.

Táhnout vozík s těžkou bednou bylo namáhavé, ale považoval to za lepší úděl než ležet studený někde v podzemí… vlastně netušil, co se s mrtvolami stalo. Zakázal si o tom přemýšlet, soustředil se na fyzickou práci. To bylo pro něj lepší.

*

Dva zabijáci ho sledovali, střelec povolil ramena kuše a vytáhl střelu.

„Teď jen zkontrolujeme, aby schránu poslal tam, kam má dojít,“ řekl polohlasem velitel.

„Nezabijeme ho?“ ujišťoval se střelec.

„Nedostali jsme konkrétní rozkaz k likvidaci. Měli jsme zajistit, aby lidské tělo padlo do kruhu, zahladit stopy a zařídit, aby se schrána dostala na určené místo. Určitě mu řekli, kam ji má vrátit. Pokud všechno udělá za nás, splnili jsme úkol. V nejhorším pak bednu transportujeme sami,“ vysvětlil druhý zabiják.

„Nerad dělám zbytečnou práci. A mrtvý by vzbudil zvědavost, někdo by se mohl začít zbytečně vyptávat. Naším cílem je maximální utajení.“

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, říjen 2018
Obálka: Petr Vyoral
Vazba: brožovaná
Počet stran: 432
Cena: 359 Kč

TritonUkázkyBaklyM. ŽambochFantasyLiteratura
Categories: Vector Graphic

RECENZE: P. K. Dick, Mamlas z maloměsta

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Wed, 10/17/2018 - 06:33

Na nesci-fi od Dicka jsem už od začátku nahlížel s velkým očekáváním, protože P. K. Dick je sice znám tím, že poměrně velká část jeho díla se dočkala audiovizuálního zpracování, mnohdy v opravdu hodně sci-fi kulisách, ale původní povídky či romány už takové zdaleka nejsou a o sci-fi v nich jde až někde vzadu. I Dickovy nejvíc futuristické povídky staví hlavně na depresivní atmosféře a lidech. Jeho hrdinové a jejich nezvratný a nalajnovaný osud, který se už od půlky povídky nebo románu ubírá mnohdy hodně očekávatelným směrem, jsou to co na Dickově tvorbě obdivujeme. To, že dokáže napsat šílenství, beznaděj, zklamání a v případě Mamlase z maloměsta i obyčejný americký život padesátých let tak, že chceme číst dál.

Mamlas je, jak už bylo řečeno, román bez fantastického námětu. Nemůže tedy budovat atmosféru na nějaké představě pokřivené budoucnosti, mimozemšťanech nebo nespolehlivém vypravěči s rozpadem osobnosti. Místo toho staví na jasně vyhraněných archetypech postav, jejich interakci a velice povedené atmosféře obyčejného amerického života padesátých let, který od hrdinů vyžaduje, aby dostáli očekávaným standardům jak v práci, ve vztahu, tak v obyčejném životě. Může se pak člověk divit, že někteří jedinci hledají únik z reality všedního dne a naprosto iracionálně ničí něco co, dlouho budovali?

Roger Lindahl je obyčejný muž. Od takového muže se v padesátých letech čekalo, že bude stát na vlastních nohou nebo pracovat v továrně, aby se na ty vlastní nohy mohl postavit. Roger takový je, ale je to zároveň snílek, taky trochu sedmilhář a nestálý typ s tendencí řešit narůstající problémy iracionálním útěkem, což už jednou udělal. Virginie, jeho žena, o tom ví svoje. Byla to ona, která s ním utekla.  Jeho podivná povaha jí tenkrát nějakým podivným způsobem imponovala a teď musí jen zajistit, aby byl Roger tak šťastný, že už neuteče jí. Nechce být samoživitelkou v Americe, jako jeho bývalá žena. Zároveň ale chce, aby se Roger někam posouval, a tak se struna pomalu ale jistě napíná.
Nepomůže tomu ani osudové setkání Rogera s Liz Bonnerovou, hloupoučkou matkou spolužáka Rogerova syna, která má ale jednu velkou přednost. Na rozdíl od Virginie je k Rogerovi nekritická a představuje změnu v jeho životě.

Události nabírají směr jako už v milionech stejných příběhů před tím. Dokáží Dickovi hrdinové vyjít ze srážky bez šrámů nebo aspoň s minimem škod? Zhroutí, nebo splní se Rogerovi a Liz jejich Americký sen?

Dick sleduje v Mamlasu z maloměsta opravdu banální a milionkrát odvyprávěný příběh. Tak často vídaný nebo slýchaný, že na něm už snad nejde najít nic nového. A Dick se o to ani nesnaží. To by bylo skoro nemožné. Místo toho využívá svůj talent pro prokreslení postav a nastavení atmosféry k tomu, aby z provařeného tématu i prostředí dostal maximum. Celé prostředí, všechny vedlejší postavy slouží k tomu, aby vykreslily osobnost Rogera Lindala a jeho pokusy o vzpouru proti životnímu stereotypu. O Dickovi se říká, že jeho sci-fi romány a povídky by byly skvělé, i kdyby neobsahovaly sci-fi prvky a podle mě se mu to sestsakramentsky dobře daří dokázat právě Mamlasem z maloměsta.

Originál: Puttering About In a Small World

Autor: Philip K. Dick
Nakladatel: Argo
Překlad: Miloš Urban
Vazba: vázaná
Stran: 318
Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
Rok vydání: 2018 (1. vydání)
Cena: 348Kč


 

Z jiného soudkuP. K. DickRecenzeLiteraturaArgoM. Urban
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Greg Rucka - Liam Sharp, Wonder Woman 1: Lži

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 10/16/2018 - 06:33

Diana má o svém místě v životě docela jasno – už nějaký ten pátek je v lidském světe hrdinkou, kterou všichni znají pod jménem Wonder Woman. Přesto ale tápe, protože má v hlavě vzpomínky na život, který jako by nikdy nežila...

Navíc nemůže najít cestu domů na ostrov Themyscira. Ne, že by nevěděla, kde se ostrov Amazonek nachází, ale ztratila s tímto posvátným místem duchovní spojení, proto zkouší najít skulinu mezi fyzickým a duchovním světem. S tím jí pomáhá prokletá gepardí žena Cheetah, s kterou Diana po letech naváže nečekané spojenectví. Během nebezpečného výletu do džungle musí totiž chtě nechtě spojit své síly, aby zničily temného nepřítele.

Po sólovce Wonder Woman v New52, kterou u nás vydává BB Art, se sličná Amazonka představuje i v sérii Rebirth z dílny Crwe. Obě série nabízí prostor pro nové příběhy slavných postav a přináší na český trh to nejaktuálnější, co se kolem nich děje.

Wonder Woman 1: Lži sice slibuje pohodový začátek pro nové čtenáře, ale není to tak úplně pravda. Pokud o hrdince nevíte vůbec nic, možná budete trochu zmatení a v příběhu budete tápat. Cheetah se objevuje tak nějak náhodou a není příliš vysvětlen její původ, ani vztah s Dianou. I přesto ale příběh odsýpá vcelku rychlým tempem a po prvních dvou třech kapitolách už není tak náročné se zorientovat. Scénárista Greg Rucka v ději postupuje více méně logicky a nestane se nic výjimečného či nečekaného.

Možná proto je v případě Lží největší dominantou kresba. I když kreslíři Liam Sharp a Matthew Clark občas nedodržují proporce postav a Diana v některých částech komiksu vypadá naprosto tragicky, stačí otočit stránku a čtenář se najednou ztrácí v geniálním rozložení panelů a očích nádherné hlavní hrdinky. I když skladba panelů občas nápadně připomíná komiks Swamp Thing a inspirace je naprosto zjevná, celkovému vyznění kresby to vůbec nevadí, právě naopak.

I když Lži mají své mouchy a není jich zrovna málo, ve výsledku se vůbec nejedná o špatné čtení. Co se týče srovnání s příběhem Wonder Woman v New52, kvalitou jsou oba na srovnatelné úrovni. Diana totiž není oblíbenou hrdinkou jen tak nadarmo – její origin je sám o sobě zajímavý a autorům se obvykle daří z něj vyždímat co nejvíce.

Wonder Woman 1: Lži
Scénář: Greg Rucka
Kresba: Liam Sharp, Matthew Clark
Nakladatelství: Crew
Překlad: Kateřina Tichá
Série: Znovuzrození hrdinů DC
Vazba: brožovaná
Rok vydání: 2018
Počet stran: 176
Cena: 299 Kč
 

KomisG. RuckaL. SharpWonder WomanCrewZnovuzrozeníK. TicháDC Comics
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Bram Stoker, Dracula

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 10/15/2018 - 06:33

Ještě nikdy nebylo vraždící, vychytralé, krvesajné monstrum z dávných časů tak heboučké jako dnes. Je tu Dracula od Arga. V semišovém kabátku. S dřevoryty Františka Štorma. S doslovem anglistky Aleny Dvořákové, který vám prozradí vlastně vše, co jsem se vám nyní chystal napsat. A tak tedy babo raď, jestli něco profláknout, nebo jen napsat, že Drákula dostál své pověsti, protože pořád ne a ne zestárout, a pak tu mlátit prázdnou slámu.

Nebojte, prázdnou slámu tu tak úplně mlátit nebudu. I když je to těžké. Vemte si jen příběh. Je tu někdo, kdo nezná Draculu? Kdo nikdy neslyšel o Transylvánii? Že je? No dobrá. Jonathan Harker jede do Transylvánie za jakýmsi hrabětem, aby mu zprostředkoval koupi domu v Londýně. I když nebudeme brát v potaz, jaká je Transylvánie díra, kor v devatenáctém století, už cestou se stane několik událostí, které Harkera pořádně zmatou, ba dokonce trochu vyděsí, ale je odhodlán splnit svou povinnost, a to dokonce i když se mu klient vůbec nezamlouvá. Netuší ale, že se jeho pokus prodat dům změní brzy v boj o holý život a stane se svědkem děsivých a krvavých událostí.

A co takhle styl vyprávění? Novinové výstřižky, deníkové záznamy? Kdo by to nevěděl, vždyť jde o povinou četbu na střední škole. Jednu z mála povinných četeb, která se nejen dá číst, ale navíc se čte úplně sama, jedním dechem. Tohle je v povinné četbě ta win-win kniha. Dracula rozhodně není dvěstě let stará, uleželá archiválie. Tady opět rozdělím knihu a hraběte. Kniha působí svěže a mladě a hrabě je zas o hodně starší a jako archiválie se rozhodně nechová. 

A tím se zcela plynule dostaneme k položení základů žánru. Dracula je přeci první upír, to je jasné! Ale kdeže. Víte, že Dracula nebyl zdaleka prvním knižním upírem? A že ve své době nebyl ani originální, ani úspěšný? Tudíž těžko mohl položit nějaký základ žánru. Nebyl první, ani poslední. Byl jedním z mnoha. Kompilát, vykrádačka. Třeba takový Upír Varney od Thomase Presta vyšel už v roce 1847! A podobné bytosti se objevovaly už dříve v hororových sešitech za jednu penci. Jenže proč ty ostatní příběhy a autory dnes nikdo nezná?

Protože Dracula nestárne. Nemyslím teď hraběte, i když toho se to samozřejmě týká taky. Ale ta kniha nestárne. Je totiž napsána na svou dobu neuvěřitelně moderně. Trochu jako James Bond! Nebo jiné akční jízdy. Hlavní hrdinové cestují po zajímavých lokacích, potkávají se s hlavním záporákem, dostávají šíleně naklepáno, umírají, posílají do kytek vedlejší zlouny, odhalují Draculův plán a nakonec se s ním utkají ve finálním souboji. A i ty souboje a drsné scény nejsou nic, co by se mělo stydět v dnešní konkurenci. Je to řezničina, krev stříká na všechny strany. Až na pár stránek rozhovorů mezi dvěma dívkami nemá Dracula hluché místo. To je tajemství jeho úspěchu. Nebyl první, ale byl dobře napsaný, dramatický, krutý a krvavý a na některých místech i vtipný a odlehčený. Co se týče české verze, bohužel nemám u sebe starší vydání, a tak nemohu posoudit překlad. Je revidovaný, a tak předpokládám, že zmizely nějaké ty archaismy, protože těch jsem si za celou dobu příliš nevšiml. Ano, pořád je to mluva starých časů, ale tak nějak dobře čitelná.

A teď co je nového? Přeci jen pořád píšu o knize z roku 1897, takže teoreticky nejde o žádné horké zboží. Nové je zpracování. To, co činí tohle vydání ještě působivějším, jsou dřevoryty Františka Štorma. Ano, to je ten samý člověk, který dělal na sebraných Lovecraftových spisech, které kdyby byly v temnějších barvách, by budily strach i zavřené v knihovně. Pokud jste je četli, tak určitě neváháte. Pokud ne, dejte si je do to-read listu hned po Draculovi. Dalším plusem je, že Dracula se konečně dočkal nějakého solidního zpracování, pevné vazby, stříbrné ražby a semišové obálky. POČKAT, COŽE? Ano, je černý a semišový jako polštářek do rakve, což je neskutečně stylové, ale strašlivě chytá prach! Ale fakt moc. Na druhou stranu, možná je to důvod si pořídit limitovanou edici, která je dodávaná v rakvi s červeným sametem a plátěným potahem. Sním dál... Jinak budete muset být hodně opatrní. Nový Dracula je totiž krásná knížka.

A poslední věc, která by měla nalákat i nebibliofily a čtenáře, kteří už mají Draculu za sebou, je krom revidovaného překladu doslov anglistky Aleny Dvořákové, která vám Draculu a upíry obecně pěkně zasadí do kontextu a odhalí o knize spoustu věcí, které si při čtení ani neuvědomujete, ale pak si nakonec řeknete: Heureka! Vždyť jsem si to celou dobu myslel.

Na to, že jsem se nechtěl moc rozepsat a myslel jsem, že není o čem, jsem už vymlátil slámy až až. Ale on si to ten nový Dracula zaslouží! Je to vydání, které opravdu stojí za to a první, jenž se k Draculovi nechová jako k braku, ale jako ke Klasice. A tou je. Dracula je jedním z úhelných kamenů žánru a velmi starou, ale stále dobrou akčně-hororovou klasikou.  
 

Autor: Bram Stoker
Nakladatel: Argo
Překlad: Tomáš Korbař
Ilustrace: František Štorm
Vazba: vázaná
Počet stran: 356 stran
Rozměry:16 × 23 cm
Rok vydání: 2018 (6. vydání)
Cena:398 Kč

 

ArgoRecenzeLiteraturaDraculaUpířiF. ŠtormT. Korbař
Categories: Vector Graphic

Představují se viktoriánský okultní detektiv a pulpový superagent aneb Lovec čarodějnic a Humr Johnson

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Sat, 10/13/2018 - 01:44

Václav Dort, šéfredaktor nakladatelství Comics Centrum o nových sériích říká: „Nemusí se jich bát ani čtenáři, kteří Hellboye nikdy nečetli. Naopak - právě dobrodružství Humra Johnsona či Lovce čarodějnic je může k Hellboyovi nenásilně dovést a zčásti jim představit jeho svět, který možná až doposud míjeli.“ 

Hrdinové obou řad jsou tedy součástí hellboyovského světa, ale jejich příběhy, za jejichž scénářem stojí v obou případech sám Mignola, jsou na něm zcela nezávislé a nabídnou čtenářům dva naprosto odlišné žánry zasazené v rozdílných „kulisách“.

Lovec čarodějnic, vlastním jménem sir Edward Grey, je poněkud netradiční detektiv, jenž za časů viktoriánské Anglie vyšetřuje ve službách Jejího veličenstva paranormální záhady, které by mohly ohrozit blaho země. Vydává se tak do temných zákoutí dobového Londýna a provází čtenáře příběhem v duchu gotických hororů

V první knize s názvem Ve službách andělů ho čeká boj s tajemnou obludou, ale i rozplétání nitek rozsáhlého okultního spiknutí, za nímž nestojí nikdo jiný než nechvalně proslulé Bratrstvo slunečního boha Ra.

Děj Humra Johnsona se odehrává o necelé půlstoletí později, na konci třicátých let dvacátého století. Sám Humr je newyorský maskovaný bojovník se zločinem, jehož poznávacím znamením je fakt, že svým obětem vypaluje na čelo cejch v podobě humřího klepeta. V příběhu Železný Prométheus se Humr setkává s pomocníkem geniálního vědce, jenž vlastní speciálně vyvinutý oblek, využívající záhadnou vrilovou energii, která propůjčuje svému nositeli téměř nadpřirozenou sílu. Tato mocná zbraň se brzy stane předmětem zájmu nacistických agentů i záhadného okultního mistra, a právě jim se Humr bude muset postavit. 

Humr Johnson vrací své čtenáře do Zlaté éry komiksu, a na rozdíl od Lovce čarodějnic se nese v duchu nadsázky, noiru a úsměvné vzpomínky na dobové brakové příběhy. O tom svědčí i do komiksu vložené fiktivní dokumentární zprávy, které se od komiksu distancují a popisují čtenáři život a kulturní dopad „pravého“ Humra Johnsona.

Ačkoliv se obě řady drží v duchu kresby typické pro Mignolovy komiksy, autorem kresby Lovce čarodějnic je Ben Stenbeck, zatímco výtvarného zpracování Humra Johnsona se ujal Jason Armstrong. V obou případech opatřil knihy barvami Dave Stewart.

„Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů“
Autoři: Mike Mignola, Ben Stenbeck
Z anglického originálu „Witchfinder 1: In the Service of Angels“ přeložil Jan Kantůrek, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s lesklým přebalem, 160 barevných stran
U nakladatele od 4. 10. 2018 do 18. 10. 2018 za cenu 359 Kč, dále pak 419 Kč, běžná cena 599 Kč
Kniha vychází 4. 10. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 14+


„Humr Johnson 1: Železný Prométheus“
Autoři: Mike Mignola, Jason Armstrong
Z anglického originálu „Lobster Johnson: The Iron Prometheus“ přeložil Ladislav Niklíček, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s lesklým přebalem, 160 barevných stran
U nakladatele od 4. 10. 2018 do 18. 10. 2018 za cenu 359 Kč, dále pak 419 Kč, běžná cena 599 Kč
Kniha vychází 4. 10. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 14+

M. MignolaKomiksComicscentrumComics CentrumLovec čarodějnicHumr Johnson
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Victoria E. Schwabová, Setkání stínů

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 10/12/2018 - 08:20

Londýn Červený, Šedý, Bílý a Černý. Čtyři paralelní světy lišící se přídělem magie i schopnostmi obyvatel a jediný mág, který mezi nimi může přecházet. Spolu s královským dědicem a všehoschopnou pirátkou převrací naruby všechna dogmata platná v dosavadním rozdělení společnosti a zároveň jsou jediní, kteří by mohli překazit Setkání stínů.

Victoria E. Schwabová čtveřici stejných a přece tak odlišných míst představila už v předešlém románu Temnější tvář magie, který si dokázal získat zájem čtenářů nejen originálním nápadem, ale i sympatickými postavami a dějem, kde si dobrodružná zápletka nic nezadá s nejlepšími díly young adult žánru. Kromě těchto románů stojí i za sérií Archiv či ságou Monstra z Verity, jejíž první díl Divoká píseň netradičně polemizuje o podobě dobra a zla.

Hned na začátku potkáme staré známé. Mága Kella, který trochu ubral na ztřeštěnosti a s vážností získanou vlivem zažitých událostí se těžce vyrovnává s poutem, kterým byl provázán se svým poloviční bratrem Rhyem. Rhy, korunní princ a další ze známých tváří, se naopak ztřeštěným nápadům zcela otevřel. A samozřejmě nesmíme zapomenout na zlodějku Delilah Bardovou. Ovšem i na ní poslední střetnutí se zlem zanechalo stopy a Lila je ještě nedůvěřivější než dřív a s cynickým posměškem na rtech brázdí vody na pirátské lodi.

Červený Londýn čeká velká a zásadní událost. Sjíždějí se mágové ze tří království, aby v řadě vzájemných utkání ukázali, čí magické schopnosti mají větší grády. A naši milí hrdinové si takovou událost pochopitelně nenechají ujít. Prestižní Živlové hry v každém ze soutěžících vykřesají jen to nejlepší a zároveň nejhorší a všudypřítomný mumraj a touha zvítězit je působivá. O podvody není nouze a ledaskdo není tím, za koho se vydává. Velkolepost turnaje autorka vylíčila dokonale, magie srší, emoce lítají a vítěz může být jen jeden. A potterofilům pravděpodobně hned naskočí podobnost s legendárním Turnajem tří kouzelnických škol. Zatímco se v červené metropoli slaví a jásá o sto šest, v jiném z Londýnů se nenápadně začínají plížit stíny. Zlo se začíná ospale protahovat a ukazuje, že nebylo zcela poraženo, ale jen tak postrčeno do pozadí. A je pochopitelně na Kellovi a jeho přátelích, aby ho vykázali do patřičných mezí.

Autorka píše s lehkostí, která se jen tak nevidí. Děj ubíhá a celým příběhem se line dokonalá rovnováha mezi akcí, napětím, humorem a romancí. Romantická linka navíc osvěžujícím způsobem probíhá spíš v náznacích, pohledech a činech. Čtenář je tak ušetřen nekonečného vzdychání  a rozjímání, který je ten pravý a vlastně si ta vyznání mezi řádky docela užije. Výborné jsou i postavy. Uvěřitelné, lidské a s vnitřní jiskrou. Kdyby se hrdinové zničehonic zhmotnili, vystoupili z knihy a rozhodli se být vašimi přáteli, berete je všemi deseti. Ovšem opravdu skvělou postavou je kapitán Alucard. Je sebevědomý, lstivý, s jazykem, který si v ostrosti nezadá s jeho dýkou. A když se špičkuje s Lilou, která mu nic nezůstává dlužna, usoudíte, že o autorce se dá napsat ledacos, ale slova jako nuda, unylost či plochost rozhodně nepoužijete.

Setkání stínů je mnohem temnější, dobrodružnější a akčnější než předchozí kniha. Ač ji knihkupci rádi řadí mezi young adult literaturu, bez uzardění boří většinu klišé, kterými tento žánr vyniká. A jistě dokáže zaujmout čtenáře kteréhokoli věku. Nezbývá než doufat, že se dočkáme i třetího dílu.

Setkání stínů
Victoria E. Schwabová

Série: Tvář magie (2.)
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017
Původní název: A Gathering of Shadows
Rok původního vydání: 2015
Překlad: Lukáš Houdek
Počet stran: 480
Cena: 398 Kč

RecenzeLiteraturaFantasyV. E. SchwabováArgoTvář magie
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Sergej Lukjaněnko: Kvazi

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 10/11/2018 - 10:59

ANOTACE:
Zombie apokalypsa nakonec neznamenala konec světa. Nenávratně však pokřivila jeho tvář. Lidstvo přežilo, ale jeho životní prostor se zmenšil. Města se změnila v pevnosti, za jejichž betonovými hradbami číhá smrt. Rozsáhlé oblasti zůstávají zamořené „povstanci“, krvelačnými netvory, bažícími po mase živých. A stále větší úlohu hraje také nový druh živých mrtvých, kterým se říká kvazi. Nejedná se o žádné tupé, zabijácké stvůry – kvazi jsou silní, houževnatí, ale hlavně inteligentní, se všemi vzpomínkami ze svého předchozího života.

Kapitán Denis Simonov z moskevské policie, který během katastrofy přišel o ženu a syna, nemá kvazi vůbec rád. A povstance už vůbec ne. Při své práci dává před plastovými pouty přednost mačetě. Když s ním jeho nadřízeným dojde trpělivost, přidělí mu nového parťáka – starého (a mrtvého) policistu Michaila…

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první

Vojna a příměří

Byl to příjemný dvůr, čistý a dobře udržovaný. Nové dětské hřiště s travním kobercem pod skluzavkami a houpačkami, záhony se spoustou květů, okrasné jezírko, lavičky pod starými zelenajícími se stromy a v rohu dokonce prostor pro kuřáky – plastová budka, chráněná ze tří stran před větrem. Je možné, že obyvatelé domu vážně chodí sem, místo toho, aby kouřili na balkonech nebo na krytém zápraží? A dokonce i v zimě? Tak tomu se mi tedy opravdu nechce věřit!

Soudě podle všeho ale museli dům s takovým dvorem obývat samí dobří a veselí lidé. Na hřišti s houpačkami by měla povykovat děcka, na lavičkách by měli sedět stařečkové a stařenky a probírat své stařečkovské a stařenkovské záležitosti a uprostřed dvora by měla sedět tlustá zrzavá kočka a vylizovat si srst.

No dobrá, tak nemusí být zrovna zrzavá. Ať si je klidně černá.

„Byl to takový ošklivý zvuk,“ řekla správkyně domu.

„Ošklivý, to znamená co?“ zajímal jsem se. „Ué-ué-éé?“

Správkyně se zachvěla. Byla to robustní, podsaditá žena, která nevypadala, že by měla sklony k hysterickým záchvatům. Ostatně, už jí muselo být hodně přes padesát a působila dojmem, že má ledasco za sebou.

„Ne, až tak ošklivý ne,“ řekla. „Bum!“

„Bum?“ Upřel jsem na ni ironický pohled.

Správkyně nafoukla tváře a vydechla:

„Pif!“

Skutečně to vzdáleně připomínalo zvuk výstřelu.

„Odkud to zaznělo?“ zeptal jsem se.

„Z okna.“ Správkyně ukázala nahoru, na balkon ve druhém patře. Balkonové dveře byly pootevřené. „Byla jsem tady u zdi a...“ Zaváhala.

„Kouřila jste,“ přikývl jsem.

„Nesmíme se moc vzdalovat od domu,“ začala se ospravedlňovat správkyně. „Stála jsem tady, všude byl klid, a pak najednou: ‚Pif!‘ Šla jsem nahoru. Ozvalo se to z profesorova bytu...“

Když to říkala, tvář se jí mírně zachvěla. Pochyboval jsem ale, že by skrývala nějaký zločin. Mohlo se jednat o něco milostného, ale na druhou stranu, proč by si měl „profesor“ něco začínat s někým tak starým a nehezkým? Taky v tom mohla být nevraživost. Vůči profesorovi? Ne... Ale musí to s ním mít nějakou souvislost...

No nic, tohle nechme na později.

„Neotevírá?“

Správkyně zavrtěla hlavou. „Neotevírá! Ale do práce nešel. Jeho žena... Ta odešla hned ráno, ale on zůstal.“

Aha. No jistě. Takže ona nemá ráda profesorovu manželku. Což, to se stává.

„Jeho žena odešla ještě před ‚bum-pif‘?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ řekla správkyně s neskrývanou lítostí v hlase.

„A kdo tam s ním tedy zůstal?“

„Nikdo.“

Pracovní verze událostí se už pomalu začínala rýsovat. A nebyla moc pěkná.

„Tak tedy... Podezřelý zvuk jste uslyšela...“ Podíval jsem se na hodinky. „Před čtyřiceti sedmi minutami.“

„To je hodně,“ povzdechla si správkyně.

„Jmenuje se Viktor Aristarchovič?“ ujistil jsem se.

„Viktor Aristarchovič.“ Správkyně přikývla. Ve tváři se jí teď zračil nefalšovaný smutek. „Byt číslo dvacet čtyři.“

Správkyně už zřejmě měla na to, co se přihodilo, jasný názor. A já byl zvyklý názorům žen, které ještě jezdívaly do lesů sbírat houby a bobule, důvěřovat.

„Zůstaňte dole,“ řekl jsem. „A kdyby něco... volejte mým kolegům.“

Přikývla a zeptala se: „A nemám třeba zavolat domovníka?“

„Zavolejte,“ dovolil jsem jí, načež jsem vešel do domu a začal stoupat po schodech. Patra jsou tu nízká, takže si vystačím i bez výtahu, a aspoň cestou zkontroluju situaci.

Dům zevnitř vypadal stejně hezky jako zvenčí. Všude čisto, na okenních parapetech květiny, žádné nedopalky a graffiti na stěnách. Bydlí tu samí slušní lidé s dobře vychovanými dětmi... I když ne, tady je jeden nápis, sice přetřený bílou barvou, ale na zdi pořád dobře viditelný: „HNUZNÝ KVAJZLI!“

S obsahem sdělení sice souhlasím, ale stejně by se po stěnách čmárat nemělo.

Dveře bytu číslo dvacet čtyři byly také pěkné. Samozřejmě kovové, ale zvenčí obložené dřevem. Se dvěma zámky. A kukátkem. Všechno, jak se sluší a patří.

Upřímně řečeno jsem už měl dost informací na to, abych zavolal čisticí četu. Ale to, co by se stalo po jejím příjezdu, se mi nezamlouvalo.

Odepnul jsem si od opasku vysílačku a stiskl tlačítko.

„Tady komisař Denis Simonov, smrtelné případy. Nacházím se na adrese: Poslední ulička, dům číslo dva, byt dvacet čtyři. Zdá se, že se zevnitř ozývá slabé sténání a volání o pomoc!“ oznámil jsem hlasitě. „Podnikám kroky nezbytné pro vniknutí do bytu.“

A než se dispečer vzpamatoval a stačil něco říct, znovu jsem si připevnil vysílačku k opasku a vytáhl pistoli.

Není nic hloupějšího než se pokoušet prostřelit zámek. Dveře se mohou zaklínit tak, že už s nimi nepohne vůbec nic. Nebo se vám kulka odrazí rovnou do hlavy. Ale na vybranou... na vybranou já teď prostě...

Vteřinku jsem se pozorně díval na dveře a pak jsem do nich šťouchl hlavní.

Plynule se otevřely. Vůbec nebyly zamčené, jen pečlivě přivřené.

Měl jsem štěstí. Musel to být opravdu inteligentní člověk, tenhle Viktor Aristarchovič. Nechat dveře otevřené, když se chystáte zastřelit, je opravdu, ale opravdu kultivované.

„Viktore Aristarchoviči!“ zavolal jsem pro jistotu do šerého bytu. „Bylo otevřeno! Mohu dál?“

Ticho.

Ano, správkyně domu zřejmě slyšela dobře a moje domněnka byla správná.

S pistolí v napřažené ruce jsem vstoupil do bytu. Nalevo... Napravo... V předsíni čisto. Vlastně tu opravdu bylo hodně čisto – všechno uklizené, každá věc na svém místě. Buďto je profesorova manželka skutečně pořádkumilovná, anebo si platí dobrou hospodyni. Osobně sázím na druhou variantu.

V předsíni bylo hned několik dveří.

Za jedněmi se nacházela toaleta. Čisto.

Za dalšími chodbička, vedoucí do kuchyně. Taky čisto – jen zápach připálené kávy ve vzduchu. Elektrický sporák byl kvalitní a vypnul se sám, ale konvice na kávu ztmavla a její plastové držadlo se částečně roztavilo.

No, tím tedy odpadají i poslední pochybnosti.

Z kuchyně vedly další dveře – do obýváku. Opatrně jsem tam nakoukl. V místnosti se zataženými závěsy vládlo přítmí.

Ale i tady bylo čisto.

Vyrazil jsem napříč obývákem. Cestou jsem se neustále otáčel doprava doleva a pečlivě naslouchal. V televizi běžel zpravodajský kanál s vypnutým zvukem. Dveře na chodbu, další toaleta (čisto), dveře do ložnice – čisto. Malý pokojík se dveřmi do předsíně a ještě dvěma dalšími. To je mi tedy ale důmyslný půdorys, pomyslel jsem si. Dalo by se tu z fleku hrát na schovávanou. Takové byty nesnáším.

Dveře... Další ložnice. Dětská? Ale ne – ložnice dospělého. Takže manželé tedy spali v oddělených ložnicích? Aristokrati jedni...

A úplně poslední dveře...

Ještě jsem je ani neotevřel a už jsem pocítil ten zápach – slabý zápach střelného prachu, krve a ještě něčeho ostře kořenitého. Byl to zápach, který jsem znal opravdu důvěrně.

Přehodil jsem si pistoli do levé ruky a pravačkou jsem vytáhl z pochvy mačetu. Pak jsem dveře kopnutím otevřel.

Bylo tu o něco světleji, zato krev a sračky smrděly přímo příšerně.

Profesor Viktor Aristarchovič stál u otevřených dveří na balkon a vedle něho leželo na podlaze velké překocené křeslo. On sám se mírně kymácel a pocukával hlavou, skloněnou na stranu. Je to tak vždycky – všichni na začátku nedokážou udržet hlavu, což mě, abych se přiznal, přímo děsně irituje. Profesor měl na sobě hodně obyčejné domácí oblečení – staré pomačkané tepláky a modrou kostkovanou košili, na zádech potrhanou a ztmavlou krví. Když jsem vstoupil do místnosti, začal se ke mně pomalu otáčet.

„Proč ses střelil do srdce, ty ťunťo?“ řekl jsem a vykročil k němu. „Měl sis mířit na kebuli. Nemusel by ses trápit a mně by ubylo práce.“

Profesor mi samozřejmě neodpověděl. Vlastně těžko říct, jestli se vážně trápil – v jeho nehybné, našedlé tváři se nezračily žádné emoce. No, samozřejmě kromě hladu. Zaostřil na mě pohled hluboko zapadlých kalných očí a lačně vycenil zakrvácené zuby. Z nějakého důvodu jsem si Viktora Aristarchoviče představoval jako staršího pána, ale on ve skutečnosti umřel docela mladý – nebylo mu víc než čtyřicet. Když mě profesor uviděl, tlumeně zaúpěl: „Ué-é-ééu,“ a pokusil se projít rovnou skrz stůl. Ten byl ale pevný, masivní, s deskou potaženou kůží a těžkými skříňkami po stranách. To se ví, že profesor projít nedokázal, ale pořád se o to úporně snažil – přešlapoval na místě a natahoval ke mně ruce.

Na začátku jsou tupí jako polena.

„No, nedá se nic dělat. Zaútočil jsi na mě a já byl nucen se bránit,“ oznámil jsem mu a zvedl pistoli. Něco mě ale znepokojovalo. Něco tady bylo špatně...

„Úúúú-ééé!“ zavyl profesor tesklivě, jako by snad jeho mrtvý mozek dokázal pochopit, že se blíží skutečná a definitivní smrt. Zakrvácená ústa se otevřela ještě šířeji.

Zakrvácená!

Prudce jsem se otočil doleva a přitom přemýšlel, co se mi teď asi zaboří do těla – prsty anebo zuby.

Ale zatím bylo všechno v pořádku.

Ten druhý byl skutečně tady. Ožvýkaný, potrhaný a zkrvavený třicátník – můj vrstevník. Hrdlo měl prokousnuté, košili rozervanou a pořádný kus břicha mu chyběl. Muž se převaloval v kaluži tmavé krve, kopal nohama, přejížděl rukama po kluzkých parketách a upřeně na mě zíral. Pak se jeho ústa s děsivou nevyhnutelností otevřela a muž zavyl:

„Eú-eú-ué!“

Zdá se, že jsem vstoupil v pravou chvíli. Zatím se ještě teprve snažil zvednout. Tak co se tu vlastně přihodilo? Profesor nebyl sám... Výstřel ho zasáhl do srdce... A támhle se na podlaze válí pistole, celá od krve.

To fakt nedává smysl.

Vrah zastřelil profesora a pak si počkal, až povstane a zahryzne ho?

I když mám pocit, že jsme už něco takového snad dokonce řešili. Zločin z vášně...

„Tak teď už tím spíš žádný cavyky,“ řekl jsem profesorovi a přistoupil ke stolu. Viktor Aristarchovič sebou zazmítal, dal jednu ruku dolů a začal škrábat nehty na desku stolu, jako by se ke mně snažil přitáhnout.

Rozmáchl jsem se a jedinou ranou mačety jsem mu usekl hlavu.

Otočil jsem se a zamířil k muži, kterému se už mezitím podařilo zvednout na všechny čtyři. Upřímně řečeno, je to fakt pohodlná poloha. Pro mě.

„Ú-úé?“ zaskučel muž.

Přimhouřil jsem oko a jediným seknutím uťal hlavu i jemu.

Toť vše.

Svět je zase o něco čistší.

Tedy, kromě téhle pracovny. Fakt nezávidím tomu, kdo ji bude uklízet. Aspoň že tady nejsou žádné koberce.

Schoval jsem pistoli a znovu vzal do ruky vysílačku – však už mi taky dobré dvě minuty vibrovala u pasu.

A vtom jsem za svými zády uslyšel šramot.

To tady jako byli dokonce tři?

Byl jsem samým překvapením jako zabrzděný, a tak jsem se otočil pomalu a nespěšně.

V balkonových dveřích stál statný muž středního věku v pomačkaném staromódním obleku a prohlížel si moje dílo. Zpočátku – když jsem se na něho díval proti světlu –

jsem ho považoval za člověka.

Pak jsem si ale všiml šedomodré kůže.

Byl to kvazi. Byl to zkurvený kvazi!

Okamžik jsme se na sebe dívali.

A pak se všechno začalo dít hrozně rychle, jak už to v takových případech bývá.

Upustil jsem vysílačku a popadl pažbu pistole. Kvazi přeskočil stůl, jednou rukou mi sevřel zápěstí pravačky, v níž jsem držel mačetu, a druhou mě uchopil za levé zápěstí, aby mi znemožnil vytáhnout pistoli. Mlčky jsme spolu zápolili. Byl silný, jak už jeho plemeno bývá, ale já byl příliš naštvaný a vyděšený, než abych povolil.

Hlavou jsem ho vší silou udeřil do tváře a zároveň jsem ho kolenem nakopl mezi nohy. Kvazi ucouvl, zlomek vteřiny váhal a pak se vrhl k balkonovým dveřím. Instinktivně jsem zaklekl a dvakrát vystřelil za ním, ale už ve chvíli, kdy jsem mačkal spoušť, mi bylo jasné, že ho v té rychlosti netrefím.

Kvazi se neotočil, přehoupl se přes zábradlí a spadl dolů.

Když jsem se vyřítil na balkon, kvazi zrovna vybíhal ze dvora. Jeho statná postava se jen mihla a hned zmizela za rohem vedlejšího domu.

Měl jsem dost rozumu, abych už po něm nestřílel. A taky abych za ním neskákal. Nejsem kvazi a desetimetrová výška pro mě není žádná legrace...

Podíval jsem se dolů, jestli je tam správkyně. Ale před krytým zápražím nikdo nestál.

Zatraceně! „Soudruhu komisaři!“ ozvalo se od dveří bytu. „Soudruhu komisaři, jste v pořádku?“

„Nejsem soudruh!“ opáčil jsem a schoval pistoli do pouzdra. „Ale v pořádku jsem.“

Vrátil jsem se na místo, odkud jsem střílel na kvazi, a v duchu odhadl úhel. Vypadalo to, že kulky letěly kamsi vysoko nahoru, a ne do oken sousedních domů. Díkybohu za moje policejní reflexy a nízkou zástavbu v centru.

„Viktore Aristarchoviči...“ vzlykla tesklivě správkyně, když stanula ve dveřích pracovny. „Ach, Viktore Aristarchoviči, jak jste jen mohl! Proč jen jste...“

Střelil jsem po ní pohledem a dospěl k závěru, že to myslí naprosto upřímně. Za jejími zády přešlapoval domovník – mladý Tádžik s lopatou. Ne, s lopatou ne, opravil jsem se vzápětí. Byl to rýč, a to pořádně nabroušený. Pochvalně jsem Tádžikovi pokynul.

„Neviděla jste tohohle... druhého?“ Špičkou boty jsem šťouchl do useknuté hlavy.

„Ne!“ Správkyně rázně zavrtěla hlavou. „Ne, ne! Ten dovnitř nešel! Od chvíle, co odešla profesorova paní, jsem byla celou dobu na místě. A dovnitř nikdo nešel!“

„Určitě máte ve vstupu kameru, že ano?“ řekl jsem. „Takže se nebojte, podíváme se, co a jak...“

„Já ho viděl,“ řekl Tádžik a naprázdno polkl. Rusky mluvil čistě a bez přízvuku – ten kluk určitě vyrůstal už tady v Moskvě. „Šel přes dvůr hodně brzo ráno, zrovna když jsem vyvážel popelnice.“

Znovu jsem se podíval na správkyni.

„Směna mi začala v sedm,“ řekla spěšně. „Přes noc tady zrovna dneska nikdo nebyl, ale vstupní dveře bývají zamčené, takže snad jedině že by ho pustil někdo z nájemníků...“

„Nikdo vás z ničeho neobviňuje,“ řekl jsem. „Přijdeme tomu na kloub. A zatím opusťte místo činu, prosím.“

A teprve poté, co správkyně a domovník – s rýčem stále v pohotovosti – opustili byt, dovolil jsem si znovu zapnout vysílačku.

 


Lukjaněnko, Sergej: Kvazi
Vydá: Triton/Argo, říjen 2018
Překlad: Konstantin Šindelář
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 298 Kč

S. LukjaněnkoLiteraturaTritonSci-fiUkázkyZombieArgo
Categories: Vector Graphic

RECENZE: George Lucas - Život stvořitele Star Wars

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Wed, 10/10/2018 - 00:40

Co jsme očekávali, to jsme taky dostali. Tak by se dal shrnout životopis George Lucase od Briana Jaye Jonese. George Lucas se totiž do světových dějin zapsal hlavně s pomocí Lucas Films a Lucas Arts a my, kteří máme rádi Star Wars, Indiana Jonese, hry a knihy z obou univers, jsme vlastně docela schopní si minimálně polovinu toho životopisu poskládat sami. Ale nevíme ty detaily kolem, nevíme nic od osobnosti George Lucase, a pokud víme od konkurence, nemáme informace zasazené do kontextu. A věřte, že u George Lucase to je opravdu potřeba a jde o osobnost, o níž si nelze udělat jednoznačný úsudek podle jednoho či dvou nahlédnutí pod pokličku a do zákulisí jeho tvorby. To byste si totiž mohli udělat sakra špatný úsudek. K tomu, aby se to nestalo, je knížka Briana Jonese úžasným nástrojem. Vlastně stejným, jako byla historie Marvelu vydaná v roce 2016 pro komiksové fanoušky.  

Předně si díky ní uvědomíte, jaké musí mít úspěšný vizionář štěstí na dobu i lidi, se kterými se setká. Kdyby se George Lucas narodil o pět let dříve nebo později, byl by totiž svět, jak ho známe, úplně jiným místem. Je to totiž bezesporu Lucas, kdo udal směr mnoha technologickým odvětvím. Lucas jako vedlejší produkt svých Star Wars dal popud k sestrojení lepších a menších kamer, lepšího zvuku do kin, CGI ve filmech s použitím zeleného plátna a mnoho dalšího. Dalo by se bez nadsázky říct, že jako vedlejší produkt přišlo z Lucas Films tolik nových technologií, jako z kosmického programu. A to všechno bychom neměli, kdyby George Lucas nepotkal ty správné lidi. Kdyby ve správný čas neviděl horkou novinku - televizi, nebo kdyby nenastoupil do jednoho určitého školního ročníku. Připadně kdyby nepotkal Francise Forda Coppolu nebo Stevena Spielberga. A i kdyby se tohle všechno stalo, stačilo, aby přijali jeho vysněný projekt - film o Flashi Gordonovi, a měli bychom v historii jedno nepodstané béčko a nic víc. Nebo kdyby našel mecenáše pro umělecké filmy a měli bychom jistě krásné umění, ale pro úzkou sortu pár akademiků. Neměli bychom Indiana Jonese ani Star Wars, filmový svět by neznal Harrisona Forda, který by vesele dál dělal truhláře a jako bokovku ochotníka! Neměli bychom celý mechandesingový průmysl. Je až neuvěřitelné, kolik náhod se muselo sejít, abychom dostali Star Wars. Až mi z toho běhá mráz po zádech.

Každopádně se tyhle všechny náhody staly a vy si budete moct přečist, jaký to mělo neuvěřtelný vliv na celý filmový průmysl a popkulturu. Kniha George Lucas - Život stvořitele Star Wars by mohla sloužit i jako svého druhu motivační příručka. George totiž celý život věděl, co vlastně chce a co nechce a dokázal si za tím jít i za rizik, která by mnoho jiných lidí nepodstoupilo. Věřil, že jeho "produkt" je kvalitní a dokázal kvůli jeho vzniku obětovat neuvěřitelné množství energie, zdraví i peněz. Během první poloviny knihy jsem se ho jako člověka naučil nesnášet. Asi bych ho jako spolupracovníka v jakémkoli oboru nemohl vystát, protože mnohdy dokázal obětovat i vztahy nebo napnout jejich hranice až na samou únosnou mez. Dokázal bez kouska citu vyhazovat a zbavovat se lidí, které pro svou vizi už přestal potřebovat. Ale během vyprávění samotného Lucasova příběhu, který mnohdy nevypadá jako reálný, ale působí hodně románově - jako klasický román o americkém snu - vás Brian Jones i samotný Lucas přesvědčí, že tak to prostě muselo být a jak to tak většinou chodí, pokud chcete dosáhnout něčeho takhle velkého, musíte být alespoň částečně asociál. A to, co nám připadá zvláštní u velkých projektů, je v Americe naprosto normální. Na druhou stranu ty cíle, k nimž vedla trnitá cesta plná rozhodnutí, která nám můžou připadat rozporuplná a asociální, byly nakonec prakticky celý život konzistentní a poměrně bohulibé, a to i když za nimi byla hromada prachů. Krom toho je kniha samozřejmě skvělý vhled do Lucasova soukromého života na pozadí vzniku Star Wars, Indiana Jonese, Amerického Graffitti nebo jeho dalších uměleckých, ale veřejností nepřijatých filmů. Nikdy totiž jeho život nebyl tak soukromý, aby se netýkal práce a vizí.

Brian Jay Jones dal dohromady velice čtivou a obsáhlou biografii, která podchycuje veškeré zvraty v Lucasově životě, ale i lidi a věci, jenž ho motivovaly a utvářely. Dokázal popsat Lucase jako člověka i tvůrce. Jako asociálního vizionáře i přítele, který se dokáže postavit na stranu kolegů v projektech, kterým věří. Jones napsal biografii, kterou chcete číst. A pokud jste fanoušci Star Wars, tak i kompletní historii jejich vzniku, která skvěle doplňuje jiné publikace, jenž se jimi zabývají, o tvůrčí pozadí a komunikaci autorů, i jejich pocity a obavy.     

 

George Lucas: život stvořitele Star Wars
(George Lucas: A Life)
Autor: Brian Jay Jones
Překlad: Jan Kalanda, Michal Prokop
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2017
Počet stran: 500
Rol vydání: 2017

RecenzeLiteraturaStar WarsG. LucasB. J. JonesSci-fi
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Ari Marmell, Lughovo kopí

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 10/09/2018 - 00:02

Mick Oberon je na oko jen obyčejné soukromé očko, z řady vyčnívající možná tak zálibou v teplém mléce říznutém smetanou. Ve skutečnosti ale tenhle detektiv není člověk, pod kloboukem totiž schovává špičaté uši a v bouli pod svrchníkem zase kouzelnickou hůlku. Ani jeho případy nebývají zrovna obvyklé – po tom minulém, zahrnujícím podvržence a italskou čarodějku, se nyní vrací v honu za pradávným mocným artefaktem. A zase z toho koukají samé trable.

V Chicagu to vře – jak v jeho podsvětí, kde spolu tiše válčí mafiánské rodiny, tak v Podsvětí v Zemi víl. Všichni Fae, ať už ti „ne úplně hodní“ ze dvora Seelie, nebo ti „fakticky zlí“ ze dvora Unseelie, se stahují do Větrného města. Přitahuje je zvěst o Gáe Assail, tedy o legendárním Lughově kopí, které se mělo vynořit z propadliště dějin. Ačkoli chce Mick zůstat mimo, kvůli nesplacenému dluhu je vtažen přímo do víru zběsilého pátrání. Zbraně, která má údajně učinit svého držitele neporazitelným, by se rádo zmocnilo hned několik frakcí Fae. Mick ale během vyšetřování zjišťuje, že něco je v tomto případě hodně šejdrem. A pokud se on sám nepostará o to, aby to spravil, může se tahle věc obrátit v průšvih obrovských rozměrů. Navíc k němu přichází nová klientka, mladá žena v nesnázích, která potřebuje využít jeho detektivních služeb. Ramona je ale záhadami opředená stejně jako kopí a stopy, které Mick nachází na nečekaných místech a nemůže z nich vyvodit žádné kloudné závěry.

Lughovo kopí je znatelně svižnější než minulé Mickovo dobrodružství. Důvodem je samozřejmě fakt, že se jedná o pokračování, čímž se potřeba obsáhlého vysvětlování snižuje minimálně na polovinu. Stále není nouze o nenadálé zvraty, záplavu vtipných poznámek vílího detektiva a roztodivné obyvatele Podsvětí. Stručně řečeno, dočkali jsme se více magie a méně mafie než posledně. Druhý Mick Oberon samozřejmě přináší i koňskou dávku akce, která zabírá desítky stránek, a ačkoli je řádně barvitá a dynamická, mohlo jí být o něco méně. Soubojů je přehršel a i Mickovy čachry se štěstím a kouzelnou hůlkou časem omrzí.

Tento případ Micka Oberona nabývá o něco epičtější rozměry, tentokrát je totiž v sázce opravdu mnoho. Díky souboji o legendární kopí si užijeme ještě více zástupců Fae, k přečtení jejichž jmen vám alespoň částečně pomůže slovníček v přílohách. Autor tentokrát trochu víc vykresluje i charakter samotného detektiva, který příběh vypráví, jeho minulost ale kromě drobných náznaků nadále zůstává tajemstvím.

K závěru knihy je tempo rychlejší než mafián na útěku před policejním zátahem a samotný konec přinesl překvapivé a uspokojivé rozuzlení. Místy ale vyprávění tak spěchá, že stačí chvilička nepozornosti a musíte se vracet, abyste zůstali v obraze. Ari Marmell elegantně navázal na některé nitky z prvního dílu a pár vedlejších dějových linek si nechal otevřených pro další pokračování. Detektivní prvky, irská mytologie a nálož akce vytváří čtivý mix, který nezklamal a stejně jako první díl nabídl příjemnou zábavu. Pokud se Dead to Rites ponese v duchu Lughova kopí, budu se na další výlet do třicátých let okořeněných magií určitě těšit.

Ukázka

Ari Marmell – Lughovo kopí (Hallow Point)
Nakladatelství: Triton
Překlad: Zdeněk Uherčík
Počet stran: 352, brožovaná
Rok vydání: 2018
Cena: 249 Kč
 

 

RecenzeLiteraturaA. MarmellTritonFantasyUrban fantasyměstská fantasy
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Moebius, Dlouhý zítřek a další příběhy

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 10/08/2018 - 00:00

Moebius je u nás mezi komiksovými vydavateli poměrně hodně oblíbený autor. Zvlášť v poslední době se s ním roztrhl pytel. Mělo jsme tu vloni Andělské drápky, Dotisk Incalu, letos Svět Edeny, Šílenou ze Sacré-Coeur nebo Dlouhý zítřek a další příběhy. Hlavně od té doby, co se na něj vrhlo i nakladatelství Argo, si nemůžeme na nedostatek Moebia vůbec stěžovat. A přitom se rozhodně nejedná o nejlehčího autora. Nedej Bože když nejen kreslí, ale i vymýšlí příběh. Zkrátka něco na něm naše vydavatele láká, a když se nad tím zamyslím, já je vlastně chápu. Dělají si radost a zprostředkovaně i nám.

Právě do situace, kdy Moebius nejen kreslí, ale dělá si i scénář, nás zasvětili pánové z Crwe s Dlouhým zítřkem a dalšími příběhy. Dlouhý zítřek je soubor několika alb podchycující Moebiovu povídkovou tvorbu od akčních povídek, vypointovaných jednohubek, přes filosofické pocitovky s WTF efektem nebo série kreseb, které sice mají nějaký název, ale vlastně spolu jen tematicky souvisejí. Dočkali jsme se i několika autorových povzdechů a rozkreslených kritik toho či onoho a také několika typů humoru od absurních přes opravdu vtipné povídky. Ne všechny příběhy vám budou dávat smysl a ne u všech se budete bavit. Dokonce bych možná řekl, že opravdu bavit (ať už v jakémkoli smyslu) se budete u menšiny povídek.

Čím je Dlouhý zítřek a další příběhy opravdu zajímavý, je průřez Moebiových kresebných stylů. Ten rozdíl mezi některými příběhy je opravdu markantní, a kdyby nebyly v jedné knize s nápisem Moebius, asi bych nevěřil, že je kreslil jeden autor. Je veliká škoda, že povídky nejsou datované, takže kniha nemůže sloužit jako přehled vývoje Jeana Girauda v čase. Ale chápu proč, jde o několik alb a byla by škoda, a vlastě by to ani nebylo logické, je trhat. Možná by to ani nešlo. Naopak výhodou zachování alb je využití jejich kometáře, Moebiova doprovodného textu, ve kterém popisuje motivaci vzniku povídek, jejich historii nebo námět. Mnohdy jsou doplňkové texty i zajímavější, než samotné povídky a v nejednom případě mají vysvětlující charakter nějakého filosofického nebo asurdního příběhu, který by bez nich nebyl pochopitelný.      

V Dlouhém zítřku najdete povídky čitelné i běžným čtenářem, prakticky mainstreamové, takže se nemusíte vůbec bát do něj jít, i když nejste přímo umělecká duše bažící po filozofických disputacích a éterických zážitcích z pochopení všehomíra. Ať už jde o delší věci, jako noirová sci-fi detektivka Dlouhý zítřek, další sci-fi z lehčího humorného ranku Zastávka na Faragonescii nebo dnes pořád nebo možná znovu hodně aktuální Bílá noční můra, která se zabývá překvapivě rasismem. I mezi kraťasy najdete normální kusy s pointou - ať už depresivní Variace na "Tamto téma", číslo 4070, nebo velice povedené humorné Split, malý vesmírný průkopník a mnohé další. 

Tenhle Moebius rozhodně není nejlepší autorovou knihou, která u nás vyšla, ale ukazuje nám Moebia tak, jak ho neznáme. Jako povídkového autora. Dostáváme v ní reprezentativní průřez Moebiových kresebných stylů a několik stránek fajn doplňkového materiálu. Dlouhý zítřek bych zařadil mezi ty MDEKy, které je třeba mít doma, i když pro ně nebudete ob den sahat do knihovny. Dokonce bych si troufal tvrdit, že zrovna tenhle MDEK je fajn mít v pevné vazbě právě proto, že nejde o jednoduché čtení, ale o výběr, který bude ve vaší knihovně spíš artefaktem, než jednoduchou zábavou. 

A ještě povzdech. Vážení CREWáci, ve světle toho, že nám tu stejného autora začala vydávat dvě nakladatelství, jsem si poprvé naplno uvědomil, jak je MDEK přežitý. Když nemáte srovnání, je to něco trochu jiného, než když najednou vidíte stejný styl a stejného kreslíře za nižší cenu v o pět centimetrů vyšším a o tři širším formátu při podobném počtu stránek a nesrovnatelné kvalitě. Pánové, zabalte to a udělejte něco jako nový MDEK, my vám za zub v knihovně hlavu neutrhneme a jsou knihy, jako například právě tahle, které by si to opravdu zasloužily, což vidím jako hlavní a vlastně jediný mínus Dlouhého zítřka v českém vydání.

 

Dlouhý zítřek a další příběhy
Autor: Moebius
Nakladatel: Crew
Rok vydáná: 2018
Cena: 589 Kč

KomiksMoebiusCrew
Categories: Vector Graphic

Ediční plán nakladatelství Mytago na poslední čtvrtletí 2018

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Sun, 10/07/2018 - 13:58

Ediční plán nakladatelství Mytago na poslední čtvrtletí 2018

SAMOSTATNÝ ROMÁN:
Hanina Veselá: Krev teče vždycky červená
Anotace:
Doby, kdy Plavena byla chudou rybářskou zemí, jsou dávno pryč. Dnes je z ní koloniální velmoc s císařem jako jediným svrchovaným vládcem. Ačkoliv ve stínu jeho majestátu blednou samotné hvězdy, i on jednou zemře. A co se stane pak? Za koho se postaví armáda? Jak se zachová mocná pozemková aristokracie?  Co udělá vlivná klika magiků z Východluní?
Když dvůr začíná připomínat harém, vraždy a intriky jsou pro šlechtice rutinní záležitostí a mír je křehký jako sklo, přichází čtyři hrdinové. Princezna Sagjidara uprostřed rodových povinností snící o cizokrajných dálkách. Telepatka Magnólie, která má naopak dobrodružství plné zuby a touží po klidném životě. Plavenský arcimág Zvin zajímající se pouze o výzkum psioniky. A nakonec záhadný mistr Jagoda, který chce jediné. Hlavu svého nepřítele na podnosu z athorského stříbra. Zdálo by se, že neexistují odlišnější jedinci. A přesto mají nejméně jednu věc společnou. Je jí krev, protože ta teče z každé rány a její barva je pokaždé
stejná. Vždycky červená. 
Vychází v říjnu.
Knihu se slevou a bonusy si můžete objednat v předprodeji: https://www.fantasyobchod.cz/krev-tece-vzdycky-cervena

Vazba: pevná
Obálka: Martina Pilcerová
Ilustrace: Kristina Haidingerová
Mapy: Lukáš Bunny Králík
Počet stran: 640
Web: www.haninavesela.cz
https://www.facebook.com/Hanina-Veselá-spisovatelka-a-fotografka-214474438976621/

 

FANTASY ZE SVĚTA LONE WOLF:
Joe Dever & John Grant: Stíny nad řádem Kai
Anotace:
Pouze národ Sommerlunďanů vzdoruje armádě temnoty a podmanění Magnamundu. V čele zoufalého odboje stojí řád Kai a jeho spojenci, čarodějové Bratrstva Křišťálové hvězdy. Vzpurný čaroděj Vonotar však zradí Bratrstvo a ze vzdoru spojí své síly s Temným pánem Zagarnou. Společně ničí vše, co se jim postaví do cesty, a rozpoutají nejzuřivější invazi, jaké byl kdy Sommerlund svědkem.
První díl epické série ze světa legendárních gamebooků o Lone Wolfovi – Osamělém vlkovi
Vychází v listopadu.

Vazba: brožovaná
Překlad: Alena Švomová
Obálka: Ondřej Hanzlík
Web LW wiki:  http://magnamund.cz/wiki/

 

POSTAPO:
Felix A. Münter: The Rising – Bitva
Anotace:
Civilizace tak, jak ji známe, zmizela v hlubinách minulosti. Několik desetiletí po celosvětovém kolapsu získá skupinka přeživších datové paměti, které mohou lidstvu vrátit ztracenou naději. Dopraví je do záhadného Institutu 18, tím však jejich cesta nekončí. Data totiž mohou být klíčem k takřka neomezenému zdroji v pusté krajině nesmírně cenné elektrické energie.
Zdá se, že nový začátek je na dosah ruky. Objevy takové důležitosti ovšem zřídka zůstanou bez povšimnutí. Když se o datech dozví bezohledný generál Banner, zrodí se mu v hlavě zrůdný plán. Netrvá dlouho a obě strany se střetnou ve zničujícím boji.
Válka o budoucnost lidstva právě začíná!
Vychází v listopadu.

Vazba: brožovaná
Překlad: Michal Smrkovský
Obálka: Ignacio Bazán Lazanco
Více informací zde: http://www.mytago.cz/book_category/postapo/

 

  GAMEBOOKY:
Joe Dever: Lone Wolf, Zajatci času
Jsi Lone Wolf – Osamělý vlk, poslední z mistrů řádu Kai. Obelstěn Temným pánem Gnaagem jsi byl uvržen Branou stínů do přízračného světa Daziarnu. Právě zde se nachází další dva Kameny vědění, které musíš najít, abys mohl obnovit řád Kai v jeho bývalé slávě.
Dokážeš splnit svůj úkol, nebo se staneš navždy vězněm prázdnoty cizího světa? Rozhodni o svém osudu v tomto vzrušujícím příběhu!
Dobrodružství Lone Wolfa představují unikátní interaktivní sérii, v níž se každý čtenář stává hrdinou a sám rozhoduje o průběhu napínavého příběhu. Každou epizodu lze hrát samostatně, nebo je lze zkombinovat a získat tak fantastický RPG epos.
Kniha obsahuje krom hlavního příběhu i bonusové dobrodružství.
Vychází v listopadu.

Vazba: brožovaná
Obálka: Alberto Dal Lago
Ilustrace: Richard Longmore
Web: http://lonewolf.mytago.cz
https://www.facebook.com/gamebooklonewolf/

 

Christian Sussner,‎ Florian Sussner, Měsíční oheň
Anotace
O stvoření, které tě napadlo, vyprávějí anmarské legendy. Nazývají jej Služebník stínů. Dokud budeš živ, bude ti v patách.
Uvrhli na tebe temnou kletbu havrana. Jen ty sám ji můžeš zlomit…
Vydej se na cestu do nepoznaných a nebezpečných krajů. Probojuj se až k posvátnému orákulu v srdci pralesa. Služebník stínů, vlkodlaci a černé víly si už brousí zuby!
Překonej nejednu nástrahu a na konci své cesty staň tváří v tvář nejtemnějšímu čaroději, jakého Anmar kdy poznal!
Připravujeme.

Více informacích o našich knihách: www.mytago.cz
https://www.facebook.com/mytago.cz/

MytagoLiteraturaEdiční plán
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Tim Weaver, Hon na mrtvého

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Fri, 10/05/2018 - 06:33

Knihy britského řízka Tima Weavera u nás začaly vycházet tak trochu netradičně od pátého dílu a pokračovaly k dílu sedmému. A konečně letos jsme dostali šanci zjistit, jak osudy Weaverova hrdiny Davida Rakera vlastně začaly.

David Raker je z těch hrdinů, co se vám rychle dostanou pod kůži. Aby taky ne. Je to sympaťák se smyslem pro spravedlnost, který vždycky udělá, co je správné. I za cenu vlastního utrpení. Jeho osudy jsou pro vás při čtení vlastně stejně důležité, možná někdy i důležitější, než samotné pátrání. Zkrátka a dobře jste zvědaví, odkud se vzal. Něco málo už víme díky dílům čtyři, pět, šest a sedm, které u nás vyšly.
Ale nikdy by mě nenapadlo, že zrod tohohle hrdiny je vlastně tak strašně moc emotivní.
Od prvních stran Honu na mrtvého vás do očí kopne obrovská melancholie. Smutek je cítit doslova z každé stránky. Uvědomíte si, že pro Rakera je pátrání po lidech vlastně poslání, je to jeho život, k němuž se zavázal svoji manželce. Pomáhat lidem pro něj není práce. Je to slib, který dal svojí ženě. A navzdory tomu, co se přihodilo, ho ona pořád žene vpřed. Právě díky svojí manželce tak skončí u případu, v němž jde opravdu o hon na mrtvého. Raker má totiž najít člověka, který by podle všeho měl být nějaký čas už po smrti. Ale zdá se, že tomu nejspíš tak není.
Raker rozjíždí pátrání a stejně jako u jeho dalších případů, je to i tentokrát velmi detailní. Skutečná mravenčí policejní práce, při níž se nevynechá vůbec nic ze života pohřešovaného. Což je věc, kterou ve svých detektivkách provozuje třeba Michael Connelly. Ani Weaver čtenáře zbytečně nezahlcuje policejní terminologií a nesnaží se uchvacovat znalostmi oboru. Jde mu především o příběh a ten klape spolehlivě. Už v první knize dokáže vyprávět poutavě a budovat atmosféru a napětí mu nedělá žádné potíže. A samozřejmě nechybí dějový zvrat, v němž ukazuje, že umí skvěle čtenáře tahat za nos. Prostě klasický Weaver, jak ho máme rádi. Jen napoprvé sklouzl k brakovým motivům, které se do jeho série moc nehodí. Což je vlastně největší vada na kráse téhle jinak parádní knihy.
Pokud jste ještě s Weaverem neměli to potěšení nebo jste snad čekali na první díl, konečně můžete začít. Jako čtení do nastávajících plískanic je Hon na mrtvého víc než ideální.

Hon na mrtvého
Weaver, Tim
Nakladatel: Mystery Press
Rok vydání: 2018
Překlad: Alžběta Lexová
Cena: 379 Kč

Z jiného soudkuT. WeaverD. RakerLiteraturaRecenzeMystery PressA. Lexová
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Honza Vojtíšek a kolektiv, Sešívance

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Thu, 10/04/2018 - 04:37

Frankensteinovo monstrum pospojované z deseti, pardon, z dvaceti částí. Z toho dvou ženských, zbytku mužských. Jednotlivé kousky pochází z Čech, Slovenska i Polska. Dokážete si představit větší underground? Všechny díly dohromady nesou stěžejní kus doktora Frankesteina; i když nosí občanské jméno Honza Vojtíšek, nevěřte zdání, já bych s ním do výtahu sama nevlezla!

Sešívance jsou na českém knižním trhu jedinečným exemplářem a mezi ostatními knihami vyniknou stejně jako tarantule na narozeninovém dortu. Obálka Dávida Marcina je laděná do komiksu (však také na konci sbírky jeden Marcinův komiks najdete), nakladatelství Golden dog nám moc nepoví – leda byste znali knihy Martina Štefka, který je tu rovněž zastoupený – jména autorů jsou známá spíš jen fandům hororů. To je v pořádku. Sešívance jsou sbírkou moderního hororu. Nenajdete tu dark fantasy, gotickou povídku ani, s výjimkou jednoho upíra, klišé devatenáctého století. Všechny hrůzy řádí v naší době, v české nebo v polské „kotlině“.

Zajímavostí je, že povídky byly psány ve spoluautorství dvou osob a v jednom případě dokonce tří! Jedním z autorů je Honza Vojtíšek, který si k sobě pokaždé někoho přizval. Díky kontaktům, které jako šéfredaktor hororového e-časopisu Howard získal, se mu podařilo oslovit i pár Poláků, jejichž díla jsou u nás zatím relativně neznámá. Ze známějších autorů nelze opomenout Svatopluka Doseděla, Kristinu Haidingerovou nebo démona ze Slovenska, Marka. E. Pochu. Na jednotlivých povídkách téměř nepoznáte, že vznikaly touto, v našich podmínkách ne příliš obvyklou, formou a proces dokončování často trval dlouhé měsíce, ne-li roky.

Autoři volili přirozené prostředí: vesnický rybník za jedné letní noci, starobylý dům, který zbyl po iluzionistovi s podivnými choutkami, sídliště s poštou a užvaněnými sousedkami…    Projdeme si byt plný gremlinů za úplné tmy, zjistíme, že obcování s opačným pohlavím na hřbitově není úplně nejšťastnější nápad a že koupě pohřebáku na místo dodávky ušetří peníze, ne však nervy.

Vyzdvihnout lze povídku Mrtví klauni nepijí, jejímž spoluautorem je Ivan Kučera. Někdo by sice mohl namítat neoriginalitu námětu, ale povídka je čtivá, má svou osobitou atmosféru a vše funguje tak, jak má. Klauni by zkrátka pít neměli, tečka. Dalším zdařilým kouskem je V pokoji, na níž se s Honzou Vojtíškem spolupodílelo duo Boček-Zubík. Atmosféra tajemného vynálezu kouzelníka Schneidera nám připomene Tajemný hrad v Karpatech. Po dočtení O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček (spoluautor Lukazs Radecki) budete mít pocit něčeho nepříjemného, co neskončilo. Nedotažená pointa, metla antologií, se nevyhnula ani Sešívancům. Ačkoli o žádné z povídek nelze říci, že by byla šitá horkou jehlou, tu a tam chybí pár stehů či látky, anebo nůžky střihly ukvapeně. Povídka Nezhasínej, originální námětem a čtivá zpracováním – při pádu letadla jsem cítila skutečnou hrůzu – budiž příkladem toho, kdy nebyl využit celý potenciál hlavní myšlenky.

I přes drobné vady na kráse tu stojí sbírka, která se vymyká průměru, jak zpracováním, tak obsahem. Při její konzumaci ucítíte, když ne přímo ledový dotyk hrůzy, tak alespoň lehké mrazení v zádech. Máte-li rádi horory, ale dosud jste se zdráhali okusit děs z pera českých autorů, máte jedinečnou příležitost.          

Honza Vojtíšek a kol. autorů, Sešívance

Nakladatelství: Golden Dog
Obálka: Dávid Marcin
Rok vydání: 2018
Počet stran: 274
Cena: 250 Kč


 
 

 

RecenzeLiteraturaH. VojtíšekGolden DogS. BłachM. ŠtefkoI. KučeraP. BočekM. ZubíkM. E. PochaR. PoupátkoJ. IšaS. DosedělL. RadeckiK. HaidingerováD. MarcinHoror
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Hans Ake Lilja (ed.), Osvícení v temnotě

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Wed, 10/03/2018 - 04:37

 

Jak vypadá kniha, sestavená fanouškem díla Stephena Kinga Hansem Ake Liljou, při příležitosti 20. výročí internetové stránky Liljova knihovna, která informuje o Kingově životě a díle? Máme tu dvanáct převážně kratších prací, které více či méně inklinují k literatuře hrůzy. Čistokrevný horor ale, až na pár výjimek, nečekejte. Najdeme tu mysterióznost, tajemno; některé povídky odkazují na velmistry žánrů (Lovecraft, King, Bloch…). Jeden, až dosud česky nepublikovaný, kousek ve sbírce napsal samotný E. A. Poe.

Atmosférické obálce Vincenta Chonga se podařilo vystihnout ducha knihy. Nahlédnete do nitra autora hororů, budou vás děsit obludné breberuše, zjistíte, že někdo, koho znáte jen přes internetovou seznamku, je ve skutečnosti někdo úplně jiný, a že i andělé mohou mít špatné dny. Bojíte se? Šílený Francouz na vás bude házet pytle plné můr a v kulisách pobořeného lunaparku potkáte vlastní strach. Copak, ještě se nebojíte? A to uhrančivé pomrkávající oko, to nevidíte a necítíte ruce škrtiče-altruisty na vašem krku? Možná si potřebujete zahrát dětskou hru, abyste zjistili, že tušená stvůra za vašimi zády není jen výplodem mozku. Že tam skutečně je a pozoruje vás s velmi tichým, chrčivým smíchem…    

Sbírku otvírá jedna z „nejhledanějších“ Kingových prací, Modrý kompresor. Po přečtení budete tušit, proč až dosud opakovaně nevyšla. Jakkoli tato hříčka nese neklamné prvky geniality, mezi nejlepší Kingovy povídky se určitě nezařadí. Následuje několik lepších i horších kousků. Za povšimnutí stojí velice zábavná zvrhlost, Pidžin a Theresa od cynického génia, Cliva Barkera, nebo filosoficky laděný Společník od Ramsey Campbella. Vše uzavírá Strážcův průvodce z pera Johna Ajvida Lind Quista, spisovatele u nás známého knihou a stejnojmenným filmem Ať vejde ten pravý. Quistova povídka je jednoznačně nejlepším kouskem sborníku. Autor buduje temnou atmosféru okolo partičky hráčů RPG a přináší logickou, a přesto ne zcela čekanou pointu. I tak neslavně může skončit jeden herní dýchánek… Pro hráče RPG téměř povinná četba.

Celá antologie vznikala s nadšením, které je patrné v předmluvě i v doslovech k jednotlivým povídkám. Sebevětší nadšení a elán však nemohou nahradit nedostatek zkušeností s editorskou prací. Ačkoli se jedná o texty povětšinou zkušených autorů, ne všechny jsou vybroušené jako démanty. Pár z nich by svědčila hlubší propracovanost nebo výraznější pointa. Drobnosti jako to, že např. rozšláplé můry krvácí a lebky uhnívají, se naštěstí povětšinou ztratí v barvitém překladu Milana Žáčka. Výsledkem je mírně nadprůměrná antologie nevšedních povídek, která představuje autory, z nichž ne všichni jsou českému čtenáři známi.

   
Hans Ake Lilja
Osvícení v temnotě

Vydala: Carcosa
Obálka: Vincent Chong
Překlad: Milan Žáček
Rok vydání: 2018
Cena: 279 Kč
   

RecenzeLiteraturaH. A. LijaS. KingM. ŽáčekCarcosaC. BarkerR. CampbellJohn Ajvide Lindqvist
Categories: Vector Graphic

RECENZE: N. K. Jemisinová, Páté roční období

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Tue, 10/02/2018 - 06:33

„Tvorba N. K. Jemisinové je součástí pomalé, ale zásadní změny ve sci-fi a fantasy.“ (The Guardian). „Nejúspěšnější fantasy série v historii – vítěz ceny Hugo třikrát v řadě“ (vydavatel). Taková prohlášení, která na vás křičí z obálky, zaujmou pozornost, že? Nejspíš si jakožto fanoušek fantastické literatury uvědomíte, že pokud váš oblíbený žánr prochází změnou, asi byste u toho měli být. A tak knihu otevřete…

Páté roční období nutně vzbuzuje spoustu emocí. Následující recenze proto bude asi trochu osobní. Musím se totiž přiznat, že jsem ještě před otevřením knihy byla poněkud skeptická. Obvykle nevěnuji řvavým nápisům na obálkách žádnou pozornost, jejich jediným účelem je zkrátka prodat produkt. V tomto případě mě ovšem zasáhly do citlivého místa. Už od doby, kdy jsem v šesti letech poprvé otevřela skříň do Narnie, miluji fantasy. Nikdy mě neopustila touha vycestovat do jiných světů; vydat se s Gandalfem na výpravu, studovat na Univerzitě v Imre, hledat Lavondyss nebo se přidat k Nočním běžcům. Dodnes celé volné dny pročtu a cpu fantasy, kam jen to jde, jmenovitě třeba na akademickou půdu. Proto mě to smělé prohlášení, že Jemisinová se svou tvorbou hodlá měnit žánr, donutilo zbystřit a podezřívavě přimhouřit oči. Páté roční období rozvířilo vody fantastiky, jako když hodíte list na mraveniště. Tak jsem si řekla, že přijdu na to proč.

Jsme v Tišině, ve světě, který je neustále na prahu svého konce. Občas se totiž Země rozzuří a pak nastane období, které může trvat i desítky let, a během kterého většina obyvatel zemře. Jenže tohle období, začínající obrovskou trhlinou, do které se propadlo i hlavní město, nebude trvat desítky let. Pokud někdy skončí, v Tišině už dávno nebude nikdo, kdo by to oslavil. A tak ten konec světa asi opravdu nastal. Essun je to jedno. Od chvíle, kdy přišla domů a zjistila, že její manžel zabil jejich syna, chce jediné – najít ho, zachránit dceru a pomstít Ukeho smrt. Na důvod, proč to udělal, se ptát nemusí. Essun i její děti jsou totiž orogénové, ti, kteří dokáží ovládat zemi. V Tišině byli odjakživa obávaní, protože jejich moc vždycky něco stojí, většinou život ostatních. A pokud se neumí ovládat a svou sílu usměrnit? Nu, každý ví, že orogén je míň než člověk, a tak mu okovy nebo mučení nevadí.

Svět, který Jemisinová vystavěla, je nadmíru originální. Na první pohled to tak možná nemusí vypadat (protože světů na pokraji zhroucení máme v žánru hodně, i rozdělení lidí na kasty podle schopností – třeba v Kostičasu), ale celkový obraz přetéká detaily a důmyslnými maličkostmi, které přirozeně vyplynou během čtení. Nejvíc upoutá asi sama orogenie – prostě jí věříte. Je patrné, že autorka rozumí tomu, co píše. A nemusíte se ani v nejmenším zajímat o geologii, aby vás to uchvátilo. Takže ano, svět Zlomené země je fascinující a stvořený s nebývalou pečlivostí. Fantasy jako žánr však na světech staví a určitě nemusím vyjmenovávat příklady, abychom přiznali, že to není nic nového.

Tak tedy styl? Jemisinová píše střízlivě, připomíná spíš svižnou poetiku young adult nebo moderní beletrie, kde se na nějaké lyrické zahledění do krajiny nebo hrdinovy duše nehraje. Je to syrové, stručné a přímé. I na to už jsme si však zvykli, dnešní doba je prostě rychlá a tomu se přizpůsobuje i literární fantastika. Možná tedy to, že podstatná část vyprávění je napsaná v druhé osobě? To se opravdu příliš často nevidí a je pravda, že spolu s českým překladem do ženského rodu to bylo vcelku osvěžující. Ale i to už tu bylo, naposledy za to přijala uznání Sally Greenová se svým Half bad. Ano, opět používám přirovnání z vod young adult – popravdě řečeno mi styl Pátého ročního období sedl spíš do tohoto žánru. To však není výtka, kniha se čte rychle a příjemně; na nápadité metafory ji zkrátka neužije. Co však už výtka je, je občasné sklouzávání do až nesnesitelné melodramatičnosti. Jistě, rozdělit větu na tři kratičká prohlášení na samostatném řádku je působivé, nic se však nesmí přehánět.

To, že si Jemisinová všechna ta ocenění zaslouží, jasně vyvstane v poslední třetině knihy. Najednou do sebe začne všechno zapadat a i ten méně pozorný čtenář je ohromen zjištěním, jak spolu dosud izolované události souvisí. S radostí přiznávám, že tu poslední třetinu jsem zhltla v neustávajícím úžasu a konečně jsem Jemisinové ty ceny přiznala. Do té doby jsem se však poněkud nudila. Jak už jsem řekla, kniha se čte snadno a rychle, není problém učíst celý příběh za pár hodin. První dvě třetiny jsem ovšem nenápadně pokukovala po rozečtené Robin Hobbové a párkrát jsem se přistihla, že mi při čtení Pátého ročního období utekly myšlenky k hrdinům ze Živých lodí. Na postavách Zlomené země mi totiž začalo záležet až právě v té poslední části a to je trochu škoda. Na druhou stranu je nutné připustit, že ten pomalý rozjezd byl nejspíš potřeba. Teď už je jenom na vás, zda jste Damaje, Syenit a Essun propadli natolik, že s nimi (sic!) budete chtít pokračovat v cestě.

Páté roční období je skvělá kniha a ceny, které získala, si bez debat zaslouží. Pokud se necháte, vyrazí vám dech. Přesto se však nemůžu ubránit pocitu, že ten humbuk kolem ní jí spíš škodí. Patrně bych si ji dokázala vychutnat o něco víc, pakliže bych neustále nemyslela na to, jak změní žánr. Možná jsem plesnivý tradicionalista, ale mám ráda fantasy takovou, jaká je – teď, když od Howarda a Burroughse dospěla ke jménům, jako je Rothfuss, Holdstock nebo Erikson. Jistě, změny jsou život, ale má-li se fantasy změnit po vzoru Jemisinové, pak s díky odmítám. Ach ano, nechala jsem se vyprovokovat laciným popiskem na obálce…


N. K. Jemisinová, Páté roční období
Nakladatelství: Host
Překlad: Roman Tilcer
Rok vydání: 2018
Stran: 432
Cena: 389 Kč


 

RecenzeLiteraturaN. K. JeminisováHostFantasyR. TilcerZlomená země
Categories: Vector Graphic

Soutěž: N. K. Jemisinová, Páté roční období

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 10/01/2018 - 06:33

První říjnový týden hrajeme o román Páté roční období

Román Páté roční období předchází velká očekávání. Aby taky ne, je to kniha, kterou vydalo nakladatelství Host (a to prostě nedělá špatné věci). A hlavně Páté roční období je trojnásobným držitelem ceny Hugo. Což očekávání jenom podtrhává. Pokud chcete zjistit, jestli je kniha opravdu tak skvělá a nechce se vám moc do knihkupectví, můžete zkusit štěstí v naší soutěži.

Páté roční období dostane od nás a nakladatelství Host ten z vás, kdo nám odpoví na následující otázku:

Kdo Páté roční období přeložil do češtiny?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 7.10.2018, do předmětu napište Páté roční období a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu.

Těšíme se na vaše odpovědi.

 

N. K. JeminisováSoutěžSoutěžePáté roční období
Categories: Vector Graphic

Rozhovor s Martinem Sládkem

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 10/01/2018 - 06:33

Letošního května přistála na pultech knihkupectví Hladová smečka, vikinská fantasy se svérázným, ale sympatickým hrdinou. Vzbudila vesměs nadšené čtenářské ohlasy a my se proto ptáme – bude další? Jak jinak než samotného autora téhle severské jízdy, Martina Sládka.

1. Od tvojí první knížky (Nabídka, která se neodmítá) to je k druhé (Hodina vlků) žánrově docela skok, je to tak? Co tě přimělo změnit žánr?
Nestarám se o žánr, píšu, co mě baví – co bych sám rád četl, takže zasazení pro mě není klíčové. Už od dětství mě fascinovaly určité světy, takže jsem si je pak zřejmě přirozeně vybral jako pozadí pro příběhy.
Stejně tak jsem kdysi napsal vydané povídky z různých dalších světů: namátkou Conquistador z období dobývání Jižní Ameriky nebo nějaké dvě typické elfí fantasy, na jejichž názvy už si ani nevzpomínám.

2. V Hodině vlků a Hladové smečce sis vybral vikingy a jejich prostředí, je to náhoda, nebo máš ke starému Severu nějaký vztah?

Jako Čech k němu žádný vztah nemám. Ale miloval jsem (a pořád mám nejradši) jejich mytologii, to byl úplný začátek mého zájmu o vikingy. Až pak jsem při průzkumu zjistil, jak výjimečná a pokroková společnost to na tehdejší dobu byla. Ženy tam třeba disponovaly stejným právem jako muži. Byla to hodně otevřená společnost (na středověká měřítka), ačkoli také velice pověrčivá. Na popisování všech zajímavostí ale samozřejmě v románech není čas ani prostor.

3. Čímž se dostáváme k Haraldovi: kde se vzal? A vidíš se v něm aspoň trochu?
Vzal se někde v mojí hlavě, výsledek inspirace jinými hrdiny. Každý autor dává do postav něco ze sebe, takže ano, více či méně se v něm vidím.

4. Když říkáš inspirace jinými hrdiny, napadne tě třeba nějaký konkrétní, některý, který tě ovlivnil opravdu hodně?
Skoro každý od Gemmella, protože tam je to pořád (naštěstí) o tom samém (Druss, Mannanan, Tulák například), Koniáš, Bakly, Geralt, Bonhart, Regis, na všechny si nevzpomenu. Více než oni mě ovlivnily minizápletky a události v jejich knihách, stačil třeba jen nějaký náznak, ze kterého pak vznikl nový příběh. Pak také reálné postavy z historie, protože tam jsou ty příběhy ještě lepší. Guillaume de Beaujeu, Guillaume le Maréchal a další. Pokud sáhnu hodně hluboko do vzpomínek, tak v dětství samozřejmě Achilles, Thor, postavy a příběhy z mytologie. Takže Gemmellova poslední sága o Trojské válce mi úplně vzala dech. Je hezké mít nedostižné vzory.

5. Jak ses k té mytologii v dětství dostal? Petiška a tak?
V knihovně jsem narazil na obrázkové knihy s trochou textu, každá za jednu mytologii. Severská, Řecká, Egyptská… to jsem zhltl asi v osmi. Tehdy ještě nebyl dostupný internet a stejně na něm byly houby, takže jsem byl odkázán na knihovnu. Někdy v té době jsem od táty dostal Vinnetoua, ale prokousal jsem se k němu až v deseti, do té doby to na mě bylo obtížné čtení. Pak jsem Maye přečetl celého. Bigglese taky. A při odpoledním nudění v probraném dětském koutku knihovny jsem narazil na fantasy polici. Tak jsem ji probral taky. To byly hezký časy. Pár let jsem prakticky nedělal nic jiného, než četl, kreslil a umýval nádobí.

6. Nu, zpět k Haraldovi, takové slibné hrdiny by asi byla škoda opouštět – plánuješ pro něj nějaké další dobrodružství?
Ono už je napsané, jen tak špatně, že ho Tomáš Němec odmítl vydat. Takže díky, Tomáši. Až dokončím aktuálně rozepsanou věc, tak to opravím. A pak se to možná vydá. A ještě mám pak v hlavě jednu věc o Haraldovi, docela rozsáhlou, tak ji možná někdy napíšu. V osmdesáti. Ale mimo tyto dvě věci si myslím, že Harald je hranici vyčerpání. Co jsem o něm chtěl napsat, jsem už buď napsal, nebo už na to delší dobu myslím. Žádný hrdina a žádný příběh by se neměl natahovat do neúnosna, jen proto, že je o něj třeba zájem. Tohle skvěle udělal Sapkowski Geraltovi. Oni taky musí odpočívat. A na druhou stranu, Žamboch tohle přepískl u Baklyho, což mě mrzelo. Ale to je osobní dojem.

 

7. To je úctyhodný plán. Spisovatelé obecně tohle „pravidlo moc nedodržují, spíš to občas vypadá, že se těch hrdinů nechtějí vzdát, ani Sapkowski se toho moc nedrží… Myslíš, že tobě (třeba po té dlouhé věci) a Haraldovi takový sentiment nehrozí?

Zatím nehrozí. Když mě v budoucnu napadne hezký příběh, který by se do Haraldova světa hodil, tak ho tam klidně zasadím. Ale mermomocí to šroubovat nechci.

8. Na čem zrovna pracuješ?
Shrnuto: cestování časem, historie, záchrana světa, pár osobních příběhů, paradoxy, kyborgové, vesmírné lodi, krypto-filozoficko-existenciální otázky, žádní upíři, žádní elfové, pár nervových zhroucení a malá pointa na konci. Inspirace od každého trochu: Planescape Torment, Hyperion, Deus Ex, Divocí a zlí, Světlonoš a pár dalších věcí, na které si nevzpomínám. A Vzpoura deprivantů od Koukolíka.

9. Jak se vlastně stalo, že je z tebe spisovatel? Byl to tvůj dětský sen, nebo se to takříkajíc vyvrbilo časem?
Já se za spisovatele nepovažuji.
Částečně za to může fantazie, kterou ze mě nedokázala vyždímat škola. A štvalo mě, že nemůžu v knihovně najít víc příběhů, které jsem měl nejradši. Tak jsem si je musel napsat sám. Že se občas líbí i někomu jinému, je příjemný bonus.

10. Tři vydané knížky, to už je na nálepku „spisovatel dostačující, nebo ne? Nebo co myslíš, že dělá spisovatele?

Papuče, dýmka, károvaná deka, houpací křeslo a psací stroj. Nic z toho nemám.


Martin Sládek se narodil v Praze roku 1986. Začínal v literárních soutěžích – v roce 2009 vyhrál O nejlepší fantasy. Jeho povídky najdete v antologiích Fantasy 2009 (2009), Kadeti fantazie (2010) a Žoldnéři fantazie: Knížata páry a ducha (2013). První Martinovou vydanou knihou je Nabídka, která se neodmítá (2013), sbírka postapo sci-fi povídek. V roce 2016 vyšla Hodina vlků, soubor dvou novel z alternativního raného středověku. Letošní novinkou je Hladová smečka, pokračování Haraldových dobrodružství, tentokrát v románové formě.

Obrázkový materiál: Mystery Press

M. SládekLidérozhovorInterviewMystery PressHaraldHladová smečka
Categories: Vector Graphic

Editorial: Říjnové návraty

Sarden - deník o Scifi a fantasy - Mon, 10/01/2018 - 06:28

Školáci za sebou mají první měsíc nového školního roku. Teplé sluneční paprsky ještě bojují ze všech sil, ale kabáty a bundy vytažené z našich šatníků jasně ukazují, že podzim se pomalu, ale jistě hlásí o slovo. Zase se dostáváme do období, kdy budou hrnek něčeho horkého a dobré čtivo těmi nejlepšími společníky pro dlouhé zimní večery, kdy zalezeme po (možná) náročném dni do našich postelí.
Už během září jsme vám nabídli spoustu recenzí, v nichž jsme vám doporučili, co byste si mohli přečíst. Za sebe bych přidal ještě znepokojující horor Mainstream, který je na české poměry opravdu nadstandardní. Pokud máme v naší kotlině víc autorů jako je Miroslav Pech, pak to s tímhle žánrem u nás nevypadá tak špatně, jak se mělo ještě před pár lety. Ostatně už tenhle týden vám Hanina Veselá řekne o dalším „českém“ hororu nazvaném Sešívance.
Říjen to je tak trochu měsíc návratů. Na Velký knižní čtvrtek dorazí novinka Pavla Renčína nazvaná Klub vrahů a bude zajímavé, kam se tenhle autor po Vězněné tentokrát vydá. Do ringu se (snad) po dlouhé pauze vratí tenhle měsíc i Miroslav Žamboch. Tentokrát nám dopřeje další temnou fantasy, kde bude zase lámat vazy drsňák Bakly. A velký návrat čeká po celé řadě novel taky Tomáše Bandžucha, který v roce 2012 zaujal knihou Ve službách republiky. Tentokrát nás ale nečekají další příběhy Petra Hankla, nýbrž detektivka z počátků první republiky. Nevím, jak vy, ale já se nemůžu dočkat.

Právě v říjnu, konkrétně, 28., oslaví naše země krásných sto let existence. Oslavte tenhle den v klidu a zamyslete se, nad tím, co znamená být českým občanem. Važme si toho, co máme a snažme se společně, ať je naše země ještě krásnější a máme se tu všichni společně dobře. 

Martin Stručovský
Šéfredaktor 

EditorialLidéSardenM. Stručovský
Categories: Vector Graphic

Pages

Subscribe to inkscapers.cz aggregator - Vector Graphic